Kapitola 243

Kapitola 243 – Druhé

Část 1

Pevnost Necros, co se nacházela v kraji Gaslow na Magickém kontinentu. Hluboko v té nejnedobytnější pevnosti na Magickém kontinentu v kobce, co se používala jen zřídka. Tam byl vězeň.

„Grrrrrrrr...”

Tento vězeň měl kolem rukou okovy, kolem nohou řetězy s koulemi a měl na sobě modrobílé pruhované pyžamo. Byl to žalostný pohled.

„Grrrrrrrr...”

Ten zvuk, co se ozýval vězením, pocházel z hloubek vězňova břicha. Dalo by se říct, že tento nespokojený zvuk byl důkazem toho, že vězeň tuto svou nynější situaci nepovažoval za příjemnou. Nebo měl vězeň prostě hlad.

„Ven!”

Najednou se dveře od vězení otevřely a dovnitř vešli dva znepokojiví muži zcela odění v černočerném brnění. Přiměli vězně se postavit a vzali ho z vězení ven. Jak ho táhli ven, řetězy a koule řinčely. A přesto si vězeň těch řetězů a koule nevšímal, evidentně měl překvapivou sílu.

Pod vedením černých rytířů zločinec vyšel z vězení. Prošli dlouhou chodbou a pak nahoru po schodech a vězeň dorazil do audienční síně.

„Honem!”

Vězně strčili do zad, jako kdyby měl přijmout rozsudek, a vězeň se potácel na kruhovém prostranství obklopeném fialovými svícny. Když vězeň zvedl hlavu, spatřil trůn— byl to trůn, na kterém vězeň jako Démonický král kdysi seděl.

„Atofe...”

Ta žena, Démonický král, na sobě měla černočerné brnění. Jakmile ji vězeň spatřil, tvář mu zrudla hněvem.

„...Co má tohle znamenat?!” zakřičel vězeň až z břicha.

Možná to bylo tím, že v žaludku nic neměla, ale její hlas měl silnou ozvěnu.

„Pche, následuji toho, kdo je silnější než já! Stejně jako s Laplacem, to je celé!”

V reakci na to ten nejobávanější Démonický král na Magickém kontinentu zahlížel na zločince, skoro ho to podráždilo.

„Jak zoufalé, Necros by se obracel v hrobě!”

„Otec řekl, že mám žít, jak se mi zachce!”

„To je prostě proto, že neposloucháš, co ti kdo říká! Prostě to vzdal, protože stejně dokážeš žít akorát sobecky!”

„Nejsem hlupačka!” zařval Démonický král.

Ale zločince její hněv nezajímal, jenom se ušklíbal s odměřenou tváří.

„Ale jsi. Vždycky jsi byla obrovská hlupačka a dokonce to víš. Víš, že se zakousneš do návnady před očima, aniž bys myslela na cokoli jiného.”

„To ne! Kalman řekl, že jsem chytrá! Řekl, že mám dobrou paměť!”

„Ach, ale Atofe...” Zločinec něco prohlásil. Řekl Démonickému králi slova, co se neměla říct. „To nebylo nic než lichotky.”

Démonický král vypěnil. Byl tak naštvaná, až se jí z toho zvedly vlasy. Okolní černí rytíři se k ní přitiskli, ale ona je svižně odhodila. Ale černí rytíři se nevzdali, seskupili se a zastavili Démonického krále. Ta rozhazovala rukama, zatímco prohlašovala něco o vězni a rozsudku smrti.

„Ty mrcho! Chcípni! Zabiju tě! Znovu chcípni!”

„He, he! Pokud tě to tak štve, zkus se naučit aritmetiku nebo tak něco.”

„Ugaaaaaa!”

Zločinec dál provokoval Démonického krále, co sebral veškerou svou sílu a odstrčil černé rytíře.

„Paní Kishiriko, prosím, přestaňte s tím! Prosím, už paní Atofe neprovokujte!”

„Zmlkni! Má maličkost vás následovala, protože jste nám řekli, že nám dáte něco dobrého k jídlu a dostalo se nám akorát chabého zacházení! Má maličkost se nebude cítit o nic lépe, dokud neřekneme aspoň tohle!”

Ano, zločinec padl do pasti, oklamali ho. Nalákali ji na slova: „Slečno, dáme ti něco dobrého, tak pojď na chvilku s námi.” Byli to muži, co si svlékli své charakteristické černé brnění a Kishirika padla do pasti. Ano, přímo před očima se jí míhala návnada a ona je následovala, aniž by o něčem přemýšlela a padla do pasti! A pak slib nesplnili; zločinec nedostal vůbec nic dobrého.

„A hlavně má Maličkost ještě neslyšela, proč jste nás zajali! Co jsme provedli?! Má maličkost neudělala žádný... žádný... zločin nebo tak něco?”

Pak zločinec začal protáčet rukama a mnout si je. Na mysl ji tanulo až příliš mnoho zločinů. Jak o tom přemýšlela, měla klamnou představu, že vlastně nedělala nic jiného než špatné věci. Že měla ruce pošpiněné křivdami. Bylo přirozené, že na ni byl někdo naštvaný.

Ale Démonický král prohlásil: „Pche! Neudělala jsi nic špatného!”

Její hněv jen za pár sekund pominul. Atofe věděla, že nemělo smysl se rozčilovat na tohoto konkrétního zločince.

„Tak kvůli čemu?! Dokonce ani ty nejsi tak nevraživá, abys moji maličkost uvěznila kvůli ničemu! Když něco takového provedeš, většinou se mýlíš anebo tě někdo oklamal...”

Pak si zločinec něco uvědomil.

„To musí být ono! Zase tě někdo oklamal!”

„Mýlíš se! Nikdo mě neoklamal!”

„Všichni oklamaní mluví takhle! Velmi dobře! Všechno o tom Mé Maličkosti řekni! Pořád je ještě čas, než to nepůjde napravit, a má maličkost ti pomůže. Takže nesundáš tyhle okovy...?”

Zločinec předložila své okovy. Démonický král se v reakci na to otočil k blednoucímu dni v budoucnu.

„Ke klamu dochází prostřednictvím konverzace, ale my jsme nekonverzovali. Bojovali jsme – bojovali jsme spolu. Po bitvě jsem uznala porážku.”

„Lžeš! Jako kdyby někdo jako ty, co tak moc nenávidí prohru, otevřeně uznal porážku!”

„Ten muž, se kterým jsem prohrála a kterého uznávám... je on!” ukázala Démonický král.

A tam... byl mág v šedé róbě a se zlým výrazem na tváři. Byla to chlípná tvář, která působila dojmem, že měl 3 ženy, co mu sloužily. Nebo jinak to byl pravděpodobně také muž, co se jen usmíval ze všech svých sil.

„T-ty jsi... Rubens!”

„Blízko, ale ne úplně.”

„N-no ano, s tím množstvím many, co máš, dokonce i Atofe by mohla...”

Zločince přemohla hrůza. V minulosti se s tímto mágem střetla jen dvakrát. Při prvním setkání se vysmívala jeho nechutnému množství many a podruhé se smála té magické moci, co dokázala odrazit Démonického krále. Potřetí nebylo nic k smíchu. Nemohla se smát muži, kdo přiměl Atofe se podrobit a kdo ji polapil.

„He he...” Mág se zasmál, zatímco si ji v tichosti prohlížel. „Pravdou je, že ti chci něco dát, víš...”

„C-C-C-Co to je, rekviem?”

„He he he, něco mnohem lepšího.”

Mág byl radostí bez sebe a jasně se usmál.

„M-m-má maličkost se nenechá oklamat! Lidé jsou vždycky takoví! Snaží se moji maličkost oklamat pomocí sladkých slov!”

Zločinec se vzpíral, ale nebylo jak uniknout. Hlas se jí třásl a držela se za slabiny, co měly co nevidět pozbýt kontrolu, a přitom nervózně hledala úkryt.

„Uvidíme, jestli to stále řekneš, když spatříš tohle.”

Mág spustil brašnu, co měl na zádech, a strčil dovnitř ruku. Co vytáhl, byla černá truhla.

„Eek...!”

Ze zločincova krku unikl malý výkřik. Hluboká černá truhla! Stačilo si jen představit, co mohlo v té černé truhle být, a zločince jímal strach. Co by kruci mohlo uvnitř být? Bez ohledu na to, co to bylo, byla to hluboká černá truhla. Nebylo pochyb o tom, že uvnitř bylo něco nepochopitelně hrozného! Protože to bylo černé!

„Jakmile si tohle vezmeš, budeš chtít udělat všechno, co ti řeknu.”

„Co-cože...?!”

Otevřel truhlu. Uvnitř byly prstence velikosti pěsti, na těsno naskládané. Ty prstence byly žluté a bylo na nich přitisknuté něco bílého jako plíseň. Tento podivný pohled, nebezpečná barva a sladké aroma, co se z nich linula, způsobilo, že zločinci vstaly vlasy na hlavě.

„C-co to je zač...? Co s tím hodláš udělat...?!”

„He he, tohle je... víš... na tohle.”

Mág rukou vybral jeden prstenec a přiblížil ho Kishirice k ústům. Zároveň s tím dva černí rytíři popadli zločince, aby se nemohla ani pohnout.

„Řekni 'aa'.”

„P-p... Př... Přestaaaň!!!”

– Rudeovo hledisko –

Kishirika Kishiris, Velká císařovna Démonické říše, brečela, zatímco jedla donuty, co jsem přinesl.

„Na tomto světě existovalo něco tak úžasného, takový div...!”

Byly to donuty vyrobené z vajec a cukru z Království svatého Milise. Výrobce: Aisha Greyratová. Před nějakou dobou se od Nanahoshi doslechla, že existovalo takové jídlo, a sama se naučila, jak je připravit. Naše jídla doma se připravovala se spoustou oleje, takže sehnat suroviny bylo snadné.

„Má maličkost neví, co říct...! Možná jsme se narodili, abychom narazili na tuto chuť...!”

Když Kishirika dorazila do audienční síně, vypadala, jako že je ve špatné náladě. Ale teď to vypadalo, že už ji to dávno přešlo. To musela být magie donutů.

Když jsme donuty doma ochutnávali, Roxy taky vyzkoušela a výsledek byl výjimečný. Nejsem si jistý, jestli jsem Roxy kdy viděl tak šťastnou.

Alespoň já jsem na její tváři nedokázal vykouzlit tak šťastný výraz. Ne, to já jsem zajel do Milisu, abych doplnil zásoby. A proto se dalo říct, že to já jsem byl příčinou toho šťastného výrazu. Tcháne, tchyně, dělám Roxy velmi šťastnou. S donuty, co připravila Aisha.

Nicméně donuty měly magickou moc učinit démony bezmocnými.

„Ach...”

Ale ta magie byla omezená, neboť to fungovalo systémem počtu aktivací. Kishirika snědla 12 donutů a tvářila se žalostně.

„To už víc není...?”

„Není.”

„...Pokud bys mé maličkosti dal druhou várku, splnili bychom ti jakoukoli tužbu.”

„To jsou slova, co jsem chtěl slyšet,” promluvil jsem s úsměvem a Kishirika se zatvářila, jako kdyby jí něco došlo. A pevně si objala tělo.

„Kh... Takže ti jde o naše tělo... Bez ohledu na to, kolika lahodnými věcmi nás nakrmíš, toto tělo patří Badimu... Ale moci sníst takovou lahodu... Kh!”

„Prozatím jsem abstinent, takže to pominu.”

„Aha... Snášet to nedělá tělu zázraky, víš?”

„I kdybych to nebyl schopen snést, požádám své manželky.”

„Manželky? Aach, aha. Už jsi ženatý. Můj ty světe, lidé rostou tak rychle...”

Takže teď co se týče aktuální záležitosti. Dneska jsem sem přišel, abych se jen zeptal na tohle. Jelikož Kishirika odmění každého, kdo jí dá jídlo, obzvláště jsem se snažil a nechal připravit donuty.

„Pro začátek si přeji, abys svou mocí našla muže jménem Gisu.”

„Ho, Gisu...”

„Ano, jeho popis je—” řekl jsem Kishirice Gisuův podrobný popis a jeho zdánlivě skutečné jméno, co napsal v dopise.

„Hrmm, mám pocit, že jsem o tomhle chlápkovi někde slyšela... Chviličku.”

Kishirika se stále špinavou pusou začala pohybovat očima kolem dokola. Její oči se měnily jako rachotící automat na mince a najednou se v jedné chvíli zastavily. A tam byly jedny z Kishiričiných magických očí, Jasnovidnost. Prozkoumala jimi vzduch a se zamračením se začala na něco dívat.

„Ho... Hm... To... Ach, vypadá dobře...” mumlala Kishirika, zatímco bloumala pohledem. A po určité chvíli se znovu najednou zastavila. „Našla jsem ho.”

Nebyla to ani chvilička.

„Království Bihaeril, na východním výběžku severních zemí. Mluví s někým v lese... Můj ty světě, taková zlovolná tvář...”

Kishirika se ještě víc naklonila vpřed, zatímco se smála „ihihi”.

„Takže teď mluví s... Hm?” Kishiričin výraz okamžitě potemněl. „Už nic nevidím.”

Kishirika se zatvářila vážně, byla to naprostá změna od stavu předtím a zavřela oči. Otočila tvář k nebi, zatímco měla stále zavřené oči, jako kdyby je nechávala odpočinout.

„Tento pocit... To musí být ono. Ten, proti kterému momentálně bojuješ, je Hitogami... že?”

V naprostém kontrastu se svým obvyklým já působila tichým dojmem, skoro jako kdyby to byl jiný člověk.

„Správně.”

„Bojovat s Hitogamim jinými slovy znamená, že jsi následovník Dračího boha, že?”

„...Správně.”

„Hrrmmm...”

Kishirika si založila ruce na hrudi a zaťala čelist. Byla to nucená hloubavá póza. Za několik sekund znovu vzhlédla k obloze, jako kdyby zírala na měsíc. Ačkoli bylo momentálně poledne, bylo pěkné počasí; plynuly tu jenom obláčky.

„A Atofe, ty následuješ tohoto muže?”

„Jo.”

„Tak... to je možná božská vůle.”

Po té obvyklé hravé atmosféře tam nezbyla ani stopa, byla skoro jako mudrc. Jakpak k tomu asi došlo? To jí donuty skončily na špatném místě...?

„Paní Kishiriko, ty víš o Hitogamim?”

„No ano. Má maličkost s ním má historii... Upřímně jsme si mysleli, že to spojení je už pryč.”

„Říkáš historii?”

„Není to nic moc. Před pouhými 4.200 Hitogami využil Mou maličkost – nás i Badiho, protože chtěl zabít Laplace.”

Před 4.200 lety...? Ach, zhruba v Druhé válce mezi lidmi a démony.

„Pokud si to dobře vybavuji, bojovali spolu Bojovný bůh a Dračí bůh.”

„No ano. Badi oděl brnění Bojovného boha, aby mě ochránil, a bojoval s Laplacem, Démonickým dračím králem.”

„He... Jeho výsost Badigadi?”

Předpokládám, že ta pravda, co zrovna vyšla najevo, by se dala nazývat šokující. Takže muž za Bojovným bohem byl Badigadi...? Orsted mi nikdy nic takového neřekl.

„Brnění Bojového boha se v té staré historce ztratilo... Ale pokud se objeví Badigadi, radši si dávej pozor. Dokonce i teď se jedna jeho část cítí Hitogamimu zavázána. Možná se přidá k nepříteli.”

„...Rozumím.”

Nebylo to tak, že bych chtěl bojovat s tím veselým Démonickým králem. Ale že by se mohl stát nepřítelem, je něco, co musím mít na paměti... Kdyby to šlo, chci, aby už na tento svůj dluh dávno zapomněl a stal se mým spojencem.

„No, jelikož jsi člověk, co si z Atofe udělal spojence, věříme, že bys měl být schopen se s nynějším Badim vypořádat. Ale pokud budeš mít na výběr, nezabíjej ho.”

Badigadi byl Atofin mladší bratr a Kishiričin snoubenec. Byla to rodina. Démoni měli možná velké srdce, ale pochybuji, že by jen tak seděli a byli zticha, kdyby jim zabili někoho z rodiny. A to bez ohledu na okolnosti.

„Velmi dobře. Hlavně si upřímně nemyslím, že bych ho mohl tak snadno zabít.”

„No ano. Houževnatost je kladná stránka nesmrtelných démonů, že?” řekla Kishirika a podívala se po Atofe.

Atofe se tvářila sebevědomě, ale myslím, že to pravděpodobně nebyl kompliment.

„A taky... pojď trochu blíž,” pokynula mi Kishirika.

Nalákalo mě to a přiblížil jsem se. Měla ruku blízko úst, takže to s největší pravděpodobností bylo tajemství.

„Pojď s tváří trochu blíž.”

„Copak—”

„Tady, střík.”

Kishirika mi najednou bodla prsty do levého oka a já pocítil ostrou bolest.

„Gighaaaaa!!”

Instinktivně jsem se snažil uprchnout vzad, ale Kishirika mě popadla za vlasy, a tak jsem nemohl. Měl jsem na sobě Magické brnění MK-2, tak proč jsem nedokázal uniknout?! To bolí, to bolí! Ach, vlastně pravděpodobně bylo nejlepší... od tohoto neutíkat.

„Och? Zklidnil ses.”

Přijal jsem Kishiričino počínání. Bolelo to a měl jsem z toho strašný bolehlav. Pochopil jsem, co dělala, když mi najednou strčila prsty do oka a prohmatávala to tam. Bylo to přece jenom podruhé.

„Konec.”

Nakonec Kishirika vytáhla prsty. V oku mi pořád přetrvával pocit bolesti a taky pocit slepoty. Ale velmi dobře jsem chápal, že jsem o zrak nepřišel.

„Má maličkost má osobní pravidlo, a to jeden dar výměnou za něco lahodného.”

„...”

„Toto oko je druhé.”

Klečel jsem před Kishirikou na jednom koleni a držel jsem si oko, co mě bolelo.

„Má maličkost nemá v této bitvě žádné starosti, ale máme s Hitogamim jen mírnou historii. Toto je zdarma a dárek na rozloučenou.”

Stáhl jsem ruku a vize se mi zdvojila, jako kdyby mi jedno oko zůstalo v dlani ruky; viděl jsem naprosto jinou scenérii. Bolela mě z toho hlava.

„Jasnovidnost. Oko pro vidění vzdáleného, ale jsme si jisté, že k tomu najdeš využití.”

Jasnovidnost, co? Svižně jsem zavřel pravé oko a svolal manu do levého oka. Upravil jsem manu přesně tak, jako když jsem používal Oko předpovídání, a pokusil jsem se vidět do daleka. Z audienční síně jsem přehlížel vchod do pevnosti Necros. A tam si černý rytíř sundal helmu a škrábal se na hlavě.

Posunul jsem zrak ještě víc. Když jsem svolal manu, zorným polem mi proběhlo nebe. Jako kamera, co se donekonečna zaostřovala. Vytrvale jsem stoupal. Viděl jsem kráter a v tom kráteru bylo město, ale neviděl jsem ho celé.

Vlil jsem ještě víc many, abych viděl ještě dál, ale zastavil jsem se na hoře.

Viděl jsem drobné detaily horských kamenů a Velkou královskou pozemní želvu, co zívala, ale to bylo celé. Když byla v cestě překážka, pohled mi to tam zarazilo. Ustal jsem ve vlévání many a můj pohled se vrátil do původního místa.

Umělo to jedině a prostě koukat do daleka. Nemohl jsem říct, že by bylo snadné to použít. Dokonce ani jako lichotku. Ale v žádném případě to nebylo špatné.

„Má maličkost si je jistá, že tvé nynější já si dokáže dokonce zvyknout i na používání dvou magických očí zároveň.”

„Moc děkuju,” upřímně jsem vyjádřil svou vděčnost.

„No ano. Takže, Rudee! Pokud se znovu ocitneš v potížích, můžeš se spolehnout na Mou maličkost! Pokud to nebude mít co dělat s Hitogamim, pomůžu ti!”

Kishirika si sundala okovy a seknutím přesekla řetězy, co měla připevněné k nohám. Navíc ze sebe strhla to modré pruhované pyžamo a vrátila se ke svému obvyklému bondage oděvu. A pak mocně skočila.

„Sbohem! Má maličkost— bfh?!”

Kishirika přistála tváří na zem. Protože ji Atofe pevně svírala za nohu.

„Moment.”

„Copak? Dokonce jsi přerušila naši výjimečně skvělou scénu odchodu.”

Kishirika zahlížela na Atofe, zatímco jí z nosu tekla krev. Atofe neochvějně shlížela na Kishiriku.

„Vyslechni si mou žádost.”

„Copak? Má maličkost nebude poslouchat někoho, kdo nás najednou polapil a hodil nás do vězení. Ruce pryč, kšá, kšá.”

Kishirika si otřela krev z nosu a druhou rukou Atofe odháněla. Ale Atofe to nijak nebrala na zřetel a popadla Kishiriku za límec. Bondage oděv se těsně natáhl a všichni spatřili vrcholek Kishiričiných malých prsou. Aaach! Ne, Rudeus Abstinent nebude v pokušení kvůli něčemu... Kh!

„Řekni mi, kde jsou Earl a Alex. Rudeus potřebuje silné muže, ne? Měli by být schopní prokázat svou cenu.”

„Ehm, Má maličkost to před chviličkou řekla Rudeovi... a navíc jsme mu jako zvláštní službu dali magické oko... Cokoli víc je z obliga.”

Earl a Alex. Kdopak to asi byl? Ale jsem si jistý, že budou mít své využití, když to Atofe řekla...

„Řekni mi to.”

„Má~ Maličkost~ Nechce~”

Ale Kishirika neposlouchala. Ale stejně jsem se dozvěděl, kde byl Gisu. Možná jsem nevěděl, co měl za lubem, ale i kdyby to byl absurdní požadavek, chtěl jsem zvýšit počet svých spojenců. Čím víc spojenců, tím lépe.

Absurdní...? Ach, správně. Měl jsem tohle, že? Vzpomněl jsem si na prsten se zlovolnou lebkou, co jsem měl na prstu— Randolfův prsten.

„Slečno Kishiriko, slečno Kishiriko. Prosím, podívej se na tohle.”

„Och? Co to je? Přijde nám to povědomé, ale kde...”

„To je 'Randolfovo přání'.”

„Hm... Ach, Randolf! Má maličkost si vzpomíná! To je prsten toho chlápka!”

Kishiričina reakce byla dramatická. Konkrétně smrtelně zbledla.

„Ano, ano, jeho přání... Protože mu jsme zavázané, protože je mu Moje maličkost nesmírně zavázána... Proč pokaždé, když nám pomohl, řekl s tím smíchem: 'Nakonec mi to můžeš prostě splatit, nakonec, kuhuhuhu.' Kdykoli vidíme ten úsměv, třeseme se strachem, co by mohl požadovat...”

„Tímhle budete vyrovnaní.”

„Skutečně?! Doopravdy! Tak chviličku!”

Kishirika znovu zírala do vzduchu. Pátrání tentokrát trvalo jenom pár sekund. Co to bylo za praktický vyhledávač.

„Earla nedokážu říct. Věřím, že je někde kolem Asury, ale ať už je v oblasti s hustou manou nebo používá Magické oko pečeti, je to rozmazané. Alex kráčí po cestě... Vede ho to do království Bihaeril.”

Znovu království Bihaeril... Byla to náhoda?

Atofe souhlasně kývla na tu část, o které jsem přemýšlel.

„Aha, to je dokonalé. Rudee, pokud zamíříš do Bihaerilu, vyhledej muže jménem Alexander. Měl by být nápomocen.”

„Co to je za člověka?”

„Je to Kalman III, Bůh severu!”

Aach, Bůh severu Kalman III! Byl to jeden z lidí, které jsem chtěl oslovit, pokud ho najdu. Takže se jmenoval Alexander? Měl jsem dojem, že se jmenoval Kalman.

...He? Ale počkat, proč jde do Bihaerilu? Proč tam, kde je Gisu? Byla to náhoda...? Znělo mi to jako past. Jo, je to past.

„Dobrá, to je všechno? Má maličkost teď půjde, dobře? Nikdo nás nepopadne za nohy, pas nebo ramena, že? Tak sbohem! Fahahahaha! Fahahahahaha! Faha Faha Faahaahaa!”

Zatímco jsem se já trápil a Atofe stála za mnou s rukama založenýma na hrudi. Kishirika po sobě zanechala Dopplerův efekt a ten hlasitý smích zmizel v dálce. Nechala se chytit naschvál? Jako vždycky byla jako bouře. Nicméně jsem zjistil, kde Gisu byl. A taky Jasnovidnost.

Část 2

Rozloučil jsem se s Atofe a vrátil jsem se do Sharie. Teď jsem měl ponětí, kde Gisu byl, ale zároveň jsem získal informaci, že Bůh severu Kalman III, jeden ze Sedmi světových mocností, mířil na to samé místo. Měl jsem z toho akorát špatné předtuchy.

Tak co budu dělat? Měl jsem si jít promluvit s Bohem meče? Bylo by lepší vyrazit, než si Gisu bude moct promluvil s Kalmanem III a učinit jej svým spojencem? Měl bych ho rychle porazit? To druhé bylo lepší, co se týče odstraňování nepřátel a navyšování spojenců. Ale pokud by Gisu zjistil, že jdu, prostě by hned utekl. Jelikož kdyby neutíkal, znamenalo by to, že už měl svou bojovou moc připravenou. A pak by bylo lepší to první.

Hmm... Nejdřív bych to měl stejně prozkoumat. Navíc bych měl zabránit útěku, připravit síly a s jistotou ho zahnat do slepé uličky.

Byla škoda, že Kishirika odešla. Kdyby tu byla, měl bych podrobnější hlášení o situaci. Předpokládám, že jsem si ten praktický vyhledávač nemohl držet u sebe donekonečna.

S těmito myšlenkami na mysli jsem dorazil domů.

„Ach, vítej zpět, mňau.”

„Přišel jsi v dokonalou chvíli, haf.”

Byli tu dva nezvyklí lidé, Rinia a Pursena. Seděly na pohovce v mém obýváku, jako kdyby jim to tady patřilo. Ne, to vlastně nebylo přesné. Ta, co tady seděla, jako kdyby jí to tu patřilo, byla Eris. Rinia a Pursena měly hlavy položené na jejím klíně a Eris je hladila za ušima. Byly naprosto a úplně krotké.

„Vítej zpět.”

„Díky.”

Když mě Eris spatřila, ruce se jí nezastavily a pokračovala v hlazení.

„Šéfe, mám hlášení, mňau.”

„A jsou to dobré zprávy, haf!”

Řekly ty dvě, zatímco stále ležely. Předly, jako kdyby to bylo nesmírně pohodlné. Zdálo se, že je Eris naprosto zkrotila.

„Tady, haf.”

Pursena, co stále ležela, mi předala kousek papíru. S takovým přístupem... Ale vlastně mi to nevadilo.

„Z východu přišlo hlášení, haf. 'Démon se zelenými vlasy, co se dokonale podobal figuríně, s drahokamem na čele – spatřili Suparda' …To se tam píše, haf.”

„Ach, konečně!”

Vzal jsem si ten papír a přečetl si to. Na něm bylo napsané stručné hlášení o nálezu. Vypadalo to, že s tím mužem uzavřel obchod obchodník z jisté země.

Ten muž měl nedaleko hůl s bílou rukojetí obalenou v látce a měl na sobě čelenku s kovovými plíšky. Měl na sobě těžkou róbu a kápi měl staženou nízko do tváře, ale kvůli silnému větru zahlédl, co bylo pod róbou. Ten muž měl na sobě něco jako domorodý oděv, co se podobal figuríně. Evidentně koupil léčiva a snažil se vyhnout pozornosti.

Nevěděli, jaké léčivo koupil, ale jeho vzezření se podobalo Ruijerdovi.

„...Cože?”

Dočetl jsem to až na konec a očima jsem se zastavil na posledním řádku.

'Oblast, kde byl spatřen: království Bihaeril, půl dne na západ od druhého největšího města Irell. Vesnice nedaleko Lesního údolí pozemních draků.'

Bihaeril. Slyšel jsem to třikrát za jeden den. Dokonce i někdo tak zabedněný jako já to teď chápal.

„Takže takhle to je...”

Gisu, Bůh severu Kalman III a Ruijerd. V této fázi to nemohla být náhoda.

V království Bihaeril se rozhodně něco stane. Nebo spíš se Gisu snažil, aby se něco stalo.

Dokonce i tento dopis byl možná past, co Gisu nastražil. Možná Ruijerda použije jako štít nebo se možná dokonce i z Ruijerda stal nepřítel. Bylo příliš brzy něco říct, ale jednu věc jsem věděl. Pokud tu byla možnost, že to Ruijerda vystaví nebezpečí, musel jsem jít. I kdyby Ruijerda použili jako návnadu, aby mě tam nalákali.

Fáze příprav skončila. Nastal čas na rozhodnou bitvu.

 -------------------------------------------------


~ A tím končí 22. kniha! Před námi už je jenom 23. kniha, co je od začátku až do konce nadupaná akcí, a 24. kniha, co už je vlastně jenom takový dovětek. S největší pravděpodobností příští týden neočekávejte aktualizaci. ~

<Předchozí>...<Následující>