Kapitola 199

Kapitola 199 – Incident vraždy sušeného masa

Část 1

Předchozí příběh: Pes ve vězení

K tomuto incidentu došlo před 10 dny. Došlo k tomu ve vesnici Dorudia během období dešťů.

Příčinnou bylo sušené maso Posílené ještěrky uložené ve skladu vesnice, někdo ho zavraždil... to jsem chtěl říct. Někdo ho snědl.

Kvůli závažnosti tohoto případu začali válečnici kmene Dorudia okamžitě s vyšetřováním. A výsledkem vyšetřování bylo, že našli jednoho podezřelého, válečnici. Pursenu Adorudii.

Do vesnice Dorudia se vrátila teprve před půl rokem, byla dcera náčelníka kmene Adurodia. Jelikož měla jedny z nejlepších známek z absolventů Magické univerzity, přinesla do své vesnice excelentní výsledky.

„Splnila jsem svou misi a vrátila jsem se zpět jako kandidátka na náčelníka vesnice, Rinia je ztracená kočka, haf.”

A mluvila o tom, co se stalo během jejího pobytu v Sharie. Okamžitě poté se přidala k válečnické družině kmene Dorudia. Hlava místních rodin řekla, že je první na seznamu kandidátů jak Dedorudie, tak Adorudie. Její jméno ve vesnici Dorudia získalo na proslulosti. Ale to nebylo něco, na co by si mohla snadno zvyknout. Aby se stala náčelníkem vesnice, musí sloužit jako velitel válečníků, dokud předchozí náčelník neodejde do výslužby. Navíc musí projevit schopnosti hodného člověka, co dokáže vést ostatní, a získat si důvěru svých podřízených válečníků.

Pursena měla dostatečné schopnosti a zkušenosti ve vedení ostatních, takže už vlastně byla dobrý velitel válečníků. Než se člověk přidá ke skupině válečníků, obvykle je třeba, aby se vydal na cestu a obhlédl svět. Pursena už byla mimo svou vesnici déle něž deset let, ale pořád se jí nedostávalo zkušeností z válečnické družiny. Takhle řečeno, nynější náčelník vesnice Gyes jí poskytl zacvičovací období. Bude pracovat a studovat ve vesnici. Jako velitel válečníků si musí zapamatovat tváře a pach členů své družiny a pak se jednoho dne stane náčelníkem... takový byl původně plán.

Pursena naplno využila své pokročilé léčivé magie a okamžitě si získala důvěru válečníků. Zdálo se, že i Gyes došel k závěru, že jeho test splnila. Po tomto období deště by bylo na čase vybrat si zetě. Za předpokladu, že by velitelka válečníků prohlásila, že chce.

A pak došlo k tomu incidentu.

Den, kdy k tomu došlo. Zhruba kolem půlnoci. Pursena byla na hlídce u skladu. Uvnitř bylo velké množství uskladněného jídla na období dešťů. Každou noc sklad strážil tým o dvou lidech.

A té noci s ní byla na stráži válečnice z kmene Adorudia, Kanalna.

Ten den nebyla Kanalna v nejlepší kondici. Když předchozího dne odrážela netvory, co zaútočili na vesnici, zranila se. A to zranění mělo na její tělo vliv i poté, co už se zahojilo. Sama řekla, že to nebylo tak důležité, ale svědci vypověděli, že když bylo na čase, aby se vyměnila hlídka, tvář už měla pobledlou.

V této situaci byla Pursena proti, aby se dostavila k hlídce, a jako velitel válečníků jí dala rozkaz, aby se vrátila domů a odpočívala. Že za ni převezme zodpovědnost. Dle jejího rozkazu se Kanalna rozhodla, že bylo lepší jít zpět domů a spát. Měla v úmyslu spát jenom chvilku, ale Kanalna se propadla do hlubokého spánku. Možná to byl instinkt jejího těla, jak to zranění vyléčit.

A pak brzy ráno následujícího dne.

Když bylo na čase, aby se vyměnili stráže, ke skladu přišel jeden člověk. Ale když přišel, před skladem nikdo nebyl na hlídce. Přišlo mu to podezřelé, a tak nakoukl dovnitř——

Jídlo uvnitř někdo snědl. A Pursena se zbytky masa kolem úst spala ve skladu s plným břichem.

Jelikož ji chytili při činu, okamžitě ji zadrželi. Ukrást jídlo během období dešťů byl ve vesnici Dorudia hrdelní zločin. Její zhodnocení válečnice se okamžitě obrátilo o 180°, byla nucena rezignovat na své postavení velitele válečníků. Přirozeně se také nestane náčelníkem vesnice. A proto ji hodili do vězení.

Ale hlavní podezřelý Pursena řekla: „Ten den jsem byla v bezvědomí, protože mě zezadu někdo praštil. A když jsem se probrala, už jsem byla ve skladu!”

„Někdo mě chce falešně obvinit! Ten zatracený mizera, haf! Šéfe, prosím, haf! Prosím, chyť skutečného viníka!”

„No ano, je tu někdo, kdo nechtěl, abych se stala náčelníkem vesnice! Minitona a Terusena jsou tu ty nejpodezřelejší!”

„Už to samo o sobě je divné. Kdybych byla viník, neprovedla bych svému cíli něco takového! Bylo očividné, že když jsi Kanalnu poslala zpět domů, že jsi okamžitě snědla trochu masa!”

Pursena neustále tvrdila, že je nevinná. Já jsem měl v tomto také zkušenosti, můj první dojem z lidí ze Zvířecí rasy byl ten, že velmi snadno někoho falešně obvinili. To byla jejich silná stránka. Pokud to vážně neudělala ona, pak jí pomůžu. S tímhle na mysli jsem to zkusil trochu prošetřit.

Část 2

Vesnice Dorudia, vesnice, kde harmonicky žily kmeny Adorudia a Dedorudia. Aby vychovali Jeho posvátnou Zvířeckost, sloužilo mu mnoho válečníků, aby jej chránilo. A aby neměli nedostatek lidí, vychovávalo se mnoho dětí a sezdaní lidé měli obvykle mnoho dětí. Teď to byla velmi velká rodina zhruba kolem 500 lidí a žili na stromech.

Jejich domy v tom proudu zkalené vody během období dešťů vypadaly jako ostrovy. Šance, že by byl viník někdo cizí, byla téměř nulová. Kdyby to byl někdo cizí, pak to byl člověk, co se dokáže přesouvat jako já, a v tom případě mě napadlo spoustu mnohem obtížnějších nápadů.

Hlavní podezřelá Pursena řekla, že ve vesnici byla dlouhá řada mužů, co se s ní chtělo spářit.

Pak jsem okamžitě získal svého asistenta Watsona a pomocného inspektora Gyese. Začal jsem sbírat důkazy z výpovědí lidí, co byli do toho incidentu zapletení.

„Tohle znamená, že je na čase vyrazit, Watsone!”

„Kdo je Watson, mňau?”

„To jsi ty, Rinio. Teď ti budu říkat Watsone, to byl jistý asistent z jisté země.”

„Ach, takže takhle to je...”

Ani inspektor Gyes nic neříkal.

Pomyslel jsem si, že to je zbytečné, ale teď bylo na čase jednat.

Část 3

[První výpověď, člověk, co ji ráno našel, válečník Gimel]

„Ty jsi ji našel jako první?”

„Ano.”

Když jsem spatřil tohoto mladíka, měl jsem pocit deja vu. Tak nějak sem měl pocit, že už jsem ho někdy někde viděl. A tak jsem se zeptal. Gimel → zeptat se → události z minulosti.

„Ty, už jsme se někde předtím setkali?”

„Ano, když jsem před deseti lety spadl do vody, pomohl jsi mi.”

Ach, aha. Tak mě tak napadá, před deseti lety. Během období dešťů jsem spolu s Ruijerdem pomohl jednomu dítěti. V té době ten chlapec mával oháňkou. Taková nostalgie. No, to prozatím pomineme. Teď zpět k našemu incidentu.

„Jak Pursena vypadala, když jsi ji před deseti dny našel na místě činu?”

„Hm, uvnitř byla otevřená bedna se sušeným masem. Pursena se o ni ve spánku opírala čelem ke dveřím a vesele říkala, že už dál jíst nemůže. Měla vyboulené břicho.”

Ta scéna tehdy, tak nějak jsem si ji dokázal dokonale představit, jak to řekl.

„...Jinými slovy nemáme prakticky žádné očité svědky, co by viděli, jestli Pursena to sušené maso vážně snědla nebo ne, že?”

„Ne. Ale Purseně mezi zuby zůstalo trochu masa. A z napůl snědeného masa rozházeného kolem byly cítit Purseniny sliny.”

Způsob vyšetřování jedinečný pro Dorudii. Tento incident se dal snadno vyřešit jen za pomoci pachu. Vážně měli ve svůj čich absolutní důvěru. Se svým čichem jako zbraní z toho vzniklo „vycítili jsme pach slin” a to už byl více než dostatečný důkaz. Ale takový proces vyšetřování byl plný děr.

„Ačkoli měla Pursena vyduté břicho... je tu šance, že uvnitř byl jenom vzduch, co se tam zasekl. Ne?”

„Ne, z jejího odříhnutí jsem cítil vůni sušeného ještěrčího masa. Vůbec o tom nepochybuji, to ona to snědla.”

Nebyla v tom žádná díra. Z pachu, co vzešel z jejího žaludku, bylo téměř jisté, že to maso snědla Pursena. Můžeme ji rozpárat velkými nůžkami a přímo se jí podívat do žaludku, ale pokud by to šlo, nechci tuto metodu použít.

„Vážně uvnitř nic jiného nebylo? Například... něco jako stopy někoho jiného než Purseny?”

„Ať už jde o stopy, pach nebo chlupy, nic jiného tam nebylo.”

Aha. Přinejmenším ten skutečný pachatel dělal svou práci dokonale.

Část 4

[Výpověď Pursenina partnera z té noci, Kanalny.]

„Kanalno, jak Pursena vypadala v den vaší hlídky?”

„Ano, opakovaně říkala, že od rána nic nejedla a že má hlad.”

Vypadalo to, že Pursena byla ten den velmi hladová. Ale tento fakt byl velmi divný. Pursena, kterou znám, vždycky jedla maso, ať už byl čas jídla nebo ne. Sušené maso, uzené maso a občas syrové maso. Když si pomyslím, že tahle holka NIC NESNĚDLA... Jaký je cíl skutečného pachatele?

„Přemýšlím, proč nic nejedla?”

„Když válečníci předešlý den bojovali proti invazi netvorů, zranilo se celkem dost válečníků.”

To tvrdilo i hlášení, že předešlého dne došlo k incidentu, kdy se objevil velký počet netvorů. V tomto rozsáhlém útoku nedošli zranění žádní civilisti, ale slyšel jsem, že bylo zraněno spoustu lidí z válečnické družiny.

„Ho~~”

„Protože Pursena je jediný mág s pokročilým léčení v celé vesnici, pobíhala sem a tam a ošetřovala zraněné válečníky. A nakonec jí začala docházet magická moc...”

Purseně začala docházet magická moc. To jsem také zažil, nejdřív dojde magická moc a pak člověk ztratí vědomí a nemusí se vzbudit půl dne. Pursena v tomto případě neomdlela... musela si vědomí zachovat pro dobro své povinnosti. A takhle pokračovala ve svých povinnostech bez pití a jídla.

„Snědla něco, měla možnost něco sníst, ne?”

„Tohle je pravidlo.”

V podstatě je ve vesnici Dorudia během období dešťů zakázáno jíst svačiny mezi jídly. Uložené jídlo jim musí naprosto stačit na ty tři měsíce, takže se spravuje velmi přísně.

„Pursena si může odpočinout, když má povinnosti, existuje taková možnost, že?”

„Protože předešlý den zaútočilo nejvíce netvorů za celou dobu, celkem dost válečníků už odpočívalo. Neměli jsme dost lidí. Také jsem jí poradila, aby si odpočinula, ale ona řekla, že má jen trochu hlad.”

Aha. Aby se stala náčelníkem vesnice, byla plná pocitu povinnosti, to bylo obdivuhodné. Kdyby to bylo mé předchozí já ze starých časů; vymlouval bych se na tohle a tamto, abych mohl odpočívat.

„A to vedlo k tomuto incidentu.”

„Ano, i teď by bylo lepší, kdyby snědla něco během služby.”

Když jsem si to vyslechl a zohlednil jsem situaci, měl jsem pocit, že jsem v tomto případu měl svá vodítka. Ne, Pursena trvala na tom, že to ona to maso nesnědla.

Část 5

[Watsonův názor.]

„Rinio... tím myslím, Watsone, když sis teď vyslechla ty historky, co si o tom myslíš?”

Prozatím si vyslechnu názor svého asistenta. Byla Purseninou kamarádkou.

„Ta holka, myslím, že je pachatel, mňau.”

„Hmm.”

„Odedávna měla ve zvyku ukradnout si jídlo z okolí, kdykoli měla hlad. Když jsme pořád byly na škole, často mi kradla moje ryby a sušené maso, mňau.”

Jo... má záznam v trestním rejstříku.

Část 6

A tak když jsem si vyslechl celou historku. Mi přišlo, že něčí výpověď byla vážně divná.

Naštěstí tu byl jenom jeden člověk, co lhal, a já vím, kdo to je. A to bude...

→ Pursena.

Ano, byla to Pursena. Ta holka se prostě nepřiznala ke svému počínání až do samého konce. Pořád říkala, že ji někdo zezadu praštil. Pojďme se znovu vrátit do Purseniny cely a vyslechneme si její historku.

Přesun → okraj vesnice → Pursenino vězení → Vyslechnout si její historku → Incident

„Purseno, pokud jsi to vážně neudělala, podívej se mi do očí a řekni to.”

„Je to pravda, haf, Šéfe, prosím, věř mi...”

Pursena sepjala ruce a očí se jí leskly. Ale oháňka se jí pochybně pohybovala. Pojďme ji trochu oklamat.

„Než odejdu, je možné, abych se stal tvým advokátem v této vesnici.”

„Jéé, co jiného od tebe čekat, Šéfe!”

„Ale pokud se později, až odejdu z vesnice, přijde na to, že jsi mi lhala, za trest ti celý rok nedovolím jíst maso.”

„S-s-s-s-samozřejmě že to je pravda, haf.”

„Ale přísahej BOHU?”

„P-přísahám...!”

Pursena očima pohybovala ze strany na stranu. Byla podezřelá. Tohle byly oči lháře.

„Poslouchej, absolutně neodpustím nikomu, kdo uráží Boha. Vážně přísaháš na jméno mého Boha?”

Přesunul jsem ruce po železných mřížích a pevně jsem Pursenu chytil za hlavu, vyslechněme si její odpověď, zatímco se jí budeme dívat do očí. Pursena už by o mě měla vědět, že jsem oddaný muž. Tvář jí najednou zbledla do smrtelného odstínu, třásla se po celém těle. Zatímco si svou oháňkou snažila skrýt rozkrok, snažila se oběma rukama sáhnout kupředu.

„Jaká jsou teď tvá slova?”

„J-já jsem pachatel...”

Případ uzavřen.

Část 7

Incident se vyřešil. Pachatelem byla samozřejmě Pursena Adorudia. Neuznala svůj zločin, dokud ji cizí člověk nepřinutil se k němu přiznat. A její trest bude mít na starost ten člověk. Ta mrcha. Ale pokoušelo ji zlé maso, možná byla také jedna z obětí.

„Gyesi, promiň, že tě obtěžuji.”

„To nic... ale vážně to bude s Pursenou v pohodě?” Gyese udivilo, když viděl tuto sérii událostí a když si vyslechl můj závěr.

„Takže o čem to chceš mluvit?”

„O člověku, co z naší vesnice půjde jako opatrovník Jeho posvátné Zvířeckosti.”

Pohled na jeho tváři jako by říkal: Prosím, za každou cenu.

„Ach, ne, to bude víc než nezbytné.”

Samozřejmě jsem žádného opatrovníka nepotřeboval. Kromě toho pokud se počet prsatých žen v mém okolí zvýší, akorát se tím zvýší i podezření z mého podvádění. Obecně chci někoho jako Roxy a Sylphy, ale nepotřebuju hloupé lidi. Prostá Pursena byla přece jenom andělský faktor na zvýšení počtu výmluv. Eris bude mít radost.

„Aha, ale koho si s sebou vezmeš, Minitonu nebo Terusenu?”

„Ne, copak ty dvě už nejsou kandidátkami na náčelníka vesnice? Bude lepší, když si vezmu někoho jiného.”

Zatímco jsem mluvil s Gyesem, vyšli jsme z vězení.

„Ach, počkej, haf! Šéfe, nenechávej mě tu, haf! Moje chvíle na vzestup, haf—!” Chtěla jsem to—! Nechci žít bez masa, haf!”

Ignorovali jsme ten lkavý hlas, co vycházel za námi.

„Nyahahaha!”

A když Rinia, co na nás čekala venku, poprvé vešla dovnitř, velmi se smála. Předtím ji taky uvěznili nahou. Evidentně to také kdysi dávno zažila, být tady uvězněná nahá. Jak si na ty pokořující chvilky vzpomněla, s nepříjemnou tváří odmítla vejít dovnitř.

„Zdar, Purseno, vypadáš tak strašně, mňauuu!”

„R-rinio?! Už nějakou dobu jsem cítila tvůj pach! Co tady děláš?!”

Než jsem se nadál, Rinia si nasadila svoje sluneční brýle. Ty, co obvykle používala v práci. Aby skryla své dolárkové oči.

„Co? Fufu... copak tu asi dělám, mňau?”

Zatímco to Rinia řekla, strčila do mé ruky a přitiskla si ji na hruď. Nenene, to nemůžu. Aaa, nee, pach sexuálního vzrušení...

„Ne, to snad ne, Rinia... a Š-šéf...?”

Pursena natočila nos naším směrem a začichala, najednou se jí zachvěla tvář. Rinia měla jeden koutek úst zdvižený v úšklebku. Ten ďábelský úsměv.

„No, mňau... ach, když si vybavím tu vášnivou noc, mňau. Spala jsem v ložnici, Šéf mě nesl jako novomanželku... Aaach, víc než to nemůžu říct, mňau! Ale ten den jsem před Šéfem hodně brečela, mňau.”

Rozhodně jsem ji nesl a pak jsem ji vyhodil z místnosti. Odhodil jsem ji. A pak vzlykala v Erisině pokoji. Až do poslední chvilky vůbec nelhala.

„Ne, to snad ne, Šéfe... nemůžeme se rovnat Roxy a Sylphy, proto ses na nás nikdy nepodíval!”

„Mňa-ha! Není to tím, že nejsi dostatečně okouzlující, Purseno? Tehdy jsem byla sama, mňau. Nooo, asurská šlechta z rodu Greyratů je vážně intenzivní, mňauu. Jen tu první noc jsem měla zlomená žebra, mňau.”

„Ž-žebra...! J-jaká násilná kopulace, haf!”

Ach, takže to byla její první noc s Eris. Ve spánku ji Eris udusila k smrti jako svůj polštář na objímání. Já, Leo a Rinia, Eris nás svou mocí všechny oddělala. Vypadalo to, že druhého dne ráno Rinia s brekem prosila Sylphy, aby ji vyléčila léčivou magií. Hm~ ohledně toho ještě nebrečela.

„R-rinia se s-stala manželkou Šéfa?”

„Ne, ne jeho nevěstou, mňau... ale něco podobného otrokyni, mňau.”

„Otrokyni?!”

Pursena si zakryla pusu oběma rukama a zrudla v tváři. Hm~, otrokyně... ani to není špatně.

„No, mám celkem dobré postavení, mňau. I když jsem otrokyně, svěřili mi práci a teď mám pod sebou 50 podřízených. Jsem na tom podobně jako ty, Purseno, akorát mě nehodili do vězení a získala jsem Šéfovu náklonnost. Ach, ale přemýšlím, jestli je pozice náčelníka vesnice Dorudia stejně dobrá jako moje, mňau? Takže Purseno, nelituj svých zkušeností, mňau... Nyahahahahaha!”

Z vězení se ozýval hlasitý smích.

„Rinio----------!”

Pak bylo slyšet řinčení, Pursena z jasně rudou tváří lomcovala železnými mřížemi. Ale po chvilce jí z rukou vyprchala síla. Jak byla bezmocná, mohla si akorát kleknout na podlahu.

„Fňuk... tohle je příliš, haf, ten den jsme měli vážně napilno a já jsem od rána nic nejedla... taky jsem se chtěla najíst, nanejvýš jsem snědla jednu porci. V tom případě by se to dalo nahradit netvorem, co jsem porazila, mělo by to být víc než dost jako náhrada, haf...”

V cele dál pokračovala ve svém vzlykání a hořekování. A Rinia ode mě okamžitě odešla.

„Haa~ teď jsem spokojená, mňau...” řekla s celkem spokojenou tváří.

Ta ale byla ošklivá...

Ale myslím si, že i Pursenino počínání bylo ospravedlněné. Podle toho, co jsem slyšel, netvoři útočili od brzkého rána až něco po půlnoci. A způsobili velkou škodu a stalo se to přímo v den její hlídky.

Pro léčivého mága Pursenu to byla velká námaha. Poté, co odrazila netvory, zoufale a opakovaně používala svou léčivou magii. Díky tomu by mělo být spoustu válečníků, kterým zachránila život.

Ale nakonec se její magická moc vyčerpala a ona zakusila vyčerpání. Když se probrala, měla si sníst své jídlo, ale brzy měla noční hlídku.

Ačkoli tu byl ten incident s krádeží. Zatímco je pravda, že od rána až do své noční hlídky nic nejedla, nebyl to důvod, proč by si měla propašovat něco k jídlu. To bylo mé já z předchozího světa, když na světlo vyšly zločiny policejního důstojníka z elitních jednotek. Takhle řečeno tu pořád byl prostor pro mírnost, ale zločin je zločin. Porušila pravidlo vesnice. I když byla vůdcem válečníků a brzy se měla stát náčelníkem vesnice, pořád to bylo nevyhnutelné.

„Ehm~, Šéfe, otče!” Pak se Rinia otočila ke mně a Gyesovi, tvářila se vážně. „Mám žádost, mňau.”

Uklonila se. Byla to úklona pro 45°.

„...Pursena, chci, aby se stala opatrovníkem Jeho posvátné Zvířeckosti, mňau.”

Pak Rinia zvedla tvář a vyslala mým a Gyesovým směrem silný pohled. Podíval jsem se jí do očí, byly to oči napraveného člověka.

„Já jsem se v daleké zemi ve vzdáleném národě snažívala, abych se stala náčelníkem vesnice, mňau. Vynakládala jsem větší úsilí než kdokoli jiný, mňau. Tak moc jsem se snažila, ale nakonec jsem selhala, mňau. Nakonec jsem prohrála tváří v tvář Pursenině technikám a byla jsem nucena se zříct svého práva. Ale souhlasím, že se Pursena hodí na náčelníka vesnice ze všech nejvíc, mňau. Ale jenom jediná chyba vedla k její zkáze, to je příliš, mňau.”

Pak se Rinia trochu odmlčela, aby se nadechla, a podívala se Gyesovi do očí.

„Chci jí dát šanci, mňau. Za pět let, ne... za 10 let od teď. Pokud Pursena bude řádně odvádět svou povinnost jako opatrovník Jeho posvátné Zvířeckosti. Pokud svou povinnost řádně dokončí a pak přijde zpět s Šéfovou dcerou, co má podstoupit rituál. Přeji si, abyste jí tehdy ten zločin odpustili, mňau. Vím, že bych tohle neměla říkat náčelníkovi vesnice, jen jsem jí chtěla udělit trest vhodný jejího postavení, mňau.”

Poté, co zakusila školní život, už nemluvila pomocí pěstí. Sama Rinia opustila svou povinnost a stala se kupcem. Z toho důvodu původně neměla právo něco takového žádat.

A hlavně tento zločin byl výsledkem Pursenina nedostatku sebeovládání.

Pokud to bylo tak, jak jsem slyšel, rozhodně tam byl prostor pro zmírnění jejího zločinu. Něco jako: Hurá, dokázala jsi to, hurá, dokázala jsi to. Nebo: blahopřeju, žes to vydržela tak dlouho, výsledek je neobyčejně dobře. Ale k tomu ani nedošlo.

„To stačí.”

I Gyes to tak řekl. I kdyby byla minulost minulostí, co se stalo, se nedá ignorovat. To bylo jenom přirozené.

Ale. Ale. Co se mých vlastních pocitů týče...

Chci, aby ji odměnili, za její skvělé úsilí.

Pursena vytrvávala. Každý den se ve vší vážnosti učila, zatímco žvýkala maso. Jelikož jsem chodil na stejné přednášky léčivé magie jako ona, věděl jsem, že se snažila ze všech sil. Nebylo o tom pochyb, vynaložila víc úsilí než kdokoli jiný. A proto i když Zvířecí rasa neměla moc dobrou hlavu, byla schopná se umístit na prvním místě na škole.

Za takové velké úsilí ji musí odměnit. To bylo mé přání. To samé platilo o mě, pokud se snažím ze všech sil, chci být odměněn. Nemyslel jsem si jenom tohle.

„Gyesi, můžu tě taky o něco požádat?”

„Hm? Šéfe?”

Ale pokud šlo o mě, chtěl jsem, aby někdo v této situaci vydal odměnu. Co nejvíc to půjde, chci být odměněn.

„...”

Gyes už se nějakou dobu tvářil hořce. Ale okamžitě zvedl hlavu. „Aha. To je dobrý nápad.”

Kdyby to byl Gyes z doby před 10 lety, rozhodně by v Pursenině rozsudku neustoupil. Nebylo to tak, že bych si myslel, že by byl jeho rozsudek správný. To bylo jenom moje ego.

„Rinio. Purseno. Dokonale splňte svoji povinnost. Jasné?”

„Ano, mňau!”

„A-ano, haf!”

Ty dvě dívky okamžitě sklonily hlavy. Jak jsem to sledoval, najednou jsem si něco uvědomil.

Jak jsem si myslel, když byly ty dvě spolu, chovaly se lépe.

Část 8

Vraceli jsme se po Silnici svatého meče na raftu. Když jsme dorazili k označenému kamennému monumentu, zapískal jsem na píšťalku, abych povolal Arumanfiho. A pak jsme se přes Nebeskou pevnost vrátili do Sharie.

„Vážně se mi po tomhle místě stýskalo, haf... jednou jsem byla v tomto městě na vrcholu, nemyslela jsem si, že se sem ještě někdy vrátím...” mumlala Pursena tichým hlasem se silnými emocemi, jen co jsme dorazili do Magického města Sharia.

Takže se sem vrátila. Dalo se říct, že pro ni bylo Magické město Sharia jako druhý domov.

„Ach, Purseno, zapomněla jsem ti něco říct, mňau.”

„Co, haf? Zrovna před chvilkou jsem pociťovala silné emoce, haf, tak to zkrať.”

„Potřebuju trochu pomoct, takže staneš se na chvilku moji služebnou?”

„Ech?”

Jako Riniina služebná.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>