Kapitola 265

Kapitola 265 – Závěrečný sen

Část 1

Když jsem se probral, našel jsem se v bílé dimenzi.

Obvyklý bílý prostor. Na prstech obou rukou jsem dokázal spočítat, kolikrát jsem na toto místo přišel, a přesto pokaždé zůstávalo stejně prázdné.

A kdykoli jsem sem přišel, můj vzhled se změnil na mé dřívější já. S odstávajícím břichem a masitými měkkými prsty. Mé tělo, co bylo bezmocně obézní. Ale podivné bylo, že už jsem neměl ten nepříjemný pocit. Ten dráždivý pocit, co se vzedmul v mém nitru pokaždé, co jsem tu byl, jsem už necítil. A tak jsem si pomyslel, že to samo o sobě bylo pěkné. Jestlipak to bylo tím, že to bylo tak dlouho, co jsem sem přišel. Nebo možná...

„......He?”

To bylo divné. Nevzpomínal jsem si, že bych si po tak dlouhé době sundal náramek. Nebylo třeba jej sundávat. Ale navzdory tomu proč jsem tu jen byl?

Hm. Možná to bylo tím, že jsem něco udělal, a proto jsem sem přišel. Ale nevzpomínal jsem si, že bych před spaním udělal něco takového. Možná to bylo kvůli jednomu z mých dětí...

Ne, ale měl jsem pocit, že jsem se stal svědkem něčeho, co se velmi dlouho nestalo. Deset let mi přišlo jako dlouhé ticho. Tak nějak jsem měl neostrou paměť.

„Hej.”

Paměť jsem měl rozostřenou, ale zrak jasný. V této bílé dimenzi byl jako obvykle ten chlápek. Shluk mozaiky. Byl to Hitogami.

Ale copak se mu stalo? Vypadalo to, že Hitogami byl v tak nějak podivném stavu.

Tělo měl naprosto pocuchané. Kromě toho každý úd měl prošpikovaný něčím, co vypadalo jako magické formace, a vypadalo to, jako kdyby ho poutaly průhledné řetězy. Jako poslední boss v RPG. Bylo to, jako kdybychom mu museli zničit pravou nohu, nebo by se spustila jeho magie vzkříšení.

„......”

Co se stalo? To si hraješ na padlého anděla, kterého zapečetili?

„Oddělali mě.”

Kdo?

„Vážně to chceš slyšet?”

Kdo jen si to kromě mě vyslechne? Kdo jiný tu byl kromě mě?

„...Zkus se podívat za sebe.”

Když mi řekl tohle, otočil jsem se dozadu. Tam jsem spatřil stát mnoho lidí. Stáli zády ke mně.

Nikoho z nich jsem neznal. Neznámý muž a neznámá žena. Neznámý příslušník Magické rasy a neznámý člověk z Lidské rasy. Celkem pravděpodobně 8 lidí.

A v té skupině byl jeden známý člověk.

Byl to Orsted. Nikdy se neměnil. Ale měl na sobě nezvyklé známky. Neměl tu černou helmu. Navíc měl na tváři obrovskou jizvu. Kvůli té jizvě vypadal ještě krutěji než obvykle. Ale lidé, co jej obklopovali, se na rozdíl od něj usmívali. Orsted se tvářil stejně naštvaně jako obvykle, ale také byl na jeho tváři vidět náznak nepatrné radosti. Neslyšel jsem, o čem si povídali, ale dokázal jsem říct, že si navzájem věřili.

Ten člověk, co mluvil, byl... chlapec. Pravděpodobně mu bylo kolem 17 nebo 18 let. Byl to pohledný chlápek, měl krátké vlasy a tvář jako sportovec. Rozhodně to byla tvář krasavce. Vypadal orientálně. Ale stejně vypadal pěkně, když se usmíval. Jestlipak na něj Orstedova kletba nezabírala.

Když jsem se na něj díval, jedna žena z té skupiny vstala. Ta žena, co mezi nimi seděla, jako kdyby se skrývala, by se měla spíš nazývat dívkou. Dívka s modrými vlasy. Vedle ní čekal obrovský bílý vlk.

Ach, měl jsem pocit, jako kdybych ji už někde viděl. Vypadala jako Roxy. Ale nemohla to být Roxy. Byl jsem si jistý, že pocházela z kmene Migurdů, ale nikdy jsem si nikoho nemohl splést s Roxy. Tak kdo je to byl? Neříkejte mi, že... Lara?

Jak jsem o tom přemýšlel, otočila se tváří ke mně a zamávala. Ne, nemohlo to být na mě. Pravděpodobně mávala rukou na Hitogamiho, co byl za mnou.

Když tak udělala, muž vedle ní s ní začal mluvit. Možná se ptal, co dělala. Ona mu něco odpověděla a ten muž se s překvapenou tváří otočil sem.

Také měl orientální tvář. Na tomto světě bylo jen pár lidí s takovou tváří. Možná to byl Japonec? Mohlo mu být tak přes 20... nepřišlo mi, jako že by mu bylo přes 30.

Podíval se tímhle směrem a rychle se uklonil. Jeho počínání mi přišlo japonské, takže to přece jenom byl Japonec. Možná.

Když to takhle udělal, teď se sem dívali všichni. Byli mezi nimi mladí i staří lidé. Nejdřív jsem si myslel, že jich bylo jenom osm, ale zdálo se, že jich tu byl celý dav. V té mlze bylo těžko něco vidět. Jedinou známou tváří byl Orsted, ale... Ach, jestlipak byla támhleta osoba Eris. Tímhle směrem se díval válečník se zapletenými rudými vlasy. Ale byl trochu jiný než Eris...

Všichni se podívali tímto směrem a s vděčností se uklonili.

Jestlipak to patřilo Hitogamimu. Ne, když uvážím jejich chování, bylo to trochu něco jiného. Copak asi?

Jak jsem o tom přemýšlel, vstoupili na magické okruží, co Lara nakreslila, a někam zmizeli. Všichni najednou zmizeli. Ta magická formace přetrvala a sálalo z ní modré světlo. A pak po chvilce o to světlo přišla a také zmizela.

Všechno zmizelo.

„Všichni spojili síly a pronásledovali mě. Udělali tohle, zmlátili mě a pak mě zapečetili. Protože kdybych zemřel, pak by to možná zničilo i ten poslední Lidský svět. Nebo tak to aspoň řekli.”

Zničí ho to?

„To nevím. Protože bych o té zkáze nevěděl.”

Aha. To je jasné. Protože nikdo neví, co se stane po jejich smrti.

„Teď jsi spokojený?”

Ohledně čeho?

„Tohohle. Konečný výsledek, po kterém jsi toužil. Budu tu dál žít v osamění, s veškerými svými silami zapečetěnými. Budu tu dál žít, aby svět mohl dál existovat. Už svět nikdy neuvidím. Ani s nikým nemůžu mluvit. Po tomhle budu akorát dál zírat na tento prázdný bílý svět. Na tu scénu bez hranic.”

Kdo ví? Když se mě zeptáš, jestli jsem spokojený, nevím. Mým cílem nebylo přivést tě do tohoto stavu. Jen jsem prostě chtěl žít se Sylphy, Roxy a Eris. Vydělávat peníze prací, vracet se domů na večeři se svou rodinou a když padne noc, dělat děti celý smáčený potem. Obyčejný... jo, obyčejný styl života. Co se mě týče, nejšťastnější bych byl v takovém obyčejném životě.

„Ale tvoje štěstí je mé neštěstí.”

Aha. Pak jsem spokojený. Protože zrovna teď vypadáš vážně nešťastně. Pokud z tebe vzniklo tohle, pak budu rozhodně šťastný.

„Aha... vážně... to je celkem protivné.”

Nedokázal jsem pochopit Hitogamiho výraz. Ale v jeho hlase nezněla nenávist. Akorát jsem cítil, jako kdyby se kolem něj ovíjel žal. A pak Hitogami promluvil, jako kdyby se měl rozplakat.

„Vážně tě nenávidím.”

Aha, ale víš ty co, já—

Moje vědomí se odmlčelo.

Část 2

Když jsem se probral, byl jsem na posteli.

Na velmi velké posteli. Ta postel byla tak velká, že by si tam mohli pohodlně lehnout tři lidi. A také to byla velmi měkká postel. Vedle mě nikdo nespal. Mohl jsem pohnout krkem a očima, ale nemohl jsem moc hýbat tělem. Přikrývka mi přišla trochu moc těžká.

Zatímco jsem pohyboval jenom očima, rozhlédl jsem se po okolí. Když jsem tak udělal, spatřil jsem, jak nedaleko seděla rudovlasá dívka. Přísné šikmé oči a pevná čelist. Vypadala přesně jako Eris. Ale vlasy měla poddajně zapletené do copu a byla mnohem menší než Eris. Jak výškově, tak v prsou. Bylo jí pravděpodobně 5 let.

Když se se mnou střetla pohledem, upustila, co měla v ruce, a překvapeně vyskočila. Židle s bouchnutím spadla a když měla užuž spadnout, rychle jsem ji podepřel.

Jakpak jsem ji podepřel, když jsem nemohl pohnout tělem. Dokonce ani já jsem to nechápal. Ale dívka stále ve vzduchu položila ruce na zem, přetočila se z pózy, kdy měla co nevidět spadnout, a jen co nohama dupla na zem, okamžitě vyběhla z místnosti.

„Mama! Mama! Praděda se vzbudil!”

Jak hlučně vyběhla ven, spatřil jsem to, co předtím měla v ruce. Byl to náramek s vyrytým erbem Dračího boha. Nepamatoval jsem si, že bych si ho sundal, ale teď to bylo jasné. Když jsem spal, sundala mi ho.

Roztřeseně jsem pohnul rukama a zachytil náramek. Byl strašlivě těžký. Ne, nebyl těžký, jen jsem prostě neměl žádnou sílu. Ruku jsem měl tak vyzáblou, že jsem nedokázal ani zvednout jeden náramek.

A pak jsem zahlédl svůj odraz v zrcadle.

Spatřil jsem postavu starého muže, jehož tělo se utápělo v posteli a co vypadal, že by mohl každou chvilkou umřít.

S bílou bradkou a bílými vlasy. S hlubokými vráskami. Na celé jeho tváři se vznášel stín smrti.

Ach, vzpomněl jsem si. Zrovna teď mi bylo 74 let. Ale, hm... Nic kromě toho jsem si nevybavoval. Vypadalo to, že si to vybralo svou daň i na mých vzpomínkách. Byla v mém domě taková místnost...

„Rudi?!”

Ta osoba, co skočila do místnosti, byla bělovlasá žena. Pravděpodobně 40-letá. Už se z ní stala pěkná žena. Když jsme se střetli očima, rychle ke mně přiběhla a vzala mě pod přikrývkou za ruku.

„Ty jsi... Sylphy?”

„Jo... jsem. Správně, Rudi. Jsem Sylphiette,” řekla mi Sylphy vlídně. „Víš, kdo jsem?”

„Jo... jo, vím. Co se mi to stalo?”

„Nic. Jen jsi dlouho spal.”

Jen jsem spal. Aha. Rozhodně jsem se cítil trochu ospale.

„Ale nemůžu pohnout tělem.”

„Jo, vypadá to tak... jo...”

Sylphy na mou otázku neodpověděla. Jen mě dál hladila po ruce, jako kdyby se mnou soucítila. Jako kdyby dělala společnost senilnímu starému muži...

He, možná že jsem... Že jsem teď byl senilní? Proto jsem neměl žádné vzpomínky? Hm?

I když 74 let nebyl věk na něco takového. Ale vážně mi bylo 74 let? Nezestárl jsem o něco víc nebo tak něco, ne? Byl jsem teď senilní, protože jsem tak dlouho spal...? Jak dlouho jsem jen byl upoután na lůžko?

„Bojím se...”

„To nic. Jsem tu s tebou.”

Sylphy, co mě jemně hladila po ruce, ji teď pevně držela. I jen díky tomu se můj strach trochu zmírnil. Ale znovu jsem se bál.

Jak jsem o tom přemýšlel, viděl jsem, jak do místnosti postupně přicházelo mnoho lidí. Dítě s rudými vlasy, dítě s modrými vlasy, dítě s blonďatými vlasy. Mladí, ve středním věku a staří lidé. Stáli kolem postele, v které jsem spal. Každou tu tvář jsem někde viděl.

„Podívej, Rudi. Teď tu jsou všichni.”

„Jo...”

Ale pročpak asi? Nedokázal jsem si vzpomenout na ničí jméno.

Ach, byl tam někdo, koho jsem poznával. Ta osoba, co byla úplně vzadu. Zavřela za sebou dveře a pomalu přišla ke mně. Dívka s malou hrudí a modrými vlasy. Vlasy měla zapletené do copu. Vůbec se nezměnila.

„Roxy.”

„......Rudi.”

Jakmile mě spatřila, jenom na okamžik se zatvářila, jako že se rozbrečí. Ale rychle se postavila po mém boku naproti Sylphy. A pak mě něžně a pomalu hladila po vlasech.

„Rudi, moc ti děkujeme za veškeré úsilí.”

„Děkuju, Roxy— ...moje učitelko.”

Najednou mi na mysl vytanulo slovo učitelka. Roxy se z očí vyřinuly slzy. Ačkoli je honem setřela a usmála se, rty nedokázala vykreslit úsměv, takže jí to akorát zkroutilo tvář.

A já jsem se pak na něco zeptal: „Kde je Eris? To tu není?”

Neviděl jsem obvyklé vzezření ženy, co ke mně vždycky přiběhla jako první.

„Rudi. Eris už odešla, víš?”

„Kam?”

„Čeká na tebe, Rudi.”

Ach, aha. Tak to bylo.

„Byl jsem schopen se o ni v jejích posledních chvilkách postarat?”

„Jo. To nic. Plakal jsi 3 dny v kuse, ale dokázal ses přes to pěkně dostat, Rudi.”

Ach, jak jsem se to snažil vybavit, vzpomněl jsem si. I po 70 Eris energicky trénovala. A pak jednoho dne přišla domů po svém obvyklém ranním běhu a tréninku máchání, byla celá unavená a zhroutila se na postel. A poté se nevzbudila. Když jsem si to uvědomil, už byla mrtvá. Kdybych si to uvědomil dřív, mohl jsem ji zachránit léčivou magií. Toho dne jsem hodně brečel...

Ale chápal jsem to. Nepamatoval jsem si ani na něco takového. To znamenalo, že ani mě nezbývalo moc času...

„Promiň. I když tu jsou všichni, nedokážu rozpoznat, kdo je kdo.”

„Jo. To nic. Tak se podíváme... támhle to jsou všechno naše vnoučata. To je Lucino dítě Roland. Ten vedle něj je—”

Sylphy začala na každého ukazovat prstem a říkat mi, kdo je kdo. Zdálo se, že většina přítomných byli vnoučata nebo pravnoučata. Tak kam jen se poděly všechny naše děti? Ach, všichni už byli nezávislí, aha. Všichni už žili ve vlastním domě.

„A to rudovlasé dítě, co vypadá přesně jako Eris, je Arsovo vnouče a Rudiho pravnouče Ferris.”

„Ach, ta, co mě vzbudila, že?”

Vypadalo to, že té rudovlasé dívce bylo tak nějak nepříjemně. Pravděpodobně se bála, že se na ni naštvu, že mi sundala náramek. Ale měl jsem pocit, jako že už jsem ji někde předtím viděl. Ach...

Správně, bylo to během Hitogamiho snu. Také byla v tom davu. Jo, správně. No ano, byla tam. V té době už o hodně vyrostla, ale rozhodně tam byla.

„Pojď blíž.”

Když jsem promluvil, přestala se skrývat a vypadala, jako že se co nevidět rozbrečí.

„To ty jsi mi sundala tohle?”

Když jsem prstem ukázal na náramek, z očí se jí začaly koulet slzy jako hrachy. Myslela si, že teď bylo nevyhnutelné, že jí vyhubuju, a tak ji napadlo, že se z toho možná dostane díky breku.

„Promiň. Ale byl tak pěkný.”

„Aha. Tak ti ho dám.”

Když jsem to řekl, se zmateným výrazem na tváři se na mě podívala.

„Nevadí to?”

„Výměnou za to mi musíš slíbit, že už nikdy nikomu nic nevezmeš, dobře?”

„...Dobře, slibuju.”

„Dobře. Hodná holka.”

Pomalu jsem natáhl ruku a pohladil ji po vlasech. Možná že jí po tomhle vyhubují, no, ale to bylo asi v pořádku. Přece jenom nebyla moje zodpovědnost, jestli nakonec bude rozmazlená.

„Všichni vypadají zdravě.”

„Jo. Všichni jsme.”

Když jsem to slyšel, ulevilo se mi. Pokud jsem měl tolik vnoučat a pravnoučat, všichni by měli být zdraví.

„To jsem rád. Všichni jste museli pilně pracovat...”

Když mě opustila síla, ruka mi sklouzla z Ferrisiny hlavy. Kolem to začalo hlučet. To nic. Dokonce ani já prostě jen tak neumřu. Ještě chvilku budu moct dál žít jako stařík upoutaný na lůžko.

Když jsem si tohle pomyslel, někdo vstoupil do místnosti. Vysoký člověk. Se stříbrnými vlasy a naštvaným pohledem.

„Rudee.”

„...Pane Orstede.”

Jakmile vstoupil do místnosti, okolní nálada se změnila. Napětí? Ostražitost? Ne, bylo to něco uvolněnějšího. Byla to úleva a důvěra.

„Nevadí, že nemáš helmu?”

„Ne. Protože když si ji vezmu, jedno tvoje vnouče začne brečet.”

Jak to Orsted řekl, kolem zazněl smích. Ozývaly se různé hlasy jako „Už se nerozbrečím, ach jo” nebo „Dřív jsi byl takový uplakánek”.

„Takže tvoje normální tvář už není zdrojem strachu, co?”

„Ne, kletba se nezměnila. To akorát, že na tvoje děti a vnoučata to nemá vliv.”

Orsted teď v tváři vypadal mnohem klidněji, než když jsem ho spatřil poprvé. Pořád se tvářil děsivě, ale dalo se říct, že teď vypadal uvolněněji.

„Ach, správně, pane Orstede.”

„Copak?”

„Zrovna teď když mi sundali náramek, jsem ve snu spatřil Hitogamiho.”

„...Stal se z tebe apoštol?”

„No, kdo ví. Je možné, že to byl jen normální sen... pokud bych se stal apoštolem, co bys udělal? Zabiješ mě jako obvykle?”

„Jo, samozřejmě. Protože vůči těm, co mě zradí, jsem nemilosrdný.”

Orsted to řekl s vážnou tváří, ale já jsem rychle pochopil, že to byl žert. Protože se všichni začali smát a z Orsteda nesálala žádná krvežíznivost. Přišlo mi, jako že říct něco takového před starým mužem upoutaným na lůžko, bylo zbytečné, ale... možná mu to nechají projít jako žert.

„V tom snu jsi nabyl vítězství a v důsledku toho byl Hitogami zapečetěný.”

„To je pěkný sen.”

„Ano, to rozhodně.”

Jestlipak to byla budoucnost. Přišlo mi to celkem reálné, ale na druhou stranu sny celkem přesně vycházely z reality.

„Prosím, snaž se, aby se ten můj sen splnil.”

Orsted upřímně přikývl. Jak se dalo čekat, když jsem tu jeho tvář viděl každý den celých 50 let, dokázal jsem si dokonce i v té jeho tváři číst.

„Do teď jsi toho udělal hodně. Takže teď můžeš pokojně spát.”

„Haha... pořád je příliš brzy na to, abych spal, víš?”

Ještě chvilku jsem chtěl zůstat vzhůru. Cítil jsem se dobře. Moc jsem se nedokázal pohnout, ale na slunci mi bylo teplo a příjemně.

„Ještě chvilku zůstanu vzhůru. Jenom ještě chvilku... dobře?”

I když zůstanu vzhůru, nebylo to tak, že bych měl něco konkrétního na práci. Jen ještě chvilku, jenom chvilku. Chtěl jsem ještě chvilku vidět tváře všech lidí, co tu byli. To bylo celé.

Takhle řečeno. Prostě jsem se trochu zdráhal se rozloučit.

Jen jsem se na ně chtěl dívat ještě hodinku nebo dvě. Nevadilo by, ani kdyby to bylo 10 minut.

Nebylo to tak, že bych jim měl co říct. Neměl jsem žádné přetrvávající sympatie. Ani lítosti.

Pokud tu jen ještě chvilku zůstanu, budu spokojený. To bylo celé.

„Jen ještě chvilku...”

Zatímco jsem si tohle pomyslel, víčka mi začala padat. A postupně padaly. Úplně nakonec jsem viděl tvář dítěte, co vypadalo jako Eris. A pak jsem spatřil Sylphinu a Roxinu tvář.

A nakonec se mi oči zavřely.

Moje vědomí beze změny vyprchalo.
-------------------------------------------------


~ A já, duše sentimentální, jsem samozřejmě musela tuhle kapitolu oplakat... ~ 

~ Hlasování o dalším projektu zde ~

<Předchozí>...<Následující>