Kapitola 77 - Na pokraji střetu II (2-8)

~ Toliko komentářů k předchozí části (*očka září blahem*) ~

Část 2

„...Ech?”

Vůbec se nehýbe.

Bojácně, pomalu jsem kráčel na místo, kam spadla dolní polovina jeho těla. A pak mi pohled padl na jeho dolní polovinu těla s vyhřezlými orgány. Netekla žádná krev. Přemýšlím, jestli to je proto, že to je Démonický král. Myslel jsem si, že to je chlap bez slz, co se dokáže jenom smát. Mohlo by to být tak, že tenhle chlápek nemá na prolévání ani slzy, ani krev?


„...Ech?”

Ne, to nemůže být pravda.

Ech?

To je lež, že jo???

Zemřel?

Moc dobře nechápu, co se děje.

Když jsem se podíval za sebe, je tam klid a ticho jako v hrobě. Všichni se dívali sem. Ty pohledy bolely. Nikdo se nehýbal, dokonce ani aby se zachvěl.

Nahlas jsem polkl. Z hrdla se vydral hlasitý zvuk.

Já... zabil jsem ho???

Ne, tím myslím, to je lež, že jo? Tím myslím jako proč? I když byl tak plný sebedůvěry. Ech? Tím myslím, je to Nesmrtelný Démonický král, ne? Ech? Byl plný sebedůvěry a řekl, že mám do té jedné rány dát všechno. Ech, ech?

Pomalu a bázlivě jsem se ještě jednou otočil zpět. Hodlal jsem si potvrdit, čím jsem vinný.

„Fuhahahahaha! Mé skvělé vzkříšení!”

Užuž jsem vypálil další Kamennou střelu.

A tam stál Badigadi v poloviční velikosti. Byl skoro stejně vysoký jako já, ale velikost jeho obrovského obličeje se nezměnila. Proto jsem z toho měl pocit nevyváženosti. Když pominu otázku velikosti.

„Ach, přežil jsi.”

Ulevilo se mi. Na chvíli jsem si myslel, že se ze mě stal vrah. To je skvělé, že mým protivníkem nebyl člověk.

„Fuhahahahaha, já si myslel, že umřu! Ale hm, aha, teď už to chápu. Zvolit si nebojovat byla správná volba! Přece jenom kdybychom bojovali ve vší vážnosti, tak by všechno kolem lehlo popelem!”

Badigadi se smál se svým fuahahahaha. Po straně se k němu plížilo jeho šest paží a srůstaly s ním. Badigadiho výška se dál vydouvala. Ale nevrátil se do své původní velikosti.

„Och, to odletělo celkem daleko, co?! Zdá se, že bude chvíli trvat, než se vrátím do normálu!”

Zdálo se, že to Badigadiho trochu nabudilo.

„Vítězství patří tobě, Rudee! Je v pořádku říkat si Hrdina!”

„Ne, tomu bych se radši vyhnul.”

„Tak aspoň předveď vítězný pokřik! Fuhahahaha!”

Jak to Badigadi řekl, vzal mě za pravou ruku. Popadl ruku, v které jsem držel hůl, a zvedl ji do vzduchu. Skoro jako na šampionátu v boxu. Přemýšlím, jestli to je rozhodnutí o vítězství. Byl to závěr, kterému vážně nerozumím.

„Ka??”

Ale pokud říká, že jsem vyhrál, tak jsem pravděpodobně vyhrál.

„Vyhrál jsem...nnn!”

Přihlížející byli všichni zticha jako umrlci. Vážně to nechápu, ale bylo tam ticho jako v hrobě. Když to Badigadi krátce přehlédl, přikývl.

„Vážně to je banda, co nejde s proudem. Takže, teď mi dovol jednu ránu.”

Tohle řekl.

„Ech!!?”

Náš slib byl o něčem jiném!

Zrovna když jsem si tohle pomyslel, jeho pěst se setkala s mou tváří. Jenom jedna rána. Akorát že když přišlo na něj, tak jako jednu ránu počítá tři pěsti.

V situaci, kdy jsem se nemohl ani bránit, protože mě držel za ruku. Omdlel jsem po třech úderech.

Tenhle zatracený prolhaný Démonický král...

Část 3

Zdá se, že poté Badigadiho někam odvedli muž ve středních létech s vlasovým doplňkem jako předtím, fešácký muž ve středních létech v brnění a starý muž v róbě. Hádám, že pořádají nějakou rozpravu mezi důležitými lidmi.

Já jsem se ze svého bezvědomí vzkřísil poté, co na mě senior Fedds aplikoval léčivou magii.

Poté mě přivedli do sborovny a tam mě vřele uvítal Jinas. Když jsem dostal čaj a sušenky, konečně jsem se zase pořádně nadechl. Jinas o tom moc nemluvil. Zdá se, že ani on nedokázal tu situaci tak nějak pochopit.

Najednou sem vrazil Démonický král a připravil o vědomí pár studentů a návštěvníků. Pak mě vyzval na souboj a poté, co mě prohlásil za vítěze, mě praštil a připravil mě o vědomí. Něco takového se nedá pochopit, jen když znáte tyhle fakta.

Taky se zdá, že nikdo z těch lidí, co Démonický král knokautoval, nezemřel. Přece jenom Badigadi patří k Umírněné frakci, takže to znamená, že se nebude zvlášť snažit lidi zabít.

Co se týče jeho cíle, zdá se, že to od teď prošetřují důležití lidé. Zdá se, že ten muž ve středních létech s příčeskem je ředitel této školy. Jakže se to jmenoval? Správně, mág řádu vodního krále Georg. Viděl jsem ho během uvítací ceremonie. Zdá se, že se těch diskuzí účastní i vedoucí rytířské skupiny třech zemí, co přišla ochránit město.

Ti čtyři se sešli a momentálně mluví o různých věcech.

„Ale co se dalo čekat od pana Rudea. Vyřídit Démonického krále jediným předběžným útokem! A pak aby tě Démonický král uznal??! Ředitel řekl, že i když jsi 'Močál', tak jako osamocený dobrodruh bys mohl nanejvýš získat nějaký ten čas. Ale nikdy by nás ani ve snu nenapadlo, že to dopadne takhle! Za celý svůj život si nedokážu vzpomenout, jestli jsem byl někdy vzrušenější!”

Jinas nedokázal skrýt své vzrušení a říkal něco takového. Zdá se, že neví, o čem jsme mluvili před soubojem. Například že Badigadi naschvál vystál jednu ránu nebo že i kdyby to bylo neúčinné, tak by to tím skončilo.

Po chvilce, co na mě Jinas s úctou koukal, jsem byl propuštěn. Prozatím mi bylo řečeno, abych zůstal v pohotovosti na koleji, dokud se nerozhodne o různých věcech.

Část 4

Poté, co jsem odešel ze sborovny, ke mně přiběhl Zanoba.

„Ach~, Mistře, sledoval jsem to. Jak se dalo čekat, že? Ne, hádám, že bych měl říct, že to je jenom přirozené.”

Zanoba mě takhle chválil, ale já jsem zakroutil hlavou. „Jen mi nabídl svou hruď a já si ji vzal.”

Ten můj útok byl rozhodně účinný, ale můj protivník se mu nevyhýbal a ani se nebránil. A potom je tady taky ta schopnost regenerace. Kdybychom bojovali doopravdy, neumím si představit, že by to skončilo mým vítězstvím.

„Jsi skromný. Copak jenom to, že sis jeho hruď vzal, není úžasné?” řekl Zanoba se smíchem.

Julie se na mě podívala s ještě větším strachem.

Jsem si jistý, že i zdálky to vypadalo dost děsně. Ukázal jsem jí něco ošklivého.

Část 5

Po cestě zpět na koleje jsem narazil na značně zářící Elinalize a Cliffa.

„Ale ne, Rudee, kvůli čemu takový rozruch?”

„Ehm, co jste vy dva dělali?”

„Co přesně si myslíš, že jsme dělali?”

Elinalize se smála „hohoho” a Cliff byl jasně červený a naštval se s hláškou: „Neříkej, co není třeba!” Zdá se, že během invaze Démonického krále ti dva zahajovali dospěláckou schůzi. Jsou vážně šťastní.

„Zrovna teď mě ctěný Badigadi vyzval na souboj a mě se nějak podařilo vyhrát.”

„Ech!! Ten chlápek už dorazil?!”

...Už?

Co kruci myslíš tím už?

„Tys to věděla? Že přijde?”

„Ano, ale zdrželi ho obři. Zdálo se, že tam chtěl nějakou dobu zůstat, takže jsem šla napřed. Hele, tihleti lidi jsou celkem vágní, co se času týče, ne? A proto jsem si myslela, že se ještě nějakých deset nebo tak let nepohne? Ve skutečnosti jsme se rozloučili před dvěma lety...”

Pokud žijete v řádech tisíců let, tak se vám smysl pro čas trochu odchýlí. I když mi v minulém životě bylo přes třicet, měl jsem pocit, že to uteklo celkem rychle. Hodnota času je prostě relativní.

„Ale byl to dobrý chlap, ne?”

„Nezdál se mi špatný.”

Mezi šlechtou a královskou šlechtou, co jsem potkal, byl na prvních příčkách dobroty. Přece jenom se dobře směje. Porušil svůj slib, ale když popřemýšlíte o rozdílu mezi úderem a útokem, tak je to tak jako tak dobře.

„Hele, o čem to mluvíš?”

„Ale, ale, Cliffe, ty žárlíš? To je v pořádku, zrovna teď moje srdce dokáže milovat jen jednoho, a to jsi ty.”

„Ne, to ne, ach, nelep se na mě, Rudeus se kouká, ne?”

„Však mu to ukazuju.”

Jelikož začali flirtovat, odporoučel jsem se. Zezadu jsem slyšel křik: „Není možné, aby na takovéhle místo přišel Démonický král, ne?”

Donedávna jsem si myslel to samé.

Část 6

U vchodu na koleje čekal senior Fedds. Když mě zahlédl, měl ne tváři nepopsatelný výraz. Přece jenom uvažuju, jestli je taky vzrušený. Tváře měl rudé a ruce pevně semknuté. Takový ten pocit, jako kdyby viděl něco úžasného, ale přitom ten dojem držel v sobě.

„Rudee, ty jsi ú-úžasně silný, ne?”

Průměrný dojem. To mi vytanulo na mysl.

„Ani by mě nenapadlo, že bys ho vyřídil jediným úderem!”

„Jediným úderem. Protože jsme se dohodli na takových pravidlech o vítězství a porážce, použil jsem tu nejsilnější magii s ohledem na moc.”

„Nejsilnější? ...Ha, není to to samé, co jsi použil během té zkoušky? Ta úžasná magie?

„Jo, je to Kamenná střela. Ačkoli jsem do ní nastřádal celkem dost many.”

„I když je to jenom mírně pokročilá magie, když si ji osvojíš, má takovouhle moc?!”

Senior Fedds zvýšil hlas údivem, vydal ze sebe „och” a začal vytvářet Kamennou střelu obdařenou rotací a vystřelil ji. Bylo slyšet hvízdnutí a střela se zabodla do země daleko od nás. Je celkem dobrý, když byl schopen napodobit něco, co viděl jenom jednou nebo dvakrát. Ale jeho střela nemá takovou moc jako moje.

„Ale vážně nemám v úmyslu si ji osvojit.”

„Normálně nepoužíváš nic než zemskou magii?”

„Asi ne, jednu dobu jsem používal jenom vodu, ale pak jsem to najednou změnil jenom na zemi.”

„No přece! Když člověk používá stejný systém magie, tak by to mělo znamenat, že se v tom může zlepšit, ne?”

Přemýšlím, jestli to je pravda.

Ne, mám pocit, že jsem se postupně zlepšil ve výrobě figurín.

„...Asi jo. Přemýšlím, jestli se dá říct, že se tím zlepšuje přesnost.”

„Ale tím vzroste i množství spotřebované many, že!”

„Správně. Když vyrábím figuríny, tak je to celkem obtížné.”

Senior Fedds se zdál velmi šťastný. Když tak o tom přemýšlím, neměl jsem moc příležitostí s ním mluvit o němém zaříkávání.

„A promiň, určitě jsi unavený. Omlouvám se, že tě zdržuju. Dneska by sis měl v klidu odpočinout.”

„Ach, ano.”

Jak to senior Fedds řekl, odběhl směrem ke školní budově. Chtěl jsem si ještě chvilku povídat, no, ale to je jedno. Přece jenom je to hned po tom incidentu. Určitě má taky napilno se studentskou radou.

Vrátil jsem se do svého pokoje.

Svou hůl jsem opřel o zeď.

To s Démonickým králem a všechno okolo, dneska to bylo těžké. Nastřádal jsem jak fyzickou, tak psychickou únavu, takže jsem se natáhl na postel.

Tak nějak jsem unavený...

Část 7

Po téhle události uplynul rychlostí blesku celý měsíc.

Magický triumvirát si promluvil s Badigadim a zdá se, že se rozhodli chovat se k němu jako ke státnímu hostu.

Jako omluvu za způsobené problémy se Badigadi rozhodl Magické gildě zapůjčit svou paži (a to doslova), aby mohli zkoumat nesmrtelnost.

Navíc se nakonec účastnil rytířského výcviku jako dočasný poradce v ohledu bojového umění.

A pak...

Část 8

Příští třídní hodinu.

Moje dvě seniorky vyšly z kolejí. Jelikož Badigadi dal do latě všechny příslušníky Zvířecí rasy, zdá se, že mohly zase chodit na vyučování.

„Co jiného čekat od šéfa, mňau, děkuju, mňau. Příště tě na něco pozvu, mňau.”

„Ale ani by mě nenapadlo, že přijde i Démonický král, haf. My jsme takové ďábelské ženské, haf. Velmi dobře jsi nás chránil. Na oplátku si může ochmatat hruď, tím myslím tu Riniinu.”

Jelikož jsem získal privilegium ochmatat si hruď, bez výhrad tak učiním. S Riniou.

„Gimňau!”

Poškrábala mi tvář.

I když řekla, že je to v pořádku.

I když řekla, že mě pozve.

To je kruté, mňau.

Je to skrblictví.

Přece je má každá slečna, ne, tak jenom trošku by mělo být v pohodě, ne?

„Mistře, jsi ženám celkem otevřený, ale slyšel jsem jednu mlhavou zkazku.”

„Hej, Zanobo, přestaň, nemáš dovoleno dál mluvit! Podívej, támhle!”

„...Och, to je pravda, že? Prosím, omluvte mě.”

Poslední dobou sedává Cliff celkem blízko. Zdá se, že Elinalize mu o mě někdy vypráví. Nevím, o čem si povídají, ale zdá se, že to jsou celkem pěkné věci. Tak nějak mám pocit, že to jsou historky o soucitu a tak, anebo možná ne. Zdá se, že mě Eris nakonec odmítla kvůli nemoci. No, ale na tom nesejde. To s Eris už je v pohodě, už jsem se přes ní dostal??!

Za tenhle poslední měsíc Cliffovo a Elinalizino veřejné flirtování postupně kleslo. I když říkám tohle, zdá se, že se ještě nerozešli. Jednou za každé dva nebo tři dny přijde Cliff unavený. Jsem si jistý, že ho vyšťavuje.

Pokud Elinalize nemá dovoleno flirtovat na veřejnosti, přemýšlím, jestli si spolu řádně promluvili.

Nebo spíš přemýšlím, jestli to nezasahuje do jejich studia. No, jejich záležitosti nechám na nich. Vážně to není problém, do kterého bych měl co mluvit. Trochu žárlím.

„...Velmistře, nemám dostatek magické moci, abych udělala tuhle těžkou část, prosím, udělej to.”

Julie dál každý den pilně vyrábí figuríny. Poslední dobou jsme jí také učili řemeslnictví. Jelikož to ale není naše hlavní zaměření, Zanoba najal postaršího trpaslíka, aby nám pomohl.

Co se týče informací ohledně démonického krále Badigadiho, nikdo nám nakonec nic neřekl. Badigadi řekl, že přišel z takové dálky, protože na mě žárlil. Jinými slovy by to znamenalo, že na tom problému mám taky svoji zodpovědnost. Ne, chci si myslet, že Jinas to nějak vyjasnil. Přece jenom to on mě našel a zapsal.

A v tom okamžiku se dveře najednou otevřely.

Kromě Silenta jsou přítomní všichni Zvláštní studenti. Ještě je moc brzy, aby přišel učitel. To nemůže být pravda, že by se Silent konečně ukázal na třídní hodině? A ve chvíli, kdy jsem si to pomyslel.

„Fuhahahahahaha!”

Třídou se rozlehl hlasitý smích. A pak přišel do třídy. Velkolepě, bez ohledu na to, co si myslí ostatní. A pak se postavil na stupínek a podíval se po nás.

„Dorazil Nesmrtelný démonický král Badigadi!”

To je lež, že jo?

Má na sobě uniformu?! Tenhle chlápek.

---

A tak nastoupil na Magickou univerzitu jako chodící reklama.

Bez specifického plánu se něco naučit nebo něco zkoumat, ale zdálo se, že občas pozoroval druhé a dával jim nějaké tipy.

Ačkoli se zdálo, že kdyby nebylo těch tipů, tak by se nikdo nedozvěděl o moudrosti Démonických králů...

V každém případě přesně takhle skončila invaze Démonického krále do království Ranoa.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

~ Tak a příští kapitola bude hotový drasťák! Rudeus se ocitne tváří v tvář své noční můře, fuhahaha! ~