Kapitola 198 (2)

Část 5

Za dva dny.

Jsme dorazili do vesnice Dorudia. Vlastně to nebylo tak daleko, ale po cestě na nás z vody útočili netvoři, takže jsme se trochu ztratili. Dobré na tom bylo, že Milisova cesta svatého meče nebyla zaplavená. Kdyby byla, možná bychom tu uvízli dalších deset dní.

„Hej, podívej!”

„To je Jeho posvátná Zvířeckost!”

„Hned to řekni Gyesovi!”

Vesničané ve vesnici Dorudia začali okamžitě hlučet, když nás spatřili. Srotili se válečníci, jako kdybychom píchli do včelího úlu. Všichni byli ozbrojení.

„Je to muž z Lidské rasy...”

„Neříkejte mi, že ho unesl...”

„Ach, tak mě tak napadá, že před 10 lety byl ten incident s únosy...”

Jak raft plul blíž a blíž, válečníci z vesnice začali být víc a víc ostražití. Měl jsem z nich dojem, že pokud se budeme dál přibližovat, okamžitě nás bez otázek zatknou. Co bychom teď měli dělat? Pokud nás polapí, akorát nás hodí do vězení v našem nejmajestátnějším oděvu, v oděvu dne narození. Zatímco jsem se já cítil nervózně, Rinia se postavila.

„Ahoj všichni. Dcera Gyese Dedorudie, Rinia Dedorudia, se vrátila, mňau!”

„Ech?”

Když Rinia řekla své jméno, válečníci z vesnice najednou ztuhli. A jak se upřeně dívali Rinie do tváře, všichni najednou začali čichat.

„Je to pravda, je spřízněná—”

„Ta holka, už je takhle velká.”

„Dvanáct, nebo to už bylo třináct let?”

Hruď jsem měl teď plnou nostalgických pocitů. Myslím, že bylo v pořádku si teď oddechnout, ale hned jak jsem si to pomyslel...

„Ty! Slyšel jsem o tobě od Purseny!”

„Že ses stala kdovíjakým kupcem!”

„—splň svou povinnost vůči vesnici!”

Takové pošklebky létaly vzduchem.

„Aaaaa, jak jsem si myslela! Šéfe, obrať loď! Prosím, vrať se zpět, mňau!”

Ignoroval jsem, co Rinia řekla, a dál jsem se plavil do vesnice Dorudia.

Část 6

Vesnice Dorudia byla přesně jako dřív, vůbec nic se nezměnilo. Jak to bylo typické v izolovaných oblastech, cizí lidi budou rozhodně čelit silnému útlaku.

Ačkoli jsem tentokrát převzal iniciativu a vzal s sebou Riniu, z nějakého důvodu si na mě hodně z nich také vzpomínalo. Přišel jsem do této vesnice před 10 lety. Děti z té doby se už zapsaly do jednotek vesnických válečníků, vzpomněli si na mě, jakmile zachytili můj pach.

Mezi válečníky veterány byli také lidé, na které jsem si vzpomínal. Například ta osoba, co na mě vylila studenou vodu. Ta žena během těchto deseti let porodila 5 dětí a znovu se vrátila na svůj post válečnice. Tak nějak byla pilná.

Mě uvítali, naopak Rinie se od nich dostalo kritiky.

„Ačkoli je dcerou patriarchy, opustila svou povinnost!”

„Je to hanba rodiny!”

Rinia, co se za mnou schovávala, byla menší a menší. Se slzami v očích šeptala tichým hlasem: „Proto jsem sem nechtěla jít, mňau...” Samozřejmě co si zaseješ, to sklízíš. Zatímco vesničané Riniu kritizovali, najednou bylo zespodu slyšet vrčení... Mokrá Jeho posvátná Zvířeckost se oklepala, aby si vysušila srst. Kvůli čemuž se pozornost všech obrátila na něj.

„Spíš než na Riniu se podívejte na Jeho posvátnou Zvířeckost!”

„Správně, konečně se vrátil!”

„Kde kruci byl za poslední rok?”

Poté jsem jim vysvětlil celou historku jako člověk, co ho 'ukradl'.

Kde žil, jak jsem ho povolal... Zatímco se moje vysvětlování protahovalo, postupně se na mě někteří začali dívat jako na nějaké neznámé stvoření, ten pohled říkal: „To snad ne, odešel se svým společníkem?” Zatímco ostatní se na mě začali dívat s podezřením. Aach, tohle bylo tak nějak nostalgické. Pak někdo řekl: „Tak mě tak napadá, že před 10 lety k němu Jeho posvátná Zvířeckost vážně přilnula.” A potom někdo navrhl, že jsem ho ukradl. Vypadalo to, že mě možná znovu hodí do vězení. Ve chvíli, kdy jsem si to pomyslel! Z davu zazněly dva hlasité hlasy.

„VŠICHNI ZMLKNĚTE, MŇAU!”

„Ticho!”

To se objevily dvě válečnice. Na ty tváře jsem si vzpomínal. Byly to dcery Zvířecí rasy, co jsem předtím zachránil. Byla to Minitona a Terusena. Ty dvě se chovaly jako jejich vůdkyně a uklidnily okolí. Pak předstoupily přede mě.

„Nemá smysl mluvit na takovém místě!”

„Náčelník si tu historku vyslechne ve svém domě. Ustupte z cesty!”

A přesně takhle mě vzaly do Gyesova domu k výslechu.

Část 7

Gyes se stal náčelníkem vesnice. Dřívější náčelník vesnice Gustav se před několika lety během období dešťů vážně zranil v boji proti netvoru a odešel do výslužby. Když teď Gustav svěřil vesnici Gyesovi, trávil svůj čas v poklidu v jiné osadě.

Možná to bylo tím, že teď byl Gyes náčelníkem vesnice, ale z nějakého důvodu jsem z něj cítil důstojnost. V porovnání s naším dřívějším setkáním teď byl celkem klidný. V tomto případě byla nulová šance, že mě falešně obviní.

Ulevilo se mi. Zatímco jsem mu předal trochu uzeného masa, co jsem donesl ze Sharie, začal jsem vysvětlovat svou situaci. Jak jsem válčil proti mocnému nepříteli... Jak jsem povolal bytost, co by se chovala jako strážce mé rodiny, abych mohl bojovat s tím mocným nepřítelem bez rozptylování... A potom to, jak se přede mnou objevila Jeho posvátná Zvířeckost. Když si Gyes vyslechl mou historku, tvářil se hořce.

„Příliš absurdní, to je příliš neuvěřitelná historka.”

To bych se vsadil. Když se z magického kruhu objevil Jeho posvátná Zvířeckost Leo, také mě to překvapilo.

„Haf!”

„Ale Vaše posvátní Zvířeckosti, dokonce i kvůli něčemu takovému...”

Nevěděl jsem, co zrovna řekl, ale Jeho posvátná Zvířeckost seděl v tichosti vedle mě. Bezpochyby promluvil, aby mě ochránil.

„Jeho posvátná Zvířeckost zrovna řekla, že to je kvůli tomu, že jídlo u tebe doma je výborné! Je to pravda?!”

„Ech?”

„Dělám si srandu. Řekl, že má misi, co musí splnit, a to je ochránit tvou dceru.”

Jak to Gyes řekl, povzdechl si. [Dělám si srandu]. Ten Gyes, teď umí žertovat...

Ale i tak, moje dcera. Lucy, ne, hádám, že to byla Lara. Leo víc přilnul k Laře než k Lucy. Podle toho, co jsem viděl, skoro nikdy se nevzdálil od Lariny kolébky. I Orsted řekl: „Vypadá to, že Lara je zvláštní.”

„Haf!”

„Hou~ takže osud, co?”

Jak Gyes a Leo seděli naproti sobě, o něčem mluvili. Ale kvůli Leově řeči HafHaf jsem nevěděl, o čem to vlastně mluvili.

„Rinio, mohla bys mi přeložit, o čem vlastně mluví?”

„Hm? Dobře, mňau?”

Jak Rinia, co byla usazená po mé pravé ruce, naslouchala jejich konverzaci, začala překládat.

„No ano, 100 let po narození Vaší posvátné Zvířeckosti pomůžeš člověku, co zachrání svět... tak se to pořád předává v naší tradici...”

„Haf!” (A to je vaše, kmene Dorudia, mise!)

„No ano, to je mise kmene Dorudia. Dokud se spasitel neobjeví, je naší povinností starat se o Jeho posvátnou Zvířeckost.”

„Hafun!” (Teď jsem ho našel, mňau, dcera tohoto člověka je spasitel.)

„No ano, hádám, že to je důvod. Ale toto je neslýchané. Když si pomyslím, že otec spasitele povolal Jeho posvátnou Zvířeckost a přiměl tě chránit dítě...”

Takže to vypadalo, že dle Rinii Jeho posvátná Zvířeckost používala k vlastnímu oslovení nadřazené zájmeno. Tak nějak jsem si kvůli tomu vzpomněl na jistého svalnatého Démonického krále.

Ale i tak, když si pomyslím, že má dcera je spasitel... Lara, co měla tak otrlou tvář, byla spasitel. Tak mě tak napadá, i Orsted řekl něco takového... Aha... Teď už jsem se necítil tak mladě.

Vypadalo to, že Laru budu muset začít učit od raného věku. Bude jediná z dětí, co se přímo ode mě naučí mé tajné učení.

„Hafhaf, hafhafhaf! (Takže podle té tradice, co se stane, pokud by spasitel zemřel, než dosáhne dospělosti?!)”

„...Pokud spasitel zemře, podle legendy posvátný strom uschne a Jeho posvátná Zvířeckost v tomto oslabeném stavu zemře.”

„Grrrrrrr! (A mají spadeno na našeho spasitele! Ty, to jsi mě chtěl zabít?!)”

„...Ne, takhle jsem to nikdy nemyslel.”

„Hafu! (V tom případě si myslím, že v této záležitosti nejsou žádné další problémy!)”

Tak nějak se Gyes tvářil hořce. A pak jako kdyby v duchu opakoval nějakou smuteční modlitbu, řekl „norinori” a zahlížel na Riniu, co překládala. Rinia se okamžitě zkroutila a skryla se za mnou. Nebuď taková, požádal jsem tě, abys mi to překládala, neříkej mi tak absurdní překlad. Byl jsem připravený čelit trestu za svůj zločin, byl jsem to jenom já, kdo by ho měl přijmout.

A pak Gyes promluvil: „Rinio, je pravda to, co řekla Jeho posvátná Zvířeckost?”

„Mňano, mňano. Je pravda, že je Jeho posvátná Zvířeckost vůči Šé... vůči Rudeově druhé dceři velmi starostlivá a vždycky ji chrání.”

Aby Rinia použila zdvořilou řeč, jaká vzácnost. Tahle delikventská dcera zanechaná v Sharii musela být velmi vyděšená ze svého otce.

„Dcera Lidské rasy... Je to jenom 20 let, co se Jeho posvátná Zvířeckost narodila. Myslel jsem si, že máme pořád dalších 80 let, ale...”

„Ta dcera je napůl člověk a napůl Magická rasa, takže si myslím, že bude žít celkem dlouho, mňau.”

„Takže tak to je, aha, pokud má krev Magické rasy, pak je tu celkem vysoká pravděpodobnost...”

Když si to Gyes vyslechl, tleskl rukama. Vypadalo to, že za těch uplynulých 10 let se z něj stal celkem přemýšlivý člověk. Z Gyese před 10 lety jsem měl dojem zbrklého mladíka, co nikdy nepoužívá hlavu. Ale zdálo se, že dospěl a zklidnil se. Přemýšlel jsem, jestli to byla charakteristika Zvířecí rasy, že se jejich chování po 30 zklidní. A pak ty dvě mladé za Gyesem najednou začaly křičet.

„Aby se spasitelem stala Magická rasa, nemožné, mňau!”

„Řekl, že Jeho posvátnou Zvířeckost povolal magií, a tak ho určitě klame nějakou divnou magií!”

Terusena a Minitona, tak nějak skončily jako dřívější Gyes. Bylo to vážně vtipné, když jsem si vzpomněl, jaké byly dřív, jak mi děkovaly, že jsem je zachránil... Tohle byla také charakteristika Zvířecí rasy? Když pominu tyhle dvě dívky... No ano, byl fakt, že jsem Lea povolal pomocí magické formace, co vytvořil Orsted.

Vypadalo to, že v tom magickém kruhu byl nějaký element, kvůli kterému byla povolaná bytost naprosto poslušná... Kvůli této magii mohl mít Leo dojem, že je moje dcera Spasitelem...

„Ačkoli je to jen nízká pravděpodobnost, i to je možné. Za předpokladu, že by to tak bylo, Rudeus by nepřišel do naší vesnice. Každopádně to, že sem Rudeus přišel sem do našeho domu ve Velkém lese z druhé strany světa, aby to vysvětlil... Předpokládám, že bychom nad tím měli přimhouřit oči.”

„T-to vážně?”

Upřímně. ...Omlouvám se, když si pomyslím, že pochopili mou situaci a že nad tím přimhouří oči. Prosím, odpusťte mi.

„Ohledně Jeho posvátné Zvířeckosti si myslím, že to je prozatím v pořádku.”

„Vážně?”

„Pokud to prohlásila Jeho posvátná Zvířeckost, pak poslechneme.”

„Hafu!”

Leo si položil hlavu ke mně do klína a díval se na mě výrazem, co hlásal: „To je jenom přirozené.” Instinktivně jsem ho pohladil a podle toho, jak se tvářil, se zdálo, že se mu to líbilo. Terusena a Minitona se tvářily, jako kdyby chtěly říct „co to s tím je?!”. Nechápaly to.

Ale i tak, pokud Jeho posvátná Zvířeckost řekla, že to je v pořádku, pak to je v pořádku. Tedy podle Riniina překladu řekl něco takového. Celkem dost připomínala Ghyslaine.

„Ale Rudee. To je prozatím... Ne? Takže za 15 let, až tvoje druhá dcera dospěje, přiveď ji sem. Podle našich tradic musí dokončit rituál v posvátném stromě. Chápu, že ta cesta bude trvat rok, ale prosím, nech nás vykonat naši povinnost.”

„Rozumím.”

Takže to byl rituál. Nevěděl jsem, co to bylo za obřad, ale hádám, že to bylo něco jako formalita. Tak na ten slib nezapomeňme. Od teď za 15 let se vrátíme do vesnice Dorudia společně s Larou na její obřad dospělosti. ...Abych na tuto schůzku nezapomněl, zapíšu si to do deníku.

O Leovu záležitost jsme se už postarali, alespoň prozatím. Tak nějak se to vyřešilo snadno.

Povzdechl jsem si a ulevilo se mi, i Gyes zvolnil svůj napjatý posed. Ta napjatá atmosféra v místnosti se nyní uvolnila. A pak se Gyes najednou otočil k Rinii. Třes, třes. Rinia se najednou zachvěla.

„A Rinio... ty hloupá kočko, proč bydlíš u Rudea v domě?”

„Ach, správně, ona... snažila se začít s vlastním podnikáním, ale půjčila si hmhhm~~”

„Vyslechni si můj úžasný příběh, mňau!”

Rinia přerušila, co jsem říkal, a najednou začala vyprávět svou vlastní historku.

„Když jsem se rozloučila s Pursenou, napadlo mě, že začnu s novým podnikáním, mňau, a pak jsem jednoho dne obdržela z nebe boží zjevení. A když jsem se toho zjevení držela, dorazila jsem do Magického města Sharia a tam jsem našla ukrytou Jeho posvátnou Zvířeckost. A pak jsem věděla, že to je to pravé, mňau, kvůli tomu jsem měla zjevení znovu navštívit toto město. Kvůli tomu, že jste Jeho posvátnou Zvířeckost hledali, mi nebesa dala takové zjevení! Ahaha, zkrátka nebylo možné, abych zapomněla na svou povinnost vůči kmeni Dorudia. Spíš je to naopak, je mou povinností vrátit se do vesnice a nahlásit to, abych splnila svou povinnost jako válečník z vesnice!”

Úžasné. Jak se opovažuje tak bezostyšně plácat takové troufalé lži. Možná to plánovala od chvíle, kdy se dozvěděla o této cestě...

Gyes měl tvář plnou pochyb, ale vypadalo to, že Minitonu a Terusenu to přesvědčilo. Ještě před chvíli se na ni dívaly pohrdavě, ale teď se na ni dívaly s úctou. Ty dívky byly tak naivní. Ale byl tu muž, co udržoval svůj pohrdlivý pohled, muž, co už dosáhl uctivé dospělosti... Dokázal si v této dívce číst jako v otevřené knize. A dle jeho vlastních zkušenosti se rozhodl, že lhaní nebylo dobré, měla by vyrůst do úctyhodné dospělé jako on.

...Ale, no, lhaní není dobré.

„Gyesi, tahle holka se snažila začít s novým podnikáním, ale oklamali ji a má na ramenou obrovský dluh. Ani nemluvě o tom, že ji nakonec prodali jako otroka a ona nakonec utekla ke mně domů, abych jí pomohl. No, dá se říct, že teď je zapletená do jiného dluhu.”

„Aha.”

„Mňau! Šéfe, neříkej skutečný důvod!”

Minitonina a Terusenina tvář se okamžitě proměnila na opovržení.

„A teď v mém domě pilně pracuje, aby ten dluh splatila.”

„To... přemýšlím, jestli je tvoje otrokyně, Rudee?”

H~m.

Tak mě tak napadá, že Rinia byla Gyesova dcera. Pokud se muž dozví, že se jeho dcera stala otrokyní, co by si pomyslel? Kdybych byl na jeho místě a z Lucy se stala otrokyně, nemyslím si, že bych jejího pána nechal naživu. Ta šance byla nulová. Ale ne, lhaní nebylo dobré.

„To je, to je pravda... ale nikdy jsem se k ní nechoval jako k otrokyni. Je to kamarádka, co potřebuje polepšit...”

„Ne, na tom nezáleží. Aby odhodila svou misi na vydělávání peněz a konečně se chopila své povinnosti. Cítím se ti zavázán, Rudee, jsi hrdina mé rodiny. Omlouvám se, že ti moje rodina neustále působí problémy. Doufám, že budu moct udělat něco, co tento dluh mé rodiny splatí. Dělej si se mnou, co chceš, ať už mě uvaříš nebo opečeš.”

Aaaaach. Během té doby, co jsem Gyese neviděl, vypadalo to, že pochopil, jak mluvit jako skutečný muž. Ne, ta tvář... ta tvář byla spíš tvář člověka, co bědoval kvůli své špatné dceři.

„Tati, počkej chvilku, není to trochu kruté? Bylo to jenom trochu potíží. Brzy se proměním na šlechtu, abych utěšila tvé starosti. Za každou cenu...”

„Pokud si to dobře pamatuju, Rudeus byl od od raného mládí muž plný vitality. Velmi brzy začne období páření, v té době prosím Riniu využij, jak se ti zachce.”

„Mňau! Tati, co si myslíš, že je neposkvrněnost tvé dcery?!”

Rinia zvedla pěst, ale Gyes se na to díval s ostrým odleskem v očích. Spolu se zavytím ze sebe vydal bouřlivý hlas: „Zmlkni. Pokud jsi z kmene Dorudia, oplať tu laskavost svým tělem.”

„U-uuu... bé, rozumím, mňau... já, jsem špatné dítě, mňau...”

Riniu to překvapilo a v mžiku se zkroutila do klubíčka a skryla se za mnou. Nevadí, že se za mnou chceš schovat, ale netiskni se na mě prsy tak silně. Protože ti v období páření nebudu dělat společnost.

„Každopádně když je teď Jeho posvátná Zvířeckost v takové situaci, někdo musí jednat jako jeho opatrovník, nemyslíš? Už nemáme nic, čím bychom splatili Riniin dluh. Tak si ji prosím vezmi zpět s sebou.

„Rozumím.”

Opatrovník, co? Nemyslím si, že by to Leo nějak potřeboval, ale byla to povinnost kmene Dorudia. Pokud chtějí poskytnout svou pomoc, pak nebyl důvod je odmítat. Dokonce i mě zrovna před chvilkou trápilo, že bych Riniu nechal ve vesnici. Zvlášť po veškerém tom jejím úsilí nastartovat žoldáckou družinu.

„Ale kdyby to byla jenom sama Rinia, akorát bychom byli nervózní.”

„To asi jo.”

„Šéfe, takže vážně souhlasíš, mňau, a vážně sis to přál, mňau...” řekla Rinia se soucitným pohledem.

Tak nějak jsem teď chápal, jak se Gyes cítil. Ačkoli Rinia nebyla nijak zvlášť k ničemu, poslední dobou projevila sklony k tomuto rysu.

„Takže si vezmi další... no, prosím vyber si buď Minitonu nebo Terusenu, co si vezmeš zpět s sebou jako oficiálního opatrovníka Jeho posvátné Zvířeckosti.”

Jak mi to řekl, Minitona a Terusena se postavily přede mnou. Obě dvě byly oblečené jako válečnice Zvířecí rasy. Měly na sobě kožešinové brnění a obrovské sekáče na maso... Dobře trénovaná těla, velká prsa... Prsa měla velká, dokonce i když byly děti, ale teď se rozvinuly ještě víc. Zvířecí rasa byla rasa s velkými prsy.

„Já budu ta, co půjde, mňau!”

„Ne, budu to já!”

„Půjdu já, umím dobře šermovat a i dobře přemýšlet, mňau.”

„To je lež, když jsme chodily do školy v přístavu Wen, měla jsem lepší výsledky.”

Vypadalo to, že se vážně chtěly stát opatrovnicemi Jeho posvátné Zvířeckosti. Ačkoli si myslím, že po 15 letech bytí opatrovníkem, kdy se nestanou hlavou rodiny, ten pohled z jejich očí pravděpodobně zmizí. Nebo možná že stát se opatrovníkem Jeho posvátné Zvířeckosti byla mnohem čestnější pozice než se stát hlavou rodiny.

„Teruseno, lepší známky máš akorát v magii, vyjma toho jsem ve všech ohledech lepší, mňau.”

„To není pravda. Tono, ty lhářko.”

„To ty jsi lhářka, Teruseno, mňau.”

Takže takhle to je, rivalita těch dvou je úplně jako Rinia a Pursena před lety, tak sobecké. Ach... Tak mě tak napadá.

„Kde je Pursena, ještě se nevrátila?”

Jakmile to Gyes zaslechl, zatvářil se usouženě.

Část 8

Potom nás zavedli do budovy na kraji vesnice.

Pro mě to byla nezapomenutelná stará budova. Vážně se mi po téhle jedné budově stýskalo. Tím myslím, že jsem tu také nějakou dobu žil. Byla to dobrá a velmi pohodlná budova. V půlce jsem ale musel pokoj sdílet s nováčkem s opičí tváří ve středním věku, ale nicméně to byla dobrá a pohodlná místnost. Obzvláště ta její do----brá, stará dokonalá bezpečnost.

Zkrátka to bylo vězení. Vypadalo to, že Rinia měla s touto budovou nějaké špatné zkušenosti, neboť nechtěla jít dovnitř.

„...”

A tam na posteli ležela Pursena, z které sálala značně zhýralá atmosféra. Nebylo to tak, že by byla nahá, jako jsem byl já, ale měla odhalenou značnou část kůže. Její sexepíl ještě nezmizel, tenká košilka a krátké šortky. Takhle oblečená, otočená zády k železným mřížím si zajela rukou do šortek a poškrábala se na úpatí ocasu, zatímco něco žvýkala. Ponížilo to její dívčí sílu.

„Hej, Purseno, vzbuď se!”

„Hm~~~~ já už nemůžu jíst...”

Když na ni Gyes zavolal, mumlala něco ze spánku, zatímco třásla ocasem.

„Je čas jídla.”

„...Na!”

A zatímco jí v těle cukalo a chvěla se, zvedla se.

„Fa—...”

Když se probrala, prsa se jí pod tenkou košilkou nadmula. Stejně velká jako vždycky. Boing boing. Byl to jed pro oči. Takový ten druh jedu, co detoxikační magie nedokázala vyléčit.

„Ale~? Necítím jídlo?”

Zatímco čichala nosem, ospalýma očima se rozhlížela po okolí. A dívala se tímto směrem.

„Purseno, máš návštěvu.”

Pursena v cele měla na tváři prázdný výraz. Ale když mě spatřila, okamžitě přiskočila k železným mřížím.

„Šéfe! Není to tak, jak se zdá! Jsem nevinná! Prosím, pomoz mi!”

Omráčilo mě, když jsem viděl Pursenu ječet, zatímco svírala železné mříže.

Jak se na ni Gyes díval, zhluboka si povzdechl.
-------------------------------------------------

~ A tady je druhá půlka kapitoly. ~

<Předchozí>...<Následující>