Kapitola 61 - Konec putování (4)

Část 4

A pak za měsíc.

Mířili jsme přímo na sever. Spíš než abychom šli směrem na hlavní město, šli jsme na sever po úzké cestě. Pohybovali jsme se z místa na místo podél malých venkovských vesniček. Pokračovali jsme dál na sever podél pšeničných polí, vodních mlýnů a malých chatrčí.

Ani jsme se neobtěžovali se sbíráním informací. Co nejrychleji jsme mířili na sever. Myslel jsem si, že všechno pochopíme, jakmile dorazíme do tábora uprchlíků. Ale víc než to je to o tom, že už je to kousek, ta myšlenka, že si chci pospíšit a dorazit.


Dorazili jsme do kraje Fedoa. Dozvěděli jsme se, že nic nezůstalo. Ne, o tomhle jsme už věděli. To jen, že na tom místě, kde něco bývalo, teď nic není. Pšeničná pole, květinové lány, vodní mlýny a také chlívky, všechno bylo pryč. Byla to jen rozlehlá zatravněná planina. Širá, širá pastvina.

Nad tím pohledem se nám sevřelo srdce osamělostí a s tímhle pocitem jsme dorazili na místo, kterému by se dalo říkat jediné město v současném kraji Fedoa. Dorazili jsme do tábora uprchlíků. Naše cílové místo.

Jen pár kroků před vstupem do toho místa Ruijerd zastavil vůz.

„Hm? Co se děje?”

Ruijerd sesedl z kozlíku.

Rozhlédl jsem se po okolí a přemýšlel, jestli se objevil netvor, ale nikde nebylo ani stínu nepřítele. Ruijerd obešel vůz dozadu a řekl: „Tady se rozloučíme.”

„Ech!!”

Ta slova, co tak najednou prohlásil.

Překvapeně jsem vykřikl.

I Eris měla doširoka rozevřené oči.

„Po-počkej chvilku.”

Oba jsme téměř vypadli z vozu a postavili se Ruijerdovi čelem.

Není tohle trochu moc rychlé? Teprve jsme dorazili do tábora uprchlíků. Ne, ještě jsme ani nedorazili, jen stojíme před ním.

„Co kdyby sis aspoň den nebo dva odpočinul. Ne, aspoň s námi pojď do města?”

„Správně...”

„To není třeba,” řekl Ruijerd upřímně a podíval se na nás. „Není tu třeba válečníka. Není tu třeba ochrany.”

„???”

Eris po těch slovech ztichla.

Upřímně. Možná jsem na to trochu zapomněl. Ruijerd šel s námi, jen aby nás doprovodil do našeho rodného kraje. Teď když to splnil, je jenom přirozené, že se rozloučíme. I když jsem si myslel, že spolu budeme napořád.

„Ruijerde?”

Jak jsem otevřel pusu, zaváhal jsem. Pokud se ho pokusím zadržet, zůstane...? Ne, když jsem si to znovu promyslel, už jsem na tohoto muže naložil spoustu problémů. Rozhodně bylo spoustu chvilek, kdy jsem mu přidělával starosti, a také bylo běžné, že jsem mu ukazoval své hanebné já. I když je to tak, uznal mě za válečníka. Nemyslím si, že na něm můžu ještě dál záviset.

„Kdyby nebylo tebe, Ruijerde, určitě bychom se sem za tři roky nedostali.”

„Ne, ty bys to dokázal.”

„To není pravda. Jelikož mám spoustu nedostatků, myslím, že bych se někde zasekl.”

„Když to sám uznáváš, zvládl bys to.”

Dostal jsem se do celkem dost situací, které jsem nedokázal vyřešit. Například to, jak mě polapili v Shirone. Kdyby nebylo Ruijerda, mnohem víc bych panikařil, určitě bych byl víc roztěkaný.

„...Rudee, už jsem to jednou řekl, ale...” Ruijerd se na mě podíval s ještě klidnějším výrazem než obvykle. „Už ses jako mág vypracoval. I když máš takové nadání, nestal se z tebe arogantní člověk. Měl by sis uvědomit, že jsi byl tohle všechno schopen dokázat v tak raném věku.”

Vyslechl jsem si ta slova se složitými pocity. I když říkáš v raném věku, zkušenostně mi je něco přes 40 let. Nestal jsem se arogantním člověkem, protože si ještě pořád pamatuju na tamtu událost. Ale i když řeknu 40 let, když to porovnám s Ruijerdovým věkem, pak by se to počítalo za raný věk.

„Já...?”

Tady jsem měl začít mluvit o svých špatných stránkách. Ale měl jsem pocit, že to by byla prostě příliš velká hanba. Před tímhle mužem chci mít aspoň trochu důstojnosti.

„Dobře, rozumím, Ruijerde, vážně jsi nám hrozně pomohl.” Jak jsem to řekl a chtěl sklonit hlavu v úkloně, najednou mě chytil a zastavil.

„Rudee, neukláněj se přede mnou.”

„...Proč?”

„Možná si myslíš, že jsem pomáhal já vám, ale já si myslím, že ty jsi pomáhal mě. Díky tobě mám pocit, že jsem byl schopen zahlédnout naději, že očistím čest své rodiny.”

„Já jsem vůbec nic neudělal. Vážně jsem toho moc nezmohl.”

Co se týče Magického kontinentu, nakonec to skončilo tak, že jsme Smrtelnému konci udělali tak nějak sympatické jméno, ale to jenom v rámci dobrodruhů.

Jelikož se naše vydobytá reputace nedala použít na kontinentu Milis, prostě jsem akorát přemýšlel o různých metodách přístupu a neustále jsem to odkládal.

Nakonec od té doby, co jsme na Centrálním kontinentu, jsme nic neudělali. Mám pocit, že se ten vliv začíná dostávat i sem. Ale jenom omezeně.

Když dám stranou zbývající historii pronásledování Supardů po světě a samozřejmě předsudky vůči jejich rase, tak jsme nebyli schopni nic udělat.

„Ne, dosáhl jsi spousty věcí. Byl jsi schopen naučit člověka jako jsem já, co ví jenom jak zachraňovat děti, že existuje spoustu různých metod.”

„Ale všechny mají jen slabý účinek.”

„Ale rozhodně se to změnilo. Všechno si pamatuju. Jak dle tvého plánování ve městě Rikaris ta stará žena řekla, že se Supardů nebojí. Ty šťastné tváře dobrodruhů, co se beze strachu smáli, když zaslechli jméno Smrtelný konec. Blízkost válečníků z kmene Dedorudia, co nás uznali, i když slyšeli, že pocházím z kmene Supardů. Vojáci ze Shirone, co mi se slzami v očích děkovali, když se znovu setkali se svými rodinami.”

Když pominu ty první dvě, ty následující dvě byly výsledkem Ruijerdovy snahy.

Já jsem nic neudělal.

„...Ruijerde, to je tvoje vlastní moc.”

„Ne. Já sám jsem nic nezmohl. Už je to 400 let od konce války a já se toulal sám a nebyl jsem schopen pokročit ani o jeden krok. To ty jsi mi dovolil udělat ten jeden krok kupředu, Rudee.”

„...Ale to bylo vždycky podle Hitogamiho rady.”

„Na věcech o tom Bohu, co jsem nikdy neviděl, vůbec nezáleží. To ty jsi mě ve skutečnosti zachránil. Nevím, co si myslíš, ale já k tobě cítím závazek vděčnosti. A proto se přede mnou neukláněj, ty a já jsme si rovni. Místo abys mi děkoval, dívej se vlastníma očima.”

Jak to Ruijerd říkal, stál čelem ke mně a nabídl mi ruku. Zatímco jsem se mu díval do očí. Aniž bych od něj odvrátil oči, jsem se jeho ruky chopil.

„Řeknu to ještě jednou, Rudee, děkuju za pomoc.”

„I my tobě děkujeme za pomoc.”

Zatímco jsme si pevně potřásli rukou, pocítil jsem Ruijerdovu sílu.

Začínají mě pálit oči. Tohle mé hanebné já, tohle mé já, co jenom chybovalo, Ruijerd uznal.

Po chvilce jsme si ruce v tichosti pustili.

Ruijerd natáhl ruku stranou a položil jí Eris na hlavu. „Eris.”

„...Co je?”

„Nevadí, když se k tobě na konec budu chovat jako k dítěti?”

„Nevadí, vážně,” odpověděla Eris upřímně.

Ruijerd se mírně usmál a pohladil Eris po hlavě. „Eris, máš nadání. Měla bys mít dostatek nadání, aby ses stala silnější než já.”

„To je přece lež... Ten chlápek...” Eris stiskla rty k sobě, zamračila se a zatvářila se mrzutě.

Ruijerd se najednou trochu zasmál, normálně by řekl něco o tréninku. „Bojovala jsi proti někomu, kdo má ve jméně slovo Bůh, a obdržela jsi jejich techniku. Smysl toho...”

A... pochopilas?

Eris na Ruijerda rozhodně zahlížela. Zanedlouho otevřela oči. „...Rozumím.”

„Dobře, hodná holka.”

Ruijerd poplácal Eris po hlavě a pak ruku stáhl.

Eris měla rty dál nespokojeně stažené a pevně zaťala pěsti. Vypadalo to, že se co nevidět rozbrečí, ale zoufale se to snažila vydržet.

Aniž bych z ní spustil oči, zeptal jsem se Ruijerda: „Ruijerde, co teď budeš dělat?”

„Nevím, nějakou dobu mám v plánu pátrat na Centrálním kontinentu po přeživších z kmene Supardů. Přece jenom pokud na to budu sám, pak je očištění naší cti jenom sen.”

„Aha, snaž se ze všech sil. Pokud budu mít času nazbyt, pokusím se něco udělat.”

„...fu... Takže já také, pokud budu mít času nazbyt, budu hledat tvou matku,” řekl Ruijerd čelem ke mně.

Příprava na cestu je pro něj zbytečná. Dokáže žít a kráčet jen s oblečením, co má na sobě. Ale najednou se zastavil. „Když tak o tom přemýšlím, ještě musím vrátit tohle.” Jak to říkal, stáhl si z krku přívěšek. Ten, co jsem dostal od Roxy. Přívěšek kmene Migurdů. Byla to jediná věc, co spojovala mě a Roxy.

„Tohle... Ruijerde, nech si to u sebe, prosím.”

„Nevadí to? Není to vzácné?”

„Právě proto, že to je vzácné.”

Jak jsem to řekl, Ruijerd v tichosti kývl. Zdá se, že to přijme. „Takže, Rudee, Eris... ať se zase shledáme.” Jak to říkal, odešel.

Když se rozhodl jít s námi, mluvil o spoustě věcí, ale když odchází, je to hned. Já měl spoustu věcí, které jsem chtěl říct. Setkali jsme se na Magickém kontinentu a došli jsme spolu až do Asurského království. Vážně se stalo spoustu věcí. Dost na to, že to ani nedokážu vyjádřit slovy, spoustu věcí, spoustu pocitů... Pocity vůči spojenci, s kterým se nechci rozloučit.

„Ať se zase shledáme.”

Shrnul jsem ty pocity jen těmi pár slovy a sledoval jsem, jak Ruijerdova záda mizela v dálce. Správně, nevadí to, když se zase setkáme. Jsem si jistý, že se zase setkáme. Dokud budeme oba naživu, rozhodně.

Eris a já jsme sledovali Ruijerdovu siluetu, dokud jsme jej už nedokázali zahlédnout. Jen v tichosti, plní vděčnosti za všechno dosavadní.

----

Přesně takhle naše putování došlo konce.
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>