Kapitola 263 (2)

Část 3

Gisua jsme našli okamžitě. Velmi snadno a velmi rychle. Ani jsem nemusel použít svou téměř vyčerpanou manu. Našli jsme ho tak snadno. Jakmile jsme překročili údolí a vešli do spáleného lesa. Ve stínu velkého spáleného stromu. Tam Gisu padl. Po celém těle měl rozsáhlé spáleniny a ležel tam s tělem naprosto černým.

Zdálo se, že to Vznícení, co jsem vrhl na les, spálilo i jeho. Když jsme ho poprvé našli, přišel nám celkem mrtvý. Nehnul ani svalem a vypadal jako černý kámen. Ale našel ho Ruijerd, pomocí svého třetího oka. Nebyla to mrtvola.

„...Gisu.”

„Hej, seniore.”

Ještě se z něj nestala mrtvola, ale bylo jasné, že byl na prahu smrti. Ani mi nebylo po chuti ho léčit. Proto jsem sem přišel. Ale ani jsem ho nechtěl hned oddělat.

„Hehee, vodní magie, zemní magie, Démonické oči a Magické brnění... měl jsem opatření na všechno to, a přesto se teď na mě podívej.”

Gisu měl na sobě spoustu věcí. Modrou vestu, světle hnědý chránič hrudi a něco jako kroužkovou zbroj. Všechno to teď bylo spálené, ale pravděpodobně to byla opatření na každý ten druh magie. To znamenalo, že když ustál Blesk ve Třetím městě, nebylo to kvůli moci Brnění Bojovného boha.

„Když jsi sem teď přišel, znamená to... že dokonce i závěrečný plán skončil neúspěchem...”

Gisu napínal své ohořelé tváře. Závěrečný plán. Bylo v pořádku říct, že tím plánem bylo vyslat samotného Badigadiho?

„Bůh meče, Bůh severu, Bůh obrů, Temný král... kdyby nám ještě kdokoli z nich zůstal, bylo by to něco jiného... kdyby mě tedy poslouchali...”

„No, přijdou mi jako ten typ lidí, co ostatní neposlouchají,” odpověděl jsem na Gisuovo blouznění.

„Ha, sice říkáš tohle, ale... Eris, Atofe a... to je Ghyslaine, co támhle vidím? Všichni ti lidi tě poslouchají.”

„To... pravděpodobně mám štěstí.”

„Ne, to není ono, seniore. To proto, žes to udělal pořádně. Řekl jsi jim všechny okolnosti, upřímně sis získal jejich důvěru a oni se na oplátku stali tvými dokonalými spojenci. Všechno to je kvůli tomu úsilí, co jsi vynaložil. Proto tě ve chvíli nouze řádně poslouchali a řádně přijali tvé instrukce.”

No ano, to byla možná pravda. Atofe a Malta. Tehdy to bylo nutné, a tak jsme je přijali jako spojence, ale neposlouchali všechny moje instrukce. Sándor a Doga byli výjimka, ale Ariel mě poslouchala.

„Nakonec s motivem přípravy na válku, shromažďování sil, vytváření strategií a potají jednat za zády všech... tímhle stylem... to přece jenom bylo nemožné...”

Ani Bůh meče, ani Bůh severu neposlouchali Gisuovy instrukce. Prostě dali prioritu vlastním motivům. V důsledku toho jsem byl naživu.

„Věděl jsem o tom, ale nebral jsem to v potaz. Myslel jsem si, že se mi to nějak podaří zvládnout. Ani nemluvě o tom, že ten, kdo tomu vůbec nerozuměl... jsem nebyl já.”

Gisu se zasmál.

„Ale Hitogami. Až do samého konce křičel. Říkal: Proč? Proč? To kvůli tobě. Kdybys jen jednal chytřeji.”

Zatímco se Gisu bláhově smál, na tváři se mu objevil pohrdlivý úšklebek.

„Není to očividné, co? Kdo by jen tak moc dřel pro někoho jako TY, co lidi klame... pro někoho jako TY, co se ostatním neustále pošklebuje... kdo jen by někomu jako TY přímo pomohl?”

„Takže... Gisu, znamená to, že jsi také lajdačil?”

„Nevím... myslíš? To bylo tak snadné? Projednou jsem měl v úmyslu jít do toho naplno, víš?”

Gisu se silně rozkašlal. Ze rtů mu vyšlo něco černého jako saze.

„No, já a Badigadi jsme byli výjimka, protože máme měkké srdce. Člověk, co takhle pozdě ve hře podá pomocnou ruku člověku, co křičí a nazývá své vlastní spojence budižkničemy, musí mít měkké srdce.”

Ty černé saze vypadaly jako Gisuova vlastní duše. Bylo jasné, že Gisu ztrácel sílu.

„Ale víš ty co, seniore. Ten chlápek, Hitogami, mě stejně zachránil. Došlo k pár špatným věcem, ale když se na to podívám celkově, stejně mě zachránil.”

„......”

„Ty to nepochopíš, seniore. Někdo jako ty, co zvládne všechno a co dokáže světem kráčet sám. Nepochopíš pocity člověka jako já, co vůbec nic nezvládne. To prostě nemůžeš...”

Chápal jsem to. Měl jsem pocit, že jsem to chápal. Jaké pocity měl člověk, co nedokázal dělat normální věci... Chápal jsem to.

Gisu byl já. Mé dřívější já. Ale trochu jiný než já. To mé dřívější já se ani o nic nesnažilo. Jen jsem bouchl dveřmi a utekl jsem. Jenom jsem utíkal. Ale Gisu to vážně nedokázal. Dalo se říct, že na tomto světě, kde dominovala zvěř a násilí, bylo nejdůležitější... Bojová moc. A on ji nedokázal získat. Dokázal všechno kromě toho, ale nemohl dál žít.

„Špatně, Gisu. Mýlíš se...”

A proto jsem nemohl říct nic jiného, než že se mýlil. Nemohl jsem říct, že to chápu. Ani jsem nechtěl. To jediné, co jsem mohl udělat, bylo to popřít.

„Hej, Rudee. Pokud mě hodláš popřít, aspoň to udělej s nadmutou hrudí. Jelikož jsi stejně vyhrál. Porazil jsi mě. Na tomto světě má pravdu ten, co vyhraje. A ten, co prohraje, se mýlí. A proto vypni hruď a řekni: 'To není správně, Gisu. Takhle to nefunguje.' A pak, hmm, vyhubuj mi nebo řekni něco pro mé vlastní dobro. Neboť stejně co nevidět umřu. Měl jsi udělat tohle, opustit Hitogamiho, měl ses přidat ke mně. Něco takového,” řekl Gisu a pak s bafnutím vydechl.

A pak promluvil s prázdným výrazem: „Já, Badigadi a Temný král už tu nejsme. Už nezůstal nikdo, kdo by osobně a průbojně Hitogamimu pomáhal.”

„Je to škoda. Na tomto světě už nezůstal nikdo, kdo se může nějak vypořádat s Rudeem Greyratem.”

„Hitogami to vlastně také řekl. Řekl, že pokud tady prohrajeme, že se s Rudeem nebude dát nic udělat.”

„A proto se Hitogami pravděpodobně odmlčí až do tvé smrti. Ale pravděpodobně bude pracovat ve stínech.”

A pak mi z úst něco bezděky vyletělo: „...To je lež, že?”

Gisu se zasmál. „Pokud si myslíš, že to je lež, proč ne? Něco jako se odmlčet je... no, dokonce i dle mých očekávání to je přece jenom trochu moc. Od teď by ses měl prostě vydat směrem naprostého svržení Hitogamiho. To pro Hitogamiho bude nepraktické a tobě to vadit nebude, ne?”

„Hej, hej, ty se ale tváříš pochmurně, copak nejsi Paulův syn? Kdyby tu byl Paul, nahlas by se zasmál, víš? Ne, dokonce ani on by se na prahu mé smrti nesmál. Jelikož i o něj jsem se chvilku staral... Ale víš ty co, měl bys na sebe být víc hrdý. Možná že to bude jen krátká euforie, ale měl by ses radovat.”

„Jinak nebudeš vypadat ohromně. Prošel jsem celý svět a konečně se mi za své spojence podařilo získat Boha meče, Boha severu a Boha obrů. Takže bys měl být nadšený, že jsi je svrhl. A taky mě. Jelikož to nevyšlo, vypadám jako hlupák.”

„To proto, že jsem nedokázal řádně ovládat své spojence. Finální riziko jsem hodil na Badiho a poslal ho samotného... a teď se na mě podívej. Ale aspoň o mě smýšlej jako o silném nepříteli. Prostě mě takhle uznej.”

Gisu začal v jednu chvíli brečet. Po očazené tváři mu stékaly slzy. Když jsem to spatřil, pochopil jsem, že by Gisu nikdy nelajdačil.

„Dobře. Gisu, byl jsi silný. Je pravda, že tu teď takhle stojím. Ale kdyby jediné kolečko nebylo na svém místě, naše pozice by se dozajista obrátily. Tohle byl ten nejbolestnější a nejobtížnější boj v celém mém životě.”

„He... hehe. Díky, Rudee.”

Bezpochyby byl silný. Trvalo mi rok ho porazit. Bojoval jsem celý rok. Nebylo možné, že nebyl silný.

„Gisu.”

Poté předstoupila Ghyslaine. Shlédla na Gisua. Výraz jí skrývaly vlasy, takže jsem jí do tváře neviděl.

„Hej, Ghyslaine, dlouho jsme se neviděli.”

„Jo.”

„Půjdu napřed.”

„Jo, pozdravuj ode mě Paula.”

„Jasně... možná že až taky přijdeš, že se spolu napijeme. Paul se opije a strčí ti tvář až k hrudi a Zenith bude trucovat... Rád bych to zase viděl...”

„Zenith tam pravděpodobně ještě nějakou dobu nebude. A já pravděpodobně přijdu první.”

„He, chápu... no, tak než se zase všichni setkáme...”

Gisu se přestal hýbat. Padl na bok. Najednou uprostřed řeči.

„...”

Ghyslaine zastříhala ušima. Ocas jí poklesl.

„...Je mrtvý.”

Gisu zemřel.

Část 4

Porazili jsme Gisua.

To pomyšlení by mělo být dostatečně dobré, ale v nitru jsem stále neměl jasno. Věděl jsem, že jsem utržil šok. Když před vámi umře někdo, koho znáte, je to něco nepochopitelného.

Byl to nepřítel. Byl jsem si vědom toho, že jsme ho museli porazit. Ale nebylo to tak, že bych Gisua z hloubi duše nenáviděl. Ačkoli kdybychom v této bitvě prohráli a zemřela by Eris nebo někdo mě blízký, bylo by možné, že bych vůči němu choval nenávist. Kdyby to takhle dopadlo, cítil bych se osvěžen na duchu? Myslel bych si, že jsem se odplatil tím, že jsem porazil člověka, kterého jsem nenáviděl ze všeho nejvíc. To nevím.

Mohl jsem říct akorát jedno: i během vyčerpání jsem byl schopen takhle přemýšlet, protože jsem během této bitvy nepřišel o nikoho ze svých milovaných. Splnil jsem podmínky k vítězství. Zachoval jsem Orstedovu kapacitu many a zároveň jsem dokázal vyřídit všechny apoštoly. Zažili jsme tvrdé bitvy a také selhání, ale bylo to naprosté vítězství. To pro mě bylo nezvyklé.

Bylo možné, že jsem se ztrapnil, když jsem Gisua nechal takhle zemřít. Možná jsem Gisua mohl přetáhnout na svou stranu. Někde v hloubi srdce jsem to uvážil. Ale i když to teď a tady říkám, nedalo se s tím nic dělat. No, alespoň jeho kosti odnesu na hřbitov. Hádal jsem, že bylo v pořádku ho pohřbít vedle Paula. Přemýšlel jsem o tom, zatímco jsem spálil Gisuovo tělo.

„...”

Ghyslaine zírala, jak jsme spalovali Gisua. Když bylo hotovo, sesbírali jsme jeho kosti. Tak nějak se zdálo, že měla uši a ocas jako bez života.

„Pojďme zpět, dobře?”

„Jo.”

Překročili jsme údolí. Každopádně to teď skončilo. Byl jsem unavený. Zbývalo mi jenom pomálu many. I staminu jsem měl naprosto vyčerpanou. Jakmile padnu do postele, budu mimo. Ačkoli jsem nemohl jít prostě spát, dokud naprosto nezapečetím Badigadiho...

Ale chtěl jsem se co možná nejrychleji vrátit do Sharie. Chtěl jsem se pořádně vyspat ve své posteli. Až se vyspím, najím se. dám si rýži. Ach správně, v této zemi byla sójová omáčka. Můžu si dát dokonalé TKG. Až se vrátím, dám si to. Dám si, co hrdlo ráčí.

A potom bude čas na sex. Spolu s Gisuem zemřel i Rudeus Abstinent. Sylphy, Roxy nebo Eris... koho si mám vybrat? Co takhle všechny tři naráz? Eris se to možná líbit nebude, ale jednou to zkusit by mělo být v pořádku, ne? Byl to okamžik, na který jsem dlouho čekal. Jo, dlouho.

Pozdržme zhodnocení této bitvy. Budu se snažit zapomenout, co Gisu tentokrát řekl. Každopádně si vezmu den volna. Byl jsem unavený.

„...Rudee.”

Jak jsem kráčel, nebo spíš vlekl své naprosto vyčerpané tělo, někdo na mě zezadu zavolal. Byl to Ruijerd. Ten, co kráčel naprosto vzadu, se otočil. Za sebe, k údolí.

„Copak?”

„Nepřítel.”

„He?”

Nad okraj údolí se zvedala ruka. Ruka. Byla to ruka. Něco lezlo z údolí. Něco? Ne, popsat to tak mlhavě jako „něco” by byla závažná chyba. Ta ruka. Barva té ruky byla zlatá. Byla to zlatá rukavice.

„To jako vážně?”

Badigadi. To bylo až příliš rychlé. Ale aha. Tak mě tak napadlo, že jsem do údolí hodil několik jeho paží a pak tam spadlo i jeho tělo. Vypadalo to, že tělo měl naprosto vyhlazené, ale velké části jako ruce, zůstaly. Takže bylo možné, že se zbývající části daly dohromady a za tu chvilku se obnovily.

„...”

Z údolí se vydrápalo brnění, zatímco my jsme byli ztuhlí jako kámen a úkosem jsme se na to dívali. Ale mělo to jiný tvar. Mělo to dvě paže podobného tvaru, jako když jsme ho porazili. Ale jejich celkový vzhled se změnil. Helmu to mělo jinou a ani to nebylo tak vysoké. Nemělo to ani 2 metry.

Kromě toho to drželo meč. Velký meč. Nejsilnější meč na světě, co vyrobil sám Dračí král. Špatně. Tohle bylo jiné. Tenhle chlápek nebyl Badigadi.

„Hrdina oživne bez ohledu na to, jak moc ho zaženou do kouta, a pak celou situací zvrátí. Takový by měl mít hrdina styl.”

Ten hlas a to slovo hrdina. Nikdy jsem na to nemohl zapomenout.

„Bůh severu Kalman Třetí Aleksander Ryback...!”

On byl naživu? I když jsem si myslel, že zemřel. I když sebou tehdy ani necukl. Stejně byl naživu?

Ale aha. Tak mě tak napadá, že pocházel z Nesmrtelného démonického klanu. Což znamenalo, že když měl dostatek času, zregeneroval se.

Ne, to bylo špatně. Bylo to to. Byl to ten Konečný plán, o kterém Gisu mluvil. Takže tohle to bylo. Od začátku měl v úmyslu tohle udělat? Nebo to změnil v půlce?

Myslel jsem si, že to bylo divné. Myslel jsem si, že bylo divné, že se Brnění Bojovného boha neobnovovalo. Naschvál se neobnovovalo. A pak si na dně údolí nasadil to Brnění Alek a obnovilo se. Bylo možné, že to připravovali, když si Gisu hrál na mrtvého. Něco jako upustit do údolí část Badigadiho a Brnění Bojovného boha a vzkřísit Aleka... Zatraceně.

To to musíme znovu dělat? To musíme znovu bojovat? Už nás to znudilo. Nemělo by být v pořádku, aby to prostě takhle skončilo? Už s tím přestaň! Proč se zrovna teď objevil někdo, kdo už zemřel?!

Ne, byla to moje chyba. Řádně jsem se Alekova těla nezbavil. Nechal jsem ho být a myslel jsem si, že jsem ho porazil. Že jsem vyhrál. Kdybych jeho tělo spálil, možná by to bylo jiné. Ale já ho nechal být. Ale jak to, že byl stejně v pořádku? Při těchto podmínkách. Za tamtoho stavu. No... to bylo jedno. Minulost byla minulostí.

Co mám teď dělat? Teď už jsem neměl ani MK.Zero. Žádné spojence. Ghyslaine, Ruijerd a Isolte. A já s téměř naprosto vyčerpanou manou. Beze zbraní a bez štítu. Bez metod. Nemyslím si, že bychom mohli vyhrát. Co teď mám dělat? Co mám dělat? Dokážeme vyhrát v boji s Bohem severu Kalmanem III v Brnění Bojovného boha? Mohli bychom alespoň ořezat trochu té jeho moci?

„......”

Jak jsem na něj zíral s omráčeným výrazem na tváři, Alek se po mě podíval. Jako kdyby chtěl říct, že neměl žádné otázky ohledně toho, proč tam stojím. Jako kdyby chtěl říct, že se na tohle samozřejmě těšil.

„Rudee Greyrate... omlouvám se, že jsem tě nazval nováčkem. Jsi úžasný válečník. Na rozdíl od toho, jak vypadáš, jsi nepřítel, co je mě hoden. Díky tobě jsem znovu vyleveloval a zesílil. Máš můj dík.”

Otočil jsem své naprosto vyčerpané tělo k tomu zlatému brnění. Kdybychom utekli, akorát by nás dohnal. Neměli jsme ani dost bojové moci, abychom si získali čas.

A tak budu zápolit. Budu bojovat, zatímco vsadím vše. S touto myšlenkou jsem pokročil kupředu—

„......Ach?”

Než jsem se nadál, už jsem padl na zem.

„Zdrcující. Má nynější maličkost může vyhrát úplně s každým.”

Když jsem spatřil, že i ti tři další spadli, uvědomil jsem si, že nás Bojovný bůh odvrhl. Ruijerd, Ghyslaine i Isolte. Jedinou ranou je srazil na zem.

„Patří ti můj dík, že jsi ze mě učinil ještě silnějšího člověka, Rudee. Na oplátku ušetřím tvůj život.”

Tělem mi projela opožděná bolest. Měl jsem zlomenou nohu. Byl příliš rychlý. Ačkoli se nemohl rovnat s Okem předpovídání, stejně jsem nedokázal vůbec zareagovat. Ale ani ti tři nedokázali zareagovat. Takže i kdybych ho Okem předpovídání zahlédl, stejně by se tím nic nezměnilo.

Jestlipak tohle byla skutečná moc Brnění Bojovného boha. Pokud člověk uvnitř byl silný, pak zesílilo... Ne, to bylo špatně. Nebylo to tak, že by byl Badigadi slabý. Navzdory tomu, jak vypadal, byl silný. Jediný rozdíl byl v tom, že když se změnil uživatel, i výkon Brnění se najednou změnil. V závislosti na tom, kdo byl uvnitř, se tvar Brnění změnil...

„Takže sbohem.”

Alek odkráčel. Nebyl čas na překvapení. Okamžitě jsem použil léčivou magii a vyléčil ty tři kolem mě. Ti tři omdleli. Byli na prahu smrti, ale ještě nezemřeli. Byla to Alekova milosrdnost? Zatraceně. To nás stále podceňoval? No, dobrá.

Poté, co jsem ty tři vyléčil, jsem je skryl v Zemní pevnosti a pak jsem sám pronásledoval Aleka. Akorát jsem ho pronásledoval a neměl jsem ponětí, co dělat. Neměl jsem žádný plán. Už se Sylphy dostala do vesnice? Co teď udělá Orsted? To jsem nevěděl.

Ale musel jsem vesnici za každou cenu ochránit. Ochránit Eris, Sylphy a Norn. A to samé platilo o každém Supardovi. Nesmíme dopustit, aby to všechno pošlapal. Nebyl důvod ho nepronásledovat.

Nohama jsem nedokázal dobře pohybovat. Začínal jsem mít pocit, že se něco uvolňovalo.

Ale stejně jsem utíkal. Zatímco jsem pronásledoval to zlaté brnění, pokračoval jsem vpřed.

Část 5

Ve vesnici Supardů bylo až příliš velké ticho. Tak velké, že když jsem dorazil, myslel jsem si, že už bylo po všem.

„...Proč?! Proč tu nikdo není?!” zakřičel Alek.

Když prošel branou, nikdo tam nebyl. Nebyl tam nikdo z kmene Supardů. Nebyla tam ani Julia nebo Norn. Ani zraněný Cliff, kterého sem měli donést. Ani tu nebyla Eris nebo Sylphy, co měla Orstedovi doručit hlášení. Nebyla tu po nich ani stopa. Lidé zmizeli jako nějakým kouzlem.

„Co to má znamenat?! Copak tohle nebylo to místo, co Rudeus chránil?!”

Ano, bylo. Chránil jsem toto místo. Bylo to divné. Až do teď tu všichni byli.

Kolik času... uplynulo? Odtud do údolí to byly zhruba tři hodiny. V MK.Zero to bylo rychlejší, zhruba jen jednu hodinu. Boj s Badigadim a pak hledání Gisua a návrat... takže zhruba 5 až 6 hodin? Tehdy tu vskutku všichni byli. Spěchal jsem, takže jsem se moc dobře nerozhlédl, ale měli tu všichni být. Hm? Ne, počkat. Nebylo to trochu moc? Někdo by tu měl být, ne?

„Zatraceně... Znamená to, že jsi mě úspěšně oklamal... Rudee Greyrate?!”

Alek se otočil. Otočil se, zatímco z něj sálala aura hněvu.

Bylo to nedorozumění. Dokonce ani já jsem nic nevěděl. Pokud tu nebyl Orsted, proč jsem sem potom následoval tak nebezpečného chlápka? Nebylo to hloupé? Měl jsem využít svého štěstí a utéct někam pryč do lesa.

„Orsted a kmen Supardů tu od začátku nebyli. Tak to bylo?”

„...Ne, kmen Supardů... a Ruijerd tu byli, ne?”

Stále působil dojmem, že co nevidět zaútočí, a tak jsem o krok ustoupil. Už jsem nedokázal rozlišit, co byla pravda a co ne. Mohl by tohle být sen? Copak Temný král přežil a teď mi po porážce Badigadiho podsunul tento sen?

„Myslel jsem si, že tě nechám žít, ale beru to zpět. Pokud se rozhodneš se mnou až do konce bojovat, splním ti to přání...”

To nebylo dobré. To jsem nepochopil. Musel jsem se odtud dostat. Nebyl důvod k boji. Musel jsem utéct. Když jsem si tohle pomyslel a otočil se—

Najednou mi záda ztuhla.

Nohy se mi zastavily. To Alek něco udělal? Ne, to bylo špatně. Také ztuhl.

„Co... co je tohle za mráz?!”

Vydal ze sebe polekaný hlas a začal se horečnatě rozhlížet kolem. Jak mohl být stále takhle polekaný i poté, co získal Brnění Bojovného boha?

Proč?

To kvůli kletbě. Kvůli kletbě, která každého člověka naplní strachem. Ačkoli já jsem byl vůči té kletbě imunní. Ale chápal jsem, že z toho člověka sálal kromě kletby i úmysl zabíjet. Co se týče tohoto úmyslu zabíjet, měl jsem vůči tomu velké trauma. Proto to bylo strašlivé.

„...”

Ukázal se zdroj té krvežíznivosti. Z hloubi vesnice Supardů. Nebyla to postava s černou helmou, co jsem znal. Stříbrné vlasy a kruté sanpakové oči. Muž se strašlivou tváří, co pomalu mířil sem.

„Rudee.”

„Pane Orstede... proč...”

Orsted. Hodil mým směrem helmu, co měl v ruce. Honem jsem ji chytil.

„Když jsem si vyslechl Sylphiettino vyprávění, Cliffovi Grimoirovi už mana došla. A proto jsem posoudil, že nebyl vhodný, aby zapečetil Bojovného boha Badigadiho, a tak jsem sklonil hlavu před jistým mužem. Proto jsem se trochu opozdil. Odpusť mi.”

Ne, tohle jsem nemyslel. Nechtěl jsem slyšet, proč ses opozdil. Chtěl jsem vědět, proč tu nikdo nebyl...

„Ale nikdy mě ani nenapadlo, že se stane tohle...” řekl Orsted a podíval se na Aleka. Podíval se na Boha severu Kalmana III v Brnění Bojovného boha. „Zbytek nech na mě.”

Jak to Orsted řekl, udělal jediný krok kupředu. Alek, co vyhlížel vylekaně, udělal krok vzad. Nedokázal jsem říct, co se dělo.

Akorát jsem se Orsteda zeptal: „Ale pane Orstede, co tvoje mana...”

„To nic. Udělal jsi dost. Také jsem se odhodlal.” Orsted potřásl hlavou.

„Odhodlal, ohledně čeho...”

Spatřil mě a trochu se usmál, ale tvář měl také mírně ztuhlou. Ten muž, co měl tu nejstrašlivější tvář na světě, prohlásil: „Také chci jednou zkusit bojovat s vírou ve své společníky.”

Ta výměna byla krátká, takže jsem to nechápal. Ale z nějakého důvodu mi to neustále znělo v uších. Pochopil jsem, že s těmi slovy se Orsted nějak rozhodl.

„...Rozumím. Takže zbytek nechám na tobě.”

Ustoupil jsem vzad. Neměl jsem co jiného říct. Myslel jsem si, že absolutně nemohu dopustit, aby Orsted bojoval. Ale když jsem na jeho tváři spatřil ten mírný úsměv, pochopil jsem to.

Trochu jsem se zmýlil. Nebylo třeba to říkat, ale Orstedovi na mě záleželo víc, než jsem si myslel. Ne kvůli vlastním zájmům, ale kvůli svým pocitům. Smýšlel o mě jako o spojenci. A Orsted chtěl bojovat za toho spojence, kterému věřil. Od teď nebyl sám, ale se mnou. Nevyužíval mě k boji, ale bojoval po mém boku. To mi dělalo radost.

„Takže Bože severu Kalmane III Aleksandere Rybacku.”

„Ty jsi... Dračí bůh Orsted...?”

Když Alek zaslechl, jak jej oslovil jménem, sevřel svůj meč. Byl to Meč dračího krále Kajakuto. Aha, takže hodlal bojovat tímhle.

Meč dračího krále a Brnění Bojovného boha. Nejsilnější vybavení, co způsobovalo zoufalství. Kdybychom mu mohli zabránit používat alespoň jedno z toho... Mohl jsem něco udělat?

„Tohle je dokonalé,” promluvil Orsted.

Já si myslel tohle, ale zdálo se, že Orsted měl na mysli něco jiného. V reakci na Alekův pozvednutý meč se vyrovnaně usmál. Byl to strašlivý úsměv, jako kdyby jím chtěl všechno zamrazit.

„Máš Brnění Bojovného boha a Meč dračího krále. Předpokládám, že když s obojím prohraješ, nebudeš mít žádné výmluvy?”

„Cože?!”

Alekova krvežíznivost stoupla. „To si ze mě utahuješ?!”

„To ne,” řekl Orsted a dal ruce k sobě. A pak je pomalu odtahoval. Z levé ruky něco vytáhl. Jedinou katanu.

Jakmile jsem to spatřil, cítil jsem, jak se mi roztřásly nohy. Tu katanu jsem viděl jenom jednou. Orsted jí nazval Boží meč. Já věděl jenom to, že spotřebovával velké množství magické moci.

„To jediné, co chci, je tě zevrubně porazit a ducha ti naprosto rozdrtit na padrť.”

Orsted držel katanu tak, že ji měl přímo mezi očima. Aleka to otevřeně pobouřilo. Sálala z něj bodavá krvežíznivost a on pozvedl Meč dračího krále.

„Zkus to, pokud si MYSLÍŠ, ŽE MŮŽEŠ!”

Dračí bůh Orsted a Bůh severu Aleksander v Brnění Bojového boha.

A tak začala finální bitva, co měla všechno skončit.

Část 6

Za 10 minut.

Čtvrtinu lesa kolem údolí srovnali se zemí. S divočiny se stalo spáleniště a kolem byly rozeseté hromady velkých zlámaných stromů. Chlapec, co přišel o obě svoje paže, teď byl na kolenou. U krku měl meč. Chlapec se s údivem díval na člověka, co ten meč tasil.

Majitel toho meče byl jeden muž. Se stříbrnými vlasy a sanpakovýma očima. Celé tělo měl naprosto bez jediného škrábnutí. Stál tam bez posvkrnky, jako kdyby ještě ani nezačal bojovat. Jenom oděv měl trochu natržený.

„Zemřeš tu nebo se staneš mým podřízeným? Vyber si.”

„......”

Dračí bůh a Bůh severu, co měl na sobě Brnění Bojovného boha. Možná by nikdo nenamítal, kdyby se to nazvalo legendární bitvou. Možná že po zbytek života z nich budou společníci. Ale nazývat ten souboj legendárním bojem by vlastně bylo až příliš neuspokojivé. Bylo to příliš jednostranné a zdrcující.

Upřímně řečeno dokonce i pro mě bylo těžké to svými mrzkými ústy vysvětlit. No ano, byl jsem svědkem toho boje. Přihlížel jsem tomu, zatímco jsem se do toho zapletl a byl jsem jen krůček od smrti. Ale bylo to příliš rychlé a většinu jsem toho neviděl. Dokonce ani když jsem používal Oko předpovídání jsem nevěděl, co ti dva dělali.

Jediné, co mi z toho bylo jasné, bylo to, že Orsted měl během toho boje neustále navrch. Bylo jasné, že i kdyby se Alek pokusil situaci zvrátit a pokaždé, kdy to udělal, ho Orsted naprosto rozdrtil. Byl tam naprostý rozdíl v moci. Dokonce ani s Brněním Bojovného boha a Mečem dračího krále nedokázal Orstedovi zkřivit ani vlas na hlavě.

Brnění Bojovného boha se naprosto rozbilo. Samotné brnění se začalo obnovovat, ale oddělilo se od Alekova těla. Meč dračího krále ležel s Alekovou rukou nedaleko.

Alekovi už nezbývala žádná vůle k boji. Měl pohled poraženého, ústa mírně otevřená, ve výrazu se mu zračil strach a díval se na Orsteda, zatímco ronil slzy. Už to nebyla tvář chlapce, co byl nadšený konceptem stát se hrdinou. Orsted mu naprosto rozdrtil ducha na padrť a z Aleka teď byl pes s ocasem staženým mezi nohama.

„...........Stanu se...... tvým podřízeným.”

Po dlouhém tichu Alek nakonec promluvil.

A tentokrát závěrečná bitva dozajista konečně skončila.
-------------------------------------------------


~ Předposlední kapitola 23. knihy. Závěrečná kapitola bude zase dlouhá a všechno to pěkně shrne. A pak... pak už jenom 24. kniha, která vlastně žádnou knihou není, protože je to jen pár "dovětkových" kapitola. ~

~ Stále nám probíhá dotazník, jakým projektem byste chtěli zaplnit ten čas, co po MT vznikne. Kdo ještě nehlasoval, může tak udělat zde. ~

<Předchozí>...<Následující>