Kapitola 61 - Konec putování (1-2)

~ A jelikož mám dneska dobrou náladu, ještě jeden na dobrou noc. ~

Část 1

Poté uplynuly tři dny. A pak jsme dorazili do království Asura. Naše cílové místo se blíží. Nebylo by přehnané říct, že už jsme na místě. I když je to takhle, družina je pořád zadumaná. Jsem si jistý, že ten incident, co se stal před několika dny, věci hodně zchladil. Rozdíl mezi rozjásanými výrazy ostatních lidí, co nás míjeli po cestě, a námi je intenzivní.

Přece jenom to byla naprostá porážka. Všechny nás až příliš rychle vyhladil. Mě dokonce připravil o život. Nevím, co to bylo za rozmar, ale pak mě obzvláště oživil. Kdyby nebylo toho, tak už bych nebyl na světě.


Co se mě týče, nepřipadá mi to skutečné. Dokonce i pro mě je to záhada, ale tehdy jsem necítil moc velký strach. V okamžiku, kdy zasadil ten poslední úder, jsem si samozřejmě pomyslel, že nechci zemřít. Myslel jsem si, že by nebylo nic divného, kdybych z toho měl trauma.

I když je to takhle, v době, kdy jsem se probudil, jsem už byl naprosto svěží... To vážně není ten správný výraz, ale něco jako: „Ach, takže to byl sen.” Takový jsem měl pocit. Ten samý pocit, jako když se vám zdá noční můra. Je to proto, že na prahu smrti jsem měl pocit, že je to všechno spojené s tím snem, ačkoli mi přišlo, že se mi to celé zdá.

Když jsem si tohle pomyslel, zvážil jsem, že Hitogami možná moje vědomí přerušil právě z toho důvodu. Upřímně mám nesnesitelný pocit, že jsem to také odmítal přijmout. Ale zdá se, že Hitogami řádně přemýšlel také o Ruijerdovi, takže by vlastně nemusel být úplně nejhorší.

Část 2

Od té doby, co jsem byl na prahu smrti, mi přišlo, že se vzdálenost mezi mnou a Eris zmenšila. Když jsme předtím byli na voze, většinou jsme stáli šikmo.

„Je to trénink rovnováhy, proč to taky nezkusíš?” ptávala se mě, ale poslední dobou sedí. Hned vedle mě. Ve vzdálenosti, kdy má stehno přilepené k mému.

Když byla v téhle vzdálenosti, dostalo se mi pohledu na různé věci.

Například tahle událost z jednoho dne.

Mohl jsem nakukovat na Erisinu kůži od lemu jejích kalhot a oblečení. A pak po takovém nakouknutí chce takovou věc lidské srdce bezděky hladit. Jelikož je to tak, bezděky jsem ji pohladil pravou rukou a čekal, co se stane. Ona na mě zahlížela s jasně rudou tváří. V tomto okamžiku, jak se dalo čekat, jsem i já trochu váhal.

Správně, nepraští mě. Eris mě nepraštila.

Za všechno, co jsem do teď dělal, jsem dostal ránu, ale teď už mě nemlátí. Jen na mě zahlíží s jasně rudou tváří. Jenom na mě tak zírá. Navíc vedle mě dál sedí jako pořád, jako kdyby byla ke mně přilepená.

Když jsem provedl něco podobného, tak se do teď vždycky odtáhla. Ale teď zůstala v mé blízkosti. Ale ve vší vážnosti, začínám mít pocit, že jí chci ruku strčit přímo vzhůru do kalhot, takže bych byl rád, kdyby se teď ode mě trochu vzdálila.

Vím, že existují věci, které se dají setřít smíchem a u kterých to nejde. A dokonce i já chápu, že chci dělat věci, které se smíchem nevyřeší.

Snáším to.

A Eris, nevědoma si mého vnitřního sváru, je stále mě na blízku.

„???”

Kdybych své ruce dal volnost dělat si, co chce, pak se nakonec začne natahovat směrem k Eris. Takže proto...

Momentálně jsem začal operaci, kde levou rukou vytvářím magii a pak pravou rukou tu magickou moc ruším. Je to magie, co použil Orsted. Pokud si to dobře vybavuji, jmenuje se [RanMa], rušivá magie. Těsně předtím, než magická moc vycházející z mé ruky nabere tvar, použiju jinou magickou moc, abych se do ní navezl, a způsobím, že se roztříští. Je to snadné a spotřebovává to jen malé množství magické moci, ale je to úžasná technika.

Když tak o tom přemýšlím, bariéra královského řádu používala podobnou metodu k anulování magie.

Snadno se to říká, ale vlastně je to značně obtížné uvést do praxe. Přemýšlím, jestli je to proto, že se snažím magii užívat levou rukou. Spíš častěji to tu magii ani nevyvolá. Abych ji naprosto anuloval jako Orsted, bude to chtít značný trénink. Ale dokonce i tohle by mělo fungovat jako překážka.

Ne, vážně mě naučil něco dobrého.

„Hej, Rudee, co to pořád děláš?”

„Snažím se napodobit magii, co použil Orsted.”

Jak jsem to řekl, Eris zaměřila pohled na mou ruku. V mé levé ruce vznikl malý pokroucený kamenný úlomek a pak najednou spadl na zem. Další selhání.

Tak nějak z toho mám pocit, jako bych se pokoušel hrát kámen, nůžky, papír oběma rukama. Vždycky to dopadne tak, že dovolím své pravé ruce vyhrát. Nemůžu dělat jen to, co je náležité. S největší pravděpodobností na tu magickou moc existují nějaká pravidla, jinak nefunguje. Jo. Skutečnost, že to jednou funguje a pak ne, znamená, že během vyrušení platí nějaké pravidlo. Takže přemýšlím, jestli bych byl schopen anulovat magii, když bych to pravidlo vzal při uvolňování magické moci v úvahu.

Ten sen začíná mít křídla.

„Co to je za magii?”

„Je to magie, co nuluje magii.”

„Dokážeš něco takového?”

„Kvůli tomu takhle trénuju.”

„Jak to, že víš o něčem takovém?”

„Jelikož bylo poslední dobou mnoho případů, kdy mi zapečetili magii a já nebyl schopen nic udělat. Přece jenom to zkoumám. No, v případě, že bychom se nakonec setkali s Orstedem a museli znovu bojovat, nechceš být schopná aspoň utéct?”

Když to Eris zaslechla, nevěděla, co říct, prostě byla dál zticha. Po krátké chvilce se dál ozývaly zvuky padání a koulení se kamínků.

„Hele, proč jsi tak silný, Rudee?” Eris byla dlouho zticha, ale najednou se zeptala na tohle.

Přemýšlím, jestli jsem silný. Ne, není možné, abych byl. Nevychloubám se, ale těch posledních pár let jsem přece jenom necítil skutečnost své vlastní moci. Byl to každodenní život s ničím než bezmocností.

„Ale já si myslím, že to ty jsi silná, Eris.”

„To není pravda.”

„??”

„??”

Tam se konverzace zastavila. Zdálo se, že Eris chtěla něco říct, ale byla dál zticha, protože se zdálo, že to bylo obtížné vyslovit. Copak to asi chtěla říct? Nevím. Ne, není to tak, že bych to nevěděl.

„Pořád tě trápí, že nás prostě porazil?”

„...Jo.”

Jsem si jistý, že se s tím nedá nic dělat. Přesně jak řekl Hitogami, ten chlápek je nejsilnější na světě, pán Dračí bůh. Dokonce i s Ruijerdem se snadno vypořádal.

Náš protivník byl zlý. Na tomto světě existuje sféra, kam se člověk jenom pílí nedostane. Ve svém minulém životě jsem zkoušel spoustu věcí a v některých z nich jsem byl schopen dosáhnout přiměřeně vysoké úrovně, ale ani jednou jsem nebyl schopen dosáhnout té nejvyšší úrovně. Hraní hry, kdyby to bylo tohle, myslel jsem si, že bych mohl být neporazitelný, ale vždycky máte lidi nad sebou.

Zdá se, že i Orsted má na sobě spoustu omezení. Dokonce i tak ve fyzických technikách Ruijerda převyšuje, jednou rukou se vypořádal s Eris a ze mě udělal bezmocného člověka. Navíc bojoval a porazil nás takovým způsobem, že nám způsobil tu největší škodu HP. Taky se zdálo, že měl spoustu energie navíc. Nemám ponětí, jak silný by byl, kdyby to bral vážně. Zdá se, že to nemůže brát vážně kvůli jedné kletbě, ale... Dokonce i když to nebere vážně, nemůžete proti němu vyhrát. S největší pravděpodobností nehledě na to, jak moc se budete snažit, nikdy nevyhrajete.

„Náš protivník byl strašný, s tím se vážně nedá nic dělat.”

„...Ale.”

Chápu Erisiny ustarané pocity. Přece jenom Eris porazil jedinou ranou. Prostě jenom chytil její meč a prostě jen tak ji odhodil.

„Eris, pořád jsi mladá, když se budeš snažit, pořád můžeš zesílit.”

„Přemýšlím, jestli to je pravda.”

„Jo, řekla to jak Ghyslaine, tak Ruijerd, ne?”

Eris najednou zvedla hlavu. Dívala se přímo na mě.

„Rudee, skoro jsi umřel, víš? Jak můžeš být tak... jak to můžeš jen tak říct?”

To proto... protože mi z toho pocitu moc nezůstalo. Vůbec nepomýšlím na boj. Až příště uvidím jeho tvář, budu utíkat jako o život. Nebo se budu chovat jako myš, skrývat se ve stínech nebo tak něco. Pokud nedokážu utéct, tak možná budu prosit o smilování. Pokud mi moje přání splní, vážně doufám, že to Eris neuvidí. Ale vyjádřit tenhle patetický úmysl slovy je trapné.

„Protože příště nechci zemřít.”

„...Správně, nechceš zemřít, že?”

„Ničeho se neboj. I kdyby ses dostala do nebezpečné situace, zařídím, abych s tebou dokázal uniknout.”

Eris se zatvářila složitě a položila si hlavu na moje rameno. Kdybych jí teď pohladil po hlavě, myslel jsem si, že by k tomu možná došlo, ale moje pravá ruka je momentálně uprostřed Rušivé magie.

„No, v každém případě nebude dobré, pokud trochu nezesílím.”

Trochu víc.

Správně, trochu víc.

Jak se dalo čekat, nebudu schopen se stát nejsilnějším člověkem tohoto světa. Strop tohoto světa je příliš vysoko. Ani na svém minulém světě jsem se nedokázal stát tím nejlepším. Aniž by se někdo byť jen letmo podíval na to nadání, dokonce i moje snaha byla nekompetentní.

Nevím, kolik nadání mám s ohledem na tento svět, ale nezdá se, že o sobě můžu věřit něčemu tak prostému a být tomu oddaný. Ale aspoň chci být schopen utéct, když si naběhnu na nějakýho divnýho chlápka, co na mě najednou zaútočí.

Zabořil jsem svou tvář do Erisiných vlasů, čmuch čmuch, a přemýšlel jsem o tom, zatímco jsem nasával její vůni.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>