Kapitola 59 - Rozhodující okamžik II (3)

Část 3

Bylo to v okamžiku.

V okamžiku porazil ty dva.

Pořád jsem měl démonické oko otevřené. Jednu sekundu do budoucnosti jsem viděl zoufalství. Nehledě s jakým načasováním jsem zareagoval, vždycky se mi to vrátilo. Mé já sekundu v budoucnosti mělo všechny životně důležité body rozdrcené. Hlavu, hrdlo, srdce, plíce...

Viděl jsem vizi každého jednotlivého bodu rozdrceného a navíc jsem v té vizi viděl toho chlápka. Nechápal jsem, co to znamená. Pokud je tohle pravda, pak to znamenalo, že o vteřinu později jich bude pět.

Nedokázal jsem se pohnout. Pochopil jsem, že je všechno marné. Jak jsem dál nebyl schopen nic udělat, uplynula jedna sekunda.

Byl přímo přede mnou.

Přímo přede mnou, jak jsem se nedokázal pohnout.

Byl to klouzavý pohyb, který by vás přiměl přemýšlet, že naprosto ignoruje zákony fyziky. Objevil se přede mnou, skoro jako kdyby se tam přemístil. Najednou, skoro jako anime, kterému chybí pár mezisnímků. A pak, než se vůbec dostal přede mě, už dokončil pohyby svého útoku.

Takové ty pohyby, co jsem kdysi viděl v jedné staré bojové hře. Byla to hra století, kde každá postava měla věčné kombo nebo kombo okamžité smrti.

Než jsem si to uvědomil, jeho dlaň narazila do mého nechráněného těla. Zhruba osm žeber se mi zlomilo najednou. Pocítil jsem náraz. Ale moje tělo v žádném případě neodlétlo pozpátku. Cítil jsem tlak, jako kdyby mi někdo zároveň zaútočil i do zad. Všechna ta škoda se nasbírala uvnitř. Rozdrtilo mi to plíce.

„Goha!”

Z hrdla mi okamžitě vyšla krev a já ji vyplivl ven.

„Pokud mágovi rozdrtíš plíce, omezíš ho...” řekl, jako by se mi vůbec nic nedělo, zatímco jsem byl na kolenou.

Díval jsem se, jak se moje krev šířila po zemi, a kdesi v duchu jsem si pomyslel: teď už to chápu. A pochopil jsem to. Pokud mágovi rozdrtíte plíce, je to v pohodě. Nebudou schopni odříkat zaříkadla.

Ve skutečnosti v tomhle okamžiku už jsem přišel o svou léčivou magii. Samozřejmě odříkat zaříkadla není to jediné, co člověk nemůže udělat s rozdrcenými plícemi. Nebude schopen udržet ani životně důležité činnosti. Jinými slovy to je smrtelné.

„Nevadí, když zemřeš a tohle řekneš Hitogamimu: Dračí bůh Orsted tě nikdy nenechá naživu.”

Dračí bůh.

[Sedm velkých světových mocností], druhé místo.

Orsted se po mě podíval, jak jsem se krčil a držel se za hruď. Patou mě převalil. Já to viděl jako lhostejnost. Už jsem utržil smrtelné zranění, porážku stranou nade mnou se sklání smrt.

Proč jsem v tomhle stavu pořád myslel na to, že budu bojovat, to nevím. Přemýšlím, jestli to bylo proto, že jsem na kraji zorného pole stále viděl, jak se Eris snaží vstát. Tenhle muž se obzvláště snažil, aby ty dva zastavil a ujistil se, že já poté zemřu.

V každém případě jsem na něj poslal kamennou střelu.

Proč jsem nepoužil silnější magii? Mám mnohem pokročilejší magii, co jsem mohl použít. I tak jsem to ale nedokázal pochopit. Jen jsem s největší pravděpodobností použil to, na co jsem byl nejvíc zvyklý.

Co nejtvrdší kámen, letící co nejrychlejší rychlostí, s přidanou co nejrychlejší rotací. Myslím, že ta kamenná střela byla tak mocná, že to překvapilo dokonce i mě. Ten muž a já jsme si byli celkem blízko, kamenná střela vystřelila závodní rychlostí.

<Orsted se otočil a svou pěstí kamennou střelu rozdrtil.>

A pak ji roztříštil.

Kámen spadl. Jak spadl na zem, ozval se zvuk, jako kdyby to byl kov.

Orsted se podíval na vlastní pěst. „To teď byla kamenná střela? To byla ale absurdní moc. Aby mě taková magie zranila...”

Kůže na hřbetě Orstedovy ruky se olupovala. Bylo to jenom škrábnutí. Nestačilo to, kamenná střela neměla smysl. Nejsem schopen tohoto muže zranit.

„Ale měl bys mít rozdrcené plíce? Němé zaříkávání? To je moc, kterou ti dal Hitogami? Jaké další schopnosti jsi ještě získal?”

Orsted se na mě díval, jako kdyby mě zkoumal. Nebylo by v pohodě, kdyby to prostě rychle skoncoval? Díval se na mě nemilosrdně, jako kdyby sledoval kobylku s utrženýma nohama.

Bolí to...

„Geha???!”

Použil jsem větrnou magii a silou si poslal vzduch do plic. Prudce jsem se dusil. Mám pocit, že to bylo zbytečné, ale silou jsem ten vzduch poslal dovnitř. A pak když jsem vší silou nashromáždil vzduch, jsem zadržel dech.

„Ach. To bylo zajímavé použití, jaký to mělo smysl? Proč nepoužiješ němé zaříkávání, aby sis vyléčil plíce?”

Orsted se rukou dotkl vlastní brady a díval se na mě, jako kdyby moje utrpení bylo kdovíjak zajímavé.

Ve svém slábnoucím vědomí jsem pravou rukou vytvořil ohnivou kouli. U ohnivé magie platí, že čím víc magické moci do ní nalijete, tím víc teplota stoupne a tím víc se i zvětší její velikost. Pokud rychlost a tvrdost kamenné střely nestačila, tak co teplo a výbušná síla?

„To už stačí. Ran Ma [Rušivá magie]!”

Snadno tu moji plytkou myšlenku vymazal. V okamžiku, kdy jsem svou pravou rukou zamířil na Orsteda, vyrušilo to hustotu magické moci hromadící se na konci mé ruky. Magická moc, co dál vycházela z mé ruky se nikdy nezformovala a rozplynula se.

Dokonce i ve svém zamlženém stavu jsem to pochopil. Bylo to zajímavé, když magickou moc vycházející z mé ruky vyrušil, zrušil tím mou magii. Zdá se, že bych to mohl použít i já, pomyslel jsem si nedbale.

Moje pravá ruka je zapečetěná. Ale pořád mám levou ruku. Začal jsem jí stavět magii, vrazím doprostřed Orsteda nárazovou vlnu. Slyšel jsem zaznít těžký zvuk, Orsteda to odstřelilo vzad. A já jsem také byl zároveň schopen odlétnout vzad.

„Hmm... podařilo se ti zrušit Rušivou magii? Ne, je to jiné... je to verze násobného zaříkávání. Jsi schopen to udělat u němého zaříkávání, ty jsi ale šikovný chlápek. Něco takového.”

Zvedl levou ruku a zamířil prstem. Ozval se tichý zvuk. A pak se u jeho nohou objevilo malé okno zhruba 50 cm po straně. Bylo to pěkné okno, stříbrné barvy a ozdobené křiklavými dračími ornamenty.

„Ach, je to překvapivě složité.”

Aniž bych si toho všímal, vystřelil jsem na Orsteda tu nejničivější magii, které jsem byl schopen. Představoval jsem si obrovský zážeh. Atomový hřib. Atomový výbuch.

Shromáždil jsem svou moc, abych ho zasáhl, prostě jsem dál pokračoval v soustředění své magické moci. Vážně jsem nepřemýšlel, že by to smetlo i Eris a Ruijerda. Už jsem přišel o schopnost přemýšlet.

„Otevři se, [První dračí bráno].”

Když to zamumlal, okno se otevřelo.

V tom okamžiku to nasálo magickou moc z mé levé ruky, z které ještě nebyla magie. Rám okna zapraskal a pukl. Zároveň v blízkosti Orsteda došlo k explozi. Bylo to drtivě menší, než co jsem předpokládal. Byl schopen se tomu prostě vyhnout.

„To je ale děsivé množství magické moci. Dokonce ani [První dračí brána] nedokázala vystát její objem. Je to skoro na stejné úrovni jako Laplace. Hitogami měl důvod, proč z tebe udělal apoštola. Ale proč jsi už dávno nepoužil léčivou magii, aby sis vyléčil plíce? To se mě snažíš přimět, abych polevil v soustředění?”

V tom okamžiku už jsem byl na kraji bezvědomí. Už mi nezbýval žádný úsudek. Už nějakou chvíli jsem nebyl schopen dostatečně dýchat.

Ten muž se na mě dál díval, jako kdyby mě zkoumal.

Naše oči se střetly.

„Je konec?”

Jenom okamžik.

Orsted se blížil k mému zmatenému já. Už mi nic nezbývalo.

„Kromě magie nic nedokážeš?”

Moje magie byla zapečetěná a v nohách mám křeče, nemůžu se pohnout. Před tímhle zdrcujícím vražedným úmyslem nejsem schopen nic udělat. Na okraji mého zorného pole rám toho okna zmizel. Ale já jsem nebyl schopen nic udělat.

„Go ba!” vyrazil jsem ze sebe najednou. Bylo to velmi tiché zavytí, co jsem se naučil ve vesnici Dorudia.

„Hm?”

Orsted kvůli mému počinu nastražil smysly.

Ale.

Evidentně.

Jenom jsem vykašlal krev, nemělo to žádný účinek.

„...Jenom magická moc, hm? Co jsi měl v plánu?”

Já už nic nedokážu. Moje magie je zapečetěná, s tělesnými technikami nemám šanci na vítězství. To jediné, co mi zbývá a co můžu udělat, je padnout tváří na zem.

„No, to nevadí, zemři.”

Ale Orsted mě nenechal ani prosit.

„Ga fu?”

Paže letící super rychlostí prorazila mým tělem. Ta pěst rozhodně prošla skrz moje srdce. Rozhodně smrtelné zranění. Zranění, co by se nevyléčilo ani léčivou magií.

„Příliš rychlé. Zatracenej Hitogami. To jsi svým pěšákem udělal člověka, co ani nedokáže obléct touki. Co jsi měl v plánu?”

Vytáhl svou pěst. Na kůži mu lpěla moje rozstříknutá krev.

Pokusil jsem se vstát. Moje tělo neposlouchá, co mu říkám. Proti mé vůli se zhroutilo. Na kraji zorného pole jsem spatřil Eris se zvednutou tváří, jak na mě bezduše zírá. Naše oči se setkaly.

„Aaa... a... Ru-rud... Rudee??”

Ve svém pohasínajícím vědomí jsem o tom v klidu přemýšlel. Ach, tohle je zlé. Nechci umřít. Ještě jsem nesplnil svůj slib vůči Eris. Aspoň další dva roky, prosím, počkej dva roky. Kdyby to bylo takhle, tak bych mohl odejít bez lítostí...

Léčí se to. Léčení...

Shromáždi magickou moc, je to jenom jedno zranění. Nedokážu odříkat zaříkávání, i v mých plicích je díra. Ale udělej to, pomalu, shromáždi magickou moc. Sprav to, spravím to. Ještě si nemůžu dovolit umřít.

„Uwaaaaaaa... aaaa!” vykřikla Eris. Byl to výkřik hořkosti.

„Byl to někdo blízký? Za to se omlouvám, Eris Boreas Greyratová. Ale přijde den, kdy to pochopíš. Pojďme, Nanahoshi.”

„Ech... dobře??”

Orsted v klidu odešel, odváděl to děvče.

Eris se nedokázala postavit. Bylo to zraněním nebo hrůzou. Nebo to byl šok. Byla schopna jen zakřičet, bez meče, jenom brečela a křičela. „Ruijerde! Ghyslaine! Dědo! Otče! Matko! Therese! Paule! Kdokoli, nezáleží kdo, prostě ho někdo zachraňte! Rudeus umře!”

Tohle je zlé, moje vědomí začíná pohasínat.

To myslíte vážně?

Vážně je konec?

Já nechci...

...zemřít...

---

„Hele, Orstede, něco mě trápí, ale... Nebylo by lepší nechat toho kluka naživu?”

Na pokraji toho okamžiku, kdy se moje vědomí zastavilo.

Měl jsem pocit, že jsem slyšel ten hlas.

-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>