Kapitola 244

Kapitola 244 – Strategická porada

Část 1

Konferenční místnost v Orstedově kanceláři. Tam jsem seděl přímo naproti Orstedovi. Po obou stranách byli vidět Eris, Roxy, Sylphy a Zanoba. Roxy zapisovala záznam o průběhu.

„—To se stalo.”

Podal jsem Orstedovi hlášení o posledním sledu nálezů.

Gisu, Bůh severu Kalman III. Když jsem mu řekl, že ti dva byli objeveni v království Bihaeril, byl v dobré náladě. Nikdy to neřekl nahlas, ale vznášela se kolem něj atmosféra, jako kdyby chtěl říct „dobrá práce!” I já jsem ve svém hlášení pokračoval v dobré náladě.

„...”

Ale jakmile jsem nahlásil, že jsme našli Ruijerda, ta dobrá nálada zmizela. Jednoduše řečeno se jeho výraz zamlžil.

„...Ehmmm, děje se něco?”

Zdál se tak trochu naštvaný, ale taky ne. Zdálo se, jako kdyby z něj přetékala negativní aura, a věnoval mi upřený pohled. Po takové době už se mi kvůli něčemu takovému neklepaly nohy. Ale pokud jsem nevěděl, proč se na mě tak díval, začínal jsem být trochu nervózní.

„...V království Bihaeril je také Bůh obrů.”

Bůh obrů. To mě připomíná, že Obří ostrov, kde obři žili, byl na východ od království Bihaeril. Ne, nezapomněl jsem na to. Ale potřeboval jsem si to potvrdit.

„Neřekl jsi něco o tom, že se Bůh obrů snadno stane nepřítelem?”

„Bůh obrů nynější generace byl v poslední smyčce apoštol.”

Aha. Pak se zvýšila šance, že to byla Gisuova past. Na druhou stranu mohl být Gisuovým cílem Bůh obrů. I kdybychom to teď a tady projednávali, nepochopíme to. Ne dokud tam přímo nezajdeme. Ale momentálně jsme byli v konferenční místnosti. Soustřeďme se na to, co jsme tu mohli prodiskutovat.

„Rád bych prodiskutoval naše plány od teď dál, včetně tohoto.”

„Jo.”

„Momentálně máme tolik informací, takže si nemyslím, že by bylo možné to odložit a nejít do království Bihaeril.”

Prozatím předložím svou strategii.

„Je tu šance, že to je Gisuova past. Nebo spíš Hitogamiho past. Ale nevíme, kdy budeme mít další šanci Gisua chytit, protože neustále pobíhá sem a tam. Takže na tohle můžeme nahlížet jako na dokonalou šanci. Je mi líto, že nemůžu oslovit Boha meče, ale myslím, že bych měl zamířit do království Bihaeril. Nevadí to?”

„Nemám žádné námitky.”

Jen co se Atofe doslechla o tom, že jsme Gisua objevili, dala se do pohybu. Nedoslechl jsem se, kterou cestou to brala, ale byl jsem si jistý, že bude chvíli trvat, než dorazí. Jeden nebo dva měsíce nebo možná déle. Abych se s ní setkal a také o ní řekl tamějším lidem, bylo nevyhnutelné, abych jel do království Bihaeril.

„Musíme udělat 4 věci. Najít Gisua a rozdrtit ho. Najít Boha severu Kalmana III. a přesvědčit ho. Najít Ruijerda a přesvědčit ho. Najít Boha obrů a buď ho přesvědčit, nebo rozdrtit. V tomto pořadí... pokud to tedy vyhovuje? Pane Orstede.”

„...Jo.”

Osobně bych se rád před čímkoli dalším střetl s Ruijerdem, ale i tak by měl být Bůh severu první. Co se týče Boha obrů, bylo by nejsnazší, kdyby na něj narazila Atofe poté, co překročí moře. Pokud ji nezkontaktuji, pravděpodobně to bude to, co se stane. Nebo spíš jak bych ji měl kontaktovat? Nemyslím si, že bych měl nějaký jiný způsob komunikace než litograf, co jsme nainstalovali v pevnosti Necross. ...No, možná bude lepší o tomhle nepřemýšlet, dokud Atofe nedorazí. Nebo spíš možná nemám žádnou jinou možnost. Nemít žádný prostředek k nouzovému kontaktu bylo celkem nepraktické.

„Navíc až lokalizuju Gisua a pokud zjistím, že jeho shromážděný válečný potenciál je vysoký, zavolám si o posily z naší strany.”

Nepřítel byl v království Bihaeril. Ale pokud shromáždíme své síly v Bihaerilu a pokud to dopadne tak, že už unikl někam jinam, budu všem pro smích. Jsem si jistý, že něco takového se čas od času stává, ale rozhodně by to snížilo naši důvěryhodnost.

„Nemyslím si, že bude příliš pozdě zavolat si posily až poté, co Gisua najdeme.”

Byl tam nepřítel a dojde k rozhodující bitvě. Bude lepší nevolat naše spojence, dokud to nepotvrdíme. Pokud budeme opakovat sérii počinů „objevit Gisua, svolat spojence, nechat ho utéct a rozptýlení”, mohlo by se stát, že nebudeme moct svolat žádné spojence, až toho bude zapotřebí. Potom by to bylo k ničemu.

„Z toho důvodu si myslím, že bychom na každém místě měli vytvořit teleportační kruhy, abychom mohli povolat posily.”

Království Bihaeril byla malá země, ale i tak tam byla tři velká města.

Hlavní město Bihaeril.

Druhé největší město Irel.

Třetí největší město Heilerul.

„V okolí všech těch tří měst vytvořím teleportační kruhy.”

Podíval jsem se po Roxy.

„Máme omezené množství lidí, co dokáže přesně nakreslit teleportační kruhy, ale myslel jsem si, že k něčemu takovému možná dojde, a tak jsem požádal svou skvělou učitelku, aby připravila pár teleportačních svitků. Aplaus, prosím.”

Ozval se hřmící aplaus. Vířily konfetti a dopadly na Roxy, co stála na stupínku. Roxy držela mikrofon, zatímco mávala na své fanoušky z celého světa, co se shromáždili v síni, a ti pak jeden po druhém omdleli. Alespoň v mé mysli.

„Bez ohledu na to, jestli Gisua objevíme nebo ne, odseknu mu všechny únikové cesty. Pošleme lidi do okolních zemí a budeme monitorovat hlavní cesty. K tomu použijeme Rudovu žoldnéřskou skupinu tady v Sharii.”

Rinia a Pursena. Aisha taky půjde, tím jsem si jistý.

„Jakmile uzavřeme únikové trasy, budeme pátrat po Gisuovi. A jakmile ho najdeme, zavoláme posily a jedním vrzem ho rozdrtíme.”

Důležité bylo si být jistí, že tam nepřítel je. Poté to bylo zajistit, že protivník neuteče, než se naše síly sejdou.

Bihaeril byl naštěstí obklopený lesy, horami a mořem a neměl moc sousedních zemí. Nebude tak těžké mu zabránit v úniku.

Když Kishirika našla Gisua svým magickým okem, samozřejmě vycítila přítomnost Hitogamiho.

A v tom případě byla vysoká šance, že i ji Hitogami vycítil. Byla tu šance, že už unikl. Gisu ve svém dopisu řekl, že se snaží najít kolegy. A v tom případě bude dokonce schopen utéct přes les. Zajistit okolní země bylo jen pro klid mysli.

„Aha. Tak kdo ty teleportační kruhy vytvoří?”

„Rozdělíme si to. My tři si každý vezmeme jednu lokaci.”

„...Ale nebude to problém? Přece jenom na tebe mají spadeno, Rudi.”

„Jo.”

Po Sylphiných slovech jsem přikývl. Když pominu to, jestli tomu mám věřit nebo ne, v Gisuově dopisu se psalo, že má spadeno na mě. Pokud budu jednat nezávisle, bylo celkem možné, že padnu do pasti. Také tu bylo nebezpečí, že nás rozdrtí jednoho po druhém.

„Ale díky Orstedově náramku se můžu vyhnout Hitogamiho dozoru. Gisu a Hitogami mě nebo Orsteda nebo lidi kolem nás nedokáží vycítit. Nicméně tady mluvíme o Gisuovi; možná mě dokáže najít anachronickými metodami. Jinými slovy že mě najde díky normálnímu sbírání informací. A proto se převleču. A rychle vytvořím teleportační kruhy, než mě objeví.”

Bez ohledu na to, jestli to byla past nebo ne, neměl bych se tak rychle ukazovat. A proto použiju převlek. Ale i když se převleču, pokud se na Gisua budu vyptávat, dříve nebo později mě odhalí. Ale budu se moct vyhnout scénáři, kdy mě obklíčí a zničí, jen co vstoupím do země. Pokud budu mít štěstí a vezmu to za správný konec, stejně budu moct převzít iniciativu, i kdyby Gisu nastražil past.

A pokud tam nebude žádná past, znamenalo to, že ani Gisu, ani Hitogami nečekali, že by je Kishirika našla svým magickým okem. A v takové situaci Gisu pravděpodobně prchne.

Na druhou stranu Gisu by měl mít nějakou záležitost, co ho přivedla do království Bihaeril. Dokud nedorazím, možná se až do poslední chvilky bude snažit to dokončit. Když se převleču a oddálím tak své odhalení, možná tím prodloužím dobu, než uteče. Nebyl důvod to neudělat.

„Pokud se chceš schovat před Gisuem, možná by bylo nejlepší nějak odvést pozornost, Rudi,” navrhla Roxy.

Odvést pozornost. Jinými slovy ho přimět si myslet, že „jsem vycítil past a rozhodl jsem se do Bihaerilu nejet”. Pokud ta návnada, co rozhodili, přiláká ryby, ale pokud chytí jen malou rybu a ta, na kterou měli spadeno, tam ani nebude, možná by je to zmátlo.

„Odvedení pozornosti, co?”

Roxy přikývla.

„Ano. Co kdyby jeden z nás šel za Bohem meče? Královna Ariel řekla, že kdykoli pošle posily. Ghyslaine a Isolte by v tom měly být zahrnuté. Ty dvě to ve Svaté zemi mečů znají a neobrátí se proti nám a ani nezůstanou pozadu. I kdyby se z Boha meče stal nepřítel, nebude to problém, pokud si předem zajistíme informace a vrátíme se bez toho, aniž bychom ho kontaktovali. A i kdybychom nezískali Boha meče, mohli bychom s sebou přivést aspoň Krále meče Ninu.”

Král meče Nina, co?

Ta osoba, s kterou jsem se setkal v Asurském království. Ta, z které sama Eris chtěla udělat kolegyni, což u ní bylo nezvyklé. Nebyla to žádná náhrada za Boha meče, ale pokud se vyrovnala Eris, bude v bitvě rozhodně přínosem.

Pokud se ukáže, že je Bůh meče nepřítel, pak se rychle vrátit jen s Ninou. Když pominu to, jestli to zvládneme, pokud tam budou Ghyslaine a Isolte, nemyslím si, že by to bylo nemožné.

„Ach, v tom případě to udělám já,” řekla Sylphy a zvedla ruku.

Sylphy půjde za Bohem meče... no, měla by být schopná zvládnout vyjednávání. Přece jenom se více méně znala s Ghyslaine, Isolte a Ninou.

Navíc jen to, že půjde Sylphy, bude sloužit jako odvrácení pozornosti. Jelikož už se děti narodily, nemělo by mít moc význam zabíjet mé manželky, ale Hitogami si byl velmi dobře vědom toho, koho jsem chtěl ochránit. Pokud se mé manželky vydají různými směry, bude těžší určit, kde se nacházím. Ale něco mě na tom trápilo.

„...Není to nebezpečné?”

„Samozřejmě že v tom je nebezpečí. Ale víme, kde se nachází Gisu, takže si myslím, že to nebezpečí bude malé.”

To byla rozhodně pravda. Gisu nebude chtít, abychom mu jednoho po druhém rozdrtili lidi, co získal jako spojence. Pokud je Gisu někde jinde, jeho spojenci by měli být s ním. Nebo to jsem si myslel, ale možná že tyhle myšlenky předvídal.

„Myslím, že Hitogami ví, co je pro tebe nejdůležitější, Rudi. Pokud půjdeme my, nebude to úspěšné odvrácení pozornosti?” řekla Roxy, o čem jsem zrovna přemýšlel, jako kdyby to chtěla zdůraznit.

Ale... He? Pokud o tom přemýšlíte takhle, nebyl můj plán problematický? Nainstalovat v království Bihaeril teleportační kruhy a svolat mé síly. Ale přesunout se z jednoho místo na druhé by mělo zabrat půl dne a víc. Nebylo možné, že mé síly individuálně rozdrtí?

Tak nějak mi to začalo připadat jako totální válka. Tohle nebyla předzvěst toho, jak mí rozptýlení kolegové umírají jeden po druhém, že ne? Ne, od příchodu na tento svět jsem měl dobře pochopit, že předzvěsti a takové věci neměly žádný význam. Ale...

„Ale trochu mě to trápí... Možná by bylo lepší tento plán zastavit...”

„Rudi...” povzdechla si Roxy najednou, jako kdyby dokázala prohlédnout mé bojácné myšlenky. „Poslouchej, Rudi. Dobrodruhové, co vstupují do labyrintu, usilují o to, aby dobrodružství zakončili bez ztráty jediného člověka. Pokud každý udělá všechno, co může, šance na návrat živý se zvýší. Až do teď jsme zvažovaly, že všechno, co zmůžeme, je zůstat doma a dohlížet na děti. Přece jenom z mého a Sylphina pohledu jste ty a Eris bojovali na vzdálených místech mimo náš dosah. Ale ten plán, co jsem zrovna teď navrhla, je něco, co zvládneme. A myslím, že to zvýší šanci toho, že se všichni vrátí v bezpečí.”

Šanci...?

Ale to byla pravda. Nic nebylo jisté. I když si člověk myslí, že to je naprosto bezpečné a že je úspěch zaručen, můžou nastat nečekané situace. A může to selhat kvůli něčemu, na co jste nepomysleli.

„Vím, že nás chceš mít bezpečně zamknuté doma. Ale i kdyby jsme zůstaly doma zamknuté a tys prohrál, je konec. Všechny nás vyhladí. Všechno má svůj risk. Postavme se tomu nebezpečí, abychom se nakonec mohli všichni usmívat.”

Pokud někdo zemře, budu schopen se usmívat? Půjdu do království Bihaeril a až se vrátím, Roxy, Sylphy a Eris budou pryč. Budu schopen se pak usmívat? Ne, nebudu.

„Rudi, už jsme rodiče. Nedívejme se jen na sebe, ale do budoucnosti.”

Při těch slovech mi na mysl najednou vytanula Paulova tvář. Kdyby byl Paul naživu, co by v tuto chvíli řekl? Když šel do Teleportačního labyrintu, vzal mě s sebou. Během metastázové události... toho měl hodně, takže to pominu.

Předtím. Když jsme žili ve vesnici Buina. Paul mě přinejmenším nezamykal doma. Jsem s jistý, že se mě ze všech sil snažil ochránit, ale nechal mě volně chodit kolem, i když člověk mohl narazit na něco nebezpečného, i když jen odešel trochu dál od vesnice.

A Zenith taky. Když nebyla těhotná, pracovala na vesnické klinice. A myslím, že dokonce i během těhotenství ve své stabilní fázi se párkrát odebrala ven.

Paul nejednal vždycky správně. Neměl žádného jasného nepřítele. Ale zrovna teď jsem byl stále naživu. Když jsem o tom přemýšlel takhle, bylo trochu přehnaně ochranitelské na všechno říct ne. Ne, ale okolnosti byly naprosto jiné...

„Jo. Přesně jak řekla Roxy,” souhlasila Sylphy. „Poneseme to riziko. Až nepřítele porazíme, pokud zůstane aspoň jedna z nás, aby se postarala o děti, bude to v pořádku.”

„...Správně!” přikývla Eris na Sylphina slova.

Nevěděl jsem, jestli dokázala konverzaci sledovat až sem, ale přinejmenším se Sylphy souhlasila.

„...”

Zanoba a Orsted neodpověděli, ale ani nevyjádřili nesouhlas.

„Dobrá, tak to uděláme takhle. Nějaké námitky?”

Žádné námitky.

Tak budeme jednat podle tohoto plánu. Já budu skrývat svou přítomnost a rozdělíme se, abychom našli Gisua. A pokud ho najdeme, zablokujeme mu únikové cesty a počkáme na posily. A pak ho rozdrtíme.

„Takže dál zapracujme na detailech.”

Teď už zbývaly jenom detaily.

Část 2

V důsledku naší diskuze jsme se rozdělili do následujících týmů:

Tým, co půjde do sousedních zemí, aby zablokoval Gisuovy únikové cesty: Aisha, Rinia, Pursena a zbytek žoldnéřské skupiny.

Tým na odvrácení pozornosti, co půjde do Svaté země mečů, aby přivedli Ninu: Sylphy (Ghyslaine, Isolte).

Tým, co půjde do hlavního města: Zanoba, Julie, Ginger.

Tým, co půjde do druhého města: Rudeus.

Tým, co půjde do třetího města: Eris, Roxy.

Až každý tým nainstaluje teleportační kruh, rozdělí se a budou pátrat po Gisuovi a Bohu severu. Přesně jak Sylphy předtím navrhla. Zanoba bude hlavně sbírat informace. Eris a Roxy se vypořádají s Bohem obrů. Tým, co bude blokovat únikové cesty, bude přijímat rozkazy od Aishy, takže to pravděpodobně dopadne dobře. Moje práce se vztahovala k Ruijerdovi.

O Bohu obrů se takhle mluvilo už dávno. Bůh severu Kalman III., co náhodou šel do království Bihaeril. Ruijerd, co měl se mnou hluboký vztah.

Nedokázali jsme docela předvídat Gisuovo jednání, takže jsme nakonec rozdělili své síly. Pravděpodobně by bylo nejlepší nechat uniknout nějaké informace a hrát to od boku.

Lidé, co půjdou do království Bihaeril, vyrazí okamžitě. Pokud budeme marnit čas, Gisuova lokace by mohla začít být nejistá. Nechci, abych znovu musel pátrat po Kishirice, aby mi našla Gisua.

Sylphy se vydá na cestu chvilku poté. Ariel řekla, že okamžitě pošle posily, ale měla své vlastní okolnosti. Ghyslaine a Isolte pravděpodobně nedorazí během pár minut. Julie, Ginger, Rinia, Pursena a zbytek žoldnéřské skupiny měli pořád svou vlastní práci, co měli rozdělanou, takže jim řekneme, aby upřednostnili tohle. Možná to bylo absurdní, ale toto byl kritický okamžik. Musíme to udělat, i když to bylo absurdní.

Byla to šance nebo past? Doufal jsem v to první. I když to možná bylo optimistické.

Za pomoci komunikačních litografů jsme o plánu řekli i Ariel a Cliffovi. Ariel okamžitě odpověděla: „Dám ti svou plnou podporu.” Ale Cliff stále neodpověděl. Na rozdíl od Ariel, co měla litograf u sebe v pokoji, do Milisu jsme museli zprávu Cliffovi poslat skrz žoldnéřskou skupinu, takže to pravděpodobně potrvá.

„Nějaké dotazy?”

Přehlédl jsem okolí, ale nikdo ruku nezvedl. Nezdálo se, že by měl někdo nějaké dotazy.

Člověk, co vypadal trochu ustaraně, byl Zanoba. S ohledem na situaci se větší priorita přikládala třetímu městu, co bylo blíž Ostrovu obrů, a druhému městu, co bylo blíž místu, kde spatřili Ruijerda, ale v hlavním městě bylo nejvíc lidí, takže to možná bude nejnebezpečnější. Ginger měla vysoké schopnosti ve sbírání informací a Zanoba byl silný bojovník, ale byl slabý vůči ohnivé magii. Teď neumři, nebo to jsem si pomyslel.

„Zanobo, dávej pozor.”

„Já vím. Ale spíš než o sebe se bojím o obchod.”

„Ach, správně...”

Jen tak mimochodem, ať už šlo o obchod nebo továrnu, měly by být provozu schopné, i když tu vedení nebude. Ale pokud tu nebude ani Zanoba, ani Julie a pokud dojde na nějaké větší potíže, nevím, jak to dopadne.

„Takže chceš, aby Julie zůstala tady?”

„Hahaha, slíbil jsem, že už ji znovu neopustím.”

Julie Zanobu vážně miluje...

Nebo spíš jsem přemýšlel, jak o ní Zanoba smýšlel. Přemýšlel jsem, jestli se pomilovali. Bylo tak trochu těžké se na to zeptat. Zanoba měl chvíle, kdy se od žen na jeden dva kroky vzdálil. Pokud jednoho dne bude mít děti, měl jsem plně v plánu ho škádlit a nazývat ho lolikon-mizerou. Ale nechtělo se mi jako nezasvěcenému moc míchat do jeho záležitostí.

„A ty Eris, jsi v pořádku?”

„...Jsem v pohodě.”

Eris vypadala nespokojeně. Zdálo se, že chtěla jít se mnou. Ale kdyby šla se mnou, Roxy by neměl kdo chránit. Navíc pokud bych byl s Eris, byl bych jako pěst na oko. Nedokáže udělat nic potají. A proto jsem ji dal do týmu s člověkem, co vyčníval nejvíc hned po ní, s Roxy. Také to bylo odvedení pozornosti.

„Bojím se, že jsi sám, Rudee.”

No ano, také jsem se o sebe bál. Přemýšlel jsem, jestli dokážu sbírat informace a zároveň se vyhnout tomu, aby mě Gisu zaregistroval. Gisuovy schopnostmi s informacemi byly prvotřídní. Pokud nebudu jednat velmi dobře, všimne si mě, jen se dozví, že někdo pátrá po Bohu severu Kalmanovi III nebo Ruijerdovi. Pokud si mě všimne příliš brzy, přirozeně uteče.

A hlavně když jednám sám, nikdy z toho nevzejde nic dobrého.

„No, nějak to zvládnu.”

Bylo by lepší, kdybych sehnal jednoho nebo dva lidi, co umí sbírat informace. Ale litovat toho teď nic nezmění. Nemohl jsem předvídat, že se situace takhle vyvrbí.

„Co bude dělat Orsted? Byl bych vděčný, kdybys mohl zůstat tady a operovat komunikační litografy a chránit mou rodinu.”

„...Jistě.”

„Moc děkuju.”

Orsted chránil dům. Byl nápadný, takže se vážně moc nehodil na sbírání informací. Možná budou chvíle, kdy ho budeme potřebovat, ale bude nejlepší, když zůstane tady, jak jen to bude možné. A až začne bitva, přijde na pomoc. Samozřejmě tu byla ta záležitost s jeho manou, takže by byl problém, kdyby se až moc účastnil bitvy. Byl něco jako naše poslední eso v rukávu. Nebo spíš mě měl za podřízeného, aby zachoval svou manu. A tak se dá považovat za naši prohru, pokud by Orsted musel bojovat.

„...”

Orsted zůstal zticha. Měl jsem pocit, že chtěl něco říct, ale kvůli helmě jsem neviděl jeho výraz. Jestlipak ho to trápilo? Ne, co nevidět jsme se měli vrhnout do masivního plánu, takže byl určitě také napjatý.

„Rudee, jen pro případ by sis měl navléknout ten prsten.”

„Prsten?”

Prsten Boha smrti. Jak mi to najednou řekl, podíval jsem se na svou ruku. Na prstu jsem měl celkem strašidelný prsten s motivem lebky. Dostal jsem ho od Boha smrti. Po setkání s Kishirikou jsem ho bez nějak konkrétního důvodu začal nosit.

„Můžu se zeptat na důvod?”

„Je to jen pro jistotu. Prostě ho mít na prstu má svůj význam.”

„...Rozumím.”

Vážně jsem to nechápal, ale pokud mělo význam ho prostě mít na prstu, pak to asi bylo v pořádku. Až přijde čas, pravděpodobně to pochopím.

„A pak je tu také...”

„Ehmmm...” odkašlal si někdo.

Orsted zmlkl.

Kdo je ten bláhový zaměstnanec, co skočil do řeči našemu prezidentovi?

Ale když jsem se rozhlédl kolem, nikdo nic neříkal.

Ani nikdo nezvedal ruku. Ale byl to ženský hlas. Což znamenalo, že viníkem byla jedna z těch tří.

„Předsedo——”

Pokud mě nazývala předsedou, pak to znamenalo, že... he? Nebyla tu.

„Je tu host——!”

Ne, chápal jsem to. Ten hlas přicházel z dálky. Pohledy všech se otočily ke dveřím. Toto byl hlas naší recepční, malé elfky. Jakže se to jmenovala?

„Omlouvám se, jdu to zkontrolovat.”

Řekl jsem ostatním, aby nás při schůzce nerušili, ale... Možná to byla pohotovost. Přesunul jsem se z kanceláře prezidenta na recepci.

Část 3

„...Uo—”

Jakmile jsem vstoupil na recepci, do očí mě bodlo zlaté světlo. Byl zlatý. Od hlavy až k patě byl pokrytý zlatem. Stál tam člověk, co na sobě měl zářivé zlaté brnění.

„Co...”

„Heja.”

Zlaté světlo ledabyle zvedlo ruku. V tom hlasu a v těch pohybech jsem viděl přízrak jisté bytosti. Ještě zlatější brnění. Zlatý rytíř. Slyšel jsem, že brnění Bojového boha bylo zlaté. Také jsem slyšel, že Badigadi jednou jako apoštol oděl zlaté brnění a bojoval s Laplacem. To je ono, přišel zaútočit.

Gisu byl návnada! Hitogami znovu získal zlaté brnění a vyslal svůj přední voj!

„Zdá se, že tento člověk sem přišel pomocí teleportačního kruhu z rozkazu Jeho Veličenstva Ariel.”

...Jako kdyby se něco takového mohlo stát. Když jsem se podíval pořádně, to brnění vypadalo zlatě kvůli světlu, ale ve skutečnosti bylo matně okrové.

„Ach, rád tě poznávám.”

Muž si sundal helmu. Pod ní byla kštice černých vlasů, co byly na tomto světě vzácné. Vypadal tak na 50 let. Měl mnoho vrásek a vypadal jako veterán.

„Je mi potěšením se s tebou setkat. Jsem rytíř Jeho Veličenstva Ariel, Sándor von Grandeur.”

„Ach, velmi rád tě poznávám. Já jsem Rudeus Greyrat.”

Uklonil se mi, a tak jsem mu tu úklonu oplatil. To ale bylo jméno. Nikdy jsem neslyšel o rodu jménem Grandeur, ale pravděpodobně nebyl šlechtic.

„Nedávno jsem obdržel tajné rozkazy od Jejího Veličenstva Ariel, a proto jsem sem přišel.”

Jak to Sándor řekl, předložil mi truhličku, co nesl pod paží. Nedávno... Zrovna teď, co? Zrovna jsme jí řekli o našem plánu. To bylo celkem rychlé.

„Aha. A toto je?”

„Uvnitř je magický nástroj na změnu vzhledu. Bylo mi řečeno, že to je nezbytné.”

Aaaach. Tak mě tak napadá, že Asurské království mělo tyhle magické nástroje. Použili ho na převlečení Ariel. Každopádně byla celkem připravená. Možná to připravila od začátku pro případ, že by to přišlo vhod.

„Prosím, potvrď si obsah.”

„Dobře.”

Nahlédl jsem dovnitř a opravdu, byl tam jeden zelený a jeden rudý prsten, na které jsem si pamatoval. Člověk, co měl navléknutý zelený prsten, na sebe vzal rysy v tváři a barvu vlasů člověka s rudým prstenem. S pomocí tohoto se můžu proměnit na naprosto nenápadného vesničana.

„A toto je insignie Asurského království. Pokud se něco stane, neváhej to použít spolu s jejím jménem. To řeklo Její Veličenstvo.”

Předal mi další truhličku. Když jsem se podíval dovnitř, opravdu tam byla medaile s erbem královské rodiny z Asury. Jelikož byla zbrusu nová, pravděpodobně si pomyslela, že pokaždé psát dopis bylo otravné, a nechala mi ji vyrobit. Vypadalo to, že jsem u Ariel měl další dluh.

„Navíc nám bylo rozkázáno, abychom tě podpořili, pane Rudee.”

Podpořili... Jinými slovy výplň, dokud nedorazí posily. Jak se dalo čekat, bylo těžké poslat na náhlý výlet Krále meče a Císaře vody, a tak poslala nějaké rytíře, co měli volno.

Ne, nazývat ho výplní by vůči němu bylo nefér. Byla to řádná posila. Ariel určitě vybrala někoho, kdo dokáže udržet tajemství. Člověka, co nebude mluvit o teleportačních kruzích.

„Hm? My?”

„Ano. No tak, pozdrav ho.”

Sándor bradou pokynul a stěna se pohnula.

Pohnulo se velké brnění, co stálo v koutě místnosti jako okrasa. Nevšiml jsem si, že by tam to brnění bylo... vážně měl slabou přítomnost. Ale jakmile jste si ho všimli, měl celkem charakter. Těžké tmavě šedé brnění. Byl velmi široký a na zádech měl gigantickou sekyru. Byl to válečník se sekyrou.

„...Jsem Doga.”

„...Ach, rád tě poznávám, já jsem Rudeus Greyrat.”

Zdálo se, že se jmenoval Doga. Zdálo se, že byl obrněný rytíř a ne válečník se sekyrou. Ale i když jeho jméno i postava byla velmi drsná, měl jsem z něj pocit laskavého obra. Zdálo se, že mu bylo něco po dvacítce... ne, možná byl ještě náctiletý.

Na druhou stranu Sándor byl muž ve středním věku se slušným vzhledem v okru. Také byl trochu širší, ale pokud jste ho porovnali s Dogou, byl celkem vyhublý. Byl to takový ten pár, co by se objevil spolu během boje s bossem na nějakém hradě.

„Teď nám prosím dej rozkazy. Můžu udělat, cokoli chceš.”

„Uch, no...”

Obtěžoval se sem přijít, ale co bych ho měl nechat dělat? Bylo by řádné poslat ho s týmem žoldnéřů...? Ne, poslat ho se Zanobou by bylo také dobré. Ale pravděpodobně dojde k boji.

„...Pane Sándore dokážeš bojovat?”

„Ano, samozřejmě. Jsem nejsilnější rytíř v Asurském království.”

Nejsilnější, co? Ale Ghyslaine a Isolte se do toho pravděpodobně nepočítají...

„Pravděpodobně z toho vznikne boj s někým na úrovni světových velmocí. Nevadí ti to?”

„To je v pohodě. Od okamžiku, kdy jsem se rozhodl sloužit Jeho Veličenstvu Ariel, jsem byl připraven odhodit vlastní život.”

Hmmmm... tak to asi bylo v pohodě. Ariel ho možná také poslala s úmyslem, že je postradatelný. Pošlu ho se Zanobou.

...Ne, počkat. Nebylo to trochu divné? Nebylo to zrovna teď, co jsem ji kontaktoval? I když řeknu, že Ariel pracovala rychle, nebylo tohle až příliš rychlé? Také tu bylo to, že jeho načasování bylo až příliš dobré. Možná byl vážně Hitogamiho——

„To jsi ty, co?”

Otočil jsem se a tam stál Orsted.

Když ho Sándor viděl, sklonil hlavu. „Rád tě potkávám, pane Dračí bohu Orstede. Jsem rád, že jsi zdánlivě potlačil svou kletbu víc, než co řeklo Její Veličenstvo Ariel.”

Otočil jsem se a slečna elfka vzhlížela k Orstedovi s rukama sepjatýma, jako kdyby ji to hluboce dojalo. Copak to bylo...? Mohlo by to být tak, že ho viděla poprvé? Byla pravda, že na sobě měl helmu, ale zdálo se, že kletba byla překvapivě neefektivní. Ne, důležitější bylo, co Sándor?

„Teď sloužíš Ariel?”

„Ano. Mám na to i certifikát.”

Jak to řekl, vytáhl z kapsy lístek a ukázal nám ho. Rozhodně se tam psalo: „Sándor von Grandeur je jmenován vůdcem řádu Zlatých rytířů v Asurském království.” Byl u toho Arielin podpis a erb Asurského království. Přinesl si to s sebou jen kvůli tomuto účelu? Jelikož jsem ho předtím podezíral, spíš to působilo podezřele.

„Vy jděte s Rudeem. Gisu by neměl znát vaše tváře.”

„Rozumím.”

„Rudee, nevadí to, že?”

„He? Uch, ne.”

Najednou se objevil a najednou se o tom rozhodlo. No, když to tak řekl Orsted, nevadí to, ale...

„Ach, ne. Není to v pořádku. Počkat. Prosím, tak náhle za mě nerozhoduj. A hlavně kdo kruci je tento člověk?”

„Ach, to je——”

Tam se Orsted odmlčel. Když jsem se podíval na Sándora, měl k ústům přitisknutý prst.

„Pokud to nevíš, je nejlepší, když to nezjistíš. Zrovna teď jsem rytíř paní Ariel a budu podporovat pana Rudea.”

Jelikož to takhle říkal, musel být slavná osobnost. Kdo to byl? Neměl jsem pocit, že by byl jedním ze Sedmi světových velmocí. Vypadal slabě. Slavná osobnost, co zdánlivě znala Orsteda... například příslušník Dračí rasy jako Svatý dračí císař Shilard nebo Temný dračí král Maxwell. Ach, ale neměl stříbrné vlasy. Nemohl si je prostě obarvit?

„Bude to v pořádku?”

„Pokud to je on, není s tím žádný problém. Také mě trápilo, že budeš jednat na vlastní pěst. Ale hodí se na to. Je malá šance, že je apoštol, a měl by být dobrý ve sbírání informací.”

Pokud to Orsted řekl s takovou sebedůvěrou, pak nebude vadit mu věřit. Objevil se příliš rychle, takže bylo těžké ho posoudit.

„Prosím, nech to na mě.”

Pokud byl dobrý ve sbírání informací, byl tamta slavná osobnost? Bylo jenom přirozené, že ho Orsted znal, a že o něm Sándor věděl, bral jako přirozenost. Takže se zdálo, že to byl člověk, co se zabýval informacemi.

Také mě trápilo, že bych jednal na vlastní pěst. Takhle řečeno mě trápilo i pracovat s někým, koho jsem neznal.

Ale pokud to byl člověk, kterému Orsted věřil, pak nebyl důvod o něm pochybovat, ne? Také tu bylo to, že to byla posila od Ariel. Ehmm...

Orsted to řekl tak, jako kdyby byl přesně to, co potřebujeme. Což znamenalo, že tento muž měl vysoké schopnosti a že je velmi bezpečný. Tak ho posoudil Orsted.

Ariel ho také poslala jako pomoc. Znala mou situaci. Kromě toho ho prozatím poslala jako posily. Přinejmenším mu věří dost na to, aby ho nechala použít teleportační kruh.

V tom případě budu prostě věřit úsudku Orsteda a Ariel.

„Rozumím. V tom případě se prosím přidej ke schůzce. Ale i když jsem řekl tohle, zrovna měla končit.”

„Ano, pane.”

Až skončím s vysvětlováním úkolů všech, zeptám se na to Ariel. S touhle myšlenkou jsem ty dvě neidentifikované osoby pozval do konferenční místnosti. 

-------------------------------------------------


~ No, se bude ještě divit, co se z toho "slabého pána" po padesátce vyklube... ~

~ Jsem zpět s 23. knihou, plně motivovaná, protože když se zahledím do dálky, už vidím konec, jaj! ~

<Předchozí>...<Následující>