Kapitola 259

Kapitola 259 – Aleksander vs. Rudeus

Část 1

Jak jsem padal, udržoval jsem pohled na Alekovi prostřednictvím Jasnozřectví. I Alek na mě upíral pohled od chvíle, co jsem spadl. Polekalo ho to.

Jak jsem rychle padal dolů, vzdálenost mezi námi se postupně zkrátila. To proto, že on rychlost svého pádu kontroloval svým Mečem dračího krále. Rychle jsem tu výhodu vymýtil.

„Všechno to vysaj, ruko má!”

Rychlost Alekova pádu se vrátila zpět do normálu. Ale setrvačnost dál přetrvávala. Nedokázal jsem svou rychlost tak náhle zastavit. Rychlost svého pádu jsem zmírnil Větrnou magií.

Ne, gravitace se stane mou zbraní. Nedokázal jsem použít bojového ducha, ale využiju jako své zbraně zákonů fyziky. S pomocí nárazové vlny jsem ve vzduchu změnil pozici. A namířil jsem své padající já přímo nad Aleka.

„OOOOOCHHhhhhh!”

S naší konstantní relativní rychlostí jsem do Aleka narazil. Alek to přijal, meče použil jako štítu a narazil do srázu, což ho zpomalilo. V té chvíli jsem ustavičně používal Kámen pohlcující magii. Kvůli jeho zpětnému rázu jsem se také přiblížil k útesu, ale nárazovou vlnou jsem si napravil postoj a odrazil se od útesu, abych se zrychlil. Znovu jsem Aleka dohnal.

„ORRAAaaa!”

Zasáhl jsem ho! Nárazovou vlnou jsem zrychlil a zasáhl ho. S pomocí relativní rychlosti jsem do něj pořád dokola narážel. Zasáhl jsem ho zákony fyziky.

„AAAAHHHHHH!” křičel Alek.

Bylo pro něj nepochopitelné, že jsem ho pořád dokola zasahoval ve vzduchu? Dokonce ani já jsem to nevěděl. Nevěděl jsem, proč jsem tohle dělal. Prostě jsem si myslel, že jsem tuto příležitost nemohl pominout. Pomyslel jsem si, že kdybych tohle dítě, kterému se nedostávalo morálky, nechal na pokoji, někdo by se dostal do nevýhodné pozice. A ten člověk v nevýhodné pozici bych byl já, neboť jsem byl nepřítel. Moje rodina, moji přátelé, někdo z nich.

„AAAAAAACHHHHHHH!” také jsem bezdůvodně zakřičel.

Nebylo to tak, že jsem neslyšel o Alekově a Sándorově historce. Nebylo to tak, že jsem nepomyslel na úvahy tohoto chlápka, co měl během dospívání. Nebylo to tak, že bych to srovnával.

Ale praštil jsem ho. Zrychlil jsem a praštil ho, zrychlil jsem a praštil ho, zrychlil jsem a praštil ho a dál ho mlátil... A pak jsem s nárazem a vysokou rychlostí dopadl na dno údolí. Já i Alek.

Část 2

Zvedl jsem se z oblaku prachu. Kvůli tomu pádu se do okolí rozptýlily nějaké modré spory. Bylo špatně vidět.

Prozatím jsem byl bez zranění. Co jiného čekat od Magického brnění MK-1, byl jsem vděčný. Sem tam bylo pár prasklin, ale stejně se dokonale pohybovalo.

„Haa...”

A Alek byl také v pořádku. Ale nebyl naprosto bez zranění. Brnění měl zničené a jednu nohu měl ohnutou v divném úhlu.

Ale to bylo celé. Možná se na poslední chvíli ochránil bojovým duchem. Určitě byl netvor.

„...To jsi mě pronásledoval úplně sám?” zamumlal Alek pár slov a podíval se na mě. „To máš ale odvahu...”

Vzhlédl jsem k vrcholu. V naprosté temnotě jsem viděl, jak se tam pohybovali zemní draci. Ale nikdo sem dolů nešel. Myslel jsem si, že Atofe a ostatní rychle půjdou za mnou... Že poletí vzduchem...

„Moje ctěná babička je celkem stará. Když jsem spadl, pronásledoval jsi mě ty. Takže mě nikdo jiný pronásledovat nebude.”

„To je absurdní.”

„Bez ohledu na to, jak zestárne, vždycky touží po boji jeden na jednoho mezi hrdinou a démonickým lordem.”

Trochu jsem to chápal. Atofe byla násilná, ale cítil jsem, že byla posedlá něčím podivným. I během mého boje se nikdo z jejích vojáků nepohnul.

„A to je moje štěstí.”

„...Copak?”

„Tohle zranění. Kdyby sem dolů přišla Eris Greyratová a Ruijerd Supardia... nebo můj otec nebo moje ctěná babička, byl by to pro mě konec.”

„Říkáš, že když jsem tu já, nebude to tvůj konec?”

„Nemám v úmyslu prohrát s někým takovým jako ty.”

Překypoval sebevědomím, co? Alek byl těžce zraněný. Přišel o jednu nohu a jednu paži.

Já jsem měl na sobě Magické brnění. Vzalo mi to hodně many, neboť jsem ho měl na sobě dlouho, ale byl jsem schopen podpory a neutržil jsem žádné velké zranění. Byl jsem v dokonalém stavu.

„Nepodceňuješ mě až trochu moc?”

„Tak to není. Kromě své neschopnosti odít bojového ducha také reaguješ pomalu. Jsi ledabylý a máš spoustu slabin. Ani sis neuvědomil, že jsme Císaře severu Dogu nadrogovali prášky na spaní a v důsledku toho jsi šel ven sám, jen abys spadl do údolí. Nemáš dostatek odhodlání, a ani dostatek ostražitosti. Jsi jen nezkušený hlupák.”

Ani jsem se neměl jak bránit. Rozhodně jsem byl takový. I když jsem měl zdrcující množství many, byl jsem prostě neschopný člověk. Byli bychom v maléru, kdyby tentokrát nepřišla Atofe.

„A proto teď a tady budu bojovat a vyhraju a pak prchnu. Pokud odtud prchnu, vítězství bude mé.”

„I kdybych umřel, pořád tu jsou mí kolegové, víš? Bůh obrů utekl a Bůh meče je mrtvý... I beze mě bys neměl mít šanci na vítězství.”

Nemohl jsem si ověřit, jestli byl Bůh meče vážně mrtvý nebo ne, ale... No, bylo to v pohodě, ne! Přece jenom to byla Eris.

„Ne, hrdina může vyhrát. Takový je můj styl. Dokonce i teď během našeho pádu jsi mě mohl zabít. Jelikož jsem byl bezbranný, neměl jsem na výběr a musel jsem dál snášet tvé útoky.”

Přístup, jako kdyby chtěl říct: tohle je má odpověď. Plný sebevědomí. Ale rozhodně na zemi stál na vlastní noze.

„Vyhraju. Nad tebou, nad otcem, nad svou ctěnou babičkou a nad Orstedem. Všechny porazím a vyryju své jméno do Světových velmocí. Jako nejsilnější válečník na světě. Já, Aleksander Ryback III budu znám jako nejsilnější Bůh severu Kalman na světě.”

Měl zranění po celém těle, ale nebyl v postavení, kdy by bezmocně přijímal útoky. Jeho šance na vítězství zrovna teď nebyla nulová. Byla to situace, kdy mohl hledat šanci na výhru. Nevěděl, jaké procento šance měl, ale myslel si, že měl šanci. V tomto rozhodujícím souboji pomýšlel na to, že mě porazí.

Bylo to proto, že se chtěl stát hrdinou? Ne, to bylo špatně. Bylo to proto, že sám překonal tolik obtíží. Věděl, že se zrovna teď nacházel ve slepé uličce. Trochu mě podceňoval, ale nehodlal bojovat fušersky jako do teď. Měl v úmyslu mě veškerou svou mocí rozdrtit a prchnout odtud.

Mým protivníkem je Bůh severu Kalman III. Člověk, co znal nejvyšší třídu šermu na světě. Co měl nejvyšší řád démonických mečů. A co byl jedním ze Sedmi světových velmocí. Nebyla to krysa zahnaná do kouta, ale zraněné zvíře.

A já jsem mu čelil a vážně jsem v tomto kritickém souboji neměl moc velkou naději na výhru. Ať už ho moje předchozí přípravy zdrtí nebo prohraju kvůli rozdílu v síle, neměl jsem žádnou jinou možnost. A on to také cítil.

Uvědomil si, že během dob, kdy člověk musel nečekaně překonat obtíže, jsem byl ten typ, co nic nepředvedl. Nebo bylo možné, že to slyšel od Gisua nebo Hitogamiho...

„...Dovol mi se zeptat na jednu poslední otázku. Jsi Hitogamiho apoštol?”

„Ne. Já a Bůh meče jsme informace dostávali jenom od Gisua. Ale nepopřu, že jsem Hitogamimu pomáhal.”

„Aha.”

Tak kdo jen byl tím posledním apoštolem? Ne, prozatím to pomiňme. Nejdřív ho musím porazit.

Ngh? Počkat, neměl bych prostě ustoupit, když to nebylo dobré? Měli jsme válečný potenciál. Nemusel jsem se tady tak moc snažit. Pokud stále zbýval jeden apoštol, neměli bychom prozatím ustoupit? Porazili jsme Boha meče a naše strana neutrpěla žádné oběti. Takže neměli bychom teď ustoupit a absolutně se ujistit o svých šancích na vítězství?

„......Ne.”

Špatně. Tak to nebylo. Za mnou byl Orsted. Podmínkou k vítězství bylo nenechat nikoho dojít až k němu. I když by mu pod nosem prošel jeden nebo dva lidi, nebyl by to takový velký problém. Jediné důležité bylo, abychom nevyčerpali Orstedovu vzácnou manu. Ale v těch 80 následujících letech se to pravděpodobně nějak obnoví.

Začal jsem se uvolňovat jen proto, že jsem přemýšlel o tomhle. Před začátkem naší bitvy jsem se naprosto uvolnil.

Porazili jsme Boha meče a Bůh obrů prchl. Bůh severu byl přede mnou, měl zranění po celém těle a vypadal, že by mohl kdykoli padnout. A kromě toho i kdybych ho nechal uniknout, moji kolegové byli stále v plném zdraví. I kdyby se dostal přes mé kolegy, byl tu prostor pro Orsteda. Pokud šlo o Boha severu Kalmana III, Orsted ho pravděpodobně znal. Mohl by s ním bojovat a stále být schopen ochránit vesnici Supardů.

V takové situaci jsem polevil.

Nakonec jsem si myslel, že jsme pořád měli nějaký prostor k manévrování, i kdyby mě porazili.

To bylo ono. Ten Faktor vítězství, o kterém Alek mluvil. A když jsem teď o tom přemýšlel, vždycky mi to přišlo takhle. Kdybych teď ustoupil, získal bych bezpečnou hranici. Ale pak bych nemohl udělat krok kupředu, když by o to vážně šlo. Alek na to přišel.

Nápor, síla, štěstí a proud. Takové věci existovaly. Mnoho lidí odmítalo věřit v tak abstraktní argument, ale... byly chvíle, kdy takové věci existovaly. Kdybych teď a tady ustoupil nebo kdyby mě Alek porazil, něco by získal. A v důsledku toho bych já o něco přišel. To bylo něco, co jsem nemohl vysvětlit. Bylo to něco mimo mé očekávání.

„......”

A proto jsem nemohl prohrát. Zrovna teď jsem nemohl ustoupit a nemohl jsem ani prohrát. Scéna, kdy jsem musel riskovat a prostě se do toho vrhnout. Tohle to bylo. Bylo to rozcestí. Tohle bylo místo, kdy seberu veškerou svou sílu a vyvinu vážné úsilí.

„......Jsem podřízený Dračího boha, Rudeus Greyrat zvaný Močál.”

„! Mé jméno je Aleksander Kalman Ryback, Bůh severu.”

Odhodlal jsem se.

„AAAAAAAHHHhhhhhhhh!” zakřičel jsem.

Křičel jsem až z břicha.

„OOOAAaaaaaaa!” zakřičel i Alek a připravil si meč.

Meč v pravé ruce. Mohl to udělat jenom takhle, neboť neměl levou ruku. Pravou nohu měl vpředu. Zlomenou levou nohou pevně stoupl na zem.

Rozběhl se ke mně. Neměl žádnou strategii. Moje intuice mi napovídala, že útoky na dálku byly k ničemu. Běžel jsem k Alekovi, zatímco jsem se držel při zemi. A těsně předtím, než jsme se srazili. Mi na mysl vytanula něčí postava.

Byla to Eris. Rychle jsem zvedl svůj kulomet na pravé paži a veškerou svou mocí jsem vypálil kamenné střely.

„!”

Ale ty kamenné střely to vyhladilo. Alekovi těsně před očima se proměnily na prach kvůli Kameni pohlcujícímu magii. Alek udělal krok kupředu, jak mě viděl se na něj řítit. Když viděl, že se na něj řítily kamenné střely jako déšť, jen na okamžik pravou nohou zaváhal. Ale ty kamenné střely to jednu po druhé vyhlazovalo.

Rychle jsem se nahnul doleva.

Věděl jsem, že jsem byl v dosahu Alekova meče, ale stejně jsem se vrhl vpřed. A přitom jsem pravou rukou vypálil od boku. Zatímco jsem se nahnul kupředu, jako kdybych se chtěl hrudí otřít o zem, vyrazil jsem pravou nohou Alekovi do levého boku.

„RYA......AAAAaaaaaa!”

Alekovi se pohnulo rameno. Rozletěl se stříbrný záblesk. Utržil jsem ránu do pravého ramene a část mého Magického brnění odletěla. Ale ruku mi to neuseklo. Aniž bych zkontroloval rozsah zranění, pevně jsem došlápl na zem a pravou pěstí——

<Alek do nohou vlije moc.>

Vyskočí a pak se tomu vyhne.

Když jsem si to pomyslel, vlil jsem do levé ruky manu. Uťal jsem manu, co jsem dodával do Kamene pohlcujícímu magii a pak jsem použil jinou magii. Ačkoli jsem se nerozhodl, jakou magii použít. Vlil jsem do levé ruky manu, měl jsem v úmyslu ho nenechat odlepit se od země. A pak jsem rukou zamířil na něj, když——

„Ngh?!”

Alekovo chodidlo se na okamžik vzneslo.

„AAAHHHhhhh!”

S křikem jsem pozvedl svou pravou pěst v rukavici. Veškerou svou mocí jsem vypálil svou pěst, co byla připevněná ke kulometu. BAM, ta pěst ho zasáhla. Aleka to odhodilo na skálu.

„Výstřel. Hng!”

Veškerou mocí jsem vlil do kulometu manu. Do útesu bušily kamenné střely a vytvářely pukliny. Ale tím jsem neskončil. Vlil jsem do toho ještě víc many. Silnější střely! Rychlejší střelba! Jakmile jsem si to pomyslel, měl jsem divný pocit v pravé ruce. Kulomet zapraskal a pak se rozpadl na malé kousky.

„AAAAAAAAAHHHHhhhhhhh!!!”

Ale i tak jsem do pravé ruky vlil víc many. Vytvářel jsem kamennou střelu. Věc, co jsem vytvářel nejčastěji. Věc, na kterou jsem byl nejvíc zvyklý. Vypálil jsem to. Pálil jsem to pořád dokola.

„AAHH, aahh, hhaaa...”

Pálil jsem, dokud můj křik neodumřel a dokud ho nenahradil vzdech přerývaného dechu. Dál jsem pálil.

„Haa... Haa...”

A pak jsem přestal. Pravá ruka Magického brnění, co se naprosto zavrtala do skály, byla na úpatí naprosto rozdrobená. Úpatí... bylo to proto, že to vystálo úder od Aleka? Kdyby nebylo Atofe-ruky, bylo možné, že by mi usekl pravou paži.

„......”

Ve skále jsem viděl lidské tělo. Bylo vidět, jak z mezer mezi stěnou a pěstí, co v ní byla zakleslá, vytékala rudá krev. Ani to sebou necukalo.

Když jsem se nenuceně podíval blíž, meč spadl na zem. Ten meč, co ještě před chvilkou držel Alek. Meč Dračího krále Kajakuto. Levou rukou jsem ho zvedl. Dva metry dlouhý meč. Vzal jsem si ho a podruhé se podíval na skálu.

„......”

Vytékala tam krev. Z mezery mezi stěnou a pěstí, co se tam zaklesla, vytékala rudá krev. Nic se tam nehýbalo. Jenom krev tam v tichosti vytékala. Když jsem se podíval na vršek, bylo pochopitelné, že se tam svíjela hejna zemních draků, ale jenom v této oblasti byl tak podivný tichý pocit.

Jenom v levé ruce jsem měl odezvu. Odezvu, že jsem dozajista někoho zabil.

„Hurá.”

Ze rtů mi bezděky splynulo toto slovo. Jak jsem vyhrál? Myslel jsem si, že to vítězství bylo jen o vlásek. Kdybych byl jen o chvilku pomalejší nebo kdyby Alek nezaváhal... Alekův útok by přesekl nejenom mé Magické brnění, ale i mě.

Pohybovat se jako Eris se vyplatilo. Zaútočil jsem pistolí, ale nepravidelně a s podivným a nesynchronním načasováním. Udělal jsem o krok nebo půl krok víc než obvykle a silně jsem našlápl. A úspěšně se mi podařilo uzmout mu šance. Toto byl Erisin ofenzivní styl. Eris dokázala takhle riskantně bojovat, aniž by si toho byla vědoma. Vyhrál jsem jen proto, že jsem tentokrát dokázal bojovat jako Eris. Byl jsem poslední muž, co tu stál. Z krku mi kapala krev.

Ačkoli se moje pohyby nedaly srovnávat s Eris. Ovšem nebyla tu podmínka, jestli jsem to mohl zvládnout nebo ne. Neměl bych být schopen se pohnout v tomto řádu. Kdyby nebylo toho, že měl Alek zraněnou nohu a paži nebo kdyby nebylo toho, že mě podceňoval, pak bych nevyhrál.

A pak to, jak jsem vycítil, když se mu vznesla noha. Byl to pocit, jako že to nebyl druh magie, co jsem až do teď používal. Mohla by to možná být magie na manipulaci s gravitací...? Ne, Alek se o něco pokoušel s Mečem dračího krále a jeho manipulací gravitací a já jsem to přerušil tím, že jsem nečekaně aktivoval Kámen pohlcující magii.

Tím posledním faktorem bylo možná štěstí. Ale nemyslím si, že by se toto vítězství zakládalo jen na štěstí.

„Vyhrál jsem.”

Najednou jsem zaťal ruku v pěst a zvedl ji do vzduchu.

Část 3

MK-1 jsem rozptýlil zemní draky a pak jsem vylezl z údolí. V mém okolí bylo spoustu lidí. Byli tam vojáci z expedice. Vypadalo to, že poté, co přišli o most a tři jedince řádu Boha, tam stáli a nevěděli, co dělat. Když mě spatřili, prchli všemi směry. Možná mě brali jako nějakého démona nebo tak něco.

Prozatím jsem odchytil nynějšího velitele—— rytíře z království Bihaeril, co vypadal, že to má na starosti—— a pár dalších lidí a řekl jim, že Bůh severu a Bůh meče byli mrtví.

Také jsem jim řekl, že pokud měli stále v úmyslu podrobit si kmen Supardů, že naše strana byla svolná k protiútoku. Ale zároveň jsem jim také řekl, že tu pořád byl prostor pro mírovou diskuzi. Obsah mírové dohody zůstane stejný jako předtím. Byl jsem naštvaný, že na nás zaútočili, ale pokud byla pravda, že Gisu byl král, pak to bylo Hitogamiho dílo. Neměl jsem v úmyslu měnit svůj tolerantní přístup. Ale jen pro jistotu jsem chytil dva lidi a udělal z nich válečné zajatce.

Bylo možné, že Gisu byl převlečený za krále. Pak by to nemělo moc smysl. Ale také to mohlo být tak, že neměl kolem prstu omotaného každého vojáka. A že neměl v hrsti ani místní autority. Až se o nynějších záležitostech doslechnou a až se vojáci v bezpečí vrátí, měli by se v závislosti na veřejném mínění stát našimi spojenci. Pokud by to stále bylo beznadějné, neměli bychom jinou možnost než migraci... no, asi jsem stále mohl hrát o čas.

Jak jsem se zadumaně vracel, najednou jsem narazil na kamenný monument. Kamenný monument Sedmi světových velmocí. A úplně dole. Značka úplně dole se změnila na velmi známou značku.

„......”

Značka ve tvaru tří kopí u sebe. Byl to vzorek na amuletu kmene Migurdů. Možná jsem se stal jednou ze Sedmi světových velmocí. To já jsem zasadil poslední úder, ale na začátku bojoval se 4 lidmi... nepřišlo mi to správné. Možná jsem to nebyl já... možná to byla značka pro Ruijerda a ostatní? Eris... asi ne, co?

„......”

Upřímně to nebyl tak dobrý pocit. Ale když jsem se teď stal jedním ze Sedmi světových velmocí, nedalo se s tím nic dělat. Rozhodl jsem se vrátit na místo, kde byla Eris a ostatní.

Část 4

Poté jsem překročil údolí a setkal jsem se s Eris a ostatními.

„Takže co se stalo?”

Jako první přišel Sándor. Když jsem mu řekl, že jsem na dně údolí zasadil Alekovi poslední úder, zatvářil se smutně. Suše se usmál a řekl „aha”.

„Jsi hrdina. Hrdina porazil ohavného démonického lorda. Takhle to bylo už od dávných dob.”

Atofin výraz se vážně nijak moc nezměnil. Ale přinejmenším byla aspoň trochu smutná. Řekla něco sentimentálního, co se jí nepodobalo.

„......”

Alek byl mrtvý. Myslím, že byl stále dítě. Měl talent a akorát mířil na vrchol... Také měl budoucnost. V konverzaci mezi Sándorem a Alekem toho hodně vyplulo. Doufal jsem, že Alek bude mít víc času to promyslet, napravit se a kát se ze svého počínání... to byly asi přehnaně optimistické myšlenky.

Nebyla v tom žádná krvežíznivost nebo nenávist. Zabil jsem ho jen proto, že byl nepřítel. Myslel jsem si, že kdybych ho nechal uniknout, později bych toho litoval. Takže jsem to musel udělat, a tak jsem ho zabil. A proto jsem necítil, že bych se měl omlouvat. Byl to jen záchvěv. I on byl ochotný mě zabít. To bylo všechno.

„Dokázal jsi to!”

Naopak Eris se tvářila potěšeně. Když jsem jim řekl, že se značka na monumentu změnila, založila si ruce na hrudi a koutky úst se jí zvedly v samolibém úsměvu. Dýchala nosem, zhruble. Kdybych na sobě neměl Magické brnění, objal bych ji. Zklamalo mě, že jsem nemohl.

„......”

Ruijerd vlastně nic moc neřekl, ale tvář mu potemněla. Uprostřed bitvy jsem na to pomyslel, ale asi přece jenom dosáhl svého limitu. Rozhodně by bylo těžké bojovat s tělem, co se zotavovalo. Ale nikdo neměl vážné zranění a dokázali jsme nabýt vítězství v dobrém zdraví.

Ale co bychom měli dělat teď? Zatímco jsem o tom přemýšlel, zamířili jsme do vesnice Supardů. Místo, co bylo spálené do černa kvůli mrtvole Boha meče. Kráter vytvořený po útoku Boha severu. A pak ta spousta vyvrácených stromů během bitvy s Bohem obrů. A prolámané stezky. Jak jsme se na to dívali a šli dál, spatřili jsme zhrouceného Zanobu. Doga byl skrčený po jeho boku, tvář měl naprosto vyčerpanou. Zdálo se, že Zanoba spal. S tváří k nebi a zbarvenou do tmavě modré. Jako mrtvola?

„...Zanobo. Prober se. Je konec,” zavolal jsem na něj z výšky z Magického brnění. Ale nedostalo se mi žádné reakce.

„Zanobo......?”

Po několika sekundách z lesa zmizel veškerý zvuk. Vítr ustal a i zbývající zvuky vyprchaly.

„He? Zanobo? To ne...?”

„......”

„Odpověz mi...”

Zanoba neodpověděl. Jenom tvář měl vytočenou k nebi. Byl tichý jako mrtvola. Úplně jako... mrtvola.

„......Pche!”

Eris najednou kopla Zanobu do hlavy.

„Co to kruciiiii?!”

„Vracíme se! Už se prober!”

„......? OCH! Omlouvám se! Zdá se, že jsem bezděky usnul.”

Jo, správně. Ale nebylo by nic divného, kdyby zemřel. Zanoba a Doga byli v nevýhodné pozici. Kdybychom na sebe náhodou nenarazili, nebylo by nic divného, kdyby z něj zůstala akorát bezhlesá mrtvola.

Zatímco jsem o tom přemýšlel, spatřil jsem vytvořenou stezku, kudy Zanoba a Doga přišli. Po celé délce byly vidět stopy po boji. Vyvrácené stromy, rozsekané stromy a malý kráter. Důsledky útoku. Bylo dobře, že vyhráli. Ne, nebyli lepší než Bůh obrů. On se prostě jen vrátil.

„Tak mě tak napadá, proč jsi přišla, paní Atofe?”

„Hmm? Vážně to chceš vědět?”

„Prosím, řekni mi to.”

Atofino vysvětlení bylo odbyté a nepochopitelné. Bylo v tom hodně citoslovcí a polovina z toho mi vážně šla jedním uchem dovnitř a druhým ven.

„Zkrátka jsi použila teleportační formaci, co tu zůstala z doby minulé velké války.”

„Našla jsem ji a nechala jsem ji připravit na to, až přijde čas!”

To bylo zlé. Kdyby se rozšířilo, že nechvalně známá Atofe použila teleportační formaci a pomocí té navštěvovala různá místa, moje pověst by byla pravděpodobně v troskách. No, možná ne. Ne takhle pozdě. Když se všechno uváží, byl tohle... konec? Bylo jisté, že jsme získali vítězství, ale skončilo to v mžiku. Nebylo známo, co se stalo s Bohem obrů, ale zbývalo jen pár nepřátel.

„......”

Když jsem o tom popřemýšlel, najednou jsem ucítil sladkou vůni, co se linula z Eris, co kráčela vedle mě. Bylo to kvůli té obtížné bitvě? Stimulovalo mi to instinkt k přežití, aktivovalo to můj pud se množit. Co takhle dneska večer? Nebylo na čase, abychom z Rudea sejmuli ten zákaz?

„Ne! Ne!”

Rudeus zůstane abstinentem, dokud neporazíme Gisua. Ještě jsme si ani nepotvrdili, kde Gisu byl. Bůh obrů utekl. Nevíme, co z toho vzejde. A také tu pořád byl ještě jeden apoštol. Ještě to neskončilo.

Ale Gisu se ještě neukázal. Naše informační síť už byla v troskách. Nemohli jsme po něm ani pátrat. Nevěděli jsme, jestli utekl.

...Možná že tohle bylo celou dobu jeho hlavním cílem.

Tohle byla rozhodující bitva a tady se o všem rozhodne. Bylo možné, že jsem si to myslel jenom já. A že Gisu měl v úmyslu místo toho utéct. Možná že zrovna teď měl s sebou posledního apoštola a co nevidět měli dorazit ke královským hranicím... nebo ne? Během této bitvy se různé informace rozptýlené na různých místech nakonec sešly ve vesnici Supardů. Neměli jsme teleportační formaci a ani komunikační litograf. I kdyby někdo Gisua spatřil na státních hranicích, neměli jsme prostředky, jak ho chytit.

Pravděpodobně uteče. Temného krále jsme porazili, Bůh severu a Bůh meče se vymkli kontrole... A tak použil 80% svého válečného potenciálu jako rozptýlení, nechal si u sebe jenom lidi, co dokázal ovládat. Oklamal nás, abychom ho následovali a pak utekl. Tentokrát se toho zříct a místo toho někdy jindy... Kdybych byl na jeho místě, udělal bych tohle.

„Haa...”

Ale ještě jsme nemohli polevit v obezřetnosti. Ale boj tady skončil. Byl jsem unavený. Dneska už jsem nemohl dál bojovat. A tak ty následky svěřme jiným.

Nedokázali jsme sejmout Gisua, ale Bůh severu, Bůh meče a Temný král padli. Ruijerd a kmen Supardů se stali našimi spojenci. Nevěděli jsme, co Gisu provedl s královstvím Bihaeril a Bohem obrů, ale... možná že teď budeme vyjednávat. Jedinou skutečnou újmou, co jsme utržili, bylo zničení kanceláře... Kvůli tomu byly zničené veškeré teleportační formace. Prozatím jsme se nemohli přesouvat, ale tleskl jsem. V porovnání s tou větší újmou, co jsem předvídal, to nebylo špatné.

Už jsme viděli vesnici Supardů. Možná vycítili, že přicházíme, neboť děti kmene Supardů se na nás dívaly zpoza plotu. A pak vyšli válečníci, co chránili vesnici. A navíc vyšli i Elinalize, Cliff, Norn, Julie a Ginger.

Svlékl jsem ze sebe Magické brnění. Tělo jsem měl lehké, neboť jsem použil tolik many. Julie a Ginger přispěchaly k Zanobovi. Norn šla za Ruijerdem. Cliff zamířil k naprosto vyčerpanému Dogovi. Lidé, co se objímali. Lidé, co mluvili s úlevou na tváři. Jak jsem se na to díval, konečně mě zasáhl ten skutečný pocit.

„......”

Nakonec vyšel Orsted. Vydal se ke mně.

„Vyhrál jsi?”

„Ano.”

Na důkaz vítezství jsem mu předal velký meč. Velký meč, o kterém se dalo říct, že byl symbolem Boha severu. Meč dračího krále Kajakuto.

„Vyhráli jsme.”

Vyhráli jsme. Naprosté vítězství bylo stále daleko, ale dokázali jsme překonat těžkosti. Rozdrtili jsme past, co na nás Gisu políčil, a zároveň s tím jsme se dostali do vedení. Na mysli jsem měl spoustu věcí. Bylo spoustu věcí, co se musely zvážit. Ale vítězství bylo vítězství.

„Dobrá práce.”

Orsted vyjádřil svůj dík a vzal si meč. A já jsem se uklonil. Najednou jsem po svém boku někoho ucítil. Byla to Eris. Dívala se na mě s rukama založenýma na hrudi. Rozpažila.

„......!”

A skočila na mě. Zatímco jsem si užíval tu senzaci jejích prsou, znovu jsem pomyslel na to samé.

Vyhráli jsme.
-------------------------------------------------

~ Sice trochu opožděně, ale přece. Na FB najdete obrázky k 22. knížce (také pozdě, ale tam to záleží na vydavateli). ~

<Předchozí>...<Následující>