Kapitola 62 - Skutečnost pohromy (3)

Část 3

V tichosti jsme je následovali chodbou a vstoupili do místnosti, co vypadala jako oficiální jednací místnost. Uprostřed byla pohovka a na kraji byla váza s květinami batirus. V místnosti nebyla žádná zbytečná výzdoba, byl tam levně vyhlížející úřednický stůl.

Eris si šla sednou na pohovku, aniž by jí to musel někdo říkat. A pak mě vzala za ruku a přiměla mě posadit se vedle. Ghyslaine byla stejná jako vždycky, stála v rohu místnosti. Alfonso stál před Eris, choval se jako komorník.

„Vítejte doma, slečno Eris. Už jsme obdrželi zprávu o vašem návratu a čekali jsme vás.”


„Na té předmluvě nesejde, prostě to řekni. Kdo umřel?” přerušila Eris komorníkova slova a zeptala se pevným tónem.

Kdo zemřel? Zeptala se nezjemněnými slovy. Ten její postoj byl bezpochyby neochvějný. Ale já jsem věděl, že její srdce je jeden velký vír starostí. Protože mi pevně svírala ruku.

„Totiž...” zaváhal Alfonso.

Pokud zareagoval takhle, tak je to Sauros, co? Eris byla přece jenom dědečkova holčička. Ve všem Saurose napodobovala. Pokud zemřel, tak by i Eris byla v depresi.

Alfonso nás tedy informoval, lezlo to z něj jako z chlupaté deky: „Pan Sauros, pan Philip, paní Hilda... všichni ti tři zemřeli.”

Jakmile jsme ta slova zaslechli, Eris mi rozdrtila ruku. A bolelo to dost na to, že jsem ji chtěl stáhnout. Ale spíš než tahle bolest mou mysl rozhodily ty zprávy, které nám Alfonso řekl. Není to nějaká chyba? Byly to sotva tři roky. Správně, neuplynuly ani tři roky. Ne, dá se říct, že brzy to budou tři roky.

„Není to mýlka? Že ne?”

V reakci na Erisin třesoucí se hlas, Alfonso hluboce kývl. „Pana Philipa a paní Hildu to přemístilo společně a zemřeli ve válečné zóně. Potvrdila to Ghyslaine.”

Ghyslaine přikývla.

„Aha... Kam to přemístilo Ghyslaine?”

„Tam, kam pana Philipa, do válečné zóny.”

Ghyslaine o tom moc podrobně nemluvila. Jak pěšky procházela válečnou zónou, po cestě objevila ostatky Philipa a Hildy. Řekla nám prostě jen tohle. Neřekla nám, v jakém stavu ta těla našla nebo v jaké situaci. Jen podle toho jejího výrazu jsem pochopil, že to bylo strašné. Nevím, co na tom bylo strašné. Byl stav těch těl strašný? Nebo ta situace? Nebo spatřila něco jiného, kvůli čemu chtěla ještě více odvrátit oči. Slyšela něco, kvůli čemu by si chtěla zacpat uši?

Eris se prostě jenom nadechla s prostým „hmm”.

Ruka, kterou mě držela, se jí třásla.

„A co dědeček?”

„...Přijal zodpovědnost za teleportační incident kraje Fedoa a byl popraven.”

„To ne,” zašeptal jsem bezděky. „Proč bylo nutné pana Saurose popravit?”

Přijmout zodpovědnost za přírodní katastrofu a nechat se popravit? Nebuďte hloupí. Nemohl s tím nic dělat. Nebo snad říkáte, že se tomu mohl ubránit? Copak se to nestalo najednou bez jakýchkoli znamení? Přijmout za tohle zodpovědnost?

„Rudee, posaď se.”

„???”

Eris mě zatahala za ruku a přinutila mě si sednout. Zdá se, že jsem se postavil, aniž bych o tom věděl. V mé mysli se proháněly nevyjádřitelné pocity. Kvůli intenzivní bolesti jsem je nedokázal uklidnit. Bolí mě ruka.

Ne, dokonce i já to chápu. Dokonce i bez znamení. Dokonce i když se proti tomu nemohl bránit. Lidé zemřeli, všechna pole v kraji a všechna úroda zmizela. Ztráty byly nevyčíslitelné. Nespokojenost byla velká a určitě bude i vina. Nebyla jiná možnost, než aby se někdo stal obětním beránkem.

Dokonce i v Japonsku v mém minulém životě když se něco stalo, premiér rychle přijal zodpovědnost a odstoupil. V té době jsem si myslel, že by na tu situaci měli dál dohlížet, dokud se nevyřeší, že jenom tím mohou přijmout zodpovědnost. Ale zároveň jsem si myslel, že to je možná taky dobrá metoda.

Prostřednictvím smrti nakonec zmizí a ponese s sebou stížnosti lidu. Po jeho nástupci se obvykle očekává, že situaci napraví. Pokud tohle uděláte, způsobí to, že stížnosti lidu do určité míry poklesnou...

To není všechno. Jsem si jistý, že mezi šlechtici došlo k nějakému boji o moc. Nevím, kolik moci starý Sauros měl. Ale zdá se, že měl dost moci na to, aby ztráta jeho postavení znamenala, že musí být zabit. Správně, taky je možné, že ho přinutili s tím souhlasit. Je to možné, ale...

Ale přemýšlím, jestli by to skončilo v tomhle stavu. Neaktivní uprchlický tábor. Neoblíbené velitelství. Nemyslím si, že by se země ve vší vážnosti snažila obnovit kraj Fedoa. Kdyby byl Sauros pořád naživu, bylo by možné, že by tu bylo víc aktivity a pohybu. Ten stařík byl ten typ, co byl v takovýhle dobách užitečný.

Ne. To je jenom pozlátko. Z mého pohledu jsou to všechno jen triviální záležitosti. Erisiny pocity. Když jsem na to pomyslel, moje srdce za žádnou cenu nedokáže zůstat klidné. Eris nezůstala žádná rodina. Nevím, za jakých okolností zemřeli Philip a Hilda. Bylo to před Saurosovou smrtí nebo po ní?

Sauros byl naživu. Dokonce by se dalo říct, že byl poslední. Mělo to být v pořádku, i kdyby ho nezabili. V té pohromě. V tom teleportačním incidentu. Kolik si myslíte, že zemřelo lidí? I když stovka nebo dvě stovky zbytečně zemřely. Proč se museli obzvláště snažit a zabít člověka, co se vrátil živý?

I když se Eris konečně vrátila. Ach, sakra, nedokážu si uspořádat myšlenky. Ruka mě bolí.

„Rudee, chápu tvoje pocity, ale... tohle je současné Asurské království.”

Není to problém, který by se dal vyřešit jediným slovem, jako že se to stalo. Alphonso. Zabili tvého vlastního lenního pána, víš? Ghyslaine. Zabili dobrodárce tvého života, víš? Chtěl jsem to takhle říct.

„???”

Ale ta slova ze mě nevyšla. Jelikož Eris nic neřekla. I kdybych tady zakřičel, nic by to nezmohlo. I když jsem na nich závisel, i když jsme byli příbuzní, z mého pohledu byl Sauros cizí. I když rodina nic neříká, i kdybych něco řekl já, nic by to nezmohlo.

„...Takže co se bude dít teď?” zeptala se Eris potichu, neobvykle, nekřičela, nechovala se agresivně.

„Bylo mi řečeno, že pan Piremon Notos Greyrat by vás rád přivítal jako konkubínu.”

Dokonce i já jsem pochopil, že z Ghyslaine sálala krvežíznivost. „Alphonso! Ty se tomu jednání podřídíš?” Naštvaný řev od Ghyslaine. Bylo to zvířecí zavytí dostatečně hlasité, že jsem si myslel, že mi to protrhne bubínky. „Pamatuješ si, co ten muž řekl, ne?!”

V reakci na Ghyslainin hněv zůstal Alphonso klidný. „Ale pokud bychom přemýšleli o budoucnosti kraje Fedoa, pak trocha nepříjemností je...?”

„Když se provdá za toho chlapa, tak rozhodně štěstí nenajde!”

„I když je to troska, je z význačné rodiny. Spoustu nechtěných manželství skončí šťastně.”

„Já o žádném takovém precedensu nevím! Přemýšlíš vůbec o Eris?!”

„Já přemýšlím o rodině Boreasů a kraji Fedoa.”

„Máš v plánu kvůli tomu obětovat Eris?”

„Pokud to bude nutné.”

Ti dva se najednou začali hádat. Bezvýrazně jsem na ně vzhlížel. Než jsem se nadál, Eris vstala. Pustila moji ruku, překřížila si ruce na prsou, vystrčila bradu a stála ve své obvyklé póze.

„Ticho!”

Bylo to dostatečně nahlas, že si Ghyslaine zacpala uši. Poslední dobou jsem to vážně neslyšel, Erisin vážně hlasitý hlas. Ale její energie sahala jen potud.

„...Nechte mě chvilku o samotě. Budu přemýšlet.”

Když ti dva zaslechli ten povadlý hlas, zarazilo je to. Alfonso šel přímo ze dveří jako první. Ghyslaine se zdráhavě podívala po Eris a odešla z místnosti. A pak jsem tam zůstal já. Váhal jsem, co jí mám říct.

„Eris? Ehmm?”

„Rudee, ty jsi mě neslyšel? Chvíli mě nech o samotě.”

Ano, byl to rozhodný tón. Trochu mě to šokovalo. Když tak o tom přemýšlím, tohle je možná poprvé za těch několik pár let, kdy mě Eris odmítla.

„...Do...bře.”

Rychle jsem sklonil hlavu a odešel jsem z místnosti zády k Eris. A pak, když jsem užuž chtěl zavřít dveře, jsem měl pocit, že jsem slyšel potahování.
--------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>