Kapitola 263 (1)

Kapitola 263 – Bod zlomu 5

Část 1

Když jsem se vrátil, Eris a ostatní se stále drželi.

Beze mě a bez supardských válečníků to bylo zase stejné, jako když odpadli Cliff a Elinalize. A přesto se ten pocit stability navyšoval. Ghyslaine v podstatě pobíhala po bojišti po všech čtyřech. Dosah pěsti Bojovného boha byl vysoko. Aby tomu unikla, běžela s tělem nesmírně při zemi a podporovala ostatní tím, že zepředu, zezadu a ze stran pálila Záblesky meče. Její útočné schopnosti nezpůsobovaly moc újmy, ale Bojovný bůh mával rukama kolem, jako kdyby ho to otravovalo.

A kritickou roli tu hrála Sylphina přítomnost. Její němá léčivá magie se v této situaci, kde bylo třeba rychlejšího léčení, velmi hodila. I když Bojovný bůh odhodil Zanobu nebo Dogu, rychle se k nim rozběhla a vyléčila je. Celkem dlouho byla mimo aktivní službu, pravděpodobně neměla moc velkou vytrvalost. A přesto jako léčitel držela krok s mým a Cliffovým dílem práce.

A za zvláštní zmínku stála i Isolte. Stála úplně vpředu v přední linii této bitvy a odvracela veškeré útoky Bojovného boha a pálila protiútoky. Její počínání bylo plynulé a přesné. Ve světle této zručnosti vypadaly útoky Bojovného boha, co byly schopné zabít jedinou ranou, jako dětský záchvat vzteku.

Ale samozřejmě bychom ho jen něčím takovým nesejmuli. Samozřejmě. Bez ohledu na to kolikrát nebo jak silný protiútok vypálila po Bojovnému bohu, neuštědřila mu žádnou újmu. Ani když mu sekla do paží nebo nohou. Kdyby s ním bojovala jeden na jednoho, možná by předvedla dobrý boj, ale nakonec by se stejně nestala vítězem. Nakonec by se unavila, což by vedlo k její porážce. Ale kdybychom řekli, že akorát hráli o čas, dokud se nevrátím, pak byla její přítomnost drtivě důležitá.

„Nechal jsem vás všechny čekat!”

„Rudi......! Všichni ústup!”

Po Sylphině signálu se všichni vzdálili.

„Och.”

Bojovný bůh je nepronásledoval. Nebylo toho třeba. Prostě se díval na mě, aniž by ustupujícím lidem věnoval jediný pohled.

Rozdíl ve velikosti nebyl tak velký. Brnění Bojovného boha měřilo na výšku 2,5 metru. Magické brnění mělo 3 metry. Rozdíl byl jen zhruba 20 až 30 centimetrů. Moje bylo mírně vyšší. Jelikož jsem se zastavil nějakých 10 metrů od něj, nemusel ke mně vzhlížet.

„Tohle je ono? Moc, co uznal sám Dračí bůh. Moc, co sejmula moji starší sestru. Toto je to MAGICKÉ BRNĚNÍ?!”

„......Copak jsi na pláži neviděl MK-1?”

„Hmm, bylo tam něco takového?”

„No, jedinou ranou jsi ho rozmlátil na padrť.”

Když jsem tak přemýšlel o tom jediném úderu... Až příliš jsem věřil obraně brnění a nakonec jsem ten úder přijal přímo. Ale Eris a Ruijerd schytali podobné údery a byli stále naživu. Tohle byl možná rozdíl mezi normální obranou a obranou Bojového ducha... Pokud to tak bylo, pak jsem se bál o Cliffa. Ačkoli ho ta pěst nezasáhla přímo, pravděpodobně nedokázal odít Bojového ducha.

„Takže pokud tamto bylo MK-1, pak je TOHLE jiné?”

„Na to se prosím těš...”

Jak jsem to řekl, rozhlédl jsem se po okolí. Sledovali nás celkem z dálky. Celkem dost odstoupili, ale pořád tu byla možnost, že je do toho zatáhnu.

Ach, Sylphy spěchala k zraněným jako obvykle. Takže Cliffa svěřím Sylphy.

„Takže, začneme?”

A tak boj začal.

Část 2

Signálem této bitvy bylo moje kamenné dělo. Zatímco jsem se pohyboval vzad, střílel jsem kamenná děla a Badigadi mě pronásledoval. Já se držel stejného vzorce, jako když jsem bojoval s Orstedem. Za ústupu jsem nahodile pálil kamenná děla.

Upřímně jsem si myslel, že jenom tohle bude celkem těžké. Ale když jsem do Meče dračího krále vlil manu, MK.Zero se pohyboval celkem hladce, i když měl být celkem pomalý. Takže tohle bylo to, co znamenalo manipulovat s gravitací. Hlavně jsem to ani netrénoval. Nehodlal jsem brnění o nic více odlehčit.

„FUHAHAHAHAHA! Ani se to nemůže rovnat s komářím štípancem!”

Bojovný bůh rozdrtil mnoho stromů a do země nadělal díry. A to všechno během toho, jak se ke mně přibližoval. Jen od pohledu bylo jasné, že to mělo slabý účinek. Ani se tomu nevyhnul, ani to neodrazil. Dokonce i na takovou krátkou vzdálenost ty nárazy prostě přijímal, skoro jako by je jeho tělo pohlcovalo. A zezadu prostě ve velkém odpadávaly. Jen od pohledu bylo jasné, že neutržil žádnou újmu. U Orsteda to možná zabralo, ale tady ne.

„To budeš jen dál utíkat?!”

To jsem samozřejmě neměl v úmyslu. Když jsem se konečně dostal na své cílové místo, vyhloubil jsem zemi Badigadimu pod nohama. Jelikož jsem kulometem odstranil velkou část země, Bojovný bůh ztratil rovnováhu. Postoj se mu na okamžik zhroutil. Využil jsem té příležitosti.

„JEJdaaa?!”

Máchl jsem mečem, co jsem měl upevněný na pravé ruce. Ten meč pročísl brnění jako máslo a uvnitř se ukázala černá kůže.

Pal!

Vrazil jsem dovnitř kulomet. Badigadimu to utrhlo jednu paži a odvrhlo ji to pryč.

„FUHAHAHAHA! Čas na odplatu!”

Ale zasáhly mě čtyři protiútoky naráz. Magickým brněním projela nárazová vlna a mě to odhodilo pár metrů vzad. Ale to bylo v pohodě. Byl to přímý zásah, ale tak nějak se mi to podařilo ustát.

„Pche!”

Okamžitě jsem se pohnul tělem vzad a zmocnil jsem se Badigadiho utrhnuté paže. Ta paže bojácně pulzovala, stále ve zlaté rukavici. Silou jsem ji odhodil.

„Fuhahaha! To je k ničemu, k ničemu!”

Jak to Badigadi řekl, paže mu začala dorůstat. Vyskočilo to zčistajasna.

„Mngh.”

Ale bylo celkem evidentní, že to nebylo k ničemu. Ta paže, co mu dorostla, byla holá. Nebylo na ní brnění.

„Ach, takže takhle to je... promyslel jsi to!”

Na to místo, kam jsem tu paži zrovna odhodil... Připravil jsem tam jistý magický kruh. A v něm se Badigadiho paže a Brnění Bojovného boha nemohlo zregenerovat. Také se zdálo, že se Badigadi i velikostně zmenšil. Vlastně jsem to nepromyslel. Ale dostal jsem nápovědu.

Bojovný bůh Badigadi. Kvůli svému brnění byl jak velmi rychlý, tak mocný. Ale ta jeho rychlost nebyla v porovnání s mistry šermu, kterým jsem dřív čelil, nic moc. Orsted a dokonce i Alek byli pravděpodobně rychlejší. Ačkoli byl evidentně rychlejší než já, když jsem měl na sobě Magické brnění, byl jsem na takové úrovni, že jsem s ním mohl soupeřit. Byl jsem naživu díky tréninku, kterého se mi dostalo od Eris a Orsteda.

Otravná byla jeho absurdně vysoká obrana a odolnost. Brnění Bojovného boha bylo tvrdé. Mohlo se říct, že bylo ještě tvrdší než Magické brnění. Kdyby ho Eris a ostatní zasáhli plnou mocí, přinejmenším by to zanechalo škrábnutí, ale paži nebo hlavu by mu neoddělili. Brnění se okamžitě spravilo a dál bojovalo, jako kdyby se nic nestalo. Normálně by se tím újma nastřádala uvnitř... Ale u Nesmrtelného démonického lorda Badigadiho to neplatilo. Erisino seknutí nebo Ruijerdovo bodnutí by normálně poranilo obsah brnění. Ale Badigadimu to nijak neubližovalo. Ať už šlo o seknutí, bodnutí nebo úder, okamžitě se to zahojilo. A útočníci se zanedlouho znavili a nevyhnutelně se poddali ničivé síle těch 6 paží.

Takže jak přesně bychom ho měli srazit k zemi? Ta nápověda spočívala v Atofe. Nesmrtelný démonický lord Atofe. Symbol samotného strachu různých démonických lordů na Magickém kontinentu. Ta, co se neustále zvedala bez ohledu na to, kolikrát jste ji složili, a neustále se vrhala na nepřítele. Existovaly dvě metody, jak ji sejmout.

Prvním bylo oddělit údy od těla a zapečetit je, aby se nemohly obnovit. Tohle bylo to nejstandardnější řešení a v minulosti ji už touto metodou dvakrát porazili. Na to byla třeba bariéra, co byla vhodná k pečetění na stovky let. Ale pro teď stačilo, když jsem ty jeho části prostě obklopil magickou bariérou, co byla dost pokročilá na to, aby zastavila regeneraci.

Druhým způsobem bylo přimět Atofe přiznat porážku. Nesmrtelný démonický lord Atofe dle svých vlastních pravidel bojovala s mnoho protivníky. A tak dle toho pravidla když si uvědomila, že prohrála, uznala porážku. Ačkoli jsem si nemyslel, že by u nynějšího Badigadiho bylo snadné ho přimět uznat porážku.

Takže tentokrát budu muset použít tu první metodu. Pro tento účel Cliff připravil v lese různé bariérové magické kruhy. Byly nastavené tak, aby se aktivovaly, když se do nich hodil Badigadiho úd. Předtím jsem si nebyl jistý, jestli budou na Brnění Bojovného boha působit, ale fungovalo to.

Použít meč, co ignoruje obranu, abych se prosekl brněním, oddělit paže a zapečetit je. Když to udělám šestkrát, dokážu Badigadiho přimět, aby uznal porážku. Rád bych zapečetil celé jeho tělo, ale... bez Cliffa jsem nedokázal použít magický kruh, co by ho celého zapečetil.

„AAAAaaaaaa!”

S jekotem jsem k němu vyrazil. Už mi na újmě nesešlo. Dokonce ani já jsem nevěděl, jak dlouho bude MK.Zero fungovat při plné síle.

Díky Meči Dračího krále se doba fungování o něco prodloužila, ale nebylo by nic divného, kdyby brzy fungovat přestalo. Neměl jsem jinou možnost než krátkou a rozhodnou bitvu.

„POJĎ NA MĚ! HRDINO!”

Bojovný bůh na mou výzvu doširoka rozpažil. A zároveň s tím máchl svou pravou rukou. V reakci na letící pěst Bojovného boha jsem máchl mečem a připravil se na protiútok. Pohyb těch šesti paží překonal mé očekávání. Ale během boje jsem si na to už zvykl. Dneska jsem byl v nejlepší formě. Mohl jsem se tomu vyhnout.

Zasekl jsem do spodní levé paže. Zároveň s tím jsem na ten sek namířil kulomet a vystřelil. Rozstřelil jsem to. Ale v té chvíli došlo k nevyhnutelné slabině. V té chvíli, kdy jsem mu odstřelil paži, jsem dostal pěstí a poslalo mě to vzduchem zpět.

„......Ngh!”

Povrch Magického brnění křupl. Jak se dalo čekat, nedokázalo to ustát pěst Bojovného boha. Ale paže bez brnění se daly ignorovat. Ještě čtyři. Magické brnění mi muselo vydržet jen do chvíle, kdy jsem je všechny čtyři odhodil.

„!”

Všiml jsem si něčeho jiného.

Ta bariéra...

Během té výměny jsme poničili magický kruh, co byl nakreslený na zemi. V důsledku bitvy. Jak to, že jsem si něco tak prostého neuvědomil dřív? Samozřejmě tu stále byly neponičené magické kruhy, ale nevěděl jsem, které byly stále v pořádku.

„...Zatraceně!”

Okamžitě jsem odhodil paži, co jsem usekl. Hodil jsem ji do Údolí zemního draka. Čím byla Atofe pomlácenější, tím jí trvalo déle obživnout. A pokud byly její pomlácené části rozmetané kolem, nedokázala okamžitě oživnout. Pravděpodobně nakonec obživnou, ale mělo by to mít nějaký smysl.

...Hmm?

Z nějakého důvodu se ta část brnění neobnovila. Copak oddělení části těla uživatele způsobilo menší účinnost? Zdálo se, že se obnova zpomalovala. Mohl výkon Brnění Bojovného boha klesnout tím, že se tolik let nepoužívalo? Nebo to byla Badigadiho strategie?

Ne, zrovna teď se netrap zbytečnostmi. Měl bych využít toho, že se nezotavoval. A prostě vymyslet, jak všechny jeho paže poslat vzduchem pryč.

„Grr...”

Badigadi dál vrčel, ale nová paže se neobjevila. A naopak ta paže, co se obnovila předtím, teď byla pokrytá něčím, co vypadalo jako želví krunýř.

„!”

Copak to asi bylo. V další chvíli z těch zbývajících 4 paží dvě zmizely. Paže a rukavice to nasálo do brnění. A ty zbývající dvě paže ztloustly. S bubláním zesílily.

Zbývající dvě. Když teď byly tlustší, dokážu je přeseknout...? Ne, dokážu. Čím byl předmět tvrdší, tím lépe tento meč sekal. Nemělo smysl, ani pokud ty paže posílil a zvýšil jejich obranu. Když jsem se takto svižně rozhodl, odrazil jsem se od země a přiblížil se k Bojovnému bohu.

Někde v hloubi mysli mi zaznělo na poplach. Ale bez ohledu na to, co měl nepřítel v plánu, já už jsem své eso v rukávu odhalil. Každou uplynulou sekundou se moje mana blížila nule. Pokud nezaútočím, nemůžu vyhrát.

„AAAAAAaaaaa!”

Mohl jsem akorát křičet. A díky tomu jsem sebral sílu. Popřel jsem jak strach, tak nejistotu a na tváři se mi ukázalo trošičku kuráže. A tato troška kuráže narostla. Vyrazit po něm, abych získal vítězství. Jako Eris.

Vrazil jsem do Bojovného boha. Zapotácel se, ale ten úder ustál. Máchl jsem svou pravou rukou. Meč jsem zasekl do jeho levé ruky a dál jsem řezal. Natáhl jsem levou ruku. A strčil jsem kulomet na místo seku. A pak jsem zakřičel: „Pal!”

Odtrhlo to jak Badigadiho paži, tak Brnění Bojovného boha. Ale zároveň to do vzduchu poslalo i mě. Srazilo mě to vzad.

Badigadiho zbývající paže. Zasáhl mě jí. Celý předek Magického brnění to naprosto zničilo. Nárazová vlna pronikla dovnitř a na mé tělo zaútočil tlak, při kterém jsem měl pocit, že mě to rozdrtí na padrť. Spadl jsem na znak.

„Ghaough... ghaohu...”

Vykašlal jsem krev. V nitru jsem marně ječel: „Ještě ne!” Mylně jsem ho odhadl. Badigadi své paže zredukoval na dvě kvůli jedinému devastujícímu útoku. Nechá protivníka seknout ho do masa, aby ho pak on sekl až na kost, co? Zabořil pěstí přesně do pukliny a roztrhl tak Magické brnění vejpůl.

Ale ještě ne. Ještě ne. Ještě jedna.

„!”

Nemohl jsem se pohnout. Pohyb Magického brnění pokulhával. Ta újma se nedala spravit. Přímo pod hlavním tělem (mnou) bylo něco zvané jádro Magického brnění. Pokud to bylo rozbité, Magické brnění začne selhávat. Neřeknu, že se nebude moct pohybovat. Nebylo vytvořené tak prostě. Ale mohlo se akorát hýbat. V této bitvě to bylo fatálně pomalé.

Spěšně jsem začal vlévat manu. Správně, pořád mi zbývala mana. Pořád se mohlo pohybovat. Moje mana ještě nevyschla. Pořád jsem mohl bojovat. Tak proč jsem se nemohl pohnout?

„Dobrý plán, dobrý bojový duch...”

Zatímco jsem se já nemohl hýbat, přiblížil se ke mně Badigadi.

„A dobrý souboj. Sbohem, Rudee. Dokonce ani Laplace nepřemýšlel takto důkladně.”

Badigadi zvedl pěst nad hlavu. Pěst jako dělo. A pak jí švihl—

„GAA!”

Z pod jeho paže vyletělo něco rudého a vychýlilo tu pěst ze směru. Paži to useklo na úpatí ramene a odletěla vzduchem.

„Mngh!”

V tomto lese bylo jen pár věcí, co mělo rudou barvu. Byla to Eris. Následovala nás? To byla přímo za námi? To jsem nevěděl. Nebyla tu žádná jiná záloha. Skočila do toho jenom Eris.

Ale v další chvíli jsem si uvědomil, že něco bylo špatně. Ten meč. Erisin meč se zlomil. Ten slavný Elegantní fénixový dračí meč se zlomil u jílce.

I když až do teď nějakou tu újmu na povrchu samozřejmě utržil, nikdy se nezlomil u jílce. Pokud ho něco silně zasáhlo u jílce, pak se očividně zlomí.

„GAAAAAAaaaaaa!”

Ale Eris se nezastavila. Jako kdyby si neuvědomila, že se jí zlomil meč, s křikem dál čelila Bojovnému bohu. Když jsem se podíval znovu, nebyla to jenom ona. Z lesa jeden po druhém vybíhali Sylphy, Ruijerd, Ghyslaine a Isolte, jako kdyby Eris pronásledovali. Ale bylo příliš pozdě.

„Je bláhové přede mnou stát sama!”

Badigadi se přiblížil k Eris. Tu nic nechránilo. V té chvíli jsem aktivoval únikovou funkci a vyklouzl jsem z Magického brnění. A ze zad Magického brnění jsem vytáhl jediný meč, co jsem tam uložil.

Jakmile jsem se chopil jílce, projel mnou obrovský pocit všemohoucnosti. Zdrcující množství many. A já jsem do toho vlil ještě víc many. S úmyslem naplnit ten meč veškerou svou zbývající manou.

Ale nepomýšlel jsem na to, že bych ten meč sám použil. Ovšem přede mnou byl člen rodiny, jehož meč se zlomil. Co tasil zlomený meč, aby mě ochránil. Hodil jsem ten meč, ona byla cíl.

„Eris!”

Prokletý meč letěl po volném obloučku. Eris se otočila a chopila se ho.

Meč dračího krále Kajakuto. Prokletý meč, co byl nejsilnější a nejslavnější na světě. Prokletý meč, co byl na vrcholu všech prokletých mečů. Vyrobený mistrem kovářem Yulianem. Eris ho držela nad hlavou.

„GAAAAAAAHH!”

„GH. To...!”

Máchnutí ze shora dolů. Těsně před nárazem se tělo Bojovného boha jen na okamžik vzneslo. Pak se meč zakousl přímo do jeho těla. A zároveň s tím se mi v zorném poli objevil jasný záblesk. Ta exploze mi otupila uši. Celým tím místem zavládlo něco zdrcujícího. Přede mnou se rozehrála zkáza. Ale nedošlo k žádnému výbuchu. Ani k nárazové vlně. Bylo akorát ticho. Ta zkáza zamířila k vnitřku. Z té many uvnitř vznikla koule a obklopila Badigadiho. Nebyla to jen Erisina moc. Prokletý meč uvolnil manu, co jsem do něj vložil.

A uvnitř té koule magie... Viděl jsem to. Zatímco se to pomalu zvedalo k povrchu, ničilo to vnitřní obsah. Brnění Bojovného boha praskalo a lámalo se. A Badigadiho to beze zvuku stlačovalo a on mizel.

Myslel jsem si, že se Badigadi bude vzpírat. Ale nic nezmohl. Brnění Bojovného boha přestalo fungovat a jen co se Badigadi regeneroval, zase ho to ničilo.

…...

Ta koule zmizela. Střípky brnění, co zůstaly ve vzduchu, spadly do Údolí zemního draka. S řinčením a rachocením se skutálely do údolí. A Meč dračího krále byl zabodnutý v nich. Jenom v brnění. Badigadiho černé tělo beze stopy zmizelo.

Díval jsem se na to. Chvíli jsem na to zíral. Až se ten hluk ztratil v údolí a brnění zmizelo. Nedaleko stále zůstávala Badigadiho paže. Nehýbala se. Ani sebou necukala. Nejevila ani známky obnovy.

Byl mrtvý? Vyhráli jsme? Pořád tu bylo něco dalšího? Bylo to brzy? Nic se nezvedne a neobjeví se tu s FUHAHAHA, že ne? S těmito pocity jsem prostě zíral do údolí. Nic se nevzneslo. Nebyla tu ani známka toho, že by se něco zvedalo. Zůstal tu akorát klid.

Slyšel jsem, jak vzadu někdo spadl. Když jsem se otočil, Eris byla na kolenou. Se smrtelně bledou tváří.

„......”

Honem jsem se k ní přihnal. Zranění? Zasáhl ji? Okamžitě jsem natáhl ruku, abych aktivoval léčivou magii, ale také jsem padl na kolena.

„...aach.”

Nebylo to zranění. To, co jsem cítil, a ten výraz na Erisině tváři. Poznával jsem to. Manové vyčerpání. Meč dračího krále Kajakuto vysál veškerou mou magii a vyčerpal i tu Erisinu. Tohle bylo pravděpodobně poprvé od Erisina dětství, co měla takhle vyčerpanou magii. Posadila se, překvapeně mrkala.

„Eris.”

„Rudee... vlasy ti zase zbělaly,” řekla a dotkla se mě na hlavě.

Nevěděl jsem, jaké jsem měl vlasy. Ale i Eris část vlasů zbělala. Ve vlasech teď měla bílé pramínky.

„Tvoje taky.”

„Vážně... takže spolu ladíme,” řekla Eris a padla tváří k zemi. Neztratila vědomí. Akorát prostě vyčerpala veškerou svou moc. Chtěl jsem padnout na ní, ale držel jsem se.

„Rudi!”

Když Sylphy spatřila naše tváře, vypadala ustaraně. Nejenom Sylphy. Ruijerd, Ghyslaine a Isolte...

„Sylphy, kde je Cliff?!”

„Ehm, poté, co vyléčil zranění ostatních, Zanoba a Doga ho odnesli do vesnice. Okamžitě jsme běželi za tebou, ale napadlo nás, že budeme jenom na obtíž, takže jsme váhali... ale pak se do toho Eris sama vrhla... he?”

Když Sylphy ohmatala Eris hlavu, sama zmateně naklonila hlavu ke straně. Pravděpodobně okamžitě použila léčivou magii. Ale Eris nebyla zraněná. Nijak brzy nevstane.

„To je magická vyčerpanost. Ten meč vysává veškerou manu svého uživatele.”

„...Ach, takže tak to je.”

„Sylphy, mohla bys prozatím tu paži spadlou támhle dát do jednoho neponičeného magického kruhu? Poté chci, abys Eris vzala zpět do vesnice a nahlásila Orstedovi nynější situaci a pak s sebou přivedla Cliffa.”

Vstal jsem. MK.Zero bylo zničené. Já sám jsem byl v podstatě naprosto bez many... ale pořád jsem se dokázal pohybovat. Nevěděli jsme, kolik času, než Badigadi zase oživne. Při takovém množství zkomprimované magie to vypadalo, že ho to přinejmenším vyhladilo. Ta paže nejevila žádné známky toho, že by se měla regenerovat. Rád bych si myslel, že máme spoustu času. Ale takové zbožné přání bylo možná troufalé.

Ale MK.Zero bylo zničené. MK-1 už neexistovalo. Kromě toho, že jsem měl téměř vyčerpanou manu, jsem v této situaci nemohl bez Cliffa aktivovat bariérovou magii. A tak jsme nemohli dopustit, aby se Badigadi na dně údolí vzkřísil. Kdybychom sestoupili na dno a on tam na nás čekal, vítězství by bylo na hony vzdálené. Neměli bychom žádnou jinou možnost, než aby do přední linie nastoupil Orsted.

Chtěl jsem, aby až do samotného konce magii nepoužil, ale možná nebudeme mít na vybranou. Nedostávalo se mi schopností. Ale rád bych počkal, až dokud nás nezaženou do naprosté slepé uličky. Udělal jsem všechno, co jsem mohl. Nebylo známo, jestli se Badigadi na dně údolí pohyboval nebo ne. Ale přinejmenším bychom ho měli omezit.

„Ruijerde, Ghyslaine a Isolte, prosím, následujte mě.”

„Co budeš dělat, Rudi?”

Udělal jsem všechno, co jsem mohl. Ale pořád jsem musel ještě něco udělat. Pořád jsem se svou téměř vyčerpanou manou musel něco udělat.

„Půjdu po Gisuovi!”
-------------------------------------------------


~ První půlka straaašně dlooouhé kapitoly, protože v celku jsem ji prostě nedala. Příště o tom, jak se vypořádají s Gisuem. Tedy pokud je vůbec ještě někde poblíž. ~

<Předchozí>...<Následující>