Kapitola 261

Kapitola 261 – Hrozba Bojového boha

Část 1

Když jsem ostatní informoval o nepřátelském přepadení, někdo vstal s velkou radostí, a to Atofe.

„Kde je nepřítel?!”

„Na pláži. Je to Bojovný bůh Badigadi! Sándor ho prozatím zdržuje, takže bychom prozatím měli ustoupit a nabít trochu vzdá—”

„AHAHAHAHAHAHAHA! Takže se Badi stal nepřítelem! Bude vhodným protivníkem! Elitní stráže! Následujte měěě!”

Aniž by mě Atofe nechala domluvit, vzala s sebou Elitní stráž a zamířila na pláž. Neměl jsem čas ji zastavit.

Ruijerd a Eris mě samozřejmě poslušně následovali a Cliff rychle na všechny vrhl Detoxikaci. Poté jsme průbojně evakuovali obry.

„Taky budu bojovat.”

Ale s Bohem obrů to bylo jiné. Jako kdyby chtěl splnit slib, co nám dal, rychle následoval Atofe. Atofe a Bůh obrů nakonec šli na bojiště. V té chvíli se cíl v mé mysli změnil z ústupu na boj.

Sándor, Atofe a Bůh obrů Malta. Pokud by ti tři bojovali a prohráli, ztratili bychom spoustu naší bojové síly. Došel jsem k závěru, že i když to bylo do jisté míry nevýhodné, stejně bychom měli bojovat přímo a udržet si tu pozici. Nehodlám být s rozumem v koncích. Se mnou, Eris, Ruijerdem, válečníky kmene Supardů, Cliffem, Elinalize a pak s Atofe, 10 elitními strážemi a Bohem obrů. Měli jsme víc než dost síly.

Někde hluboko v nitru jsem si myslel, že můžeme vyhrát. Rozběhl jsem se k banketové síni a nastoupil do MK-1, co tam bylo zaparkované.

Část 2

Poté, co jsem vydal instrukce k evakuaci, jsem nastoupil do MK-1. Během té krátké doby se bojiště přesunulo. Ne tak daleko od Třetího města Heilelulu začali Atofe a Badigadi bojovat. Badigadi byl do půl pasu ponořený v moři.

Blízko něj bojovali Atofe a Malta. Badigadi bojoval s oběma naráz a přitom na ramenou nesl Gisua. Rozdíl v jejich síle byl evidentní. Dokonce i když na ramenou nesl Gisua, dokázal snadno ustát útoky Atofe a Malty. Bylo to, jako kdyby si hrál s dětmi.

Zdrcující.

Neviděl jsem Sándora. Nebylo ho nikde vidět. To bylo po něm? Elitní stráž Badigadiho obklíčila a pálila magická kouzla. Ledové střely, ohnivé střely a kamenná děla se na Badigadiho snášela jako déšť. Ale než jej mohla ta kouzla zasáhnout, rozplynula se. Magická kouzla, co elitní stráž vypálila, Gisua nezasáhla. Byla to moc Brnění Bojovného boha? Nebo Gisu používal nějaký magický předmět?

Pokud to bylo to druhé, pak jsem chtěl Gisua rychle zabít. Měl jsem Gisua zabít během boje mezi Badim a Sándorem. Ne, Sándor asi padl hned poté, co jsem se s ním rozloučil. Sejmout Gisua by stále nějakou dobu trvalo a pak bych nedokázal vběhnout do banketové síně a možná bych zemřel.

Gisu by toho o mě měl vědět celkem dost. Už učinil nějaké kroky, aby se se mnou vypořádal. I když jsem byl před ním, byl velmi vyrovnaný. Takže by mělo být v pořádku si myslet, že bych ho okamžitě nezabil, ani kdybych ho zasáhl kamenným dělem.

Nebyl důvod to neudělat. Také jsem neměl čas přemýšlet. Atofe a Malta byli oba odolní, ale i z pohledu nezasvěceného měl Badigadi větší sílu. Nebylo by nic divného, kdyby přední linie každou chvilku padla.

„Také půjdu!”

„Stůj!” rozkázal jsem Eris, co se užuž chtěla vrhnout do boje, a vlil jsem do obou paží manu. Díky Atofe a Maltovi byl mezi námi celkem rozestup. Atofe a Bůh obrů. Zaměřím se na okamžik, kdy je oba odvrhne.

„Já do toho vtrhnu magií jako první. Seniore Cliffe! Prosím, ostřeluje a podporuj je magií!”

„Dobrá, nech to na mě!”

Váhal jsem, myslel jsem si, že do toho zatáhnu i Atofe a Maltu. Ale jasně jsem viděl Gisua. Nevěděl jsem, jestli to projde nebo ne, ale mohl jsem ho přímo zasáhnout. Tohle byla moje šance. Neměl jsem čas přemýšlet o selháních. Stačilo, když to bude jen jeden zásah.

Kouzlo, co použiju... bude kamenné dělo. Ne, měl by to být blesk. Jelikož kamenná děla, co pálila elitní stráž, to snadno vyhladilo. Myslel jsem si, že moje kamenné dělo by mělo nějaký účinek, ale stejně použiju jinou magii. Dobrá.

„Suu—”

S hlubokým nádechem jsem zvedl levou ruku. Proudění krve v těle jsem vyslal do levé ruky. A pak s levou rukou zvednutou k nebi jsem použil nejenom manu, ale také poryv větru, abych vytvořil oblaka. Potlačoval jsem svou netrpělivost, dával si na čas a dělal ta oblaka větší.

V okolí začalo pršet. Z dálky bylo slyšet hřmění. Vanul vítr a moře začalo zuřit.

Cumulonimbus. Původně by se toto kouzlo mělo před dokončením stlačit a pak nechat spadnout. Ale já to rozšířil. Použil jsem vzestupný vítr a tornádo naráz a bouřkové mračno se rychle zvětšovalo. Na pláži začalo pršet jako z konve. Ještě ne.

Vlny teď byly větší a šplouchaly na tři bojovníky vodu. Jen ještě trochu.

Celá obloha byla plná temných mraků. Okolí ztmavlo a bylo vidět jen na 50 metrů. Ale já měl Oko jasnozřectví. Tím jsem beze změny dál sledoval ty tři bojovníky. Sledoval jsem Atofe a Maltu.

Moje pravá ruka. Uvolnil jsem z ní nahromaděnou manu.

Oblaka se ještě víc smrskla. Zatímco jsem potlačoval tu agresivní manu, soustředil jsem ji na jeden bod. Načasoval jsem to. Atofe a Malta bojovali zároveň a odvrhlo je to zároveň.

V té chvíli. Jsem to nechal... padnout.

Blesk.

Nebyl to záblesk blesku. Byl to jen dlouhý válcovitý sloup světla. Jakmile se objevil, z okolí byl slyšet hluk.

Déšť na okamžik ustal a na svět padlo světlo a ticho. Z toho sloupu světla přišel obrovský sloupec vody. Ohlušující řev. V uších nám zazněl zvuk podobný úderu blesku.

„.......ruka........je.........země........”

V tom ohlušujícím hřmění jsem jen stěží slyšel Cliffovo zaříkávání. Ale pochopil jsem, jaké kouzlo hodlal použít a ustoupil jsem, abych ho podpořil. Před námi byla masa vzdouvající se vody. Ta masa vody všechno smetla a blížila se k nám. Blížila se velmi rychle——

„Písečná bouře.”

S tou masou se srazil písek a navzájem se to vychýlilo ze směru. Díky Cliffově a mojí magii z té vody vznikl světle hnědý déšť, co znečistil pláž a moře. Deaktivoval jsem své jasnozřectví a zatímco jsem napínal zrak, hledal jsem zlaté brnění.

„......”

Nic jsem neviděl. Jasnozřectví jsem neměl aktivované, ale... Když jsem se rozhlédl kolem, i ostatní napínali zrak. Ovšem nic jsme neviděli. Nic nebylo vidět. Nedokázali jsme ho najít.

„Dokázali jsme to?” zamumlal jsem instinktivně.

Nakonec jsem to takhle zamumlal. Na mém mumlání nebylo nic špatného, ale ta slova byla neblahá.

„!”

Když jsem si to uvědomil, bylo příliš pozdě. Eris a Ruijerd. Díky svému šestému smyslu se všichni dívali nad sebe.

V další chvíli přede mnou stál písečný sloup. Něco padalo z nebe. Tančilo to na nebi. Lesklo se to a třpytilo, i když to bylo zalité bahnitým deštěm. Zlatou barvou.

„Augh.”

Bezděky mi mezi rty unikl takový zvuk. Ten chlápek přistál přímo přede mě. Zlaté brnění. Vážně pod tou helmou byla tvář, co bych poznal?

„Myslel jsem si, že je po mě.”

Tento hlas přišel z ramene brnění. Ten chlápek na něm seděl a byl pokrytý bahnem. Člověk s opičí tváří.

„Mé jméno je Bojovný bůh Badigadi! Ten, co přijal titul Bojovného boha jen jako zapřísáhlý přítel Hitogamiho! Vyzývám Rudea Greyrata na duel!”

„T-t-to odmítám.”

„FUAHAHAHAHAHA! NEMÁ SMYSL SE DOHADOVAT!”

To zlaté brnění mě zasáhlo. Jediná rána. Byla to jen jediná rána, ale brnění mi to rozbilo na kusy a já odletěl s potemnělým vědomím.

Moje vědomí vyprchávalo. Zrovna když jsem měl upadnout do bezvědomí, jsem to spatřil.

Eris, Ruijerd, Atofe a Malta. Všichni zaútočili na Bojovného boha naráz.

———Toho dne bylo Třetí město Heilelul srovnáno se zemí.

Část 3

Když jsem se probral, cítil jsem něco pěkného. Také jsem cítil trochu potu, ale bylo to pěkné. Pěkná vůně, na kterou jsem byl zvyklý. Na okraji svého zorného pole jsem viděl míhající se rudé vlasy. Zároveň s tím jsem na tvářích cítil teplo. Mé tváře se něčeho dotýkaly.

„...Teď už jsi vzhůru?”

Z toho něčeho, čeho jsem se dotýkal tvářemi, přišel hlas. Byl to Erisin hlas.

„!”

A pak jsem rychle nabyl vědomí. Eris mě nesla na ramenou.

„...Co se to děje?”

Rychle jsem se postavil a rozhlédl jsem se po okolí. Kolem kráčelo hodně lidí, co vypadali jako uprchlíci. Cliff, Elinalize a Ruijerd.

„Prohráli jsme.”

Poté Eris a ostatní vyzvali na souboj Bojovného boha a ten je naprosto porazil. Eris omdlela po jediné ráně a Elinalizin štít se rozlomil. Malta a Atofe bojovali dobře, ale i tak je pokaždé odvrhl vzduchem pryč. Když jsem ztratil vědomí, Moore to převzal a všem řekl, aby ustoupili. Ruijerd sebral Eris a mě. A pak společně s Atofe, elitní stráží, Maltou a Sándorem, co nabyl vědomí a uzavíral to jako zadní voj, úspěšně ustoupili.

„Aha.”

Byl to šok. Byl to šok, že nás tak snadno porazili. Nikdy jsem o sobě vážně nepřemýšlel jako o nejsilnějším. I když jsem poprvé bojoval v MK-1, s Orstedem jsem prohrál.

Brnění nebylo neporazitelné. Ale poslední dobou jsem vážně vítězil. Porazil jsem Atofe i Aleka. Co se týče Aleka, nebyla to sólová bitva, ale vítězství bylo stále vítězství. Ale vždycky jsem měl přepokládat, že prohraju.

Ale po jedné ráně to pro mě bylo poprvé. Byl to jeden zásah. Po jediné ráně se mé brnění rozbilo na kusy a já ztratil vědomí.

...Možná jsem Badigadiho podcenil. Bylo to proto, že jsem si myslel, že i když je Bojovný bůh, že to bude jako onen Démonický lord flákat?

„Co teď budeme dělat?”

Po Erisině otázce jsem přemýšlel. Co dál. Co by se mělo dělat dál? Ještě nám nedošly všechny možnosti. Ale jestlipak s tím mým neomaleným plánem dokážeme vyhrát nad Bojovným bohem? Neměli jsme Sándora, ani Atofe, ani elitní stráž. Možná také zemřeli.

Naše bojová síla byla nejistá. Byli tu Eris, Ruijerd, Cliff, Elinalize a já... a pak pár válečníků z kmene Supardů. I když to takhle řeknu, já jsem se nedal brát jako válečný potenciál. Když jsem teď přišel o MK-1, byl jsem jen nicka. Teď jsem přinejmenším dokázal dělat řeky, dělat hory a zapalovat hory. Tři Amulety. Bojovný bůh prostě řeku vypije, hory přeskočí a oheň na horách uhasí vodou, co vypil. A pak půjde po nás. S naším nynějším potenciálem jsme nemohli vyhrát.

„Není žádná jiná možnost než utéct.”

„...Ruijerde.”

Ruijerd promluvil s pohledem upřeným na mě.

„Ten chlápek je jeden ze Sedmi světových velmocí, skutečná moc. Není to někdo, koho bychom mohli porazit, i kdybychom na něj zaútočili naráz.”

Takže bychom měli utéct. Měli bychom utéct až do vesnice Supardů... A pak... co?

V příběhu o Třech Amuletech to bylo tak, že vážený kněz, co se ukryl v chrámu, použil svůj rozum a vymýtil horskou čarodějnici. Ve vesnici Supardů byl Orsted (kněz). Ale... Bojovný bůh a Gisu. Jejich cílem byl můj život a vyčerpat Orstedovu manu. A pokud by Orsted bojoval s Bojovným bohem, spotřeba jeho many by dalece přesáhla to, co by vyčerpal, kdyby bojoval s Bohem meče nebo Bohem severu. Byla to podstatná porážka.

Aby dosáhli svého cíle, šli by až na konec světa. Bez ohledu na to, kam půjdeme, nikde pro nás nebude bezpečno.

„...I když utečeme, nevyhrajeme.”

„Pak není žádná jiná možnost než bojovat s odhodláním k čestné porážce.”

Boj s odhodláním k čestné porážce by byla stále porážka. Nemohli jsme vyhrát. Pokud zemřeme, bude konec.

„...Rudee, vzpamatuj se.”

Eris mě najednou vzala za ruku. Byla to silná a teplá ruka. Byla to ruka, co mě mnohokrát zachránila. Byla to ruka, co držela mé dítě.

„Ach.”

Trochu jsem se zklidnil. Přemýšlej. Přemýšlej, jak vyhrát.

Nejdřív potřebujeme informace. Například slabiny Brnění Bojovného boha. Ale slyšel jsem, že Brnění Bojovného boha bylo to nejlepší brnění, co vyrobil sám Laplace. Dokonce i člověk, co toto brnění sám vyrobil, skončil v bitvě remízou. Byla by tu vůbec nějaká slabina?

Ale i kdyby tu nebyla žádná slabina, možná existuje nějaká metoda polapení. Pořád bylo jak bojovat. A pak bychom pravděpodobně mohli najít nějaké vodítko. Kdo je ten, co o Brnění ví? Atofe... tu nebyla. Orsted? Správně, musel jsem se ho zeptat. A kdybychom stále nedokázali na nic přijít...

„...”

Ne. I kdybychom na nic nepřišli, byl to nepřítel, s kterým jsme jednoho dne museli bojovat. Budeme bojovat teď. Atofe, Malta a Sándor tu nebyli. Ale měla by existovat metoda, jak vyhrát.

Ale stejně jsem chtěl škodu udržet na minimu. Nechtěl jsem do boje zatáhnout vesnici Supardů. Neboť tam byla i Norn.

Měla by existovat šance. I kdyby to bylo méně než 1%.

Správně. Když jsem teď o tom přemýšlel, pořád jsem měl jedno eso v rukávu. Původně jsem měl v plánu to použít mnohem dříve.

„...Ustoupíme až do vesnice a tam vytrváme.”

Rozhodl jsem se na to vsadit.

„Dobře.”

Všichni přikývli.

Část 4

Pak jsme se vrátili do vesnice Supardů. Moje eso v rukávu se stále připravovalo. Přemýšlel jsem, co přesně se ve skutečnosti dělo. Bude v pořádku jen počkat? Zatímco jsem potlačoval své váhající srdce, posadil jsem se před Orsteda na paty a nahlásil mu všechno, co se až do včerejška stalo.

„To je celé. Nevíme, co se stalo se Sándorem, Atofe a Maltou.”

„...”

Orsted se tvářil ztuhle.

„Bojovný bůh Badigadi?”

„Víš, jak jej polapit?”

„...Ne. Vím o Brnění Bojovného boha, ale ještě nikdy jsem nebojoval s Badigadim v Brnění Bojovného boha.”

„Aha.”

Tohle jsem čekal, ale stejně jsem nedokázal skrýt své zklamání. Ale nebylo třeba to dávat najevo.

„Tak mi prosím řekni o Brnění Bojovného boha.”

„Brnění Bojovného boha je nejlepší brnění, co vyrobil sám Laplace. Potopilo se do nejhlubší části Magické jeskyně uprostřed Prstencového moře. Když se nabije manou, jeho povrch zlatě září a propůjčuje svému uživateli tu největší sílu. Ale kvůli takovému množství many je schopné vnímat a zmocňuje se tak mysli svého uživatele.”

„Ale nezdálo se, že by Badigadiho mysl byla pod kontrolou?”

Přinejmenším jsem neměl pocit, že by s Badigadim někdo manipuloval. Byl to stejný Badigadi jako v mých vzpomínkách. Bylo možné, že s ním manipulovali, ale nebylo to zjevné. Přece jenom se neobtěžoval dohadovat s Atofe a Sándorem.

„...Nějakou dobu trvá, než dojde k naprostému zmocnění. Od chvíle, kdy si člověk nasadí brnění, začne Brnění Bojovného boha dominovat jeho mysl a postupně není schopen rozlišit dobré od zlého a bude si akorát přát bojovat. Ovšem Badigadi má tělo ze zvláštního masa, které nelze postřehnout Démonickým okem. Je možné, že ho Brnění Bojovného boha nedokáže naprosto ovládnout.”

Takže to znamenalo, že ho na sobě Badigadi neměl tak dlouho. Ale stejně jsem už o tom ovládnutí mysli někde dřív slyšel...

„Brnění Bojovného boha je podobné tvému Magickému brnění. Jediný rozdíl je v tom, že tvoje brnění se pohybuje na základě many svého uživatele a Brnění Bojovného boha si bere samotnou životní sílu jako své palivo. A nemůžeš si ho sundat, dokud tě naprosto nepřipraví o životní sílu. Pokud přilnulo k Badigadiho tělu, může operovat téměř donekonečna. Jakmile si člověk Brnění nasadí, upraví se na dokonalý tvar. A tím se získá optimální zbraň. Ačkoli dosah zbraně závisí na samotné zbrani, pokud si ho nasadí Badigadi, pravděpodobně to nebude mít moc daleký dosah. Zlaté světlo sálající z Brnění deaktivuje většinu magie... ale má to svůj limit. Tvoje plně nabité kamenné dělo se tím možná dostane.”

Věděl toho hodně. Ale aha, spíš než úder bleskem by bylo mnohem lepší, kdybych použil kamenné dělo.

„Orstede, když jsi bojoval s Bojovným bohem, kdo měl to brnění na sobě?”

„Jeden příslušník Mořské rasy. Ačkoli mu rychle došla mana a on zemřel.”

„Nějaké další případy?”

„Párkrát jsem si ho nasadil já, jednou si ho nasadil člověk a jednou příslušník Magické rasy.”

Sám to kdysi zakusil? No, kdyby si ho sám párkrát nenasadil, nechápal by to tak do detailů.

„Takže jak přesně to máme porazit?”

„...To nevím.”

„Nevíš?”

„Když máš na sobě Brnění Bojovného boha, necítíš ani bolest, ani únavu. A kromě toho můžeš neustále bojovat plnou silou. Prostě tě to nutí se pohybovat. Nedokáže vyléčit zranění, co utržíš v boji. A proto pokud se ti podaří ho zasáhnout, dojde na bitvu ve vytrvalosti...”

Ale když byl protivníkem Badigadi, bylo to nemožné. Brnění Bojovného boha se bude dál pohybovat, dokud jeho uživatel nezemře. Badigadi byl nesmrtelný. Jinými slovy to bylo perpetuum mobile.

„Jak ho Laplace porazil?”

„Přemohl obranné limity Brnění Bojovného boha tím, že ho zasáhl kouzlem masivního výkonu, dočasně vyhladil obsah Brnění a oddělil je. V důsledku toho v kontinentu vznikla velká díra a vzniklo Prstencové moře.”

„...Aha.”

V závislosti na síle útoku bylo možné uštědřit újmu. Byla to jen otázka jeho následné obnovy. Ale pokud to bylo takhle, pak nám to poskytlo jeden plán...

„Ale slyšel jsem, že tehdejší uživatel zemřel. Takže to byl Badigadi.”

„Tys to nevěděl?”

„Zdálo se, že ani Laplace v té době nevěděl, kdo ho měl oděné. Když jsem se doslechl o jeho smrti, přešel mě veškerý zájem. Protože bych si nikdy nepomyslel, že se přede mnou takhle objeví Bojovný bůh.”

„Ty... slyšel jsi to v předešlé smyčce od samotného Laplace?”

„Správně. Jsem syn Dračího boha první generace. Dračí bůh první generace mě také naučil, jak aplikovat tuto kletbu.”

„...Ale řekl jsi, že Laplace musí být zabit.”

„Správně. Abychom se dostali na místo, kde přebývá Hitogami, musíme zabít pět Dračích generálů a znovu získat posvátné poklady.”

„...”

Myslel jsem, že tohle bylo poprvé, kdy jsem ho jasně slyšel říct, že je musí zabít. Takže to tak přece jenom bylo. Takže jsme asi vážně nemohli počítat s Pergiovou podporou. Ani já bych neměl v úmyslu pomoct člověku, co mě později zradí. Ale hádal jsem, že tahle diskuze tu teď neměla žádné výhody.

„Tohle je pro tebe pravděpodobně nepříjemná konverzace.”

„...Ne.”

Zrovna teď jsem musel přemýšlet o tom, co je přede mnou. A to byl Badigadi. Pokud Hitogami jednal s tím, že viděl vlastní budoucnost, nemohl volně pohybovat pěšákem jako Badigadi. Neboť ten jednal sobecky. Nebo že tohle bylo možná poslední eso v rukávu, co Hitogami měl. Když jsem ho před pár dny viděl, působil, jako že je s rozumem v koncích.

Bojovný bůh Badigadi. Badigadi byl původně Hitogamiho apoštol.

Nebylo mi známo, proč Hitogami až do této smyčky Badiho nepoužil. Ale uvažme, že ho do toho tentokrát najednou zatáhl. No, pokud se neukázal v žádné předešlé smyčce, pak jsem tou příčinou musel být já.

„Takže co máš v úmyslu dělat?”

„Bojovat. Není tu možnost úniku.”

„Dobrá. Přijdu. Předtím jsem to nedělal, ale nemělo by to být něco, co bychom nemohli zvládnout.”

Jak to Orsted řekl, začal se zvedat.

Ale já ho přerušil: „Ne, prosím, počkej.”

Orsted se znovu posadil. Kvůli helmě jsem neviděl jeho tvář, ale chápal jsem, že se pravděpodobně tvářil udiveně.

„Pokud tady vyčerpáš svou manu, celkově to bude znamenat porážku. Nemělo by to žádný smysl.”

„Pokud tady zemřeš, také to povede k porážce. Nebude to mít žádný smysl.”

„...No, to je také pravda.”

Měli bychom to risknout teď nebo až později? Ale až do teď jsem se snažil ze všech sil. Přinejmenším jsem v tom chtěl vytrvat, dokud si nebudu myslet, že to je vskutku nemožné.

„Ale i kdybys musel bojovat, stejně by mělo být možné předtím Bojovného boha oslabit.”

„...Zemřeš.”

„Pokud zemřu, postarej se prosím o zbývající členy mé rodiny.”

Nechtěl jsem zemřít. Chtěl jsem se vrátit živý. Ale tohle byla rozhodně situace, kdy to buď zvládnu, nebo zemřu. Bojovný bůh byl posledním esem Hitogamiho a Gisua. Možná měli ještě nějakou další kartu, ale v této situaci jsme už porazili všechny, Temného krále, Boha meče, Boha severu a Boha obrů. Taky zbýval už jenom jeden apoštol. Všechny karty měl vyložené. A nemohl si vytáhnout další.

Pokud tady porazíme Bojovného boha, druhá strana by měla v reakci na to utrpět. Musíme vytrvat, bojovat a dosáhnout vítězství.

„Rozumím. Ale jakmile si uvědomíš, že nemůžeš vyhrát, okamžitě ustup. Rozumíš?”

„Děkuji.”

Sklonil jsem hlavu v úkloně a vstal.

„Takže... Už tě kontaktovala Roxy?”

„Ještě ne. Až tě kontaktuje, dej mi prosím okamžitě vědět.”

Jen co jsem viděl, že Orsted přikývl, vyšel jsem z domu. Venku čekali vojáci.

Eris s ostrým leskem v očích a z které sálala krvežíznivost. Ruijerd, co stál v jasném postoji. Cliff, co byl mírně nervózní, vyděšený a vzrušený. Elinalize s výrazem, že chtěla Cliffa ochránit. Vzlykající Doga, co byl smutný poté, co se doslechl o Sándorově porážce. Zanoba, co během předešlé bitvy přišel o veškeré své oblečení, a tak teď měl domorodý oděv Supardů. A supardští válečníci, co chtěli ochránit svou vesnici. Taková skupina.

Upřímně jsem byl nervózní. Ta mezera, co tu zůstala po Sándorovi, Atofe a Maltovi, byla obrovská. Ale Zanoba a Doga byli dobrá náhrada za Boha obrů. Badigadi byl člověk, co bojoval zblízka. Neměli špatnou kompatibilitu. Byli o něco horší než Bůh obrů. I když neměli špatnou kompatibilitu, nebylo známo, jak moc na tom bude záležet.

Bylo možné, že tato skupina bude schopná získat 2 dny času. Nebo přinejmenším 1 den. A pravděpodobnost, že během toho 1 nebo 2 dnů dorazí mé eso v rukávu, byla nízká. A navíc nebylo zaručeno, jestli se svým esem v rukávu vůbec vyhraju nebo ne. Bylo možné, že mí společníci akorát zemřou nadarmo.

„Pojďme.”

Ale stejně jsem vykročil. Měl jsem plán, ale žádnou šanci na úspěch. Ani jsem nedokázal zaručit, jestli bylo moje rozhodnutí správné. Možná jsme měli trochu času na políčení pastí, ale náš nepřítel nebyl takový, že bychom ho mohli porazit jen pastmi.

„......”

Všichni mě prostě následovali, aniž by vyjádřili svůj názor.

Budu bojovat s Bojovným bohem.
-------------------------------------------------

~ Tak mě víkend začal až dneska, takže víkendová kapitolka taky až dneska... Pomaličku finišujeme, ačkoli zrovna teď to vypadá velmi beznadějně. ~

<Předchozí>...<Následující>