Kapitola 198 (1)

Kapitola 198 – Znovu vesnice Dorudia

Část 1

Dosavadní shrnutí: Nejdřív záležitost s Jeho posvátnou Zvířeckostí.

---

Do Velkého lesa půjdou tři osoby: Rinia, Jeho posvátná Zvířeckost Leo a já. Eris se chtěla také přidat, ale jak se dalo čekat, bříško už měla celkem velké, takže se toho musela zříct.

Protože její hračka – totiž já – byla často ztracená odchodem do práce, poslední dobou se u Eris nahromadilo celkem dost stresu. Pravděpodobně by byla šťastná, kdyby se mi podařilo přinést z jejich kmene domů nějaké další dítě Zvířecí rasy jako náhradu (oběť) za mě. Protože oni měli spoustu.

Rinia zareagovala opačně a řekla, že nechce jít. Že takhle akorát skončí pod Pursenou. Ale kdybych šel jenom já, moc by je to nepřesvědčilo. A tak měla na starosti je přesvědčit. Pravdou bylo, že hned poté, co jsem Lea povolal, jsem jim chtěl napsat dopis, ale úplně jsem na to zapomněl. Takové pochybení.

No, navzdory té tvrdošíjné Zvířecí rase jsem teď byl dospělý... Neskončí to jako posledně. Tentokrát jsem si už připravil dlouhý a silný argument a vezmu s sebou Riniu a Lea.

Kvůli této cestě jsem žoldáckou družinu nechal na starosti Aishe. Samotná správa nebude problém, neboť původně to Aisha dělala sama. A zaměstnanci společnosti, co se původně spoléhali jen na Riniu, teď začínají Aishu respektovat. Jelikož tohle byla jen krátká a dočasná cesta, nedojde k žádným problémům.

Upřímně řečeno, kvůli této cestě se rozvrh s Orstedovými pracemi trochu rozhodil. Ale takovéto věci se ve vzdálené budoucnosti stanou kořenem zla, takže bylo lepší se o ně postarat v raných fázích. Pokud tohle neuděláme hned, akorát budou víc rozzuření, čím víc času uplyne. A nebylo by nic divného, kdyby za rok najednou přišla horda Zvířecí rasy a vyhlásila mi válku. To by bylo velmi otravné.

Ale pokusím se je přemluvit, než abych je vystavil Orstedově děsivé tváři. Vezmu si Lea jako svého právníka a Orsted bude mít mezitím na starosti domácí obranu. Díky mé osobě hodně jeho strategických plánů hladce vychází, takže to vypadalo, že prozatím nebudou žádné problémy.

I když říkám tohle... Ve sklepení naší kanceláře jsem neměl magický teleportační kruh, co by mě spojoval s vesnicí Dorudia. Magický teleportační kruh ve sklepení naší kanceláře, co vede do Velkého lesa, byl od vesnice Dorudia celkem daleko.

Ohledně tohoto bylo na čase požádat o pomoc Pergia a zároveň mu poděkovat za tu věc s Aishou. Bylo možné, že věděl o opuštěném magickém teleportačním kruhu v dávných troskách, co se nachází v severní části Velkého lesa.

Část 2

Když jsem ho přišel pozdravit a požádat o pomoc, Pergius seděl na trůně v obklopení Sylvaril a svých ostatních 10 služebníků jako obvykle.

Jeden služebník chyběl, ale už bylo dobře známo, že jednoho svého služebníka vyslal do Arielina paláce jako svého vyslance.

„Takže do Velkého lesa, co?”

„Je v tom problém?”

„Ne, chtěl jsi tam jít okamžitě?”

„Myslím, že bude lepší, když se přesuneme co nejdřív.”

Když jsem Pergiovi řekl o své záležitosti ve Velkém lese, zatvářil se zmateně. Ale to bylo jenom na chvilku – okamžitě na mou žádost kývl. Vážně mi odpustil, že jsem ho používal jako náhradu za taxík? Jak jsem si myslel, pan Pergius byl vážně štědrý muž.

„Ale i tak, posvátné zvíře, co... Kvůli tomu jsem si vybavil nepříjemné vzpomínky.”

Pergius se díval na Lea. Tak nějak se tvářil komplikovaně. Měl by vědět, že jsem povolal Jeho posvátnou Zvířeckost, ale tohle bylo poprvé, co se setkali. I když na něj Pergius upíral pohled, Leo pořád seděl s klidnou tváří. Nebo spíš začala být vyděšená Rinia. Vypadalo to, že i když se s ním už jednou setkala s Aishou, ještě na jeho přítomnost nebyla zvyklá.

„Zdá se, že nedávno ti moje mladší sestra způsobila trochu potíže.”

„To mi nevadí. Je chytrá a já k takovým lidem nemám averzi.”

Vypadalo to, že Aishe odpustil. Zatímco Pergius mávl rukou, vypadalo to, že byl v dobré náladě. Když jsem viděl, že to vážně myslí vážně a že nemá žádné zlé úmysly, vypadalo to, že Aishu vážně dobře přijal.

„Jen tak mimochodem, zdá se, že už se ti narodila dcera.”

„Ano, slyšel jsi to od Aishy?”

„Hm~. Není pěkné, že to není zelenovlasý chlapec?” řekl Pergius tázavým hlasem.

„...Ano. Ulevilo se mi, že není Laplacovo vtělení.”

Jak Pergius slyšel mou odpověď, věnoval mi úsměv. „Ho~. Už jsi od Orsteda slyšel o reinkarnaci dávné Dračí rasy?”

„Ano.”

„Pokud je to takhle, tak si pamatuj tohle: Pokud tvůj syn bude Laplacovým vtělením, budu ho pronásledovat až do hořkého konce.”

Jak to Pergius řekl, usmál se, zatímco na mě cenil zuby. Děsivé.

„...Co se mě týče, doufám, že na to nedojde.”

Nebyl jsem si jistý svým nynějším přístupem k Laplacovi, neboť jsem na tuhle záležitost nebyl připravený. Podle Orstedovy historky to byl nejstarší přeživší válečník z dávné Dračí rasy, co pokračoval ve velmi, velmi dlouhé bitvě proti Hitogamimu. Pokud je to takhle, co se toho týče, byl to můj spojenec. Ale to bylo, jen co se týkalo porážky Hitogamiho. Když tohle pominu, byli jsme v jiných frakcích. Co se týkalo toho, že oklamal Ruijerda a že byl Pergiovým nepřítelem, byl to i můj nepřítel.

Pokud by se narodil jako můj syn, nevím, jak bych tomuto problému čelil.

No, nebylo to tak, že bych se touhle záležitostí musel nějak moc trápit. Kde, kdy a do koho se Laplace převtělí. Až ten čas přijde, Orsted mi to rozhodně řekne. Ačkoli moje zjevení způsobilo širokou škálu jiných možných budoucností... Jo, co se týče Laplacova silného osudu, nemyslím si, že na něj budu mít vliv.

„Když pomyslím na to, jak bychom proti sobě stáli s vyceněnými tesáky, bylo by pěkné, kdybys za mnou nejdřív přišel to prodiskutovat, až by se měl Laplace vtělit.”

Poté, co to Pergius řekl, aby mě utěšil, vstal ze svého trůnu. Nepokračoval v naší diskuzi. Ale podle jeho slov a té nálady nebylo pravděpodobné, že by nechal Laplaceho na pokoji. Byla tu možnost, že by se jeho obvyklé laskavé chování změnilo a že by najednou šel zabíjet.

„Takže, příprava tohoto magického teleportačního kruhu nějakou dobu zabere. Mezitím si můžeš odpočinout v jedné z komnat v paláci.”

Jak to Pergius řekl, odešel z trůnního sálu.

Část 3

Připravit magický teleportační kruh nějakou dobu trvalo. A tak jsem se šel pozdravit s Nanahoshi, ale nebyla ve své obvyklé komnatě.

Zeptal jsem se na to Yuruzu, co zrovna kráčela chodbou, a zdálo se, že Nanahoshi byla zrovna hluboce pohroužená do studia využití magických teleportačních kruhů.

Slyšel jsem, že si potřebovala zapamatovat mnoho důležitých věcí. Věřím, že k tomu bude třeba mé spolupráce, ale... Prozatím jsem jí v pokoji nechal domácí bramborové chipsy a solené onigiri. To bylo její léčivé jídlo.

Poté jsem se přesunul do soukromé komnaty, co nám přidělili, a čekal jsem, až připraví magický teleportační kruh. Když Rinia spatřila tuto ultra úžasnou komnatu, oči se jí jasně rozzářily a okamžitě skočila na měkkou a načechranou pohovku.

„Haa~... Když pominu tebe, šéfe, Aisha je vážně nebojácná, mňau. Být schopná rovnocenně mluvit s tak děsivým člověkem, mňau...” stěžovala si, zatímco se protahovala.

Nevěděl jsem, k jaké konverzaci došlo mezi Aishou a Pergiem. Ale myslím si, že Aisha nezpůsobila žádné problémy, neboť Pergius nebyl ve špatné náladě. Ale jelikož Aisha byla někdy omylem otevřená ohledně svých skutečných úmyslů, trochu mě to trápilo. ...Možná v zákulisí probíhaly nějaké intriky.

„Rinio. Není mi rovný. Moje postavení je pod ním. Co se týče toho, že Aishe prominul tu její tak trochu nezdvořilou řeč, to proto, že je velmi štědrý.”

„Vážně? Není to proto, že se děsí toho, že pracuješ pro toho Dračího boha? Ačkoli jsem se s ním nesetkala, je velmi děsivý, ne? Dokonce i toho vždy vážného Cliffa přiměl se třást strachy, mňau.”

„Přestaň s tím! Není možné, aby to byla pravda!”

Protože na mě Orstedova kletba nepůsobila, na rozdíl od tebe. Co se týkalo této konverzace, přenese se přímo k Pergiovi. V čaji nebo v prostírání by mohla být skrytá kamera... No vážně...

Zatímco jsme spolu takhle mluvili, čas plynul a Sylvaril se objevila s tak nějak rozmrzelou náladou. Jak jsem si myslel, slyšela naši konverzaci.

„Jelikož je pan Pergius velmi štědrý člověk, doopravdy pana Rudea považuje za jednoho ze svých nejlepších přátel.”

Ta slova mě dokonale zasáhla do srdce.

Samozřejmě že jsem to z jejího tónu věděl. Tahle hloupá kočka prostě řekla něco, co neměla. No~ když si pomyslím, že o mě pan Pergius smýšlí jako o svém příteli, je to celkem čest. Zatímco jsem říkal tyhle lichotky, i když byly trochu očividné, Sylvarilina mrzutá nálada se ani trochu nezlepšila.

„...Jelikož jsou přípravy hotové, prosím, pojďte se mnou.”

Kvůli její mrzuté náladě nás pobídla ven z místnosti.

S ní v čele jsme mířili ke sklepení Nebeského paláce. Tohle místo podobné temnému labyrintu jsme použili, když jsme se teleportovali na Magický kontinent. A tam v jedné z místností, co byla tlumeně osvětlená, stáli dva lidé. Pergius a Nanahoshi.

Před nimi byl jako obvykle vyrytý teleportační magický kruh. Ale z nějakého důvodu nezářil. Zdálo se, že ještě nebyl aktivovaný. Zatímco jsem přemýšlel, co se dělo, Nanahoshi stála nedaleko a v každé ruce měla magický krystal. Zhluboka se nadechla.

„Praktické použití je stejně stejné jako vždycky, ale vždycky se drž řádných pravidel.”

„Dobře...” Zatímco to Nanahoshi řekla, přistoupila blíž k teleportačnímu magickému kruhu. „Rudee, vstup dovnitř. Pokud to selže, prosím, odpusť mi.”

S napjatým výrazem na tváři mi Nanahoshi pokynula, abych vstoupil do magického kruhu. Zdálo se, že tentokrát to bude Nanahoshi, kdo aktivuje magický kruh. Byl jsem pokusný králík pro praktické hodiny? Nebudu si nijak stěžovat. Jelikož to my jsme požádali o pomoc.

„Sylvaril, už jsi jim dala mapu?”

„Omlouvám se, pane, zapomněla jsem na to.”

Po Pergiových slovech Sylvaril vyndala ze záňadří jediný list papíru a dala mi ho. Když jsem ho od ní přijal, podíval jsem se na něj. Potvrdil jsem si lokaci toho místa a viděl jsem, že na okraji mapy byla zaznačená vesnice Dorudia. A náš teleportační bod byly jedny z dávných trosek.

Z naší pozice bude trvat tak půl dne, než se dostaneme do vesnice Dorudia. Zdálo se to celkem blízko, možná že to bylo v lese... Prozatím to zkusím ukázat Rinie.

„Ach! Pokud to je z tohoto místa, pak už vím, mňau. To je v pohodě, je to celkem blízko, mňau.”

A to byla její odpověď. Pokud to bylo takhle, zdálo se, že to bude v pořádku. Nicméně to už bylo deset let, co jsem tam byl, takže bylo lepší, když navigaci nechám na místním.

Tím myslím, Sylvaril. Kdyby Pergius tu mapu nezmínil, vypadalo to, jako kdyby neměla v úmyslu mi ji dát. To nebylo dobré, měla vcelku temnou povahu. Budu žalovat panu Pergiovi...

„Takže začni.”

„Dobře.”

Nanahoshi si dřepla blízko teleportačního magického kruhu s magickým krystalem v obou rukách. Pak štětcem začala něco psát na zem.

„Buďte připravení na nejhorší, až se magický kruh aktivuje, budete mít jenom chvilku. Jakmile se dostanete na druhou stranu, je to na vás, jasné?”

„?...Ano.”

Zatímco pokračovali v aktivaci, reflexivně jsem odpověděl na Pergiova slova. ...Hádám, že to bylo opatření proti hordám netvorů. Ach, počkat. Není to náhodou tak, že je tohle roční období?

„Ach! Počka—”

Rinia si to náhodou také uvědomila ve stejnou chvíli jako já. Ale než jsme si toho všimli, Nanahoshi už dokončila přípravy. Na zem, kam něco napsala štětcem, položila magické krystaly. Jakmile to udělala, magický kruh, co byl předtím jen matně osvětlený, vydal zářivé světlo. A mé tělo to okamžitě nasálo do magického kruhu.

Část 4

„Uwaph!”

Než jsem se nadál, tělo jsem měl už ve vodě. Na místě, kde jsem stál v magickém kruhu, jsem měl vodu až k břichu. Okamžitě poté magický kruh pozbyl své zářivé světlo.

„Mňau! Jak jsem si myslela, teď je období dešťů!”

Zatímco Rinia byla zaneprázdněná svým křikem, já jsem nesl Lea. Nesl jsem ho jako zavazadlo, to bylo přirozené, přece jen by byl celý pod vodou. Ale byla to škoda, promočilo to i tu krabici se zákusky.

Voda byla chladná. Pokud brzy nenajdeme nějaké suché místo, rozhodně se nachladíme. No, dokonce i běžná rýma se dala detoxikační magií okamžitě vyléčit.

Zatímco jsem hledal schody do vyššího podlaží, všiml jsem si, že tu nebyly. Pokud to bylo takhle, pak... Povolal jsem ducha světla, aby nám dělal pochodeň, a pátral jsem kolem po schodech vedoucích dolů. Vypadalo to, že tato místnost byla na nejvyšším patře budovy, takže ji to nemohlo naprosto zatopit.

„Šéfe, mňauy, dělej něco!”

„Drž jazyk za zuby a počkej chvilku.”

Prozatím bude lepší, když se nejdřív vydáme někam výš. Při výšce hladiny tady by v oblasti nad námi neměla být žádná voda. Zatímco jsem takhle přemýšlel, vytvořil jsem zemní magií na povrchu zdi schody. Dál jsem to takhle tvořil, dokud jsem se nedostal ke stropu.

„Fu~h!”

Když jsem strop zničil magií, byl z toho východ.

Šel jsem ven.

Naprostý liják. Když jsem si prohlédl okolní scenérii, byly to jen obrovské stromy seřazené jeden vedle druhého, tyčící se vzhůru a kvůli hustému listí nebylo vidět oblohu. Celá oblast pod námi byla zaplavená proudem zakalené vody. Byla to jako scéna iluzorního lesa uprostřed řeky. Nebylo o tom pochyb, tohle byl Velký les.

Momentálně jsem stál na vršku trosek. Skoro celé byly pod vodou.

„To bylo nebezpečné, mňau, co budeme dělat pak, mňau? Neuvážili jsme roční období, mňau.”

Rinia a Leo také vyšli.

„Mohli bychom jít po ledu nebo cestovat lodí vytvořenou magií.”

„Ooo, co jiného od tebe čekat, šéfe, mňau.”

„Ale v tomhle dešti neznám cestu do Dorudie.”

„Ach jo, ani já v tomhle případě neznám cestu, mňau...”

Jo. Ty trosky byly přece jenom zatopené až po vršek. Hloubka vody byla zhruba 5 metrů. Cokoli, co se dalo považovat za orientační znamení, bylo pravděpodobně pod vodou.

„C-co budeme dělat, mňau?”

„Co takhle kdybychom tady počkali na konec období dešťů?”

„Když skončí období dešťů, nastane období páření, mňau, a pak bych možná mohla být k užitku, mňau.”

Aha. Období páření, co? Než abych byl doma, zrovna jsem cestoval, byla vysoká pravděpodobnost, že svá nutkání nedokážu potlačit. Možná nakonec skončím tak, že zaútočím na kohokoli, co bude jen trochu k světu. Ach, počkat, co takhle kdybychom se znovu vrátili do Sharie a pak si od Orsteda půjčili nějaký magický předmět...

„Haf!”

A zrovna v té chvíli Leo štěkl. Zatímco napřimoval hruď, díval se ke mně. Hádám, že se snažil mě o něco požádat.

„Je to pravda, mňau?!” odpověděla mu Rinia.

„Haf!”

„Co jiného čekat od Jeho posvátné Zvířeckosti, mňau!”

Leo štěkl a Rinia mu odpověděla. Byl jsem rád, že jsem vzal Riniu s sebou. Jak jsem si myslel, Bau*n Gal byla nezbytná. (Pozn.: Odkaz na něco, těžko říct na co...)

„Co je, Rinio?”

„Řekl, že zná cestu do vesnice, abychom akorát připravili loď, mňau.”

„Aaa, aha.”

Co jiného čekat pod Jeho posvátné Zvířeckosti. Zatímco jsem si myslel tohle, vyrobil jsem zemskou magií loď.

Protože jsem ji vytvořil s pomocí magického umění, použil jsem celkem masivní množství magické moci. Ale zatímco jsem ji udělal co možná nejodolnější, také jsem ji udělal co možná nejlehčí. Takže aby si zachovala svou odolnost, vytvořil jsem ji ve tvaru včelí plástve. V dutých částech uvnitř jsem zachytil vzduch, aby se víc vznášela, až na ní pojedeme.

Zatímco jsem zohlednil tohle, po hodině jsem ji konečně dokončil. Byla ve tvaru nešikovně vytvořeného čtvercového raftu. No, dobře se nadnášela a řídila se magickou mocí. Takže s tím nebude žádný problém.

„Dobrá, pojďme!”

„Šéfe... Je tahle věc vážně bezpečná, mňau? Máš dost magické moci, mňau? Nepotopí se uprostřed cesty, že mňau?”

„Taková šance je nulová a po cestě do vesnice si odpočineme na vršcích stromů.”

Jak jsem to říkal, skočil jsem na raft. Byl trochu nestabilní, ale to se dalo uprostřed cesty snadno napravit.

„Ugh, jsem z toho celkem nesvá, mňau...”

„Haf!”

„Ach! Šéfe, jeď tamtím směremňau.”

„OK. Takže vyrážíme.”

Začal jsem pohánět raft manipulací proudu směrem, kterým ukázal Jeho posvátná Zvířeckost Leo.
-------------------------------------------------

~ Jelikož to vypadá na další dlouhou kapitolu, tentokrát jenom půlka. ~

<Předchozí>...<Následující>