Kapitola 7 - Kamarád (část 5)

Část 5

Když jsem přišel domů, zjistil jsem, že Paul má špatnou náladu.

Tvář se mu poskládala do naštvaného výrazu. Obě ruce má v bok a stojí na verandě.

Hm, zvoral jsem něco? Když tak o tom přemýšlím, obezřetně jsem si schovával jeden božský artefakt (kalhotky), ale pokud byl nalezen....

„Tati, jsem doma.”

„Víš, proč jsem naštvaný?”

„Ne.” Předstírej, že nic nevíš. Pokud ty kalh.... ten božský artefakt našli, tak si kopu vlastní hrob.

„Před chviličkou za mnou byla paní Ada. Zdá se, že jsi zmlátil jejího syna Somara.”

Ada, Somar. Kdo?

Přemýšlím o jménech, které jsem nikdy neslyšel. V podstatě ve vesnici jenom zdravím ostatní. Oznámím svoje jméno a oni na oplátku řeknou svoje. Je mezi nimi někdo, kdo se jmenuje Ada? Mám pocit, že ano i ne....

Hm? Počkat.

„Týká se to dneška?”

„Ano.”

Dneska jsem se potkal se Sylphem, Rawlsem a těmi třemi spratky.

To znamená, že Somar je jeden z těch tří spratků?

„Nezmlátil jsem ho. Jen jsem po něm hodil bláto.”

„Vzpomínáš si, co jsem ti předtím říkal?”

„Být silný není kvůli tomu, aby se člověk předváděl?”

„Správně.”

Ach, aha.

Aha. Tak si tak vybavuji, že ti kluci říkali, že oznámí, že jsem se stal spojencem rasy démonů. Nevím, jaké lži o mě napovídali, ale v každém případě se to týká mě.

„Nejsem si jistý, co jsi slyšel, tati...”

„Ne!! Pokud jsi udělal něco špatného, tak se musíš nejdřív omluvit!!”

Dostal jsem vynadáno.

Nejsem si jistý, co slyšel, ale nezdá se, že by to zpochybňoval. Taková otrava. Pokud v téhle situaci řeknu, že jsem pomohl Sylphovi, protože ho tyranizovali, tak to bude vypadat jako lež. Ale můžu začít jedině od začátku.

„Vlastně jsem šel k....”

„Nevymlouvej se!!”

Paul je čím dál tím víc netrpělivější. Všechny lži stranou, ani vysvětlení si nevyslechne. I když by nikomu neuškodilo se nejdřív omluvit, podle mě to pro Paula není dobré. Nechci, aby si můj mladší bratříček nebo sestřička prošli podobnou nespravedlností. Tenhle styl výchovy není správný.

„......”

„Co se děje, proč jsi zticha?”

„Protože ať řeknu cokoli, tak to bude jen výmluva a ty mi vynadáš.”

„Cos to řekl?!” Paul se na mě zlostně dívá.

„Naštvat se a nutit dítě se omluvit, aniž by něco řeklo. Vážně závidím dospělým jejich příhodné a snadné způsoby.”

„Rudi!!”

Paa, moje tvář utržila divoký úder. Jednu jsem dostal. Ale to se dalo čekat. Když člověk druhého provokuje, tak jednu schytá. Samozřejmě že se to stane. A tak jsem pevně stál. Téměř 20 let mě nikdo neuhodil....

Ne, když jsem odešel z domu, tak jsem dostal pěknou nakládačku, takže to je 5 let.

„Otče, udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych byl hodný syn. Nikdy jsem neporušil pravidla svých rodičů a všechno jsem dělal ze všech svých sil.”

„To s dneškem nemá co dělat, ne?”

Paul nečekal, že mě uhodí. Evidentně je zmatený.

No, to je dobře.

„Ne, právě že se to dneška velmi týká. Velmi jsem se snažil, abych si získal tvoji důvěru a čisté svědomí, tati, a přesto sis nevyslechl ani slovo mého vysvětlení, slepě věříš člověku, kterého jsem nikdy nepotkal, pak na mě křičíš a nakonec jsi mě udeřil.”

„Ale to děcko, Somar, byl vážně zraněný....”

Ano? 

To jsem já neudělal. Udělal si to sám? Možná že si narafičil nějakou nehodu....

Ale v každém případě je to škoda. Spravedlnost je na mé straně. Nelžu, když říkám, že mohl náhodou upadnout.

„I kdyby došel ke zranění kvůli mně, tak se neomluvím. Vzhledem k tomu, že jsem neporušil otcova pravidla, tak mohu dokonce nadmout hruď a říci, že jsem to udělal já.”

„.....Počkat, co přesně se stalo?”

Ach, konečně tě to zajímá? No, sám ses rozhodl, že nebudeš poslouchat.

„Copak jsi nechtěl slyšet moje výmluvy?”

Jak kontruju jeho otázku otázkou, Paul se zatváří mrzutě. Zdá se, že potřebuje ještě postrčit.

„Neboj se, tati. Budu se chovat, jako kdybych neviděl tři lidi, jak mlátí bezbranného. Možná bych se k nim mohl přidat, aby to bylo čtyři na jednoho. Dokonce budu všude rozhlašovat, že tyranizování slabých je hrdé motto Greyratových. A až vyrostu, tak odejdu z domu a už si nebudu říkat Greyrat. Nevšímat si takového násilí jak na fyzické, tak slovní úrovni, a dovolit, aby k němu docházelo. Kvůli tomu se stydím nazývat se Greyratem.”

Paul nevěděl, co říct.

Nejdřív zezelenal, pak zčervenal, jako by si procházel hrozným vnitřním bojem.

Je naštvaný? Nebo potřebuje další popostrčení?

Vzdej to, Paule. Mě je 20+ a jsem člověk, co neustále nacházel výmluvy v beznadějných situacích. Pokud najdu sebemenší skulinku, tak dokážu debatu dovést k remíze.

Navíc jsem naprosto v právu. Prostě nemáš nejmenší šanci vyhrát.

„........ Omlouvám se. Udělal jsem chybu. Řekni mi o tom.”

Paul přede mnou sklonil hlavu.

Správně. Zbytečný odpor jenom rozhodí obě strany. Pokud jsi udělal chybu, tak se omluv. To je nejlepší způsob. Jak se mi zvedne nálada, tak začínám podrobně vysvětlovat celý incident.

Když jsem vylezl na kopec, tak jsem zaslechl hlasy. Tři děcka házeli bahno z pšeničného pole. Když jsem po nich dvakrát hodil bláto a dohadoval se s nimi, tak na nás křikli pár nadávek a pak odešli. Potom jsem to dítě magií umyl a hrál si s ním.

Něco takového.

„Takže pokud je důvod k omluvě, tak by se nejdřív měl omluvit Somar Sylphymu. Rány na těle se snadno a rychle zahojí, ale rány na duši ne.”

„.....Máš pravdu. Je to moje chyba. Promiň.”

Paulovi poraženecky klesnou ramena. Když jsem ho takhle viděl, tak jsem si vzpomněl, co mi Rawls dneska řekl.

'Zdá se, že když s tebou mluví, tak ztrácí sebevědomí jako otec.'

Je možné, že Paul se mě snaží poučit, aby ukázal svou otcovskou stránku. No, selhal jenom jednou, teď.

„Není třeba se omlouvat. Pokud máš pocit, že jsem udělal něco špatně, tak mi bez milosti vyhubuj, ale prosím vyslechni si mé vysvětlení. I když se to tím úplně nevysvětlí nebo to zní jako výmluva, tak aspoň chci mít svoje slovo. Prosím, pochop, co tím myslím.”

„Aah, budu si to pamatovat, ale nemyslím si, že bys někdy udělal nějakou chybu...”

„Tak to považuj za výchovnou zkušenost a užij toho na moje budoucí sourozence.”

„.....Udělejme to tak.”

Paulův výraz je ztělesnění naprosté porážky a výsměchu vůči sám sobě. Přehnal jsem to? Prohrál s pětiletým dítětem. Hmmm. Kdybych byl na jeho místě, tak bych z toho měl taky šok. Tenhle chlápek je pořád mladý otec.

„Když tak o tom přemýšlím, tati, kolik ti je?”

„Hmm? 24, proč se ptáš?”

„Aha.”

Měl mě v devatenácti?

I když nevím, jaký je průměrný věk na ženění, pokud se musí na denním pořádku potýkat s magickými tvory nebo válkami, tak svatba v devatenácti je celkem přiměřená?

Chlápek, co je mladší než já, se oženil a musí se zabývat výchovou svého dítěte. Upřímně, která část mého 34-letého já, bez práce, bez domova, bez jakéhokoli dosažení, vyhrála oproti němu....

Ach, zapomeňte na to.

„Tati, můžu příště Sylpha přivést a hrát si s ním tady?”

„Ech? Ach, samozřejmě.”

Jeho odpověď mě uspokojila, a tak jsem vešel dovnitř.

Je dobře, že Paul nediskriminuje démonické rasy. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Předchozí                                                                               Následující