Kapitola 39 - Děti zvířecí rasy (část 5)

Část 5

– Ruijerdovo hledisko –

Dostali jsme se skoro k městu, ale Rudeus se ještě nevrátil. Nemůže to být tak, že se ztratil, že ne? Ne, kdyby se ztratil, tak by k nebi vystřelil magii.

Tak co když natrefil na nějaký problém.

Všechny lidi v budově jsem eliminoval. Ale pokud odjinud přišlo víc posil, tak na sebe mohli narazit. Přemýšlím, jestli bych se měl hned vrátit a zkontrolovat to. Ne, Rudeus není dítě.

I kdyby se objevil nepřítel, tak by se s nimi měl být schopen nějak vypořádat. Jelikož je pořád ještě mladý, pořád má pár naivních částí, ale není tak naivní, aby na nepřátelské půdě polevil v pozornosti.

Zrovna teď sebou nemá Eris. Pokud Rudeus ve vší vážností použije svou magii, tak by neměl s nikým prohrát. Problém je, že má trochu odpor k zabíjení lidí. Pokud to zvorá a půjde na to zlehka, je velká pravděpodobnost, že ho na oplátku zabijí.

Neměl bych se o Rudea bát, ale...?

Ale jsem v maléru.

Pokud ty děti takhle vezmu a dovedu je do města, tak mám neblahé tušení, že se stane jenom něco zlého. Něco podobného už se stalo nesčetněkrát předtím.

Zachránit dítě před otrokářem, pak jej přivést do města, pak dojdou k nedorozumění, že to já jsem ho unesl.

Zrovna teď mám oholené vlasy a skrývám svoje třetí oko. Ale v mluvení nevynikám. Pokud si mě zavolají stráže, tak si nevěřím, že bych to dokázal dobře vysvětlit.

Pokud je jenom zanechám ve městě jako obvykle, tak někdo ve městě obvykle něco udělá. Ne, pokud to udělám, nevím, co na to řekne Rudeus.

„Mňau, strejdo, omlouvám se za to, co jsem řekla, mňau.”

Zatímco jsem se tak trápil, jedna dívka přišla ke mně a poplácala mě po stehnu. I ostatní děti vypadají omluvně. Stačí to jen vidět a mám pocit, že jsem zachráněný.

„To nic.”

V každém případě už je to nějaká doba, co jsem naposledy použil řeč Zvířecího Boha. Přemýšlím, kdy přesně to bylo, kdy jsem jí mluvil. Naučil jsem se jí během Laplaceho tažení, ale nevzpomínám si, že bych jí nějak moc používal.

„Jeho Posvátná Zvířeckost je přece jenom symbol naší rodiny, mňau. Nemůžeme si dovolit nechat ho na tom místě, mňau.”

„Aha. I když jsem to nevěděl, omlouvám se za to.”

Po tomhle se dívka trochu zasmála a usmála se.

Přece jenom je pěkné, když se děti nebojí.

„Hm??”

Pak v tom okamžiku moje „oko” zachytilo přítomnost něčeho, co se k nám rychle přibližovalo. Je to celkem silná a rychlá přítomnost. Přichází to ze směru té budovy. Jeden z jejich spojenců? Je to celkem odborník. To nemůže být, porazil Rudea?

„Držte se vzadu,” řekl jsem dětem, aby se držely zpátky, připravil jsem si kopí a přesunul se dopředu. První tah je jisté vítězství. Vyřídím ho jedinou ranou. To jsem si myslel, ale zastavil se, než se dostal do mého dosahu.

Muž zvířecí rasy.

Používal meč, co byl těžký jako sama smrt. Jakmile jsem to spatřil, navýšil jsem ostražitost a tiše se připravil. Možná to je starší pán, ale cítím silnou a vyrovnanou důstojnost a charakter.

Válečník.

Ale pokud je to spojenec jednoho z té bandy před chvilkou, tak ho zabiju. Člověk, co dovolí, aby se takové věci stali dětem své vlastní rasy, nemohu dopustit, aby se někdo takový považoval za válečníka.

„Ach, dědeček, mňau!” vykřikla kočičí dívka a přiběhla ke starému válečníkovi.

„Tono! Jsi v pořádku!”

Starý válečník to děvče, co na něj skočilo, chytil a na tváři se mu zračila úleva.

Jak jsem to spatřil, sklonil jsem svoje kopí. Zdá se, že tento válečník přišel ty unesené děti zachránit. Je mi líto, že jsem ho podezříval, že se nemůže válečníkům rovnat. Je to muž s velkou hrdostí.

Zdá se, že i děvče s psíma ušima ho zná, takže k němu taky přiběhla.

„Terusena je taky v pořádku, hm. To je skvělé.”

„Ten člověk támhle nás zachránil.”

Starý válečník sklonil svůj meč a sklonil mým směrem hlavu. Ale zdá se, že je pořád obezřetný. Přirozeně. 

„Zdá se, že jsi zachránil moji vnučku.”

„Jo.”

„Jak se jmenuješ?”

„Ruijerd?”

Supard. Vyslovit tuhle část jsem trochu váhal. Pokud budou vědět, že jsem z rasy Supardů, tak budou obezřetní.

„Tak Ruijerd. Já jsem Gustav Dedorudia. Rozhodně se ti odměním. Pro začátek musíme ty děti vrátit jejich rodičům.”

„Správně.”

„Ale je nebezpečné, abychom je vedli nocí. Rád bych slyšel víc podrobností z tvé historky.” Poté, co tohle válečník řekl, jsme brzy vyrazili do města.

„Počkat.”

„Co se děje?”

„Vešel jsi do té budovy?”

„Hmm. Začal jsem být trochu v depresi, protože tam nebylo nic než krev.”

„Nikdo tam nebyl?”

„Jeden člověk tam zbyl. Zdálo se, že ten muž předstíral, že je dítě. Slyšel jsem, že prý Jeho Posvátnou Zvířeckost hladil s nemravným úsměvem na tváři.”

To je Rudeus, pochopil jsem intuitivně. 

Čas od času se mu takový úsměv objeví na tváři.

„To je jeden z mých spojenců.”

„Jak je to možné!”

„Nezabili jste ho, že ne?”

I kdyby to bylo jenom nedorozumění. Pokud Rudea zabili, tak vykonám svou pomstu. Ačkoli předtím se postarám, že se ty děti vrátí ke svým rodičům. A taky Eris. Správně. Potom by Eris byla sama. To mě trápí.

„Zajal jsem ho, aby nám řekl, kde jsou jeho ostatní spojenci. Nechám ho rychle propustit.”

Rudee, nechal ses překvapit, co.

Ten chlápek je vždycky příliš naivní.

Jeho připravenost je prvotřídní, ale...

Ne, není třeba to říkat.

Nemá smysl, abych to já říkal.

S ohledem k té připravenosti jsem já až třetiřadý.

Tentokrát jsem dokonce zamýšlel přimhouřit oči nad všemi jejich zločiny, ale nedokázal jsem to vydržet. Už jsem tomu nedokázal odolávat, když ty děti mučili. Rudea polapili kvůli mé sobeckosti. Měli bychom ho jít rychle zachránit.

Ne.

„Rudeus je válečník. Není třeba spěchat, když není mrtvý. Nejdříve bychom měli dát prioritu dětem.”

Zvířecí rasa nepoužívá mučení jako lidská rasa. V nejhorším případě ho svlečou donaha a hodí ho do vězení. Rudeus je muž, co se nebude vzpírat, když ho někdo uvidí nahého. Zrovna nedávno řekl: „Nevadí, když Eris nezadržíš, když se na mě půjde podívat při koupání.” Některé věci vážně nechápu.

Jsem si jistý, že to zvládne.

Navíc pořád je tu ještě Eris.

Rudeus mě často žádá, abych strážil Eris.

Spíš než o sebe se víc bojí o Eris. V tom případě bych měl určitě ochránit i Eris.

Ještě trošku budu muset Rudea zatěžovat.

„Kvůli jistým okolnostem nemohu odhalit svou totožnost. Rád bych, aby ses postaral o návrat těch dětí k rodičům.”

„Hm? Rozumím.”

Gustav přikývl a my jsme zamířili k městu.

-----------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>