Kapitola 59 - Rozhodující okamžik II (1)

~ Hurá, Orsted na scéně! ~

~ Sanpakové oči = když jde pod nebo nad duhovkou vidět bělmo. Schválně se podívejte do zrcadla. V normálním stavu - tedy když nekulíte oči - nejde pod a nad barevnou částí oka vidět bílá část. V čínské medicíně se to dokonce bralo jako příznak nemoci. Když bylo bělmo vidět pod, znamenalo to nerovnováhu energie v těle. Když bylo vidět nad, znamenalo to poruchu osobnosti (sérioví vrahové apod.) ~

Část 1

Dolní čelist rudého draka.

Údolí s jedinou cestou táhnoucí se do daleka.

Není rovná jako [Hlavní cesta Svatého Meče].

Ale to nic nemění na tom, že to je jediná nevětvená cesta.

V prostoru mezi národními hranicemi je oblast, která nepatří žádné konkrétní zemi. Když tudy projdeme, budeme v Asurském království.


Ten chlápek prostě normálně přišel. Na opačné straně cesty.

Stříbrné vlasy, zlaté oči, žádné konkrétní vybavení, na sobě jenom prostý bílý kabát vyrobený z nějaké kožešiny.

Nejel ani na koni, ani na voze, prostě jen šel.

Byl to muž.

Podle mého dojmu to byl jen „chlápek se špatným kukučem v očích”.

Tenhle chlápek má vážný případ sanpakových očí.

Ale spíš než to mě upoutalo něco jiného. Po jeho boku. Byla jedna černovlasá mladá dívka.

Měl jsem pocit, že už jsem ji někde potkal, ale nedokážu si to vybavit.

Na tomto světě je jen málo lidí s čistě černými vlasy. I když to na první pohled vypadá jako černá, při bližším pohledu je to spíš černě hnědá nebo blíž k šedé.

Neměl jsem v úmyslu pamatovat si cizince na základě barvy vlasů, ale měl jsem pocit, že by nebylo divné, kdybych si ji pamatoval podle jejích černých vlasů.

I když je to takhle, tak si nevzpomínám.

Je důvod, proč mě ta dívka tak zaujala.

Ta tvář.

Na tváři má masku.

Pokud byste se zeptali, jestli ta maska má nějaký význačný rys, tak bych řekl že ano, ale pokud byste se mě zeptali, jestli je ta maska všední bez význačných rysů, tak bych také souhlasil.

Byla čistě bílá a nic na ní nebylo napsáno, nebylo na ní žádné zdobení. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak by to byla maska z [Dirty Mask].

Jenom byla nápadná.

Co se týče tohoto světa, nikdy předtím jsem neviděl člověka, co by nosil takovou masku. Nezdá se, že by to byla móda.

„??!”

Není to tak, že by mě ta dívka okouzlila, ale až do teď jsem si neuvědomil, že Ruijerd na kozlíku je pobledlý. To samé Eris.

O každý krok, co se ten muž přiblížil, byl jejich výraz horší a horší, zatímco Eris svírala jílec meče tak silně, že jí zbělaly klouby.

Když ten muž rozeznal naše siluety, naklonil hlavu ke straně a řekl: „Och?”

Pak pokračoval: „Hm??? Ty, je možné, že jsi Supard?”

Ten muž přimhouřil svoje sanpakové oči.

Když jsem to zahlédl, na mysl mi vytanulo „pochyby”.

Ruijerd momentálně neměl vlasy a jeho drahokam na čele byl skrytý. Přemýšlím, jak to poznal? To nevím, copak vydává nějaký supardovský pach?

Zatímco jsem takhle přemýšlel, Ruijerd se otočil.

„Je to tvůj známý? Co?” Tu otázku jsem skoro nedořekl.

Ruijerd se tvářil jinak. Tvářil se mnohem odlišněji než normálně. Z jeho bílé kůže mu vyprchala všechna barva. Po tváři mu tekl studený pot, ruka, kterou držel své kopí, se mu třásla.

Tohle je? Na tenhle výraz si vzpomínám.

Tohle je hrůza.

„Rudee, ani se nehni. A ty taky, Eris.” Ruijerdovi se třásl hlas.

Sice jsem nevěděl, co se děje, ale v tichosti jsem kývl.

Eris byla v tváři celá rudá, zdálo se, že je kdykoli připravená vyskočit. Třásly se jí jak ruce, tak nohy.

Jsou vyděšení?

Jsem si jistý, že to je ono, ale Eris k němu navíc projevuje nepřátelství. Ale přitom to je protivník, kterého neznám. Tihle dva na něj narazili během nějaké chvilky, o které nevím?

Prozatím jsem dál sledoval situaci.

„Hnn? Ten hlas, to je Ruijerd Supardia. Jelikož nemáš vlasy, tak jsem tě nemohl poznat. Co tady děláš?”

Ten muž k nám nenuceně přistoupil.

Ruijerd si připravil kopí.

Já nevím.

Proč je Ruijerd tak obezřetný, co se týče tohoto muže?

Já nevím.

Jelikož jsou ti dva vyděšení, tak jsem prozatím otevřel své démonické oko.

Upřímně řečeno jsem to udělal bezděčně.

<Silueta toho muže se rozdělila na několik desítek rozmazaných čmouh.>

Bylo to tak rozmazané, že jsem nedokázal říct, kde se ta silueta nacházela.

Co to je?

„Hnn? Ta rudovláska támhle je Eris Boreas Greyratová, co. A ten druhý je?? Kdo? No, na tom nesejde. Aha. Je mi to jasné. Ruijerde Supardio. Někdo jako ty, kdo má tak rád děti, jsi zašel tak daleko, abys ty dva, co ten teleportační incident vrhl na Magický kontinent, dovedl zpět domů.”

Eris překvapeně vykřikla na toho muže, co přikývl s výrazem na tváři, co říkal, jako kdyby věděl všechno. „Ja...jak to, že znáš mé jméno?”

Erisina slova mě uvrhla do ještě většího zmatku.

Je to někdo, koho neznáš?

Teď jste se setkali poprvé?

Ne, tady jde o Eris, nebylo by divné, kdyby na něj zapomněla.

I když jsem řekl tohle, na tomhle světě jsem skoro nikdy neviděl člověka se stříbrnými vlasy.

Ty charakteristické sanpakové oči a zdá se, že jenom Eris a Ruijerd cítí nějakou podivnou senzaci.

Pokud už se jednou setkali, tak by se dalo čekat, že si obvykle vzpomenou.

„Kdo jsi? Jak to, že znáš mé jméno?”

Ruijerd proti muži vrhne své kopí.

Zdá se, že to není ani Ruijerdův známý.

Eris a Ruijerd říkají, že toho muže neznají.

Já toho muže neznám.

Ten muž nezná mě.

Ale přitom zná Eris a Ruijerda.

No, na tom v podstatě nesejde.

Ruijerd je známý.

Na Centrálním kontinentu není jeho jméno tak rozšířené, ale pokud zajdete na Magický kontinent, tak prakticky každý zná jeho jméno a podobu.

Co se týče Eris, tak vážně nevím, ale pokud byste zmínili rudovlasou krásnou šermířku, tak byste to taky zakrátko uhádli.

Ale tohle není to divné.

Očividně podivná věc je tohle.

To chování.

Atmosféra, pokud by se tomu tak dalo říkat.

Rozdíl v chování toho muže a těch dvou je příliš propastný.

Chování toho muže je nesmírně přátelské.

I tón jeho hlasu je velmi přátelský, kdybyste se mě zeptali na podrobnosti, tak řeknu, že v něm zní náznak radosti, jako kdyby se setkal se starým přítelem na nečekaném místě.

Naopak Ruijerd vypadá, že je v každém okamžiku připraven zaútočit.

Ale s rukama nehýbe.

Jasně se na něj dívá nepřátelsky, ale svůj útok nezahájil.

Nechápu proč.

Dokonce ani Eris, která se vždycky snaží zaútočit jako první, se vůbec nehýbe. Nedokážu si představit, že by to bylo jen proto, že nám to tak Ruijerd řekl.

„Tohle je podivné místo na setkání, ale zdá se, že se ti vede dobře. To je dobře.”

Ten muž se na Ruijerda, co držel své kopí směrem k němu, dobře podíval, ale brzy poté se pro sebe zasmál a ustoupil o krok zpět.

Když to dívka s maskou viděla, zašeptala: „Nevadí to?”

„V tomhle okamžiku se nedá nic dělat.”

Nedokázal jsem to pochopit, poté v té konverzaci bez podnětu pokračoval: „Byl jsem vám přítěží.”

Ten muž začal pomalu kráčet podél nás.

Černovlasá dívka jej následovala.

Ruijerd ho nikdy nespustil z očí.

Stejně jako Eris.

„Ohledně mě? Nakonec to pochopíš,” řekl nakonec potichu.

Hluboký smysl. Tenhle muž něco ví. Instinktivně jsem si to pomyslel. Z tohohle muže mám podobný pocit jako z Hitogamiho.

„Prosím, počkej chvilku!” zavolal jsem na něj, než jsem si uvědomil, co dělám.

Muž se otočil. Tvářil se překvapeně.

A pak i Eris a Ruijerd se po mě překvapeně podívali.

„Copak? Kdo jsi?”

„Ach, omlouvám se. Jsem Rudeus Greyrat.”

„Tohle jméno jsem ještě nikdy neslyšel.”

No, tohle je přece jenom naše první setkání.

„Ne, Greyrat, hm? Jak se jmenují tvoji rodiče?”

„Spíš než tohle nepředstavíš se?”

„Hmm? No, hádám, že na tom nesejde. Já jsem Orsted.”

Orsted.

Jméno, u kterého si nevybavuji, že bych ho kdy slyšel. Nejsem si tak jistý jako lidé, co zemřeli a omlouvají se na onom světě. Když jsem se podíval po Ruijerdovi, zdá se, že ani on ho nezná.

„Ehm, ty se s těmihle dvěma znáš?”

„Ne, ještě jsme se neseznámili.”

„Ještě? Co tím myslíš?”

„Nevadí, když se to nedozvíš. Takže tvoji rodiče?”

Bylo to otevřené odmítnutí. Když jsem ti já na tvoji otázku odpověděl, taky bys měl odpovědět na tu moji, co? No, to je jedno. Něčím takovým se nebudu trápit.

„Paul Greyrat.”

„...Hmmm? Paul neměl mít syna. Měl mít jenom dvě dcery.”

Taková drzost. Víš ty co, můj otec má jednoho syna, co je mu celkem podobný. Hloupý syn, co odešel z domu a odjel za prací až na Magický kontinent.

„...Hmmm?” Pak Orsted naklonil hlavu na stranu, jako by si něco uvědomil. Pomalu nakročil ke mně.

„Už se nepřibližuj!” Ale Ruijerd mu pohrozil a udržoval ho ve vzdálenosti.

„Jo, rozumím.”

Zatímco se muž o něco přiblížil, pozorně si prohlížel mou tvář. Čelil jsem tomu pohledu zpříma.

„Nevyhýbáš se očnímu kontaktu, co?”

„Jelikož máš hrozivý pohled, mám pocit, že se každou chvíli odvrátím.”

„Hmmm, jinými slovy necítíš žádný strach.” Mužovi pokleslo obočí. „Hmmm. To je divné. Nevzpomínám si, že bych tě kdy potkal.”

Ani já ne. Je to naše první setkání.

Neznám jméno Orsted. Ani si nevybavuji jeho vzezření. Ani nemluvě o tom, že neustále povídá věci, o kterých nemám ponětí, o čem jsou.

Jako další konečně řekl něco, čemu jsem rozuměl: „Ty, neslyšel jsi náhodou o Bohu lidí, Hitogamim?”

Správně, konečně.

Konečně to jméno.

Konečně z něj vyšlo něco, čemu rozumím.

Řeknu to jasně. Polevil jsem v ostražitosti. I když to bylo něco, co do teď ještě nikdo neřekl. Když jsem to najednou zaslechl z úst někoho jiného, ani nemluvě o tom, že to bylo z úst tohohle muže, co neustále mluví o věcech, kterým nerozumím.

V naší řeči nebyly žádné společné body, takže jsem si pomyslel ach, pokud je to tohle, tak to i já chápu. Prostě jenom s tímhle lehkým pocitem.

Jsem to řekl: „Slyšel, ten zvaný Hitogami se mi zjevuje ve snech?”

Najednou jsem spatřil vizi: <Orstedova paže prošla skrz mou hruď.>

Takovou rychlostí, jako kdyby se teleportoval, prošla přímo mou hrudí. Nedokážu se tomu vyhnout. Jenom s jednou vteřinou k dobru je to příliš málo času.

„Rudee!”

V okamžiku, kdy ta vize zmizela, se Ruijerd vtlačil přede mě. Ta rána se zastavila o Ruijerda a já padl vzad. Ten muž se díval Ruijerdovi přes rameno. Byly to chladné oči.

„Aha, ty jsi Hitogamiho pěšák.”

To je falešné obvinění.
------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>