Kapitola 63 - Rozhodnutí mladé dámy (1-2)

Poznámka autora: Tato kapitola je popisem trochu zvrhlá. Snažil jsem se držet v rámci omezení 15+, ale možná jsem to jen stěží zvládl. Takže kdokoli, kdo takovýto vývoj nemá rád, by měl tento text přeskočit.

Část 1

V době, kdy schůzka skončila, už slunce zapadlo.

Vrátil jsem se do svého pokoje. Byla to místnost s minimálním množstvím nábytku. Chtěl jsem si probrat svůj majetek, ale necítil jsem žádnou motivaci, a tak jsem se posadil na postel. Tělo mi kleslo na tvrdou postel.

Zdá se, že jsem byl unavenější, než jsem si myslel. Hm? Nemyslím si, že jsem dneska dělal něco, co by mě unavilo? Ten pocit únavy a skleslosti, mohlo by to být...? Ne, to nemůže být.

Taky bych mohl být v šoku. Sauros, Philip, Hilda. Nebyl jsem si s nimi nijak moc blízký, ale když zavřu oči, pořád je vidím před sebou. Jak nás děda Sauros přišel zkontrolovat, když jsme se šli podívat na venkov. Philip se svým darebným úsměvem, jak mě žádá, abych se k němu přidal při uzurpování moci rodiny Boreasů. Hilda, jak mi povídá, abych se stal jejím dítětem a oženil se s Eris.


Už nejsou na tomto světě. A co víc ani dům po nich nezůstal. Ten velký dům, kde se čas od času ozýval křik, už tu není. Velký sál, kde jsem tančil s Eris, ta věž, kde jsem přerušil milostnou aférku dědy Saurose, to obrovské množství dokumentů a knih, všechno už je pryč.

Není to jenom dům. Ale i vesnice Buina. Neviděl jsem to na vlastní oči, ale ten strom, o který se Zenith tak starala, ten strom, co Roxy ožahla magií řádu světce. Ten velikánský strom, kolem kterého jsem si hrál se Sylphy. Všechno to zmizelo.

Když přijde na Buinu, jak to, že si pamatuju tolik stromů?

No, na tom nesejde.

V každém případě všechno zmizelo.

Myslel jsem si, že jsem to pochopil, když mi o tom Paul říkal, ale když jsem to viděl na vlastní oči, je to větší šok, než jsem si myslel.

Ach jo.

Po mém druhém povzdechu někdo dvakrát zaklepal na dveře.

„Dále.”

Dovnitř vešla Eris. „Dobrý večer, Rudee.”

„Eris, už se cítíš líp?”

„Jsem v pořádku,” řekla Eris, postavila se přede mnou a zaujala svou obvyklou pózu. Nevypadá to, že by byla nějaká skleslá. Co jiného od Eris čekat. I když se dozvěděla, že celá její rodina zemřela, zdá se, že je silnější než já.

Ne, vlastně by se mohla cítit celkem dost sklesle. Normálně by ani nezaklepala na dveře. Rozkopla by je dokořán.

„No, už dávno mě napadlo, že by to mohlo skončit takhle,” řekla Eris bezděky.

„Vážně?”

Před nějakou dobou řekla, že se mentálně připravila na takovýhle závěr. Že se připravila na možnost, že její rodina zemřela. To je něco, co jsem já nedokázal. Dokonce i teď si pořád myslím, že je Zenith pořád někde naživu. I když moje mysl chápe, že je větší šance, že už je mrtvá.

„Eris, co od teď budeš dělat?”

„Co budu dělat?”

„Ehm, už sis vyslechla Alfonsa?”

„Jo. Ale na tom vůbec nezáleží.”

„Vůbec na tom nezáleží?”

Eris se dívala přímo na mě.

Najednou jsem si konečně uvědomil, že vypadá jinak než obvykle. Eris měla na sobě ty černé jednodílné šaty, co si koupila v Milishionu. Černé šaty velmi ladily k jejím rudým vlasům. Možná že to bylo kvůli tomu, že ten materiál byl tenký, ale její hruď vážně vyčnívala. Hm? To proto, že nemá žádnou podprsenku.

Když jsem se podíval pořádně, všiml jsem si, že má trochu vlhké vlasy. Vypadá to, jako by zrovna vylezla z vany. To není všechno, cítil jsem trochu nasládlou vůni, jinou než obvykle. Co to je? Už jsem něco takového cítil, parfém?

„Rudee. Teď jsem sama.”

Sama?

Ach, aha.

Její rodina je pryč. Pořád má pokrevní sourozence, ale žádnou rodinu.

„A nedávno mi bylo 15.”

Když už mluvíme o 15... jak jsem to uslyšel, zpanikařil jsem. Kdy to bylo? Kdy měla narozeniny? Moje narozeniny byly před 1 nebo 2 měsíci nebo tak nějak. Takže to bylo víc než před měsícem. Neuvědomil jsem si to.

„Ehm, promiň, vážně jsem si to neuvědomil.”

Kdy to bylo? Nemyslím si, že bych viděl nějaký náznak. Když se jedná o Eris, normálně by kolem svých narozenin dělala strašný humbuk. Byl nějaký den, kdy se Eris chovala nezvykle? Nepamatuju si.

„Ty sis to neuvědomil, ale byl to ten den, kdy mi Ruijerd řekl, že už jsem dospělá.”

„Ach.”

Ten... ten den... Vzpomínám si. Přímo uprostřed cesty, teď to chápu, tak proto... proto Ruijerd Eris řekl, že je dospělá.

Tohle je zlé, možná jsem to zvoral. Vážně jsem si to neuvědomil?

„Ehm, nevadí, když ti něco připravím teď? Chceš něco konkrétního?”

„Správně, je jedna věc, co chci.”

„Co to je?”

„Rodina.”

Nevěděl jsem, co říct. Něco takového vážně nedokážu připravit. Nedokážu vzkřísit mrtvé.

„Rudee, staň se mojí rodinou.”

„Ech?”

Najednou jsem se podíval na Erisinu tvář v temnotě a byla celá rudá.

Takže to je tohle. Vyznání lásky? Ne, to nemůže být ono.

„Takže, totiž, to chceš, abychom byli jako sourozenci?”

„Nesejde na tom, jaký to bude vztah...” Eris s tváří rudou až k uším se vyhýbala mému pohledu. „Jinými slovy, ehm, pojďme se spolu vyspat, to to znamená.”

Cože to znamená?

Uklidni se, přemýšlej o významu těch slov. Vyspat se spolu. Rozumím.

Jinými slovy se vším tím, co se stalo, Eris je v šoku. Aby si vyléčila jizvy na srdci, chce vědět, že není sama, a chce cítit teplo jiného člověka.

Rodina. V tomhle případě by to bylo hrát si na rodinu, ale...?

„I když se dneska cítíš osaměle, možná se pokusím udělat něco zvrhlého?”

Jedné noci v minulosti jsem řekl něco podobného. Upřímně řečeno nemám žádnou sebedůvěru. Nevěřím si, že se dokážu držet zpátky, když budu ležet v jedné posteli s Eris a budu cítit Erisino teplo. Eris by něco takového měla taky chápat. Ne?

„Dne-dneska to nevadí.”

„Ale už dřív jsem ti řekl, že nebudu schopen přestat jen u trochu.”

„Já vím. Dneska nevadí, když si mě vezmeš celou.”

Jak jsem tu její odpověď uslyšel, jen jsem dál zíral na Erisinu tvář. Přemýšlel jsem o tom, co jsem zrovna slyšel. Ale... Pokud řekneš něco takového, tak mě to vzruší...

„P-proč najednou říkáš něco takového?”

„Copak jsme si neslíbili, že to v 15 uděláme?”

„Já myslel, že jsme mluvili o mých 15?”

„Na tom nesejde.”

„Ale mělo by!”

Divné. Něco je hodně divné. Přemýšlej o tom, co je divné?

Správně. Jinými slovy Eris je osamělá. Sama sebe odhazuje. V erotických hrách jsem takových scén zažil hodně. Když někdo umře, hrdina/ka jde za někým jiným, aby ho/ji utěšil. A vytvoří se tělesný vztah. Jo, tomu rozumím. Ale pokud se jí dotknu, není to jako zneužívat její slabosti? Chci to udělat?

Moje neschopné já na mě ječí: „Zbav se svého Panictví!” A je velmi šťastné.

Ale nebylo by lepší udělat to za normálnějších okolností? Nemyslím si, že je dobrý nápad udělat to v tomto duševně zničeném stavu. Pokud to uděláme, když oba dva citově trpíme, tak toho možná později budeme litovat.

Ach, ale šance, že by Eris řekla, že to nevadí, už možná nikdy nepřijde. V případě, že Eris odjede za Piremonem, se ten slib o mých 15. narozeninách rozhodně ruší.

Ne, a co když ji o panenství okrade někdo jiný?

Udělej to.

Chci to udělat.

Ale mám pocit, že bych to neměl dělat.

Jsem nerozhodný hrdina harémového příběhu.

Zbabělec, když dojde na to, abych ukázal svou mužnou stránku.

Ale ve skutečnosti, když na to dojde, tak ustupuju. Nemůžu přijít na to správné slovíčko. Co by byla nejlepší volba? Mám pocit, že toho budu litovat, ať se rozhodnu jakkoli. Jsem si jistý, že toho budu za dva roky litovat. Že budu čekat, že o svých 15. narozeninách najdu v posteli Eris s mašličkou na krku.

„Tady máš narozeninový dárek! Mohla bych tě náhodou praštit, a tak jsem se sama svázala, dělej si se mnou, co se ti zlíbí!”

Jako kdyby k tomuhle vůbec došlo.

Ach, ne, počkat.

Nedávno jsem skoro zemřel. Tu chvíli před tím, než jsem zemřel, jsem toho vážně litoval. Přemýšlel jsem, že mám pořád ještě věci, co chci udělat. Kdo ví, jestli budu za 2 roky pořád naživu? Až do teď jsem byl v mnoha kritických situacích. Nebylo by lepší odhodit své lítosti a prostě to udělat teď?

Ne, ale... počkat...

„EHMMM!”

Zatímco jsem byl ztracen v myšlenkách, Eris si trochu odkašlala a sedla si mi na klín. Čelem ke mně. A dala mi ruce kolem krku. V mém zorném úhlu se rozkládá Erisina nádherná tvář a její opálené poprsí. Když si všimla něčeho mezi svými stehny, trochu otevřela ústa. A její tvář ještě víc zrudla.

„Co to je?”

„To proto, že je Eris roztomilá.”

Eris si povzdechla a vnitřní stranou stehen se otřela o hlavu mého synka. Ta senzace byla tak sladká a měkká. Můj synek byl velmi potěšený.

„Tohle se stává, když jsi vzrušený, že?”

„Jo.”

„Není to tak, že to se mnou nechceš dělat, že?”

„Hm.”

„Taky jsi měl rád tátu a dědu, že?”

„Jo.”

„Rudee, už nějakou dobu máš na tváři úchylný výraz.”

„Jo.”

„Ale dokonce i když teď řeknu 'ne'?”

„Jo.”

Naposledy jsem přikývl. Pohled jsem měl přišpendlený k její hrudi a zátylku. Cítil jsem její měkká stehna a jak se její hruď tiskla k mému tělu. Nadechl jsem se její vůně. Moje tělo už podlehlo instinktu.

Sebral jsem poslední zbytek svého úsudku a promluvil: „Slib... neslíbili jsme si to? Že to neuděláme do 15?”

Samozřejmě, to bylo jen tak na oko. Upřímně řečeno v tomhle okamžiku mi to nemohlo být ukradenější. Proč se tak vzpírám je vlastně celkem mlhavé.

Jak Eris zaslechla moje slova, povzdechla si a řekla: „Hej, Rudee. Mamka mě něco naučila, ale bylo to tajné, a jelikož je to trapné, tak to řeknu jenom jednou.” Jak tohle řekla, jednou zhluboka se nadechla. Přiblížila svou tvář k mému uchu. A řekla jedinou větu jako dítě, co chce, abyste ho rozmazlovali. Zlomila zakázanou pečeť.

„Chci být Rudeovo koťátko, mňau~”

Ta slova se rychle prodrala do mých uší a pozřela poslední zbytek mého odolávání a rozumu. Téhle osobě se na veřejnosti říká Bláznivý pes a dokonale se to k ní hodí. Pes, pes, ale mňau!

Zareagoval jsem instinktivně. Díky tomu instinktu jsem se stal zvířetem a strčil Eris na postel.

Část 2

Tu noc.

Eris a já jsme společně vystoupali po schodech k dospělosti. Během toho okamžiku jsem zapomněl na všechno, co mě trápilo. Soustředil jsem se jen na to, že jsem s Eris. Nikdy jsem to neřekl nahlas, ale myslel jsem si, že ji miluji. Myslel jsem si, že ji chci navždycky chránit. Myslel jsem si, že na ničem jiném nezáleží.

Copak to Paul neřekl? Že na šlechtických zodpovědnostech vůbec nezáleží. Není třeba přemýšlet o ničem složitém.

Myslel jsem si, že je v pořádku udělat cokoli, abych ji zachránil. Myslím si, že tři děti budou super, ale myslel jsem si, že jich pravděpodobně uděláme víc. Ano, pokud to bude takhle.

Byl jsem naprosto šťastný.

Vůbec jsem nemyslel na to, o čem přemýšlí Eris.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>