Kapitola 7 - Kamarád (část 6)

Část 6

– Paulovo hledisko –

Můj syn se rozčílil.

Ten syn, který se nikdy předtím moc neprojevoval, má teď v sobě tichou zlost.

Jak k tomuhle vůbec došlo?

Ten incident se stal dneska odpoledne, když k nám domů přišla paní Ada a ztropila obrovský povyk. Přivedla s sebou svého syna Somara, o kterém všichni věděli, že to je hrozný spratek, na oku monokla. Jako šermíř mám dost zkušeností, abych viděl, že to je znak toho, že ho zmlátili.

Paní Ada se nevyjádřila moc jasně, ale v každém případě můj syn zbil Somara. Jak jsem to uslyšel, tak se mi po pravdě ulevilo. Rudi se pravděpodobně chtěl přidat k Somarovi a jeho kamarádům. Ale můj syn je jiný než ostatní děti. Ve svém raném věku je to kouzelník na úrovni vodního Světce. Určitě musel říct něco arogantního a když byli ostatní proti, tak došlo k bitce. Ačkoli můj syn je upřímný a chytrý, tak v některých aspektech připomíná dítě.

Podle paní Ady to vyznělo jako hrozně závažná věc, ale je to jen dětská hádka. Podle toho, co jsem viděl, po tom zranění nezůstane jizva. Celé to zabalím několika větami výtek.

Děti se budou vždycky dohadovat, ale Rudi je mocnější než jakékoli jiné dítě. Kromě toho, že je studentem mladé kouzelnice na úrovni vodního Světce, tak ho taky trénuju já už od věku tří let.

Mohla by to být jen jednostranná bitka.

Pokud se to stane jenom dneska, tak se nic neděje, ale pokud by se nechal unést, tak by to mohl přehnat. A navíc, Rudi je tak chytrý, že by měl být schopen situaci vyřešit bez násilí. Musím ho naučit, že boj je nedostatek přemýšlení a že než se do něčeho pustí, tak musí přemýšlet o důsledcích.

V tomhle musím být přísnější.

Ale situace se nevyvinula tak, jak jsem čekal. 

Můj syn vůbec neměl v úmyslu se omluvit.

Čert vem nějakou omluvu, ale dokonce se na mě díval jako na nějakého chrobáka.

Z pohledu mého syna je to možná souboj mezi počtem, ale musí si uvědomit, že čím je silnější, tím víc si musí být vědom vlastní síly.

Navíc dokonce někoho zranil. V každém případě ho nechám se omluvit. Je vážně chytrý. Možná že to pro teď nepřijme, ale dřív nebo později sám najde odpověď.

Jak jsem tak o tom přemýšlel, tak jsem mu vyhuboval trochu hrubším hlasem, ale on mi odvětil několika sarkastickými poznámkami.

Kvůli jeho provokaci jsem se neovládl a udeřil ho. I když jsem ho chtěl naučit, že silní si musí být vědomi své vlastní síly a že nesmí používat násilí vůči slabým. A já to udělal jako první. Udělal jsem chybu, ale já jsem tady vychovatel, takže se nemůžu omluvit. Učit člověka, že nesmí dělat to, co jsem zrovna sám udělal – tenhle argument prostě neprojde.

Zatímco já mám v hlavě zmatek, můj syn pokračoval prohlášením, že neudělal nic špatného, a řekl, že když to není v pořádku, tak že z tohohle domu odejde.

Skoro jsem řekl „tak se ztrať”, ale ovládl jsem se. V tomhle okamžiku se musím ovládnout. To já jsem původně nedokázal snést formální pravidla vlastního domu a přísná kázání svého otce, pak došlo k obrovské hádce a já odešel. Podědil jsem otcovu krev. Zdědil jsem tu tvrdohlavou, nekompromisní otcovu krev.

Rudeus je stejný.

Když tak koukám na tu tvrdohlavost, Rudeus je vskutku můj syn.

Ten den, když mi bylo řečeno, abych okamžitě odešel, jsem nedokázal najít způsob, jak se z toho vysoukat a opravdu jsem odešel. Rudeus by pravděpodobně taky odešel. I když řekl, že odejde, až vyroste, pokud bych mu řekl, aby zmizel, tak by určitě odešel okamžitě. V tomhle ohledu jsme stejní.

Zdá se, že ne dlouho poté, co jsem odešel, otec onemocněl a zemřel. Slyšel jsem, že té hádky strašně litoval.

A i já toho litoval.

Ne, abych byl přesný, utápěl jsem se v lítosti.

A teď pokud bych Rudeovi řekl, aby odešel, tak by to určitě udělal, a já bych toho litoval. Oba dva bychom toho litovali. Vydrž to. Musím se poučit ze zkušenosti. A taky copak jsem se už nerozhodl? Že nebudu jako můj otec.

„..........Omlouvám se. Udělal jsem chybu. Řekni mi o tom.”

Přirozeně jsem se omluvil. A Rudeův výraz také pookřál a zlehka to vysvětlil.

Podle toho, co řekl, náhodou viděl, jak Rawlsovo děcko tyranizují, a tak mu pomohl. Nedošlo k žádné rvačce. Jenom po nich hodil bláto a vůbec se nemlátili.

Pokud to, co řekl, je pravda, tak Rudeus vážně může být hrdý na to, co udělal. Ale místo pochvaly jsem ho ani nevyslechl a udeřil ho.

Ach, teď si vzpomínám.

Když jsem byl malý, tak jsem zažil něco podobného. Otec mě neposlouchal a jenom mluvil o mých slabostech. Pokaždé jsem z toho byl nešťastný. Takové selhání. Kde zůstalo to „je nutné ho vychovat”?

Ha......

Rudeus mě neobviňoval a dokonce mě nakonec utěšil. To je ale úžasný syn. Vážně to je můj syn............. Ne, ani mezi lidmi, s kterými měla Zenith aféru, není nikdo tak výborný.

Uuuu, moje sémě je tak dobré.....

Místo toho, abych říkal, že jsem hrdý, mám pocit, že mě bolí u žaludku.

„Tati, můžu příště Sylpha přivést a hrát si s ním tady?”

„Ech? Ach, samozřejmě.”

Ale myslím, že bych měl mít radost, že můj syn má prvního kamaráda. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předchozí                                                                               Následující