Kapitola 12 - Násilí mladé dámy (část 2)

Část 2

Když vstoupíme do vily, uvedou nás do místnosti, co je očividně určena pro zábavu hostů. Majordomus ukáže ke dvěma pohovkám.

Tohle je můj první pohovor.

Budu obezřetný.

„Prosím, posaďte se támhle.”

Poslechnu a posadím se, Ghyslaine beze slova odkráčí a postaví se do rohu místnosti. Z kterého vidí na celou místnost.

Kdyby se tohle stalo v mém předchozím životě, tak bych si myslel, že je to nějaký nadšenec do spravedlnosti.

„Mladý pán brzy přijde. Prosím, vyčkejte.”

Majordomus mi nalije tekutinu, co připomíná červený čaj, do velmi kvalitního šálku a postaví se ke dveřím.

Popíjím horký nápoj.

Není to špatné. Ačkoli nevím, jak hodnotit červené čaje, tenhle je určitě velmi drahý. Pro Ghyslaine nejsou připravené žádné nápoje. Zdá se, že jenom ke mně se chovají jako k hostovi.

„Kde je!”

Jak o tom tak přemýšlím, z vedlejších místností se line hlasitý hlas a naštvané kročeje. „Je tady?”

Do místnosti neomaleně vstoupí statně vyhlížející muž.

Zdá se, že mu je zhruba padesát let a ve svých tmavých hnědých vlasech má pár šedých vlasů, ale zdá se, že je v celkem dobrém stavu.

Položím šálek na stůl, postavím se a prohnu se v pase o 90°.

„Jsem rád, že vás poznávám, jmenuji se Rudeus Greyrat.”

Ten muž si nespokojeně odfrkne.

„Pche, ani nevíš, jak řádně pozdravit!”

„Pane, pan Rudeus ještě nikdy nebyl mimo vesnici Buina. Je pořád mladý a ještě neměl čas se naučit etiketu. Prosím, odpusťte mu tu drobnou hrubost...”

„Ticho.”

Jakmile pán na majordoma zařve, už nepromluví.

Tenhle starý pán by měl být člověk, co mě najal. Vypadá, že je vážně naštvaný. Jako kdybych byl v něčem nedostatečný. Ačkoli jsem jej chtěl pozdravit správně, zdá se, že šlechtická etiketa má svá pravidla.

„Pche, Paul svého syna ani neučí formalitám!”

„Slyšel jsem, že otec ta upjatá pravidla nesnáší, a proto mě to schválně neučil.”

„Hned od začátku výmluva! Jsi stejný jako Paul.”

„Otec se vždycky vymlouvá?”

„Co myslíš? Jakmile otevře pusu, tak z něj vyleze nějaká výmluva. Když se počůrá v posteli, najde si výmluvu. Když se hádá, najde si výmluvu. Když se fláká ve škole, taky si najde výmluvu.”

Aha. To je pravda.

„Pokud se chceš něco naučit, tak aspoň začni s etiketou! Vůbec jsi to nezkusil, a proto z tebe vyrostlo tohle!”

Ale to, co říká, není lež, a má to svůj důvod.

Učil jsem se jenom magii a šermířství a nikdy mě nenapadlo, abych se naučil něco nového. Možná že mám příliš úzký rozhled. Musím nad tím upřímně popřemýšlet.

„Máte pravdu. Tohle je vskutku moje chyba. Hluboce se za to omlouvám.”

Starý pán nohou dupne do podlahy, jak skloním hlavu.

„Ale vypadá to, žes to nemyslel jako výmluvu, a snažil ses ze všech sil o formální pozdravení! Dovolím ti zůstat v domě!”

Vážně nechápu, co se tady děje, ale vypadá to, že mi bylo odpuštěno.

Jakmile starý pán dokončí tuhle repliku, rázně se otočí a odejde jako bouře.

„Kdo to byl?” zeptám se majordoma.

„Pán Fedoy. Sauros Boreas Greyrat-sama. Je to strýček pana Paula.”

Takže ten chlápek je vládnoucí pán.

Je trochu příliš panovačný. Vážně se obávám, jak asi vládne. No, v tomhle městě je spoustu dobrodruhů, takže kdyby nebyl tak impozantní, tak by pravděpodobně nebyl schopen zvládnout své povinnosti.

Hm? Greyrat, strýček...?

„To znamená, že to je bratr mého dědečka?”

„Ano.”

Už mě napadlo, že Paul využil své přerušené vztahy. Ale když tak o tom přemýšlím, jeho původní domov byl mezi vysoce postavenými šlechtici. Ten chlap musel být mladý pán z nějakého dobrého domu.

„Co se děje, Thomasi? Proč jsou ty dveře pořád otevřené?”

Dovnitř vstoupí další člověk.

„Ale otec vypadá celkem šťastně. Stalo se něco?”

Štíhlý muž s vlasy barvy jasného čaje. Podle toho, jak popsal svého otce, to musí být Paulův bratranec.

„Mladý pane. Velmi se omlouvám. Pán se zrovna setkal s panem Rudeem a zdá se, že ho to potěšilo.”

„Oho, dítě, kterého si otec všiml... Vybral špatně? Hmm,” říká, zatímco šel k pohovce naproti mně a usedl na ni.

Ach, správně, radši bych ho měl rychle pozdravit.

„Rád vás poznávám, jmenuji se Rudeus Greyrat.”

Sklonil jsem hlavu v téměř totožné úkloně jako předtím.

„Ach, moje jméno je Philip Boreas Greyrat. Když se zdraví šlechtici, tak se pravou rukou dotknou hrudi a mírně skloní hlavu. Podle toho, jak jsi to provedl, ti určitě bylo vyhubováno.”

„Takže nějak takhle?”

Napodobil jsem Philipovo chování a mírně pozvedl hlavu.

„Nějak tak, ale tvůj pozdrav nebyl špatný. Kdyby takhle otce pozdravil kovář, tak by byl pravděpodobně rád. Posaď se.”

Philip se s plesknutím zase posadí.

Držel jsem se jeho instrukcí a posadil se.

…....... Pohovor už začal?

„Jak moc chápeš situaci?”

„Bylo mi řečeno, že když budu mladou dámu vyučovat pět let, bude mi pokryto školné na magické univerzitě.”

„To je všechno?”

„Ano.”

„Aha...” Philip si rukama podloží bradu, jako kdyby chtěl o něčem rozmýšlet, a očima zírá na stůl. „Máš rád děvčata?”

„Ne tak jako otec.”

„Opravdu? Dobře. Prošel jsi.”

Ach? Ale?

To bylo trochu moc rychlé, ne?

„Zrovna teď si to dítě oblíbilo jen dva lidi, Edenu, co vyučuje etiketu, a Ghyslaine, co vyučuje šerm. Předtím se odtud pakovalo pět lidí. Jeden z nich byl dokonce člověk, co vyučoval v královském paláci.”

I když vyučoval v královském paláci, tak jeho vyučovací metody nemusely být správné, ale to jsem nahlas neřekl.

„........ Má tohle co dělat se zálibou v děvčatech?”

„Vůbec nic. Ale protože Paul je ten typ, co by pro roztomilé děvče udělal cokoli, tak přemýšlím, jestli jsi stejný.” Philip pokrčí rameny.

To já bych rád pokrčil rameny. Hodil jsi mě do jednoho pytle s tím chlápkem.

„Aby bylo jasno, tak od tebe nic neočekávám. V každém případě chci, abys to zkusil, protože jsi Paulův syn.”

„Wau, to je trochu moc jasné.”

„Co se děje? Věříš si?”

Zase až tak moc ne. Ale i když si nevěřím, tak za téhle situace to nahlas říct nemůžu. „Nejsem si jistý, dokud se s ní nesetkám...”

Pokud v téhle práci pohořím a budu si hledat jinou, tak se mi Paul bude strašně smát. Bude říkat něco v tom smyslu, že jsem pořád ještě dítě.

To si ze mě děláte srandu?

Jak se mi může posmívat chlápek, co je mladší než já?

Muuuu...

„Pokud to nepůjde podle skutečnosti... tak to zkusme nafingovat.”

Využiju znalostí ze svého předchozího života.

Způsob, jak zkrotit mladou dámu.

„Nafingovat. A to funguje jak?”

Podrobně jsem to vysvětlil. „Až budu s ojou-sama, tak nás unese špatňák z nějakého klanu. Abychom s ojou-sama unikli, tak použiju jazyk, matematiku a magii a vrátíme se domů vlastními silami.”

Jakmile mě Philip vyslechne, tak je chvíli zticha, ale rychle tu zápletku pochopí a přikývne. „Jinými slovy chceš, aby převzala iniciativu se učit. Zajímavé. Ale půjde to tak hladce?”

„Myslím, že to má větší naději, než když ji vyučují dospělí.”

Zápletka, co se běžně stává v manze a anime.

Poté, co se dítě stane svědkem nějaké události, nebo ji dokonce samo zažije, pozná důležitost učení, i když před tím knihy nesnášelo.

I když to bude naplánované a hrané mnou.

„To, co jsi teď řekl, tě naučil Paul, způsob, jak zařídit, aby ti děvčata zobala z ruky?”

„Ne. I když otec nic z toho neudělá, tak je stejně velmi populární.”

„Popu..... pfffff....” Philip vyprskne smíchy. „To je pravda. Ten chlap měl vždycky s ženami štěstí. I když se jenom někam postaví, tak se vždycky najde nějaké děvče, co za ním přijde.”

„Zdá se, že všichni, co otce znají, to s ním dali dohromady. Dokonce se zdá, že i tady Ghyslaine.”

„Ach. To je rozhodně předmět závisti.”

„Bojím se, aby si něco nezačal s mojí kamarádkou v Buině.”

Jakmile to řeknu, tak se vážně začnu bát. Za pět let už bude velká.

Až se vrátím, tak Sylphy bude jedna z mých matek. Ach můj bože.

„Tím se nemusíš trápit. Paul se zajímá jen o děvčata, co jsou 'velká'.” Jak to Philip říká, tak se dívá na Ghyslaine v koutě.

„A-aha.”

Podívám se na Ghyslaine. Je obrovská.

Zenith a Lilia jsou také velké.

Co tím myslím tím velké?

Samozřejmě tím myslím prsa.

„Za pět let by to mělo být pořád ještě v pořádku. Mísená elfí krev. I když dospějí, tak nejsou tak velké. Také si myslím, že Paul nebude tak úchylný.”

Vážně?

A tenhle chlápek ve skutečnosti ví, že Sylphy je elf.

Takže preventivně to budu brát tak, že si pečlivě prověřili všechno, co se v Buině stalo.

„Měl bych říct něco jako: budeš se snažit svést mou dceru?”

„Čeho přesně se obáváte od sedmiletého chlapce?”

To je vážně příliš hrubé. Já se vůbec o nic nepokusím. Nanejvýš se do mě zamiluje. (Já ji k tomu nasměruju.)

„Ale podle Paulova dopisu sis s tím děvčetem z vesnice hrál až příliš a musel tě násilím přinutit odjet. I když jsem si myslel, že to je jen vtip, když jsem si vyslechl tvoje plány, myslím, že to možná bude i pravda.”

„Já jsem jen Sylphin kamarád.”

A chci svou jedinou kamarádku vychovat tak, aby z ní byla poslušná přítelkyně.

------- I kdybys mi rozřízl pusu, tak tohle nikdy nebude vysloveno nahlas.

Některé věci, co není třeba říkat, by se říkat neměly.

„No dobře. Jenom mluvením se nikam nedostaneme. Ukážu ti svoji dceru. Thomasi, přiveď ji!” Jak to Philip dořekne, vstane.

Přesně takhle jsme se já a ona potkali. 

---- Tenhle hejsek je vážně nadutý.

Usoudil jsem, když jsem ji uviděl poprvé.

Je o dva roky starší než já. Má okrouhlé oči a vlnité vlasy. Ty vlasy jsou karmínové. Jako by to byla čerstvě natřená čistě červená barva.

Dvě slova. Naprosto výbušná.

Možná že z ní vyroste krasavice, ale většina kluků si pomyslí: mezi námi to klapat nebude. Možná že je M od přírody.... Nee. Ani trošičku.

V každém případě je nebezpečná.

Každá buňka v mém těle křičí, abych se k ní nepřibližoval.

„Těší mě, že vás poznávám. Jsem Rudeus Greyrat.”

Ale v každém případě utéct nemůžu.

Použiju to, co jsem se zrovna naučil.

„Pche!” Hned po prvním pohledu si odfrkne úplně stejně jako její dědeček. Stojí s oběma nohama pevně na zemi a dívá se na mě blahosklonně. Shlíží na mě svrchu. Je vyšší než já. Jakmile mě vidí, nasadí nešťastný výraz a řekne: „Co to kruci? Nejsi menší než já?! To žertujete, že mě bude učit někdo takový?!”

Bla, bla, bla. Zdá se, že je vážně hrozně pyšná. Ale z tohohle nevycouvám.

„Myslím, že to s věkem nemá co dělat.”

„Cos to řekl?! Ty se opovažuješ se se mnou hádat?!”

Je tak strašně ukřičená. Protrhne mi to bubínky.

„Je to jenom tím, že já to dovedu a ojou-sama ne.”

Jak jsem to řekl, zdálo se, že se jí všechny vlasy napřímily. Nikdy jsem neviděl zhmotněný hněv. Tohle je naprosto strašlivé.

Geh. Kruci. Proč se musím bát děcka, kterému ještě ani nebylo deset?

„Cože? Jsi tak arogantní. Víš, kdo já jsem?”

„Jsi moje starší sestřenice.” Skryl jsem svůj strach a odpověděl.

„Sestřenice...? Co to je?”

„Dcera bratrance mého otce. Dá se říci, že jsi dcera mého prastrýčka.”

„Co to je za matoucí nesmysly!”

Řekl jsem něco špatně?

No, možná když řeknu jméno příbuzného, tak to bude jednoduší.

„Už jsi slyšela o Paulovi?”

„Jak bych o něm mohla slyšet?!”

„Vážně?”

Překvapuje mě, že to jméno ještě neslyšela. V každém případě si s ní promluvím.

Musíte pořád mluvit. To jednou řekl bůh návodů. Hned poté, co si tohle pomyslím. Ojou-sama zvedne ruku.

Bum!

„...... Ech?”

To bylo příliš náhlé.

Ta slečinka mě najednou praštila. Jsem trochu zmatený, a tak jsem se jí zeptal: „Proč jsi mě praštila?”

„Protože jsi tak namyšlený, i když jsi menší než já!”

„Ach, aha.”

Tvář, do které jsem to dostal, štípe. To vážně bolí...

Druhá image. Násilí. Vážně nemám na výběr.

„Tak já ti to oplatím.”

„Ha?!”

Na její odpověď nečekám a dám jí facku.

Pu!

To znělo vážně divně. Pravděpodobně je to tím, že nejsem zvyklý dávat facky. No, aťsi. Pravděpodobně to stejně bolelo.

„Když lidi mlátíš, tak to bolí.”

Teď už to chápeš-----? Jak jsem se připravoval to říct, spatřil jsem, že ojou-sama naštvaně zvedá pěst.

Král Deva. Přesně to samé. Aniž by počkala, až dopřemýšlím, tak mě praští. Potácím se vzad a ona pokračuje kopem. Celé moje tělo letí vzad a potom náraz do hrudi. V dalším okamžiku si mě osedlá. Nohama mi drží ruce.

A... cože? Nemůžu se pohnout?

„Počkej, hej.”

Můj rozpačitý hlásek zanikne v rozhněvaném řevu té slečinky.

„Tys mě napadl! Zařídím, abys toho litoval!”

Mlátí do mě pěstmi.

„Au, auuuu, p...přestaň, ech, ne, přestaň s tím.”

Po páté ráně konečně použiju magii a vyhrabu se z pod ní. Snažím se ovládnout svoje roztřesená kolena a postavím se. Pozvednu ruce a připravuju se použít magii a zaútočit. Použiju nárazovou vlnu větrné magie namířenou na její tvář.

„To. Se. Nedá. Odpustit.”

Magie narazí do její tváře a ona odletí vzad, ale ani na okamžik se nezastaví a dál běží jako netvor. Když ten výraz spatřím, uvědomím si, že jsem se zmýlil.

Klátivě zdrhnu.

Tohle není namyšlená ojou-sama.

Tohle je spíš hlavní hrdinka z nějaké delikventské mangy.

Možná bych mohl použít magii a vymlátit z ní duši.

Ale ona mě v žádném případě nebude poslouchat.

A jakmile přijde k sobě, tak si mě najde a pomstí se mi.

Můžu zkusit ji pokaždé smést magií, ale ona to ani nepocítí.

A rozhodně se od hlavního hrdiny liší. Rozhodně použije jakýkoli trik, ať bude sebe špinavější. Jako třeba vrhnout na mě vázu z druhého patra, nebo se skryje za rohem a rozsekne mě dřevěným mečem...

Použije všechno, co má k dispozici, a pomstí se mi desetkrát víc. A nebude mít smilování. Tohle není sranda. Nedokážu použít léčivou magii bez zaříkávání.

A ta bitva nekončí a ona mě nikdy nebude poslouchat.

Použiju proti ní hrubou sílu.

To není možnost, kterou bych si teď mohl vybrat.

A tak se vracíme zpět na začátek.

Potom se ojou-sama unaví a přestane mě hledat a vrátí se do své ložnice.

Neobjevila mě.

Ale skoro mě našla. Když ten rusovlasý ďábel šel přímo přede mnou, tak jsem myslel, že je po mě. Nikdy jsem si nemyslel, že zažiju pocity hlavního hrdiny v hororovém filmu.

Když jsem se vyčerpaně vrátil k Philipovi, jízlivě se na mě usmál.

„Jak to šlo?”

„Nic nefunguje.” U té odpovědi jsem skoro brečel.

Když mě praštila, tak jsem si skoro myslel, že mě zabije. Když jsem utekl, tak jsem skoro brečel.

Tohle jsem vážně už dlouho nezažil a když o tom přemýšlím, tak si vzpomenu, že kdysi hodně dávno jsem něco takového zažil.

Ale i tak. Tohle není psychické trauma.

„Takže to vzdáváš?”

„Nevzdám to.”

Ještě jsem nic neudělal. Kdybych to vzdal tak brzy, neznamenalo by to, že jsem dostal výprask jen tak pro nic za nic?

„Chci vás o něco požádat.” Přinutím se před Philipem sklonit hlavu.

Musím tu bestii naučit smysl skutečné hrůzy.

„Rozumím. Thomasi, jdi to připravit,” zaúkoluje Philip majordoma, který pak odejde z místnosti.

„Ale co se toho týče. Ten tvůj nápad je vážně zajímavý.”

„Opravdu?”

„Ano. Jsi jediný učitel, který vymyslel tak velkolepý plán.”

„........ Myslíte si, že to vyjde?”

Cítím se trochu nejistě. Dokážu tu slečinku trumfnout se svými malichernými triky?

Philip pokrčí rameny.

„To bude záležet, jak moc se budeš snažit.”

Má naprostou pravdu.

A tak se ten plán začal uskutečňovat. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Předchozí                                                                               Následující