Část
5
Sním.
Bílé
místo.
Místo
s ničím.
A
tam stojí oplzlý chlap.
Zároveň
cítím, jak se uvnitř mě zvedá nechuť.
Už
zase, povzdechnu si.
Co
je to tentokrát? Zeptal jsem se mozaikového chlápka a cítil
se přitom podrážděně. Ocenil bych, kdybys to udělal co
nejkratší.
„Tentokrát
to není komplikované, ne? Jelikož ses spolehl na Ruijerda, tak ses
bezpečně dostal do města, ne?”
To
ano. Ale když vezmu v potaz Ruijerdovu povahu. I kdybychom od něj
zdrhli, tak by nás pronásledoval a chránil.
„Zdá
se, že mu celkem dost věříš. A přesto proč nevěříš mě?”
Ty
nevíš proč? I když si říkáš bůh?
„No,
ale přišel jsem spíš kvůli druhé radě.”
Ano,
ano, chápu. Ukončeme to co nejrychleji.
Tenhle
pocit nemám rád a taky nerad poslouchám hlas toho mozaikového
mizery.
Během
těch Rudeových snů se to vytrácí, ten pocit, že jsem v minulém
životě byl NEET na ho***.
Pokud
budu nucen si to vyslechnout až do konce, tak budu radši, když mi
to řekneš hned na začátku.
„Což
znamená?”
V
každém případě beztak skončím tak, že budu skákat, jak si pískneš, ne?
„Tak
to není. Záleží na tobě, jak se rozhodneš.”
Není
třeba těhle zbytečných řečí, rychle mi to řekni a skonči to.
„Ano,
ano. Rudee, přijmi tu zakázku na hledání ztraceného mazlíčka.
Pokud to uděláš, tvoje starosti se rozplynou.”
Rozplynou.
Rozplynou. Rozplynou.
Zatímco
poslouchám tu ozvěnu, mé vědomí klesne.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat