Kapitola 61 - Konec putování (3)

Část 3

Poté přišla noc a Eris usnula a já začal hovořit s Ruijerdem.

Od toho dne počet jeho pronesených slov klesl ještě víc než obvykle. Nikdy nebyl moc hovorný, ale stal se z něj naprosto mrzutý a tichý člověk. Zdá se, že ho ta událost trápí. Přece jenom je to muž se silnou zodpovědností. Ačkoli slíbil, že nás v bezpečí doprovodí domů, možná si myslí, že to nebyl schopen dodržet.

Je to hloupost. Jsem zdravý jako rybička, i když to byla otázka pouhého štěstí.

„Zdá se, že ten muž jménem Orsted je Dračí bůh. Druhý na žebříčku [Sedmi velkých světových mocností],” popíchl jsem ho nejdřív takhle. Držel jsem se téhle nuance: nedá se nic dělat, že byl protivník silný.

„Aha, to to vysvětluje.”

„Rozhodně byl silný, co? Potom mě oddělal, aniž bych byl vůbec něčeho schopen.”

„Naposledy, co jsem si od pohledu uvědomil, že nemám šanci na vítězství, bylo v době Laplaceho.”

Podle Hitogamiho to vypadá, že Orsted je silnější než Laplace. Zdá se to tak i včetně té kletby, co mu nedovoluje brát to vážně, ale... Nemá smysl tohle Ruijerdovi povídat. Snadno ho vyřídil jen za pomoci fyzických technik. To pro Ruijerda mohl být šok.

To jsem si myslel, ale...

„Dokonce ani já jsem si nemyslel, že bych měl šanci proti horním příčkám [Sedmi velkých světových mocností]. Ti lidé jsou skuteční netvoři mimo chápání. Nemůžu to nazvat jinak než smůla, že jsme takhle narazili na jednoho z nich, jak kráčí po cestě. A pak to nemůžu nazvat jinak než štěstí, že se nám podařilo přežít. Rudee, pokud kdy potkáš takového chlápka, nikdy si s ním nezačínej. Není jak se jim vyrovnat. Alespoň pokud nechceš skončit jako tentokrát.”

„Jo. No, příště se pravděpodobně vyhnu očnímu kontaktu a půjdu dál.”

Pokáral mě. No, kdybych na něho nezavolal, tak bychom kolem sebe jenom prošli. Zamyslím se nad tím. Ačkoli od samého začátku mi vážně nepřipadal tak nebezpečný... Ne, Ruijerd a Eris měli takovou reakci, měl jsem být obezřetnější.

„Tak co tě trápí?” Poté, co jsem se zeptal, Ruijerd se na mě podíval.

„Co to je Hitogami?”

Ach. Tohle.

„Ten chlápek nás nejdřív chtěl přehlédnout. Dokonce i když z něj sálala krvežíznivost, nebral nás vůbec na zřetel. Ale jakmile zaznělo jméno Hitogami, jeho krvežíznivost se naprosto zaměřila na tebe.”

Zavřel jsem oči. Mám mu to říct nebo nemám. Myslel jsem si, že už jsem o té odpovědi rozhodl, ale... Zdá se, že navzdory tomu, jak Hitogami vypadá, to není úplně špatný chlap. I po takovéhle události to pořád skrývám. Taky je pravda, že se mi to nelíbí. Jelikož je to takhle, rozhodl jsem se mu o tom povědět.

„Ve skutečnosti Hitogami je...”

I když jsem se tím tak moc trápil, jakmile jsem se k tomu rozhodl, rychle jsem to ze sebe vysypal. A pak se moje ústa pohybovala hladce.

To, že se mi od toho teleportačního incidentu čas od času ve snu objevovalo neznámé individuum zvoucí se lidský bůh, Hitogami. To, že mi poradil, abych pomohl Ruijerdovi. To, že mi navíc dal další různé rady. To, že hodně z mého zvláštního chování bylo zapříčiněno tím, že jsem se těch rad držel. A to, že Hitogami a Dračí bůh jsou nepřátelé. Moje rozhovory s Hitogamim jsou mlhavé a myslím, že z toho spoustu zapomínám. Ale myslím, že jsem mu vylíčil všechny obecné informace.

„Lidský bůh a Dračí bůh... Sedm bohů dávných časů, co... Najednou se z toho stala neuvěřitelná historka.”

„To určitě.”

„Ale některým těm částem rozumím,” řekl Ruijerd a ztichl.

Nad tábořištěm se rozléhalo jenom praskání dřeva v ohni. Stín vytvořený ohněm se houpal ze strany na stranu, na mysl mi vytanula tvář jednoho staršího válečníka. Díky své kmenové příslušnosti vypadá Ruijerd mladě, ale ten jeho výraz má v sobě něco, co poukazuje na jeho dlouhou historii. Najednou jsem si vzpomněl, že v mém posledním snu se Hitogami zmínil o Ruijerdově kletbě.

„Když tak o tom přemýšlím, Ruijerde. Tohle se týká hanby kmene Supardů, zdá se, že to byla kletba.”

„...Cože?”

„Abych to řekl přesně, Laplace přesunul svou vlastní kletbu na kopí a pak ta kopí předal celému vašemu kmeni... něco takového to zřejmě bylo.”

„Aha? Tak kletba?”

Měl jsem v úmyslu nadnést to jako dobrou zprávu, ale Ruijerd o tom dál přemýšlel s ponurým výrazem na tváři.

„Nikdy jsem neslyšel, že by svou kletbu předal, ale u Laplaceho je to možné. Ten chlápek byl přece jenom muž, co dokázal cokoli.”

Vážně si nejsem jistý podrobnostmi, ale dokážu si představit, že Ruijerd je s kletbami obeznámenější. Zdá se, že chvilku přemýšlel o různých věcech, ale nakonec se slabě zasmál.

„Pokud je to kletba, tak neexistuje způsob, jak ji odstranit.”

„Opravdu?”

„Jo. Kletba je kletba právě kvůli tomu, že se nedá odstranit.”

Takže neexistuje způsob, jak odstranit kletbu, hm.

„Nikdy jsem neslyšel o kletbě, co by byla na celém kmeni, ale... Pokud to řekl ten Bůh, tak by to mohla být pravda.”

Zasmál jsem se sám sobě, že jsem možná řekl něco zbytečného. Myslel jsem si, že to je možná světlem, ale zdálo se mi, že jsem viděl, jak se mu v koutcích očí sbírají slzy.

„Ale...”

„Copak?”

„Hitogami řekl, že kletba na kopí je jiná než normální kletby, zdá se, že časem vyprchává.”

„Cože?”

„Řekl, že zbytek té kletby je přímo v tobě, Ruijerde. Díky tomu, že sis ostříhal vlasy, začala rychle vyprchávat.”

„Vážně!” řekl Ruijerd najednou nahlas.

Eris se trochu pohnula a zamumlala „hmm?”.

No, nebude vadit, když jí to řeknu, až se vzbudí.

„Jo. Zdá se, že teď už je to údajně jenom zbytek kletby a předsudky ze začátku kletby. Podle toho, jak moc se od teď budeš snažit, Ruijerde, se pověst kmene Supardů může pomalu zlepšit.”

„Aha? Dobře, takže takhle to bylo.”

„Ale řekl to Hitogami, myslím, že mu do určité míry můžeme věřit, ale je lepší nespolknout mu to celé. Je lepší být obezřetný jako doposud.”

„Rozumím. Ale stačí mi jenom to, že jsem to slyšel.”

Ruijerd umlkl. Už to nebyl jenom světelný klam. Ruijerd ty slzy nechal skanout.

„Takže je na čase, abych šel spát.”

„Jo.”

Rozhodl jsem se předstírat, že jsem ty slzy neviděl. Ruijerd, na kterého se spoléháme, je silný muž, co by nikdy neplakal.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>