Kapitola 60 - Díra v hrudi (2)

Část 2

Najednou jsem se probral.

Eris byla nedaleko. Přímo před mýma očima.

Já jsem ležel a vzhlížel jsem k Eris. Rychle jsem si uvědomil, že jí ležím na klíně. Eris se na mě ustaraně dívala, jako kdyby viděla něco, co nechtěla vidět. Když jsem otevřel oči, bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo. Oči měla zarudlé.

„Ru-rudee... probral ses?!”

„U...ge...ha!!”

Když jsem chtěl něco říct, vykašlal jsem krev.


„Rudee!” Eris mě objala.

Dál jsem vykašlával krev a silně se s ní dávil.

Eris mi třela záda. „...Jsi v pořádku?”

Podíval jsem se na Erisinu popletenou tvář. Naklonil jsem hlavu ke straně. „Jak to... že jsem naživu?”

To zranění na hrudi jsem měl naprosto zacelené. Naprosto je asi špatný výraz. Uprostřed róby jsem měl pořád velkou díru a pod ní bylo na kůži vidět jizvu, jako kdyby to někdo svařil k sobě.

No, to je celkem divné.

I když moje pravá ruka není parazit, ale jenom milenec. (pozn.: odkaz na mangu/anime Kiseijuu.)

„Ta žena něco řekla a pak tě ten muž jménem Orsted nebo jak to bylo vyléčil léčivou magií,” odpověděla Eris, sama dost zmatená vlastními otázkami v reakci na mé ryzí pochyby.

„Žena?”

„Ta jménem Nanahoshi.”

Nanahoshi. To děvče, hm? Když tak o tom přemýšlím, tak jí říkal, že? Ale Nanahoshi... mám pocit, že už jsem to někde slyšel. Taky mám za to, že to bylo během tohohle roku. Ale kde, nemůžu si vzpomenout.

„To znamená, že obzvláště usilovali o to, aby vyléčili protivníka, co zabili?”

Copak se jim asi honilo hlavou?

Ale byl jsem si jistý, že prošel skrz moje srdce. Zranění životně důležitých orgánů se nedá vyléčit mírně pokročilou léčivou magií. Jinými slovy to musela být pokročilá magie nebo výše. Orsted v okamžiku použil léčivou magii, která vyléčila smrtelné zranění. Jak Hitogami řekl, že dokáže použít veškeré techniky a umění na tomto světě, možná to nebude lež.

„Byla to naprostá porážka.”

Když se řekne, že byl z jiné šarže, musí to znamenat něco takovéhleho.

Druhý ze [Sedmi velkých světových mocností]. A podle toho, co řekl Hitogami, nejsilnější na tomto světě. V každém případě to není jen tak na oko. Ruijerd, Eris a já jsme všichni byli jen taková zábava. Měl místo na manévrování. Navíc se zdá, že to od samého začátku nebral vážně.

„Jak je Ruijerdovi?”

„Ještě se neprobral.”

Když jsem se podíval, Ruijerd leží na kraji cesty. I náš vůz byl zaparkovaný na kraji cesty a táborový oheň plápolal. To všechno udělala sama Eris?

„To je poprvé, co vidím Ruijerda ležet vodorovně.”

„Rudee, ještě nemluv. Vždyť jsi před chvílí kašlal krev.”

„Už jsem v pohodě. To byl jen zbytek, co mi zůstal v krku.”

I když jsem to říkal, nepohnul jsem se z Erisina klínu. Nechci se hýbat. Chci tu zůstat navždy. Přemýšlím, jestli by mě v námitce praštila, kdybych se teď převalil na břicho. Myslel jsem jenom na takovéhle věci.

Jestlipak je to projevování instinktů pro přežití? Když mají lidé co nevidět umřít, zdá se, že mají pocit, že by po sobě měli nechat potomky... Ale nemůžu to říct s jistotou.

Jo, už je to v pořádku. Nebudu přemýšlet o ničem složitém. Budu dál ležet.

„Život je tak nádherný.” Jak jsem to řekl, přetočil jsem se na břicho a objal Eris kolem boků. Zhluboka jsem se nadechl a mám pocit, že jsem zachytil nějakou hořkosladkou vůni.

„Rudee... zdá se, že už jsi značně zdravý.”

„Hm? Víš, tak nějak mám pocit, že hodně věcí přetéká.”

Víc než obvykle.

Jsem si jistý, že to je kvůli tomu muži jménem Orsted. Nebo možná to je kvůli tomu, že jsem měl ten sen o Hitogamim.

Řeknu to ještě jednou: vážně nemám pocit, jako bych se potuloval na hranici mezi životem a smrtí. Ale rozhodně není pochyb o tom, že jsem se probral a cítím se mnohem čileji.

„Takže ti nebude vadit, ani když tě praštím?” ozval se Erisin třaslavý hlas.

Zdá se, že to je kvůli velkému hněvu.

No, s tím se nedá nic dělat.

I když se o mě bála, najednou jsem ji přece jenom sexuálně obtěžoval.

Dokonce i mě by to naštvalo...

„Rozhodně nebude.”

Praštila mě. Lehce s plesknutím. A pak mě stáhla k sobě a objala mě. Cítil jsem na své tváři měkkost Erisiny hrudi. Hlouběji uvnitř jsem slyšel tlukot jejího srdce a shora také tiché vzlyky.

Eris plakala.

Tiše plakala.

„To jsem ráda...” zašeptala Eris.

Byl jsem vyčerpaný, takže jsem ji poplácal po zádech.
-----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>