Kapitola 41 - Pomalý život (část 3-4)

Část 3

Byl jsem jasně nespokojený a Gyes se mi omluvil.

„Je mi to vážně líto.”

Byla to prostrace dle způsobů Zvířecí rasy. Gyes na mě vzhlížel, zatímco mi ukazoval břicho. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě utahuje. Sice jsem mu viděl na břicho, ale jeho tón byl zoufalý. Ani ho nenapadlo, že jsem zrovna zachránil jeho dceru, ani že jsem odstranil pečeti na Posvátném Zvířeti a on potom mě, toho zachránce, svlékl a polil studenou vodou.

A potom všem na to všechno zapomněl a zaměřil se na jiné záležitosti, nehledě na to, co udělá, tak tohle neodčiní. Neměl na výběr a musel nabídnout svůj krk.

To mi bylo řečeno.

Ale chtěl po mě, abych odpustil té strážné. Jenom dělala svojí práci, jak jí bylo řečeno. Jelikož se po období dešťů má provdat, nechce, abych se jí mstil něčím, co by ji ponížilo. Ačkoli chtít trest bylo v pořádku. Kdybych ji ponížil, tak by z toho vznikla zlá krev.

To mi bylo řečeno.

Abych řekl pravdu, totálně mě odstavili.

Když zajdeš takhle daleko a předvedeš přede všemi tuhle převrácenou prostraci, tak mi to jenom způsobí problémy. A taky když mi ukážeš ten pekáč buchet, tak budu jenom žárlit. Co takhle radši tu slečnu strážnou?? Ne. Zapomeňte na to.

„Všechno začalo nedorozuměním. No, ve skutečnosti mě to netrápí.”

Teď je čas na odpuštění. Přece jen jsem dospělý. Prokážu svou důstojnost.

Správně.

Ti špatní jsou pašerácká organizace. A oni tu pašeráckou organizaci vymýtili.

Je to happy end.

Já jsem trpěl a vy všichni taky. Takže jsme si kvit. Nic jiného k tomu nemůžu říct. Můj život ve vězení byl celkem zábavný. Jídlo bylo skvělé a byl se mnou Gisu. Slečna, co mě měla na starosti, byla taky nádherná.

„Já, náčelník vesnice, jsem ti také vděčný za tvou ohromnou toleranci a srdce,” řekl starý válečník jménem Gustav arogantně, jakmile slyšel mou odpověď.

Gyes je v pohodě, ale nebylo by super, kdyby ses i ty omluvil? Z větší části jsi to byl ty, kdo u toho byl a vydal ten rozkaz, ne? No, na tom nesejde. Nechci vidět, jak se nějaký stařec válí po zemi. Místo toho bych preferoval tu strážnou slečnu.

Taky Ruijerd ke mně přiblížil svou tvář. „Bylo by dobře, kdybych se taky omluvil?”

„Ne, to je v pořádku, Ruijerde.”

„Je to v pořádku? I když to je moje chyba?”

„Ruijerd se taky celý týden snažil ze všech sil, ne?”

Zvířecí rasa uznala i Ruijerda. Zdá se, že jak Gustav, tak Gyes už slyšeli o tom, že Ruijerd je z kmene Supardů. Co se toho týče, nevím, jaké pocity mají vůči Supardům. Ačkoli přinejmenším zrovna teď je Ruijerd hrdina, který zachránil jejich děti. Já jsem byl trpělivý a Ruijerd navyšoval svou slávu. V tom případě je výsledek v pořádku. Účel světí prostředky, pokud jsme dosáhli výsledku, tak si nemám na co stěžovat.

„Pche!”

„Gof?! Auuu!”

Jak jsem o tom přemýšlel, Eris předstoupila a kopla Gyese do břicha. A pak „Uděl ochranu vody na místo, kde je jí třeba, nechť se tu zjeví křišťálově čistý proud, Vodní koule”. Nemilosrdně to do Gyese napálila vodní střelou.

Okolí bylo vyjevené.

Eris zaujala svou obvyklou pózu a hlasitě řekla: „Takhle jsme si kvit!”

Jak se dalo čekat od Eris, pomyslel jsem si.

Část 4

Naše současná lokace je u Gustava v domě.

Je to dům na vrcholu stromu a také největší dům v této vesnici. Byla to třípatrová budova postavená ze dřeva na vrcholku stromu. Přemýšlel jsem, jestli by přežil i něco jako zemětřesení, ale když uvnitř pobíhají dospělí, tak se ani trochu nezatřese.

Je to kmen Dedorudia. Patriarcha kmene Dedorudia Gustav. A jeho syn vůdce válečníků Gyes. To děvče, co jsem zachránil před pašeráky, byla Gyesova druhá dcera Minitona. Zdá se, že nejstarší dcera Rinia studuje v zahraničí.

A mezi těmi, co jsme zachránili, byla i dcera kmene Adorudia. Druhá dcera patriarchy kmene Adorudia Terusena. Psí děvče s velkým poprsím. Měli v plánu vrátit ji do vesnice Adorudia, ale po cestě začalo období dešťů, takže se zdá, že tu tři měsíce zůstane.

Náhodou se zdá, že i mezi zvířecími rasami se jedinci s krví Dedorudiů dají prodat za vysokou cenu jednomu šlechtici z jistého království. Často se zaměřují na děti, co se dají snadno vycvičit. Šlechtic z jistého království. To mi zní jako historka, co už jsem slyšel!

„Asurská šlechta si nemůže dovolit být nedbalá, když se děje něco takového!”

Ty Eris támhle!

Proč to říkáš, jako by se tě to vůbec netýkalo? S největší pravděpodobností jsou do toho od začátku zapletení lidé s příjmením, co má co dělat s hlodavci!

Od komorníků a služebných v Erisině domě jsem nikdy nic takového neslyšel, ale je docela možné, že to jsou také lidé, které takhle unesli. Sauros je dobrý člověk, ale má na svět trochu jiný náhled. Jo, prozatím se o tom nebudu zmiňovat. I když to nebudu zmiňovat, je lepší nic neříct.

Zrovna když jsem o tom přemýšlel, Eris si najednou na něco vzpomněla a ukázala prsten, co měla na prstu. „Když o tom mluvíme, znáte Ghyslaine? Tenhle prsten patří Ghyslaine.”

Neumí mluvit řečí Zvířecího boha. Proto to řekla v lidské řeči. Jediní, kdo kromě mě a Ruijerda tady mluví lidskou řečí, jsou Gustav a Gyes.

„Ghyslaine??” Potom se Gyes zatváří pochmurně. „Pořád je naživu?”

„Ech?”

Ten hlas přímo přetékal odporem. Hlas, jako kdyby se měl co nevidět pozvracet. A pak jediná věta. „Byla hanbou rodiny.”

Tato slova byla jen začátek Gyesovy kritiky vůči Ghyslaine. V lidské řeči, takže tomu Eris rozuměla. Pak nám začal vyprávět, jak neschopná, jak nepřiměřená byla jako jeho mladší sestra a tak, Gyesův hlas zněl tak lhostejně.

Jelikož mi Ghyslaine zachránila život, tak už jsem to nemohl dál poslouchat. Zdá se, že když žila v téhle vesnici, udělala spoustu ošklivých věcí. Ale to jsou jen historky z jejího dětství. Ghyslaine, jak ji znám já, je trochu nešikovná, ale snaží se ze všech sil. Člověk, co všechno dělá obezřetně, a dává do toho svoje srdce. Není to člověk, který by si zasloužil, aby se o něm takhle mluvilo. Učitel šermu, kterého ctím, a student magie, kterým se mohu chlubit. A proto, tak jako tak...

Prosím, přestaň.

„I ten prsten dostala od naší mámy, když se nebezpečně předváděla, vážně v tom nebyl žádný význam. Byla to hlupačka, co uměla akorát rozbíjet věci.”

„Ty?”

„Zmlkni! Co ty víš o Ghyslaine!” Eris mě přerušila a začala na ně hlasitě křičet. Tak hlasitě, že jsem si myslel, že se z toho zboří celý dům, rodina Dedorudiů se mračila. Jediný, kdo rozumí lidské řeči, jsou Gustav a Gyes. Těch pár ostatních, co viděli Eris najednou ječet, byli vyjevení.

Myslel jsem si, že se Eris začne chovat agresivně. Ale Eris se akorát zatvářila uraženě a v očích se jí začaly sbírat slzy, pěsti se jí třásly hněvem, ale nepohnula se k úderu.

„Ghyslaine je moje učitelka! Je to člověk, kterého respektuji ze všech nejvíc!”

Já vím. Jak moc dobře spolu Ghyslaine a Eris vycházely. Komu Eris věří ze všech nejvíc. Mnohem víc než mě.

„Ghyslaine je úžasná! Ohromně úžasná! Když potřebuju pomoc, tak mě rychle přijde zachránit! Ohromně rychle! A je ohromně silná!”

Eris začala křičet spoustu věcí, ani sama nevěděla proč. I když člověk nevěděl proč, dle toho hořkého tónu se dal smysl pochopit. Alespoň řekla všechno, co jsem chtěl říct já.

„Ghyslaine je... fňuk... béé... říct něco... takového... fňuk...”

Eris se dál snažila ze všech sil, aby je nepraštila, zatímco jí začaly téct slzy.

Správně, teď bys Gyese neměla praštit.

Ghyslaine v téhle vesnici nenáviděli kvůli násilí. Chovala se násilně, jak se jí zachtělo. Pokud by ho Eris praštila, tak by to jenom dokazovalo Gyesova slova. Že jste obě stejné.

Jak to Gyes sledoval, začal panikařit. „Ne... ale? To nemůže být ta Ghyslaine, ne? Úcta? Jak je to možné?”

Když jsem to viděl, zklidnil jsem svůj hněv. „Pravděpodobně bychom o tomhle měli přestat mluvit,” navrhl jsem, zatímco jsem Eris objal.

Když jsem to navrhl, Eris se na mě podívala, jako by tomu nemohla uvěřit. „Proč? Rudee? Copak jsi Ghyslaine nenáviděl?

„Taky mám Ghyslaine rád.”

Ale...

„Ghyslaine, kterou známe my, a Ghyslaine, kterou znají oni, jsou dva různí lidé se stejným jménem.”

Pak jsem se při řeči podíval na zmateného Gyese. Dokonce i on by pravděpodobně změnil svůj názor, kdyby se setkal s nynější Ghyslaine. Lidé se časem mění. Jelikož to říkám já, tak o tom není pochyb.

Eris to nedokázala přijmout. Ale z větší části to nechala být.

„Ne, vážně se z Ghyslaine stal tak vážený člověk?”

„Přinejmenším je to člověk, koho respektuji.”

Když jsem tohle řekl, Gyes se tvářil, jako že je ztracený ve vlastních myšlenkách. No, když jsem si vyslechl tu historku, zdá se, že mezi ním a Ghyslaine se stalo spoustu věcí. Určitě to byly věci, o kterých si myslel, že se nedají odpustit. Pokrevní svazky jsou relativně přísné. Zvláště protože jsou pokrevní. Jsou věci, které nedokážete odpustit nehledě na to, kolik let uplynulo.

„Jelikož je to takhle, omluvíš se?”

„Omlouvám se za to.”

Ale jaká to delikátní atmosféra nám z toho vznikla.

V každém případě, Ghyslaine, co?

Za tenhle poslední rok jsem na ni úplně zapomněl, ale taky ji to mělo zatáhnout do té teleportace. Kdepak na světě asi je a copak asi dělá. Jelikož je to ona, tak bych si představoval, že pátrá po Eris a po mě, ale?

Lituju, že jsem ve Svatém přístavu nebyl schopen zjistit žádné informace.

-------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>