Kapitola 258

Kapitola 258 – Bůh severu Třetí vs. Smrtelný konec

Část 1

Když jsem aktivoval MK-1, vyrazil jsem za Bohem severu. V lese jsem se vyhýbal stromům a prostě jsem mířil k Bohu severu.

Za běhu jsem odhadl množství many, co mi zbývalo v těle. Během bitvy s Bohem severu jsem zlomek many spotřeboval, ale něco takového se ani neblížilo 10%. Pořád jsem měl nadbytek many.

Ale během boje s Bohem severu to neustálé burácení na pozadí ustalo. Zanoba a Doga. Bez ohledu na to, jak dobrou měli kompatibilitu, zdálo se, že s nepřítelem řádu Boha to prostě bylo nemožné. Doufal jsem, že byli v pořádku.

Ačkoli pokud bychom předpokládali, že ty dva sejmul, pak... Bůh severu a Bůh obrů. Musel bych bojovat s těma dvěma. Jestlipak jsem měl dost many. Nemohla mi dojít v půlce jako v boji s Orstedem.

Ne, nynější okamžik byl kritický. Přestaňme myslet na minulost. Musel jsem se s těmi věcmi vypořádávat postupně, jednu po druhé.

Prozatím první cíl. Bůh severu Kalman III.

Část 2

Ve chvíli, kdy jsem dorazil na scénu, byl už Sándor poražen. Seděl pod stromem s očima sklopenýma. Neměl u sebe zbraň. Jeho tyč ležela zlomená vedle.

Ten člověk, co na něj shlížel, byl Alek. Bůh severu Kalman III přemohl předchozí generaci.

„Otče, jak dlouho budeš pokračovat v těchto hloupostech. Musíš to chápat, ne? Že pokud nemáš alespoň jeden z Prokletých mečů, nemůžeš se mnou vyhrát.”

Sándor neodpověděl. Možná už omdlel. Nechtěl jsem si představovat, že by byl mrtvý.

„Nebo to bylo součástí tvého plánu? Hrát si na mrtvého. Takové novoty jsou specialitou všech v té potrhlé frakci, ne? Ať se stane cokoli, překonej se a dosáhni svého cíle. Také si myslím, že to je úžasný přístup. Ačkoli si upřímně myslím, že to Auberova skupina přeháněla, ale... Proč si můj otec, co je učil, zvolil mě popírat...?”

Sándor neodpověděl. Jen dál zůstával zticha.

„No, je na čase, abych šel,” řekl Alek a otočil se. Tváří ke mně. „......He?”

Vypadal, jako kdyby narazil na medvěda. Nečekané setkání. Nikdy ho nenapadlo, že by tady někoho potkal. Takový to byl výraz. To Magické brnění by už nemělo být použitelné.

„Můj synu. Odpovím ti na otázku.”

A během těch pouhých pár sekund. Za tu dobu, co tam Alek šokovaně stál, Sándor vstal.

„Hra skončila. Jak jsi řekl, bez Prokletého meče nemohu vyhrát. Proto jsem si od Eris jeden půjčil. Ale to byla jen poslední šance. Jen s Prokletým mečem by šance na vítězství byla stále mizivá. A tak jsem čekal. Vytrvával jsem stále dál, hrál si na mrtvého a čekal. Na jisté vítězství.”

Jak to Sándor řekl, vytáhl ze zad jediný meč. To byl druhý meč, co Eris vlastnila. Prokletý meč Prominent.

„Proč jsem tě popřel? To proto, že i když usiluješ o to být hrdinou, tvé chování má do hrdiny vlastně daleko. Hrdina své povinnosti vykonává hrdinsky, využívá všeho ve svých silách, aby dosáhl vítězství. Nekope do slabých, aby nabyl slávu; vyzve nepřítele, co je mnohem silnější než on sám bez jakékoli šance na vítězství, a vyhraje a chopí se titulu hrdiny. Ne jako já, ale ve stylu Boha severu Kalmana I.”

Sándor s odměřeným chováním vytasil meč a zaujal postavení. Prokletý meč Prominent byl krátký meč. Ale v Sándorově ruce působil jako zbraň, co se hodila k Bohu severu. Jeho milovaný Alek se letmo a přes rameno podíval na Sándora.

„...Chápu. Posily... Gisu řekl, abych Rudeovi nedovolil odít Magické brnění. Ale to je prostě boj s nepřítelem v jeho nejlepší formě. Myslíte si, že jen ve dvou dokážete vyhrát proti mě, co má Meč dračího krále?”

„Kdo řekl, že jsme jenom dva?”

Sándorova slova.

A jako kdyby v reakci na jeho slova se keře pohnuly. A z nich vyšli dva lidé. Rudovlasá žena a muž se zelenými vlasy. Zatímco jsem si já šel pro Magické brnění, probrali se. Oba dva byli stále zranění, ale byli mnohem odolnější než já.

„...”

Eris se po mě podívala. Ten pohled měl v sobě hluboký smysl. Ty oči mi řekly, že mi svěří svá záda. Ruijerd mi věnoval podobný pohled. Ačkoli to bylo poprvé, co spatřil Magické brnění, svým třetím okem viděl, že jsem to byl já. A tak šel ke mně, jako kdyby to bylo přirozené.

A tak ty tři podpořím. Dokud Magické brnění MK-1 vydrží. Možná se to zdálo jako patetická pozice. Ale tak to bylo. Takhle jsem to dělali už odedávna. Eris uprostřed, Ruijerd, co měl na starosti kontrolu, a já jako záloha. Nebylo třeba slov. Měli jsme tu člověka navíc, ale tohle byla nejlepší formace.

„Takže je čas na druhé kolo.”

Po Sándorově rozkazu začalo druhé kolo mezi Bohy severu.

Část 3

Přímo zepředu šla Eris. Jako obvykle usilovala o nejrychlejší vítězství v nejkratší vzdálenosti. Pozvedla svůj vytasený meč a běžela přímo k Alekovi. Alek se s tím vypořádal dobře. Seknutí příliš rychlé na to, abych to viděl. Vypořádal se s tím v bezpečí a přešel do protiútoku. Zdálo se, že Erisin útok pokračoval bez přestávky, ale dozajista tam byla malá odmlka, co jsem na vlastní oči neviděl.

Ale tomu protiútoku naprosto zabránili. Byl to Ruijerd. Kdykoli máchl kopím, Alekův protiútok nevyšel. Ruijerd se pohyboval v Erisině stínu. Bez ohledu na to, kolik chyb Eris udělala, dokud tam byl Ruijerd, Alek těch chyb nemohl využít.

Ale Alek chvílemi ignoroval gravitaci. Zrovna když jste si mysleli, že se jeho postoj zhroutil, provedl nějaký podivný pohyb a pokračoval v ustavičných útocích nebo přešel na obranu. Zrovna když jste si dle jeho velkého úhybného manévru mysleli, že předvádí nějaký akrobatický úskok, najednou se vrhl vpřed k útoku. S takovými pohyby se nedokázal vypořádat dokonce ani Ruijerd.

Tyto pohyby, s kterými se nemohl vypořádat Ruijerd, vykryl Sándor. Zabránil jim Bůh severu Kalman II, muž, co toho o manipulaci gravitací věděl víc než kdokoli jiný. Mířil na místa, kam měl přistát, nebo jej udeřil ve vzduchu. Ačkoli se Alek vyhnul přímým zásahům, nešlo to tak, jak chtěl. Nakonec to všechno vedlo k jeho zbytečnému vyčerpání staminy a nárůstu zranění.

Na druhou stranu kdykoli ustoupil vzad, stal se obětí mé magie. Meč dračího krále ohýbal kamenná děla, kterým se ani Orsted nemohl vyhnout. Ale když ho měla střela užuž zasáhnout, aktivoval jsem Kámen pohlcující magii a pár střelám se podařilo ho škrábnout. Nebyl to přímý zásah, ale ta sprška střel mu bránila v tom, aby se pohyboval sem a tam, a nedovolovala mu se vzdálit od Eris.

Ačkoli se Alek snadno vyhnul Elektřině, o které jsem si myslel, že jsem ji vystřelil s dokonalým načasováním, neměl čas chytit dech. A tak neměl prostor použít ten zabijácký tah, co použil předtím.

„Ghu......!”

Alek tu byl jak silnější, tak rychlejší než kdokoli tady. Ale protože spěchal, protože byl netrpělivý, začínal být nedbalý. A to tak moc, že z každého jeho pohybu sálala samotná nedbalost. S absolutní stabilitou z toho vznikla bitva, kdy jsme my měli výhodu. A i jeho utržená újma narůstala. Nebyly v tom žádné zbytečné pohyby. Nebylo to tak, že bychom si byli jistí, že ho dokážeme porazit. Ale pokud se tato situace bude postupně takto zhoršovat, nakonec ho zničíme.

Stamina a magie. Pokud to takhle půjde o něco déle, muselo mu to dojít. Kdo se od začátku této bitvy namáhal nejvíce? Kdo od začátku boje mrhal nejvíce? Byl to člověk, co hned po začátku bitvy odhalil svou nejlepší techniku.

„......Pche!”

Eris utržila škrábnutí na tváři. Jenom škrábnutí. Ale s časem se zranění přidávala.

Byla tu jedna chybička. Sándor. Bůh severu II. Ten muž, kterého dříve znali jako jednoho ze Sedmi světových velmocí, měl chybičku. Ale s tím se nedalo nic dělat. Ustál nejlepší techniku Třetí generace a teď během boje chránil Eris a Ruijerda. Dokud jsme nepřišli, neustále Boha severu Kalmana III zdržoval, dokud se nevyčerpal.

Dokonce i nezasvěcený viděl, že jeho pohyby ztrácely na vytříbenosti. Ale pořád se pohyboval. Zvládal svou práci. Nebo to možná bylo tím, že to tak nějak dokázal zvládnout díky Alekově nedbalosti.

Ale pořád to byl člověk; měl svá omezení. Eris samozřejmě také a i já, co jsem pohyby protivníka sledoval Okem předpovídání. Dokonce i veteránský hrdina Ruijerd dýchal mírně ztěžka. Byla to drsná bitva. Neustále udržovat papírově tenkou linii mezi útokem a obranou. Sándor měl pravděpodobně co nevidět dosáhnout svého limitu.

„......”

Ale pořád mu zbývalo trochu energie. Já jsem na rozdíl od dřívějška měl Magické brnění MK-1. Jelikož jsem měl zorné pole vysoko, bylo snadné na bitvu dohlížet. Zvýšil se dosah mé podpory. Sándora přemáhali. A tak abych podpořil jeho a jeho pohyby, mělo by být v pořádku trochu změnit taktiku.

Vzorec útoku bude Kamenné kopí zespodu a Vákuová vlna ze shora. A pak zvýšit frekvenci používání Kamene pohlcujícího magii. To, že Alek ignoroval gravitaci a volně se pohyboval ve třech dimenzích, byla prostě jedna ze schopností Meče dračího krále. A já už jsem si potvrdil, že Kámen pohlcující magii byl proti Meči dračího krále účinný. Když zvýším frekvenci jeho užívání, zvýší se i rozsah mé podpory, ale také to limituje Alekovy pohyby.

A v důsledku toho se Sándorovo břímě sníží o 30%. Ale to pořád bude jen 30%. Nebylo to dost na to, aby si obnovil sílu a pokračoval v souboji.

Měli jsme výhodu.

Ale vítězství bylo daleko.

Nemohli jsme si pomoct a museli jsme o tom přemýšlet.

...Nebo spíš, mohl jsem nechat Kámen pohlcující magii aktivní napořád? Když bude Kámen pohlcující magii neustále aktivní, možná to promarní moji magii na dálku, ale pokud šlo o schopnosti Magického brnění MK-1, pořád v něm šlo bojovat z blízka. Pokud mu znemožním ty jeho akrobatické pohyby, vznikne z toho velmi výhodná situace... nebo ne? Ne, nevznikne. Eris, Ruijerd a Sándor. Ti tři stáli blízko Aleka. Nebylo tam místo pro masivní Magické brnění. Bez ohledu na to, kolik moci mělo a jak bylo rychlé, bez zručnosti by je akorát zdržovalo. Ale co kdybych jen hrál o čas? Aby Sándor ustoupil a zotavil se. Jenom na pár minut. Copak by jenom to nebyl obrovský rozdíl?

Počkat... Alek byl Bůh severu. Dokonce i bez své manipulace s gravitací musí mít bojové techniky. Bylo nemožné, že by žádné neměl. Manipulace s gravitací nebyla jeho skutečná síla. I kdybych mu tohle znemožnil a on o řád klesl, moje schopnosti boje na blízko byly o 2 nebo 3 řády pod Sándorem. Dokonce ani s Okem předpovídání jsem nedokázal přečíst Alekovy pohyby. A kvůli tomu bych možná na Eris a Ruijerda uvalil obrovské břímě. Už tak sem tam utrpěli oděrky. Stačil jen rozdíl prstu nebo jen vlásku a mohla by to být přeseknutá tepna.

Eris do toho šla na plno. Hned od samého začátku se vrhla do boje, aniž by marnila dechem. Ale už teď ochabovala. To proto, že Alek byl dobrý. Možná byla stále vyčerpaná po svém boji s Bohem meče nebo možná že byla stále zraněná po té Alekově smrtící technice. Ale co jsem já dokázal říct, Eris stejně podávala svůj nejlepší výkon. Ale nevěděl jsem, jak dlouho to bude pokračovat.

Ruijerd se stále zotavoval ze své nemoci. Pořád by měl být dalších pár dní upoutaný na lůžko. Zrovna teď se možná pohyboval v pořádku, ale bylo možné, že s žuchnutím najednou spadne na zem.

Co mám dělat? Pokud to takhle půjde dál, neprohrajeme, ale ani nevyhrajeme. Moje magie byla stále v pořádku, ale Sándor nakonec dosáhne svého limitu. Co mám dělat? Co bych měl dělat? Plně aktivovat Kámen pohlcující magii, připravit se na riziko a zamířit na přední linii? Nebo mám použít nějakou jinou magii, abych nás dostal z toho mrtvého bodu? Měli bychom začít znovu? Bylo to těžké.

„Gah!”

Zatímco jsem takhle přemýšlel, Alek najednou změnil svůj cíl z Eris na Sándora. Když omezil své interakce s Eris, tělo začal mít pokryté sečnými ranami. Ale samozřejmě jsme mu nedokázali uštědřit žádný rozhodující úder.

Viděl jsem, co měl za lubem. Alek si to také uvědomil. Že pokud sejme Sándora, rovnováha se prolomí.

Po zádech mi přeběhl mráz. Sándorova smrt. Poté Erisina smrt. A pak zemře Ruijerd, takže to bude jeden na jednoho, a pak zabije mě. Prohrajeme.

To neexistuje žádný způsob, jak tu bitvu rychle rozhodnout?

V mém nitru se zrodila nemyslitelná starost. Zrodila se netrpělivost. Otupilo mi to pohyby a vzedmula se ve mě nervozita, že jsem možná učinil špatné rozhodnutí. Objevila se malá chybička.

I kdybych udělal malou chybičku, Ruijerd s tím něco provede. Takhle řečeno to rozhodně bylo břímě. Tímhle tempem to nebude dobré. Něco. Něco se musí stát. Musí se stát něco rozhodujícího. Jak jsem o tom přemýšlel.

„......!”

Nastal rozhodující okamžik. Objevilo se to z hloubi lesa.

Jako první přiletěl shluk tmavě šedé oceli. Vyletělo to, koulelo se to jako míč, narazilo to do stromu a pak se to zastavilo. Ta masa oceli rychle vstala. Ale chyběla mu helma, to masivní brnění bylo všude promáčklé, z hlavy mu tekla krev a nos mu také velmi krvácel. Tvářil se zamženě. Aniž by upustil svou zbraň zahlížel na svého protivníka, co ho poslal vzduchem a ze všech sil se snažil skrýt svůj prostý výraz. Byl to Doga.

Jako další přiletěl vytáhlý člověk. Brnění už měl pryč a horní půlku těla měl holou. Svým tenkým, pomláceným tělem narazil do Dogy, co před chviličkou přiletěl. To byl Zanoba.

A pak ten rozhodující okamžik. Bylo to něco s rudou kůží a dlouhými tesáky. Jeho postava snadno přesahovala 2 metry, tělo měl samý sval a šlachu a spadl ze shora jako opice. Neozvalo se žádné BUM nebo BÁC nebo BUCH. S velmi podivným zvukem při dopadu spadl nedaleko nás.

„......!”

Bůh obrů Malta. Jakmile se objevil, ustal veškerý pohyb. Zároveň s tím jsem se začal chvět po celém těle. Na mysl mi začalo tanout spoustu šílených myšlenek.

Tahle bitva. Proč sem přišel? Mohli jsme vyhrát? Prohrajeme? Měli bychom prozatím ustoupit? Nebo bychom měli zaútočit?

„Aach! Bože obrů!”

Alek vypadal šťastnější než kdokoli jiný a upřímně se usmál. Jakmile spatřil Boha obrů, přes tvář mu přeletěl radostný úsměv. Při pohledu na ten úsměv bylo možné, že i jemu se předtím vedlo špatně. Aha. Takže se nevedlo špatně jen nám. I pro něj byla ta bitva obtížná. Chápu. Chtěl jít napřed. Nebo to si aspoň myslel, ale zdržovali jsme ho tu. Ještě jsme neprohráli, ale ještě jsme ani nevymysleli plán, jak se s tím popasovat. Už nemohl použít tu smrtící techniku. Kdyby tato situace pokračovala nějak dlouho, nakonec by ho to mentálně vyčerpalo.

„Přišel jsi ve skvělý čas!”

Na rozdíl od Alekova úsměvu se Bůh obrů tvářil mrzutě. Tvářil se mrzutě, jako kdyby přemýšlel: Co tu k čertu děláte? Byl to ten výraz, co Alek ukázal, když se na mě díval, jako kdyby narazil na medvěda. Zrovna teď se dalo říct, že Bůh obrů měl tvář medvěda, co narazil na člověka.

Ale tohle bylo zlé. Tahle situace v boji. V situaci, kdy bychom se do deseti minut pravděpodobně zhroutili, dorazily nepřátelské posily.

„Mohl bys mi prosím pomoct?”

Bůh obrů souhlasně kývl.

Část 4

Naprosto jsme přišli o zbývající sílu. Už teď jsem pobíhal po celém bojišti a teď jsem musel poskytnout podporu v boji se dvěma protivníky. Spatřil jsem příležitost a podařilo se mi vyléčit Zanobovy a Dogovy zranění. Ale Bohu obrů se nemohli rovnat. Kdykoli se Bůh obrů pohnul rychlostí, co se nehodila k jeho masivní velikosti, Zanobu a Dogu to odrazilo.

Dokonce i když Zanoba silou vytrhl strom, aby ho jím praštil, Bůh obrů neutržil žádnou újmu a oplatil mu to tím, že ho srazil stranou. Doga dál máchal svou masivní sekyrou, aniž by mu způsobil jedinou ránu, ale Bůh obrů jej sejmul jako komára a odhodil. Ačkoli by ani Zanoba, ani Doga neměli tratit na síle. Odvrhl je. Byla to zdrcující moc.

Alek pokračoval ve svém neměnném útoku. Sándor sbíral poslední síly, aby se vůbec pohyboval. Byla záhada, jak se mu tak dlouho dařilo podporovat první linii. Ne, nebyla to záhada. Sándor vrávoral a Ruijerd se začínal unavovat. Pravděpodobně se přemáhal.

Tohle bylo zlé. Tahle situace byla zlá. Došlo to tak daleko, že už jsme nemohli přemýšlet o tom, že bychom je překonali. Jen za pár minut se naše přední linie s největší pravděpodobností sesype. Musíme ustoupit.

Ale za námi nic nebylo. Prostě bychom akorát dorazili k Orstedovi. Ale stejně to nebylo tak, že by Orsted zemřel. Ale bylo to v pořádku? Bylo by to stále ok? Byla by to ztráta, ale bylo by to vážně ok? Vážně nebylo jak se prolomit z tohoto mrtvého bodu? Musíme sejmout aspoň jednoho z nich.

Přemýšlej. Něco tu muselo být. Pokud plně využiju všechny karty, co mám v ruce, něco tu muselo být. Většina svitků byla ztracená, ale tak nějak se mi podařilo znovu nabýt MK-1. MK a jeho kulomet, velikost, rychlost a moc. Vážně tu nebylo nic, co by se dalo dělat? Bylo tu něco? Cokoli...!

Gah...”

Nakonec Sándor padl na kolena. A já se se zoufalstvím podíval na Boha obrů. Byl to on. Pokud nezastavíme tento řádící stroj, nemohli jsme vyhrát.

Další tah. Jen ještě jeden tah. Prostě nás vytlačili z naší výhodné pozice do nevýhodné. Pořád jsme to mohli otočit. Pokud něco provedeme s tímto Bohem obrů, Zanoba nebo Doga by se mohli vyměnit se Sándorem, aby mohl ustoupit do zadní linie a zotavit se. Stačil jenom jeden tah. A pokud to byl jenom jeden.

„AHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA—!”

Tehdy se to stalo. V okolí se ozval smích. A zároveň s tím jsem ucítil horkost na úpatí paží. Ten hlas mi zněl povědomě. Alek a Sándor najednou zvedli hlavy a rozhlédli se.

„Vážně to začalo být celkem zajímavé!”

V dalším okamžiku z podrostu vyskočilo něco černého. Mělo to černé brnění a pevně to svíralo jediný meč. Ten člověk zamířil rovnou k Bohu obrů.

„UGAAAAAAAaaaaa!”

Ten člověk uštědřil Bohu obrů jediný úder. Naráz se ozvalo ošklivé KLING a ŠLING a meč se rozbil. Z ruky, kterou se Bůh obrů bránil, teď hojně tekla krev, zatímco on ustoupil o pár kroků zpět.

„HAAAAAA!”

Té černé věci ani trochu nevadilo, že se jí zlomil meč. Dál se přibližovala a ostrou pěstí zamířila Bohu obrů na solar plexus. Bůh obrů se na okamžik předhrbil a pak ho zasáhl levý hák. Hlava se mu na sekundu zakývala, ale nepadl. Bůh obrů zvedl svou nezraněnou ruku nad hlavu a udeřil do té černé věci. Ta černá věc odletěla o pár metrů vzad, roztáhla křídla a měkce dopadla.

„AAHAHAHAHAHAHAHA! Dobře, dobře, tohle je skvělý pocit!”

Podoba jako u ďábla. Dech se mi zasekl v hrdle.

„Paní Atofe......!”

Nesmrtelný démonický lord Atoferatofe. Byla tu osoba, které se lidé obávali víc než kohokoli jiného z Magického kontinentu.

„Jak to......?”

Otočila se, aby se na mě podívala. Tvář měla zkřivenou divokostí a zasmála se. „Kukuku, ze svého štěpu jsem vycítila, že jsi v maléru a že se blíží závěrečná bitva, a tak jsem sem přispěchala! Nemám ponětí, co se tu děje, ale stihla jsem to. Bůh obrů a Alek... Kukuku, fufu...... AHA, AhaHAHAHAHAHAHAHA!”

Atofe se smála. Smála se tak moc, až jsem přemýšlel, co na tom bylo tak legračního. Jak se ten neblahý smích rozléhal lesem, Alek tam zaraženě stál.

Štěpy...? Správně, ty paže. Situaci ji to nesdělilo úplně, ale stihla to. Když tu teď byla Atofe, měli jsme více než dost sil. Tohle by mohlo vyjít.

„VŠEM, CO JSOU ZDE! JÁ, DÉMONICKÝ LORD ATOFERATOFE RYBACK VÁS VŠECHNY VYHLADÍM!”

Všechny ne, prosím. Zatraceně, copak tu nebyl Moore? Ostatní královští strážní? Neměla žádné otěže! Byla tu sama!

„To bych ráda řekla, ale...”

Atofe se otočila na Boha obrů. Byl zhruba dvakrát vyšší než ona. Atofe byla na ženu celkem velká. Ale Bůh obrů byl stejně masivní. Výškou, šířkou i hloubkou.

„Bože obrů Malto!”

„Přeješ si se mnou bojovat?”

Z úst Boha obrů vyšla plynný řeč Démonického boha. V protikladu k jeho vzezření byla jeho řeč celkem důstojná. To by se asi mělo od někoho formátu Boha očekávat.

„Má královská stráž vnikla do tvé země, na Ostrov obrů! V tichosti odtud odejdi! Pokud neodejdeš, všechny je zabijeme!”

„......!”

Bůh obrů se po Atofině řeči zatvářil překvapeně. Pátral v tom po skutečném významu. Jestli byla její slova pravdivá nebo ne. Ale dalo se říct jenom jedno. Nedokázal jsem uvěřit, že by Atofe byla schopná lhát nebo vyjednávat.

„Mě samozřejmě nevadí, ani když je všechny povraždíme! Vlastně by mi to bylo milejší! Ano, bylo by mi to milejší! Dobrá, pojď na mě!”

Atofe doširoka rozpažila. Ta postava, ta slova. Působilo to neuvěřitelně autenticky.

Bůh obrů zareagoval extrémně. V mžiku schoulil tělo a vyskočil jako opice. Na vršek stromu. A odtamtud na nás shlédl.

„Počkat...! Bože obrů?!”

Alek panikařil. Bůh obrů pak poprvé pojal Alekovu situaci. Pobral ji s pohledem, co říkal, že ho výsledek vůbec nezajímal. A pak řekl: „Vracím se. Ostrov v nebezpečí.”

Co mu vyšlo z úst, byla Lidská řeč. Lidská řeč s venkovským přízvukem. Zdálo se, že v porovnání s Lidskou řečí ovládal Řeč Démonického boha mnohem více. Ale stejně mluvil dvěma jazyky. I když Atofe nemluvila Lidskou řečí!

„Ha?”

V té chvíli Bůh obrů skočil a zmizel z lesa. Alek ho zaraženě vyprovázel pohledem. Zaražený nebyl jenom Alek. Ruijerd, Sándor a já jsme na to udiveně zírali. A tak tu zůstal jenom jeden. Alek byl sám. V obklíčení Eris, Ruijerda, Sándora, Zanoby, Dogy, Atofe a mě.

To bylo až příliš velké zklamání. Bylo zklamáním, že Bůh obrů odešel.

„Takže teď je nepřítel sám!”

„C-ctěná babičko......”

Z jeho otce se stal nepřítel. Babička, co nenaslouchala hlasu rozumu. Byla to neodolatelně žalostná situace. Vznášela se kolem něj atmosféra zklamání, omráčení a toho, že nevěděl, co má dělat. Ale byl tu jeden člověk, co nedokázal vycítit atmosféru.

„Gaaa!”

Eris využila té příležitosti a veškerou svou mocí po Alekovi vypálila útok.

„Ngh!”

Alek to zablokoval. Zablokoval. Ani se tomu nevyhnul, ani to nevykryl protiútokem, ale zablokoval to.

Zablokoval nejlepší techniku stylu Boha meče, Dlouhý meč světla. Uchránil se před neuchranitelnou nejlepší technikou. Když si to uvědomil, levá ruka už mu letěla vzduchem. Zatímco z ní stříkala krev. Otáčela se kolem dokola.

„Ach.”

Ta ruka se šplíchnutím dopadla na zem. To byl jak signál k znovuzahájení boje, tak rozhodující okamžik. Zdálo se, že boji, co začal, něco chybělo. Styl Boha severu by měl stále mít nějaké techniky, i když přišel o paži. I kdyby přišel o obě paže, Alek by pravděpodobně byl stále schopen něco udělat. Ale ty možnosti mu to rychle odřízlo. Proti tak vysoké úrovni útoku a obrany už nemohl bojovat bez levé ruky.

Od té chvíle už to nebyl boj. Jen pět minut. Pouhých pět minut. Alek pokrytý zraněními rozpačitě prchl ze scény.

Část 5

„Haa... Haa...”

Nebyl to efektivní taktický ústup. Prostě bez dechu prchal před něčím strašlivým.

Bůh severu. Nemysleli byste si, že byl na žebříčku Sedmi světových velmocí.

Zapsal se na dobrou školu, dostal se na dobrou univerzitu a našel si zaměstnání v dobré firmě. Ale pak poprvé ve svém životě okusil selhání jako nový zaměstnanec. A poháněn frustrací prchl ze scény, ta jeho postava byla nevzhledná.

Ale tím to skončilo. Nebylo kam utéct. Alek zhruba hodinu utíkal a nakonec skončil zpět u údolí. Byl ve slepé uličce.

Pronásledovalo jej pět lidí. Jakmile Alek utekl, Zanoba padl a Doga se také na místě zhroutil na zem. Ale pořád tu bylo pět lidí. Sándor a Atofe. Eris a Ruijerd. A já.

Před námi bylo údolí. Nebyla to jeho úzká část. Byl tam strmý útes, co přesahoval 200 metrů. Neměl kam utéct a naše síla byla dostatečná.

„Zatraceně...”

Copak nebyl v koncích? Nebo to jen hrál? Alek bez dechu stál na okraji útesu.

Vypadalo to, jako kdyby byl v koncích. Ale nesměli jsme polevit v ostražitosti. I když možná přišel o ruku, původně máchal Mečem dračího krále jen jednou rukou. Když měl Meč Dračího krále, co dokázal manipulovat gravitací, nezáleželo na tom, že mu chyběla ruka. Nebylo o tom pochyb, neboť jsem mluvil z vlastní zkušenosti, kdy mi usekli paže.

Zatímco jsem si tohle pomyslel, na tvář se mu začal vkrádat strach. Ale byl to Bůh severu...

„Už to vzdej. Nemáš žádné techniky, co by tuto situaci zvrátili.”

To Sándor řekl, protože... tím myslel, že Alek už neměl žádnou šanci, jak to zvrátit ve vlastní prospěch?

„Jo, prostě v tichosti umři!”

„Matko, zrovna teď s Alekem mluvím, takže mohla bys být chvilku zticha?”

„Hmm... Aach...”

Atofe se do toho vložila, ale Sándor ji umlčel. Ta Atofe ho poslechla? Jak jsem se stal svědkem této scény, znovu mi to připomnělo, že byli opravdu rodina. Ačkoli se navzájem vůbec nepodobali.

„Ehm... Ta energie, co sis šetřil v přípravě na svůj boj s Orstedem... jakmile ti usekli ruku, byla to tvoje prohra. Copak jsem ti to v mládí pořád neříkal? Za žádnou cenu neshlížej na své protivníky.”

Držel se zpátky a udělal chybu, co se nedala odčinit. A porazili ho. To se stávalo často. Zvláště když jste podceňovali ty pod vámi.

„Odhoď meč a vzdej se. Jako tvůj rodič tě nemůžu nenávidět.”

Laskavá slova od Sándora. „Jako tvůj rodič”. Za posledních pár let se pro mě tato slova stala celkem slabostí.

Po pravdě řečeno jsem mu nedokázal odpustit, že se pokusil vyvraždit kmen Supardů. Ale. Nebyl přímo Hitogamiho apoštol, ale byl to Gisuův pokus o apoštola... Kdyby se Alek rozplakal a omluvil... No, ale jo...

Vypadal celkem mladě. Asi zhruba v Paulově věku. Nevěděl jsem, kolik mu momentálně bylo, ale mělo by mu být zhruba tolik, kolik bylo Paulovi, když se stal mým otcem. Nebylo by mylné nazývat jej dětinským. Takže pokud se od teď bude upřímně snažit začít znovu...

Když jsem si tohle pomyslel... Od toho nevyspělého dítěte jsme slyšeli tuto přímou a arogantní odpověď: „To tedy nechci!”

Samozřejmě.

„Nebojoval jsem svou plnou silou! Ta levá ruka byla nehoda. Kdyby Bůh obrů neutekl, nikdy by k tomu nedošlo!”

„To je také důvod tvé porážky.”

„To myslíš, abych se nespoléhal na spojence?! I když vy jste bojovali ve čtyřech?!”

„Hrdina nemá žádné spojence. Když na to přijde, možná se mu dostane pomoci, ale i když v půli boje ti spojenci zmizí, stejně vyhraje,” řekl Sándor jasně.

Jako kdyby chtěl říct, že to byla ta jediná správná odpověď. Kvůli tomu to bylo podivně přesvědčivé. Jakou Hrdinskou legendu si přál vytvořit? Neznal jsem podrobnosti, ale... co jiného asi čekat od Hrdiny ve výslužbě.

„Ale to nebyla příčina tvé porážky. Tou byla tvoje strategie. Měl jsi na nás udeřit veškerou svou mocí a pak hned ustoupit. Až by ses zotavil, měl jsi nás znovu vyzvat na souboj.”

„Nebudu mít další šanci bojovat s Orstedem, víš!”

„Kdo ti to řekl?”

„......!”

Vypadalo to, že uhodil hřebík na hlavičku. Byl to Gisu. Orsted byl mimo Hitogamiho zorné pole. A tak se Orsted už dlouho pohřešoval. Dá se s ním setkat v Sharii – to byla jen moje obecná znalost. Člověk se s ním nemohl setkat, jen zde. A nebude žádná další šance s ním bojovat, kromě nyní. Nemohli jste mu dávat za vinu, že si to myslel.

Zvlášť když byl Alek stále tak mladý. „Chci se stát Hrdinou”. „Chci překonat svého otce”. To byla slova, co vycházela z mládí. Nebude druhá šance. Měl bych se chopit té šance, co jsem měl zrovna teď před očima. Nemohl si pomoct a tohle si myslel. Ačkoli to bylo trochu násilné. Samotný jeho přístup byl hoden povzbuzování.

„Měl by sis najít přítele nebo soka, co má stejný cíl a co pochází ze stejné generace.”

„ZMLKNI!”

Kvůli Sándorovým slovům Alek vykřikl a sevřel svůj meč.

Jako kdyby to byl signál, Eris a ostatní také sevřeli své zbraně a připravili se. Já se také připravil. 5 na 1. I když by neměl mít šanci na výhru.

„Ještě jsem neprohrál! Hrdina by tuto situaci zvrátil! Všechny vás porazím! A taky vyhladím kmen Supardů! A pak Orsteda! A až zabiju Dračího boha, stanu se Hrdinou!”

Jakmile jsem vycítil, že se kolem jeho meče něco nahloučilo, zvedl jsem levou ruku.

„Má ruko, všechno to vysaj.”

Na okamžik přestala fungovat gravitace. Bylo to, úplně jako když výtah stoupá. Mé tělo se na pouhou sekundu vzneslo, ale rychle se vrátilo na zem.

„URYAAAAaaaaa!”

V další chvíli se Alekův meč začal třást. Těch pět lidí včetně mě uskočilo dozadu, jako kdybychom se rozptýlili. Ale Alek na nikoho nemířil.

„Khu!”

Byla to země. Alek svým velkým mečem udeřil do země a zničil ji. V další chvíli se kolem roztančila hlína a písek a viditelnost klesla. Takže útočil prostřednictvím zástěrky. Jak jsem se připravil dle této myšlenky, má jasnozřivost spatřila něco mezerou v té zástěrce. Spatřil jsem Aleka padat nazad do údolí...

To páchal sebevraždu? To ho odvanul jeho vlastní útok...? Ne. Na Alekově tváři se zračil úsměv. Nechutný úsměv. Vítězoslavný úsměv.

Ne... správně. Poté, co Alek spadl z mostu, vrátil se zpět nahoru. Schopnost Meče dračího krále, manipulace gravitací. I když spadne do údolí, může se snadno dostat ven.

„......!”

V následujícím okamžiku jsem skočil. Následoval jsem Aleka do údolí.
-------------------------------------------------

~ Geh, další souboj za námi. A je určitě jasné, o čem bude ta další kapitola... ~

~ Do konce zbývá cca 10 kapitol (rozhazuju konfety a slavím) to bych do konce roku dát mohla! ~

<Předchozí>...<Následující>