Kapitola 266

Kapitola 266 – 34 let

Část 1

Vzbudil jsem se.

Měl jsem pocit, že se mi zdál podivný sen. Byl to velmi pokojný sen. Byly tam Sylphy a Roxy. Eris tam nebyla, ale bylo tam dítě, co vypadalo jako Eris.

Byl to vážně příjemný sen. Jasně jsem si na všechno pamatoval. Sen o mé smrti. Bylo mi tak nějak jasné, že jak jsem zavřel oči, už jsem se nikdy neprobudil. Ale nebyl to špatný pocit.

„Hmm?”

Když jsem se rozhlédl kolem, spatřil jsem dívku s polekaným výrazem, co mě držela za ruku. Dívku s modrými vlasy. Všechny vlasy měla zapletené do copu vzadu. Pravou rukou mě držela za ruku a v levé ruce držela náramek. Tvářila se, jako kdyby byla žába, na kterou zíral had.

„......Promiň.”

Najednou se omluvila. Když uděláte něco špatného, musíte se omluvit. Jestlipak to byl výsledek výchovy.

„Chceš to?”

„...Ne. Řekla jsem sestře, že pod tím náramkem je skrytý vážně úžasný erb.”

„Och.”

Samozřejmě neexistovalo nic jako skrytý erb nebo tak něco. Protože jsem nebyl vyvolený.

Ale když jsem se podíval pořádně, vedle té dívky, co držela náramek, jsem něco viděl. Na nočním stolku jsem viděl pero. Než jsem šel spát, nebylo tam.

„Snažila ses ho nakreslit?”

„......Promiň.”

To byla ale úžasná schopnost, snažit se učinit ze svých lží pravdu. Mám ji pochválit nebo jí vyhubovat? Ne, teď bych ji měl pokárat. Jo. Jako otec bylo mou povinností svou dceru vychovat. Jo.

„Laro, lhát se nemá. Jdi se své sestře omluvit.”

„Dobře...”

Když jsem ji zlehka plácl do hlavy, Lara se sklíčeným výrazem odešla z místnosti. Když odešla, viděl jsem obrovskou chlupatou kouli. Vypadalo to, že Leo držel hlídku vně místnosti.

Jak jsem si náramek nasadil, najednou mi pohled padl na to pero. Sám jsem si na paži nakreslil erb Migurdů a vstal jsem z postele.

„Ughh... bolí mě hlava... vypil jsem toho trochu moc.”

Kvůli účinkům včerejšího večírku jsem začínal mít příšerný bolehlav.

Část 2

Od Bitvy v království Bihaeril uplynulo zhruba 10 let. Letos mi bude 34 let.

Těch 10 let bylo vážně pokojných. Během těch 10 let nedošlo k žádným Hitogamiho zásahům. Vážně se naprosto zastavil. Léta prostě plynula, aniž bychom slyšeli byť jen první slabiku z Hitogamiho jména.

Samozřejmě jsem nepolevil v pozornosti. Zatímco jsem si dával pozor na jakýkoli útok, co mohl přijít z jakéhokoli směru, dál jsem se připravoval na Laplaceho návrat jako dřív. Ale jelikož se do toho Hitogami tentokrát nevměšoval, pokračovalo to celkem hladce.

Do 5 let po bitvě jsme dokázali oslovit všechny země. Na některých místech to nebylo dobré, ale většina zemí naši žádost přijala. A proto jsem vynakládal úsilí na výzkum a trénování Němé magie v Asurském království a na Magické univerzitě. Kromě toho jsme vojenské autority různých zemí trénovali, jaká protiopatření by se měla učinit vůči Laplacovým taktikám.

A zatajovali jsme jméno „Rudeus”, zatímco jsme proslavovali jméno „Silent 7hvězd”. Nebylo mi jasné, jestli ta hypotéza, o které Nanahoshi mluvila, byla správná nebo ne. „Pokud sem nakonec přijde můj kamarád z předchozího světa, pak si přeju, aby se udělalo něco, aby mě našel.” Když jsem přijal toto její přání, šířili jsme po světě její jméno. Také tu poletovalo pár špatných zkazek, ale s tím se asi nedalo nic dělat. První prioritou bylo navýšit její popularitu. A pokud jde o toho člověka z mého předchozího světa, určitě pochopí ten význam nebo proč jsem používal její jméno.

Poslední dobou jsme zkoumali medicínu na obnovu many v naději, že tím navýšíme Orstedovu rychlost obnovy many. Více méně jsme takový lektvar vyrobili, ale z nějakého důvodu to Orstedovu manu neobnovilo. Jestlipak to bylo kvůli rozdílu ve vlastnostech many Lidské a Dračí rasy? Nebo jestli to bylo kvůli něčemu jinému? Trochu víc se touhle záležitostí budeme zabývat, ale bezděky jsem měl pocit, že to nikam nevedlo. No, samotný ten lektvar byl mezi dobrodruhy terno, takže to nebylo úplně nadarmo.

Pořád bylo spoustu věcí, co jsme museli udělat. Pořád jsem měl ještě pár povinností, než jsem si mohl konečně odpočinout.

Naše děti povyrostly. Lucy teď bylo 17. Laře bylo 14 a Arsovi 13. A Siegovi bylo letos 11? Každý z nich rychle rostl.

Poté se naše rodina rozrostla ještě o dvě další děti. Roxino dítě – Lily Greyratová. Erisino dítě – Christina Greyratová. Obě to byly dívky. 6 sourozenců. Byla to velká rodina. Ale v mé rodině bylo více žen než mužů. Možná že rod Greyratů byla matrilineární rodina.

Když bylo Lucy 7 let, začala se účastnit rodinných porad a dohodli jsme se na obšírném vzdělávacím plánu. Takhle řečeno se zapsala na Magickou univerzitu. Poté, co dostudovala a co jsme uspořádali oslavu na dovršení dospělosti, chodila 3 roky na Národní univerzitu v Asurském království. Bylo mou ideologií své děti do ničeho nenutit, ale myslel jsem si, že je bylo třeba vést ke vzdělání.

Bylo Arielinou upřímnou žádostí nechat mé děti nastoupit na Národní univerzitu v Asurském království. Vůči Ariel jsem měl obrovský dluh. 'Chci mít s tvou rodinou pokrevní svazek, takže ať je jedno tvé dítě mým zetěm!' Kdyby řekla něco takového, očividně bych to odmítl, ale pokud jen chtěla, aby se moje děti zapsaly na univerzitu, nemohl jsem to odmítnout. Chtěl jsem ten dluh postupně splatit.

Jen tak mimochodem, po Bitvě v království Bihaeril Ariel porodila. Její partner by možná získal až příliš mnoho moci, a tak se neprovdala. A zdálo se, že měla mnoho „konkubín”. Ariel měla momentálně 5 dětí, z čehož otcové 4 z nich byli neznámí. To řekl Luke s velmi popletenou sinalou tváří. Vyvstala otázka, jak přesně věděl o jednom z těch otců... ale když jsem teď o tom přemýšlel, možná že ten dotyčný otec byl sám Luke.

Zdálo se, že součást jejího dalšího plánu bylo sezdat mé děti s jedním z těch 4 dětí. Nelíbilo by se mi, kdyby to dělala z politických důvodů, ale pokud k tomu svolí samotné děti, že se vezmou, svolím k tomu. Nebo to jsem si myslel. Děti byly stále malé, ale každým dalším dnem se budou blížit dospělosti. Konkrétně z Lucy už byl řádný dospělý, co dokázal věci sám posoudit.

Ačkoli říkám tohle, nebylo to tak, že by prostě zestárla, aniž by jako dospělý vyspěla.

Upřímně řečeno jsem tu změnu ani já nechápal. Jakmile si člověk myslí, že napravil něco špatného, možná se objeví nějaká další špatnost. A to, co už spravil, začne znovu upadat. Byl to pocit, kdy jste stárli, zatímco jste si pořád dokola mysleli to samé. Jak léta plynula, na mé tváři bylo vidět, že stárnu. Poslední dobou mi na tváři přibylo pár vrásek od smíchu. Sylphy řekla, že i tohle na mě bylo pěkné. Ale Sylphy na svůj věk vypadala celkem mladě, takže jsem se cítil trochu provinile.

Sylphy stárla celkem dobře. Ale byla ve stejném věku jako já, takže její změna vzhledu byla v porovnání se mnou pomalejší. Jelikož jí bylo stejně jako mě, letos by jí mělo být 34 let, ale tělesně vypadala tak zhruba na 20 let. Pokožku měla stále pružnou a i když porodila dvě děti, měla stále malou prdelku. Spát s ní bylo skvělé jako obvykle. To akorát, že povahu už měla naprosto jako stará dá— matka, a tak teď hubovala častěji.

Roxy se nezměnila.

Nezměnil se ani její vzhled, ani povaha. Ale kdybych jí to řekl, vyhubovala by mi, i když jsem to myslel jen jako chválu. Jako obvykle mě stále vedla jako má učitelka, kdykoli jsem udělal něco špatně. Stále byla jako obvykle trochu nešikovná, ale to byly jen výkyvy života. Lidé neustále dělali chyby.

Možná že vzhledově se nejvíc změnila Eris. Stárla stejně jako já. Ale díky tomu, že se každý den věnovala tréninku, vypadala mnohem mladší než já. Tělesně na tom možná byla někde po 25 nebo ke 30. Poté, co porodila 2. dítě, se zdálo, že její sexuální apetit trochu klesl, ale pořád na mě někdy útočila. V porovnání se Sylphy se její osobnost příliš nezměnila. Ale začala děti učit šerm, takže jsem měl pocit, že teď byla méně divoká.

Naučila se trpělivost. Ačkoli mě stále uhodila, když jsem jí bez dovolení osahal zadek nebo prsa. Co jiného se od ní dalo čekat.

Lilia a Zenith očividně zestárly. Obě byly stále čilé, ale kvůli problémům s nohou, co měla Lilia od samého začátku, začala pociťovat symptomy bolesti beder a ztuhlých ramen. Ačkoli jsme to léčili léčivou magií, zhruba po roce se to vracelo. Její naprosté vyléčení se zdálo celkem obtížné.

Ostatní stárli také celkem dobře. Ze Zanoby a Cliffa se už stali skvělí muži. Oba dva měli rodinu a práci a vypadalo to, že měli celkem napilno. A v dobách nouze si navzájem vypomáhali.

Aisha a Norn se obě vdaly. Jejich partneři... byli trochu komplikovaní. No, řádně to vysvětlily a dostaly mé svolení, takže nebylo třeba, abych takhle pozdě něco říkal.

Ale stejně, 34 let, co...

K tomuto věku jsem měl emoční pouto.

Část 3

Během toho samého dne jsem navštívil tamto místo. Na předměstí, na malém kopci. Místo, kde v řadě stály kruhové kameny. Byl to hřbitov.

„Zdravím, jako vždy děkuji, že se o to tady staráš.”

Poděkoval jsem hrobaři, co stál u vchodu na hřbitov, a vešel jsem. I na tomto hřbitově za těch 10 let přibylo mnoho nových náhrobků. Lidé umírali a rodili se, ale počet náhrobků nijak moc neklesl. Na jiných hřbitovech se bouraly náhrobky rodin, které už vymřely, ale toto místo bylo rezervované pro šlechtu. A tak i když zemřela celá rodina, jejich náhrobek zůstal. A teď Království Ranoa a Magické město Sharia pomalu navyšovalo svou sílu. Kromě toho se také zvyšoval počet šlechtických rodů a kvůli tomu se zvyšoval i počet náhrobků.

Stál jsem před jedním tím náhrobkem. Na kruhovém náhrobku tam bylo napsáno Paul Greyrat. V porovnání s dobou, kdy jsem ho poprvé vztyčil, teď byl celkem zvětralý.

Za pomocí náčiní k úklidu, co jsem si s sebou přinesl, jsem poklidil okolí a vyleštil náhrobek. Poté jsem před náhrobkem nabídl alkohol a sepjal jsem ruce.

Už to bylo nějakou dobu, co jsem sem přišel. Navštěvoval jsem to tu při každé příležitosti, co jsem dostal, a hlásil jsem různé věci. Ale poslední dobou jsem sem chodil méně a méně. Ale stejně jsem s celou svou rodinou chodil jednou do roka... Jestlipak problém tkvěl v mých pocitech. Spíš než návštěva Paula mi to přišlo víc jako událost, které jsem se musel účastnit. Vypadalo to, že se mi nedostávalo vděku.

„Otče, všichni žijí šťastně a vede se jim dobře.”

Prvně jsem mu řekl o nynějším stavu ostatních. Tohle jsem dělal každý rok, ale jen pro jistotu.

„Letos mi bude 34.”

34 let. Byl to věk, kdy jsem na předchozím světě zemřel. Během té doby, kdy se stalo spoustu různých věcí, mi nakonec bylo 34 let.

Ale pročpak asi? Měl jsem pocit, že trvalo mnohem déle než na předchozím světě, než mi bylo 34. Jestlipak to bylo kvůli tomu, že jsem měl na práci spoustu věcí. Nebo to bylo kvůli tomu, že to v porovnání s mým předchozím světem bylo o hodně jiné.

„I když mi je teď 34 let, nakonec jsem měl sen, kdy jsem zemřel v 74 letech.”

Copak to jen bylo za sen. Byl to jenom sen? Nebo to byla budoucnost, co mi ukázal Hitogami?

Hitogami byl zapečetěný. A já přijal smrt se spokojenou myslí.

Správně, možná že když mi Lara sundala náramek, Hitogami do toho dokázal zasáhnout.

„Pokud to je vážně pravda, pak...”

Pokud mi to ukázal Hitogami, pak to pravděpodobně znamenalo, že to byl výsledek mé dřiny.

V Bitvě v království Bihaeril jsme vyhráli. Možná to byla vážně závěrečná bitva a Hitogami přišel o jakýkoli způsob, jak nad Orstedem vyhrát. A proto to Hitogami vzdal.

Neboť za těchto posledních 10 let nedošlo k žádnému Hitogamiho zásahu. Už nic nebylo. Možná se pokoutně pohyboval ve stínech. Ale přesně jak Gisu a Badigadi řekli, neměli jsme o něm žádné zprávy. Až jsem zapomněl na to, proč jsem vůbec jednal.

„Znamená to, že už se nemusím tak snažit?”

Pokud to Hitogami vážně vzdal. Znamenalo to, že moje práce byla hotová. Byl jsem v půlce své nynější práce, mělo by být v pořádku žít trochu uvolněněji. Mohl bych své úsilí každé tři dny vynaložit na dělání dětí se svými manželkami. Mohl bych své děti učit různé věci... Měl jsem pocit, že bych dokonce mohl začít s výslužbou.

„Jenom žertuju.”

Nesouhlasně jsem se zasmál. To bylo ale bláhové. A co že se Hitogami vzdal. Nebylo to tak, že bych svou nynější práci dělal neochotně. Ani to nebylo tak tvrdé. Dělal jsem to proto, abych Orsteda dovedl k vítězství. Pro dobro poslední bitvy. Byla to celkem zábava. Samozřejmě byly chvíle, kdy to bylo bolestné a těžké, ale nebylo to nic, od čeho bych utíkal. Pořád jsem musel udělat pár věcí, pořád jsem chtěl udělat pár věcí a pořád jsem něco dělal. Možná to byl Hitogamiho plán, přimět si myslet něco takového... abych začal být laxní.

„Otče, odteď se budu snažit ještě víc.”

Takhle jsem žil jako obvykle. To byl sen. Praktický sen, kdy do popředí vyšla touha.

„Prosím, dohlížej na nás,” řekl jsem jako obvykle a znovu jsem sepjal ruce.

„...”

Dokud jsem já existoval, určitě musel žít posmrtný život. Nebo takhle řečeno. Nebylo nezbytně nutné, že Paul byl v tomto hrobě. Určitě si tu šou užíval z nějakého jiného místa. A proto chodit sem byl jen počin, co neměl moc smysl.

Ale to nevadilo. Toto byla ceremonie. Ode dneška dál se budu snažit. Před Paulovým hrobem jsem skládal takovou přísahu, to bylo důležité.

„Jen tak mimochodem, i Gisu...”

Položil jsem obětiny i na Gisuův hrob, co byl nedaleko Paulova, a sepjal ruce. Nevěděl jsem, co by si o tom Gisu pomyslel, ale... no, nebylo to tak, že mě chtěl ve vší vážnosti zničit.

„Za 40 let si vyslechnu tvou zášť... no, možná to potrvá trochu déle nebo možná pravděpodobně zemřu předtím.”

Neměl jsem v úmyslu oslavovat Gisuovu smrt. Ale po 10 letech měly takové věci sklon vyprchat. A jelikož takové věci vyprchaly, to, na co jsem si vzpomínal, byla jeho usměvavá tvář. Gisu se vždycky radostně smál a mluvil o smůle. Když jsem si vybavil ten jeho úsměv, bezděky jsem si pomyslel, že to byla pěkná vzpomínka. Nebylo to tak, že by kvůli Gisuovi zemřel někdo mě blízký a já vůči němu nechoval žádnou zášť. Jelikož zemřel, dokázal jsem ho takhle navštěvovat u hrobu.

„Takže se zase vrátím. Příště pravděpodobně přijdu se svou rodinou.”

Zatímco jsem řekl tohle, vstal jsem. Nic konkrétního se nezmění jen proto, že jsem měl podivný sen. Zatímco budu dělat, co můžu, udělám, co chci.

Zatímco jsem myslel na tohle, natočil jsem krok k domu, kde čekala moje rodina.
-------------------------------------------------


~ Jedna z věcí, které mě u japonských novel dokážou zvednout ze židle je, když autor (či překladatel) označí člověka ve 30 za střední věk či za starého... Co jsou potom šedesátníci? Staré vykopávky? Tahle kapitola mě osobně přišla mírně depresivní a uhnaná. Autor se to prostě snažil rychle zakončit... Příště bude extra, takové shrnutí Rudeova života. A pak více méně... konec. ~

~ Hlasování o dalším projektu zde ~

<Předchozí>...<Následující>