Kapitola 268

Kapitola 268 – Závěrečná kapitola: Posmrtný život

A pak než jsem se nadál, jsem byl v bílé místnosti.

„Čau.”

„Hej.”

Ten mozaikový chlápek, co tu žil, vypadal stejně zdravě jako obvykle. Samozřejmě nebyl ani zapečetěný, ani skleslý. Byla to stejně obvyklá mozaika.

„Znamená to, že co jsem viděl před 40 lety, bylo kvůli moci předpovídání?”

„Jo.”

Hitogami byl stejný jako obvykle. Ale od poslední chvíle, co jsem ho viděl, uplynulo 40 až 50 let. A proto ta moje vzpomínka na jeho „obvykle” už byla vzdálená. Jediné, na co jsem si vzpomínal, byl jeho nestoudný přístup, když jsem ho potkal poprvé.

„Myslel jsem si, že když ti to ukážu, že budeš trochu laxní.”

„No, to se celkem dost minulo účinkem.”

„Vlastně ne, jen jsem něco zkoušel.”

Takový sen mě nezastaví od toho, co jsem až do teď dělal. Neměl jsem tak slabou vůli. No, kdyby to nedopadlo tak jako ve snu, nebylo by naprosto nemožné, že bych nepřestal.

„Takže vlastně vypadáš takhle.”

Když tohle řekl, podíval jsem se na vlastní postavu. Než jsem se nadál, mé tělo se změnilo. To tělo s masou tuku... už tam nebylo.

Mé tělo se změnilo na tělo, které jsem měl na tomto světě. Bylo to tělo Rudea Greyrata. Neviděl jsem si do tváře, takže jsem to nedokázal říct, ale měl jsem pocit, že jsem zrovna teď nebyl tak starý.

„Tys to nevěděl?”

„Ne. Protože já vidím jen přímo duši. Věděl jsem, že se tvé tělo a duše lišily, ale tohle je poprvé, co vidím tvou skutečnou podobu.”

No, to mě podrž. Ale když jsem teď o tom pečlivě popřemýšlel, ani já jsem nevěděl, jak Hitogami vypadal. Byli jsme na tom stejně.

Ale proč. Proč se mé tělo zrovna teď rozhodlo nabýt takové podoby? ...Předpokládal jsem, že se to nedalo vysvětlit.

„S tímhle to pro tebe každopádně skončilo.”

„......Jo.”

Zemřel jsem.

Ve věku 74 let. Vzpomínal jsem si, že mé poslední okamžiky byly příjemné. Myslím, že to pro mě byl šťastný konec, v obklopení svých dětí a vnoučat. Přinejmenším v porovnání s mými předešlými posledními okamžiky to bylo jako nebe a peklo. V porovnání s tou samotou, bezmocí a ubohostí, kvůli které se mi chtělo brečet...

„Když jsi teď pryč, můžu se volně pohybovat.”

„Aha.”

„Dokud jsi žil, všechno, co jsem udělal, skončilo neúspěchem. A proto mě něco napadlo. Přesně jako ty jsem postupně navyšoval své přívržence.”

„Takže jsi to stále nevzdal, co?”

Když jsem to řekl, Hitogamiho přístup se změnil. Zdálo se, že byl naštvaný.

„Copak to není očividné? Vzdal bys to s vědomím, že je tvoje budoucnost taková? Navždy sám, ničeho schopný, neschopen nic vidět. A kromě toho takhle musím žít 10 tisíc nebo 100 tisíc let nebo ještě déle. I když vím, že to nedokážu zvrátit, proč bych to měl vzdávat?”

No, to asi jo. Pokud to bylo tak velkolepé, tak jsem si to nedokázal ani představit... Ale trochu jsem to chápal. Co by se s ním stalo, kdyby nic neudělal. Jaká budoucnost na něj čekala. Pokud věděl, že toho bude litovat, nemohl jen tak mrhat časem a nic nedělat.

„No, já bych to pravděpodobně nevzdal...”

„...Co to je s tou tvojí bezstarostnou tváří? Myslíš si, že jsi vyhrál?”

„Máš nějaký plán?”

„Jo, teď vím o Orstedově 200-leté časové smyčce. Taky jsi skončil s plozením svých potomků a já jsem vymyslel, jak s nimi manipulovat. Během těch posledních 50 let jsem se připravil...”

„Aha.”

„Chápeš, co se snažím říct? Ty základy, co jsi do teď vybudoval. Hodlám je převrátit a obrátit je proti tobě. Na světě bez tebe, kdy použiju věci, co jsi připravil. A vyhraju. Teď už nic nezmůžeš. Protože jsi už mrtvý! Už nemůžeš své potomky zarazit, aby mezi sebou nebojovali. Nedokážeš zabránit tomu, aby se navzájem nevraždili. Nemůžeš ani brečet a prosit mě, abych s tím přestal. Naopak to jediné, co můžeš, je to sledovat!”

V porovnání s Hitogamim, co blaženě mluvil, jsem se já jen škrábal po tváři. Jen tak mimochodem, škrábal jsem se i na zátylku. Ale nebylo to tak, že by mě to svědilo. Jen jsem byl zmatený, co bych mu na to měl odpovědět.

„Vážně...”

Po mé odpovědi si Hitogami silně dupl. „CO JAKO...?!” Zatímco bez oddychu dupal nohama na zemi, podrážděně zvedl hlas: „Jak to, že jsi TAK V KLIDU?!”

„To proto... že už jsem mrtvý.”

Jak jsem po odmlce odpověděl, Hitogami neměl slov.

Zavřel jsem oči. Začal jsem přemýšlet o všech těch věcech až do teď. Na tomto světě jsem dokázal dělat, co jsem chtěl. Oženil jsem se a měl jsem spoustu přátel. Měl jsem také spoustu dětí a vnoučat. V práci jsem se snažil ze všech sil. No ano, byl jsem nervózní z toho, co od teď Hitogami udělá, a také jsem si pomyslel, že jsem mohl udělat něco víc.

Ale z nějakého důvodu... Mi nezbývala žádná lítost nebo zvědavost. Ne, lepší by bylo říct, že už jsem neměl čeho litovat. No ano, trápil jsem se a byl jsem nervózní, ale na mysl mi nepřišlo to „co mám dělat”. Když jsem si teď Hitogamiho vyslechl, neměl jsem pocit, že bych se měl nějak vzkřísit a ochránit své děti. Moje děti nebo vnoučata s tím pravděpodobně dokáží něco udělat.

Pomalu jsem zamířil k Hitogamimu. Měl překvapivě malou postavu. Jelikož jsem se k němu nikdy nepřiblížil víc, než bylo nezbytně nutné, nikdy jsem nedokázal odhadnout jeho výšku.

„Už jsem spokojený.”

Žil jsem svůj život naplno. Nemyslel jsem si, že by všechno bylo dokonalé. Možná pořád zbývalo pár věcí, co bylo třeba udělat. Nebylo to tak, že když jsem zavřel oči, že mi na mysl tanuly jen dobré vzpomínky. Vzpomínky na selhání, vzpomínky na úspěch, měl jsem oboje. Ale nemyslel jsem si, že by bylo třeba to předělat.

Zemřel jsem. S tímhle moje práce skončila. Následky bych měl prostě jen svěřit lidem, co byli stále naživu. I když ta osoba přede mnou říkala, že ublíží těm, co stále žili, bylo to celkem podivné.

Ale s tím se nedalo nic dělat. Moje mysl byla podivně klidná.

„Poslouchej, Hitogami.”

„.........”

„Předtím jsem ti chtěl něco říct.”

„......Co?”

„Myslím si, že to vážně není tak, že bych tě tak moc nenáviděl.”

Měl jsem pocit, že Hitogami měl nepříjemnou tvář.

Samozřejmě si možná myslel, že jsem to říkal jen proto, že jsem teď byl o krok napřed. Sylphy a Roxy žily a i děti měly pevné zdraví. Eris zemřela, ale to byla otázka dožití. Nebyla to Hitogamiho chyba.

Kdyby se to byť i jen trochu změnilo, pak jsem si samozřejmě myslel, že bych Hitogamiho nenáviděl tak moc, že bych ho zabil. Úplně jako mé budoucí já. Bylo možné, že bych se stal strojem, jehož jediným úkolem bylo zabít Hitogamiho, úplně jako mé budoucí já. A pak bych se nedokázal chovat tak klidně. Co se snažím říct, je, že v důsledku toho jsem se stal tím, kým jsem.

„Co se snažíš říct...?”

„Ani já tomu vlastně nerozumím. Myslím si, že to, jak jsem teď klidný, je díky tobě. Myslím si, že kdybys tu nebyl, takový zřetelný nepřítel, nebyl bych až takhle spokojený.”

Jo. Správně. Kdyby nebylo Hitogamiho, jakmile by mi bylo 20, začal bych lajdačit. Oženil bych se se Sylphy, pak bych si našel práci a pak bych pilně pracoval. Takový bych žil život, byl bych spokojený a pak zemřel. Určitě by se to tak stalo.

Byl bych v pohodě, kdyby to dopadlo takhle, ale nepochyboval jsem o tom, že bych nikdy nedokázal nabýt tak velkou spokojenost jako teď. Myslím, že ani tehdy bych ničeho nelitoval, ale pravděpodobně bych si pomyslel „ještě jednou” nebo „chci to předělat” nebo „potřebuju se vrátit”.

Snažit se ze všech sil až do smrti jsem se mohl jen proto, že jsem měl zřetelného nepřítele a zřetelný cíl. A v důsledku toho jsem byl takový jako teď.

„I když říkáš tohle, nepolevím v obezřetnosti.”

„Ach...... ne, no... neřekl jsem to s tímhle záměrem......”

Pročpak asi? Nebylo to tak, že by měl Hitogami nějakou pěknou stránku. I když jsem řekl, že jsem k němu necítil nenávist, ani to neznamenalo, že jsem ho měl rád. Samozřejmě jsem mu nechtěl děkovat.

„......”

„.....”

A proto s tímto dojmem konverzace ustala. Mezi námi houstla nepříjemná atmosféra. A v té chvíli mi na mysl najednou něco vytanulo.

„......Pročpak jsem přišel na tento svět,” zamumlal jsem.

„Nevím,” odpověděl Hitogami také šeptem.

„Vážně nic nevíš?”

„Kdybych to věděl, předem bych do toho zasáhl. Vážně ses objevil zčistajasna. Uvědomil jsem si to až po tom teleportačním incidentu. Prostě najednou.”

„Hmmmmm..........”

Nakonec jsem za celý svůj život nikdy nezjistil pravdu za tím teleportačním incidentem. Byly tu ty Nanahoshiny podivné hypotézy a od teď se možná něco stane, ale...

„Pokud kdy přijde reinkarnovaný člověk jako já, pozdravuj ho, prosím.”

„......To určitě.”

„Myslel jsem si to.”

Bez obalu mě odmítl. No, nebylo by nic divného, kdyby ke mně Hitogami cítil zášť.

„Co se teď se mnou každopádně stane? Myslím si, že jsem umřel.”

„No, co já vím.” Hitogami se na mě podrážděně podíval. „Obyčejně se duše rozplyne na manu, pak se smísí s manou někoho jiného nebo se přetvoří na něco jiného. Ale ty jsi člověk z jiného světa, takže nevím, co se s tebou může stát.”

„Aha.”

Myslel jsem si, že se po smrti setkám s Paulem nebo Gisuem, ale k tomu asi nedojde. I když to bylo očividné, stejně to byla škoda... No, ale byl jsem pohřbený na stejném místě jako oni. Možná bych měl být byť i jen s tím spokojený.

„......”

Než jsem se nadál, tělo mi začalo postupně blednout. Jestlipak to bylo to rozplývání na manu, o kterém mluvil Hitogami. Takže tohle byla definice smrti na tomto světě. Možná že i ostatní obyvatelé tohoto světa před smrtí přišli do této bílé místnosti. Pravděpodobně se s Hitogamim nikdy nesetkali, ale prostě tu čekali, než z této bílé místnosti nevyprchají. Pokud jste to brali takhle, pak Hitogami měl možná blízko k Yamovi, Soudci posmrtného života. Vysmívat se celému životu člověka, na prahu smrti se na lidi šklebit... To byl odporný Yama.

„Pche......”

Ale Hitogami se nešklíbil jako obvykle.

Právě naopak, bezděky si podupával nohou, nedokázal skrýt svou podrážděnost. Chtěl zakusit pocit vítězství přede mnou, co by se cítil rozčileně a co by mizel... ale k tomu nedošlo, takže ho to podráždilo. Vážně to byl odporný chlápek.

„......”

Stál jsem před tímto Hitogamim.

„No, možná nejsem v postavení, abych to říkal, ale...” Tak nějak jsem mu položil ruku na rameno. „Od teď se snaž ze všech sil.”

Jestlipak se naštve... Nebo to jsem si myslel, ale Hitogami si povzdechl a svěsil ramena. A pak jako kdyby se zhroutil, si klekl na zem.

„.........”

Poté naprosto utichl.

Zatímco jsem shlížel na Hitogamiho, prohlédl jsem si okolí. Bylo to stejné jako předtím, čistě bílé. Prázdné.

A pak i mé tělo bylo na prahu zmizení.

I mé vědomí postupně odumíralo.

Vrátím se zpět na svůj předchozí svět? Nebo se na tomto světě stanu někým jiným? Zůstanou mé vzpomínky netknuté? Nebo ne?

Nevěděl jsem to, ale ať už se stane cokoli, nezajímalo mě to. I kdyby mé vědomí nebo vzpomínky zůstaly, i kdybych se narodil na místě mnohem drsnějším než toto nebo na svém předchozím světě, pravděpodobně se nějak protluču.

„Měj se.”

Má poslední slova. Jak moje vědomí postupně vyprchávalo, prošel jsem kolem Hitogamiho a začal jsem kráčet kupředu.

Aniž bych se otáčel, prostě jsem mířil vpřed———

-------------------------------------------------


~ Poslední kapitola z Rudeova pohledu. A ta příští bude úplně poslední v celé knížce, s velmi vhodným názvem Epilog: Prolog Zero. A dokonce mírně utiší i ty všetečné otázky, které určitě zůstaly... Aneb na japonskou novelu je to ukončené vcelku schopně. ~

<Předchozí>...<Následující>