Kapitola 264

Kapitola 264 – Konec bitvy

Část 1

Od té doby uplynul měsíc.

Zrovna teď jsem byl nedaleko okraje lesa u Údolí zemního draka.

V řadě tam stály dřevěné budovy s prostou strukturou. Na otevřeném prostranství, kde vysekali stromy, bez oddechu kráčeli muži a ženy. Dřevorubci, dělníci a tesaři z lidské rasy, které zaměstnali království Bihaeril a kmen Supardů... a pocházeli z Rudovy žoldnéřské skupiny.

„Brácho, mohl bys prosím trochu otevřít východní část lesa?”

Taky tu byla Aisha. Dávala instrukce každému týmu, jako kdyby tuto vesnici vlastnila. Rinia a Pursena přijímaly její instrukce a pak rozkazovaly členům skupiny, aby je vykonali. Kvůli tomu bylo těžké rozlišit, kdo tu byl vlastně kapitán.

„Jo, jasně.”

Také jsem byl mezi nimi a momentálně jsem vypomáhal s rekonstrukcí vesnice Supardů. Magií jsem vysekal les, zemní magií jsem vytvořil základy domů a udělal jsem silnici k vesnici Údolí zemního draka. Bylo tu spoustu věcí na práci.

Takže. Proč jen tu byla Aisha a Rudova žoldnéřská skupina? Proč ve vesnici nebyl nikdo kromě Orsteda, když Alek dorazil? To se muselo vysvětlit.

Ačkoli jsem řekl, že se to muselo vysvětlit, bude stačit jen pár slov. Bylo to Aishino dílo. Když jsem takhle řekl, že to bylo její dílo, působilo to, jako kdyby měla na triku nějaký žertík nebo tak něco, a tak bych to měl přejmenovat na „její práce”.

Byla to Aishina práce.

Když teleportační formace a komunikační litograf přestal pracovat— Aishu a Rudovu žoldnéřskou skupinu to také uvrhlo do zmatku. Ve vzdálené zemi neměli žádný prostředek kontaktu nebo pohybu, a tak se u nich rozvinula nervozita a netrpělivost.

Ale za těchto okolností byla Aisha klidná. V klidu zvážila okolnosti a popřemýšlela o tom. Kdyby už došlo k boji... Jelikož byli blízko hranic, bylo by příliš pozdě, až by se vlastně dostali na místo. A také by toho zmohli jen málo.

Aisha zvážila možnost, že by Gisu unikl, zatímco by se snažili znovu zprovoznit teleportační formace. A tak dorazila k jednomu závěru. Tedy zprovoznění infrastruktury. Ačkoli kromě teleportačních formací byla zničená i záložní formace shodná s tou v kanceláři, co si vzala s sebou. Neměli jak to zprovoznit. Nebo to bych si pomyslel já a vzdal to. Protože už jsem to vzdal.

Ale Aishu něco napadlo. Její nadaný mozek si vybavil tajné umění jistého člověka. Ta tajná umění, která měla naprosté pochopení poničených teleportačních formací na druhé straně a formací s nimi shodnými, byla schopnost nakreslit takové formace a být schopen se teleportovat, kamkoli člověk chtěl.

Kdo jen byl ten člověk? Správně, byl to Obrněný dračí král Pergius Dola.

Nedaleko národních hranic pátrala po Kamenném monumentu Sedmi světových velmocí, aby jej požádala o laskavost. A v závislosti na tom, jestli by to našla, by se pak pomocí Pergiovy flétny přenesla do Nebeské pevnosti.

Pergius věděl, že jsme pomáhali Magické rase, a tak se zdráhal. Na Aishinu žádost prohlásil: „Udělám jenom jednu formaci.” A nato si Aisha zvolila možnost znovu vytvořit magickou formaci spojující hranice a vesnici Supardů. A tak to bylo.

„Dokázala jsi přemluvit Pergia, co?”

„Celkem se zdráhal, ale když ho Orsted požádal o laskavost, rychle souhlasil.”

A poté, když jsem byl uprostřed bitvy, se všichni teleportovali z vesnice Supardů. Když se doslechli o okolnostech, rychle využili teleportační formaci a obyvatelé vesnice i všichni ostatní se skryli v městě nedaleko hranic... nebo tak se to událo.

Kdybychom dali přednost vytvoření normální teleportační formace místo formace k Roxinu návratu do Sharii, aby povolala Magické brnění MK.Zero, bylo by to téměř k ničemu... Bylo celkem chytré, že Aisha zahladila tu Roxinu chybu. Ačkoli bylo nevyhnutelné, že poté se Roxy cítila celkem provinile a stáhla se do sebe.

„Někde tady?”

„Jo, všechno to vyčistiiii. Mělo by být v pořádku to tady trochu rozšířit, ne?”

„Myslím, že to chápu.”

„Až to budeš mít, zase mě zavolej. Řeknu žoldnéřům, aby přinesli dřevo a tak.”

„Rozkaz.”

A tak už od toho boje uplynul měsíc. Ačkoli jsme byli připravení a měli jsme se na pozoru, nebyl tu ani náznak nějakých dalších bitev.

Zdálo se, že už k žádným dalším bitvám nedojde. A tak jsem požádal Sylphy, Roxy a Zanobu, aby se vrátili zpět do Sharie. Také jsem požádal Eris, aby se vrátila. S výmluvou toho, aby byla jejich stráž. Požádal jsem je o to, protože teleportační formaci k povolání MK.Zero a tu, co použili uprchlíci, zničili Orsted a Alek ve své bitvě. Bylo to stejné jako tehdy s Pergiem. Požádal jsem je, aby znovu vystavěli kancelář, obnovili teleportační formace a komunikační litografy a tak.

Zdálo se, že v Sharii se nic nepřihodilo. I malá elfí recepční byla v pořádku. Jedinou škodou bylo to, že zbraně a brnění a dokumenty, do kterých Orsted každý den psal, byly pohřbené.

Uprchlíci kmene Supardů vyrazili z hranic království do druhého města Irel a do vesnice Supardů se vrátili pomocí znovuobnovené teleportační formace. Poté je království Bihaeril oficiálně uvítalo. Potvrdilo se, že království Bihaeril přijme kmen Supardů za své obyvatele. Poté, co přišli jak o Boha obrů, tak o třetí město, nebyli v postavení, kdy by mohli říct ne.

Přijetí kmene Supardů za oficiální obyvatele mělo jednu podmínku, a to že alespoň tři lidé z kmene Supardů si museli vybrat profesi pro dobro země. Bylo to to samé, co se stalo s kmenem Obrů. Pro teď jsme vybrali tyto tři lidi a momentálně jsme začali se stavbou vesnice Supardů. Pokud nedojde k žádné nehodě, pak budou moct Supardi žít v městské oblasti království Bihaeril.

Porazili jsme všechny apoštoly a z království Bihaeril, kmene obrů a kmene Supardů jsme si udělali spojence. Vyhráli jsme. Ale vážně jsme nabyli naprostého vítězství?

„Rudee.”

„Sándore.”

Zatímco jsem o tom přemýšlel, kolem mě dál štípali dřevo. Nedával jsem pozor na své okolí a za mnou teď stál Sándor. Nebyl to jenom Sándor. Byli tam i Ghyslaine, Isolte a Doga.

Sándor se vrátil zhruba 10 dní poté, co boj skončil.

Bojovný bůh ho srazil do moře a odneslo ho to na břeh Ostrova obrů, kde se ze všech sil snažil zotavit. Nebo bych měl říct, jak bylo úžasné, že se vrátil živý poté, co bojoval proti Bojovnému bohu?

„Díky, že pomáháte. Co se stalo?”

„Vlastně nic. Jen jsme přemýšleli, že je na čase, abychom se vrátili do Asury. Takže jsme se přišli rozloučit.”

„.........Ach.”

Práce Sándora a ostatních skončila. V tom nejlepším případě byli Arielinými podřízenými. Pokud nedošlo k žádnému boji, mohli se akorát vrátit zpět.

„Sándore. Moc ti děkuji. Kdyby nebylo tebe, pak by na nic z tohohle nedošlo.”

„Pokud chceš někomu poděkovat, pak Jejímu Veličenstvu Ariel.”

„Samozřejmě. Prosím, vyřiď Jejímu Veličenstvu, že pokud se od teď něco stane, může mě hned informovat. Že budu ochotný spolupracovat.”

„Rozumím.”

Sándor, Doga, Ghyslaine a Isolte. Každý z nich byl silný, v řádu Krále nebo výše. Nemohl jsem jí dostatečně poděkovat, že mi propůjčila tak silné lidi.

„A tobě také děkuji, Ghyslaine.”

„Díků není třeba... ale přemýšlím, že příště zajdu k hrobu.”

„Rozumím. Budu trpělivě čekat.”

Ghyslaine řekla jenom pár slov.

„A tobě také děkuji, Dogo. Když jsem spadl do údolí, kdybys tam nebyl, zemřel bych.”

„Jo.”

„Pokud budeš mít nějaké potíže, prosím, řekni mi. Také se chci svému zachránci odvděčit.”

„Jo!”

Doga řekl jenom „jo”, ale vypadal trochu osaměle.

„Isolte, i tobě moc děkuju. Kdybys v té chvíli nepřišla, zemřel bych.”

„Ne, také jsem se toho hodně naučila. To já bych ti měla velmi poděkovat.”

Věnovala mi elegantní úklonu a usmála se. Stejná jako předtím, nádherná žena. Přemýšlel jsem, co přesně si muži z království kruci mysleli, pokud byla stále svobodná.

„Prosím, vyřiďte mé upřímné díky i týmu lékařů.”

„Ano, takže... my půjdeme.”

Sándor se jednou uklonil a otočil se na patě. Ale když jsem spatřil jeho záda, vzpomněl jsem si na něco, na co jsem úplně zapomněl, a zavolal jsem: „Ehm... je mi líto, co se stalo s paní Atofe.”

Sándor se vrátil. Ale vrátil se jenom on. Atofe se stále pohřešovala. Pokud ji někam odneslo moře, pak se ještě několik let nenajde. To samé platilo o Moorovi.

„...O matku se není třeba bát. Myslím, že když jí dáš dost času, najednou se jednoho dne objeví. Myslím, že to nejpolitováníhodnější je smrt Boha obrů.”

„To... je pravda.”

Potvrdili jsme si, že Bůh obrů zemřel. Proti Bojovnému bohu bojoval chrabře. Ale nebyl příslušníkem Nesmrtelného démonického klanu. Nakonec využil veškerou svou sílu a zemřel. I když jsem se s ním nakonec udobřil...

„Ačkoli pouhým truchlením nic nezískáme.”

„To ano. Musíme se dívat dopředu.”

Něco jsem Maltovi slíbil. Že pokud zemře, ochráním přeživší kmene obrů. Zrovna teď nebyl nikdo, kdo by mohl kmen obrů ohrozit. Ale kdyby se něco stalo, rád bych je ochránil, i kdybych mu to neslíbil.

„Takže sbohem.”

„Dobře. Mnohokrát ti děkuji za všechno, co jsi udělal.”

„Ach, správně... Prosím, postarej se o Aleka.”

„...Dobře.”

Sándor řekl tohle a odešel. A pak jsem viděl, jak ke mně mířil Cliff, jako kdyby si s nimi vyměnil místo. A spolu s ním Elinalize.

„Rudee.”

„Seniore Cliffe.”

„Také se vrací?”

„Ano, také půjdeš, seniore Cliffe?”

„Jo. Už jsme je přesídlili... nakonec jsem prostě nedokázal najít příčinu té epidemie, ale už to je téměř měsíc a lidé, co tam žili, se přestěhovali... takže jsem se rozhodl prozatím zamířit zpět.”

I Cliffovi jsem byl zavázán. Kdyby nebylo jeho, tu epidemii bychom nevyléčili. Bylo možné, že ji měl na svědomí Temný král.

„Seniore Cliffe. Moc ti děkuju. Kdybys nepřišel, co jen by se stalo...”

„No, myslím si, že bys byl schopen něco udělat. Protože jsi to ty. Kdyby se epidemie znovu objevila, kontaktuj mě.”

„Dobře... akorát mi prokazuješ laskavosti; jak jen bych ti měl ukázat svůj dík?”

„V Milisu se můžu tak moc snažit, protože jsem Lize a Clivea nechal v péči tvé rodiny. V tomto ohledu jsme rovnocenní.”

Pokud říkal něco takového, byl jsem mu vděčný.

„Takže na shledanou. Po cestě zpět se setkám s tvou rodinu, takže chceš jim něco vyřídit?”

„Řekni jim, že se brzy vrátím.”

„Dobře,” řekl Cliff a odešel.

Elinalize na mě nakonec mrkla. Také jsem ji velmi obtěžoval, ale nic jsem jí neřekl... No, udělám to příště, až spolu budeme mluvit jako sousedé.

Ale tentokrát mě vážně zachránilo spoustu lidí. Nejprve Cliff. Kdyby nebylo jeho, kmen Supardů by v té epidemii možná zemřel. Pak Sándor a Doga. Kdyby nebylo jich, zrovna teď bych tu nestál. Atofino načasování bylo jako požehnání od Boha. Atofe-ruka a ten útok na Ostrov obrů byl v tu pravou chvíli. Dalo se říct, že jsme vyhráli téměř bez zranění právě díky Atofe. A ta Atofe se nyní pohřešovala. Takhle řečeno jsem po ní chtěl v moři pátrat, jen co se situace zklidní. Abych jí neprojevoval až příliš nevděku.

Bitva teď skončila a všichni se vraceli. Skončila velká událost a vypadalo to, že v důsledku toho jsme se loučili. Bylo mi tak nějak smutno.

„Dobrá.”

Jak jsem přemýšlel o takových věcech, skončil jsem s kácením stromů. Před očima jsem měl čistou, širou plochu. Ty vyvrácené stromy jsem i s kořeny urovnal svou Zemní magií. Pokud to tak mohu sám říct, odvedl jsem dobrou práci.

„Takže Aisha je... hm.”

Když jsem se otočil, spatřil jsem, jak ke mně kráčeli Ruijerd a Norn. Zrovna v pravou chvíli.

„Ach, bratře.”

„Norn! Přišla jsi zrovna včas. Řekla bys Aishe, že jsem skončil s kácením?”

„Ano, dobře.”

Norn se otočila na patě a rychle se rozběhla k vesnici. Ruijerd, co tu zůstal sám, teď kráčel ke mně.

„Rudee.”

„Ruijerde.”

„Promiň. Přidělal jsem ti spoustu potíží.”

„Slíbil jsi, že to neřekneš, že?”

„Nevzpomínám si, že bych něco takového sliboval.”

„Že?”

Ruijerd se zabýval stavbou vesnice. Poté pravděpodobně bude docházet do naší kanceláře nebo bude prostředníkem s královstvím Bihaeril. Norn se tiskla k Ruijerdovi. I ona měla v úmyslu Ruijerdovi pomoct, dokud se tato vesnice nedostaví.

„Až bude vesnice hotová, navštiv nás prosím doma v Sharii.”

„Jo, dokonce i já chci vidět tvoje děti.”

„Jsou super roztomilé.”

„Tvoje děti musí být.”

Ruijerd se zasmál a pak mi věnoval upřený pohled. Výškově se moc nezměnil.

„...Vážně jsi zesílil, co? Nikdy mě ani nenapadlo, že se staneš jednou ze Sedmi světových velmocí.”

„Pokud jde o tebe zrovna teď, taky by ses jí mohl stát, Ruijerde. Kdyby šlo o tebe, oddělal bys mě jedinou ranou pěstí, jedinou ranou.”

„Nežertuj.”

„Ale jsem si jistý, že jsem se nestal jednou ze Světových velmocí jen o své vlastní moci.”

„Ta moc může být stejně dobře tvoje.”

„Kdo ví.”

„......”

Ruijerd se po mě trochu podíval, trochu se zasmál, sundal si přívěšek, co měl kolem krku, a natáhl ho ke mně. Byl to Roxin přívěšek.

„Tohle ti teď vrátím.”

„Ale tohle je...”

„Přece jen bys to měl mít u sebe.”

Přívěšek, co jsem Ruijerdovi dal, když jsme se poprvé rozloučili. Roxin přívěšek. Aniž bych si toho byl vědom, stal se mým erbem. Přívěšek, co byl mým motivem, proč vyrazit do světa.

„Rozumím.”

Přijal jsem ten přívěšek. Když jsem mu předtím tento přívěšek dával, bylo to kvůli něčemu triviálnímu. Když jsme se loučili, nikdy jsem neměl v úmyslu, aby mi ho vracel. Doufal jsem, že ho bude mít u sebe. Nebo jsem s ním možná chtěl mít nějaké spojení. Ale teď mi ho vrátil. Protože jsme už byli bratři. Protože teď se nějakou dobu nebudeme loučit.

„Ruijerde, od teď budu v tvých rukách.”

„Jo. I když se mi možná nedostává schopností.”

„Prostě budeme muset akorát vyvážit vzájemné chyby.”

„Pfft, správně.”

Zasmál jsem se a Ruijerd se také usmál.

Část 2

Norn se vrátila spolu s žoldnéřskou skupinou a odešla s Ruijerdem. Také jsem se sebral a zamířil jsem k teleportační formaci. Napadlo mě, že se konečně vrátím zpět do Sharie.

„!”

Pak jsem si uvědomil, že se ke mně zezadu někdo blížil. Byl to Orsted. S černou helmou na hlavě jako vždycky. Nebyl sám. Za ním byl černovlasý chlapec, co ho následoval jako věrný vazal. Byl to Aleksander Ryback.

„...”

Od toho dne začal Orsteda všude následovat jako jeho podřízený. Jako Moore, co následoval Atofe. Jako Sylvaril, co následovala Pergia.

Jako kdyby chtěl říct, že tuto pozici zastával stovky let. Chtěl jsem, aby mě uznal za svého nadřízeného, ale kdyby došlo na boj, prohrál bych, a tak jsem mlčel. Ale bez ohledu na to, kolikrát jsem ho viděl, vždycky jsem se nakonec měl na pozoru.

„Děje se něco?”

„......Nic.”

„Pokud ano, prosím, řekni mi. Rychle to napravím.”

Ačkoli v přímém rozporu k mé ostražitosti byl Alek od toho dne celkem poslušný. Myslel jsem si, že vůči mě bude chovat nějakou zášť, ale byl upřímný. Vůči mě a samozřejmě vůči Orstedovi byl naprosto poslušný.

„Chápu, proč se máš na pozoru. Ale po té bitvě jsem si ujasnil své postavení. Tedy jak moc nezkušený a nedorostlý jsem byl. Nějakou dobu se zcela oddám studiu pod vedením pana Orsteda a pana Rudea. A během té doby mám v úmyslu pátrat po tom, co znamená být hrdinou. A co znamená být Bohem severu. Na důkaz toho a také jako můj trest mám takto zapečetěnou svou dominantní paži.”

Jak to Alek řekl, pozvedl svou pravou paži a ukázal mi ji. Všechno od zápěstí dolů chybělo a na zápěstí měl vyrytý vzorek. Byla to pečetící magie, co aktivoval Orsted.

Alekovi v žilách kolovala krev Nesmrtelného démonického klanu, takže mohl oživnout, i kdyby byl rozesetý na kousky. Ačkoli neoživl tak rychle jako Atofe a Badigadi, stejně se mohl naprosto regenerovat. I když to nějakou dobu trvalo. Proto jsme mu usekli jeho dominantní ruku a Orsted vytvořil pečeť, aby se nemohla regenerovat. Byl to důkaz jeho loajality. Jen tak mimochodem, to já jsem vlil manu do té formace pečetící magie.

„Když mám jen svou levou ruku, tak nebudu takovou hrozbou.”

„...Ne, když jde o tebe, myslím, že bys mě dokázal porazit i bez obou rukou. Jako úderem hlavou nebo tak něco.”

„Jsi až příliš skromný... ne, ta tvoje skromná povaha je možná ctností. Prosím, od teď mě veď a povzbuzuj.”

„Jo...”

Orsted tomuto Alekovi věřil, takže i když sloužil v jeho blízkosti, nestěžoval si. Ale já jsem měl pocit, že mě jednoho dne bodne do zad. Upřímně mě to děsilo.

„......Ehm, pokud kdy budeš chtít zpět své postavení Světové velmoci, řekni mi. Okamžitě ti to vrátím.”

„Ne, uznal jsem, že ty sám nejsi tak nevyspělý, takže ještě jednou říkám, prosím, jsem v tvých rukách.”

„Budeš pilný, že? Jednoho dne mě prostě nepřekvapíš a nebodneš do zad, že?”

„Tebe možná ne, Rudee. Ale možná vyzvu na souboj někoho ze Stylu meče. Pokud na to dojde, samozřejmě s tebou budu bojovat čestně a přímo!”

„Bojujme tupou stranou meče, dobře? Nezabijme se, dobře?”

„Jo!”

Nyní jsem se stal sedmou Světovou velmocí.

První místo Bůh technik Laplace.

Druhé místo Dračí bůh Orsted.

Třetí místo Bojovný bůh Badigadi.

Čtvrté místo Démonický bůh Laplace.

Páté místo Bůh smrti Randolf.

Šesté místo Bůh meče Jino Britts.

Sedmé místo Močál Rudeus Greyrat.

A tak to bylo. Jenom moje místo vypadalo tak strašně nevhodně a bylo mi z toho špatně. Byl jsem si jistý, že od teď se ke mně pohrnou lidi s nadějí, že ukořistí místo na žebříčku Sedmi světových velmocí. Byl jsem v maléru.

Ačkoli mým erbem byl erb kmene Migurdů, jako svůj erb jsem to ukázal jen párkrát. Zrovna teď jsem dostal Roxin přívěšek, ale neměl jsem v plánu se jím vychloubat. Takže nikdo nebude moct říct, kdo byl skutečnou Světovou velmocí. Neměl bych být tak populární, takže by se vyzyvatelé neměli houfovat. Jo. Věřme prostě tomu, že prozatím bylo Sedmé místo „neidentifikované”. Jo.

Jen tak mimochodem, během toho boje se pořadí Bojovného boha nezměnilo. Podle toho, co řekl Orsted, se zdálo, že dokud se naprosto nezničí samotné Brnění Bojovného boha, pořadí se nezmění. Odhlédl jsem od Aleka, co měl tvář plnou odhodlání, a podíval se na Orsteda.

„Pane Orstede... jak jsi na tom?”

Otočil jsem se na Orsteda, co byl během celé té konverzace zticha.

„Ne tak zle. Není to tak, že se můj stav zhorší, pokud do určité míry použiju manu.”

Orsted v závěrečné bitvě použil svou manu. Hodně many. Dalo by se říct, že použil polovinu celkového množství. Z mého pohledu to bylo snadné vítězství. Jeho HP zůstalo nedotčené a jenom MP kleslo na 50%, takže bylo jisté, že to bylo snadné vítězství. Ale obnova toho MP bylo něco úplně jiného. Orsted nakonec použil manu, co si šetřil na boj proti Laplacovi a Hitogamimu.

Vyhráli jsme. Ale i Hitogami dosáhl podmínek ke svému vítězství. Takže vážně jsme vyhráli?

„Počet našich spojenců se navýšil a nepřátel klesl. A od teď asi budu používat manu jen párkrát.”

Ačkoli tomu Orsted nevěnoval moc pozornosti. Možná už se ohledně toho rozhodl.

„To by bylo pěkné.”

„A i kdyby ne, tentokrát je to jiné. A tak je v pořádku vydat se jiným směrem a pak podle toho pokračovat. Už jsem se k tomu odhodlal.”

Orsted to vsadil na mě. Myslel si, že i když použil manu, co hodlal použít proti Laplacovi a Hitogamimu, zvládne to, když bude bojovat se mnou. Myslel si, že jsme tentokrát naprosto vyhráli.

Když to vezmu tak, že vyhrál, pak by to mělo být vítězství. Vlastně téměř nikdo nezemřel. Zemřeli Bůh obrů, pár lidí z kmene Supardů a pár lidí z Elitní stráže. To byla veškerá újma na naší straně. Nedošlo k žádnému faktoru prohry.

„Ach, takže co teď budeš dělat?”

„Brzy se vrátím do Sharie.”

„Rozumím. Také jsem pomýšlel na návrat... ach, ale myslím, že se ještě nezačalo s rekonstrukcí?”

„To mi nevadí. Mělo by tam být aspoň místo k přespání.”

Přinejmenším jsme vykopali teleportační formaci ve sklepení. Ale pokud budeme pokračovat v opravách, bude třeba to i rozšířit. Musíme popřemýšlet o protiopatření s ohledem na to, jak Bůh obrů kancelář zničil. Ačkoli ještě ani teď mě žádný dobrý nápad nenapadl. Možná by bylo lepší neumisťovat magické formace do všech zemí, ale jenom do těch větších. Až do teď jsem neuvážil, že by toho nepřítel mohl využít k invazi. A tak mě to celkem překvapilo.

„Myslím, že předtím bychom měli zajít za ním.”

„...”

Za ním, co?

„Doprovodím tě.”

Část 3

Toho večera jsme se Orsted a já vydali k Údolí zemního draka. Na dno Údolí zemního draka. Po rovné cestě, kde hojně rostly modré houby a lišejník. Tam byla na zdi pečlivě skrytá malá díra. Ta díra, co měla asi 1 metr v průměru, byla mírně zakřivená. Při pohledu z venku to vypadalo jako slepá ulička. Ale pokud se někdo vydal 10 metrů dovnitř, čekal tam na něj obrovský sál.

A tam z velké magické formace sálalo světlo, jejím jádrem byl meč. Ačkoli jsem řekl, že to byla velká formace, v průměru měla nanejvýš 5 metrů. A v té formaci ležel jeden muž.

„Hmm, takže jste přišli.”

Byl to Démonický lord Badigadi. Tělo měl rozdělené na 5 kusů a každý ten kus byl zapečetěný na jiném místě v údolí. Zde bylo jeho hlavní tělo.

Tato bariéra se nedala zničit. Pokud jste tedy nejprve nezničili všechny čtyři ostatní pečeti. A bariéra ke svému přetrvávání spotřebovávala manu v Badigadiho těle. A ještě to posiloval Meč dračího krále a Brnění Bojovného boha jako katalyzátor.

Mohlo to běžet téměř navždy.

Tuto bariérovou magickou formaci uctivě vytvořil sám Pergius. Byla to bariérová magie řádu Boha vytvořená k zapečetění Démonického boha. Pokud byly pečetící předmět, co se stal médiem, a magický předmět, co byl prostředníkem, dostatečně silné, mohlo to zvýšit sílu bariéry. Kromě Brnění Bojovného boha jsme v této pečeti jako katalyzátor použili i Meč dračího krále. Bylo to dost mocné na to, že se tím nedokázal prolomit ani Orsted.

Bylo možné, že použít dva díly vybavení řádu Boha jako součást jedné bariéry, bylo tak trochu mrhání. Ale v nepřátelských rukách by obojí bylo strašlivou zbraní. Jelikož to nepřítel prokázal tím, že pro vlastní zisk použil naše teleportační formace, nebylo tak špatné, že jsme ty dvě věci použili tady. Dokud tato pečeť existovala, pečetilo to tu nejenom Badigadiho, ale také Brnění Bojovného boha a Meč dračího krále. Pokud by to někdo zničil, pak bychom neměli na výběr a museli se vzdát. To byl závěr, ke kterému jsem došel.

Orsted požádal Pergia, aby vztyčil tuto bariéru. Sklonil před ním hlavu a požádal ho, aby mu pomohl. A Pergius na to přistoupil. Stal se Orstedův bratr, jeho spojenec. Ale Pergius byl člověk, kterého jsme museli zabít. Což znamenalo, že si Orsted vybral cestu zrady.

Hodně jsem toho dlužil jak Orstedovi, tak Pergiovi. Jako jednotlivec jsem z toho měl komplikované pocity. Ale chápal jsem, že Orstedovi nezbývalo nic jiného, než si tuto cestu vybrat. Kromě toho pokud se tak Orsted rozhodl, nebyl jsem v postavení, kdy bych si mohl stěžovat. Napadlo mě, že by bylo pěkné, kdybychom aspoň věděli, jak se dostat k Hitogamimu, aniž bychom museli použít pět pokladů Dračí rasy. Ale bylo jasné, že abychom něco takového našli, nebude stačit jen trochu toho zkoumání. No, možná jsem o tom vážně nemusel tak přemýšlet. Nepřítel byl zrovna teď přede mnou.

„Musíme se velmi omluvit, výsosti. Pro případ, že by ses znovu stal Hitogamiho apoštolem, jsem neměl jinou možnost a musel jsem to udělat.”

„Je to celkem nepohodlné. Mohli byste mě nechat se trošku pohnout?” řekl Badigadi pompézně, zatímco ležel podobně jako spící Buddha.

I já jsem si dle svého osobního názoru myslel, že toto vězení bylo opravdu nepohodlné. Byla to těsná pečetící bariéra. Ale stejně jsem se nedokázal přimět k tomu, abych ho zabil. Prosím, nezabíjej ho – to byla Kishiričina upřímná žádost.

„Moc se omlouvám, tohle je zrovna teď to nejlepší, co můžu udělat.”

„Hmm. Tak to se nedá nic dělat,” řekl Badigadi a zasmál se FUAHAHA. Měl dvě paže a tělo měl relativně menší než předtím. To byl důsledek té pečeti.

„Takže co tady děláte? Neříkej mi, že jste přišli se s mou okouzlující maličkostí napít?”

„Pan Orsted si s tebou chce o něčem promluvit,” řekl jsem a předal jsem štafetu Orstedovi.

„Démonický lorde Badigadi.”

„Dobrý večer, Dračí bože. Kvůli čemu jsi sem dnes přišel?”

„Opusť Hitogamiho a pracuj pro mě.”

Badigadi pár sekund jen tak zíral. Ale rychle se nahlas zasmál. „FUHAHAHAHAHA!”

V jeskyni se ozýval Badigadiho smích. „Ta ohavná Dračí rasa žádá MĚ, jednoho z Nesmrtelného démonického klanu, abych se k NĚMU přidal?!”

„Ačkoli ses na chvilku stal nepřítelem, pořád jsi Rudeovým přítelem. Alex, Aleksander a Atofe už přešli na naši stranu, takže mohl bys to zvážit?”

„NE!” prohlásil prostě.

„Ale proč? Ctěný prastrýčku.”

To předstoupil Alek, co stál nedaleko vchodu. „Už jsi prohrál, víš? Takže v souladu se zákonem Nesmrtelného démonického klanu—”

„Nevykládej si to špatně, malý Aleku. To není zákon Nesmrtelného démonického klanu. To je jenom Atofino pravidlo.”

„Takže ctěný prastrýčku. Přísahal jsi Hitogamimu věrnost?”

„Špatně.”

Badigadi se nadzvedl a potřásl hlavou. A pak si na hrudi založil své jediné dvě paže a posadil se do tureckého sedu.

„Od začátku nemám rád bojování. Co se mě líbí je vydávat se na putování, smát se a pít alkohol, flirtovat se svolnými ženami, spát s nimi, čas od času na sebe nechat křičet svou snoubenku, pít alkohol s přáteli, smát se, zpívat a dívat se na spící, spokojené tváře znavených lidí. Tentokrát jsem se do toho obzvláště vložil, protože mě o to Hitogami se skloněnou hlavou požádal. Chtěl, abych za každou cenu zabil Rudea Greyrata a Dračího boha Orsteda. Víte, kvůli komu jsme já a Kishirika mohli přežít až do tohoto věku? Vzpomněl jsem si na tu záležitost před 4.200 lety a prostě jsem mu ten dluh chtěl splatit. Za těchto podmínek jsem to přijal, ale 'jen jednou'.”

„......”

„A teď to jen jednou skončilo. Od teď se nestanu ničím spojencem! Pokud si mám vybrat mezi tím, že tu budu zapečetěný, nebo bojem, pak si vyberu být tady zapečetěný.”

Pokud to bylo takhle, pak jsem si myslel, že by nevadilo ho pustit. Ovšem kromě toho, že to byl Hitogamiho apoštol a že se dal tak snadno oklamat, jsem ho nemohl jen tak bezmyšlenkovitě nechat na pokoji. Jo...

„Každopádně až bude váš boj s Hitogamim u konce, nepustíte mě ven?” řekl Badigadi se širokým úsměvem, zatímco jsem já byl zmatený.

„......Jo.”

Uvědomil jsem si to poté, co Orsted přikývl. Správně. Během mého života to bylo nemožné. Ale pokud Orsted nad Hitogamim zvítězí, pak nemělo smysl ho tu držet zavřeného.

„Za 100 let.”

„To za chvilku uteče. Tak tu prostě poslušně počkám,” řekl Badigadi a znovu se položil.

Orsted přikývl a obrátil se na patě. S tímhle náš hovor skončil. Bylo to rychlé.

„Vaše výsosti... pravděpodobně na to teď není vhodná doba, ale moc ti děkuji za různé věci zpět na Magické univerzitě.”

„Jo. Rudee, nevím, jestli je tohle naposledy, co se kdy setkáme, ale měl bych ti poblahopřát.”

„Poblahopřát?”

„Blahopřeju ti, protože jsi vyhrál.”

„Jestlipak jsem vážně vyhrál...”

Tím jsem se trápil. Orsted nakonec spotřeboval svou manu. V úplně posledním okamžiku jsme udělali chybu. Ale Badigadi na to vůbec nenarážel.

„Jo. Přiměl jsi Hitogamiho okusit chuť porážky.”

„Chuť porážky?”

„Jo. Přiměl jsi Hitogamiho si uvědomit, že ať se bude snažit, jak chce, tohohle chlápka nedokáže zabít. Hitogami pozbyl veškerou vůli pokračovat. Vysvětlit, jak Hitogami vypadal, když jsem ho viděl naposledy, je těžké, ale od pohledu rozhodně vypadal jako poražený. A pokud to je takhle, jak jinak bys to nazval než vítězství jeho nepřítele?”

„...Je to pravda?”

„Pokud mi nevěříš, tak si sundej ten náramek a podívej se sám.”

Když mi ukázal na ruku s náramkem, bezděky jsem ji skryl.

„To... si nechám ujít.”

„Aha, taky dobře.”

Ten trik na mě nezabere. Nechtěl jsem se s Hitogamim ani setkat. Ale. No ano, když jsem ho spatřil na dně údolí, zdálo se, že byl s rozumem v koncích. Pokud si Hitogami v této bitvě uvědomil velkou porážku, tak to možná byla pravda. Ale nevěřil jsem tomu prohlášení, že pozbyl veškerou motivaci a že nic neudělá.

„Skončili jsme?”

„Už nic dalšího nemám.”

„Aha. Takže ať máš pevné zdraví.”

Otočil jsem se a následoval Orsteda. V té chvíli Alek přiskočil s nesnesitelným výrazem na tváři.

„Ctěný prastrýčku... já—”

„Aleksandere. Pokud se chceš stát hrdinou, najdi si svého skutečného nepřítele. Tvůj otec nikdy nikoho takového nenašel. Až toho nepřítele porazíš, staneš se hrdinou, co překoná svého otce.”

„......Rozumím.”

Alek se také otočil.

Tohle bylo možná moje poslední rozloučení s Badigadim.

Bylo by pěkné, kdybych se jednou za pár let ukázal, ale mohlo se stát, že ta pečeť nějakým způsobem povolí. Takže by mělo být v pořádku nechodit. Nebylo třeba ostatním lidem na Magické univerzitě říkat, že tu byl Badigadi zapečetěný. O tomto místě věděli jenom já, Orsted, Alek, Ruijerd a Pergius. Jenom pět lidí. Domluvil jsem se s Ruijerdem, aby na to dohlížel z vesnice, aby toto údolí nemohl nikdo navštívit. Kromě toho bylo jen pár lidí, co mohlo sestoupit do údolí a zase se dostat nahoru. Dokonce ani během těch 100 let se ta pečeť nezlomí ani náhodou. A navíc—

„Rudee, vchod.”

„Ano.”

Zakryl jsem tu malou díru. Aby to nikdo nedokázal vyhrabat nebo najít. To bylo moje rozloučení.

„Mladý Dračí bože. Modlím se, aby se tvá kletba jednou zlomila.”

Nakonec byl z jeskyně slyšet Badigadiho nepatrný hlas.

Část 4

Druhého dne.

Když ještě ani nenastalo brzké ráno, jsem se ještě před úsvitem vrátil do Sharie. Mým cílem byla kancelář, co se zrovna spravovala. Kancelář, kterou zrovna teď obklopovaly zbývající sutiny. Zanoba a ostatní, co pracovali na rekonstrukci, spali v hloučku támhle. Tentokrát jsem byl zavázán i Zanobovi. Byl to člověk, s kterým bych od teď chtěl mít vztah vzájemné výpomoci.

„Takže, Rudee. I od teď se na tebe budu spoléhat.”

A také s Orstedem.

„Dobře.”

Vně města jsem se s Orstedem rozloučil a kráčel jsem ranní mlhou, co zakrývala město. V rukách jsem měl mnoho suvenýrů z království Bihaeril. Obzvláště velké množství sójové omáčky. Pokud mám tuto sójovou omáčku, od teď budu moct žít svůj život zcela.

Město Sharia bylo stejné jako předtím. Ani lidé se tu moc nezměnili. Lidé, co pracovali na polích, dobrodruzi, co trénovali na zahradách u hostinců. Bylo tu také vidět univerzitní profesory a muže v róbách. Zatímco jsem je míjel, kráčel jsem sněhem přes otevřené prostranství ve středu města směrem k rezidenční čtvrti. Ta scéna byla tak nějak nostalgická. Touto cestou jsem chodil téměř každý den. Ale pročpak se mi v nitru vzdouval pocit, že jsem se konečně vrátil.

Z hlavní ulice jsem zahnul do vedlejší uličky. Byla to úzká ulička, kterou by neprojel ani kočár. Na tuto uličku jsem si zvykl, byla to tak trochu zkratka. Když jsem z té uličky vyšel, viděl jsem svůj dům.

Beet, co se ovíjel kolem sloupku brány, mě spatřil přijít a otevřel bránu. Kuchyňská zahrádka byla trochu zanedbaná. Když mě spatřil pásovec Jirou, přitulil se ke mně. Když jsem si dřepl a začal ho hladit po hlavě, skulil se a ukázal mi bříško. To byl ale roztomilý mazlíček.

V té chvíli se dveře do domu beze zvuku otevřely. Zevnitř vyšli posvátné zvíře Leo a Eris.

„Ale Rudee. Vítej doma.”

„Jsem doma. Kde jsou všichni?”

„V bezpečí.”

„To nemyslím, co dělají?”

„...Lilia a Sylphy připravují jídlo. Roxy, děti a Zenith pořád spí. Já jsem si zrovna chtěla jít zaběhat.”

„Aha,” zamumlal jsem a vzal jsem Eris za ruku.

A Eris mi ruku pevně stiskla, jako kdyby na to moje sevření chtěla zareagovat. Přemýšlel jsem, jestli zrovna trénovala máchání, ruku měla teplou. Když jsem se jí podíval do tváře, byla trochu zarudlá.

„C-co?”

„Eris. Dneska si udělejme den volna.”

„D-dobře.”

Řekla dobře, jako kdyby chtěla říct, že už prohlédla, co budeme dělat. Odhadla to přesně.

„Leo, je mi to líto, ale dnešní procházka se ruší.”

„...Haf.”

Leo se tvářil tak nějak zklamaně, ale olízl mi druhou, volnou ruku a pak se vrátil do domu. Zatímco jsem se s Eris držel za ruce, také jsem vešel dovnitř. A pak jsem zamířil do kuchyně. Tam byly Lilia a Sylphy a připravovaly jídlo.

„Jsem zpět.”

„Ach, vítej doma, Rudi.”

„Vítej doma, pane.”

Obvyklé úsměvy Sylphy a Lilii, s úlevou vepsanou na tváři.

„Lilio, moc ti děkuji za tu snahu, kdy ses starala o dům.”

„Ale vůbec. Vážně jsem ráda, že ses v bezpečí vrátil, pane.”

„Norn a Aisha tam ještě nějakou dobu zůstanou.”

„Rozumím.”

Když jsem se uklonil Lilii, otočil jsem se na Sylphy. „Sylphy, dneska si udělejme den volna.”

„Ech? Dobrá, pokud bude den volna...”

Sylphy, co zmateně nakláněla hlavu ke straně. Ale zdálo se, že Lilia si to rychle uvědomila.

„Rozumím. Paní, vaření nech na mě.”

„Ach... už to chápu.”

Zatímco se plaše usmívala, sevřela mi druhou paži. Jelikož vařila a umývala nádobí, měla ruce tak nějak studené.

„Lilio. Na jídlo si v poledne zajdeme někam ven.”

„Rozumím.”

Usmála se, jako kdyby všechno prohlédla. Bylo to vážně trochu trapné. Ale takhle pozdě už na tom nesešlo.

Zatímco jsem za ruce držel Eris a Sylphy, zamířil jsem do dětského pokoje. Když jsem pomalu otevřel dveře, viděl jsem, jak tam pokojně spaly čtyři děti. Lucy, Lara, Ars, Sieg. A Leo byl stočený u dveří, jako kdyby je chtěl chránit. Uprostřed boje jsem se mnohokrát začal strachovat o svůj dům. Ale v přímém rozporu s mou nervozitou byly děti v bezpečí. Možná že v mé nepřítomnosti došlo k nějakému boji a Leo je všechny ochránil... Když jsem se každopádně ujistil, že jsou mé děti zdravé, pomalu jsem dveře zavřel.

Pak jsem zase sešel po schodech a zamířil jsem k Roxině pokoji. Ze slušnosti jsem zaklepal.

„...Už jdu.”

Po pár sekundách přišla odpověď. Když se dveře otevřely, spatřil jsem rozespalou Roxy. Měla rozcuchané vlasy a na rtech náznak slin.

„Ach... Rudi. Vítej zpět.”

„Jsem zpět, Roxy. Napadlo mě, že bychom si dneska udělali den volna, co ty na to?”

Chvilku jen tak prázdně zírala a pak pochopila význam termínu „den volna”.

Začala si na prst natáčet své rozcuchané vlasy a mírně se uzarděla.

„Mě to vadit nebude, ale...” Podívala se na jednu z žen, co jsem měl po levé a pravé ruce. „Eris to nevadí?”

Podíval jsem se na Eris. Tvářila se mírně zmateně a tvář jí mírně zčervenala.

„Hodlal jsem se jí na to teď zeptat.” Otočil jsem se čelem k Eris. „Eris, chci jít do postele takhle ve čtyřech, nevadí to?”

Když jsem se na to zeptal, zdálo se, že Eris pochopila, o co jsem se snažil. Tvář jí ještě víc zrudla a našpulila rty. Kdyby mě takhle nedržela, zaujala by svou obvyklou pózu.

„Pokud to chceš za každou cenu, pak...”

Promiň, Eris. Dneska jsem se chtěl trochu odměnit. Chtěl jsem dát sbohem Rudeovi Abstinentovi.

„Děkuji.”

Poděkoval jsem jí. Neřekl jsem to jen Eris, protože k tomu svolila. Řekl jsem to na to konto, jak mě všechny tři až do teď podporovaly. Poděkoval jsem jim, že se po konci bitvy nikdo neztratil.

Gisu a Badigadi řekli, že tohle byl konec. Že už se se mnou Hitogami nebude dále zaplétat. Samozřejmě bych těm slovům neměl věřit. Dokud bude Hitogami naživu, budu ho považovat za svého nepřítele.

Ale jen dneska si vezměme den volna. Abych zítra mohl pracovat s větší energií, aby den v poklidu minul. Abych se mohl dál smát—

Jenom žertuju.

Jen jsem chtěl nějakou tu sexy chvilku. Takže ode dneška se ten zákaz na Rudeovi zrušil. Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, zamířil jsem do ložnice se všemi třemi ženami.
-------------------------------------------------


~ A to byla poslední kapitola 23. knihy. Poslední kniha na sebe snad nenechá dlouho čekat. A pak...! Ale do té doby jsem stále otevřená názorům, byť už mám trošičku jasno v tom, na čem bych chtěla dál pracovat... Přinejmenším jsem jednu nebo dvě možnosti eliminovala ^_^  Stále můžete hlasovat, zde, dotazník pravděpodobně ukončím, jen co skončí překlad MT.  ~

<Předchozí>...<Následující>