Kapitola 67 - První školní den I (3-4)

Část 3

Když zahajovací ceremonie skončila, rozloučil jsem se s Elinalize a zamířil k jedné třídě. Je nezbytné aspoň jednou do měsíce přijít na třídní hodinu. Podle toho, co jsem slyšel, je jenom šest dalších zvláštních studentů, a bylo mi řečeno, abych se s nimi vážně nehádal. I když mě o to takhle žádají, stejně nemám v úmyslu se s někým zaplétat do rozporů. Prostě odmávnu všechno nepříjemné.

Jak jsem o tomhle přemýšlel, dorazil jsem na konec jedné ze tří školních budov postavených v řadě. Moje třída je místnost vzadu na třetím podlaží.


Po cestě sem je na zemi nakreslená čára a je u ní napsáno: dál tímto směrem je třída pro zvláštní studenty. Zdá se, že to je izolovaná třída. Ačkoli jako zvláštní student můžu na kampusu jít, kam se mi zachce. Je to potom opačně? Protože věci jako pýcha může způsobit spoustu problémů, je tohle zohlednění vůči obecnému studenstvu, aby se vyhnuli zbytečnému kontaktu? No, když už se obtěžovali nazývat je zvláštními, budu muset prozatím věřit, že k tomu mají nějaký důvod.

Ztracen v myšlenkách jsem konečně dorazil do třídy. Na tabulce na dveřích je napsáno: třída zvláštních studentů. Při všech těch opatření se začínám cítit nepříjemně.

V klidu jsem otevřel dveře a v tichosti vstoupil do třídy. Tak nějak mi ta třída přijde povědomě. Zdá se, že černá tabule a katedra není to jediné, co sem přidali. Po celé třídě jsou v řadách vyrovnané dřevěné lavice. Ačkoli byla okna zavřená, v třídě bylo stále jasno.

Na svých místech seděli čtyři lidé. Jedním byl chlapec, co seděl v přední řadě a četl knihu... pravděpodobně studoval. Oči měl impresivně schované za svými tmavě hnědými vlasy. Krátce se po mě podíval a pak se bez zájmu odvrátil.

Vzadu ve třídě po straně u okna seděly dvě dívky. Obě dvě pocházely ze zvířecí rasy. Jedna vypadala, že zrovna okusovala nějaké maso na kosti, podezíravě se na mě dívala. Byla z kmene Adorudia (psi). Druhá měla nohy vyložené na lavici, zakláněla se a obě ruce měla založené za hlavou. Podívala se po mě. Byla z kmene Dedorudia (kočky).

Když jsem ty dvě spatřil, připomnělo mi to ty dvě malé holky z vesnice Dorudia, co jsem kdysi potkal. Jakže se to jmenovaly... ale obě byly děti. V porovnání s nimi se tyhle dvě zdály nevychované. Naprosté puberťačky.

A poslední. Byl to mladý muž, kterého jsem už někde viděl. Měl protáhlou tvář a na ní kulaté brýle. Za mých předešlých školních dnů bych takového člověka nazýval „Spockem”.

Už nějakou dobu se na mě díval se spadlou čelistí. Výraz se mu nezměnil, jak se najednou se zaduněním postavil.

Osvítilo mě Oko předpovědi.

„Mi----MISTŘEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!”

Odhodil z cesty lavici, jako by to byla překážka. Rozrážel lavice stranou, jako kdyby byl sněžná rolba. Jednu po druhé odhazoval, jak do nich narážel.

Ano, jen do mě vraž!

„Kamenná dělová střela!”

Ozvalo se těžké bum.

„Mistřeeeeeee!”

Moje kamenná střela ho zasáhla do tváře a se zaduněním spadla na zem, on kvůli tomu ani nezavrávoral. Ale měla ta střela dostatečnou sílu, aby tohoto dospělého muže vrátila z jeho klamného stavu do příčetnosti? Neskutečné. Je tohle moc Mika? Tenhle chlápek mě popadl kolem pasu a snadno mě zvedl do vzduchu.

„Hej~! Zadrž, zadrž, uklidni se, RELAX, no tak se uklidni!”

Obrnil jsem se k nárazu o strop. Ale nějak mě bezpečně položil na zem.

„Mistře! Co jsi na mě zapomněl? To jsem já, Zanoba!”

Zatímco se Zanoba široce smál, zdvořile mě objal. Co jsem teď tvoje letní novomanželka?

„Ha ha, samozřejmě si na tebe vzpomínám! Můj učedníku, teď mě prosím pusť. Děsíš mě.”

Byl tu třetí princ z Shirone, Zanoba.

Část 4

Zdá se, že pod charakteristickou záminkou studia v zahraničí poslali Zanobu na nějakou dobu sem na Magickou akademii v Ranoe.

Neboli řádně řečeno, nebýt schopen kontrolovat svou moc se považuje za to samé jako trpět kletbou. Zdá se, že pokud se s jeho osobou nespojují nějaké větší výtržnosti, není třeba odmítnout jeho zdejší studium.

Ale v Magické gildě existuje oddělení, které zkoumá kletby a požehnání. Miko jsou hodnotné existence, zvláště takový vzorek jako tento muž. A kvůli tomuto důvodu Zanoba obdržel status zvláštního studenta. Výměnou za to, že byl 'vzorek', měl Zanoba pocit, že má právo docházet na vyučování. A jak bylo typické pro místo tak zaměřené na magii, bylo to praktické řešení.

„Mým cílem byl můj mistr, a tak jsem každý den strávil trénováním zemní magie.”

Ach, Zanobo.

Ty jsi ale přičinlivý učedník.

„Vážně? Jeho výsost se zdá plná energie. Až se usadím, přijdu za tebou a budeme spolu vyrábět figuríny.”

„Ano, prosím!”

Zanoba hluboce kývl tou svou usmívající se tváří.

Jak pěkné.

Vzpomínám si, když jsem ve svém předchozím životě byl juniorem na druhém stupni základky. Copak jsem taky zapáleně nemluvil o věcech, co jsem dělal? Jak jsem byl šťastný, když jsem seskládal své první PC?

„Ale co se týče zdejší školy, není Jeho výsost vlastně mým seniorem? V jakém jsi teď ročníku?”

„V druhém. Ale – ha ha – prosím, neříkej mi 'vaše výsosti' nebo 'seniore', ale prostě Zanobo. A já budu svého mistra oslovovat 'mistře'.”

„Zanobo.”

„Ano, mistře.”

Je to takovýhle pocit, když si se Zanobou povídám.

Pak se ozval zvuk, jako když se něco odhodí. Bezděky jsme se otočili po zvuku. Bylo to to místo, kde seděly dívky ze zvířecí rasy. Kde předtím byly na lavici dvě nohy, teď byla jenom jedna. Jelikož na sobě měla sukni, některá místa šla vidět.

„Z vás dvou se mi dělá špatně, mňau.”

Mňau!

Mňau...

Kmen Dedorudia říká mňau.

Eris to taky řekla... ne, na to si teď nechci vzpomínat. Pokud teď budu vzpomínat na Eris, budu jenom otrávený.

„Hoj! Zanobo a TY? O čem to kruci pořád blábolíte?”

„Rinio, tohle je kavalír, o kterém jsem se dřív zmínil, mistr mé maličkosti...”

„Kdy jsem poslouchala, co jsi řekl?”

Tahle kočičí dívka byla naštvaná, a tak nahlas kopla patou do desky lavice.

„Zanobo, hoj! Pocem, ty, hoj. Chápeš to, ne, mňau? Chápeš, co ti povídám, ne? Ha?”

Zanobovi ztuhla tvář. Bylo možné— že ho tahle dívka šikanovala? Pokud tady mluvíme o šikanování Zanoby, pak tahle dívka musí být značně silná... Počkat, taky by to mohla být akorát záležitost férové hierarchie.

„Pokud to chápeš, tak sem toho chlápka konečně přiveď!”

Po několika krátkých trhnutích mě odtáhl.

„Promiň, mistře...”

„To nic, žádný problém.”

Přišel jsem k dívce s kočičíma ušima, jak mi bylo řečeno. Dívka s kočičíma ušima a dívka s psíma ušima. Obě dvě na mě chvíli zíraly. Kdybych byl svým minulým já, tak by se mi kvůli jejich pohledům pravděpodobně rozklepaly nohy. Ale já se vůbec nebojím.

Mám něco říct...? Už jsme na sebe takhle zírali nějakou dobu. Ale není to jenom zírání, ale zdá se, že z nich sálala i nějaký druh krvelačnosti? Možná to skoro byl ten originál, co dokázal Ruijerd.

„Děkuji, rád vás poznávám, já jsem Rudeus Greyrat. Ode dneška budu ve vaší péči, budu si dávat pozor, abych se nevměšoval do vašich záležitostí. Buďte na mě hodné, prosím.”

Hluboce jsem se prolomil v pase, v japonském stylu. Přece jenom neexistuje nic lepšího, než se před takovými lidmi, co se takhle chovají, chovat řádně. Hlavním důvodem je to, že se ze všech sil snažím s nimi nemít nic společného.

A pak se mi Rinia vysmála.

„Ach, takhle poslušného chlapce nemůžu nenávidět. Já jsem Rinia Dedorudia, 5. ročník, mňau. I když tak možná nevypadám, jsem dcera náčelníka vesnice Dorudia Gyese, mňau. Brzy ze mě bude hlava rodiny, mňau. Do tý doby si tady akorát něco zařizuju, mňau.”

To zní jako typické záležitosti kmene Dorudia. Navíc Gyesova dcera. Copak nevzpomínal, že jeho nejstarší dcera studuje v zahraničí? Bylo to tady? Taková nostalgie.

„Ach, opravdu! Když jsem byl naposledy ve vesnici Dorudia, byl jsem Gyesovi hluboce zavázán! Ach, to mě ale dojímá! Když si pomyslím, že jsem dceru svého dobrodince potkal na takovémhle místě! Ach, takže jak se daří Gustavově vnučce? Gustav mi také značně pomohl. Během období dešťů mi poskytl dům k bydlení!”

„A...ach, vážně? Znáš se taky s d-dědou...?”

Zatímco jsem mluvil jako samopal, Rinia se na mě dívala s užaslou tváří. Ačkoli je to teď pouze banalita, když předtím kopla do lavice, byl jsem schopen spatřit jisté místo. Byly modré.

Dívka vedle ní, co jedla maso, nakrčila nos a ozvalo se tiché začenichání, pak se zamračila. „Páchne...”

Najednou byla nezdvořilá. To jsi řekla, že smrdím? Ale na tváři jí nic vidět nebylo. Takže jsem psí dívku řádně pozdravil. „Promiň, mohla bys mi říct, jak se jmenuješ?”

„... … … Pursena. Stejný důvody jako Rinia.”

„Pursena, to je ale pěkné jméno! Taky na mě buď hodná, prosím!”

Zacpala si nos a najednou se odvrátila. „Doháje, haf.”

To poslední slovo mělo vyjadřovat urážku? Když mladá slečna mluví takhle, staré muže to vzrušuje.

Každopádně se zdá, že můj předběžný útok byl úspěšný. Po tomhle chci věřit, že se budu moct vyhnout veškerým nerozumným situacím.
----------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

pozn.: Pursena v originále věty končí s -nano. Jelikož nemám úplně jasno, jak to nějak rozumně přeložit, inspirovala jsem se Riniou a vložila jsem jí do úst místo "nano" "haf". Aspoň je jasno, že to je pes... ehm, dívka z psího kmene.