Kapitola 242

Kapitola 242 – Nanahoshin osud

Část 1

Konečně nastal den Nanahoshina návratu. U teleportačního magického kruhu jsme byli jenom Pergius, jeho služebníci a já. Nanahoshi nechtěla, aby ji vyprovázel někdo jiný. Všechny už obešla a rozloučila se.

Naše formace byla stejná jako předtím. Já jsem byl zásobník many, Pergius byl ovladač. Nanahoshi stála uprostřed magického kruhu.

Stála tam čelem ke mně. Na sobě měla cestovní oděv a na zádech velký ruksak. V tom ruksaku měla zabaleno všechno, aby se vypořádala s jakoukoli myslitelnou situací. I když jsem řekl tohle, ani já, ani Nanahoshi neměla na původním světě zkušenosti s cestováním do zahraničí. Měla by potřebovat průkaz totožnosti a něco, co smění za hotovost; a také jsme nevěděli, jestli se tam budou dát použít věci jako magické krystaly nebo svitky. A tak jsme zhruba zabalili to, o čem jsme si mysleli, že bude na cestu potřebovat. Poté bude záležet na její moudrosti a odvaze, aby se přes to dostala.

„...”

Nanahoshi se na mě dívala a já se díval na ni. Nebylo třeba nic dalšího říkat. Včera jsme mluvili dost. Cokoli dalšího bylo zbytečné.

„Rudee! Přípravy jsou hotové!”

Po Pergiově signálu jsem položil ruce na teleportační zařízení. Všechno pokračovalo jako obvykle. Tento experiment jsme už trénovali mnohokrát. Ačkoli ne všechny pokusy byly úspěšné, identifikovali jsme všechny body neúspěchu a napravili to. V této chvíli jsme já a Pergius byli veteráni. No, i když jsem se nazýval veteránem, akorát jsem vléval manu.

„Všechno je připravené.”

„Nanahoshi, tak jdeme!”

Nanahoshi se otočila na Pergia a přikývla.

„Ano, pane Pergie, za všechno děkuju!”

„Formalit není třeba. Díky tobě jsem se naučil mnoho zajímavých věcí.”

To bylo celé rozloučení Pergia a Nanahoshi. Poté se znovu začali soustředit na to, co dělali. Nanahoshi se otočila tváří ke mně a Pergius dal znamení jednomu svému služebníkovi.

„Takže začněme.”

Po Pergiově signálu se teleportační zařízení spustilo. Všechno pokračovalo jako obvykle. Pergius a jeho služebníci položili ruce na magický kruh.

Jak jsem začal vlévat magickou moc, z okraje magického kruhu začalo matně sálat světlo.

Vysávalo mi to manu obrovským tempem, ale už jsem na to byl zvyklý. A pak v reakci na mou manu začal magický kruh jasně zářit. Nejprve modrá, pak zelená, pak bílá.

Zatímco z magického kruhu vycházelo obrovské množství světla, soustředil jsem se na řádné zásobení manou. Díky tomu, že jsme ten experiment tolikrát opakovali, jsem byl zvyklý na načasování, během kterého jsem musel poskytnout manu. Rovnoměrně, bez mrhání, ne příliš mnoho, ale ani příliš málo. Magický kruh začal jako obvykle vydávat černé světlo...

He?

Nemyslím si, že by se to dřív zbarvilo do černa. Tak nějak jsem z toho měl špatný pocit.

„Rudee!” zakřičel Pergius.

To černé světlo sílilo. Nevěděl jsem, jestli jsem měl pokračovat nebo přestat. Nebyl jsem člověk, co ten proces ovládal; nevěděl jsem, co mám dělat.

„Pane Pergie! Instrukce!”

„Potřebujeme víc moci—!”

Jak mi bylo řečeno, zvýšil jsem množství moci, co jsem vléval do magického kruhu. Nohy mi slábly; dokonce i zrak se mi zamlžoval z toho, jak jsem používal takové množství moci. A přesto ten magický kruh nejevil žádné známky změny. Ale měl jsem pocit, jako kdyby mi z paže něco přetékalo. Tohle bylo poprvé, co jsem to cítil.

Tohle bylo možná nebezpečné. Velmi nebezpečné; měl jsem moc utnout? Ale Pergius řekl, že potřebujeme víc magické moci, musel jsem mít důvěru—

Křup...!

Něco prasklo. A pak jako kdyby přívalová vlna zakopla, magický kruh pozbyl své světlo. Všechno ve zlomku vteřiny. Světlo normálně mizelo pomalu, ale tentokrát se to stalo v mžiku. Skoro jako kdyby to tu magii něco najednou vstřebalo.

„...”

Pořád jsme byli tady. Svícny v koutu místnosti stále vydávaly světlo. Ale místnost byla zahalená v tichu, jako kdyby někdo vypnul počítač.

A samozřejmě. Netřeba říkat. Nanahoshi byla stále tady. Stále stála uprostřed magického kruhu.

Všichni byli mimo. Já taky, služebníci vypadali, jako kdyby to nechápali; místnost prosytil pocit zmatku.

„...Co se stalo!” zakřičel Pergius. „Co jsi provedl, Rudee Greyrate!”

„He?”

Já?

„Proč přívod many v půli utnul!”

Utnul? Ale já jsem nic neuťal.

„Řádně jsem manu dodával.”

„Tak proč to...”

Přívod many to uťalo? Ale já jsem množství many nesnížil. Spíš jsem ho zvýšil. Tak nějak mi to přišlo jiné. Z rukou se mi neuvolňovala žádná mana? Ale pořád jsem cítil únavu z toho, jak jsem použil obrovské množství many.

„Pokud by přívod many ustal, magický kruh by měl pozbýt světlo.”

„To je pravda... rozhodně tam byla mana... ale tok se přerušil... jako kdyby ten magický kruh někdo kompromitoval...”

Při pohledu na magický kruh se zdálo, že jedna jeho část praskla. Byla tam někde chyba a zařízení zkratovalo? Ne, dejte mi pokoj. Nebylo to něco, co se mohlo najednou rozbít.

„Ugh...”

Pergius měl ruku na bradě, tvářil se zamyšleně. Nanahoshi slezla z magického kruhu.

„...”

Nanahoshi byla zticha.

V tichosti si sundala ruksak a odešla z místnosti, skoro jako kdyby byla ve snách. Když jsem se podíval na Pergia... Stále přemýšlel. Tak nějak se zdálo, že to otřáslo i jeho služebníky.

Co mám dělat... Chtěl jsem zjistit, proč to selhalo, ale... Ne, to nechám na Pergiovi. Šel jsem za Nanahoshi.

Část 2

Nanahoshi seděla na posteli ve svém pokoji. Hlavu a ramena měla svěšená. Takhle s hlavou skloněnou jsem neviděl, jak se tvářila. Podle jejího posedu mi přišlo, že to bylo něco mezi únavou a rezignací. A stejně jako já, alespoň trochu šoku z neúspěchu.

„...”

Byl čas na upřímnou konverzaci. Měl jsem nevyslovené podezření, že to selže. To proto, že to řeklo mé budoucí já. Řekl: „Stejně to nakonec selhalo.”

Ačkoli jsem nevěděl, jestli byl tohle konec. Nebo jestli přijde ještě něco. Nikdy jsem neslyšel podrobností selhání. Nebylo by to něco, co bych pochopil. Ani nevím, jestli experiment dopadl jinak.

Když o tom teď přemýšlím, měl jsem se zeptat na detaily, ale lítost mi nepomůže. Navíc mé budoucí já řeklo, že jsem ji nepodpořil. Nepodařilo se mi ji podpořit a pak Nanahoshi... Ačkoli mé budoucí já bylo vágní, nepochyboval jsem o tom, že dopadla žalostně. Jinými slovy to bylo teď.

Tady a teď byla Nanahoshi v depresi, musel jsem ji podpořit. Ale nevěděl jsem, jak zareagovat. Selhat může kdokoli, nemělo smysl se tím trápit. Bylo to... normální. Dokonce i mé budoucí já mělo říct něco takového. Ne, protože se z mého budoucího já stal tak zatvrzelý člověk, možná neřekl vůbec nic. Vlastně možná řekl něco strašného a odehnal od sebe Nanahoshi. Byl to celkem strašný člověk; možná dokonce řekl něco jako: „Pravděpodobně je stejně nemožné se vrátit, prostě se staň mojí ženou.” A zaútočil na ni.

...Rád bych znal příklad toho selhání. No, budu muset sám přemýšlet. Pokud byla moje správná odpověď chyba, vážně bych rád věděl, co se pokazilo, když jsem se Nanahoshi pokoušel utěšit.

Ehmm... Asi začnu jako obvykle. Když je v takovém stavu Sylphy, sednu si vedle ní. A pak jí položím ruku na rameno.

„Takhle jsi svedl ty tři?”

Nanahoshi zvedla hlavu a podívala se na mě mokrýma očima. ...jo, tohle bylo něco jako flirtování.

„Promiň.”

Vrátil jsem ruku, co jsem užuž chtěl položit Nanahoshi na rameno, zpět na své koleno.

„Ehm, Nanahoshi. Můžeme si promluvit?”

„He? Nemám čas.”

„No, ale i tak... v takovou chvíli být samotná... možná bude lepší si to vyříkat, i když to není snadné. I když to problém nevyřeší, můžeme na tom zapracovat pak. Důležitější je tě rozveselit.”

Zaujala mě ta kniha, co měla Nanahoshi otevřenou na kolenou. Na stránce bylo japonské písmo. [Hypotéza v závěrečné fázi selhala.] To tam bylo napsáno.

„Bylo dobře, že jsem předem slyšela, že selžu.” Jak to řekla, prstem přejela po svých poznámkách.

„Kdybych selhala, aniž bych o tom věděla, vinila bych z toho nějakou chybu v magickém kruhu.”

Nanahoshi vzhlédla. Nevypadala deprimovaně. Zdálo se, že jsem si špatně vyložil tu únavu a rezignaci, co jsem předtím viděl. Nanahoshi přece jenom uvážila možnost selhání. No, tak to možná mou podporu nepotřebuje. Ne, pořád bylo možné, že byla stále v depresi... Jak jsem přemýšlel, Nanahoshi se obrátila zpět ke svému zápisníku.

„Hej, pamatuješ si mou hypotézu?”

Hypotéza, hypotéza... Měl jsem pocit, že jsem o tom něco slyšel. Tak nějak jsem měl pocit, že to bylo nesmyslné. Moc dobře jsem si na to nevzpomínal.

„Promiň. Nevzpomínám si.”

„...”

Nanahoshi zase začaly vlhnout oči. Promiň.

„No, tak ti to nastíním...”

Nanahoshi začala se svým vysvětlováním. Tedy takhle řečeno to akorát začala číst ze svého zápisníku.

„Ze všeho nejdřív, k metastázové události, ke které došlo v kraji Fedoa (a co mě povolala) původně nemělo dojít.”

„Proč by došlo k něčemu, co se původně nemělo stát? Když jsem slyšela o tvém budoucím já, napadlo mě, že mě někdo z budoucnosti poslal do minulosti... ne, spíš že [mě sem umístil].”

„Protože do minulosti umístili člověka, co původně neměl existovat, historie se změnila. Rovnováha celkové magické moci světa se narušila, což způsobilo, že došlo k úpravě ve formě zmizení kraje Fedoa.”

Ach, vzpomínal jsem si, že jsem o tomhle slyšel. Ale v té době jsem měl na mysli něco jiného, takže jsem si na to moc nepamatoval. Byla to nesmyslná konverzace, ale... Začala mít víc energie, zdálo se, že se zotavovala z šoku. Ne, na takovou úvahu bylo příliš brzy. Jen ji to možná rozptýlilo. Pořád bych ji měl dělat společnost.

„Chápeš to?”

„Jo.”

Nanahoshi obrátila na další stránku svého zápisníku. Na této stránce byl nadpis Kdo a Proč.

„Od teď to je jádro věci. Někdo v budoucnosti pozměnil historii a já jsem výsledek. Dovol mi vysvětlit, proč je to kvůli [Budoucnosti]. K tomuto závěru jsem došla díky Orstedovi. Jeho poslali z [Minulosti] a provádí smyčky v [Přítomnosti]. V přítomnosti Orsted nemůže vlastně zasahovat a jeho smyčka je nejsilnější existence, dokud nevyhraje.”

Orsteda sem poslal jeho otec, první Dračí bůh. Dračí bůh první generace použil tajnou techniku, aby Orsteda poslal do časové smyčky pevně daného intervalu. Podle toho, co Orsted řekl, může z této smyčky uniknout jen tak, že porazí Hitogamiho. Až do teď toho nebyl schopen, ale dřív nebo později by měl uspět. Rozhodně byl dost silný.

„Myslím, že to, že nás to sem poslalo, má souvislost s bojem mezi Dračím bohem a Lidským bohem.”

„Pročpak?”

„Hned poté, co mě to sem přeneslo, jsem se jako první setkala s Orstedem. Potom jsem se setkala s tebou a velice jsem změnila Orstedův osud. Zasáhli jsme do Orstedovy smyčky.”

Orsted prováděl tu časovou smyčku, aby porazil Hitogamiho. Nevěděl jsem, co se stane, až vyhraje. Ale aby ho porazil, možná se musela nějak změnit minulost. Možná nás sem s Nanahoshi umístili jako nějaký strategický tah... Ale kdo to udělal? Byl to Orsted. Když prohraje, vrátí se zpět na začátek. Jinými slovy bylo možné, že nás sem přivedl budoucí Orsted.

„Ale nemůže to být Orsted. Ten toho není schopen.”

Jo. Protože Orsted nakonec vyhraje, i kdyby minulost nepozměnil.

I kdyby mohl Orsted pozměnit minulost, dávalo by větší smysl změnit události předtím než zasahovat do své smyčky. Jako třeba zabránit Laplacovi, aby se během druhé Velké války mezi lidmi a démony rozštěpil. Na druhou stranu tu byla možnost, že budoucí Orsted už do svých minulých smyček zasáhl... Neměl jsem ponětí.

„Ani pro Hitogamiho to není možné. Hitogami měl v této smyčce vyhrát... dokonce i Orsted to řekl.”

Orsted si nebyl vědom Gisuovy existence. A proto měl vyhrát o něco později. Bylo to naprosto nečekané, jako kdyby zakopl o malý kamínek. V této smyčce by bez nás Hitogami rozhodně vyhrál. A proto by Hitogami neměl žádný důvod měnit minulost.

„Tak kdo a kvůli čemu?”

„To je hlavní otázka. I když tohle je jenom hypotéza...”

Nanahoshi zlehka poklepala na jméno napsané v zápisníku. Tam bylo napsáno jméno [Shinohara Akihito]. A hned pod tím bylo napsáno [Kuroki Seiji], to bylo přeškrtnuté. A vedle toho bylo napsáno [Rudeus Greyrat].

„Včera jsi mi řekl, kdo jsi byl, vzpomínáš? V té chvíli jsme se Aki a já... Shinohara Akihito mě objímal a ty jsi odstrčil Kuroki Seijiho do bezpečí. Jinými slovy je nepravděpodobné, že ho to teleportovalo.”

„Ten den ten náklaďák přejel tři lidi. Z těch tří to dva transportovalo na toto místo. Ale toho zbývajícího člověka ne.”

„A tebe to sem přeneslo o desetiletí dřív než mě... Jinými slovy je pravděpodobné, že to ten den přeneslo tři lidi, do jiné doby.”

Ačkoli já jsem se reinkarnoval... No, to nebylo tak jiné.

„Je příliš velká náhoda, že to přeneslo tebe. A pak mě. Takže by dávalo smysl, kdyby to Shinoharu Akihita přeneslo do budoucnosti. A Shinohara Akihito se střetl s Orstedem. Tohle je poprvé, co k tomu v Orstedových smyčkách došlo. Budoucí Orsted se spřátelil s Shinoharou Akihitem a když si uvědomil, že nemůže Hitogamiho porazit... udělal tah, aby si zajistil vítězství.”

Takže někdo z budoucnosti pozměnil minulost...

„...A pak to vedlo ke zmizení kraje Fedoa? Ten chlápek Shinohara Akihito přišel s metodou, jak modifikovat minulost?”

„To není něco, co by mohl udělat sám. Ale stejně jako jsme se my střetli s mnoha lidmi tady, on se také střetl s různými lidmi. A takhle musel najít člověka, co měl moc pozměnit minulost...”

Miko. Na mysl mi najednou vytanulo toto slovo. Zanoba měl nadlidskou sílu. Miko v Milisu dokázala číst vzpomínky jen při pohledu do očí. Nebylo by nic divného, kdyby existoval miko s mocí pozměnit minulost.

„Zmínil se Orsted o někom takovém?”

„Ano. [Miko, co může převinout čas předmětu.]”

Převinout čas předmětu... he? To bylo trochu jiné, než co jsem si myslel. Ačkoli to nebylo to, co jsem čekal, moc té miko se nepochybně vztahovala k času.

„Ale ta miko má neuvěřitelně slabý osud a v důsledku toho rychle zemře...”

„A Shinohara Akihito tu miko zachránil.”

Všechno do sebe zapadalo. Shinohara Akihito se setkal s miko. Navíc se setkal s Orstedem a pravděpodobně vytvořil magický nástroj na zesílení schopností miko. Nanahoshi a Pergius vytvořili toto mocné teleportační zařízení. Cliff a Zanoba vytvořili magické brnění. Bylo to to samé. A pak s pomocí té schopnosti pozměnil minulost...

„...Ale jakou s tím má spojitost selhání teleportace?”

„To je ono.”

Nanahoshi obrátila na další stránku. A tam bylo nahoře napsáno: Moje budoucnost v případě, že se nemůžu vrátit domů.

„Zvážila jsem to. Hledala jsem Shinoharu Akihita a on hledal mě.”

„...Ach.”

„No, je to jenom hypotéza... Nejsem schopná se vrátit domů, protože se mám vrátit v budoucnu s Shinoharou Akihitem. Nebo se možná nemůžu vrátit, dokud nedojde k nějaké události. Nebo možná oboje.”

Jinými slovy to bylo tamto. Uspořádám si to.

V budoucnosti. Z nějakého důvodu to povolalo muže jménem Shinohara Akihito. Shinohara spolupracoval s Orstedem. Ale v takovém stavu bylo nemožné nad Hitogamim vyhrát. Když to prošetřil, zjistil, že příčina byla v minulosti. A proto zesílil moc miko a pozměnil minulost.

...Možná proto mě to sem povolalo. Proto Hitogami spatřil, že ho v budoucnu zabijí mí potomci. Takže ten neznámý člověk, co tam byl s Orstedem a mými potomky, byl Shinohara Akihito.

Ale byl v tom jeden problém. Neměl jak se vrátit na svůj původní svět. A tak si Shinohara Akihito znovu vypůjčil moc mika. Tentokrát povolal Nanahoshi, co umírala touhou vrátit se domů. A kvůli tomu vytvořila teleportační magický kruh. Ale tím to možná přehnal. Takže nakonec zmizel celý kraj Fedoa...

Jak jsem o tom přemýšlel, začínal jsem být na toho chlápka Shinoharu Akihita naštvaný. Pokud byla tato hypotéza správná, vyhladilo to celý kraj Fedoa, protože Shinohara Akihito byl sobecký. Ačkoli to byla jenom hypotéza.

Ne... Vážně jsem ho z toho nemohl vinit. Bylo možné, že Shinohara Akihito neměl žádnou jinou možnost; jedinou jeho možností možná bylo pozměnit minulost. Udělat něco takového bylo nebezpečné; možná se rozhodl pozměnit minulost, aby ochránil něco důležitého, i když ho to mohlo stát život. Když jsem přišel na tento svět, měl jsem víc důležitých věcí.

Moje manželky, moje děti, moje sestry. Abych je ochránil, stal jsem se Orstedovým podřízeným. Dopadlo to tak, že Orsted byl překvapivě dobrý člověk, ale tehdy jsem to nevěděl.

Byl jsem si jistý, že mi rozkáže dělat nelidské věci. A byl jsem si jistý, že bych ty rozkazy poslechl, abych ochránil svou rodinu. V tomhle ohledu jsme možná byli stejní. Jediným rozdílem bylo to, co jsme považovali za důležité.

„Aha... takže Nanahoshi. Za předpokladu, že je tvá hypotéza správná... co teď budeš dělat?”

„No... dokud neodehraju svou úlohu, nebudu se moct vrátit domů. Už jsem dokončila teleportační zařízení. Takže už nemám co dělat.”

Její úloha... Pokud bylo Nanahoshinou úlohou dokončit teleportační zařízení, přemýšlel jsem, co bylo mou úlohou. Vést Orsteda k vítězství? Nebo možná že mým účelem bylo zabít Gisua, když se všichni naši nepřátelé v jednu chvíli shromáždí... když jsem o tom přemýšlel, vypořádat se s Gisuem byla moje hlavní starost. Hitogami měl možná další kromě Gisua, co se skrývali.

„Ale nejsem schopná se vrátit. Takže tu musí být něco dalšího, co musím udělat.”

„Dobrá.”

„Když o tom přemýšlím, mým účelem tady musí být poslat v budoucnu Shinoharu Akihita zpět na náš původní svět.”

„Jo?”

„To je prostě ono, ne? Vytvořila jsem zařízení. Ale pokud nebude vědět, jak ho použít, nemůže se vrátit.”

No... Jo, i kdyby tu byla manová baterie jako já, bylo by obtížné to zařízení obsloužit. Zdálo se nepravděpodobné, že Pergius bude stále naživu. Ale takové uvažování, nebylo to příliš? Mělo by být v pořádku udělat něco jako manuál.

„Nebo možná [už jsem v budoucnosti].”

Ach, to by mohlo být problematické. Pokud dojde na časový paradox, možná nebude možné se vrátit. Pokud se teď Nanahoshi vrátí, budoucí Nanahoshi nebude existovat. Pokud to je budoucnost, co mění minulost, pak je budoucnost prioritou. A tak fungování magického zařízení možná bude neurčité.

„Ale možná pro mě bude nemožné přežít dalších 80 let. Rizikem je vždycky nemoc.”

Jak to Nanahoshi řekla, podívala se po čajovém šálku v rohu místnosti. Bylo snadné na to zapomenout, ale Nanahoshi už trpěla chronickou nemocí. AIDS paralelního světa. Momentálně potlačovala symptomy pravidelným pitím čaje z trávy sokasu. Ale nevěděla, kdy se nakazí další nemocí. Když uvážím 80 let do budoucna, její pravděpodobnost přežití se snižovala.

„A co tedy budeš dělat?”

„A proto...” začala Nanahoshi odpovídat.

Její řešení.

„Požádám Pergia, aby mi zastavil čas.”

Jeden z Pergiových služebníků, Sukeakoto Času. Dokázal zastavit čas každého, koho se dotkl. S touto mocí mohla Nanahoshi rozhodně přežít. Dlouho, ačkoli bylo nepravděpodobné, že to bude trvat celou dobu. Pergius nebude moct nechat Sukeakota zahálet, až Laplace ožije. Laplace ožije za 80 let, nejdříve za 50. A pokud se Orsted nemůže dostat k Hitogamimu, aniž by porazil Laplaceho, pak mu pan Shinohara pomůže... Nanahoshi se probere v pravou chvíli.

„Takže Rudee. Chci tě o něco požádat.”

„...Požádat?”

Copak to bylo?

„Musíš zařídit, že Shinohara Akihito nepřehlédne mou existenci. Tenhle zápisník nechám u tebe, aby ti to pomohlo zřídit další teleportační místa. A poté chci, abys světu ohlásil existenci teleportačních magických kruhů, i když to je tabu. A pomohl s jejich vývojem.”

„...Bude to nezbytné?”

„Co když je moje hypotéza nesprávná? Tím myslím, že by bylo divné, kdyby to takhle všechno sedělo. 80% toho by se dalo považovat za klamnou představu; není tu žádná jistota. Pokud je moje hypotéza špatná, tak se za 80 let budu moct řádně vrátit.”

Ta hypotéza mi přišla celkem spolehlivá. I kdyby to bylo mírně mimo, měl jsem pocit, že to bylo více méně správně. Ale to bylo celé. Nebylo to nezbytně správně. I kdyby to přeneslo i Shinoharu, neomezovalo se to jen na to. Důvod, proč se Nanahoshi nemohla vrátit, mohl vlastně být kvůli chybě v magickém kruhu. Ačkoli jsme si teď mysleli, že to bylo dokonalé, mohl by tam být nějaký těžko pochopitelný problém, který se nedal vyřešit bez průlomu.

„Samozřejmě mám v plánu několikrát do roka kontrolovat situaci; možná to dopadne jinak...”

Situace se může změnit. Ani její hypotéza nebyla nezbytně správná. A já jsem se ze všech sil chtěl Nanahoshi pomoct vrátit se domů. Také jsem k tomu měl důvod. Prošel jsem si peklem, abych napsal ten dopis, co jsem jí svěřil.

„Rozumím.”

Přikývl jsem.

Část 3

Poté jsme to zkusili znovu. Když jsme prohlédli magické zařízení, znovu jsme se pokusili poslat Nanahoshi domů. I když jsme to pečlivě prohlédli, nebyla tam nijaká konkrétní újma. Ale stejně to nešlo. Přívod many byl nedostatečný, jako kdyby tomu někdo bránil. Protože jsem věděl, že to nebyl problém na mé straně, tedy pokud Pergius nelhal, možná to byl vážně zásah z budoucnosti.

...Nebo by to mohlo být Hitogamiho zasahování.

A tak Nanahoshin návrat skončil neúspěšně. Ne, vážně bych neměl říkat, že to skončilo. Po tom selhání Pergius ohlásil, že uložil Nanahoshi do chronostázy.

Myslel jsi si, že Pergius bude možná namítat, ale pohotově to přijal. Nanahoshi ho požádala, aby jí půjčil Sukeakota Času, a když Pergius viděl její neutěšitelný výraz, po chvíli zamumlal „aha” a svolil k tomu. Možná o tom předem diskutovali. Ohledně toho, co se stane, když to selže.

„Takže Rudee. Pane Pergie, předem děkuju za všechno, co se od teď stane.”

To bylo to poslední, co Nanahoshi řekla, než zmizela ve svém pokoji.

Od této chvíle se vzbudí, jen když bude magie Sukeakota Času přerušena. Zhruba jednou za měsíc. Když jsem pomyslel na to, že za posledních pár let jsem se Nanahoshi v podstatě odcizil, necítil jsem se osaměle. Bylo to, skoro jako kdyby šla někam hodně daleko. Necítil jsem se nijak zvlášť osaměle, ale v hrudi mi vířily jiné emoce. Copak to asi bylo? Každopádně jsem se necítil moc svěže.

„Rudee Greyrate.”

Zatímco jsem se snažil si ty pocity urovnat, chtěl jsem užuž odejít z Nebeské pevnosti, když na mě Pergius zavolal.

„Nenávidím slovo 'osud'.”

„.....Ani já ho nemám v oblibě.”

To bylo trochu náhlé. Nevěděl jsem, proč jsme teď vedli takovou konverzaci, ale souhlasil jsem. Nelíbila se mi představa, že tančím, jak si někdo píská.

„Ta představa, že budoucnost určuje minulost, je směšná. Něco takového nepřijmu.”

Zdálo se, že Pergius tu představu vážně nenáviděl. A díval se směrem k místnosti, kde Nanahoshi zmizela.

„Celá ta představa zesměšňuje minulost a znevažuje přítomnost. Nepřijmu to.”

„I když to říkáš tak jasně, stejně jsi Nanahoshi pohotově půjčil svého služebníka.”

„Pfft.”

Pergius si odfrkl. A pak na mě upřel svůj upřený pohled.

„Mám za to, že ten magický kruh byl nedokonalý.”

„...”

„Zdá se, že Nanahoshi to už vzdala, ale já to nevzdám. Zatímco bude spát, dokončím ten magický kruh. Přísahám na svůj titul Dračího krále.”

Zdálo se, že to Pergia motivovalo. Ačkoli jeho oči vyhlížely trochu temně, zdálo se, že v nich plál oheň.

„Ale bohužel se nevyrovnám tvé celkové magické moci. Rudee Greyrate. Půjč mi svou moc.”

„....To mi nevadí. Ale pane Pergie, proč bys kvůli Nanahoshi zacházel tak daleko?”

Jak jsem to řekl, Pergiův výraz se najednou zklidnil. Hádal jsem, že to sám nevěděl. A akorát se díval do budoucnosti. A jako kdyby ho najednou něco napadlo, pozvedl obočí.

„Pro minulost je toto budoucnost. Zrovna teď to byla minulost. A teď je budoucnost. Věřím, že moje učenka udělala bláhovou chybu, a chci ji napravit. Do Laplacova vzkříšení to je jen kratochvíle.”

Bláhová chyba? Pergiovi se Nanahoshino chování mohlo zdát jako chování dítěte, co trucuje v posteli. I kdyby to teď bylo zbytečné, v budoucnu se možná něco změní. Bylo to toužebné smýšlení.

„...Rozumím. Budu spolupracovat.”

„Máš můj dík.”

„To nic.”

Byla to příjemná výměna a já si nemohl pomoct a trochu jsem se zasmál. Nanahoshi se možná za mého života nevrátí. Ale pokud se z nějakého důvodu nebude moct vrátit, byli tu lidé, kterým na ní záleželo. Z toho vědomí jsem měl tak nějak radost.

Část 4

A přesně takhle šla Nanahoshi spát. Až do budoucnosti. Cítil jsem se svěže, má dřívější pochmurnost vyprchala. Zůstal podivný pocit. Možná se Nanahoshi dokonce i beze mě dokáže v budoucnosti vrátit.

Jelikož se mé budoucí já tvářilo smutně, možná si nevyslechl její hypotézu a když ho kontaktoval Pergius, předpokládal, že spáchala sebevraždu. No, ať už to bylo jakkoli, to byla jedna věc hotová. Pergius bude pokračovat ve výzkumu, ačkoli i Nanahoshi možná v budoucnu něco udělá... No, co se stalo, stalo se. Je na čase se pohnout dál.

Nanahoshi byla schopná myslet sama za sebe a vybrat si svou vlastní cestu. Také jsem měl věci, co jsem musel udělat. Dobrá.

Další položka na seznamu byl Bůh meče Gull Farion. Půjdu s Eris a dvěma dalšími. Prostota je nejlepší. Ačkoli jsem byl trochu nervózní, že půjdu bez zálohy, slyšel jsem, že ve Svaté zemi mečů nebylo tolik chytrých lidí. Bylo tam plno lidí, co diskutovali svými pěstmi.

Ale předtím jsem musel podat hlášení Orstedovi. Ohledně Nanahoshina rozhodnutí. Ačkoli už její hypotézu možná slyšel... Nicméně jsem musel nahlásit výsledek.

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, mířil jsem pěšky do Orstedovy kanceláře.

„Ach, předsedo Rudee! Dobrý den!”

Když jsem vstoupil na recepci, recepční se uklonila. Byla ale energická.

„Prezident na vás čeká vzadu.”

„Dobře.”

Jak jsem odpovídal, vstoupil jsem do prezidentovy kanceláře. Zavřel jsem za sebou dveře, zaujal jsem postoj s nohama na šířku ramen a rukama za zády. Jako obvykle jsem se Orstedovi, co seděl za stolem, uklonil.

„Mám hlášení.”

„....Vyslechněme si ho.”

„Nanahoshin návrat neuspěl. Věří, že příčina toho je v budoucnosti; Pergius ji půjčil Sukeakota Času, aby do té doby spala.”

„Aha.”

Orsted si pomalu sundal helmu. Pak si položil ruku na spánek a dlouze si povzdechl.

„Co řekl Pergius?”

„Věří, že selhání bylo způsobeno poruchou v magickém kruhu. Vylepší ten magický kruh, aby se Nanahoshi vrátila...”

„Opravdu?”

„A řekl, že budoucnost nemůže určovat minulost.”

„Správně. To zní jako něco, co by Pergius řekl.”

Orstedův hlas zněl kvůli emocím tak nějak víc zastřeně než obvykle. Ne, jeho hlas byl vyrovnaný jako vždy a tvářil se kysele.

„Slyšel jsi o Nanahoshině záležitosti. Co budeš dělat?”

„Prozatím budu tu záležitost postupně zvažovat. Myslím, že bych měl vyrazit za Bohem meče Gullem Farionem. Jako obvykle bych rád požádal o detaily.”

„Aha... Už jsem shrnul informace ohledně Gulla Fariona.”

Orsted ze zásuvky vytáhl štos papírů. Tentokrát jsme měli dobrou přípravu. Bude stačit si jen promluvit, ale tohle bylo taky dobře. Nemělo by shromažďování takových dokumentů být moje úloha? Ne, na to bylo příliš pozdě.

„S díky to přijmu.”

„Všechno je zapsáno v tomto dokumentu. Vyhni se boji s Gullem Farionem.”

„Ano.”

„A pak... hmm?”

Orsted najednou přesunul pohled. Pokoušelo mě to se také podívat. A tam byly kameny seřazené v řadě. Ačkoli to vypadalo jako náhrobky, byly to komunikační litografy, co jsem nainstaloval na různých místech. Na spodku každého litografu bylo napsané jméno lokace. Asurské království, Milis, Království Dračího krále, Magický kontinent, celkem jich tu přibylo. Nepodobalo se to kanceláři prezidenta, spíš místnosti sluhy.

Orsted mířil pohledem na určité místo. Z jednoho litografu sálalo bledé světlo. Byl to ten, co byl v Atofině pevnosti. Dopis byl stručný.

[Polapili jsme Kishiriku Kishiris.]
-------------------------------------------------


~ Snažila jsem se to přeložit co možná nejpřesněji a aby se to dalo snadno pochopit. No, ale jakmile se začne mluvit o časovém paradoxu, tak je to vždycky zamotané. Takže pokud máte pocit, že tomu nerozumíte, to nic. Můžete kouknout na filmy Návrat do budoucnosti, jde tam o stejnou věc ^_^ ~


~ Příští kapitola o Kishirice. A zároveň to bude poslední kapitola ve 22. knize. Blíží se konec!!! ~

<Předchozí>...<Následující>