Kapitola 262

Kapitola 262 – Eso v rukávu

Část 1

Bojovný bůh se objevil po dvou dnech. Bylo to díky tomu, že ho Atofe a ostatní zdržovali. Ale oni se nevrátili. Nemyslel jsem si, že by příslušníci Nesmrtelné démonické rasy zemřeli tak snadno... ale Bojovný bůh jim pravděpodobně uštědřil dostatek újmy, že ho nemohli následovat. Díky nim byly naše přípravy každopádně hotové.

Bojovný bůh na nás přišel přímo. Aniž by se skrýval, nebo aniž by spěchal. V klidu se ukázal. Gisu mu seděl na rameni. Jako kdyby chtěl říct, že ho nedokážeme zastavit bez ohledu na to, co uděláme.

Část 2

Bitva začala na okraji lesa. Já jsem stál na vršku obrovské zdi, co jsem vytvořil na okraji lesa. Byla zhruba 10 metrů vysoká a 2 metry široká. Z vršku této hradby, co jsem vytvořil jako by na ochranu lesa, budu metat magii. Kamenná děla.

Vrhnu jich celkem hodně, abych alespoň srazil Gisua. Oko jasnozřivosti na Badigadiho nefungovalo. Zdálo se, že ani Orsted nevěděl proč. Badigadi byl pravděpodobně jen takový typ mika. Nebo v důsledek něčeho v minulosti získal vůči Démonickým očím odolnost. Daleko v dálce se lesklo zlato. Kromě toho kamenné dělo bylo kouzlo, co jsem od chvíle, co jsem se na tomto světě narodil, používal nejvíc.

Měl jsem spadeno na přímý zásah. Zasáhl jsem 1 z každých 10 střel. Ale dokonce i z této vzdálenosti jsem pochopil, že mu to nijak moc neuškodilo. Přímý zásah ve Zlatém brnění vytvořil díru, ale ta se rychle znovu zaplnila. Neproniklo to skrz. Dokonce ani zdržet se nám ho nepovedlo. Bojovný bůh dál pokračoval vpřed, aniž by se bránil.

Zdálo se, že na tuto vzdálenost došlo k poklesu moci. Jak jsem si myslel, bude to muset být z blízka.

Jen tak mimochodem, jedna střela zasáhla také Gisua. Z této vzdálenosti to bylo těžké zahlédnout, ale při tom zásahu spadl z ramene, takže jsem si byl celkem jistý, že ho to zasáhlo.

Ale vstal, jako kdyby se nic nestalo, takže se zdálo, že neutržil téměř žádnou újmu. Možná prostě preventivně seskočil Bojovnému bohu z ramene a obešel ho zezadu. Kdyby byl trochu blíž, možná by Gisu utržil dostatečnou újmu, aby to byla okamžitá smrt. Ale když jsem pomyslel na to, jak ho nevyhladil ani úder bleskem, vypadalo to, že i samotný Gisu měl nějakou odolnost vůči magii.

Nakonec jsme jeho postup nedokázali ani zpomalit. Když se Bojovný bůh dostal dostatečně blízko, vrhl jsem k vnější straně hradby ohnivou magii a ustoupil jsem do lesa. Neměl jsem v úmyslu pustit ho nijak blíž, než bylo nutné.

„Do teď to bylo v rámci očekávání.”

Jakmile jsem si potvrdil, že hradbu zničil, uniklo mi mezi rty tohle zamumlání. V rámci očekávání. Věděl jsem, že to takhle dopadne.

Když Bojovný bůh vstoupil do lesa, na celý ten les padla rozlehlá a hustá mlha, co jsem vytvořil. A přitom jsem aktivoval močál o stejné velikosti. Průzkum a rozsévání zmatku jsme svěřili jednotce supardských válečníků, které vedl Ruijerd. Zdálo se, že démonické oči na Badigadiho nefungovaly, ale supardské třetí oko ano; jejich smysly dokázaly Bojovného boha zachytit.

Účinkovalo to. Podle hlášení Bojovný bůh kvůli záškodnictví Supardů ztratil směr a už několik hodin se bezcílně potloukal v lese. Doufal jsem, že bude takhle dál bloumat a nakonec vyjde z lesa. Zatímco jsem takhle doufal, rozšiřoval jsem dosah mlhy a močálu.

„Bojovný bůh změnil směr.”

A v této chvíli se objevil s hlášením Ruijerd. Zdálo se, že se Bojovný bůh zrovna pohyboval přímo k Údolí zemského draka.

To bylo pravděpodobně Gisuovo přispění. Zdálo se, že spíš než samotný Badigadi to byl Gisu, kdo věděl, jak se pohybovat v lese v této husté mlze. Vyvstala otázka, jestli dokáže dál jít, i kdyby znal cestu. Ale pokud se zvážilo, že použil nějaký Magický nástroj nebo Magický předmět, nebylo by to nic divného.

Ne, kdyby měl magický nástroj, nebloumal by tu takhle celé hodiny. V tom bahně a husté mlze musel pravděpodobně použít nějakou anachronickou metodu, kdy si dal na čas a pak se vydal jedním směrem.

Mlha, močál a partyzánská válka Supardů. Dokonce i se vším tímhle jsme ho dokázali zdržet jen tři hodiny. Měli jsme dohromady tři oběti. Tři supardští válečníci, co se dostali příliš blízko a Bojovný bůh je oddělal. Ale jejich smrt nebyla nadarmo.

Díky nim zapadlo slunce. A zároveň s tím pohyb Bojového boha ustal. Ačkoli Brnění pravděpodobně nebylo poháněné solární energií, zdálo se, že se během noci přestalo pohybovat.

Ale já jsem neustal. Neuvolnil jsem efekt mlhy nebo močálu a ani Supardi nepřestali se svou partyzánskou válkou. Vrhali jsme na ně dalekosáhlé útoky vybuchujícím kamenným dělem.

Nečekal jsem moc újmy. Ale prostě jsem je nemohl nechat jen tak spát. Budu na ně dál pálit, aby si nemohli odpočinout. Na Badigadiho to možná nebude mít moc velký účinek, ale u Gisua to mělo smysl. S touto myšlenkou skončil první den.

Část 3

Druhého dne jsem pokračoval v tom, co jsem dělal v druhé půlce prvního dne, a veškerou silou jsme se snažili nalákat Bojovného boha k Údolí zemního draka.

Úsvit druhého dne. Překročil jsem údolí. Z vršku hradby jsem zíral na les pod sebou. Vedle mě stál Ruijerd a vyhlížel stejně.

Topografie Údolí zemního draka se nesmírně dobře hodila na obranu. Byla to propast, co byla hluboká více než 1 kilometr. Když jsem ho poprvé překročil, nevšiml jsem si toho, ale útes na straně, kde byla vesnice Supardů, byla mírně výš. S magií to nemělo co dělat, ale v podstatě platilo, že vyšší pozice byla v bitvě výhodnější. Ze zvýšené pozice bylo lépe vidět a když jste šli proti gravitaci, bylo do kopce potřeba vynaložit víc energie.

S tímto přístupem jsem z hloubi útesu vytvořil zemní magií na straně, kde byla vesnice Supardů, násep. Na výšku měřil jen něco málo než 20 metrů, takže nebyl tak široký jako hradba na okraji lesa. Ale toto bylo jediné místo, kde bylo údolí celkem úzké, takže to nebyl problém. Vytvořil jsem v ní díru v místě, kde se napojoval most, ale když jsem most strhl, zase jsem ji zaplnil.

Takhle nebude moct prostě přeskočit údolí a najednou začít bojovat jako Bůh obrů... pravděpodobně. Nikdy jsem Bojovného boha nepodceňoval, ale tohle byla nejsilnější a nejvyšší zeď, co jsem mohl za tak krátko připravit. Pokud tohle dokáže přeskočit, budu to muset vzdát.

I kdyby údolí nepřeskočil a jednoduše dorazil k okraji valu, bylo možné jej ze shora zasypat kamennými děly.

Magii dokázal deaktivovat, ale nedokázal zvrátit změny v terénu. Toto jsem si uvědomil během předchozí bitvy. Kvůli tomu, co jsem si potvrdil na začátku bitvy, jsem si znovu uvědomil, že kamenná děla byla dostatečně efektivní. Pokud by se přitiskli k této hradbě a já bych ze shora zasáhl kamenným dělem Gisua, co neměl vůbec žádnou moc, spadl by do údolí. A pokud ne, mělo by být možné vytvořit nad nimi velké množství vody, aby uklouzli a spadli do údolí.

Gisu byl možná užitečný chlápek, ale v přímém boji byl bezmocný. Ale Badi byl stejně člověk, co zvládal jednat dle strategie, a Gisu byl člověk, co byl zběhlý svou duchaplností vytvářet strategie. Měli tu nejlepší kompatibilitu.

Zavést ho k této úzké části údolí mělo také své riziko. Ale bylo to lepší, než kdyby sám překročil údolí na nějakém místě, o kterém bych nevěděl, a kdyby pak zaútočil z boku.

Na vršku údolí jsme byli Cliff, Ruijerd, supardští válečníci a já. Zbytek Supardů byl na místech mimo hradby kvůli pozorování. Kdyby v nejhorším možném případě překročil údolí jinde, okamžitě bychom o tom věděli. Hned za hradbami byli v záloze Eris a ostatní. Kdyby se Badi a Gisu prolomili hradbou, byla by to totální válka.

Podařilo se nám získat trochu času. Co by bylo přímou trasou cesta za jeden den, mu trvalo tři dny.

Získali jsme si dva dny. Roxy nás stále nekontaktovala. Ten získaný čas byl možná k ničemu, ale neměl jsem v úmyslu měnit své rozhodnutí získat si čas. Z té bitvy u přístavního města jsme pochopili, že v přímém boji nedokážeme vyhrát. Musel jsem všechno vsadit na své eso v rukávu.

„...”

Nastal úsvit. Nevěděli jsme, kdy dorazí. Se supardskými válečníky jsem přehlížel les. Podle jejich pozorování byl nepřátelský tábor mimo jejich dosah. Nebyl jsem si jistý, co si o tom mám myslet.

„...Jsou tu!” zvolal Ruijerd, jak jsem takhle uvažoval.

Jak jsem se díval na ztemnělý les, co nejvíc jsem napínal zrak. Viděl jsem to. Bylo to jen jako zrnko prachu, ale v lese někdo stál. Ale nebylo to zlaté. Byl to někdo v bílé róbě. Poznal jsem ten pocit, co jsem měl při pohledu na tu róbu. Byl to Gisu. Bylo možné, že to byl někdo jiný, ale vypadalo to jako Gisu.

„Kdo to je?”

„Gisu.”

Ruijerd se řádně podíval a potvrdil to. Odtud tam to bylo v dosahu jeho třetího oka. A proto byla vysoká šance, že to byl Gisu. Propracovával se podrostem k nám. Ne z holého okraje údolí, ale z hloubi lesa. Bylo špatně vidět, protože byla stále tma, ale rozhodně to vypadalo jako Gisu. Ale nikde v jeho blízkosti nebyla vidět zlatá barva. Gisu byl sám.

„He?”

Sám? To šel na výzvědy sám? Gisu byl sám, i když věděl, jakou magii jsem schopen vrhnout? To si věřil? Nebo byl Badigadi v jeho blízkosti v záloze?

Ne, byl zhruba 100 metrů od údolí; pokud by byl Badigadi dost blízko na to, aby mu poskytl podporu, Ruijerd by ho viděl. Neměl by ho můj útok na tuto vzdálenost zabít?

„!”

Jak jsem si tohle pomyslel, srdce mi začalo bít rychleji. Kamenné dělo na něj dostřelí. Zdálo se, že to tam Gisu zkoumal, ale měl jsem pocit, že si mě ještě nevšiml. Dokážu ho zasáhnout. 100 metrů. Když uvážím převýšení, nemělo by to být víc než 120 metrů. Pokud řádně zamířím, rozhodně ho na tuto vzdálenost trefím.

„...”

Měl bych? Ne, co bych dělal, kdyby to byl někdo jiný? Dobrodruh v bílé róbě, co se akorát ztratil v lese. ...Ne. kvůli té mlze a močálu se tu od včerejška nikdo neměl pohybovat. Nikdo se nemohl dostat takhle daleko. Kdyby byl takhle blízko ještě před tím, než začala bitva, pak by se už ukázali na radaru Supardů.

Zrovna teď jsem mohl Gisua porazit. Co mám dělat? Musí to být past. Ale jaká past?

Zrovna teď jsem mohl zaútočit. Jaké karty měla druhá strana? Pokud zaútočím, získá nějakou výhodu? Mohlo by to být tak, že ten člověk támhle byl někdo, kdo vypadal jako Gisu? Bylo možné, že to byl někdo z mých spojenců nebo člen rodiny? Ne, to nemohlo být ono. Nemožné. Až do včerejška tu byli jen oni dva. Nemohl sem s nimi prostě jen tak najednou někdo přijít.

Nebyla tohle moje šance? Až do teď jsem se primárně soustředil jen na to, abych si získal čas. Ještě jsem nijak nezaútočil. Od přístavu až sem jsme jen pomalu ustupovali. Bylo možné, že si při cestování s bezstarostným Badigadim myslel, že to možná bude snadné vítězství. Bylo nepravděpodobné, že polevili v obezřetnosti a že se tu nakonec ukázali?

Ten útok by byl velmi krátký a riziko malé. Byl tu nějaký důvod, proč nezaútočit? Byla tu možnost, že tam nějakým způsobem nasadili chlápka, co bych nechtěl zabít. Ale jaký by mělo z pohledu strategie smysl dělat něco takového? Jaký mělo smysl, abych odtud nezaútočil? ...Zmatek. Měl jsem pocit, že to byla past, ale nedokázal jsem vymyslet žádné nevýhody, kdybych odtud zaútočil.

„...”

Dobrá. Vystřelme. Možná to byla past, ale i když ho prostě střelím, neneslo to s sebou žádné nevýhody. Až na to přijde, prostě se s tím vypořádám.

„...Zaútočím.”

„Dobře.”

Soustředil jsem manu do pravé ruky. Spíš než na rychlost nebo moc jsem kladl důraz na přesnost. Neviděl jsem ho prostřednictvím jasnozřectví jako obvykle, ale měnil jsem scenérii pomocí jasnozřectví, zatímco jsem předvídal náraz vypínáním a zapínáním Oka předpovídání.

Kdybych minul, použil jsem výbušné kamenné dělo. Těsně před výstřelem jsem chvilku váhal. Ale okamžitě po té chvilce váhání se mi z prstu uvolnilo kamenné dělo. Po téměř přímé trajektorii to vyletělo k opačné straně údolí.

Neozval se žádný zvuk.

Když to zasáhlo toho člověka na opačné straně údolí, spadl jako loutka, které přestřihli vodící lanka. Poté se už nepohnul. Zásah. Došlo k reakci.

„...”

Čas dál plynul jako obvykle, jako kdyby se nic nestalo. Ten padlý člověk se nehýbal. Za ranního svitu nebylo slyšet nic než šumění lesa.

10 minut. 20 minut. Ne, nebylo známo, kolik času uplynulo, ale čas nicméně dál prostě plynul. Během té doby ve mě něco vyklíčilo.

Chci si to potvrdit.

Chtěl jsem si potvrdit, kdo jen byl ten člověk, co tam padl. Byl to Gisu nebo někdo jiný? Byl mrtvý nebo ne? Rychle tam zajdu, potvrdím si to a pak se okamžitě vrátím. Jenom takový postup byl bezpečný. Taková myšlenka se mi zrodila v nitru.

Ale zároveň jsem něco cítil. Tohle byla past. Útok na něj past nebyla, ale tento pocit, co ve mě zrovna teď sílil, byla Gisuova strategie. Pokud by ten člověk, co tam padl, byl vážně Gisu na pokraji smrti, pak by došlo na to, že bychom ho dorazili. Ale pokud by ten člověk tam byla Sylphy, kterou bez našeho povšimnutí chytili, a pokud se jim nějak podařilo oklamat Ruijerdův zrak, museli bychom ji jít okamžitě zachránit. Jinak by zemřela. A až tam dorazím, objeví se Bojovný bůh a zabije mě. A proto jsem tam nesměl jít.

„......”

Uplynula hodina. Začínal jsem být nervózní. Dopustil jsem se nějaké chyby, kterou nelze odčinit? Bylo jejich cílem mě přimět vystřelit a pak mě tu zdržovat? To zrovna teď překračovali údolí na nějakém jiném místě? Ne, jen pro jistotu drželi válečníci z kmene Supardů hlídku na různých místech kolem údolí. Budu jim věřit.

Uplynuly 2 hodiny. Mám tam přece jenom jít a potvrdit si to? Copak nebudu moct předvídat Gisuův další tah, když si to potvrdím? Mohlo by to být tak, že jsem s tím potvrzením otálel z nějakého důvodu?

Uplynuly 3 hodiny. Vůbec žádný pohyb. Na mysl mi vytanuly různé možnosti. Už mě znavilo tak moc přemýšlet. Pokud bylo Gisuovou strategií mě takhle znavit, pak to zabíralo.

Uplynuly 4 hodiny. Byla to mrtvola. Pokud se to nehýbalo celé 4 hodiny, pak jsem nepochyboval o tom, že to byla mrtvola. Ale čí mrtvola to asi byla?

Gisu byl mrtvý, ale bylo pravděpodobné, že Badigadi nejednal. Kdyby tu v tuto chvíli byla Roxy, řekla by mi nějaký svůj konstruktivní názor. Cliff akorát potřásal hlavou s mrzutou tváří.

Uplynulo 6 hodin. Po lehkém obědě jsme dál zírali na mrtvolu. Nepohnula se.

Uplynulo 8 hodin. Bylo pozdní odpoledne. Den postupně uplynul. Kvůli tomu, jak jsem byl tak dlouho napjatý, jsem teď začínal být unavený. Pokud... pokud k ničemu nedojde ani poté, co den naprosto skončí, půjdu ven a obhlídnu to.

Uplynulo 10 hodin.

„Rudee, je tu.”

Po Ruijerdových slovech jsem se podíval k lesu, omráčilo mě to. Tam z lesa vycházelo brnění, co se lesklo zlatou barvou. Když zlaté brnění dorazilo k mrtvole, pomalu vstala. Stáli naproti sobě a když si o něčem promluvili, podíval se tímto směrem. Když ten člověk pokrčil rameny, uvědomil jsem si to. To gesto, nebylo o tom pochyb, to byl Gisu. Rychle se vrátili hluboko do lesa. A pak na krátko znovu padlo ticho.

„.........Haaa.”

Takže to byla past. Byl to Gisu. Udělal ze sebe návnadu, aby mě vylákal k sobě.

To bylo nebezpečné. Ale stejně, za chvilku bude noc. Hlídkování tady svěřím supardským válečníkům a pak se sám trochu prospím. Byl jsem až příliš unavený. Nebylo pravděpodobné, že by přišli v noci, ale stejně si jen rychle zdřímneme.

„Na chvilku si lehnu.”

S touhle myšlenkou jsem se zavrtal do přikrývky.

Třetí den skončil.

Část 4

Noc třetího dne.

Zdálo se, že naši protivníci byli při pohledu na hradby ve slepé uličce. Nemohli se pokusit přes to prostě přeskočit. A pokud to nemohli přeskočit, pak neměli jak ochránit Gisua. To mi najednou vytanulo na mysl.

Chápal jsem to, neboť z druhé strany přiletěl kámen. Nejdřív to byl pěkně velký balvan. Přiletěl tak děsivě rychle, že nám naskočila husí kůže. A když narazil do zdi, část to zničilo. Potom k nám začaly strašlivou rychlostí létat klády a kameny, ovšem já to všechno vykryl, byť mě polekalo to bouchání a hluk. A tak jsme se dokázali vyhnout dalším újmě na hradbách. Pokud s hradbou nic neudělají, nemohli se prolomit dál.

Proto pravděpodobně jednali takhle. Ani nemluvě o tom, že při pohledu na Badigadiho dosavadní styl boje se tou hradbou mohl snadno prolomit, i když to bylo něco nemožného. Tedy jen kdyby byl sám. Takže to přece jenom bylo Gisuem.

Kdyby tam Gisua nechal, mohl by se dostat skrz. Ale bylo možné, že by se mu někdo dostal do zad a připravil by Gisua o život. Samozřejmě tu nebylo nic jako posily, co by přicházely z vně lesa... Ale bylo možné, že by Atofe oživla a přišla je pronásledovat. Pravděpodobně se báli tohoto.

A i kdyby to nebyla pravda, pak by na ten úkol stačilo jen nechat jednoho supardského válečníka na druhé straně lesa. ...Ale bylo možné, že tohle odhalili už včera. I kdyby tu během mé nepřítomnosti byla nějaká hlídka, byla by to rychlovka. Nebylo by nic překvapivého, kdyby Bojovný bůh každou chvilkou přeskočil sem. A pak... nepřišly žádné posily.

Část 5

Čtvrtého dne.

Bojovný bůh dorazil spolu s východem slunce. Byl sám, jak jsem čekal. Zatímco skákal dlouhými skoky jako Malta. A pak se přitiskl na úpatí hradeb.

Jak jsem čekal. Ano, jak jsem čekal. Gisu mu na zádech neseděl.

Jakmile jsem si to potvrdil, otočil jsem se na druhou stranu údolí a vypálil jsem magii. Širokosáhlé Vznícení. Les v mžiku pohltily plameny. Nevěděl jsem, jaký to mělo účinný dosah. Ale neměl jsem čas si to potvrdit. Zatímco jsem část zorného pole upíral na lesní požár, soustředil jsem se na nepřítele před sebou.

Bojovný bůh využil svých 6 paží a rychle po hradbě vylezl jako pavouk. Abychom ho srazili, Cliff a já jsme pálili kamenná děla a vodní koule ve velkém, ale bylo to nadarmo. Bojovný bůh běžel po stěně zdrcující rychlostí.

„Cliffe! Je to k ničemu, ústup! Ruijerde! Nechám to na tobě!”

„Dobře!”

Ruijerd nás dva vzal a seskočil z hradby. Samozřejmě jsem nečekal, až Bojovný bůh překoná hradbu. Jakmile jsme dopadli na zem, použil jsem magii a srovnal jsem hradbu se zemí. Ta obrovská zeď spadla do údolí.

Bylo to marné. Ta pomalu padající hradba se rozlétla jako po výbuchu dynamitem. Do vzduchu vyletěly obrovské kameny. A s nimi letělo zlaté brnění.

Kameny se na nás snášely jako déšť. Zatímco jsem se s nimi vypořádal magií, oči jsem nespustil z Bojovného boha. Ten dopadl nedaleko mě, na místo 5 metrů ode mě.

„Hmm. Hmm.” A pak se pomalu otočil k nám. „Takže znovu.”

Horní pár paží měl založené na hrudi, středním párem paží ukazoval na mě a dolní pár paží měl založený v bok. Bagigadi mě spatřil.

„Jmenuji se Bojovný bůh Badigadi! Ten, co přijal titul Bojovného boha jen jako zapřísáhlý přítel Hitogamiho! Mizero, vyzývám tě na osobní duel!”

„PŘEDTÍM SE CHCI NA NĚCO ZEPTAT!” zakřičel jsem hned.

Odmávl jsem myšlenku, že stejně nemělo smysl se dohadovat, a stejně jsem zakřičel.

„Vaše výsosti Badi, proč jen podporuješ Hitogamiho?! Co to znamená být zapřísáhlým přítelem?! Copak tě Hitogami předtím neoklamal?!”

„Rozhodně mě oklamal! Oklamal mě, když jsem se ve snaze ochránit Kishiriku snažil zabít Laplace a oděl si toto brnění. Laplace jsem zabil, ale nakonec jsem zavraždil i Kishiriku!”

„Tak prostě proč?!”

„Hitogami se mi za to omluvil a sklonil přede mnou hlavu! A kromě toho mě požádal o spolupráci! A proto ho má Skvělá maličkost nemohla odmítnout!”

Hitogami se omluvil? To byla lež. Ze všech těch možností mě ani nenapadlo, že by se omluvil. A i kdyby se omluvil, bylo by to něco jako: „Ahaha, tehdy to byla moje chyba, jasné.” A přitom by se šklíbil.

„Znovu tě oklamal!”

„Na tom mi nesejde! I když mě oklamal, dokud se bude dál omlouvat, budu mu prostě dál odpouštět! Má Skvělá maličkost, nesmrtelný! A Kishirika taky znovu ožila! I když by se teď omluvil, už tu není žádný zdroj zášti! Může si přát cokoli a ještě víc než toto!”

Byl až příliš shovívavý. Měl jsem pocit, že říkal něco velmi dobrého. Dokonce i já bych to nechal plavat, kdyby to byla triviální lež. Ale nedokázal jsem přesvědčit sám sebe, že vražda mé rodiny bylo něco triviálního. Nebyl jsem příslušníkem Nesmrtelného démonického klanu. Měl jsem jinou logiku.

„Nepopřemýšlíš o tom, že bys změnil strany?”

„Marné! Od začátku jsem nikdy nebyl na straně Dračího boha! Ale pokud v této bitvě získáš vítězství, popřemýšlím o tom!”

Bojuj a pak řekni svou touhu. Tahle jeho část velmi připomínala Atofe. Co si tak vzpomínám, s tímto Démonickým lordem jsem se poprvé setkal také při duelu. Tehdy jsem vyhrál nebo prohrál? Přinejmenším to skončilo tak, že Badigadi uznal mou sílu. A proto se mnou možná dobře vycházel.

„...Rozumím. Přijímám tvou výzvu.”

Ale to prohlášení tentokrát. Badigadi na pár slov zapomněl.

„Budeme s tebou bojovat všichni přítomní.”

Z podrostu za mnou se ukázali Eris, Elinalize, Zanoba a Doga. Navíc se jeden po druhém shromáždili i válečníci z kmene Supardů, co hlídkovali nedaleko údolí.

A tak začala totální válka.

Část 6

Zanoba a Doga byli tankové v přední linii. Eris a Ruijerd byli útočníci v přední linii. Elinalize a supardští válečníci je podporovali uprostřed. A v zadní linii jsem byl já útočník a Cliff léčitel. Standardní bojová formace. Se standardní strategií.

Zanoba a Doga v podstatě vykryjí frontální útoky, Eris a Ruijerd budou hlavní útok. Elinalize a supardští válečníci, co měli menší bojovou sílu, to občas vezmou zezadu a vytvoří menší rozruch. Pravděpodobně bylo možné, že po jediném úderu mohla nastat okamžitá smrt, tedy až na Zanobu a Dogu. Ale když spojíme síly a navzájem vynahradíme své slabosti, mohli bychom se přímému zásahu vyhnout. I když se vyhneme přímému úderu, stejně mohou nastat zlomeniny nebo jiná menší zranění. A všechno to vyléčíme já a Cliff. Naším cílem bylo jen to, abychom se vyhnuli okamžité smrti nebo ztrátě vědomí.

Cliff se bude věnovat léčení. Já budu také čas od času léčit, zatímco tu a tam budu pálit kamenné děla. Poškozovat tak Bojovného boha a odvracet jeho útoky.

Badigadi se nedal spatřit Okem předpovídání. Ale i tak jsem vypnul přívod many do Oka jasnozřectví a když jsem se Okem předpovídání díval na pohyby svých společníků, na oplátku jsem mohl předvídat jeho pohyby.

Něco takového pro mě bylo poprvé. Netrénoval jsem takové užití a ani jsem na to nebyl vytrénován. Ale tak nějak jsem to zvládl. Když jsem v této bitvě zavřel jedno oko, dokázal jsem pochopit pohyby svých společníků i nepřítele. Vlastně to šlo hladčeji, než když jsem obvykle dělal něco takového. Jestlipak to bylo jen díky klíčové podpoře mých spojenců. Nebo to bylo kvůli Badigadiho upřímným pohybům? Badigadi přinejmenším neměl takovou úroveň techniky jako Alek. Navzdory tomu, že byl Alek v obklíčení Eris, Ruijerda a Sándora, dál bojoval téměř bez zranění.

Ale Badigadi byl jiný. Tentokrát nás bylo i víc, zasáhly ho téměř všechny naše útoky. Pokračovalo to dobře. Řádně jsem viděl pohyby nepřítele a také jsem je dokázal předvídat.

Ale nicméně mi na mysl nevytanula vize vítězství. Badigadi přijímal veškeré naše útoky. Ale to bylo celé. I když ho Eris sekla. I když ho Ruijerd bodl, rychle se zotavil. Zlaté brnění se rozlezlo jako něco živého a v mžiku ty díry zaplnilo. K zotavování pravděpodobně docházelo i pod brněním. Nejdřív to vypadalo, že jsme mu uštědřovali spoustu újmy, ale on nepřijímal žádnou. A ani se neunavoval.

Nejdřív to vypadalo, že nabudeme snadné vítězství, ale u Badigadiho se ani nestřádala únava jako u Aleka. Měl jsem pocit, že ten boj prostě bude pokračovat donekonečna a naše strana začínala být v nepříhodné pozici. Neměli jsme žádnou šanci na výhru. Jen jsme vytrvávali. Prostě jsme se jen drželi, dokud tato bojová formace nedosáhne svého limitu, dokud se někdo najednou nezhroutí.

Od našeho střetu to bylo už pár hodin, a přesto jsme vytrvávali. Nevěděli jsme, co se stane, pokud se budeme takhle držet, ale prostě jsme vytrvali. Ale nicméně se to zdálo nucené.

Jak jsem čekal, jako první padli supardští válečníci. V žádném případě nebyli slabí. Ale v porovnání s Ruijerdem bylo mnoho z nich slabších. To proto, že tito lidé prostě nebojovali dost skutečných bitev. Nebo bylo možné, že se tito válečníci ještě nenarodili během dob Laplacova vojenského tažení. Tito válečníci, co od svého narození akorát lovili Neviditelné vlky a nic víc, nedokázali udržet krok s bojem Bojovného boha. Jeden po druhém odpadávali z bojiště jako padající domino. Někteří jasně okamžitě zemřeli, někteří byli vážně zranění, ale stále bojovali, a u některých nebyla situace jasná. Nakonec počet té skupiny o více než 10 lidech klesl na pouhé tři.

Jako další padla Elinalize. Ani ona v žádném případě nebyla slabá. Mezi dobrodruhy byla prakticky jedna z nejlepších. Byla na úrovni, kdy se mohla stát členem předního voje při polapení labyrintu řádu S. Ale to se stejně týkalo jen mezi dobrodruhy. Její specialitou bylo zručné používání štítu k odvrácení útoků a tímto byla s nejmenším možným zraněním schopná kontrolovat vojáky. Ale neměla u sebe štít, na který byla tak zvyklá. Ačkoli většinu útoků Bojovného boha Badigadiho odvrátila svými schopnostmi a užitím štítu, co jsem vytvořil Zemní magií, stejně ho Badigadi snadno probodl. Elinalize odtančila vzduchem a narazila do velkého stromu. Pozbyla vědomí.

Od té chvíle se to začalo rozpadat. Když Elinalize omdlela, Cliff byl myšlenkami s ní. Během té chvilky se zapletl do výpadu Bojovného boha. Cliff odlétl do podrostu, jako kdyby do něj narazil náklaďák, a zmizel. Byla to okamžitá smrt nebo vážné zranění? Nebyl v tom žádný rozdíl, ale nevracel se. Poté jsem nepochyboval o tom, že byl v bezvědomí.

Když Cliff omdlel, Zanoba a Doga, které léčil svou magií, přišli o podporu. Během mé podpůrné palby kamennými děly a Elinaliziny podpory je zasáhlo jen pár útoků, ale teď je zasáhl téměř každý. Díky mé léčivé magii ještě nějakou chvíli vydrželi, ale to bylo celé. Udržet krok s těmi dvěma, kteří při každém zásahu odlétli, a pak je znovu vyslat po aktivaci léčivé magie pro mě bylo nemožné. Kdybych na sobě měl nějaké vybavení z Magického brnění MK-2, možná by to šlo. Postupně jsme ztráceli načasování a ty dva odlétli zároveň.

Poté se Badigadi zaměřil na Eris, kvůli čemuž ji bránil Ruijerd a tím pádem nedokázal bojovat. Já honem vyléčil Dogu a rozběhl se k Zanobovi, ale už bylo příliš pozdě. Naše přední linie se už začala rozpadat stejně rychle, jako to Dogu odrazilo. A když jsem léčil Zanobu, koutkem oka jsem viděl, jak Eris utržila přímý zásah pěstí Bojovného boha.

Eris padla, zatímco zvracela krev. To bylo smrtelné. Můj mozek křičel, že pokud ji hned nevyléčím, bude příliš pozdě. Ale bylo příliš pozdě. Bojovný bůh zkrátil vzdálenost mezi mnou a Zanobou.

„UUOOOOoooooooooooo!”

Zanoba zaječel. Zasáhla ho horní pravá pěst Bojovného boha a pak horní levá pěst. Spodní pravou pěstí mu dal úder do břicha a Zanoba se ohnul v úhlu 90°. A když dostal střední pravou pěstí do hlavy, horizontálně ho to odvrhlo.

A pak se Bojovný bůh přiblížil ke mně. Když jsem si pomyslel, že to bylo nebezpečné, bylo příliš pozdě. Pravou rukou jsem vypálil nárazovou vlnu a když jsem se kvůli zpětnému rázu pohnul vzad, přímo mě zasáhl.

Přiblížila se ke mně jeho střední pravá pěst. Rychle mě napadlo, že se ochráním pažemi, ale bylo to marné. Zasáhla mě nárazová vlna, u které jsem měl pocit, že mi odtrhne horní půlku těla a odvane mě to.

Bylo štěstí, že jsem neupadl do bezvědomí? Nebo smůla? Cítil jsem, jak se mi lámaly všechny kosti od ramene až k žebrům. Bylo možné, že se mi zlomila i páteř, protože jsem už necítil dolní půlku těla. Nemohl jsem se hýbat. Ta nárazová vlna mi přišla tak velká, že jsem ani necítil bolest.

„......Haaugh......haa......”

Rychle jsem aktivoval léčivou magii a vstal jsem. Přímo před očima se mi rozprostírala scéna jako z pekla. Ani jeden člověk se nezvedal. Během té chvilky, co jsem byl dole, Bojovný bůh sejmul zbývající supardské válečníky. Vyhladil je.

Pochybil jsem ve svém rozhodnutí, kdy ustoupit. Už jsme ustoupit nemohli. Když jsem teď o tom přemýšlel, měli jsme ustoupit, jakmile padla Elinalize. Měli jsme ustoupit zpět do vesnice Supardů, jen co jsme usoudili, že už to nevydržíme. A pak zbytek svěřit Orstedovi. Teď už bylo pozdě na lítost. Bojovný bůh stál konečně přede mnou.

„......Máš nějaké poslední přání?”

„Upřímně řečeno chci prosit o svůj život.”

„Můžu si to vyslechnout, ale zaručit ne. Neboť Hitogami chce tvou smrt.”

Alespoň jsem chtěl nějak vyléčit Eris. Nezdálo se, že bych s tou svou rozkymácenou hlavou měl chvilku navíc, abych prosil o vlastní život. Něco, nebylo tu něco, co jsem mohl udělat? Potřeboval jsem jen pět— ne, jenom tři minuty— abych se přihnal k Eris, zatímco Badigadi bude rozptýlený. Nevadilo by, ani kdyby se probral Cliff a někoho vyléčil. Nějak, jaksi se to nemohlo provést?

„Tak potom nevadí, když mi vezmeš život. Na oplátku... byl bys ochotný ochránit mou rodinu?”

„Ach, rodina, co?”

„Jeho výsost si toho není vědoma, ale už mám 4 děti. A jsou to 4 velmi čilé děti.”

„Děti jsou něco úžasného. Dokonce i má Skvělá maličkost chce s Kishirikou nějaké zplodit.” Badigadi přikývl. „Velmi dobře. Ale dokonce ani má Skvělá maličkost nepromine těm, co se mi budou protivit.”

„To je samozřejmost.”

Po mé smrti bude mít Hitogami spadeno na mé děti. Ale Badigadi to nepodpoří. Z počátku bude přijatelné i jen to, že se toho slibu bude držet. Ale také bylo možné, že tohle nemělo žádný smysl... Tohle byl můj poslední úkol.

„FUHAHAHAHA, HAAHAHAHAHAHAHAA!”

Badigadi se dlouho smál a pak pozvedl pěst.

„Takže sbohem.”

Po těch slovech jsem nastavil obě ruce dopředu. Aspoň jsem chtěl veškerou svou mocí vypálit kamenná děla jako svůj poslední—

„K ZEMI!”

Rychle jsem padl na všechny čtyři jako pes. Z boku kolem mě prošlo něco, co bylo ještě níž než já. To něco rychle prošlo stehnem Bojovného boha a zastavilo se na druhé straně. Mělo to temnou pokožku, zvířecí uši, ocas jako kočka. Bylo to jako černý vlk.

Bojovný bůh měl oblast kolem kolene rozsápanou na kusy. Na chvilku se intenzivně třásl, jako kdyby ztratil rovnováhu, ale byla to jenom chvilka. Brnění to rychle zregenerovalo a on máchl svou pěstí dolů, jako kdyby se nic nestalo. A pak se ve větru zatřepotala dlouhá sukně, co mi zakryla zorné pole.

„Uouhaa!”

Už jsem neviděl Bojovného boha, co svou pěstí máchl dolů. Mírně za sebou jsem cítil, jak něco velkého odlétlo vzduchem. O chvilku později jsem slyšel, jak něco se zaduněním dopadlo.

Co se jen stalo? To jediné, co jsem viděl a co se přede mnou najednou zničehonic objevilo, byly světle modré kalhotky, co byly v té dlouhé sukni. A měl jsem pocit, že majitelku těch kalhotek jsem možná několikrát viděl. Nebo možná ne.

Ale znal jsem tu druhou osobu. Vzpomněl jsem si. Jako kdybych na ni mohl zapomenout. Ty pohyby, ty pískově hnědé vlasy, to tmavé rudohnědé tělo. Míhající se ocas a zvířecí uši.

„Ghyslaine!”

Takže to znamenalo, že ta osoba s černými vlasy byla Isolte! Vodní císař Isolte! Ghyslaine a Isolte. A ta osoba, co byla s nimi byla!

„Sylphy!”

Sylphy rychle běžela po bojišti jako krysa. Dostala se k padlým a akorát natáhla ruku. Stačilo jenom to a zranění padlých se okamžitě zahojila. A tak v mžiku vyléčila Zanobu a Dogu. Němá léčivá magie.

Když jsem to spatřil, Eris a Ruijerd vyšli z křoví a vraceli se zpět sem. Než jsem se nadál, bojiště se reorganizovalo. Isolte jako hlavní štít, Doga a Zanoba jako náhradní štít. Eris, Ruijerd a Ghyslaine jako útočníci. A přibyla k tomu Sylphy jako léčitel, co dokázala použít němou léčivou magii. Naše bojiště se reorganizovalo. Peklo skončilo.

„Rudi! Zadržíme ho tu, takže jdi do vesnice! Roxy čeká!”

„! Dobře!”

Zachytil jsem ta slova a rychle se rozběhl k vesnici Supardů. Běžel jsem veškerou svou mocí. Běžel jsem a vynakládal jsem na to poprvé za tento život své vše.

Dorazila Sylphy. I když jsme shodili most přes údolí, dorazila. Což znamenalo, že dorazila od vesnice. Takže to znamenalo, že ta sázka, na kterou jsem čekal, konečně dorazila.

Zatímco jsem přeskakoval přes kořeny stromů, běžel jsem lesem a dorazil do vesnice Supardů. Jakmile jsem tu věc spatřil, byl jsem v sedmém nebi. Viděl jsem to. Jakmile jsem vtrhl do vesnice, viděl jsem to uprostřed. Teleportační formace, co byla předem nakreslená uprostřed vesnice. Tam byla ta dlouho očekávaná věc.

Dál jsem běžel. Běžel jsem z veškerých sil.

„Bratře!”

„Velmistře!”

„Ach, ctěný brác—”

Po cestě jsem viděl Aishu, Norn a Julii, ale ignoroval jsem je. Prostě jsem se soustředil jen na běh a pak jsem dorazil na místo. Nedaleko zničené teleportační formace seděla jedna naprosto vyčerpaná dívka.

„Roxy!”

„......Ach, Rudi.”

Když jsem zakřičel, zvedla tvář. Pod očima měla tmavé kruhy. Měla vyčerpanou manu nebo byla vzhůru celou noc?

„Strašlivě se omlouvám. Udělala jsem chybu v procesu. Nejdřív jsem ho vykopala a vytáhla nad zem a teprve pak začala s teleportační formací. Ale kdybych formaci nejdřív nakreslila a pak ti řekla, abys ho vykopal magií, netrvalo by to tak dlou—” (Pozn.: Tuhle větu jsem úplně překopala a doplnila okolnostmi, které autor zmínil v „Dotazech autora”, protože původní repliku by stejně nikdo nepochopil...).

„To nic! Udělala jsi víc než dost! Aspoň jsi to stihla včas!”

Ta věc za ní. Bylo to obrovské brnění. Měřilo 3 metry. Bylo tmavě modré. Rukavice na pravé ruce a kulomet na levé. A kromě toho byla na hraně pěsti nainstalovaný prokletý meč, co ignoroval veškerou obranu. Malé, ale celkem široké. Brnění, co připomínalo zápasníka sumo. Teď tam leželo tváří dolů. Jeho vzhled se vážně nijak nelišil od MK-1. Ale toto nebylo MK-1. Toto jsem připravil předem pro případ, že by se stalo něco takovéhleho. Skutečné eso v rukávu.

Spotřebu many mělo dvakrát větší než u normálního brnění, bylo schopné mnohokrát znásobit pohyblivost a obranu. Byla to rozhodující krátkodobá bojová zbraň.

„Magické brnění MK.Zero.”

Poslední možnost. Eso v rukávu. Pokud nevyhraju s tímhle... ne, nebylo to o tom, jestli dokážu vyhrát nebo ne. Bylo mi jasné, že naše šance na vítězství byly nízké.

„Roxy! Tak já jdu!”

„Rudi! Prosím, dávej pozor!”

Nastoupil jsem do MK.Zero. Vstal jsem, hlava se mi motala, jak mi to vysálo obrovské množství many. A pak jsem uprostřed vesnice spatřil Orsteda. Držel v ruce velký meč.

„Rudee! Vezmi si tohle!”

Orsted ten velký meč velmi snadno hodil ke mně. Okamžitě jsem ho chytil. Velký meč, co měl dokonalou velikost pro 3-metrové brnění. Meč dračího krále Kajakuto. Já, co byl v šermu tak strašný, jsem cítil obrovskou sílu prostě jen tím, že jsem ten prokletý meč držel.

„Pane Orstede! Jdu do boje!”

Orsted neodpověděl. Jednoduše přikývl. Já veškerou svou mocí pohyboval MK.Zero a zamířil jsem na bojiště.
-------------------------------------------------

~ Tak a teď jdu umřít, po téměř 15 A4 textu mám nárok na týden posmrtného života, než se zase vzkřísím k další kapitole (před-předposlední, juchů!). ~

<Předchozí>...<Následující>