Kapitola 63 - Rozhodnutí (3)

~ Tahle část je doslova ztělesnění rozvláčnosti. Omlouvám se, Rudee, že jsem tě kdy osočovala (byť v duchu) ze zdlouhavosti, Eris tě hravě překonala... Eris, prosím, zadrž! ~

Část 3

– Erisino hledisko –

Ten den jsem se já, Eris Boreas Greyratová, stala dospělou. Jako dárek ke svým 15. narozeninám jsem dostala Rudea. Bylo to jinak, než co jsme si slíbili, ale byla jsem s Rudeem vázaná. Miluju ho.

Kdy to bylo, kdy jsem si to jasně uvědomila? Správně. Jsem si jistá, že jsem si to poprvé uvědomila na jeho desátých narozeninách. Bylo to tehdy, když mě matka v noci probudila, navlékla mě do temně rudé noční košilky a s vážnou tváří řekla: „Jdi do jeho pokoje a svěř mu svoje tělo.”

Nebylo to tak, že bych to nechtěla udělat. Ale byla jsem trochu zmatená. Od matky a Edony jsem o takových věcech slyšela mnohokrát. Říkaly mi, že nakonec na to dojde. Ale ten den jsem se pořád neodhodlala. Myslela jsem si, že k tomu dojde dál v budoucnu.


Jestli Rudeus o mém zmatku věděl nebo ne, dotkl se mého těla. Zdálo se, že byl vzhůru pozdě do noci a o něčem mluvil s mým otcem. Mohlo by to být tak, že se bavili zrovna o tomhle? Zatímco jsem takhle přemýšlela, vytanula mi na mysl jedna myšlenka.

„Možná mě nemá rád.”

Mohlo by to být tak, že neměl na výběr a musel poslechnout, co mu otec řekl a vzít si mě.

Tehdejší Rudeus byl úžasný. Všechno věděl a všechno dokázal. I když to bylo takhle, jeho touha učit se něco nového nikdy nezeslábla a dál pokračoval kupředu.

Přemýšlím, jestli se k sobě hodíme.

Jak jsem se dívala na Rudea, co tak těžce oddychoval, pomyslela jsem si, že mu na mých pocitech vůbec nezáleží. Jsem odměna, co mu dal můj otec. Jak jsem si tohle pomyslela, začalo to být nepříjemné. Odstrčila jsem ho od sebe a utekla.

Když jsem tentokrát utekla z jeho pokoje, bála jsem se. Že zrovna teď dělám něco, co už nenapravím... Že možná zrovna teď co nevidět ztratím svoji poslední šanci. Matka mi řekla, že žádný další člověk kromě Rudea nebude ochoten mě přijmout. Já si to taky myslím. Mnohokrát jsem se setkala se šlechtickými syny, ale žádný z nich neměl takovou odvahu jako Rudeus.

Rudeus se o mé tělo zajímal, už když byl mladší. Brzy by za mnou chodil a snažil by se mi zvednout sukni a stáhnout kalhotky a kdykoli může, snaží se dotknout mé hrudi. Já ho vždycky praštím a odeženu ho.

Během toho krátkého období, kdy jsem chodila do školy, se mě jeden chlapec snažil škádlit a já ho praštila. To děcko už mi nikdy neřeklo nic troufalého.

Ale Rudeus na to nijak nezareagoval. Silně jsem cítila, že to, co mi matka řekla, je pravda. Že není nikdo jiný než Rudeus. Pokud mě bude nenávidět, myslela jsem si, že budu navěky sama. Pomyslela jsem si, že vlastně nevadí, i kdybych měla být odměna. Dokud budeme moct zůstat spolu.

Vrátila jsem se do Rudeova pokoje. Když mě spatřil, sbalil se do klubíčka jako žába. Omluvil se a řekl, že se zachoval špatně. I když jsem to byla já, kdo nebyl odhodlaný? Zatímco jsem se na něj ze shora dívala, řekla jsem mu, aby počkal dalších pět let.

Tehdy jsem si myslela, že tolik bude stačit. Pokud to bude dospělý Rudeus, myslela jsem si, že na mě počká. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem ho začala mít ráda.

Ale situace se brzy a velmi náhle změnila. Hodilo nás to na neznámé místo a pak když jsem otevřela oči, přede mnou byl Supard. Myslela jsem si, že to je můj trest. Myslela jsem si, že to je můj trest za to, že jsem si do té doby dělala, co se mi chtělo. Matka mi vždycky říkala, že když budu pořád sobecká, přijde si pro mě Supard a sní mě. Proto jsem si myslela, že mě tenhle démon sní.

Měla jsem pocit, že by bylo dobře, kdybych tehdy Rudeovi dovolila dělat si, co chtěl. To hlavní začne v patnácti, ale na tom nesejde. Nevadilo by, kdybych to prostě vydržela, dokud by Rudeus nebyl spokojený.

Brečela jsem, ječela a tiskla se k zemi. A zachránit mě nepřišla ani Ghyslaine, ani můj děda, ale Rudeus. Mluvil s tím Supardem. I když se sám měl celkem dost bát, uklidňoval a utěšoval mě a já jsem starší.

Pomyslela jsem si, jakou má odvahu. Našla jsem další věc, co se mi na něm líbila. Potom se Rudeus snažil ze všech sil. S bledou tváří uzavřel dohodu s Magickou rasou. Nic moc nejedl. Skrýval, že je ve špatném stavu. Jsem si jistá, že to dělal proto, abych se nebála, že trpěl, když jsem se nekoukala.

Proto jsem se rozhodla to vydržet. A tak během těch chvilek, kdy se mi chtělo brečet, jsem to snášela a nechala jsem všechno na Rudeovi. Dál se budu chovat jako obvykle, jak jen dokážu.

Ale bylo mnoho chvil, kdy jsem to nemohla vydržet. Ty starosti nikdy nepřestaly, dál se mi hromadily v srdci. Jelikož to byla celkem bolestná situace, myslím, že jsem byla celkem sobecká. Ale Rudeus se nikdy nenaštval a dál zůstával po mém boku.

Bez jediného slůvka sarkasmu mě pohladil po hlavě, objal mě kolem ramen a utěšil mě. Během těhle chvil neudělal nic erotického. I když by normálně dělal, co by se mu zachtělo, jen během těhle chvilek se mě dotýkal jen tolik, kolik bylo třeba. Myslela jsem si, že ta jeho erotická stránka je jeho verze hravosti. Možná se tak normálně chová, aby se nám ulevilo. To jsem si myslela.

Nemyslí jenom na sebe, ale myslí i na mě. Pomyslela jsem si, že musím zesílit. Alespoň dost na to, abych se Rudeovi nepletla pod nohy. To jediné, co jsem dokázala dělat líp než Rudeus, bylo máchání mečem. Jenom bojování. Ale i tak jsem stejně ještě daleko od Ruijerda, co se stal naším spojencem.

Kdyby se to týkalo jenom meče, ale já nedokážu vyhrát ani proti Rudeovi, co používá magii. Rudeus mi dovolil získat zkušenosti. Jsem si jistá, že kdyby to byli jenom oni dva, Rudeus a Ruijerd, byli by schopni porazit netvory mnohem jednodušeji a taky by mohli mnohem jednodušeji pokračovat i v putování.

Když jsem si tohle pomyslela, bylo mi do breku. Kdyby si to Rudeus uvědomil, kdyby mě po cestě začal nenávidět, opustil by mě a vrátil by se domů. To jsem si myslela.

Proto jsem se zoufale snažila zesílit. Vyzývala jsem Ruijerda k tréninku a on mě pořád dokola porážel. Pokaždé jsem slyšela, jak Ruijerd říká: „Teď už to chápeš?” Pokaždé jsem si vzpomněla na Ghyslainina slova. Racionální, správně, je to racionální. V pohybech mistra je racionalita. Pokud spatříš něco silnějšího než ty sám, nejdřív to bedlivě pozoruj. Ruijerd je silný, s největší pravděpodobností silnější než Ghyslaine.

Proto jsem ho sledovala. Nedělala jsem nic, než že jsem sledovala jeho pohyby a snažila se je napodobit, až jsem je byla schopná provést. Ruijerd mi pomohl stát se silnější. Celou noc poté, co se Rudeus unavil a usnul, mi pomáhal při tréninku, aniž by se tvářil nějak nepříjemně. Taky jsem dělala intenzivní trénink.

Ruijerd mě vždycky porazil, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Pro něj, pro člověka, co má rád děti, by to mělo být celkem bolestné. Co se týče mě, Ruijerd je pro mě člověk, kterého můžu nazývat svým mistrem.

Jeden rok poté, co jsme začali naše putování.

Myslela jsem si, že jsem zesílila. Měla jsem pocit, že jsem jiná než tehdy, když Ghyslaine s kyselou tváří říkala: „Racionální, racionální.” Zatímco jsem trénovala s Ruijerdem, pochopila jsem skutečný význam slova racionální.

Pohyby mého těla, co byly do teď vždycky v pohodě, jak jsem je na místě vymýšlela, každý jednotlivý měl najednou smysl. Konečně jsem pochopila smysl fint, o kterých jsem si do teď myslela, že to jsou jen nonšalantní překvapivé útoky.

A pak se mi jednoho dne podařilo dostat k Ruijerdovi jednu ránu. Když o tom teď tak přemýšlím, zdálo se, že ho něco rozptýlilo. Ale mě na takových věcech nezáleželo. Podařilo se mi ho poprvé uhodit. S tímhle se Rudeovi nebudu plést. Můžu dál kráčet po jeho boku.

Správně, začala jsem být namyšlená. Rudeus tuhle namyšlenost snadno rozdrtil. Najednou se dostal k démonickému oku a příliš snadno mě dostal do úzkých. Prohrála jsem. A navíc v bitvě bez magie. Byl to šok. Už nemám nic, v čem bych proti němu mohla vyhrát. Myslela jsem si, že to je nefér. Myslela jsem si, že to je proti pravidlům. Tu cestu, po které jsem já mnoho let kráčela, on jedním tahem přeoral. Doléhala na mě realita. Pořád jsem se nezměnila a pořád jsem ho zpomalovala. Potají jsem plakala.

Dalšího dne brzy ráno jsem na pláži máchala mečem a přitom plakala. Ruijerd mi řekl, abych se tím netrápila. Rudeus byl od samého začátku s tím démonickým okem velmi kompatibilní. Když člověk trénuje, zesílí. Ruijerd řekl, že mám nadání, a že to nemám vzdávat.

Co tím myslíš nadání. Jak Ghyslaine, tak Ruijerd jenom lžou. To jsem si myslela.

V té době mi Rudeus připadal obrovský. Drtivě velký, vypadal, jako by zářil tak jasně, že jsem se na něj nemohla přímo podívat. Měnila jsem ho v božství. Kdyby se mě někdo zeptal, kdo je dokonalým člověkem, bez pochyby bych odpověděla Rudeus. Myslela jsem si, že se ho musím pokusit nějak dohnat, ale vzdala jsem to s myšlenkou, že to je nemožné.

To se změnilo, až když jsme dorazili na kontinent Milis. Setkali jsme se s Gisuem a já poznala, že na světě je mnoho jiných dovedností než jenom šerm a magie. Myslela jsem si, že si to budu pamatovat, ale Gisu mě odmítl. Tehdy jsem si myslela: proč? Nedokázala jsem to přijmout.

A pak ty události v Milishionu. Aspoň musím zařídit, že dokážu jednat sama za sebe, a tak jsem vyrazila na to nejjednodušší podrobení goblinů. I jenom trošku jsem si chtěla myslet, že to dokážu sama. Tehdy jsem si poprvé uvědomila část svého nadání. Skončilo to tak, že jsem bojovala proti nějakým divným vrahům a rozdrtila jsem je.

Vyrostla jsem, aniž bych si to uvědomila.

A pak když jsem se vrátila, Rudeus byl oslabený.

Když jsem si vyslechla situaci, zdá se, že je ve městě Paul a že jeho setkání s Rudeem bylo bolestné. I když Rudeus neplakal, jak jsem se dívala, v jak hluboké depresi je, vzpomněla jsem si, že je pořád ještě dítě o dva roky mladší než já.

I když je to takhle, stal se domácím učitelem téhle sobecké ženy, jeho rodina mu nikdy nepoblahopřála k jeho desátým narozeninám a byl nucen cestovat po Magickém kontinentu s člověkem, co ho jenom zdržoval. A pak ho vlastní otec odstrčil. To nebylo něco, co bych mohla odpustit.

Jako člověk usazený na nejnižších místech asurské šlechty jsem se v duchu rozhodla, že Paula Greyrata zabiju. Často jsem od svého otce slýchala, jak silný tenhle člověk jménem Paul je. Mluvil o tom, jaký je to geniální šermíř, co všechny tři styly šermu, styl Boha Meče, styl Boha Vody a styl Boha Severu, vytrénoval na pokročilý řád. A pak je to také Rudeův otec.

Ale nechtěla jsem přemýšlet o tom, že bych mohla prohrát. To, co mě Ruijerd naučil, se řádně stalo mou silnou stránkou. Šermířství, co mě naučila Ghyslaine, a bojové techniky, co mě naučil Ruijerd. Pokud mám oboje, neměl by mě porazit. Nemůžu prohrát s tímhle zloduchem.

Ale Ruijerd mě zastavil. Když jsem se ho zeptala proč, řekl mi, že proto, že to je hádka mezi rodičem a dítětem. Slyšela jsem, že Ruijerd litoval toho, co se stalo s jeho vlastními dětmi. Proto jsem se tentokrát rozhodla Ruijerda poslechnout.

Teď když o tom přemýšlím, i po tom všem, co se stalo, si Rudeus rozhovor s Paulem vážně užil. Rodič a dítě, co spolu dobře vycházejí, se akorát dostali do malicherné hádky. Když jsem si tohle pomyslela, měla jsem pocit, jako by mi spadl kámen ze srdce. Ale to tehdejší já to nedokázalo přijmout.

Nakonec se Rudeus a Paul udobřili. Dopadlo to, přesně jak Ruijerd řekl. Řeknu to ještě jednou: nedokázala jsem to přijmout. Nedokázala jsem pochopit, proč Rudeus svému otci odpustil. Správně, on mu odpustil. On tomu nelidskému otci...

Kdybych byla na jeho místě, pak by to byl protivník, kterému bych absolutně nikdy neodpustila. Co se tohohle týče, Rudeus o tom moc nemluvil. Ruijerd mi o tom taky nic neřekl. Protože jsou dospělí.

Potom jsem se přeplavili na Centrální kontinent. Během tohohle období začal být Rudeus energický a začal být schopen hodně jíst.

A pak, jako obvykle, byl Rudeus úžasný. V království Shirone se za jediný den spřátelil s třetím princem a podařilo se mu zachránit svou rodinu. Kdybyste se zeptali, co jsem dělala já, já jsem jenom řádila spolu s Ruijerdem. Co se týče výsledků, dopadlo to tak, že to bezmyšlenkovité řádění Rudea nakonec zachránilo. Řekl: „Já nic neuděl.” a „Zachránila jsi mě.” Ale i kdyby byl sám, tímhle tempem by byl bezpochyby schopen všechno vyřešit.

Rudeus byl veliký.

Byl příliš veliký.

To jeho velké já ten den, kdy jsme se střetli s Dračím bohem, se ještě zvětšilo.

Konfrontace s Dračím bohem. Když jsme se Ruijerd a já třásli před tím chlápkem, co byl jako ztělesnění samotného strachu, jenom Rudeus byl klidný. Protivníkovi, s kterým Ruijerd nic nesvedl, dokázal zasadit jedinou ránu. Tu magii, co tehdy použil, jsem svýma očima vidět nedokázala. Rudeus řekl, že to byla kamenná střela, ale já jsem až do té doby nikdy neviděla tak strašlivou kamennou střelu.

Bylo to úžasné. Rudeus, co to bral vážně. Byl schopen řádně bojovat proti Dračímu bohu, o němž se říká, že je nejsilnější na světě. V následujícím okamžiku, co jsem si tohle pomyslela, Rudeus zemřel.

Až do toho okamžiku jsem si myslela, že se nás smrt vůbec netýká. Rudeus je silný, takže nikdy neumře. A zatímco mě chrání, ani já nikdy neumřu. Jelikož je tu s námi i Ruijerd, je to bezpečné. To jsem si myslela.

Bylo to nedorozumění.

Rudeus měl každou chvilkou umřít.

Kdyby jej ta mladá dívka, co Dračího boha doprovázela, z rozmaru nepožádala nebo kdyby Dračí bůh nebyl schopen použít léčivou magii, Rudeus by byl mrtvý.

Bála jsem se. Nebyla jsem jenom jeho okovem, ale byla jsem i přítěží. Správně, zase jsem to pocítila. Dokonce i potom jsem z Rudea dělala božství. Protože i když ho skoro zabili, podařilo se mu přežít. Navíc začal trénovat s myšlenkou, že by možná mohl zase bojovat s Dračím bohem. Tři dny poté, co byl na prahu smrti.

Nedokázala jsem to pochopit. Nedokázala jsem to pochopit, ale každopádně jsem se bála, a tak jsem stála po jeho boku. Měla jsem pocit, že pokud nebudu po jeho boku, zemřel by. Měla jsem pocit, že by mě opustil.

A pak jsme se rozloučili s Ruijerdem. Ruijerd řekl, že bylo nemožné vyhrát proti Dračímu bohu. Ale nakonec mě poučil. Řekl mi, abych si zapamatovala tu techniku, co Dračí bůh použil. Abych si tu scénu vpálila do očí, pohyby Dračího boha, tu techniku, která odrazila můj meč. Našla jsem v tom racionalitu. Dračí bůh nebyl nějaký netvor s neznámou identitou. Byl to mistr, co užíval lidské techniky.

A pak nakonec. Jsme dorazili domů a pochopili jsme, že tam nic nezůstalo. Dozvěděla jsem se o smrti mého otce, dědy a matky. Byla jsem smutná. I když bylo takhle těžké snažit se vrátit, nic mi nezůstalo. Můj dům a moje rodina byly pryč. Byli tu Ghyslaine a Alfonso, ale tak nějak mě kárali jako jiní lidé.

Už jsem neměla nic než Rudea. Proto mě napadlo, abychom se stali rodinou. Byla jsem netrpělivá. Jeho práce se už chýlila ke konci. Měl smluvenou dobu pět let a to už dávno uplynulo. Jeho úloha, aby mě doprovodil domů, taky skončila. Ještě nenašel všechny členy své rodiny. S největší pravděpodobností brzy vyrazí na cestu. Nechá mě tu. To jsem si myslela.

Abych mu v tom zabránila, zaútočila jsem vlastním tělem. Nejdřív se zdráhal. Myslela jsem si, že mě možná nepřijme. Rudeus se zajímal o moje spodní prádlo, ale nikdy mě nepřišel šmírovat, když jsem se koupala.

Dokonce i na lodi na kontinentu Milis se mě mohl dotknout nebo mě svléknout, jak by se mu zachtělo, kdyby to měl v úmyslu, ale on to neudělal. Proto jsem si myslela, že o moje tělo možná nemá zájem. Jelikož jsem veškerý volný čas strávila trénováním vlastního těla, nebudu mít tolik ženskosti jako jiné dívky. Myslela jsem si, že nehledě na to, jak erotický Rudeus je, možná mě vlastně nebude chtít obejmout.

Tak to nebylo. Rudeus byl nesmírně vzrušený. Když jsem takhle Rudea spatřila, vzrušilo to i mě. A pak jsme poprvé spojili naše těla. Ze začátku to trochu bolelo, ale postupně to začal být dobrý pocit. Naproti tomu se zdálo, že Rudeus se cítil dobře na začátku a pak začal slábnout, pak křehnout a nakonec se zdálo, že ho to zlomilo.

Tehdy jsem si to uvědomila. Uvědomila jsem si to znovu.

Rudeus je menší než já. Já jsem samozřejmě celkem robustní žena, ale když dám stranou celkovou postavu, jeho celé tělo bylo celkově menší. Dokonce menší než já. Rudeus je mladší než já, tehdy jsem to poprvé pochopila. I když je Rudeus takhle malý, vždycky mě chránil. I tehdy když jsme byli na lodi, neustále mě léčil magií. Když jsme vystoupili na souš, byl značně unavený. Když jsme se nalodili na ten nechutný dopravní prostředek, ani on neměl být schopen zůstat tak vyrovnaný.

Správně.

Kdyby nebylo toho léčení, tak by Rudea potom na souši Gyes ze zvířecí rasy možná nezadržel. V porovnání s tím já, co se mnou? Zesílila jsem. I můj šerm se relativně zlepšil. Ale o Rudeovi jsem nikdy moc nepřemýšlela.

Vždycky jsem byla tak zaměřená na jeho velikost, že jsem se odvracela od toho, jak malý vlastně je. Nakonec jsem svůj vlastní strach ze ztráty rodiny použila k tomu, abych se k Rudeovi přiblížila. Následovala jsem vlastní tužby a dokonce jsem se chovala takhle.

Řeknu to ještě jednou: Miluju Rudea.

Ale nejsem pro něj vhodná. Nejsem pro něj nic než přítěž.

Byli jsme schopní stát se rodinou, ale nemůžeme mít žádný hlubší vztah. Nemůžeme se stát párem. Je to přesně jak řekl, být sourozenci by bylo prostě správné. Nejsem s ním v rovnováze. I kdybychom spolu zůstali, tak bych ho dál jen stahovala. Zdá se, že by bylo dobré, abychom se od sebe na chvíli vzdálili. Přirozeně jsem si začala myslet tohle.

Pokud zůstanu s Rudeem, s největší pravděpodobností mě rozmazlí. Hluboko v žaludku mi pořád zůstal ten svůdný pocit. Skoro trochu neuspokojující. Tohle zoufání je charakteristikou rodiny Greyratů. Nečekaně by to mohlo být tak, že Rudeus v tomhle aspektu není zase tak silný. Rudeus, jenž se snaží ze všech sil, to dělá tak, že i v tomhle ohledu to působí ztraceně. Tohle by se nemělo dělat.

I když říkám tohle, mám ho přece jenom ráda. Nemám v úmyslu provdat se za jiného muže, jak řekl Alfonso. A vůbec v tomhle bodě se snažit žít jako dobře vychované šlechtické dítě je nemožné. I kdybyste mi řekli, abych se ze všech sil snažila kvůli lidem našeho regionu, které ani neznám, tak to ke mně nedorazí. A vůbec nerozumím, proč bych neměla mít jinou možnost než tohle.

Děda a táta a máma už jsou pryč.

I kraj Fedoa je pryč.

V tom případě i já odhodím jméno Boreas.

Ale s ohledem na skutečnost, že jsem vnučka svého dědečka a dcera svého táty a mámy, nemám na výběr a musím žít s ocelovou vůlí.

Zesílím. Přemýšlela jsem o tom znovu a znovu.

Až se s ním rozloučím, budu víc a víc trénovat. Alespoň do té doby, než budu schopna udělat dost na to, abych mohla stát Rudeovi po boku. Nebude vadit, když ho neporazím. Ale alespoň se chci stát ženou, která je s Rudeem v rovnováze. Chci se stát ženou, o které se nebude mluvit a na kterou si lidé nebudou ukazovat jen proto, že stojí po jeho boku.

Pro mě není možné, abych žila chytře jako Rudeus. Proto se budu hnát za silou. Všichni to řekli, Ghyslaine, Ruijerd i Gisu. Mám nadání na šerm. Od té doby, co jsem se poprvé setkala s Rudeem, až do teď mě nikdy nenapadlo, že jsem silná. Ale budu věřit lidem, co mi umožnili růst.

Zařídím se dle Ghyslainina návrhu a půjdu do Svaté země Meče. Tam se ze mě stane silná šermířka. Já budu šermíř a Rudeus mág. Ženská a mužská role jsou obrácené. Ale nám to nevadí.

Až vyrostu, až zesílím, tak se znovu setkáme. A tehdy postoupím o jeden krok kupředu, od rodiny k páru. Porodím mu dítě a budeme spolu šťastně žít. Jo. Tak to uděláme.

Tak ale teď, jak se rozdělíme...

Rudeus je v řeči šikovný. I přese všechno se mě možná pokusí zadržet. Řekne, že se bojí, že půjdu sama, a možná mě bude následovat.

Nechat tady dopis? Ale i když tady nechám dopis, pravděpodobně tam nechám nějakou stopu, kam mířím. Bylo by strašné, kdyby to Rudeus spatřil a pak mě pronásledoval. Nejde, abych ho dál stahovala. Je to člověk, který se bude vytrvale posouvat kupředu. Nechci ho stáhnout na svou úroveň.

Během takových chvilek šermíři v příbězích většinou beze slova odejdou. Ale Rudeus tohle nesnáší. Během našeho putování jsme praktikovali dost hlášení, komunikačních metod a porad, že by z toho člověku pusa upadla. Není to tak, že bych chtěla, aby mě nenáviděl.

Dobrá!

Nechám po sobě jedinou větu.

A jsem si jistá, že to tak Rudeus pochopí!
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>