Kapitola 260

Kapitola 260 – Výhodná dohoda Boha obrů

Část 1

Od bitvy uplynuly 3 dny. Zranění se zotavili a do vesnice Supardů dorazil mír.

Během těch 3 dnů jsme odpočívali, zatímco jsme si dávali pozor na další nepřátele. Nebylo to tak, že bychom nic nedělali, akorát se prostě nic nestalo. Jak čas nečinně plynul, žili jsme vskutku v míru.

Zanoba byl značně unavený a většinu dnů prospal. Báli jsme se, že to možná byla vážná choroba, ale doktor řekl, že to byla jen pouhá chronická únava způsobená bolestí svalů.

Bylo to poprvé v jeho životě, co zakoušel svalové bolesti. Sám řekl: „Mám pocit, jako kdyby se mi rozsypávalo celé tělo... Julie, tohle moje tělo brzy zemře, naučil jsem tě všechno, co jsem mohl. I v mé nepřítomnosti buď pilná.” A pak napsal svou poslední vůli.

Julie znovu brečela, ale přikývla s tak odhodlaným pohledem v očích, že to bylo zábavné sledovat.

Bezděky jsem se k němu přihnal a vzal ho za ruce. „Rozhodně ten automaton dokončíme. Přísahám ke svému váženému Bohu. Nech to na mě. Nechť se moc Boha promění na hojnou úrodu a je dána těm, co ztratili sílu znovu vstát, Léčení!” S těmito slovy jsem ho nakonec vyléčil.

Poté Zanoba vstal s udivenou tváří a začal spravovat MK-1.

Julie tomu akorát prázdně přihlížela.

I Atofe zůstala ve vesnici relativně krotká. Všiml jsem si, že přiměla muže z vesnice, aby jí z dřeva postavili trůn, a že válečníky učila základy bitvy, ale ještě to nebylo nic vážného. Přinejmenším Eris se toho účastnila. Při pohledu na tu Atofe bylo Sándorovi trochu trapně, ale občas mu na tvář padl stín.

Přece jenom myslel na Aleka.

I když jsem se ho zeptal, jestli chtěl vrátit Meč dračího krále, řekl, že to byla válečná kořist a chtěl, abych ho použil, jakkoli jsem chtěl. Po takových slovech jsem dokonce i já přišel o motivaci meč použít. Neměl jsem právo to říkat, protože jsem se spoléhal na Magické brnění, ale pokud ho budu používat příliš, stane se ze mě budižkničema.

Takže jsem ten meč prozatím předal Orstedovi a použiju ho, jen když to bude důležité.

Ruijerd strávil většinu času s Norn. Ačkoli mi to přišlo, že ho spíš Norn následovala všude kolem jako malé kuře. Jak ji Ruijerd učil různé věci, vypadala úplně jako Eris a já předtím. Norn byla také pilná. ...Být pilná bylo... v pořádku, ne?

Doga začal být oblíbený u žen a dětí. Ačkoli se bál, když poprvé přišel do vesnice, během epidemie hodně a oddaně pomáhal, takže jsem měl pocit, jako kdyby překonal nějakou překážku. Navzájem se přijali. Poslední dobou s upřímnou tváří vyřezával ze dřeva panenky a bavil se s dětmi.

Míč se ztratil, protože ho Orsted někam odvrhl, takže byl tak nějak osamělý.

Tým doktorů řekl, že se zdravotní stav Supardů vyvíjel příznivě, a tak se přesunuli k výzkumu epidemie. Zkoumali epidemii, zatímco zkoumali jídlo ve vesnici... nebo by bylo lepší říct, že sbírali vzorky. Všechno to brali s sebou do Asurského království a zaznamenávali si do dokumentů poznámky pro budoucí použití.

Cliff, Elinalize a Ginger se vydali do druhého města Irel. Znovu jsme poslali svůj požadavek vůči království Bihaeril, tentokrát jsme měli k dispozici vězně. Bylo třeba, aby s nimi šel člověk, co by přijal odpověď. A tak jsme s nimi vyslali 2 supardské válečníky, co si oholili hlavu. Ale pokud byl Gisuův plán stále v běhu, také tu bylo nebezpečí, že je oba rozdrtí. Bál jsem se.

Tohle v podstatě znamenalo, že jsem připravil schůzi, kde bychom si znovu prošli bitvu. Dokonce i teď bylo spoustu věcí ke zvážení. Konkrétně ta část, kdy jsem spadl do údolí, byla nebezpečná. Jak to, že k nám Gisu nepřišel s použitím magické nástroje? Museli jsme se dostat až k jádru věci a pak všechny ty části zkombinovat s další situací. Co se stalo, stalo se, ale přinejmenším si nebudeme podřezávat vlastní větev.

Navíc jsem Atofe-ruku vrátil zpět Atofe a pravou ruku jsem si obnovil pomocí svitku s léčivou magií. Instinktivně jsem s tou rukou začal mnout Erisino poprsí, což vedlo ke KO po jediném úderu do čelisti, takže jsem byl na půl dne k ničemu.

A pak tu byla ta magie. Ta magie, co jsem použil během své konfrontace s Alekem. Několikrát jsem se pokoušel tu magii použít, zatímco jsem si vybavoval stejný pocit, ale nikdy to nezabralo. Pravděpodobně to byla manipulace gravitací, ale znovu jsem potřeboval nějaký podnět. Už jsem měl do paměti vštípený potenciál k použití manipulace gravitací.

Také jsme museli zvážit různé věci ohledně teleportačních formací. Pokud bychom je nainstalovali na různých místech jako tentokrát, snadno by je mohl použít i nepřítel. Museli jsme vymyslet nějaké opatření k tomuto scénáři.

Teleportační formace nicméně nebyly opravené ani po těch 3 dnech. Druhého dne jsme povolali Arumanfiho, abychom se vyptali na naši rodinu, ale... trvalo to mnohem déle, než se čekalo. Možná došlo k nějakému problému, co neměl s Hitogamim co dělat. Trápilo mě to. Ačkoli nemělo smysl se příliš trápit. Musel jsem dělat, co zmůžu.

Část 2

Čtvrtého dne.

Vrátili se lidé, co zamířili do druhého města Irel jako poslové. Obdrželi od království Bihaeril odpověď a vrátili se co možná nejdřív. Na jednom listu dopisu bylo napsáno spoustu věcí.

„Chce se s tebou setkat král Bihaerilu. Říká, že pokud se něco vykoná ohledně válečného potenciálu na Ostrově obrů, popřemýšlí o okolnostech kmene Supardů.”

To bylo shrnutí jejich odpovědi. Vypadalo to, že prozatím dovolí další existenci vesnice Supardů. Vrátili se celkem rychle. Ten dopis možná napsali ve spěchu, protože byl pokrčený, ale podpis byl pravý.

Válečným potenciálem na Ostrově obrů se myslel Moore a ostatní, které tam Atofe nechala. Na rozkaz Atofe vzali lid na Ostrově obrů jako rukojmí a zabarikádovali se tam. Prozatím to nevypadalo, že s nimi bude Bůh obrů násilím bojovat... No, to prostě znamenalo, že od teď budeme hovořit o vyjednávání.

„...Dobrá.”

S výjimkou té záležitosti ohledně kmene Supardů to nebyly složité požadavky. Přinejmenším se museli doslechnout o té věci o Gisuovi.

„Pokud je to takhle, pojďme.”

Vezmu s sebou pár lidí z kmene Supardů. Naším primárním cílem bude vyjednávání, ale pokud budou Supardi žít v království Bihaeril, bylo třeba, aby se ukázali, aby je mohli přijmout. Protože jinak tu byla možnost, že se znovu stane něco takovéhleho. Ale také bylo možné, že až Supardy uvidí, vynoří se opoziční skupina. Asi bylo potřeba, aby se uskutečnila scéna, kdy si náčelník kmene Supardů potřese rukou s vůdcem kmene obrů...

Zatímco jsem rozmýšlel o takových věcech, vybral jsem členy svého doprovodu. Jako přípravu na bitvu Eris, Sándor, Atofe a Ruijerd. Cliff z Milisovy církve v úloze vyjednavatele, spolu s jeho doprovodem Elinalize. A se dvěma válečníky z kmene Supardů, takto jsme se rozhodli vyrazit do hlavního města. Zbytek zůstane tady a bude se bránit jakémukoli možnému útoku na vesnici Supardů.

Nebral jsem s sebou jenom svůj doprovod, ale i válečné zajatce. Smutné bylo, že nepožádali o jejich navrácení. Ale my jsme byli upřímní. Ať to bylo jakkoli, vyjednávání možná padne, takže jeden z nich zůstane jako naše eso v rukávu.

S touhle myšlenkou jsem se přesunul k chatrči, kde přebývali tito vězni. Ti dva seděli uvnitř duchem nepřítomní, nevedli mezi sebou žádnou konverzaci. Když mě viděli vejít, podezíravě se na mě podívali.

„Takže co říkáte na tuto vesnici Supardů?”

„...”

„Je to celkem pěkné místo, nemyslíte? Je tu hodně krásek a děti tu jsou čilé. Jídlo je trochu divoké, ale nemělo by chutnat tak zle. Zdejší válečníci jsou trochu příkří, ale teď už byste měli vědět, že vůči lidské rase nejsou útoční.”

Vězni tu byli jen pár dní, ale žili celkem volně.

Samozřejmě jsme je měli pod dohledem, zabavili jsme jim zbraně a také jsme je svlékli do naha, abychom se ujistili, že nejsou v převleku. Ale pohostinně jsme splnili veškeré jejich potřeby. Mnoho Supardů je přivítalo jako hosty a také k nim byli celkem vlídní.

Nebylo třeba je nijak omezovat. Mohli se volně procházet vesnicí a když se zeptali na svolení, mohli také v doprovodu jednoho Suparda jít ven z vesnice. Nebáli jsme se, že utečou. To proto, že oni sami se báli Neviditelných vlků.

Během těch 2 dnů, kdy Supardi začali lovit vlky, si mohli potvrdit, co za zvíře byl tento Neviditelný vlk. Bylo to jídlo, co se v této oblasti jedlo. Pořád se trochu báli epidemie, ale nic jiného tu k jídlu nebylo, takže se s tím nedalo nic dělat. Prozatím jsme jim dali k pití čaj sokasu.

„...No, chápeme, že zkazky byly trochu víc zkreslené, než jsme si mysleli.”

Když jsme sem ty vojáky poprvé přivedli, zoufali si, ale teď se zdáli laxní. Myslel jsem si, že ještě pořádně neviděli dobré vlastnosti kmene Supardů. Ale jejich celkový dojem se rozhodně trochu zlepšil. Ten druhý už si to tu celkem užíval.

Ale bál jsem se, že jakmile odtud odejdu, ten druhý si sundá masku a řekne: „Haha, vlastně jsem Hitogamiho špeh...!”

No, vybral jsem je nahodile a než do vesnice vstoupili, prošli přísnou kontrolou. Dokonce i Orsted a Cliff je řádně zhodnotili. Některé vojáky jsme tam i nechali... takže to pravděpodobně bylo v pořádku.

„Půjdeme vyjednávat s královstvím, takže jeden z vás půjde s námi. Rád bych toho dotyčného nechal s jedním z hodnostářů. Nevadí to?”

„Rozumím.”

Jeden voják přikývl a druhý vstal. Byl to upřímný člověk. Bylo by mi proti srsti, kdybych mezi nimi zpřetrhal nějaké osobní pouto...

No, království konečně projednou přijalo naše podmínky. Takže to prostě bude schůzka, kdy si to vyjasníme. Zatímco jsem přemýšlel o takových věcech, vyrazili jsme z vesnice Supardů.

Část 3

Poté uplynuly další 4 dny. Vyjednávání s králem šlo hladce. Král Bihaerilu byl vyděšený. Jeho přístup byl královský, ale věnoval mé řeči a chování přehnanou pozornost. Také se bál toho, že se mnou byli Eris, Ruijerd a Atofe.

Ohrozili mě akorát Bůh meče a Bůh severu. Řekl jsem taková arogantní slova a také jsem to říkal nepřímo, ale král nám to vysvětlil.

Přiznal, že se na hradě ukrýval člověk s opičí tváří a že z hradu odešel jen tehdy, když jsem přišel na návštěvu. Jen pro jistotu jsme je požádali, aby si sundali všechny prsteny, a já jsem také použil Kámen pohlcující magii, ale vypadalo to, že Gisu si s nikým nevyměnil místo.

Ale hádal jsem, že tehdy byl králem přece jenom Gisu. Úspěšně mě oklamal. Ta strašlivá schopnost hraní se od něj dala čekat, ačkoli to pravděpodobně byly jeho hlasové mimikry.

Každopádně jsme zmínili jména vězňů a zajistili jsme vyjednávání. Řekli, že pokud se něco rychle udělá s vojenskou silou na Ostrově obrů, byli ochotní uznat kmen Supardů. Nenutili nás vyplatit reparace, nežádali nás o území nebo podobné obtížné problémy. Lidé, co žili v této zemi, prostě uznali lid, co tuto zemi zachránil. Kromě toho ten brzký odjezd expedice navrhl Gisu. Král si kvůli tomu akorát povzdechl a opil se.

Kdyby teď odmítli naše požadavky, přetrhali by tím i svá pouta s kmenem obrů. Byla by to scéna, kdy by království Bihaeril zatratilo vězně z kmene obrů. Tato země měla silná pouta s kmenem obrů. Kdyby je zpřetrhala, v podstatě by to znamenalo konec této země.

Část 4

Takhle to bylo, takže teď jsme mířili do třetího města Heilelul. Z přístavního města byl v dálce matně vidět vulkanický ostrov. Já budu v záloze tady, zatímco Atofe a Sándor půjdou na Ostrov obrů vyjednávat s Bohem obrů.

Požádal jsem Atofe a Sándora, aby se na Ostrov obrů vydali jako poslové. Také jsem chtěl jít na Ostrov obrů, ale MK-1 se nemohlo nalodit, takže jsem byl ve slepé uličce. Neexistovaly žádné lodě, co by ustály tíhu MK-1. Nevěděli jsme, co měl Bůh obrů za lubem, takže bylo lepší, když jsem se od MK-1 nevzdaloval. To byl závěr, ke kterému jsem došel.

Pokud vyjednávání s Bohem obrů půjde hladce, propustíme vězně na Ostrově obrů, což ukončí tu záležitost s královstvím Bihaeril. V důsledku čehož bude moct kmen Supardů žít na okraji lesa a ne blízko údolí. Pořád jsme si nemohli být jistí, co tu epidemii způsobilo, ale aspoň budou od jejího zdroje daleko. Na migraci bude třeba vynaložit čas a úsilí, ale moje práce téměř skončila.

Poslední věc, na kterou jsme museli brát ohled, byla možnost, že budeme bojovat s Bohem obrů... Bůh meče a Bůh severu už tu nebyli. Takže bychom měli vyhrát. I kdyby měl Gisu stále v záloze nějaký válečný potenciál, prostě hned rychle ustoupíme do lesa a vrátíme se připravení.

„...”

Zatímco jsem přemýšlel o takových věcech, vystoupal jsem na maják, abych viděl na oceán. Ruijerda a Eris jsem měl jako stráž. Vidět oceán bylo nostalgické. Oceán byl velký a rozlehlý. Táhl se pod jasnou oblohou. Ten ostrov, co byl vidět za horizontem, byl Ostrov obrů. Myslel jsem si, že samotný ten ostrov bude mít tvar obří tváře, ale byl to normální ostrov. Byl to takříkajíc vulkanický ostrov a z hory na něm stoupal dým. Když jsem to teď viděl, působilo to velkolepě nebo podivně, ale ne zle. Jednoduše řečeno to bylo prosté. Jelikož na něm žili obři, nazývalo se to Ostrov obrů.

Samozřejmě jsme na ten maják nevystoupali jen kvůli pohledu na moře. Důvodem bylo podívat se na jedno místo v oceánu. K Ostrovu obrů se blížila loď. Byla to ta loď, na které byli Sándor a Atofe. Zatímco jsem stál na tomto majáku, hodlal jsem svým Okem jasnozřectví dohlížet na jejich vyjednávání. Pokud by vyjednávání selhalo a Bůh obrů začal běsnit nebo kdyby se nečekaně objevil Gisu, hodlal jsem z tohoto místa vyslat širokosáhlý útok. Byl to plán, kdy bych do toho zatáhl nevinné obry a kdy bych naprosto odrovnal vyjednávání s královstvím Bihaeril. Ale pokud tam Gisu vážně byl, pak bych rozhodně vystřelil.

„...Hej Rudee, řádně se díváš?”

„Dívám se. Potřebuješ vysvětlení?”

„Ne.”

Eris se suchým úsměvem na tváři pokračovala v hlídkování. Okem jasnozřectví jsem se mohl dívat jen na jednu část ostrova. To jedno místo bylo dobře vidět a viděl jsem, že se tam shromažďovali různí lidé. Byla to pláž. Rozhodli jsme se, že vyjednávání povedeme tam. Byl tam vidět obr s nápadně obrovským tělem. To byl Bůh obrů Malta. Byl v obklopení obrů, o kterých jsme soudili, že jsou vojáci. Vypadalo to, že mnohokrát bojovali, neboť vojáci měli všude na těle obvazy.

Naproti nim stáli neblazí vojáci v černém brnění. To byla Atofina elitní stráž. Byl tam i Moore. Možná měli menší zranění, ale neviděl jsem na nich žádnou újmu. Takže byli přece jenom mnohem silnější než vojáci z kmene Obrů. Ale stejně jsme nemohli vědět, co by se stalo, kdyby bojoval Bůh obrů. Ovšem měli jsme celou vesnici jako rukojmí. Pravděpodobně bojovat nebude.

Navíc jsem za elitní stráží viděl zhruba 5 žen a děti z rasy obrů. S největší pravděpodobností to byla rukojmí. Ale byla to válka, takže možná došlo i na smrt. Tohle by mohla být jedna z těch rozepří. Jak jsem o tom přemýšlel, srdce mi začalo bušit. Ovšem když dorazili Atofe a Sándor, snadno propustili polovinu těch rukojmí. Pak se spolu Sándor a Bůh obrů o něčem bavili a poté se rozešli.

Nebylo známo, o čem mluvili, ale Bůh obrů se uvolnil. Byl jsem omezen neschopností Oka jasnozřectví slyšet hlasy.

Část 5

„Rudee!”

Druhého dne. Spal jsem v hostinci v třetím městě Heilelul a probudil jsem se kvůli Erisinu křiku.

„...Copak, miláčku? Nech mě ještě chvilku spát.”

S touhle myšlenkou jsem se natáhl po jejím poprsí, ale srazila mi ruku stranou. To mě jako muže bolelo. Bylo to násilí. To mi nebylo dovoleno? Protože jsem měl své pocity navzdory své abstinenci.

„Je tu!”

„Co?”

„Ten chlápek!”

Po tom výkřiku vyběhla z místnosti. Byl bych rád, aby přestala mluvit jen na základě pocitů. Pro intelektuálního člověka jako já bylo těžké pochopit její mlhavá slova.

„Ten chlápek...?”

Zatímco jsem se snažil pochopit, co se zrovna stalo, zvedl jsem se. Když jsem si promnul své ospalé oči. Podíval jsem se z okna. Před hostincem jsem spatřil stát skupinu lidí s rusohnědými vlasy.

„—TEN CHLÁPEK!”

Rychle jsem vyrazil z pokoje a běžel jsem do přízemí.

„......”

Před hostincem seděl se zkříženýma nohama Bůh obrů. Kolem něj byli mladíci z kmene obrů a tvářili se uboze. Jako kdyby chtěli čelit Ruijerdovi a Eris, stáli s připravenými zbraněmi a pažemi. Když jsem předstoupil, v davu se mi utvořila ulička. Předstoupil jsem před Boha obrů. A pak mi Sándor něco zašeptal do ucha.

„Zdá se, že Bůh obrů chce uzavřít dohodu. Přivedl jsem ho s sebou, abych zmenšil riziko nějaké pasti.”

„...Rozumím.”

Pokud už neměl v úmyslu bojovat, pak ani já to neodmítnu. Nevěděl jsem, co Sándor předpokládal, ale nezdálo se, že by to byla Gisuova strategie. Podle toho, jak to vypadalo, se nezdálo, že by se Atofe, Eris a Ruijerd měli na pozoru. Ti lidé něco pochopili. Něco, kvůli čemu se uvolnili.

„......”

Když se na mě Bůh obrů křivě podíval, zeptal se mě, jako kdyby po něčem pátral. „......Ty jsi vůdce?”

„Ano. Rudeus Greyrat. Člověk, co to tu má na starosti.”

„Já Malta.”

Když jsem se uklonil, Malta se v sedu také uklonil.

„Potřebujeme mluvit.”

„...Také jsem si s tebou chtěl ohledně pár věcí promluvit.”

Následoval jsem příklad Boha obrů a také jsem se posadil na zem se zkříženýma nohama. Druhá strana bude ve stejné pozici, takže to vymaže jakoukoli nezdvořilost... nebo to bych si rád myslel. Když jsem se tak posadil, pár mladíků z okolí se postavilo po mém boku a naservírovali nám s Bohem obrů šálky na saké. Byly to šálky na saké. A rychle ty šálky naplnili. Mě naservírovali běžný alkohol. Ale Bůh obrů měl sójovou omáčku. Sójová omáčka a dokonce miso, tahle oblast se možná podobala japonské kultuře.

„Pij.”

„Díky za pití.”

Bůh obrů to vypil na ex a já také. Bylo by zlé, kdybychom se opili, takže to byla jenom jedna sklenička. Přípitek byl možná součást zdvořilosti...

No, ale o čem bychom teď měli mluvit? Nejdřív o Gisuovi. Nebo: jsi apoštol? Vážený Bůh obrů nevypadal moc dobře. Měl bych to vysvětlit jednoduše, aby tak komplikovanou záležitost snadno pochopil. Jemně, jako kdybych učil Eris.

„Slyšel jsem.”

Jak jsem trochu váhal, Bůh obrů otevřel pusu.

„Na vesnici zaútočil démonický lord. Ukradl jídlo. Neodpustitelné. Ale lidé neschopni boje, všichni přežili,” řekl Bůh obrů a podíval se na okolní obry.

Všichni žili...? I když to byla malá bitva, daly se čekat nějaké oběti, ale... ne, myslel tím, že „civilisti” nezemřeli. Vypadalo to, že dokonce i Atofe uměla tohle rozeznávat. No, ale byla to Moorova strategie.

„Tvůj dům, zničil jsem. Tvoje civilisty nechal žít. Jsme na tom stejně.”

„...”

„Obrové chrání zemi. Země se ti vzdala. Slyšel jsem od obrů. Není důvod k boji. Domluva.”

Nemohl odpustit Atofe, co zaútočila na vesnici. Ale i on zničil moji kancelář. Ale nezaútočil na civilisty. Proto jsme byli na stejné lodi. Kmen obrů měl v povinnosti chránit zemi, ale ta země se už vzdala. Jako vůdce obrů usoudil, že už nebyl důvod bojovat, a proto bylo třeba se domluvit. Něco v tom smyslu.

„Co Gisu?”

„Gisu řekl, že zničíš zemi. Proto jsem pomohl. Ale Gisu prchl. Tys zemi nezničil. Ještě víc a země a kmen obrů zahyne.”

Gisu řekl, že zničím království Bihaeril. Ale nezničil jsem ho. Naopak Gisu prchl. Kdyby Bůh obrů dál jednal, pak by zahynula nejenom země, ale i kmen obrů.

„Gisu lhal. Už mu nevěřit.”

Ale já zemi nezničím. To byla Gisuova lež.

„Vzdávám se. Já zemřít, dobrá, ale ušetři životy mých civilistů.”

Zatímco to říkal, Bůh obrů přede mnou sklonil své obrovské tělo. Mělo to blízko k prostraci. Mladíci okolo se tvářili smutně. Pravděpodobně si mysleli, že tady Boha obrů zabiju. Zabít své nepřátele byla samozřejmost. A oni to pravidlo neochotně dodržovali. Došli k závěru, že jejich vůdce zemře a oni přežijí.

Proč to bylo tak pochmurné? Tahle otázka mi vytanula na mysl, ale asi to bylo jedině správně. Pokud se země vzdala, pak to jenom znamenalo, že obři přišli o jejich podporu. Měl jsem větší válečný potenciál a kdybych na to pomyslel, mohli jsme Ostrov obrů snadno pokořit... Ale to pro mě samozřejmě bylo zbytečné.

Takže. Mám ho zabít nebo ne? Bůh obrů řekl, že už Gisuovi nevěřil. Vypadal jako člověk, co nedokázal lhát. Bylo v pořádku mu věřit. Bůh obrů mluvil chabě, ale v žádném případě nebyl hlupák. Podle toho, co jsem si vyvodil, to byl logický typ člověka. Možná že měl vyšší IQ než Nesmrtelná démonická rasa. Takže možná bylo nečekaně možné, že by mohl lhát. Když jsem o tom chvilku přemýšlel, zeptal jsem se jen na jedno.

„Vážený Bože obrů, nejsi Hitogamiho apoštol, že ne?”

„Špatně. Gisu řekl jméno Hitogami, ale já to nevěděl. I kdybych věděl, Ostrov důležitý.”

Bůh obrů měl silný pohled, jasný a upřímný. Kdyby zrovna teď lhal, měl jsem pocit, že už bych nemohl věřit ničemu.

„Rozumím a přijímám tvá slova.”

Když jsem to řekl, okolím se přelila úleva. Bylo v pořádku nechat ho žít. Takhle nám bude v daleké budoucnosti užitečný.

„Ale vážený Bože obrů. Budeš bojovat s Gisuem. Pokud nás zradíš a utečeš, pak vniknu na tvůj Ostrov.”

Pokud bychom uvážili, že máme zničit Gisuovy pasti, pak by tohle mělo stačit. Vztah mezi Bohem obrů a kmenem obrů byl hluboký. Nebylo příliš dobré někomu vyhrožovat a bylo by problematické, kdyby na poslední chvíli došlo k nějaké zradě.

„Rozumím. Budu bojovat sám?”

„Ne, budeš bojovat s námi.”

„Tak co se stane s mými civilisty, když zemřu?”

„Ohledně zbývajících přeživších kmene obrů, jeden z nás... přijme zodpovědnost a zajistí jejich bezpečí.”

„Hm. To není lež.”

Bůh obrů přikývl. A pak ten dřívější mladík nalil Bohu obrů do šálku sójovou omáčku a mě alkohol. Bůh obrů vzal šálek oddaně do ruky. A já jsem ho znovu napodobil.

„Přísahám na svůj roh.”

„...Přísahám na jméno Dračího boha.”

Když jsem mu oplatil vhodnou odpovědí, Bůh obrů přikývl ve vážném souhlasu. „Hm.”

A pak jsme vyprázdnili šálky. A tak skončila bitva s Bohem obrů.

Část 6

Té noci se na pláži nedaleko Heilelulu pořádal banket. Ze skladu se vynesl alkohol kmene obrů a všichni obři se s námi bavili. Zdálo se, že obři měli nějaký zvyk si po usmíření vyměnit sklínky s alkoholem. Napít se alkoholu, aby odpustili a na všechno zapomněli. Zdálo se, že to byl styl obrů. Bůh obrů mě přiměl hodně pít a když už jsem nemohl pít, nechal jsem zbytek na Atofe. Poté začalo soupeření v pití mezi Atofe a Bohem obrů, během nějž jsem já vyklouzl ven.

Když jsem vystřízlivěl pomocí Detoxikační magie, chvíli jsem se procházel kolem lokace banketu a když jsem si uvědomil, že tam jistý někdo nebyl, zamířil jsem na pláž. Tam Sándor pil o samotě.

„Ach, zdravím.”

„Můžu se posadit vedle?”

„Prosím.”

Posadil jsem se vedle něj a povzdechl si. Co jen si myslel, že seděl na takovém vzdáleném místě? To jsem dokázal pochopit i já, i když jsem nebyl nijak bystrý.

Pravděpodobně myslel na Aleka.

Až do posledního okamžiku Aleka nabádal, aby se vzdal. I když to byl Bůh severu, i když k němu jeho vlastní syn choval nepřátelství, rozhodně nechtěl zabít svého syna. Ani nemluvě o tom, že jsem neměl v úmyslu se omluvit. Kdybych tam ustoupil, kdybych nechal Aleka uniknout, bylo by možné, že by k tomuto banketu nedošlo. Bůh severu by se možná spojil s Gisuem, zkontaktovali by Boha obrů a pak by možná přišli s ještě větší agresí.

Vlastně jsem si myslel, že dokonce i Sándor měl za to, že to nebyl špatný úsudek. Sándor nic neřekl. Už by si to měl uvědomit.

„Co se stalo Alekovi, bylo politováníhodné.”

„To ano.”

Ale to, že to nebylo špatně, a mlčet o tom byly dvě rozdílné věci.

„To dítě... od mládí měl nadání. Když se chopil meče, dokázal jím máchat lépe než kdo jiný. Kdykoli bojoval se zvířaty, v mžiku prohlédl jejich slabinu. V jeho generaci nebyl nikdo, kdo by ho dokázal porazit.”

„...”

„Proto jsem od něj nakonec hodně očekával. Věnoval jsem mu Meč dračího krále a pak zdědil titul Boha severu. Ale asi jsem to neměl dělat.”

Alek byl posedlý stát se hrdinou.

„Něco jako Bůh severu je přece jenom pouhý titul. Ale on tím začal být posedlý,” řekl Sándor a znovu se napil.

Nebylo to něco, co jsem mohl říct. Kdyby nasbíral dostatek zkušeností, možná by našel něco, díky čemuž by byl hoden titulu Boha severu. Nebo to jsem si myslel, ale nemohl jsem to říct. Neboť tu už Alek nebyl.

„No, minulost je minulostí. Zrovna teď jsem trochu ustaraný, ale ty se nemáš čím trápit, Rudee. Takové prostě války jsou.”

„...Vážně?”

„Slyšel jsem, že máš spoustu dětí. Takže... Nastane chvíle, kdy o tom budeš muset popřemýšlet.”

Pocit rodiče, co přežil své dítě. To jsem stále neznal. A ani jsem si nepřál to v budoucnu poznat.

„Každopádně se modlím za štěstí svého syna v dalším životě.”

„Dobře.”

Pak naše konverzace vázla. Zepředu se ozývalo hučení vln a zezadu přicházely hlasy z banketu. Když jsme o nynější bitvě diskutovali v takové atmosféře, měl jsem pocit, jako že se tato bitva konečně blížila svému konci. Ačkoli jsme ještě stále neporazili Gisua, o to méně abychom ho zahlédli, chýlila se ke konci. To byl náznak nervozity, co přicházel s koncem boje.

Co se týkalo výsledku, v této bitvě jsme byli blízko naprostému vítězství.

Ale byly chvíle, kdy jsme to jen stěží zvládli a kdy štěstí hrálo velkou roli. A co další tah? Budeme schopní bojovat stejně jako tentokrát a získat vítězství? Možná to bude těžké. Až Gisu posoudí tuto bitvu, možná ho napadne ještě víc strategií.

„Kdo jen je nakonec Hitogamiho posledním apoštolem.”

To byla slova, co ze mě vyšla. Nebyl to Bůh meče. Nebyl to Bůh severu. A ani se nezdálo, že by to byl Bůh obrů.

Gisu a Temný král Vita. Pořád tu zbýval jeden neznámý apoštol. Podle toho, co řekl Bůh obrů, Gisu prchl. Možná že toho člověka, s kterým jsme se ještě nesetkali, vzal s sebou, jak jsem čekal.

Ale něco se mi na tom nezdálo. Měl jsem pocit, jako kdybych na něco zapomínal. Chyběl mi jeden díl skládačky. Ještě se neukázal jeden další člověk, co by měl být víc jako apoštol.

„Hm. Po pravdě řečeno si ani já nedokážu představit člověka, co by mohl být apoštolem. Možná že se ten apoštol pohybuje na nějakém jiném místě.”

Na jiném místě, jiný apoštol. Když jsem o tom popřemýšlel, na mysl mi vytanula vzpomínka na můj dům. Bůh obrů na něj nezaútočil. Ale byla tu možnost, že k němu své pařáty natahoval někdo jiný. Pořád jsme neměli žádné prostředky, jak se vrátit zpět.

Domluvili jsme se, ale... pořád to trvalo déle, než jsme čekali. Jestlipak teď Sharia byla pod útokem.

„Haa...”

Nemohl jsem si pomoct a trápilo mě to. Byl jsem nervózní, ale nemohl jsem dělat nic jiného, než to nechat být, aby se s tím vypořádal někdo jiný. Prostě jsem se nechtěl cítit jako rodič, co přežil své dítě. Bojoval jsem, abych ten pocit neokusil.

Přiložil jsem si šálek k ústům a vypil ho na ex, jako kdybych chtěl ten pocit smýt. Prostě jsem se chtěl rychle vrátit.

„He?”

Sándor najednou zvedl tvář. Díval se na moře.

„Září tam něco?”

Po těch slovech jsem se také podíval k moři. Zrovna teď byla noc. Moře bylo naprosto tmavé, nic tam nebylo vidět. Bylo slyšet akorát hučení vln. I když jsem použil Jasnozřectví, nic jsem neviděl.

„Odkud to přichází?”

„Tam, tam, ty to nevidíš? Blíží se to k nám.”

Stejně jako předtím jsem nic neviděl. Ještě víc jsem napínal zrak, ale stejně jsem nic neviděl. Jestlipak byl opilý a teď měl halucinace.

„Mám přinést lampu?”

„...Vážně to nevidíš?”

„Nevidím. Nemáš trochu moc pronikavý zrak, Sándore?”

Sándor zmateně nakrčil čelo. Jistě bylo možné, že byl na vině vlastník Jasnozřectví. Možná jsem byl opilý a kvůli tomu jsem se díval jiným směrem. Možná trochu nahoru.

„...To snad ne! Rudee, zavři své démonické oko!”

„He? Ach, dobře.”

Zavřel jsem oči.

„TO NE, přestaň do démonických očí vlévat manu!”

„......”

Jak mi rozkázal, přestal jsem démonickým očím dodávat manu. Jak Oku předpovídání, tak Oku jasnozřectví.

„...He.”

Jakmile jsem to udělal, viděl jsem to. Z přílivového pásma mířila k písečné pláži jedna bytost. Byl to velký chlápek. Měřil přes 2 metry... velikostně se blížil Bohu obrů. Ten chlápek měl na sobě zlaté brnění. Ten chlápek měl šest paží. Ten chlápek... ten chlápek na rameni nesl člověka. Ten člověk, kterého měl na rameni, měl na sobě róbu s podivnými vzory. Sundal si kápi té róby a já spatřil nostalgickou tvář.

„Ach, takže jsme se tu setkali, seniore...”

Člověk s opičí tváří. Byl to Gisu.

„Probůh, zrovna když jsem si myslel, že dorazíme bez povšimnutí, stalo se tohle. To není dobré.”

„FUHAHAHAHA, radši by sis neměl myslet, že všechno půjde podle plánu, co?”

„Není-liž pravda?”

Ta osoba, co Gisuovi odpověděla, byl muž ve zlatém brnění. Byl to nostalgický hlas. Na ten jeho smích jsem nikdy nemohl zapomenout.

„Vaše veličenstvo Badi...”

Badigadi.

Proč tu byl? Proč měl na sobě něco takového a proč byl s Gisuem? To nás Bůh obrů zradil? Nebo je sem zavolal Sándor? Neříkejte mi— ne... ale— tohle bylo... he?

Myslí se mi řítily různé myšlenky, zdálo se, že jsem neměl slov. Bez příčiny jsem se začal chvět po celém těle. To zlaté brnění bylo zlé. Nevěděl jsem, proč to bylo zlé, ale cítil jsem neblahou předtuchu, že to bylo zlé. Pokud bych s někým takovým bojoval bez brnění, bude to pro mě okamžitá smrt.

„Dlouho jsme se neviděli, Rudee. A Alexi.”

I když byl Sándor naprosto omráčený, čelo měl úplně mokré potem. I když měl hned zaútočit, nehýbal se. To jsem cítil ze Sándora přede mnou.

„Vážený strýčku. Co tu děláš?”

„Není to jasné?! To proto, že má skvělá maličkost je Hitogamiho apoštol!” promluvil Badigadi.

Promluvil impozantně a bez váhání. Že byl tím posledním apoštolem.

„......Ach.”

Aha. Takhle to bylo. Zapomněl jsem. Copak mi to už dřív neřekli? Kishirika řekla, že bylo velmi pravděpodobné, že je Badigadi apoštolem. A byl to on, kdo Ruijerda přivedl do vesnice. Byl to fakt. Byl to Badigadi. Proč jsem jen na to zapomněl? Ten poslední dílek, co zapadl do skládačky.

„Na Hitogamiho žádost jsem Ruijerda doprovodil do vesnice Supardů. Uprostřed bitvy jsem si měl dojít pro toto brnění, co leželo uprostřed oceánu. Měl jsem se spojit s Temným králem Vitou, Bohem meče, Bohem severu a Bohem obrů a pak tato má skvělá maličkost měla porazit vás všechny, co jste přišli o svou únikovou cestu, a Dračího boha Orsteda, a proto má skvělá maličkost—”

„Šéfe, šéfe.”

„Copak? Zrovna když jsem se dostával do nálady mluvit s lidmi...”

„Mluvíš příliš. Není třeba zacházet tak daleko.”

„Pche, tak nudný člověk. Copak už naše strategie není venku?”

Gisu se prsty škrábal po tvářích a pokrčil rameny. Ale po těchto slovech jsem si to dokázal pospojovat. Měl jsem pravdu.

Bůh meče, Bůh severu a Bůh obrů. Nebyli to Hitogamiho apoštolové. A kdybych nechal Boha severu III uniknout, boj by pokračoval. Expedice by se nerozpustila a oni by vstoupili do lesa k finální konfrontaci. Během té doby by se vylodili na Ostrově obrů. Porazili by Atofinu elitní stráž, aby se zbavili strachu Boha obrů. Už tak jsme zápolili jen s Bohem severu a Bohem obrů. Kdyby kromě toho přišel i Badigadi, neměli bychom žádnou šanci na výhru.

Ale pokud to bylo teď. Temný král byl mrtvý. Bůh meče byl mrtvý. Bůh severu byl mrtvý. Bůh obrů se vzdal. Našimi protivníky byli jenom Gisu a Badigadi.

„Ne, já to vím, seniore. Od Hitogamiho jsem slyšel, že jsi v lese vyhrál. Přemýšlíš o tom, že nebudeme mít šanci takhle pozdě vyhrát, co?”

Gisu byl v boji k ničemu. Proto bychom mohli vyhrát... Mohli jsme... vyhrát?

„Ale víš ty co, vážně to tak půjde? Tento kavalír tady je celkem legenda, víš?”

Jelikož ho nazval legendou, Badigadi začal být arogantní.

„Před 4.200 lety. Má skvělá maličkost dostáhl s tím Démonickým dračím králem Laplacem remízy. Já, nejsilnější Démonický král...” Badi polkl vlastní sliny, to jeho brnění zářilo, jako kdyby potvrzovalo jeho existenci. „...se zvu Bojovný bůh Badigadi. Já sám bych měl stačit, ne?”

Takže to tak přece jenom bylo. Takže tohle bylo přece jenom Brnění Bojovného boha. Kompletní brnění, z kterého sálala podivná přítomnost. Běhal mi mráz po zádech, podobně jako když jsem poprvé a ve vší vážnosti bojoval s Orstedem. Instinktivně jsem dokázal říct, že jsme nemohli vyhrát.

V další chvíli Badigadi rozpažil své založené paže.

„Jmenuji se Bojovný bůh Badigadi! Podřízený Dračího boha Rudee Moč—”

„Jmenuji se Alex Kalman Ryback! Jsem Bůh severu II! Vyzývám Nesmrtelného démonického lorda Badigadiho na osobní duel! Přísahám na čest Nesmrtelného démonického klanu, přijmi to!”

Badigadi se zarazil. A pak spatřil Gisua s ustaranou tváří.

„Hmmm... ale mé skvělé já mělo v plánu bojovat s Rudeem.”

„Nevadí, když odmítneš.”

„To nemůžu udělat. Za dávných časů se rozhodlo, že Démonický lord musí výzvu k souboji vždycky přijmout.”

Gisua to omráčilo. Zdálo se, že Gisu už přišel o veškerou kontrolu. Nikoli Hitogami. Dokonce ani já jsem neměl odvahu takhle ovládat Badigadiho nebo Atofe nebo někoho dalšího.

„Rudee,” zašeptal Sándor v té chvíli. „Zkusím nám tady získat trochu času. Během toho ustup, svolej naše síly a pak vytřib náš plán.”

„A co ty, Sándore?”

„Já se možná už živý nevrátím.”

Měl jsem potíže se nadechnout. Nemohl jsem hned odpovědět. Ale rychle jsem jednou kývl. Zrovna teď jsem byl z masa a krve. I kdyby nedaleko mě bylo MK-1, zrovna teď jsem byl maso a krev. Nebylo to ohledně bezpečné zóny. Zrovna teď jsem neměl žádnou šanci na vítězství.

Kdybychom bojovali oba, akorát bych byl na přítěž. Kdybych zrovna teď a tady bojoval, stala by se ze mě nevýhoda. Nic víc.

„Prosím... jen do toho,” řekl jsem a rozběhl se k vesnici.

Zatímco za sebou jsem slyšel intenzivní řinčení zbraní.
-------------------------------------------------

~ Už to vypadalo tak nadějně jako konec bojování, ale ne, ještě třetí apoštol Badigadi. Bééé, ten měl být na jejich straně. Jak to dopadne, se dozvíme příště. ~

<Předchozí>...<Následující>