Kapitola 13 - Vlastní úloha (část 2)

Část 2

Jak jsme vylezli ze skladu, zjistil jsem, že jsme v jiném městě. Žádné hradby. Přinejmenším to není Roa. Není to tak malé jako vesnice, ale dá se to považovat za malé městečko. Pokud se nepohneme k dalšímu kroku, tak nás okamžitě najdou.

„Fuj. Když jsme utekli až sem, tak by to mělo stačit,” řekla slečna hlasitě. Myslí si, že teď je v bezpečí?

„Copak jsi neslíbila, že nebudeš mluvit hlasitě, dokud se nedostaneme domů?”

„Pche! Proč bych měla držet slovo vůči tobě?!” řekla slečna, jako by to bylo něco přirozeného. Tenhle zatracenej spratek.

„Vážně? Tak to se tady rozloučíme. Sbohem.”

„Pche!” odfrkla si slečna bez zájmu a otočila se.

Zrovna v tu chvíli z dálky zazněl rozčilený řev: „Zatracení spratci! Kam jste utekli?!”

Buď vykopli dveře, anebo se rozhodli situaci zkontrolovat oknem a zjistili, že chybí mříž, že jsme utekli a hned nás začali pronásledovat. Mělo by to být nějak tak.

„....Aaaa.” Slečna krátce zaječela a okamžitě přiběhla zpět. „J-já jsem si jen dělala legraci. Já už nahlas mluvit nebudu. Vezmi mě zpět.”

„Já nejsem tvůj sluha a ani otrok.” Tenhle její blahosklonný postoj mě trochu vytáčí.

„C-copak nejsi domácí učitel?”

„Nemýlíš se?”

„Ech?”

„Řekla jsi, že se mnou nejsi spokojená, takže nejsem oficiálně najatý.”

„J-já si tě najmu...” Odvrátila hlavu, jako by nebyla moc ochotná to udělat.

Musím z ní dostat konečný slib. „To říkáš teď. Ale jakmile se dostaneme zpět do vily, tak ten slib zrušíš jako teď před chvílí, ne?” Použil jsem co nejchladnější hlas. Řekl jsem to prostě a bez emocí. Ale můj tón jasně říkal, že ten slib nikdy nesplní.

„Ne. Já ten slib nezruším... Zachraň mě, prosím, zachraň mě...”

„Pokud slíbíš, že nebudeš mluvit nahlas a budeš poslouchat, co ti říkám, tak můžeš jít se mnou.”

„D-dobře.” Slečna poslušně kývne.

Velmi dobře. Takže se posuneme dál.

Ze všeho nejdřív. Z prádla si vytáhnu 5 asurských velkých měďáků, což je teď moje celé jmění. Jen tak na okraj, měďák je desetina stříbrňáku. Je to suma, z které lidi moc v pohodlí nevyžijí. Ale pro nás by to mělo stačit.

„Pojď za mnou.” Začal jsem se vzdalovat od naštvaného křiku a blížit ke vjezdu do města. U vchodu u strážní věže líně postávala hlídka. Dal jsem mu jeden měďák.

„Pokud sem někdo přijde a bude nás hledat, řekněte mu, že jsme šli pryč z města.”

„He? Co? Děcka? To chápu, ale co si hrajete na schovávanou? Hmm, tolik peněz... To jste z nějaké šlechtické rodiny? Ale no tak...”

„Prosím, udělejte to.”

„Ach. Dobře.”

Jeho odpověď se mi zdála ledabylá, ale aspoň nám to dá trochu času. Pak jdeme rovnou na místo, kde jsou veřejné koňské potahy. U zdi jsem si už ověřil ceny. Taky jsem zjistil, kde to jsme.

„Tohle je město nedaleko Roa, jménem Widin,” zašeptal jsem slečně do ucha.

Zdá se, že svůj slib být zticha bere vážně a taky šeptá: „Jak to víš?”

„Copak to támhle není napsáno?”

„Já neumím číst...”

Velmi dobře. Velmi dobře.

„Je praktické, když to umíš. Protože to potřebuješ i při cestování.”

Podívej. Dopravili nás sem během jednoho dne.

Je mi nepříjemně, že jsem v cizím městě. Moje trauma se co nevidět znovu objeví. Ne. Ne. Už jsem jiný člověk než ten, co nevěděl, ani kde je úřad práce. Když tak o tom přemýšlím, Paul je vlastně něco jak můj úřad práce.

Jak jsem tak přemýšlel o blbostech, měl jsem pocit, že se ten naštvaný křik přibližuje. „Vy mizerové! Kde se schováváte?! Okamžitě vylezte!”

„Schováme se!”

Popadl jsem slečnu, skryl se na latríně na zastávce a zavřel za sebou dveře. Zvenku se ozývaly kroky.

„Kam jste se poděli, vy mizerové?”

„Nemyslete si, že nám utečete!”

Joj. To je vážně děsivé. Nemůžete být při tom svém pátrání zticha? Aspoň byste měli mluvit trochu něžněji. Možná by mě to i vylákalo ven. Ačkoli to je pravděpodobně nemožné.

Konečně se ty hlasy vzdálí. Prozatím si můžu vydechnout. Ale nesmím být lehkomyslný. Někdy lidi, co panikaří, prohledávají jedno místo vícekrát.

„... B-budeme v pořádku?” Slečna si pusu přikrývá třesoucí se rukou. Je celá vyklepaná.

„No, pokud nás najdou, tak budeme muset bojovat o holý život.”

„A-aha... Dobře...!”

„Ale pravděpodobně je nedokážeme porazit.”

„O-opravdu...?”

Slečna se najednou vzpamatuje a já se trochu opravím. Kdyby najednou vyběhla a začala se s nimi prát, tak bych byl v maléru.

„Ale když jsem se díval na tabuli s cenami za jízdné, tak jsem viděl, že odtud budeme muset dvakrát přestupovat.”

„...Přestupovat?” Slečna se zatváří, jako kdyby chtěla říct: a co?

„Vozy vyrážejí v osm ráno a pak každé dvě hodiny. Tak to funguje ve všech městech. Odtud budeme na cestu potřebovat tři hodiny. Brzy vyjede 4. vůz, což znamená...”

„Což znamená?”

„I když se dostaneme do dalšího města, tak odtamtud do Roy nic nepojede. Budeme muset v tom městě přespat.”

„!..... A-aha, ach.” Slečna vypadala, jako kdyby chtěla zakřičet, ale nakonec se udržela. Dávej si pozor. Nedělej hluk, dobře?

„Já mám s sebou 4 asurské velké měďáky. Na cestu odtud do dalšího města, na nocleh a cestu do Roy to bude stačit jen stěží.”

„Stěží... ale bude to stačit.”

„Ano. Bude.”

Slečna si úlevou vydechne. Ale teď není čas na odpočinek.

„Ale jenom v případě, že nám správně vrátí drobné.”

„Drobné...?” Slečna se zatváří jako: a co to je? Možná že ještě nikdy nic za peníze nekupovala.

„Majitel hospody a člověk na zastávce si bude myslet, že jako děti neumíme počítat. A nemusel by nám dát správně nazpět. V tom případě budeme muset říct, že nám nevrátil správně a on to napraví. Ale pokud neumíme počítat...”

„Co se stane, když neumíme počítat?”

„Tak nebudeme moct vyrazit potahem a ti muži nás chytí...”

Slečna se znovu třese, že se z toho skoro počůrá.

„Slečno, latrína je hned tady.”

„D-dobře.”

„Tak já půjdu ven.” V okamžiku, kdy jsem chtěl odejít, mě zatahala za rukáv.

„N-nechoď.”

Poté, co jsem vzrušeně přihlížel jejímu čůrání, jsme vyšli z latríny.

Zdá se, že ti chlapi jsou pryč. Nejsem si jistý, jestli nás dál hledají venku nebo ve městě. Pokud na nás narazí, tak mohu tak akorát použít veškerou svou magii a znehybnit je. Modlil jsem se, abych měl naději je porazit, zatímco jsme čekali v rohu. Když nastal čas odjezdu, zaplatil jsem vozkovi a nastoupili jsme. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předchozí                                                                               Následující