Kapitola 58 - Konečně dospělý (4-7)

Část 4

Každý den je klid.

Jednoho dne, kdy jsme pořád byli ještě několik dní cesty od Dolní čelisti rudého draka. Zatímco jsem připravoval jídlo, přemýšlel jsem o Hitogamim. O věcech, co se nedávno staly v království Shirone. Porovnával jsem tu radu a moje počínání. A pak jsem to spojoval s informacemi, co jsem se dozvěděl později.

Například když jsem na začátku unikl za pomoci Zemského kopí, kdybych si místo toho vyslechl situaci těch vojáků. V tom bodě jsem mohl zjistit, že Roxy na hradě není. A pak bych byl schopen se vyhnout Paxově pasti. Naopak díky tomu se mi podařilo chytit se do pasti.


Jsem si jistý, že kdybych si získal Gingerinu spolupráci, tak by i obsah dopisu byl jiný. V tom případě bych se s největší pravděpodobností nesetkal se Zanobou, ale věci by přece jenom pokračovaly hladce.

Hmmm.

Po pravdě řečeno se mi potom zdálo divné, že jsem se se Zanobou vůbec potkal. Díky tomu jsem mohl pokročit směrem, který se mi hodil. Mohlo by to být tak, že Hitogami má kromě schopnosti budoucnost vidět i ji měnit.

Ne, nehledě na okolnosti, Zanoba byl na hradě. Není to tak, že by se jeho osobnost najednou změnila. I kdybych například u sebe neměl figurínu, mám pocit, že by Ginger ke mně Zanobu tak jako tak přivedla. Zanoba měl přece jenom u sebe Roxinu figurínu a chtěl si o ní promluvit. Jsem si jistý, že bych se o té záležitosti s pihou zmínil.

A co ta falešná jména? Díky tomu, že jsem se nepředstavil svým skutečným jménem jsem byl přinejmenším schopen se skamarádit s Aishou. Ale to nemělo co dělat se samotným incidentem, že??

Naopak kdybych například použil své skutečné jméno, přemýšlím, co by se stalo. Zdá se, že si Aisha myslela, že jsem úchyl. Nakonec jsme si to nedorozumění vyjasnili. Ale přinejmenším do toho bodu, než jsme dorazili do hostince, si ještě neměla být vědoma, že jsem její starší bratr.

Sama v hostinci jen se svým úchylným bratrem. Kdybych byl na jejím místě, tak bych to bral jako krizi ohledně mé cudnosti. Řekněme například, že by šla na záchod a pak odtamtud utekla. Přemýšlím, kam by mohla utéct.

Jelikož řekla, že chtěla poslat dopis, možná by šla někam ukrást peníze. Já jsem jí řekl, že kdyby měla peníze, tak by mohla poslat dopis. Když se jedná o moji chytrou sestřičku, mohla použít ty peníze a koupit si papír a pak někoho na cestě požádat, jak se jde do Gildy dobrodruhů, a tam ten dopis poslat.

Ne, jednou ji našli vojáci. Kdyby se vydala do Gildy dobrodruhů, našli by ji vojáci. Jsem si jistý, že ten dopis mohla svěřit někomu dalšímu. Ale nemá žádné známé. Kdyby ji vojáci nenašli, bez cíle by se toulala po městě. Já bych ji hledal. Přemýšlím, jak bych ji asi hledal? Určitě s Ruijerdem.

Kdybych zjistil, že Aisha zmizela, určitě bych zpanikařil a bez přemýšlení o následcích bych do vzduchu odpálil výbušnou magii a pak bych se setkal s Ruijerdem. A pak bych řekl, že jsem našel svou mladší sestru, ale že utekla a že ji musíme najít. A pak bych ztracenou Aishu nechal na starosti Ruijerdovi. Ruijerd je na děti hodný. Jsem si jistý, že by mu Aisha v hostinci věřila.

Jo, přece jenom v tom nebyl žádný problém.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že Hitogamiho rada neměla smysl. Dokonce i v hrubém obrysu mého počínání jsem se mohl dopracovat jen k jedinému závěru.

Celou dobu až do dnes to bylo s největší pravděpodobností stejné. To, že nás Ruijerd zachránil. A i kdybychom jeho pomoc nepřijali, stejně by to skončilo tak, že bychom putovali spolu.

Při setkání s Kishirikou nehledě na to, jaké démonické oko bych získal, by mě ve Velkém lese stejně polapil kmen Dedorudiů.

Ten chlápek mi dává rady poté, co promyslí různé věci.

Ale jako obvykle, jediné, co nechápu, je jeho cíl. Kdyby mi řádně řekl, o co mu jde, pak i já bych byl trochu upřímnější.

Jenom upřímnější, tak to je...

Přesně takhle jsem přemýšlel, zatímco jsem zíral na nebe.

Část 5

I dneska spolu Eris a Ruijerd trénují.

Sledoval jsem je, zatímco jsem připravoval jídlo.

Ze začátku jsem se tréninků také účastnil, ale možná kvůli rozdílu v naší základní síle jsem to v půlce vzdal. Poslední dobou je Erisina síla udivující.

Pokud jsem před rokem použil své démonické oko, mohl jsem v pohodlí vyhrát. Kdyby to byla Eris z té doby, tak bych jí uprostřed bitvy pravděpodobně stáhl kalhotky. Ale teď to je nemožné.

Kdybych se snažil ze všech sil a zásoboval své démonické oko magickou mocí, pak bych na konci možná stál já, ale s největší pravděpodobností by to bylo velmi těsné vítězství.

Samozřejmě pokud by to byl boj na určitou vzdálenost, pak by moje šance na výhru stoupla prostě jen díky taktice. Ta možnost, že bych uklouzl a v následném zmatku se dotkl jejích prsou, je mimo.

Ale přemýšlím, jestli to je ta věc zvaná nadání.

Myslím, že já jsem se svým způsobem celkem snažil, ale Eris jde ještě výš. Jak množství, tak kvalita její píle je na mnohem vyšší úrovni než ta moje. Myslím si, že je třeba, abych se sám víc snažil, ale moje tělo to nestíhá. Může to být tím, že tohle tělo nemá tolik fyzické síly. Přemýšlel jsem o tom z pohledu standardu mého předešlého života, ale podle standardu tohoto světa bych se dostal pod průměr. Jelikož kolem mě není nikdo jiný ve stejném věku než Eris, je těžké to posoudit.

Zatímco jsem o tom přemýšlel, zdá se, že dnešní trénink skončil.

Poslední dobou se Ruijerd Eris přestal ptát, jestli to pochopila. Jsem si jistý, že je schopná to teď pochopit, i když se nezeptá. Eris to dobře vstřebává.

„Eris.”

Než se vrátili ke mně, Ruijerd na Eris najednou zavolal.

„Co?”

Eris si ode mě vzala dobře vyždímanou látku, dala si ji pod oblečení a otřela si pot. Předtím si pot z celé horní poloviny těla stírala podprsenkou, ale jelikož mě to vzrušovalo, uchýlili jsme se k tomuto počínání.

Jsem si jistý, že je jí nechutné, jak je celá zpocená.

Za to se omlouvám.

„Nevadí, když si od teď budeš říkat válečník,” řekl Ruijerd, zatímco se uvelebil na zemi.

Válečník, hm?

Ne šermíř, ale válečník.

Válečníci na tomto světě nejsou prostě jen šermíři a mezi jejich bojovou schopností není velký rozdíl. A tak...? Hm?

Pak jsem si uvědomil význam Ruijerdových slov.

I Eris s rukama ve výšce svého podpaží se přestala hýbat.

„...To znamená.”

„Stal se z tebe dospělý,” řekl Ruijerd tiše.

Eris se trapně pohnula a hodila látku mým směrem. Já ji chytil, vodní technikou ji z obou stran namočil, pak ji vyždímal a vyklepal.

Eris si přišla sednout vedle mě.

Na tenhle výraz si vzpomínám. Je to stejný výraz, jako když mi předala mou hůl. Je to takový ten výraz, co nasadí, když je tak šťastná, že se chce šklebit, ale má pocit, že nemá na výběr a musí zůstat vážná.

„A-ale Ruijerde, ještě pořád jsem tě nebyla schopná porazit?”

„Žádný problém, jako válečník už máš víc než dost síly.”

Tak je to. Kdybyste se na to zeptali, bylo by to něco jako licence. Stejně jako je Ghyslaine oprávněná nazývat se šermířem stylu Boha Meče pokročilého řádu, Ruijerd dal Eris svolení říkat si válečník.

Hádám, že to je příležitost k blahopřání.

„Eris, blahopřeji.”

Erisiny oči se míhaly sem a tam, možná že měla pocit, že tohle nebyl ten důvod, proč trénovala. „Ru-rudee, je tohle sen, můžeš mě prosím štípnout?”

„Když tě štípnu, nepraštíš mě?”

„Nepraštím.”

Jelikož mi to slíbila, pevně jsem jí sevřel bradavku. Očividně to bylo něžně. Ach počkat, v tomhle případě by to asi bylo 'nemravně', co? Erisina pěst nebyla něžná.

„Kde mě to štípeš?”

„Prosím za prominutí? Ale není to sen. Kdyby to byl sen, tak by to takhle strašně nebolelo,” řekl jsem Eris s pobledlou tváří, zatímco jsem se držel za čelist. Eris si přitom s jasně rudou tváří zakrývala hruď.

„Aha, válečník...”

Eris se dívala na vlastní dlaň, zatímco dospívala k nějakému uvědomění.

„Ale nebuď ješitná. To jenom znamená, že už se k tobě nebudu chovat jako k dítěti, jasný?” řekl to tím stylem skoro jako rodič, co své dítě kvůli něčemu varuje.

„...Ano!” řekla Eris se skromným výrazem.

No, kolem úst jí cuká, jako kdyby se měla co nevidět začít šklebit.

Jídlo toho dne tak nějak chutnalo lépe než obvykle.

Část 6

Té noci zhruba v době, kdy Eris usnula, mi najednou začalo něco vrtat hlavou, a tak jsem otevřel oči. Začal jsem mluvit na Ruijerda, co v polospánku držel hlídku: „Proč jsi Eris řekl něco takového?”

Ruijerd otevřel své napůl zavřené oči a podíval se na mě.

„Protože nehledě na to, kolik času uplyne, ty se k ní vždycky chováš jako k dítěti.”

...Takže.

Jestli je Eris dítě nebo ne. No, je dítě.

Kdybychom ji srovnali se mým já z minulého života, byla by o 20 let mladší. Ani nemluvě o tom, že už od doby, kdy byla mnohem mladší, jsem ji všude vodil za ruku, zatímco mě ona mlátila a já ji učil různé věci. Kdybyste řekli, že to je dítě, pak je to rozhodně dítě.

Ale za poslední dobu Eris rozhodně vyrostla. Nemyslím jenom postavou. Začala mít trošku na mysli vlastní úsudek. Mám pocit, že v porovnání s minulostí už se méně často chová agresivně a bez přemýšlení. Myslím, že má v tomhle ohledu ještě co zlepšovat, ale ta častost se rozhodně snížila.

Pokud byste to takhle řekli, tak je to asi pravda. Přemýšlím, jestli to je součást procesu, jak se mění z dítěte na dospělého. Sám o sobě také nemohu s čistým svědomím říct, že jsem úžasný dospělý. Ale???

„Hmm?”

Já o tom přemýšlel a Ruijerd v tichosti zavřel oči.

„No, hádám, že se nedá nic dělat, co?”

Přemýšlím, na co přesně naráží. Řádně jsem o tom významu nepřemýšlel.

Nevím, ale měl jsem z toho takovou zlou předtuchu.

„Ruijerde?”

„Copak?”

„Prosím, dej si do kapsičky na hrudi jednu zlatku,” řekl jsem a poté jsem z batohu vytáhl jednu zlatku a hodil ji Ruijerdovi.

Zaváhal. Jelikož jeho vesta neměla kapsy. Ale i tak se zdá, že se mu povedlo vložit tu minci do švu blízko své hrudi.

„A copak je tohle?”

„Amulet pro štěstí.”

S tímhle jsem byl spokojený a znovu jsem usnul.

Část 7

O několik dní později.

Čtyři měsíce poté, co jsme odjeli z království Shirone, jsme dorazili k [Dolní čelisti rudého draka]. Dorazili jsme do království Asura.

A pak jsme si to najednou uvědomili.

Všechno se stalo tak náhle.

Špatné věci se stávají, když je nečekáte nebo jim nemůžete zabránit.

Najednou můžou zemřít rodiče.

Najednou můžou přijít vaši sourozenci a zmlátit vás.

Najednou vás může přejet náklaďák.

Najednou se můžete zrodit v jiném světě.

Najednou na vás může zaútočit váš vlastní otec a přinutit vás, abyste se stali domácím učitelem jedné mladé dámy.

Najednou by vás to taky mohlo hodit na jiný kontinent.

S největší pravděpodobností je všechno výsledkem náhody.

Navíc si uvědomíme.

Přísnost tohoto světa.

Skutečnost, že lidé můžou prostě zemřít.

Skutečnost, že kdokoli a kdekoli může příliš snadno zemřít.

Skutečnost, že neexistují žádné výjimky.

Jenom já.

Nebo skutečnost, že jenom lidem v mém okolí není dovoleno žít dlouho.

Konečně v tomto pozdním okamžiku.

Jsme si konečně uvědomili tuhle skutečnost.

Původ fenoménu zvaného smrt, skutečnost, že blízký člověk může najednou zemřít.

A pak bláhově.

V té době jsem nebyl schopen si to spojit s pravdou.

Kdybych v té době řádně pochopil pravdu, kdybych přemýšlel o tom, jak získat sílu, která by vůči nikomu neprohrála.

Tak bych toho možná tolik nelitoval.

Kdybych kvůli této události začal mířit k tomu, abych se stal nejsilnějším člověkem na světě. Tak bych toho tolik nelitoval.

I když se stala taková věc, nebyl jsem schopen vypěstovat si touhu po moci.

Je jenom jedna věc, co mohu říct.

Co jiného čekat od Eris.
-----------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>