Kapitola 240

Kapitola 240 – Pojmenování

Část 1

– Sylphietino hledisko –

Měla jsem sen. Zhruba v době, kdy Rudi šel do Království Dračího krále.

V tom snu brečelo dítě. Brečelo tam dítě se zelenými vlasy. V okolí byl nějaký černý stín. Ten černý stín dítě obklopil a hodil na něj něco jako černé hrudky. To dítě se snažilo zoufale utéct, ale ten černý stín ho vytrvale pronásledoval.

Ale před tím dítětem bylo světlo. To dítě přišlo ke světlu a to světlo dítě obklopilo; to světlo pak ten černý stín odehnalo tím, že na něj hodilo kouli světla. To světlo dítě něžně obklopilo a dítě pokojně spalo.

Když se mi ten sen zdál, myslela jsem si, že to byl sen o minulosti. Že to byl sen o starých časech, kdy mě šikanovaly děti z vesnice. Když jsem si na ten sen vzpomněla, pomyslela jsem si: „Vážně Rudiho miluju, co?” Jak jsem si to pomyslela, svíjela jsem se na posteli jako malá holka.

Několik měsíců poté. Během doby, kdy šel Rudi na Magický kontinent. Znovu se mi zdál podobný sen. Ale od toho dřívějšího byl trochu jiný. To dítě se zelenými vlasy. Nebyla to moje tvář. To dítě, co mělo Rudiho tvář, pronásledoval černý stín.

A z nějakého důvodu před tím dítětem nebylo žádné světlo, kam by mohlo utéct. Honem jsem k tomu dítěti běžela a rozhodla se ho před tím černým stínem ochránit. Snažila jsem se ho odehnat holýma rukama, neboť jsem v tom snu nemohla použít magii. To dítě se mi chvělo v náručí.

Když se mi to zdálo, znervózněla jsem, že se Rudimu možná něco stalo. Možná se zranil nebo ho polapili. I když s ním byly Eris a Roxy... Začala jsem vážně uvažovat, jak bych měla jednat, kdyby na to došlo. Nakonec se druhý den vrátil a moje nervozita se vypařila, ale...

Místo toho se ve mě vzedmula jiná nervozita. Bříško, co rostlo víc a víc. Přemýšlela jsem, jestli byl ten sen o tomto dítěti.

Ale okamžitě jsem to označila za zbytečnou nervozitu. Rudi své děti rozhodně ochrání. Toto dítě rozhodně bude mít světlo. Pomyslela jsem si, že jsem kvůli těhotenství jen začala být trochu nervózní. Okamžitě jsem na ty sny zapomněla.

A pak se Rudi vrátil z Magického kontinentu. Zkusila jsem se ho zeptat na jméno pro dítě. Už to bylo 6 měsíců, co jsem ho požádala, aby o tom popřemýšlel. Nevadilo by, kdybych se na to zeptala po narození, ale jelikož se zase vydával na cestu, chtěla jsem se zeptat předem.

„...Promiň. Ještě jsem to jméno nevymyslel.”

Tehdy mi na mysl vytanulo to s tím snem. Tělíčko dítěte ovinul černý stín a nikdo mu nepřijde na pomoc. Pomyslela jsem si, že Rudi tohle dítě možná nebude milovat. Okamžitě jsem si pomyslela, že to není možné, ale--- Jak se dalo čekat, té noci jsem měla sen. Černý stín obklopoval dítě, co bylo příliš daleko na to, abych na něj dosáhla. Zoufale jsem běžela a snažila se ho zachránit.

Ale nedokázala jsem to. Když jsem konečně doběhla k dítěti, černý stín mizel a dítě bylo mrtvé. Když jsem se probudila, byla jsem smáčená potem. Je to jenom sen, jsem jenom nervózní. Mohla jsem se akorát takhle přesvědčovat. Ale nakonec jsem přece jenom přemýšlela o různých věcech.

Pokud se to dítě vážně narodí se zelenými vlasy... Bezpochyby ho budou pronásledovat. Přesně jako mě.

Ale Rudi to dítě rozhodně ochrání, i když bude mít zelené vlasy. To samé platilo o Roxy a Eris. I když jsem to věděla, proč ta moje nervozita nemizela?

Odpověď jsem našla nečekaně rychle. Slyšela jsem to. Ohledně Laplacově faktoru. Ohledně toho, proč jsem měla zelené vlasy. Ohledně toho, proč byl kvůli tomu Rudi chvíli nervózní.

Pokud to dítě, co se narodí, bude Laplace. Co by Rudi udělal? Tentokrát to bylo trochu jiné, ale Rudi původně shromažďoval válečný potenciál na boj s Laplacem. Pokud bude moje dítě Laplace, co se stane s Rudiho prací...?

...Co mám dělat? V žádném případě to nebylo tak, že bych mu nevěřila. Věřila jsem mu. Ale co mám dělat? Co chci, aby udělal?

Začalo se mi každou noc špatně spát, neboť mi ty myšlenky neustále kroužily hlavou. Nakonec jsem došla k závěru, že se nemusí nezbytně narodit dítě se zelenými vlasy. To jenom... bylo by lepší, kdyby nemělo zelené vlasy.

Ale byly zelené.

– Rudeovo hledisko –

To dítě jsme pojmenovali Sieghart.

Holčičky Lucy a Lara byly pojmenované po svých rodičích a chlapeček Arus byl pojmenovaný po hrdinovi z minulosti, a proto jsme ho pojmenovali po Nesmrtelném hrdinovi Siegfriedovi, v úctě k předchozí éře.

Nejdřív jsme to brali takhle, ale jelikož jsme byli v Ranoe, bylo tu spoustu jmen, co končilo na -hart, a tak jsme to rychle změnili.

Říkali jsme mu Sieg.

Sieg vypadal normálně. Často plakal a často spal. Čůral a kadil. Přinejmenším byl mnohem normálnější než Lara, co moc neplakala, a Arus, co brečel, když jsem ho vzal do náručí.

Reinkarnovaný člověk... Ne, přestaňme s tou záhadností. Nemyslel jsem si, že by vypadal jako Laplace.

„Ačkoli se na něj dívám... co si myslíš o mém dítěti...”

Od té doby to byly tři dny. Pozdě v noci. Člověk, co seděl přede mnou, byl Orsted. Orsted byl před Siegem, co tvrdě spal v kolébce u mě doma. Ne tak dávno brečel, ale teď hluboce spal. Orsted také vypadal tak nějak ospale.

Jen tak mimochodem, za Orstedem stála Eris. I když bylo v pořádku vůči němu nebýt tak ostražitá, měla ruku na meči na zádech.

„...To jsi nepochopil má slova?”

„Ne! Samozřejmě, očividně tvá slova chápu, věřím jim! Správně, Laplace se rozhodně ještě nenarodil!”

„...”

„Ale hele, copak jsi o tom předtím nemluvil. Že pokud Pax zemře, pak nevíme, kde se Laplace narodí. Což znamená! Kvůli mé existenci to dopadlo takhle, kvůli Hitogamimu by Laplace tohoto období mohl být...”

Orsted si povzdechl. Tvářil se jako: Vážně to musím znovu vysvětlovat?

„Laplacovo místo narození je kvůli Paxově smrti neznámé... Ale Laplacův faktor se ještě neseběhl. Za 50 let to je možné, ale bez ohledu na to, jak se na to díváš, k Laplacově vzkříšení nijak brzy nedojde.”

Nepamatoval jsem si, že bych slyšel něco o sbíhání... Ale když jsem tomu uvěřil...

„Což znamená, že toto dítě...?”

„Je jenom roztomilé dítě.”

Jak to Orsted říkal, snažil se natáhnout ruku k Siegovi, ale zarazil se, když zaslechl, jak Eris pohnula svým mečem. Pokud ho jenom pohladí po vlasech, pak je to v pořádku...

„Takže co ty zelené vlasy?”

Sieg měl zelené vlasy. Byla to barva, co se celkem podobala Sylphině dřívější barvě.

„Jsou jenom zelené. Laplaceho faktor nebo pouhá dědičnost... to je pravděpodobně celé.”

Byly akorát zelené... he. Nijak zvlášť se to nezmění, i když se podíváme blíž, ale...

„Toto dítě není Laplace. Za to se můžu zaručit.”

„...Moc děkuji.”

Navzdory tomu, že jsem poděkoval, jsem pořád měl své pochybnosti. Orsted nebyl neomylný. I když říká, že to takhle v předešlých smyčkách nebylo, v této smyčce bylo příliš mnoho nepravidelností. Vlastně dokonce i Orsted se může přepočítat. Takže pokud Pergius dítě řádně prozkoumá a vážně to dopadne tak, že to je Laplace... Ta možnost tu byla. Nebo tu také byla možnost, že si Pergius bude mylně myslet, že to je Laplace. Faktem bylo, že co člověk říká a co dělá, není nikdy absolutní.

„Pokud by to šlo, mohl bys nás doprovázet, až půjdeme za panem Pergiem? Pokud by to vážně dopadlo tak, že to je Laplace, ochránil bys nás, prosím?”

„....To by asi šlo.”

Jo. Pergius nebude mít navrch, pokud za mnou bude stát Orsted. Dobrá, domluveno.

Co se týče toho...

„...”

„Proč máš tak protáhlou tvář? Ještě něco?”

„Ne...”

Od té doby byla Sylphy očividně v depresi. Navenek se chovala stejně jako obvykle, ale často vypadala ponuře. Možná se cítila zodpovědně za to, že porodila zelenovlasé dítě.

Nikoho v rodině samozřejmě barva vlasů nezajímá. Zdálo se, že jenom Roxy pochopila ten pocit úděsu, neboť jsem je zahlédl, jak si spolu povídaly.

Ale Sylphy zůstala v depresi. Dokonce i já jsem si s ní promluvil o různých věcech. Takže co mám dělat, abych Sylphy vrátil úsměv? To nevím.

„To kvůli rodinným okolnostem, totiž...”

„Aha. Takže jak brzy budeš moct jít za panem Pergiem?”

„Přijdeme, až se Sylphy stabilizuje.”

Nechal jsem Arumanfiho čekat. To dítě se zrovna narodilo a bylo nemožné přijít tak brzy. Arumanfi odešel po krátkém „rozumím”, ale Pergius mě možná bude nadmíru očekávat. Dokonce se tu ukázal s nejvyšší možnou rychlostí...

Orsted řekl, že moje dítě není Laplace. Ať to bylo jakkoli, Pergius se s tím nespokojí, i kdybychom ho jednostranně informovali. Ne dokud ho neuvidí na vlastní oči.

Možná to bude těžké, ale vezměme s sebou i Sylphy. Měl jsem tušení, že to tak bude lepší.

Část 2

Uplynulo 20 dní. Sylphin fyzický stav se také stabilizoval. Co se týkalo dítěte, nebyly s ním žádné problémy.

Sylphy se jako obvykle cítila deprimovaně. Během dne s pochmurnou tváří pevně držela dítě. Mnohokrát se tvářila tak, jako že toto dítě nikomu nevydá a jako že se až moc trápila.

„Sylphy, mám v úmyslu ukázat Siega panu Pergiovi.”

Když jsem jí něco takového navrhl, pevně Siega držela a tvářila se vyděšeně.

„........Ne.”

Jako kdyby se vrátila zpět do svého dětství, ke svému křehkému přístupu. Navíc ten výraz v minulosti nesměřovala na mě. Ale na ty, co ji šikanovali.

„Proč... bys řekl něco takového...?”

„Abych tě přiměl si uvědomit, že naše dítě není Laplace. S pomocí pana Pergia.”

Sylphy sklopila oči.

„.....Pokud se ukáže, že to je Laplace, co budeš dělat?”

„Ech? Jak jsem řekl dřív, dokonce i Orsted řekl, že není Laplace....”

„Ale je tu možnost, že se mýlí, ne?”

No, dokonce ani Orsted nebyl neomylný. Bylo možné, že se nechal unést Siegovou rozkošností a prostě to řekl. Nemyslím si, že by to bylo možné, ale...

„Tehdy...”

„Tehdy?”

„Ochráním Siega, i kdyby Nebeská pevnost měla padnout.”

Sylphy znovu sklopila oči, jen co ta slova zaslechla. A mdlým hlasem zamumlala „dobře”.

Část 3

A tak jsme se rozhodli vyrazit do Nebeské pevnosti.

Šli jsme ve formaci já, Sylphy, co držela Siega, Eris, Orsted a abych nezapomněl, Zanoba. Rozhodl jsem se s sebou jen tak pro jistotu vzít někoho, kdo dokáže Pergia snadno přesvědčit.

„...Vítejte. Prosím, pojďte za mnou.”

Sylvaril tváří v tvář tak velké rodině zareagovala stejně.

Nejprve upřímnou úctu vůči Zanobovi, Eris a Sylphy. Jen úctu navenek pro mě. Nepříjemný přístup k Orstedovi. Přesně jako vždycky.

„Takže tudy, prosím. Pán Pergius vás očekává.”

A tak jsme se obvyklou cestou vydali do Audienčního sálu. Nijak jsme si nepovídali. Sylphy, co držela v náručí Siega, šla vedle mě. Eris kráčela, jako kdyby ji chránila, s rukou na jílci meče. Zanoba, co si vyslechl situaci, vypadal mírně napjatěji než obvykle a kráčel za námi. A za ním šel Orsted, jehož tvář nebyla kvůli helmě vidět.

Prošli jsme dveřmi, které Zanoba kdysi pochválil, aniž bychom tuto sestavu nějak změnili. Bylo vidět, jak ze Sylphy a Siega vycházely bílé částice. Možná vycházely i ze mě. Pomyslel jsem si, že bylo trochu divné, že z Orsteda nic nevycházelo. On neměl Laplaceho faktor?

„...”

Sylvaril se na nás v tichosti podívala. Hladce nás vedla, aniž by omylem řekla něco konkrétního.

„Hele, Sylphy, je to jiné, než co jsme čekali.”

„......Jo.”

Sylvaril kráčela, aniž by se na nás ohlížela. Prošli jsme chodbou, kterou lemovala stylová výzdoba, a dostali jsme se až k okázalým dveřím. Když jsem se teď na ně podíval, pořád mi přišly vkusné. Bylo to proto, že jsem se porozhlédl po hradech po celém světě... Chápal jsem, proč Zanoba tehdy tuto pevnost tak chválil.

Sylvaril otevřela ty okázalé dveře.

„Prosím, pojďte.”

Po Sylvarilině vyzvání jsme vstoupili do audienčního sálu. Před námi se rozprostírala obvyklá scéna. Visel tam velký lustr jako nějaký velký strom. Závěsy s vykreslenými erby Lidské a Dračí rasy. 12 mužů a žen s maskami, co stáli po obou stranách rudého sametového koberce. A Dračí král se stříbrnými vlasy, co seděl na trůnu.

Nádhera a význam. Byla to scéna, kvůli které byste zapomněli na její božskost, než byste vůbec řekli švec. Ani kdybyste prohledali celý svět, takovou audienční síň byste nenašli.

A jako třešnička na dortu, Sylvaril, teď je to dokonalé...

...He, bylo tu o jednoho člověka navíc. Ach, vmísila se mezi ně Nanahoshi. O co se to pokoušela?

„Takže jsi přišel, Rudee.”

„Ano. Nechal jsem tě čekat, pane Pergie.”

Zůstal jsem stát, ale sklonil jsem hlavu. Sylphy, Eris a Zanoba padli na kolena, ale já jsem jen stál. Bylo by lepší, kdybych taky padl na kolena. Ale jelikož jsem byl Orstedův podřízený, neustále mě poučovali, jak bych se neměl moc sklánět.

A opravdu, Sylvaril to trochu urazilo, ale nezdálo se, že by to Pergiovi vadilo. Ale dneska vypadal nespokojeně.

„Nechal jsi mě čekat celkem dlouho.”

„...To proto, že se mi zrovna narodilo dítě.”

„Arumanfi mi to řekl. Proto jsem čekal. Kdyby to bylo z nějakého bláhového důvodu, netoleroval bych to.”

Co jiného čekat od tolerantního kavalíra. Ale když jsem uvážil, že vypadal nespokojeně. Celkem nervózně poklepával do opěrky trůnu.

„Ten výraz, tato příležitost. Zdá se, že víš, proč jsem tě sem předvolal.”

„Ano.”

„A vzhledem k těmto lidem ses odhodlal bez váhání bojovat v závislosti na tom, kterým směrem se konverzace stočí.”

„.....Ano.”

Pergius na Orsteda zahlížel s odporným výrazem na tváři. Orsted měl na hlavě černou helmu, takže mu nebylo vidět do tváře, ale pravděpodobně se tvářil naštvaně jako obvykle.

„Ale pane Pergie, je nutné bojovat?”

„Ho! Nutnost bojovat, co! Aha, proto mluvíš tak sebevědomě!”

„Kdo ví, ale není důvod bojovat... Sylphy.”

Řekl jsem Sylphy, aby vstala a ukázala dítě, co držela v náručí.

„Prosím, podívej se. Toto je moje čtvrté dítě.”

„...A co s tím?”

„Všechno. Copak jsi to předtím nezmínil? Pokud se Sylphy a mě narodí syn, abych ho sem přinesl.”

Pergius se zarazil. I to poklepávání prstem ustalo. Nezajímalo mě to, budu pokračovat.

„Dokonce i pan Orsted ho viděl, ale toto dítě není Laplace. Nicméně to nepřijmeš, dokud ho osobně nespatříš. Co se mě týče, přemýšlel jsem, jestli bude v pořádku ti ho ukázat nebo ne. Ale pro dobro našeho budoucího přátelství jsem usoudil, že bude lepší to tentokrát pominout.”

„...”

Pergius dál mlčel.

„Ale pokud se Orsted ve svém úsudku spletl a ukáže se, že toto dítě je Lpalace, pak...”

„...”

„Budu bojovat.”

Pergiovi zacukalo v obočí.

„Copak jsi nenavštěvoval různá místa kvůli boji s Laplacem od teď za 80 let?”

„Správně.”

„Takže budeš bojovat, abys Laplaceho ochránil?”

Když se to tak řekne, protivilo si to. Pokud toto dítě bylo Laplace, ochráním ho. Všechno to, co jsem do teď udělal, přijde naprosto vniveč.

„Až toto dítě dospěje a pokud vážně vyhlásí Lidské rase válku, tehdy... tehdy na sebe vezmu přípravy, jak se s tím vypořádat.”

„Máš v úmyslu to utnout v zárodku, co?”

„.....Ano.”

Pokud byl můj syn Laplace. Myslím, že jsem o tom moc nepřemýšlel navzdory tomu, že jsem si myslel, že to bylo velmi děsivé.

Laplace za 80 let vyhlásí válku. Z toho důvodu jsem jel do každé země a apeloval na ně, aby Orstedovo břímě bylo co možná nejlehčí.

Ale počkat. Co když tu válku dokážu zastavit. Co se stane, pokud obnovím Laplaceho vědomí a tu válku zastavím. To dítě se teprve narodilo a bylo spoustu příležitostí k přemlouvání. Takhle řečeno můžeme pro dobro budoucnosti začít s tréninkem. Pokud Laplaceho naučíme všechno a víc, mohli bychom ho považovat za Orstedova kolegu...

Ne. Orsted řekl toto: Laplace musí být zabit. Pravděpodobně to bylo proto, aby získal Dračí poklad. Což znamená, že Orsted si nakonec přijde pro život mého syna. A to znamená...

...Kruci, nejsou teď všechny dveře zamčené?

Ne, uklidni se. Měl bych být schopen vidět, co chci udělat, pokud jen o tom budu přemýšlet postupně.

„Vždycky budu stát při své rodině. Stal jsem se Orstedovým podřízeným, protože jedna osoba mé rodině ubližovala. Pokud i Orsted ublíží mé rodině, pak s ním budu bojovat.”

„I když příčinou toho bude tvůj syn?”

„...Mám v úmyslu jej řádně naučit, jak posoudit dobro a zlo. Děti jsou pořád malé, ale alespoň dokud se z nich nestanou dospělí... dokud jim nebude patnáct, ochráním je. Pokud poté nebude dbát na má slova... tehdy přijmu zodpovědnost a sám se s tím vypořádám.”

„Ho, vypořádáš se s tím, co. Jak přesně se s tím vypořádáš?”

„...Co možná nejvíc ho převychovám.”

Co možná nejvíc. Nebýt schopen vykonat povinnosti, i když to jsou děti. Ne...

„Neřekneš, že ho... zabiješ?”

„Bez ohledu na to, jaký život povede, pokud udělá chybu, chci mu dát šanci začít znovu.”

Takhle jsem to nemohl říct. Nechtěl jsem říct víc než tohle. Nechtěl jsem ani pomyslet na budoucnost, kdy by se Lucy, Lara a Arus postavili proti Orstedovi a Orsted je pak chladnokrevně zabil.

Ale bez ohledu na to, jak skvělý trénink mu poskytnu, pokud to nepůjde dobře, pak to nepůjde dobře. Člověk se nedá vychovat tak, jak ho chce druhý mít. Zvlášť když uvážím to, že ani já jsem nevyrostl, jak jsem čekal. I když to bylo dítě, bylo nemožné ho vychovat tak, jak to někdo druhý očekával.

A proto si myslím, že bych mu měl aspoň dát šanci. Bylo to o hledání kompromisu.

„Já vlastní dítě nemám. Proto toto smýšlení nedokážu pochopit. Je to, jako kdybys přemýšlel ve stylu: jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá,” řekl Pergius a zasmál se přitom.

„Ale abys ochránil svou manželku, stal se z tebe bláhový člověk, co zbrkle vyzval na souboj Orsteda. Je očividné, že to nedokážu pochopit. Nedokážu to pochopit, ale... chápu, že máš silnou víru.”

Pergius sestoupil ze svého trůnu a pomalu kráčel k nám.

A pak řekl.

Šokujícně krátký komentář.

„Nedokážu pochopit, k jakému nedorozumění jsi došel, ale už jsem věděl, že toto dítě není Laplace.”

Teprve po pěti sekundách jsem jeho slova pochopil.

„..................Ach, vážně?”

„Arumanfi je mým zrakem. Neměl bych si ho být schopen splést s Laplacem. Má jinou barvu očí. Dokonce ani magickou kapacitu nemá tak impresivní. A dokonce nemá ani tu otravnou kletbu... kletbu, co dokáže otřást nejvnitřnějšími hlubinami lidského srdce.”

To znamenalo, že už od porodu věděl, že moje dítě není Laplace, že?

„Jinými slovy tohle je trochu mimo mísu, ale to Arumanfi pronikl na soukromý porod?”

„Za to se omlouvám. Zdá se, že ho to nečekaně povolalo s nejhorším možným načasováním. Ačkoli kdyby se ukázalo, že je tvoje dítě Laplace, bylo by to to nejlepší načasování anebo pěkně tvrdá zkouška.”

Eeeeech. Pokud je to takhle, řekni to prosím předem. Co to jako? Eeeech.

„Ukaž mi ho.” Pergius se zastavil před Sylphy. A natáhl k ní obě ruce. „Taky mi ho dovol pochovat.”

„...”

Sylphy si Siega těsněji přivinula k tělu a byla ostražitá. Ale když jsem jí položil ruku na rameno, trochu o tom popřemýšlela a pak předala Siega Pergiovi.

Pergius si Siega něžně vzal do rukou. Svíral ho pevně a zároveň něžně, jako kdyby držel nějaké umělecké dílo. Sieg se dlouho a upřeně díval Pergiovi do tváře.

„Hmm... zelené vlasy a mírně zašpičatělé uši. Oči s mírným leskem, ale působí oddaným dojmem, pěkné dítě.”

„M-moc děkuju.”

Po tom poděkování Pergius přikývl a přitakal.

„Dobrá, tak mu dejme jméno Saladin.”

„...........Ech?”

Sylphy se na Pergia prázdně podívala.

„Kvůli čemu jste tak zmatení? Copak jste to dřív neslíbili? Že pokud se narodí syn, pojmenuju ho já.”

Slíbili jsme něco takového? No, myslím, že ano. No ano, zdánlivě si vzpomínám, že jen tak mimochodem řekl, abychom ho sem vzali.

„Ale to... toto dítě je...”

„Není třeba mi děkovat, přijměte to jako skromný dárek ode mě,” řekl Pergius svévolně, vrátil Siega Sylphy a otočil se na patě. Toto dítě jsme už více méně pojmenovali Sieghart, což bylo velmi pěkné jméno.

Co mám dělat? Teď to nemůžu odmítnout.

No, to nevadí. Sieghart Saladin Greyrat. To jméno neznělo nijak zle, přišlo mi to mocné. Když už jsme byli u jmen od Pergia, mělo by to být prestižní. Jo, nebylo to zlé. Myslel jsem si, že to nebylo špatné.

„Takže a teď k hlavnímu tématu,” řekl Pergius, zatímco se ztěžka posadil na trůn.

K hlavnímu tématu? Co bylo hlavní téma?

Ach, správně. Pergiova záležitost se netýkala mého dítěte, to to znamenalo. Vyvstalo něco jiného, a proto mě předvolal.

„Rudee Greyrate.”

Shlížel na mě s naprosto jiným, vážným pohledem než předtím. Copak? Co jsem provedl?

„Ty mizero, ty ses spojil s Atofe, co?”

Ach. To... Pergius a Atofe měli mezi sebou špatnou krev. Bylo by lepší, kdybych Pergia informoval, než jsem se za Atofe vydal...

„Navzdory válce proti Laplacemu jsi jen tak sám od sebe zašel nejdřív za ní... proč jsi nezašel za mnou?”

„Totiž... protože...”

„Ale to nevadí. Když jsem si teď vyslechl tvoji víru, mám z toho radost. Budu to ignorovat. Od začátku jsem měl v úmyslu proti Laplacemu bojovat sám.”

Nevadí to?

„A proto můžeš udělat jen jednu věc.”

Pergius trhl bradou a předstoupila před nás dívka. Dívka kolem 16 let s bílou maskou. Dívka, co zůstala mladá. Než jsme se nadáli, byla ještě mladší než dokonce já a Sylphy.

Nanahoshi Shizuka. Předstoupila před nás a sundala si masku, díky které se nonšalantně vmísila mezi 12 služebníků.

A řekla s pokornou tváří: „Dokončili jsme magický kruh k mé repatriaci.”

„Aha, konečně.”

Ta odpověď přišla zezadu od Orsteda. Když Nanahoshi spatřila Orsteda, pevně sevřela pěst před svou hrudí.

„Ano. Orstede. Konečně... ačkoli ještě pořád není dokonalý.”

„Takže jsi to dokázala.”

Orstedova slova byla vřelá. Byla to známá slova, ale z tohoto důvodu jí jenom Orsted poblahopřál z hloubi srdce.

„Ano... Ano!”

Nanahoshin hlas začínal být vzrušený. Vzhlédla a vzchopila se, tvář měla zkroucenou a užuž jí měly vytrysknout slzy. Dokonce i já měl pocit, že se rozbrečím.

Teleportační magický kruh k návratu domů. Ta věc, po které Nanahoshi toužila. Bylo to nějakých deset a něco let, co byla na tomto světě. Až do teď žila jen pro tento okamžik. Přehlížela svůj intenzivní stesk po domově a měla za cíl se jen vrátit domů.

Od konceptu k hypotéze a od zavržení k opětovnému konceptu. A pak aplikace technik do praxe, jen co dokončí teorii, a neustálé opakování experimentů. Už to bylo téměř pět let, co přišla za Pergiem ve svém honu po znalostech. Byla to dlouhá doba.

A tak to konečně dokončila.

„Rudee. Možná se ti to předvolání nelíbilo, když máš tolik práce, ne?”

„Ne.”

Takže mě zavolali kvůli Nanahoshi. Poslední dobou jsem měl opravdu na pilno, ale... nebylo na tom nic, co by se mi nelíbilo. Radši bych se omluvil, že jsem ti až do teď nemohl pomoct.

„Blahopřeju k dítěti.”

„Děkuju.”

„Tak nějak mě to překvapilo... řádně jsi věci promyslel...”

Řádně... co? Kdo ví. Týká se to mě, takže jsem si nemohl pomoct a myslel jsem si, že jsem se nedokázal dobrat závěru.

„Ke konečnému experimentu potřebujeme celkem dost magické moci. Určitě máš spoustu práce, ale prosím, propůjči mi svou moc,” řekla Nanahoshi a sklonila hlavu.

V těch očích byla síla. Závěrečný krok. S tváří, jako kdyby spatřila svůj cíl.

„Samozřejmě.”

„Možná to bude trvat měsíc nebo dva, nevadí ti to?”

„...Nevadí.”

Měsíc, co? Měl jsem motiv k odmítnutí, ale neměl jsem důvod odmítnout. Chtěl jsem říct, aby počkala, dokud neporazíme Gisua. Ale nechtěl jsem nahlas říct, že by byla nepříjemná.

„Moc děkuju,” řekla Nanahoshi a znovu se poklonila.

A pak se najednou podívala Sylphiným směrem. Sylphy se stále tvářila nervózně. Nanahoshi k ní přiběhla a něco jí zašeptala do ucha.

Sylphy se s úlekem zatřásla a podívala se na Nanahoshi, tvářila se překvapeně. Nanahoshi přikývla a Sylphy, co po mě vrhala pokoutné pohledy, také přikývla.

„Takže po tomhle se přesuňme k Magickému kruhu.”

Nevěděl jsem, o čem ty dvě spolu mluvily, ale tohle Nanahoshi prohlásila.

Slyšení bylo u konce.

Část 4

Poté jsem Pergia ještě jednou pozdravil a odešel jsem z audienčního sálu. Rozhodlo se, že půjdu do Nanahoshiny laboratoře, abych si vyslechl její složité vysvětlení.

„...”

Když jsme šli chodbou, někdo mě zezadu najednou chytil za lem oblečení. Byla to Sylphy. Sklápěla zrak jako vždycky a mdlým hlasem zamumlala „Rudi”. V tichosti jsem ostatním dal očima signál, aby šli dál.

Zastavil jsem se a ostatní odešli. Teď jsme tu byli jenom my dva, takže jsem se otočil a položil jsem jí ruku na rameno. Něžně jsem objal její štíhlé tělo a dával si pozor, abych Siega nezamáčkl.

„Rudi... promiň, za všechno. Začala jsem být mírně nervózní. Když jsem spatřila ty zelené vlasy, vybavila jsem si minulost a přemýšlela jsem, co od teď budu dělat. Myslela jsem si, že ostatní tomuto dítěti možná nepožehnají...”

„S tím se nedá nic dělat. Každý by začal být nervózní. Dokonce i já jsem mu zapomněl vymyslet jméno.”

„Jo... Kromě toho jsi poslední dobou neustále cestoval s Roxy a Eris, ne? A proto jsem si pomyslela, jestli tohle dítě budu muset chránit sama...”

„Toho není třeba!”

Když jsem to intenzivně popřel, Sylphy to na chvilku překvapilo, ale pak se zasmála a poddala se plachosti.

„Jo. Já vím. Věděla jsem to. Promiň.”

„Ach, ne, nemusíš se nijak omlouvat...”

„Jen jsem začala být trochu slabá.”

Sylphy něžně pohladila Siega po vlasech. Sieg už nějakou dobu spal. Kdypak asi usnul?

„Ale teď je to v pořádku. Jak jsem tě zrovna teď sledovala, z nějakého důvodu se mi ulevilo. Řekl jsi, že ho ve vší vážnosti ochráníš.”

Bylo na tom mém předešlém chování něco hodno úlevy? Přece jenom to bylo velkolepé neplodné úsilí. Prohlásil jsem, že hodlám dítě vytrénovat, i kdyby to bylo nemožné. Myslím si, že jsem byl jako hlupák, co jen tak polovičatě odpověděl... Sylphy se každopádně pročistila mysl.

„Ehm... paní Sylphiette.”

„Copak, pane Rudee?”

„Vážně je v pořádku se na mě naštvat, že jsem zapomněl pojmenovat naše dítě?”

„Eeech... ale já jsem nebyla vážně naštvaná... kdybych už měla něco zmínit, přemohla mě spíš nervozita a zoufalství,” řekla Sylphy, zatímco se škrábala za uchem.

Už se netvářila pochmurně. To, co říkala, mi příšerně drásalo srdce, ale alespoň to byla obvyklá Sylphy.

„...Ach, aha, bylo by lepší, kdybych se naštvala. Hmm, tak se naštvu příště. Přece jenom není dobře, když zapomeneš na mě a na naše dítě!”

„Rozumím.”

Bylo mi vyčiněno ve stylu „fuj!” Každopádně to vypadalo, že už je to v pořádku.

Práce a dítě. Bylo těžké to zvládat oboje zároveň. Pokud se situace trochu zklidní, až se vypořádáme s Gisuem, pak chci na děti dohlížet trochu déle.

„No, takže bychom měli jít. Taky musíš pomoct Nanahoshi.”

„Ach... když jsi to zmínila, co ti to nakonec řekla?”

„To je tajemství.”

Sylphy se stydlivě zasmála. Úsměv jsem jí oplatil, dohnali jsme ostatní a šli jsme s nimi. A já vedle Sylphy.
-------------------------------------------------


~ Další důkaz, jak Rudeus o věcech až moc přemýšlí a pak se sám o sobě vydá na pomyslný výjezd k zoufalství a podobně. ~

~ Nakonec ani jméno vymýšlet nemuseli, protože to za ně udělal Pergius. ~

<Předchozí>...<Následující>