Kapitola 197

Kapitola 197 – Firemní spekulace

Část 1

Na nejvyšším patře Věže Močál. Tam stál mladý rytíř, kterému bylo teprve 15 let, jménem Lionheart, co se zhrublým dechem svíral meč.

„Haa... Haa...”

„Kukuku, co se děje, hrdino, tohle je konec?”

Před ním stál děsivý chlápek v tmavě šedé róbě a s podezřelou bílou maskou, co mu skrývala tvář.

„Při téhle úrovni schopností sis vážně myslel, že dokážeš porazit tohoto Velkého zlého mága Rude... Ehm, tím myslím Rudo Ronumu?”

„Zatraceně, zatraceněěě~~”

Lionheart sevřel svůj meč a přinutil své ztěžklé nohy udělat krok dopředu a máchnout mečem v útoku svou plnou silou. Ale Rudo Ronuma ten útok snadno vykryl a namířil na Lionhearta svou pravou ruku. V té chvíli místností proletěla neviditelná nárazová vlna a odfoukla Lionhearta zpět.

„Guwaaa?”

„Ach! Lionhearte!”

Žena, co byla řetězy připoutaná v koutě místnosti, ze sebe vydala srdceryvný výkřik. Byla oděná ve světle růžových šatech a na hlavě měla stříbrnou korunku. Byla to princezna z malé země na severním území, Twall, a jmenovala se Geltraude.

„Uklidni se, princezno, hned toho úchylného darebu porazím! A potom se vrátíme do Twallu...!”

Když se Lionheart povzbudil touto hláškou, přinutil se zvednout se na své rozechvělé nohy a s veškerou svou silou se otočil na Geltraude, aby se na ni konejšivě usmál. Navíc Rudo Ronuma už panikařil.

„Cože, hej, o kom jsi zrovna řekl, že je úchyl?!”

„Ty! Svléknout princezně kalhotky a navíc JE MÍT NA HLAVĚ... STYĎ SE!”

„To... to není pravda! Tohle... tohle jsou skutečné kalhotky mé manželky! Neudělal bych něco tak nezdvořilého...!”

Nebyla to otázka toho, čí to byly kalhotky. Lionheart byl poslední rytíř, co ještě zůstal. Pokud by ho porazil, princezna Geltraude by se rozhodně stala hračkou Rudo Ronumy. Byla by to jen otázka času, než by její kalhotky nosil na hlavě.

„Uo ~O~o!”

„Příliš slabé!”

Když Zlý mág Rudo Ronuma viděl Lionheartův útok, vyhnul se tomu jako šváb a pak vypálil další útok nárazovou vlnou. Takhle se to opakovalo už mnohokrát předtím.

„Guh~a... Kruci... Princezna, nemůžu prohrát před princeznou, co miluju...!”

I když měl celé tělo pomlácené, jeho oči neztratily nic z toho plamene. Jeho mise byla mise z lásky, musel Rudo Ronumu porazit.

„Kukuku, to je celkem velká věrnost. Ale aby král na záchranu unesené princezny poslal tak málo lidí, vážně to stojí za tu tvou věrnost?”

„Tohle nemá se zemí co dělat, já... já... miluju princeznu!”

Celou Věží Močál se ozval Lionheartův výkřik od srdce. Geltraude to tak hluboce dojalo, že si rukama zakryla ústa a z očí se jí začaly řinout slzy.

„Uoo~o~o!”

„Kukuku, jak nádherná láska. Ale rozdíl v našich schopnostech se nedá překonat jen láskou!”

„Guaa!”

Rudo Ronuma znovu odrazil Lionhearta.

„Sa-sakra... už jenom kousek... vždycky takhle utíkat!”

„Kukuku, tohle mé já, co chceš porazit. Kdybych spatřil figurínu kmene Supardů, byl bych nesmírně slabý, ačkoli ta historka z obrázkové knížky je jiná, než co lidé znají... hahahahahahahaha!”

„!!!”

Kvůli těm slovům byl Lionheart omráčený. Figurína kmene Supardů, náhodou o ní věděl. Než sem přišel, podezřelý věštec ho přinutil vyslechnout si jeho přehnanou věštbu a pak ho nakonec přinutil si vzít figurínu té Magické rasy. Řekl, že až přijde čas, bude mu užitečná... ale nebylo možné, aby to byla pravda!

Lionheart skočil ke své brašně, co odhodil vedle dveří. A z ní vytáhl figurínu. Figurínu válečníka se smaragdově zelenými vlasy s bílým kopím! A obrázková knížka, co vypráví jeho historku!

„Aaa! To... to nemůže být pravda!”

„Ano, je to kmen Supardů—”

„Není o tom pochyb, to je chlápek, kterého svět odsoudil jako zlého, ale ve skutečnosti to je kavalír, co miluje děti, a také skvělý hrdina, co svrhl Laplaceho, to je figurína Ruijerda Supardie!”

Lionheart tu historku neznal. Nečetl tu knížku. Ale účinek byl výtečný.

„Ach, kruci, moje moc se zmenšuje...!”

„To je ono! Lionhearte! Teď!”

„Uoo~o~o!”

Rudo Ronuma se potácel. Princezna Geltraude vykřikla. Lionheart se rozběhl s mečem v ruce.

Rudo Ronuma na něj namířil svou už zesláblou rukou, ale bylo příliš pozdě. Lionheart zabodl meč velmi hluboko do Rudo Ronumovi hrudi... nebo ne. Bylo slyšet gakin, byl to zvuk, jak něco křuplo. Pod róbou měl něco dalšího.

(Ku... takže tohle je také zbytečné...)

V další chvíli, když se chtěl Lionheart užuž vzdát.

„Guaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!”

Byla slyšet Rudo Ronumova náhlá smrtelná agónie, celé jeho tělo bylo zahalené světlem a odvanulo ho to vzad. Za ním byl balkón. S dutým zvukem narazilo Rudo Ronumovo tělo do zábradlí balkónu a zatímco ze sebe vydal hloupé „geffu~~u!”, spadl. Tohle bylo třetí patro ve věži. Pokud se jednalo o toho mága, pád z takové výšky ho nezabije. Jakmile si to Lionheart pomyslel a pokusil se podíval pod balkón.

Pod balkónem došlo k velké explozi. Vlna výbuchu se prohnala kolem Lionheartových tváří a rozcuchala mu vlasy.

„?”

Když výbuch pominul, Lionheart se znovu pokusil podívat a dole na úpatí věže spatřil díru. Stromy kolem místa, kam Rudo Ronuma spadl, byly všechny vyvrácené. A uprostřed, kde došlo k výbuchu, byl kráter.

„...”

Pak si to Lionheart uvědomil. Možná že ten jeho poslední úder zničil jádro Rudo Ronumova brnění. Kvůli tomu se jeho magická kontrola dostala mimo kontrolu a Rudo Ronuma vybuchl jako prasklý balón.

Jinými slovy, vyhrál. Lionheart vyhrál.

„Lionhearte...!”

„Princezno! Už jsme v bezpečí!”

Lionheart přiběhl k princezně a objal ji.

„Lionhearte... aaa, Lionhearte, věřila jsem, že mě rozhodně přijdeš zachránit!”

„Princezno... jsem si vědom toho, že to, že jsem se do tebe zamiloval, je mimo můj dosah. Naše společenské postavení je příliš odlišné... ale, ale...”

„Aa, na něčem takovém mi nezáleží, Lionhearte... já... taky tě velmi miluju.”

„Princezno... Ta tvoje slova jsou mi jako balzám na duši! Takže prozatím se vrátíme!”

„Dobře!”

Zlý mág Rudo Ronuma byl mrtvý.

Po tomhle Lionhearta oslavovali jako hrdinu této země. Dostalo se mu šlechtického titulu vysokého řádu a stal se blízkým společníkem krále a princezny. Ti dva se pak vzali a žili spolu šťastně až do smrti.

Konec.

Část 2

– Rudeovo hledisko –

„Aa~ch! To bylo o chlup.”

Tentokrát byla mise [Spárovat mladého rytíře Lionhearta a princeznu Geltraude z malé země]. Vypadalo to, že jejich potomek bude Orstedovi užitečný.

V případě těch dvou bylo přirozené, že i kdyby se milovali, nemohli to kvůli rozdílu v postavení říct.

Král o jejich lásce věděl a dokonce je povzbuzoval. Ale problém tkvěl v rodové linii, a tak potají naplánoval „nějakou situaci, kde by se Lionheart mohl stát hrdinou” nebo něco takového, ale při Lionheartově bojácné povaze nebylo možné, aby ukázal svou chrabrost. A tak král musel tak jako tak vytvořit situaci, kde by se Lionheart vzchopil. A tak začal válčit se sousední zemí a poslal Lionhearta na přední linii, kde bojácný Lionheart samozřejmě zemřel. V důsledku čehož se z princezny Geltraude stala politická figurka a provdali ji z politických důvodů.

A tato historka se vyprávěla v písni, kterou Geltraude složila v pozdějších letech. O tom, jak se princezna zamilovala do mladého rytíře s rozdílným společenským postavením. A když se o tom dozvěděl král, rozhněval se a poslal mladého rytíře na přední frontu, aby tam zemřel. Princezna nechápala, co se její otec snažil udělat.

Každopádně mou prací tentokrát bylo napravit jejich pokroucený osud a dát dohromady Lionhearta s Geltraude.

Nejdřív jsem zkontaktoval krále. Navrhl jsem mu, že princeznu unesu a zavřu ji ve věži uprostřed lesa na okraji země. A on pak může poslat Lionhearta, aby jí pomohl. Nejdřív o mě král pochyboval, ale když jsem použil Arielino jméno, přesvědčil jsem ho.

Já, jako Zlý mág Rudo Ronuma, jsem princeznu unesl. Uvěznil jsem ji ve věži, co jsem si vlastnoručně vyrobil. Byla to mizerná budova, která by pravděpodobně spadla po jediném zemětřesení, ale to teď nebyl problém.

Než se Lionheart vydal na cestu, převlékl jsem se za věštce a dal jsem mu nápovědu, jak porazit Rudo Ronumu. Využil jsem té příležitosti a šířil div figuríny kmene Supardů, takže jsem tím zabil dvě mouchy jednou ranou. Později jsem se vrátil do věže a lhostejně čekal, až Lionheart přijde a bude se mnou bojovat v těžkém souboji, než tu situaci obrátí.

Ačkoli to znělo snadno... Od přípravy, vyjednávání až po trénink jsem to všechno dělal sám.

Když jsem o tom později přemýšlel, tak nějak jsem měl pocit, že jsem z toho udělal až příliš velkou intriku.

„Jsem tak unavený...”

Každopádně tahle mise byla taky úspěšná. Po slovech díků od Orsteda za odvedenou práci jsem se vrátil zpět domů.

Po jednom měsíci jsem se vrátil do Magického města Sharii.

Hádám, že tuhle únavu vyléčí Sylphy. Jak jsem sledoval ten mladý pár jako dvě hrdličky, z nějakého důvodu jsem chtěl strašně moc vidět Sylphin rozpačitý výraz. S tímhle jsem chtěl noc strávit vášnivě. Abych uvolnil své zvířecí instinkty... Ale poslední dobou si na to Sylphy zvykla, už se nad tím moc nerozpakovala. Když jsem se nedávno bez rozmyslu proplížil, abych se podíval, jak se převléká, řekla: „Ach, prosím, podrž mi tyhle kalhoty.” A dala mi je. Nebylo v tom dost stydlivosti. Přál bych si, aby řekla něco jako: „No vážně, Rudi, jsi tak vilný.” Nebo něco takového.

Část 3

Každopádně jsem konečně doma.

Beat mi jako obvykle otevřel dveře. Dotkl jsem se Erisina bříška, osahal jsem Sylphinu prdelku, pohladil jsem Laru po vlasech, olízl jsem Sylphy ucho, Leo mi olízl ruku a Lucy ode mě utekla... Ulevilo se mi, když jsem byl v obklopení své rodiny. Tak mě tak napadá, v předchozím životě když se otec vrátil domů z pracovní cesty, i když v tváři vypadal znaveně, při pohledu na jeho rodinu se mu okamžitě ulevilo. Možná se přesně takhle cítil.

Dneska přijde domů Norn, takže zatímco jsme čekali, až Norn a Roxy přijdou domů, myslel jsem si, že strávím tu volnou chvilku v obývacím pokoji; zatímco jsem se hluboce zabořil do pohovky. Najednou jsem si toho všiml.

„Ale? Aisha dneska není doma? Šla nakupovat?”

Jakmile Lilia zaslechla mou otázku, její tvář se změnila. To byl ale výraz. I Sylphy vyhlížela tak nějak ustaraně. Eris se tvářila jako obvykle.

Tohle nebyla dobrá atmosféra. Copak se asi děje?

„Totiž, Aisha poslední dobou tráví hodně času venku...” řekla Lilia omluvným tónem.

Venku... Ach, aha. To mi připomíná, že jsem ji posledně požádal, aby Riniu podpořila v práci.

„Totiž, posledně jsem ji vlastně požádal, aby mi pomohla s jednou prací, není to tohle?”

„Ne... i když říkáš pomoct s prací... ale ona se stýká s pár zle vyhlížejícími chlápky a jejich počet se pořád zvyšuje.”

Když jsem se doslechl o zle vyhlížejících chlápcích, na mysl mi vytanuli chlápci s účesem mohykána a vycpanými rameny. Na světě, kde byl benzin vzácný, jezdili na motorkách s vysokým množstvím emisí a křičeli „jahá”.

Nebo nějací kolegové, co se shromažďují kolem Riniy.

„Ehm... Rudi. Poslední dobou jsem ve městě viděla spoustu divných chlápků a nic se s nimi nedá dělat. Všichni nosí černé oblečení, ale Aishu jde často vidět s nimi.”

Pořád to bylo méně než měsíc, co jsem ji o to požádal. Ať jsou okolnosti jakékoli, aby se město změnilo takhle rychle... Zdálo se, že tu nepadlo ani slovo o nějakém shromáždění. Navíc černý oděv... Ehm~.

Brzy jí bude 14 let. Teď byla v pubertě, v rebelském věku, v období nemocí 8. třídy. Bude se vzpírat a stavět se proti svému bratru a rodičům, byla to léta, kdy bude namítat chladnými slovy. Neříkejte mi, že když jsem jí dovolil jít ven, došlo k nějakému kulturnímu šoku, zatraceně! Co se jí vlastně stalo, že se začala stýkat s takovými chlápky. (Pozn.: Nemoc 8. třídy neboli tzv. chuunibyo). 

„Omlouvám se, pane Rudee. Už Aishu nenechám dělat něco takového. Až se dneska večer vrátí, řádně jí vyhubuju.”

Ach, takže to znamená, že nezůstává venku celou noc a nevrací se domů až ráno. Takže, pokud to bylo takhle, prozatím se mi ulevilo.

Jakmile jsem si to pomyslel, Sylphy řekla něco divného: „Ale Aisha řekla, žes jí to dovolil, Rudi.”

„...”

Dovolil jsem jí to? Po těchto slovech se mi v hlavě rozvinuly ty nejhorší možné scénáře. Zatímco Rinia přijímala přihlášky lidí shromažďujících se ve skladu, ti násilníci se sprostě usmáli a olízli si přitom rty. Jejich pohledy se upíraly k těm dvěma nádherným dívkám, Rinie a Aishe, co jsou zatuhlé na místě. Uvnitř stěsnaného skladu je takhle obklíčí...

Rinia měla samozřejmě vysokou bojovou moc, ale jenom na obecné úrovni. A proto by se neudržela, kdyby proti ní vyrazilo velké množství nepřátel.

Tak mě tak napadá, i když je Aisha ještě dítě, poslední dobou její tělo prodělalo značný růst. Hlavně její poprsí, které bylo v procesu přibližování její matce. A dokonce i v mých očích jako jejího bratra byla roztomilá. Osvěžující výraz, co zdědila po Paulovi. A když se to zkombinuje s jejím zubatým úsměvem, účinek je dvojnásobný.

Aaa, zapomněl jsem na tak prostý fakt. Rinia a Aisha, obě jsou nádherné. Jak jsme je mohl nechat samotné shromažďovat spoustu špatňáků? Nebylo to to samé jako hodit čerstvé maso do hejna žraloků? ...Ne, neměl jsem žádný důkaz, že to byla sbírka špatných chlápků!

„Eris, proč jsi ji nezastavila?”

„...eech? Proč to musím udělat?”

Eris naklonila hlavu. Aach, možná že Eris neměla o Aishu takový zájem.

„Nic jsem neudělala, protože ti chlápci nejsou nic moc.”

Ne, pro Eris nebyl rozdíl mezi lvem a kočkou. Dokonce i Sylphy a Lilia se trápily, že Aisha byla v obklopení spousty špatných chlápků. Z Erisina pohledu možná nevypadali tak špatně, možná na úrovni zlomyslných chlapců.

Ne, nespoléhej se na Eris. Teď byla těhotná. Kromě toho to já jsem tahal za drátky. Byla to moje zodpovědnost.

„...Aha, vypadá to, že to musím vyřešit sám.”

Jelikož jsem Aishě výslovně neřekl, s kým se stýkat, nebudu ji obviňovat. Dokonce i ta [spousta zle vyhlížejících chlápků], pokud si s nimi promluvím, možná to dopadne tak, že jsou hodní. Ale všechno má svůj limit. Aisha byla přece jenom stále nezletilá, někteří její kolegové by se k ní mohli chovat jako k příhodné ženě. A myslím, že je mou povinností jejího staršího bratra ji nabídnout pomoc. Myslím, že i Paul by udělal to samé. Ne, myslím, že i Paul by se klasifikoval jako [Zle vyhlížející chlápek].

„Víte, kde se zdržují?”

„Ukážu ti to,” řekla Eris okamžitě.

Ale byla těhotná. Za žádnou cenu nemohla jít. Kdyby došlo k boji, rozhodně by z toho vzniklo něco nebezpečného, což by nebylo dobré.

„Já půjdu,” nabídla se Sylphy, ale já zakroutil hlavou.

„...Ne, prozatím půjdu sám.”

Za předpokladu, že se stane to nejhorší... Kromě toho pokud se nic špatného nestane, nebylo třeba je obtěžovat. Takže nejdřív jsem musel jednat sám, abych obhlédl situaci.

S touhle myšlenkou jsem znovu odešel z domu, jen co jsem přišel. Šel jsem směrem k Aishinu úkrytu.

Část 4

Sylphy mi řekla směr. Třetí ulice ve čtvrti dobrodruhů. Bylo to daleko od hlavní ulice.

Byla to úžasná, dvoupatrová budova postavená z antimagických cihel. Její tvar byl podobný gildě dobrodruhů nebo hostinci. Ale působilo to trochu jiným dojmem, když se k tomu nedávno přidal štít obarvený černým inkoustem, na kterém byl uprostřed litý tygr.

Jak jsem chtěl vejít dovnitř, dveře se otevřely a zevnitř místnosti se objevili muži naprosto odění v černém. Všichni členové měli stejný černý plášť a na zádech se stejnou značkou šťastného tygra jako na štítu na dveřích. A z nějakého důvodu nesli věci jako motyky a srpy.

„Ssha! I~tsuzo~o~o! Raa~a!”

„Jasan!”

Zatímco křičeli plni bojového ducha, prošli kolem, aniž by se na mě podívali, až zmizeli na hlavní ulici. To bylo tak děsivé. To, rozhodně nebudou dělat něco takového jako povzbuzovat baseballový tým, že ne? Bezpochyby obvykle trénovali tak, že nazí bojovali proti lvům a křičeli „Tygr je silnější než lev!” To bylo nebezpečné, hádám, že teď to je v pořádku.

Ne, díky Orstedově tréninku jsem teď poslední dobou také zesílil. Z opatrnosti jsem měl na sobě i Magické brnění z kanceláře. Takže to bude v pořádku. Rozhodně to bude v pořádku. A proto neprohraju s takovými násilníky.

Teď si nemůžu dovolit ustoupit. Ta roztomilá Aisha na jednom místě s tak drsnými chlápky. Bez ohledu na to, jak byla chytrá, pořád proti nim byla bezmocná. Na noc se vždycky vrací domů, ale přemýšlel jsem, co se dělo ve dne...

Člověk nemůže hledat pomoc. Dokonce ani v případě, kdy se objeví mnoho protivníků. To je všechno v pořádku. Teď bylo na čase použít taktiku proti velkému počtu nepřátel. Po třech úderech pěstí se na chvilku otočit dozadu a pak jeden úder pěstí oplatit dalšími třemi.

„P-promiňte...”

Jak jsem otevřel dveře, vešel jsem do budovy. Okamžitě jsem dorazil na recepci... asi. Prostorná místnost s pravidelně rozestavěnými sudy. Ale ty sudy používali jako náhradu za stoly. Na sudy si pokládali lahve s alkoholem a v poklidu si vychutnávali pití.

Tohle místo bylo jako bar. A v jedné věci se to od normálního baru rozhodně lišilo.

Všichni uvnitř na sobě měli totožný černý plášť se značkou tygra na zádech. Podobně jako u té skupiny, co jsem zrovna viděl venku. To vypadalo ta~k nebezpečně děsivě.

„Máš tu něco na práci?”

Pak jsem si všiml, že se ke mně zevnitř blížil někdo ze Zvířecí rasy se lví tváří. Byl vyšší než já, dokonce byl i rozložitější. Jeho černý plášť ševelil a nadouval se a skoro se trhal ve švech. Vypadalo to, že měl úžasné množství svalů a jsem si jistý, že to byla jeho pýcha. Ale o bojové síle nerozhodovalo jen množství svalů. Dokonce ani předseda Orsted a Ruijerd nevypadali tak macho a silně jako on.

„Eeehm, totiž, moje mladší sestra, přišel jsem za ní, ale vážně tu je?”

Ale vychování bylo na prvním místě.

Například pokud byl tento člověk někdo silný, co se rád hádá, pak ho musím přimět, aby mě přehlédl. Zdvořilá řeč při prvním setkání, to bylo tajemství mého úspěchu na tomto světě. Neznamenalo to, že jsem se ho bál.

„Sestra...?”

Zatímco se tento příslušník Zvířecí rasy mračil s pochybami na tváři, přehlédl jsem celou recepci. Když jsem se na to v klidu podíval, bylo tu mnoho mužů v černých pláštích a také mnoho žen. Nevypadali nijak zvlášť jako špatní lidé, nikdo z nich nevypadal jako válečník veterán. Student magické univerzity byl přinejmenším jeden řád nad nimi, co se drsného vzezření týče. Zle vyhlížející chlápci... Vážně přemýšlím, jestli jsou doopravdy špatní? Každopádně to vypadalo, že mezi nimi Aisha nebyla.

„S dovolením...”

Když si mě ten zvířecí chlápek všiml, přiblížil tvář až ke mně. Hej— co je tohle! Přestaň s tím! Hej ty, co je tohle za místo? J-já se znám s Orstedem, víš!

V této pozici se ten muž vůbec nepohnul, jenom nos se mu pohyboval, jak mě očichával. Zdálo se, že jsem smrděl. Nebo něco takového, jak trapné.

„...?” Ten muž při všem tom očichávání pozvedl obočí. „...!”

A upřeně mi zíral do tváře, udělal dva kroky vzad a s buchnutím spadl na zadní. Nebezpečné, vypadalo to, že jsem teď vážně hodně smrděl. Což mi připomíná, že jsem se ještě od návratu domů nevykoupal.

„Ty, nejsi náhodou, Aishin...?”

Tak se mě ten muž zeptal. Vypadalo to, že mou totožnost odhalil z pachu.

„Ach, ano! Jmenuji se Rudeus Greyrat. Moje mladší sestra... není tu náhodou Aisha?”

Jak jsem na to mohl zapomenout, představení je také důležité. Představit se, vyjasnit svou příslušnost. To byl také první důležitý krok komunikace. Jen tak mimochodem to vypadalo, že mé jméno bylo v tomto městě celkem známé. Hádám, že když jsem se představil, trochu je to omezilo.

Sviiist.

Jakmile jsem řekl své jméno, atmosféra se okamžitě změnila. Lidé, všichni členové, co zaslechli mé jméno, teď otočili hlavu ke mně.

„Greyrat...”

„Takže on je...”

„Když si pomyslím, že konečně nastal den, kdy se s ním setkám...”

Tak nějak jsem dokonale cítil změnu v atmosféře. Tohle vypadalo zle. Tenhle pocit, tak nějak jsem z toho cítil nostalgii. Jako když jsem se dávno omlouval nějaké skupině, když jim Eris něco provedla. Takový pocit. Možná už bylo příliš pozdě a Eris už je jednou zmlátila.

Hm? Tak potom proč se Aisha nevrátila? Ach, možná že už Aishe dali pár detailních instrukcí. Ojoj, takže Aisha tu byla ze své vlastní vůle? Nemožné. No ano, rozhodně museli použít nějakou výhrůžku.

Kruci, jak jsem mohl udělat takovou chybu, abych vyzradil vlastní jméno. Možná by bylo v pořádku, kdybych se představil jako Záhadný maskovaný mág Rudo Ronuma. Jinými slovy nemělo smysl se nad tím dohadovat.

„...to je... předseda!”

„...předseda!”

„Pan předseda Rudeus...!”

Když jsem o tom začal přemýšlet. Lidé mě začali obklopovat a sklonili hlavu. Ze stoje vzpřímeného se mi uklonili pod úhlem 45 stupňů. Všichni to udělali najednou. Co je tohle?

„E~ehm.”

Jak jsem se díval na toho mladíka ze Zvířecí rasy, ukazoval mi vršek hlavy.

„Neomluvitelné, abych neznal ani předsedovu tvář...”

„Ech?”

„Tudy, prosím, zavedu vás za poradkyní.”

„Poradkyní? Ach, ano.”

V této situaci by normálně nebylo moudré ho následovat... Ale abych viděl, co je uvnitř, musel jsem tohoto zvířecího mladíka, kterému se svaly táhly až k ocasu, následovat. Povede mě a já ho prozatím budu následovat.

„Prosím.”

Jak jsme vystoupali po schodech, zavedl mě k nejvnitřnější části budovy. Byla to zšeřelá místnost se závěsy zataženými. Na stěně visel portrét záhadně vyhlížejícího krasavce, byla to taková divná místnost. Na tom místě se ten chlápek zastavil. Na tom místě přebývaly zlé osoby číslo jedna v celém tomto městě.

Ty dvě uvnitř měly také černé pláště. Navíc kolem krku měly bílou šálu, i když brzy bude léto, a v této uzavřené a zšeřelé místnosti měly sluneční brýle. Seděly naproti sobě a s pochmurným úšklebkem počítaly zlaťáky.

„Nyahahahahaha. Jak jsem si myslela, objednat si sluneční brýle byla přece jenom správná volba. Zář ze všech těch zlaťáků mě rozhodně oslepí, mňau!”

Tahle se nahlas smála, zatímco se zlověstně usmívala. Kvůli tomu efektu osvětlení jsem dokonce viděl, jak se jí zuby od mincí zlatě leskly.

Její tvář jsem kvůli slunečním brýlím nedokázal poznat... Ale nebylo o tom pochyb, oči za těmi brýlemi byly ve tvaru dolárků. Oči měla k ničemu.

„E~hm, tohle je platba za tento měsíc, mňau!”

„Hm~”

A ta, co přikývla, byla také mladá dívka se slunečními brýlemi. Také seděla na židli a naparovala se s panovačným přístupem jako nějaká důležitá osoba.

Takhle hrdě zvedla ruku a přijala od první ženy měšec zlaťáků. Zdálo se, že počet těch zlaťáků bylo kolem deseti. Podle jejich vzhledu to nebyla asurská zlatá mince, ale ranojský zlaťák, co se obvykle vídal a používal v této oblasti. Mladá dívka pokročila k přepočítání a pak hodila zlaťáky do pytle se zlatem, co byl nedaleko. A se skřípěním napsala sumu mincí na papír a podepsala jej. Pak to vrátila první ženě.

„Hm~, ano.”

„Samozřejmě, mňau!”

„A?”

Mladá dívka bradou pokynula té ženě.

„Nyahehehehe a tohle je poplatek pro poradkyni, mňau!”

Žena vzala z věžiček zlatých mincí na stole pár zlaťáků a dala je mladé dívce. 5... Ne, 6 mincí.

„Tady, i potom nás prosím podporuj, mňau?”

„Samozřejmě.”

„Nyafuhihihi, paní poradkyně je tak zlá, mňau.”

„He~ ne tak zlá jako Rinia.”

Zatímco se mladé dívce rozlil na rtech zlý úsměv, vytáhla z toho předešlého měšce, co před tím dostala, další měšec. A pak ten měšeček okamžitě zmizel v jejím výstřihu.

„Ach!”

Pak si všimly mladíka ze Zvířecí rasy a mě.

„Vedoucí Rinio, poradkyně Aisho. Předseda Rudeus přišel na inspekci.”

Ty dvě osoby, co byly oblečené jako šéfky mafie, byly Aisha a Rinia.

Část 5

Seděl jsem na nedaleké pohovce. Aisha a Rinia seděly přede mnou.

„Tohle, jak se z toho stalo tohle?”

Prozatím se pokusím si vyslechnout, co se vlastně stalo. Někdo mi to musí vysvětlit, takový jsem měl pocit. No ano, rozkázal jsem Aishe a Rinie, aby shromáždily ve městě lidi.

Ale ta budova, co jsem jim na to propůjčil, nebyla tahle. A nikdy jsem jim neřekl, aby ty chlápky oblékly do černých plášťů. A taky počet shromážděných lidí tady už přesáhl můj předpoklad.

„E~hm, vážně jen dělám, co jsi mi řekl, brácho. Shromáždit lidi a pak je použít na zahájení nového podnikání.”

„...hoo, řekni mi o tom do podrobna.”

Pak mi to Aisha vysvětlila. Všechno, co se od té chvíle stalo. Hned poté, co Aisha a Rinia shromáždily lidi. Zaměřily se na shromáždění studentů a vystudovaných z magické univerzity a lidí z gildy dobrodruhů a podařilo se jim hned najít 30 lidí.

Najednou měly 30 lidí. Tehdy je to začalo trápit, ve skladu, co jsem koupil, začalo být hned těsno. A tak Aisha provedla svůj tah a ten samý den ten sklad prodala. Použila své konexe na vyhledání sponzorů a zdálo se, že se jim podařilo pronajmout si tuto budovu.

Jen tak mimochodem, zdálo se, že jejich sponzory byli Zanoba a Cliff. Ten portrét, co visel v této místnosti, byl můj portrét, co nakreslil Zanoba. Bylo to příliš přikrášlené, skoro se mi to nepodobalo.

„Ale jak jsem si myslela, když se tu shromáždili, neměli vůbec žádný smysl jednoty. Musíme něco pravidelně dělat.”

Při tom počtu shromážděných lidí a při počtu dní, dokud se vrátím. Pokud jim někdo nedá rozkaz, co by měli dělat, zdálo se, že by se hned rozešli.

A tak Aisha zašla do Nebeského paláce poradit se s Nanahoshi. Vzala si ze stolu z mého pokoje Pergiovu píšťalku a povolala Arumanfiho. Když se pozdravila s Pergiem, dostala od Nanahoshi pár rad.

„Ech? Setkala ses s Pergiem?”

„Jo. Je tak skvělý.”

Aby šla na tak děsivé místo bez mého vědomí. Kdyby ho urazila, přišla by o život. Ne, Pergius byl velmi shovívavý, hádám, že by proti nezletilému neudělal něco tak dětinského. Pokud nevinně řekla, že je skvělý, Sylvaril na ni byla taky hodná.

„Takže?”

Podle Nanahoshina doporučení jsme potřebovali [Uniformu] a [Vychování]. Pokud všichni budou mít stejné oblečení, vytvoří to pocit soudržnosti. Když toho dosáhneme, nerozprchnou se, ani když nebudou mít co dělat. Navíc když je naučíme něco o správném vychování, posílí to jejich víru v podnik a snadno získáme jejich důvěru.

Aisha jednala dle Nanahoshiny rady a od své známé z obchodu s látkami koupila hromadu levného oděvu. A to, co měli ve velkém množství, byl tento pochmurný černý plášť. Aisha to bez přílišného přemýšlení koupila. Za vlastní peníze koupila žlutou látku a vypadalo to, že na každý plášť jeden po druhém vyšila znak krysy. Znak krysy. Protože jsem Greyrat, byla to krysa.

Kvůli žluté na černé jsem si byl téměř jistý, že to je tygří značka. Není to pěkné, že je ten tygří znak támhle tak skvělý, skoro jsem to řekl.

Každopádně když teď měli totožné oblečení, Aisha je naučila, jak se uklonit. Stejný typ úklony, ve které jsem nejzručnější, zdvořilá úklona pod 45. stupněm. Jinak známá také jako OJIGI. Když si to všichni zapamatovali, budou známi jako zdvořilá organizace. A tak to byl začátek ucelené formace skupiny lidí v černém oděvu.

Poté Aisha přemýšlela, co by ti lidi mohli dělat.

Ale většina Zvířecí rasy tady vlastně toužila po Rinie. Neměli žádné nadání kromě boje, jejich koníčkem byl svalový trénink a mnoho z nich neznalo abecedu nebo číslice, o nějakém čtení ani nemluvě. Ačkoli mezi nimi bylo pár chytrých chlápků, poměr chytrých chlápků k svalohlavcům bylo 1%. Když využila této skutečnosti, napadlo ji jenom to, aby utvořili žoldáckou družinu.

A tak se rozhodlo, že utvoří žoldáckou družinu. A pak se rozhodlo i o jméně družiny. Použili pseudonym, co jsem vždycky používal, a vznikla z toho Rudova žoldácká družina.

Ale tady jsme byli v Magickém triumvirátu. A mezi těmi 3 zeměmi bylo Magické město Sharia relativně pokojné. Jelikož neměli žádnou zkušenosti z války, chvíli trvalo, než by se připravili.

Tváří v tvář těmto okolnostem Aisha vymyslela nový plán, takzvané bodyguardovské podnikání. Za danou částku peněz a po dané časové údobí firma vyšle několik žoldáků. Z těch několika vyslaných lidí vybrali člověka s nejlepším citem pro bitvu jako velitele. A také pokud se žoldák zraní nebo zemře, okamžitě se vyšle jiný žoldák jako jeho náhrada. Jak se řeklo, bodyguard je vázán smlouvou. Rozhodně to nebyla organizace gangsterů. Absolutně to nebyla organizace gangsterů.

„Takže pokud začneme s takovou prací, okamžitě získáme slávu.”

Rinia byla vskutku dedorudijská princezna. Tento žoldácký podnik mohl podivně snadno nabýt důvěru, mezi členy byly také dobré vztahy a díky Aishině propagaci se okamžitě proslavili. Po 14-15 dnech od založení podniku dostali zakázku od Rytířů Ranojského království, vedoucího Magické gildy a Dílny na magické nástroje. A s tím se zvýšil i počet registrací nových členů, teď se ve městě zdržuje téměř 50 lidí.

V tomto městě byli různí lidé od dobrodruhů a rytířských řádů, studentů, kovářů až po zaměstnance obchodů s magickými nástroji a různými profesními frakcemi, samozřejmě často docházelo k roztržkám a rvačkám. A tudíž se zrodila existence, co stojí na neutrální straně, aby je chránila. Trhliny mezi jednotlivými frakcemi vyžadují takovou existenci.

Ale stačí jeden špatný tah a sami žoldáci se stanou novou frakcí... Ale Aisha si myslí, že to je v pořádku, protože dostávali různé práce od různých frakcí a nedělali mezi nimi žádné rozdíly.

„Kvůli tomu dostávám plat odděleně od peněz, co platíme družině. Získali jsme mnohem větší profit, než jsem myslela.”

„Vážně, mňau, když si pomyslím, že jsme pro firmu vydělaly tolik peněz, mňau. Jsme upřímní lidi, mňau.”

Prozatím. V bytí dobrodruhem a bytí bodyguardem byl malý rozdíl. Zdálo se, že ten měsíc od založení vydělali slušnou částku a jejich příjem se už stabilizoval.

Individuální plat samozřejmě nebyl tak velký, pořád bude chvíli trvat, než Rinia splatí svůj dluh.

Ale se stavem, v jakém je teď toto podnikání, bylo stále možné se rozšířit. Až nashromáždíme kapitál, mohli jsme se rozšířit nebo začít s novým podnikáním. Rinia možná bude moct splatit svůj dluh najednou. A pokud to tak bude, než Rinia splatí zhruba půlku, pravděpodobně budu moct odepsat zbytek. Stejně nejsem nijak zvlášť fixovaný na peníze.

Upřímně jsem čekal, že udělají něco naprosto jiného. To, co vytvořily, se velmi lišilo od mých očekávání, ale uspěly, takže to je v pořádku. Tím myslím, ani já jsem nečekal, že to půjde takhle dobře.

Tajemství úspěchu, hádám, že to bylo díky Aishině vedení. Vyplatilo se mi, že jsem jí svěřil úlohu dohlížet na firemní finance. Tahle geniální dívka to konečně začala brát vážně, o tom nebylo pochyb, bude to jen ještě chvilku trvat. Tím myslím, že takhle začne všechno dělat vážněji.

„Ale Aisho, když si pomyslím, že máš až tak moc ráda peníze...”

„Ech, tak to není!”

Bezděky jsem to řekl s povzdechem. A kvůli té nečekané hlášce Aisha trucovala a vypadala tak nějak deprimovaně.

„Já mám ráda tebe, brácho! Protože jsi mi řekl, abych se toho chopila, velmi pilně teď pracuju, ne?”

„Aisho...”

Očí jí zářily... To bylo tak roztomilé~~ Ulevilo se mi, že jsem vůči své mladší sestře nic necítil.

„A taky by bylo otravné, kdyby tahle kočka skončila zpět doma.”

Ach, takže to byl její skutečný úmysl. Ačkoli jsem měl před chvilkou pocit, že jejich vztah vypadal dobře, jestlipak to tak ve skutečnosti není? Ne, tohle a tamto je něco jiného.

„Bez ohledu na to, co se stalo, dobrá práce!”

„Ehehe, díky.”

Když jsem ji pohladil po vlasech, spokojeně se usmála.

Každopádně. Takhle můžeme čekat, že Rinia svůj dluh splatí. Takhle určitě přijdou lidé, co mají obchodnického ducha, co by zvládli kancelářskou práci. Úředníka do Orstedovy kanceláře a taky bychom mohli najmout nadaného kupce, co by měl na starost trh s Ruijerdovými figurínami.

Když si pomyslím, že to mohlo jen za pouhý měsíc tak pokročit. Co jiného od Aishy čekat. Možná jsem podceňoval její skutečnou schopnost.

„Ale protože se Lilia trochu bojí, až se vrátíme domů, musíme si trochu promluvit.”

„E~~ jelikož je matka tak tvrdohlavá, nechtěla si vyslechnout mé vysvětlení. J-já chci ještě chvíli dělat tuhle práci.”

„To nic. Obzvláště ji požádám a řádně jí to vysvětlím.”

Pokud je člověk nucen dělat věci proti své vůli, obvykle to neskončí dobře, ale tato zkušenost ji vlastně motivovala. Pokud byla ona sama takhle motivovaná, tak ještě chvilku počkáme a uvidíme, jak se to vyvine. Tím myslím, zrovna teď se má co nevidět stát svědkem plodů svého úsilí. Nebylo to tak, že by to kladla na důležitější pozici než svou práci služebné doma.

„Rozumím. Budu ti věřit, brácho. Jelikož jsi vůči matce tak naivní, vážně jí to dokážeš řádně vysvětlit?”

„Ach.”

A tak jsem získal podřízené. Název: Rudova žoldácká družina. Moji první podřízení.

Po tomto jsem mohl konečně použít své podřízené. Můj sen se zvětšoval.

Část 6

Ach, správně, šéfe!”

Když jsem užuž chtěl jít domů spolu s Aishou, Rinia na mě najednou zavolala.

„Co je?”

„Zatímco jsi pracoval, přišel dopis z Velkého lesa, mňau!”

Ho~ z Velkého lesa. Jestlipak to je od Purseny? Zatímco jsem si myslel tohle, Rinia mi předala dopis. Byl adresovaný Rinie, takže pečeť už byla rozlomená. Nebylo tam jméno odesilatele. A přesto jak to, že Rinia věděla, že to přišlo z Velkého lesa. Jestlipak to bylo kvůli pachu?

Bez čekání jsem si ten dopis okamžitě vzal a přečetl si ho.

„...!”

To, co tam bylo napsáno, u sebe nemělo žádné datum nebo roční období. Byla tam jediná věta. Napsaná v řeči Zvířecího boha.

[Vážná situace, Jeho posvátná zvířeckost zmizela, naléhavé pátrání ASAP!]

„No, vypadá to, že ze zmizení Jeho posvátné zvířeckosti se stal problém, mňau~” řekla Rinia s rukama založenýma v týle a se smíchem „nyahahaha”.

„...”

Rozhodl jsem se jít do Velkého lesa. Omluvit se Zvířecí rase a přinést jim krabici zákusků.




'Rudovy žoldáci'

Předseda: Rudeus Greyrat

Výkonný ředitel: Rinia Dedorudia

Poradce a zástupce předsedy: Aisha Greyratová

Zaměstnanci: 50 lidí



Mateřská firma: ORSTED Corp., dceřinná společnost

Sponzor: Silent 7Hvězd
-------------------------------------------------

~ Zde leží překladatelka, odpočívej v pokoji... Chci nějakou kratší kapitolu! ~

~ Příště znovu do Velkého lesa vyžehlit si Leův únos! ~

<Předchozí>...<Následující>