Kapitola 239

Kapitola 239 - Čtvrté

Část 1

Obešli a pozdravili jsme všechny Démonické krále. Každý z nich mi popřál sluchu. Použít Atofino jméno bylo vážně praktické.

Prozatím šlo všechno hladce. Vystačil jsem si. Skoro jsem si až začínal myslet, že to šlo až příliš dobře; nenarazili jsme na žádné problémy.

Gisu byl podivně tichý. A ani Hitogami do toho nijak nezasáhl. Pilně jsem kontroloval situaci doma a nebylo žádných známek nějakého zásahu do mé rodiny. Podíval jsem se na informace ohledně světových záležitostí, co sbírala žoldnéřská skupina, a nebyly hlášeny žádné podivné pohyby.

Přinejmenším se zdálo, že moje počínání nebylo v rozporu s Gisuovou zápletkou. Ten Gisuův dopis byl možná bluff; mohl by plánovat něco naprosto jiného... Nebo tak něco, ještě jsem nevěděl. I když jsem to ale nevěděl, bylo důležité jít dál.

Prozatím jsme Gisua nikde nezahlédli. Skrýval se dobře. Přinejmenším dokud nepožádám Kishiriku, aby ho našla, ale ani ji jsme nenašli. No, najít Kishiriku bylo jen otázkou času.

Mezitím jsem se rozhodl pokračovat ve vytváření konexí.

Svatá země mečů. Bůh meče Gull Farion. Podle Orsteda to byl muž dobrého charakteru, co měl zálibu ve sbírání vzácných mečů. Podle Eris to nebyl ten typ člověka, co by si vyslechl, co mu člověk chce říct.

Kdysi dávno jsem se také setkal s Ninou Farionovou, ale... No, měl jsem dojem, že byla podobná Atofe. V závislosti na situaci se vyjednáváním budu muset prorvat pomocí MK-1.

A pokud na to dojde, bylo by dobré si s sebou vzít posily. To místo bude plné lidí jako Eris a Ghyslaine. Alespoň Atofinu elitní gardu, i když viděli, že jejich šéfová čelila porážce, nejednali, dokud jim nebyl dán rozkaz. Kdyby naráz zaútočilo spoustu šermířů stylu Boha meče... Zdráhal jsem se na to jen pomyslet.

Ze všeho nejdřív si s sebou vezmu Eris... ale koho dál? Bylo by absurdní požádat Ariel, aby mi dovolila s sebou vzít Ghyslaine...

„Ty! Rychle ten talíř vyliž, nedělej nepořádek!” (Lucy)

„Aa, promiň. Dobře, žvýk~ žvýk~” (Norn)

Zatímco jsem přemýšlel o takových věcech, byl jsem doma u jídla se svou rodinou.

„Nenechávej akorát papriky!” (Lucy)

„Ee, musím sníst i papriky? Nemám ráda papriky...” (Norn)

„Nechávat papriky není dobré! Dospělí musí jíst věci, i když nejsou dobré!” (Lucy)

Moje manželka byla stále malá, bylo jí pět. Náš dům neměl žádnou střechu. Nádobí jsme měli z kamene a jedli jsme hliněné koláčky a zapíjeli to hliněnou vodou. Rozhodně to byla moje chyba, nevydělával jsem dost. Takové těžkosti.

„Babu~”

„No tak, Norn, před chvílí jsem tě nakojila a ty už máš zase hlad? Asi se nedá nic dělat, řekni aa~” (Lucy)

Když už jsme u toho, Norn už bylo 15 let. Brzy jí bude 16. Tento rok také dostuduje magickou univerzitu. Navzdory tomu, že jsme byli zaneprázdnění, bychom měli uspořádat nějakou událost, ale zdálo se, že jí stále chybělo mléko slečny mamky.

„Jů~ Mami, děkuju~” (Norn)

„To není pěkné! Dětská řeč ti vůbec nejde!” (Lucy)

„Aa... dobře. Babu~” (Norn)

Mojí dceři to se slovy stále nešlo. Byla nemluvně, takže se s tím nedalo nic dělat.

„Haf haf!” (Aisha)

„Ale no tak, Aisha má taky hlad? S tím se nedá nic dělat, HEJ, čas na jídlo, pojďte do kuchyně!” (Lucy)

Našemu domácímu mazlíčkovi bylo také 15 let. Poslední dobou musela vyvažovat domácí práce a spravování žoldnéřské družiny skoro jako nějaká kariérnice, ale vždycky nakonec skončí v roli služebné. Ale i tak to byl hrubý pes, co nedokázal bojovat proti svému apetitu.

„Hafun~!” (Aisha)

„Když se pořádně najíš, můžeš si jít hrát s Norn!” (Lucy)

„Hafu hafu, ha~af!” (Aisha)

„Babu~...!” (Norn)

„Jaa, to lechtá!” (Lucy)

V návalu vzrušení Aisha vyskočila a olízla jim tváře. Vskutku šťastná rodinka. Taky se přidám.

„Jej~ Papa~ Papa~” (Norn)

„Ne! Papa, nedělej to!” (Lucy)

Odmítnutí. Tohle je určitě to, čemu se říkalo domácí diskriminace. Ačkoli to vypadalo jako šťastná rodina, manželství pozbylo svou vášeň. Chladný manželský život, rutina.

Tím myslím, proč nemůžu hrát domácího mazlíčka? Taky chci objímat a olizovat...

„Fňuk, nikdo nemá tátu rád...” (Norn)

„To je jiné! Táta je skvělý, ale je jen málokdy doma a já mám v náručí dítě, pořád ho miluju! Prostě se s tím akorát nedá nic dělat!” (Lucy)

Možná jsem nebyl tak skvělý, protože jsem to poslouchal. Ale dalo se s tím něco udělat, protože jsem chtěl také obejmout dítě.

Láska bylo teplo. A jelikož mi bylo teplo, jsem šťastný.

„Ehm, Rudi... mohli bychom si promluvit?” (Sylphy)

Najednou jsem zezadu zaslechl hlas. Když jsem se otočil, z okna sousedního domu moje tchyně... no. To už stačilo.

„Ach.”

Jak jsem vstal, někdo mě chytil za lem košile. Držela mě Lucy, dívala se na mě s nervózní tváří.

„Tati, zase půjdeš do práce?”

Před hodinou jsem o tom uvažoval. Koho bych si měl vzít s sebou do Svaté země mečů, možná bych měl prostě požádat předsedu Orstedu, aby se tam vydal. Nebo jak bych měl začít vyjednávání, možná že bych měl vsadit na sílu... A další jiné potenciální problémy a pak Norn přivedla Lucy a začali jsme si hrát.

Zatímco se Lucy skrývala za Norn, ošívala se a říkala: „Ehmm... tati, hrát?” Bez rozmýšlení jsem k tomu svolil.

„Ne, jenom si jdu popovídat s mamkou.”

„...nechoď.”

„Hned se vrátím. Mezitím si hraj se svými staršími sestrami.”

„...Jo.”

Lucy odpověděla malým vypísknutím a svěsila hlavu. Zdráhal jsem se nechat tu tu roztomilou tvářičku. Kdyby to šlo, hrál bych si s ní celý den. Bylo zábavné hrát si na Lucina manžele. Ale jelikož mě volala moje skutečná manželka, musím jít.

„Copak se děje? Sylphy?”

Umyl jsem si ruce a jak jsem mířil dovnitř do obýváku, našel jsem Sylphy sedět na pohovce.

„Jo. Ehm... Poslední dobou máš hodně práce, že, Rudi? Takže jsem tě předtím slyšela a nemyslím si, že to je tak zlé...” řekla Sylphy s rozpačitou tváří, zatímco se škrábala za uchem.

Jestlipak to bylo něco, co se těžko říkalo.

„Pokud jsem to dobře slyšela, to už odjíždíš do Svaté země mečů?”

„Aa, jakmile dokončím přípravy, pravděpodobně za další dva nebo tři dny...”

Pořád jsem se musel rozhodnout, koho vzít s sebou. Eris a někoho dalšího. Rád bych vzal někoho rozumného, co chápe styl Boha meče. Jestlipak by vážně bylo absurdní požádat Ariel, aby mi půjčila Ghyslaine nebo Isolte...

„Jak dlouho budeš pryč?”

„Nejsem si jistý, pravděpodobně 10 až 30 dní. Budu se vracet na návštěvy.”

Nedaleko Svaté země mečů, kde slavní šermíři tříbí své schopnosti, trénovali i mistři kováři. Měl jsem v úmyslu vytvořit si pouto i s nimi.

„Aha... jo, no, to přece jenom nebude včas.”

„...Cože?”

„Porod.”

Jak to Sylphy řekla, všiml jsem si jejího bříška. Velké bříško. A mírně větší hruď. Byly to tělesné změny, co se nehodily ke štíhlé Sylphy.

„Ach... už je na čase...”

To snad ne, samozřejmě že bych na to nezapomněl. Sylphy jsem měl vždycky na paměti. To akorát, že jsem si neuvědomil, že už jsme tak blízko daného data... Proud času teče svižně.

„...můžu se dotknout tvého bříška?”

Jak jsem to řekl, natáhl jsem se k dotyku.

I když jsem se jenom dotýkal jejího bříška, z hloubi jsem cítil tep života. Ten pocit dvou tlukoucích srdcí byl něco zázračného. Sylphy se teď starala o dva životy. A až se ten život od Sylphy oddělí, začne být nezávislý.

„Brzy se narodí Lucin bratříček nebo sestřička.”

Sylphy jemně položila svou ruku na mou, kterou jsem se dotýkal jejího bříška.

„Nebudeš tu tentokrát u narození?”

„Dobře, budu tu, doma.”

„Ale... Rudi...”

„Budu tu.”

Když jsem slyšel, že se co nevidět narodí moje dítě, nemohl jsem prostě říct „no, tak se opatruj” a odejít z domu na pracovní cestu. Pokud bych to udělal, vážně bych ztratil ze zřetele, kvůli čemu jsem to všechno dělal.

„...Děkuju, Rudi. Miluju tě.”

„Taky tě miluju.”

Sylphy zavřela oči a položila mi ruku na rameno, aby mě objala. Jo, jsem šťastný...

„Ach, správně. Před narozením bychom měli vybrat jméno. Než jsi odjel do Milisu, řekl jsi, že nějaké vymyslíš, ne?”

Posadil jsem se na paty na podlahu.

Část 2

A tak jsem se rozhodl nějakou chvíli zůstat doma. Neměl jsem nijak zvlášť pocit, že bych to musel uspěchat. Nicméně jsem byl trochu nervózní. Jak jsem zaujal sed na patách a sklonil jsem se čelem k podlaze, informoval jsem Sylphy, že jsem jméno nevymyslel. Vypadala víc zklamaně než naštvaně. V tváři byla modrá, neměla slov. Jako kdyby ji zradilo něco, v co věřila. Tak se tvářila. Ale trvalo to jenom sekundu a řekla: „No, tak to musíme nějaké vymyslet...”

To byla tvář zklamání. Pokoušel jsem její trpělivost. Poté se její hlas prostě vytratil. Jo, správně. No ano, Sylphy mi za posledních šest měsíců určitě věřila. I když jsem byl daleko, těšila se, až se mnou oslaví narození našeho dítěte. Samozřejmě jsem měl v úmyslu oslavovat. Měl jsem ten úmysl. Ale k činům jsem se nedostal. Nebylo o tom pochyb.

„Tati. Co se děje? Bolí tě bříško?”

„Ne, no, trochu, omylem jsem zranil pocity tvojí mamky.”

„Tak by ses měl omluvit.”

Lucy se mě snažila utěšit. Ale Sylphy nechtěla omluvu. Nechtěla nějakou vyumělkovanou omluvu.

A nechtěla ani omluvu od srdce. Ne, chtěla něco mnohem mlhavějšího... chtěla pocit bezpečí.

„Lucy. I když se mamce omluvím, nemyslím si, že to pomůže, pořád bude mít zraněné pocity.”

„Ale tati, už nebudeš dál zraňovat mamčiny pocity?”

„Ne.”

„No, tak ti mamka odpustí!”

Přece jenom to byla Sylphy, měl jsem to pochopit od samého začátku. Bylo třeba, abych byl pro ni doma. V této situaci mi pravděpodobně něco ucházelo.

I když si možná myslím, že to chápu, její pocity jsou možná jiné. Snášela to dlouho. Když jsem ji v těhotenství opustil, abych pomohl Paulovi. Když jsem se oženil s Roxy a pak s Eris. Znovu a znovu, místo aby vybuchla, mi akorát ukázala pochopení. Bylo mi dovoleno dělat si, co chci.

A znovu to snášela. Když se doslechla, že jsem o jméně ani nepřemýšlel, držela se zpátky. Určitě to i teď snáší. A to já ji to nutím snášet.

Prozatím bylo všechno v pořádku. Ale nastane chvíle, kdy její trpělivost přeteče. Přesně jako voda přeteče z hrnku, i to, co člověk dokáže snést, má svůj limit.

A v té chvíli o Sylphy přijdu. Stejně jako v deníku, sebere se a zmizí. To by bylo strašné. Chci s ní strávit zbytek svého života. Společně i během bolestných chvilek. To byla jen má vlastní sobeckost.

I když její láska ke mně vyprchá. Přinejmenším jsem chtěl Sylphy poskytnout pocit bezpečí. Copak bych měl dělat.

Část 3

Zatímco jsem se trápil kvůli takovým věcem, rychle se blížil den porodu. Čekali jsme to zhruba příští týden.

Sylphy se chovala, jako kdyby se nic nestalo. Vlastně jsem si začínal myslet, že to nebyla zase až taková pohroma. Nebyla ten typ, co by v sobě choval zášť kvůli něčemu takovému. Možná že ten den byla akorát zklamaná a nebrala to moc vážně.

Nemyslím, že by to mezi námi začalo být trapné. Zatímco jsem se Sylphy trávil co možná nejvíce času, zoufale jsem se snažil vymyslet jméno pro naše dítě.

Přesně takhle začala mít Sylphy porodní bolesti. Eris se tvářila klidně a odsprintovala k doktorovi. Lilia a Aisha se připravily na porod. Roxy čekala stranou jako doplňkový specialista na léčení. Lea a děti jsme odvedli do jiné místnosti. A já jsem byl celou dobu u Sylphy.

A po chvilce se Eris vrátila s doktorem. Tedy s doktorem pod paží, oči se mu protáčely. Ale okamžitě se začal připravovat na porod.

Všichni ten proces znali. Tohle bylo Sylphino druhé dítě, moje čtvrté. Pokud bych spočítal počet narození, kterých jsem se stal svědkem, pak včetně Aishy a Norn to bylo pět. Kdybych započetl i můj předchozí život, bylo by to o pár víc. Dokonce i doktor byl veterán; nebylo tu jediného nezkušeného člověka. S touto sestavou jsem se mohl uklidnit.

A se všemi přítomnými porod začal. Nebyla tu žádná panika nebo zmatek, všichni byli klidní a pokračovalo to hladce...

„Ugh.”

Když se ukázala hlavička, doktor zasténal. Můj klid byl okamžitě tentam; tělem mi kolovala nervozita. Ačkoli jsem byl na ten proces zvyklý: porod a pak narození. Neměl jsem polevit v obezřetnosti. Věděl jsem, že to nebyl porod nožičkami napřed, protože byla vidět hlavička... Nebylo možné, aby se narodilo mrtvé dítě. Roxy vstala s holí v ruce.

„Je třeba léčivá magie?”

„To není nutné,” řekl doktor a porod pokračoval.

Pokračovalo to hladce a Sylphy ze sebe vydávala co možná nejméně zvuku. Neviděl jsem nic, co by se dělo špatně.

„...Aa~ aa~”

A pak najednou se v tiché místnosti ozval dětský křik.

Doktor bez jediného slova skončil s porodem. Nezdálo se, že by nastal nějaký problém. Ale doktor měl na tváři ztuhlý výraz.

Teď jsem viděl proč. Stačil jeden pohled na dítě a bylo to jasné. Tedy to, proč se doktor tvářil tak ztuhle.

Problémem byly vlásky dítěte. Když se narodila Lucy, měla trochu světle hnědých vlásků. Lara se narodila bez vlasů. Arus se narodil v mé nepřítomnosti, ale když jsem ho viděl poprvé, měl rudé vlasy.

„...”

Sylphino druhé dítě. A mělo zelené vlásky. Nebyly dostatečně zářivé, aby se daly nazvat smaragdově zelenými. Ale byla to zelená. Téměř se podobaly Sylphiným dřívějším...

„To...” Sylphy naprosto zbledla. „Ach... ach... to ne...”

Roxy, Eris, Aisha, Lilia a já jsme se tvářili normálně. V tomto domě nebylo nezvyklé, aby se dítě narodilo s barevnými vlasy. A také jsem se přátelil s Ruijerdem. Na zelených vlasech jsem neviděl nic špatného.

Ale pro Sylphy... Pro ni... To bylo jiné.

„...Blahopřeji. Je to chlapec.”

„...”

Sylphy se na to dítě podívala s beznadějnou tváří. Doktor jí ukázal dítě, co si držel u hrudi, a Sylphy natáhla ruce, jako kdyby nevěděla, co dělat.

„Sylphy.”

Měli bychom oslavovat. Nebyl důvod neoslavovat. Z uznání pro Sylphy bylo nezbytné to oslavit. A potom ho musíme vychovat, aby z něj vyrostl dobrý muž. Co možná nejvíc se usmívat. Abychom vytvořili pocit bezpečí.

„Všechno je v pořádku, je to v pořádku, děkuju.”

„.....Rudi... Promiň,” odpověděla Sylphy, než jsem mohl říct cokoli jiného.

„Není třeba se omlouvat, takže—”

Jak jsem to řekl, pozbyla veškerou svou sílu, jako kdyby se jí najednou vybily baterky. Zachytil jsem dítě, jak jí vyklouzlo z rukou.

„Ech?”

„Rudi! Prosím, uhni!”

Roxy a doktor mě najednou odstrčili stranou. Sylphy ztratila vědomí, kontrolovali její stav. Zdálo se, že jsem nezvládl nic jiného než omráčeně přihlížet.

„Jenom omdlela.”

Po doktorových slovech místnost zaplnila úleva. Já byl pořád ztuhlý na místě, držel jsem to nahé dítě. Nebyl jsem schopný se ani pohnout, jen jsem tam stál. Aisha ke mně přišla s látkou.

„Brácho, musíme dítě zabalit.”

„J-jo.”

Jak to Aisha řekla, vzal jsem si tu látku.

Sylphy byla nesvá. Měla v sobě nepatrný pocit nervozity. A její nervozita se prokázala na místě, když spatřila, že dítě mělo zelené vlasy. Omdlela, jako kdyby se pod tím tlakem konečně zlomila. Nebo jestli její stres dosáhl limitu. Kdybych jí lépe poskytl pocit bezpečí, možná by to bylo jiné. Promiň.

Ale také jsem měl pocit, že tohle bylo takové požehnání. No ano, měl zelené vlásky, ale na tom nebylo nic špatného. Všechno šlo hladce. Toto bylo moje čtvrté dítě. Řádně jsem mu vymyslel jméno.

„...Ty, co tady děláš?” zeptala se náhle Eris, co seděla v koutu místnosti.

Ptala se mě. Choval jsem se zbaběle a Eris na to zareagovala drsnými slovy. S tím pocitem v žaludku jsem se otočil.

„He?”

Tak to nebylo. Nemluvila na mě.

V místnosti byl divný chlápek.

Blonďaté vlasy. Na sobě bílou uniformu s propínací košilí a dlouhými kalhoty. A maskou služebníků se žlutým motivem lišky.

„Arumanfi...?”

Arumanfi mě trpělivě pozoroval. Nebo přesněji mé dítě. Trpělivě sledoval mé zelenovlasé dítě.

„Rudee Greyrate. Pán Pergius si žádá tvou přítomnost v Nebeském paláci.”

Zdálo se, že mě předvolal Pergius.
-------------------------------------------------


~ Další dítě do "sbírky". A schválně kdo si pamatuje - nebo dokáže vymyslet - proč si Pergius zavolal Rudea zrovna s takovým načasováním. ~

<Předchozí>...<Následující>