Kapitola 238

Kapitola 238 – Vzali jsme se

Část 1

Shromáždění tuctu domů. Neopracované ploty. Malá políčka, na kterých po stranách rostly květiny pakkun. A žáci druhého stupně, co se shlukovali kolem velkého kotlíku. Všechno to bylo jako dřív, přesně jak jsem si na to pamatoval.

„Věřím, že máš stále pevné zdraví, tcháne?”

„Kdo ví...”

Bylo to, jako kdyby se ve vesnici Migurdů zastavil čas.

Od našeho naverbování Atofe uplynuly zhruba dva měsíce. Během té doby jsem obcházel démonické krále v různých místech a doručoval jim dopisy. S Atofiným dopisem a dary na uctění, co doporučil Orsted, jsme šli z jednoho konce Magického kontinentu na druhý... tedy pomocí teleportačních kruhů.

Démoničtí králové byli velmi různorodá cháska. Bagraa Hagraa, gurmán a Drancující démonický král, co připomínal prase. Rinebine, Démonický král tváří, co se dokázal tvářit akorát jako socha Moai. Sahmedy Nohmedy, Démonický král světla, kterému z těla vždycky sálalo světlo. Patlsetl, Svůdný démonický král, jehož poloprůhledné tělo bylo zahaleno závojem. A tak to pokračovalo dál.

Dokonce jsme se setkali s Kebrakabrou, Démonickým králem nelibosti, před kterým mě Orsted varoval.

Byl to kulovitý démonický král, co měl v těle díry a z těch děr se neustále linul pach zvratků.

Na každé to místo jsme šli s odhodláním bojovat. Přece jenom to byli démoničtí králové. Když je řeč o démonických králích, Atoferatofe nebo Badigadi byli hlupáci úplně na vršku celého seznamu. Nebyli ten typ, co by poslouchal, co jim chcete říct.

Nebo to jsem si myslel, ale byli překvapivě komunikativní. Když jsem jim dal dárky, měli radost jako děti. A když jsem jim dal Atofin dopis, s bledou tváří si mumlali: „Hrdina...?” Odvrátili zrak a svěsili hlavu. Někteří dokonce nedokázali ovládnout vlastní střeva a prosili: „Prosím, nezabíjej mě.” Mezi takovými byl dokonce Démonický král nelibosti Kebrakabra. Velmi dobře jsem pochopil, jak obávaná a mimořádná Atofe byla.

Démoničtí králové byli v podstatě banda hodných lidí, co prostě dělali, co chtěli. Pokud jste jim předložili pevnou žádost, s vážným výrazem ji zvážili. Ale zatímco jsem také požádal, aby pátrali po Kishirice, většina z nich na ty věci, co se týkaly doby za 80 let, odpověděla: „Nejsem si jistý tak dalekou budoucností.” Dlouhověcí démoničtí králové evidentně nepřemýšleli o budoucnosti.

Po cestě jsme se zastavili ve městě Rikaris, bylo to město, kterému vládl Badigadi a kde se nacházel Kishiričin hrad. Bylo to to město v kráteru, které si Kishirika kdysi vybrala za pevnost.

Badigadi tam nebyl a když jsme se poptali, ani se nezdálo, že by se kdy vrátil. Bez ohledu na to, kam jsem šel, vojáci akorát pokrčili rameny. Prozatím jsem ten dopis dal vojákům, co zajišťovali obranu, a požádal je, aby pátrali nejenom po Kishirice, ale také po Badigadim.

Zbývalo už jenom pár hradů démonických králů a vypadalo to, že to všechno skončí hladce. Když jsme se dostali do této fáze, zavolala na mě Roxy.

„Nevadilo by, kdybych zajela do svého rodného města? Neboj se, bude to jenom chvilka, prostě tam sama rychle zajdu a zase se vrátím.”

To víš, že tě nechám jít samotnou.

Svižně jsem se vrátil domů, vzal Laru a zásnubní dar a vrátil jsem se do města Rikaris. A po třídenní cestě jsme dorazili tam, kde jsme byli nyní, do vesnice Migurdů.

Jenom Roxy, Lara a já. Eris řekla tohle a tamto a zdržela se cesty. Řekl jsem jí, aby jim aspoň poděkovala za meč... ale když jsem si uvědomil, že dokonce i ona si vzpomněla na něco jménem zábrany, hluboce mě to dojalo.

Roxina matka Rokary ztuhla, když Roxy spatřila. No, ne úplně; nedívala se na Roxy. Spatřila mě, co stál důvěrně vedle Roxy, dítě, co Roxy nesla, a pak ztuhla.

Někteří lidé ve vesnici se na Roxy podívali a pak na ni upřeně zírali. Určitě se snažili použít telepatii, ale Rokary byla jiná. Její myšlenky se určitě naprosto zastavily. Zhruba 5 sekund nebo tak nějak byla zkamenělá.

„Matko, vrátila jsem se.”

Když na ni Roxy promluvila, Rokary se zachvěla.

„R-roxy, kdo je tento muž a toto dítě?”

„Můj manžel a moje dítě.”

„...!!”

V další chvíli se Rokary zatvářila, jako kdyby chtěla říct „ach!”, a zmateně se rozhlédla po okolí. Téměř zároveň s tím se okolní Migurdi podívali na místo, kde jsme stáli, takže pravděpodobně něco telepaticky křičela. Nebo možná volala na Royna, Roxina otce. Možná dokonce říkala: „Eek, drahý, Roxy si domů přivedla muže!”

„...”

„...”

Ty tiché pohledy mě bolely. Ale byl jsem Roxin muž. Musel jsem se chovat tak, abych Roxy neztrapnil. Založil jsem si ruce na hrudi, mírně se rozkročil a nadmul hruď. Obrnil jsem se Psycho Power...

„Matko, je tu otec?”

„A-ano, zrovna jsem ho zavolala. Je v domě staršího... takže tu určitě brzy bude.”

„Tak nás prosím nech čekat v domě. Když se na Rudiho soustředí příliš mnoho pohledů, začne dělat divné pózy. Jak sama vidíš.”

Cožeeee?! Divné?! Ale to byla póza ctihodného zlovolného vůdce...

„Takže Rudi, tudy.”

„Dobře.”

Poslechl jsem Roxy a následoval jsem ji. Že mi zavazadlo na zádech přišlo těžké, byl pravděpodobně ten stres ze setkání s tchyní a tchánem. Chtěl jsem si myslet, že ta láskyplná póza moji milovanou Roxy nezesměšnila.

„Děkuji, že jste nás pozvali dál.”

Následoval jsem ty dvě, zatímco jsem se rozhlížel a pak jsme vstoupili do domu Roxiných rodičů. Tak mě tak napadá, že když jsem tady byl posledně, nešel jsem dovnitř. Možná mě nechají nakouknout do Roxina dětského pokojíčku. No, už jsem věděl, že v této komunitě nebyl žádný takový koncept jako vlastní pokoj.

„Jestlipak máme ve spíži dost jídla...”

„Ne, zanedlouho zase půjdeme, takže se námi netrap.”

„Ale Roxy, konečně ses vrátila, tak tu chvíli zůstaň.”

Zatímco jsem poslouchal Rokarin osamělý tón, posadil jsem se nedaleko krbu a Roxy se rychle posadila vedle mě.

„Máme celkem na pilno, víš?”

„Aha...”

Rokary vypadala celkem sklíčeně. Pokud by chtěli, myslím, že by bylo v pořádku zůstat 3 nebo 4 dny... Ale Roxy své rodné město neměla tak moc ráda, takže možná že bylo jenom přirozené, že chtěla rychle odejít.

„Nicméně ses vrátila tak najednou... a společně s tak pohledným kavalírem...”

Rokary se na mě znovu podívala a po celkem nevázaném prohlédnutí od hlavy až k patě najednou sklonila hlavu, jako kdyby si něco uvědomila.

„Ach, já jsem ale pomalá. Jsem Roxina matka Rokary. Ráda tě poznávám.”

Ráda mě poznává, co...? Dá rozum, že si mě nebude pamatovat, když jsme se setkali jen jednou před více než 10 lety.

„Jsem Rudeus Greyrat. Už jsme se jednou setkali.”

„Ano...”

„Ano, jednou zhruba před 10 lety. Přivedl mě sem Ruijerd.”

„Ty se znáš s Ruijerdem Supardií? Ale posledně tu byl...”

Když Rokary zaslechla Ruijerdovo jméno, přiložila si ruku k bradě, jako kdyby přemýšlela. Nakonec ze sebe vypravila tichý hlas, zdálo se, že jí něco vytanulo na mysl.

„Nejsi náhodou to malé lidské dítě, co bylo s Ruijerdem, když se vydal na cestu?”

„Přesně tak.”

„Ale ne...! Taková nostalgie! Rozhodně jsi vyrostl, aha. Uplynulo jen něco málo přes 10 let, ale když lidé takhle vyrostou, už jsou z nich řádní dospělí, co?”

„Ano. Považuju se za dospělého, i když se mi v mnoha ohledech nedostává...” Pak jsem položil ruce na podlahu a sklonil hlavu. „Tohle je celkem pozdě, ale oženil jsem se s vaší dcerou.”

„...Ach, no ano. Ehm, jsi spokojený s touto dívkou?”

„Ano, velmi,” promluvil jsem s pohledem upřeným na Roxy a ta zrudla v tváři.

„Ehm, je Roxy řádnou manželkou člověka? Mezi lidmi a démony to vře, ne? Není přítěží, že ne?”

„Bez ohledu na nějaké rozepře mi Roxy neustále pomáhá. V mém domě je nejspolehlivější ze všech právě Roxy.”

„Vážně...”

Roxy mě šťouchla do boku. Jak jsem přemýšlel, copak chtěla, podíval jsem se na ni. A ona mi zašeptala: „Až příliš mi lichotíš.”

Ale ani slovem jsem nepřeháněl.

„Ale takový pohledný... Vážně ti naše dcera nevadí?”

Zopakovala otázku, co už řekla. Dokonce i Rokary se zdála celkem zmatená.

„Rudi má i dvě další manželky. Mé postavení je podobné konkubíně, takže i když toho více méně nejsem hodna, nevzniknou z toho žádné problémy,” vložila se do toho Roxy.

Ale na Roxy nebylo nic nedostatečného a ani jsem se k ní nikdy nechoval jako ke konkubíně...

„Vážně... Ale...”

„Matko, děláš to trochu trapné, tak s tím prosím přestaň.”

„Ach... dobře. Ale stejně mě to trápí. Předtím jsi vždycky byla nespolečenská a tichá...”

„Chápu své vlastní chyby. Ale jak vidíš, stejně jsem porodila dítě a plním si své manželské povinnosti.”

V tomhle podání to znělo tak věcně. I kdyby například nikdy neporodila, moje lásky k ní by nezakolísala... Ale možná bylo lepší to říct takhle.

„Rudee, je to pravda?”

„Ano. Má láska k Roxy přinejmenším nikdy nevyschne. Přísahám Bohu.”

Má láska byla širá. Byla to nekonečná láska.

„Aha...”

Rokary se tvářila zmateně. Přece jen bylo pravděpodobně nejlepší, abych to ukázal svými činy. A tak jsem se pokusil obejmout Roxy kolem ramen. Ach, chytila mě za ruku. Pochopilas to špatně, Roxy, nemyslel jsem na to, že bych se chtěl dotknout tvé prdelky, pomyslel jsem si. Ale sevřela mi ruku. Roxina ruka byla velmi teplá.

„Takhle, aha.”

Zdálo se, že Rokary došla pochopení. A pak Lara, co seděla vedle Roxy, najednou otočila tvář ven.

„Ach, vrátil se Royn.”

Vypadalo to, že dorazil tchán. Znovu jsem ho musel pozdravit. Připravil jsem se na to.

Byl jsem připravený kdykoli padnout tváří na zem. S Roynem to šlo hladce. Zareagoval podobně jako Rokary. Řekl podobné fráze a já jsem odpovídal podobně. Bylo to velmi hladké. Přece jenom to vypadalo, že nebudu muset padnout tváří na zem.

„Každopádně ti blahopřeju, Roxy. Jsem rád, hlavně že jsi šťastná,” řekl Royn nakonec. Dojalo ho to k slzám a svíral Roxy ruce.

„Děkuju, otče.”

Roxy a Rokary také slzely.

Jestlipak vlastně dělám Roxy šťastnou. Co vůbec bylo štěstí? Nebyl jsem si jistý, ale chtěl jsem si zachovat svou lásku k ní.

„Ale i tak, Roxy se provdala, co... Ta Roxy, co v dětství zakopávala o vlastní nohy a co měla vždycky slzy na krajíčku...”

„Prosím, takové historky před Rudim neříkej.”

Když byla Roxy malá, co? Určitě byla rozkošná. Nebo možná že její vnější vzezření se od toho nynějšího moc nelišilo. Kdybych se s ní střetl ve stejnou dobu a kdybychom vyrostli spolu... Jsem si jistý, že náš vztah by byl jiný než teď. No, bez ohledu na náš vztah si nemyslím, že by se změnil osud, kdy bych Roxy respektoval.

„Ale stejně jsem si nemyslel, že bych spatřil své vnouče.”

Zdálo se, že Royna začaly přemáhat emoce. Ta jeho slova zněla jako kárání, ale v dobré náladě Laru zvedl. Lara se jako vždycky nevzpírala a prostě na Royna zírala. Když to Royn viděl, široce se usmál.

„Aha, jmenuješ se Lara. Dokážeš jasně říct své jméno, jsi chytrá holka.”

„He?”

„He?”

Myslím, že jsme to oba s Roxy vyhrkli společně. Lara ještě neřekla své jméno. Nebo spíš ještě nic neřekla.

Takže copak to bylo...?

To jsem si pomyslel, když si to Roxy uvědomila a zírala na Royna.

„...Naše dcera umí použít telepatii?”

„He? Jo. Pořád s tím má trochu problémy, ale dá se to jasně pochopit.”

Roxy a já jsme si vyměnili pohledy.

Ta šokující pravda, co zrovna vyšla najevo. Že naše holčička byla esper.

Když jsem o tom popřemýšlel, vážně to nebylo tak divné. Roxy neuměla používat telepatii, ale Roxini rodiče ano. Což znamenalo, že to prostě nebylo dědičné.

„Nebyli jste si toho vědomi?”

„...Nikdo z nás neumí používat telepatii, víte?”

„Vážně...? Ale Lara říká, že si často povídá s babičkou.”

S babičkou. V tomto případě ta Lařina babička... neznamenala Rokary. Ale Zenith.

„Aach...”

V té chvíli jsem to tak nějak pochopil. Miko to tak řekla, že Zenith dokáže číst mysl ostatních. A proto byla Lara v Zenithině vzpomínkách celkem upovídaná. Ta vždycky tichá Lara, co se tvářila vážně. Měla šťastné vzpomínky na to, jak si povídá se Zenith.

Aha, telepatie. Lara vždycky povídala telepatií a díky tomu byla schopná si povídat se Zenith.

„...”

Z nějakého důvodu se mi ulevilo. Ale Roxy mé pocity nesdílela. Svěsila hlavu a tvářila se tak nějak komplikovaně. Možná myslela na to, jak její dcera uměla něco, co ona ne. Začalo tu být pochmurně.

„Vážně... Ech? Co mám dělat... Laro, to jsem já, tvůj táta~” řekl jsem, vstal a pohladil Laru po hlavě.

Lara se neusmála, jen na mě zírala. Pravděpodobně něco říkala.

„Říká, že nemá ponětí, o čem to mluvíš.”

Ach ne? Ach, správně, mluvil jsem Řečí Démonického boha.

„Laro, jsem tvůj táta~”

Tentokrát jsem použil lidskou řeč a podíval jsem se po Roynovi.

„Říká, že to ví.”

Ach, ví to. Předpokládám, že to bylo jenom přirozené, nebylo možné, aby to nevěděla. Stejně jsem to říkal často.

Nicméně jak suchá odpověď. Myslel jsem si, že by bylo v pořádku říct „mám tě ráda, tati”, i kdyby to byla jenom lichotka. Poslední dobou to říkala dokonce i Lucy.

Ale předpokládal jsem, že řeč a telepatie neměla žádnou spojitost. Možná že mluvená slova zněla jinak, s jinou nuancí... Tak jsem to předpokládal, jinak by bylo těžké si povídat se Zenith.

„Každopádně jsem si myslel, že se trochu opozdila, ale vlastně se mi trochu ulevilo.”

„Pořád je malá, takže dokáže mluvit jen myslí, ale jsem si jistý, že zanedlouho bude mluvit i ústy,” řekl Royn s nostalgickým úsměvem.

„Jsem si jistá, že vy dva cítíte to samé, co jsme cítili my, když jsme měli Roxy.”

„Co tím myslíš?”

„Také jsme si mysleli, že je Roxy trochu opožděná, když se narodila. Protože nemohla mluvit...”

Roxy, jediná v rodině, co neuměla použít telepatii. A Lara, jediná v rodině, co ji dokáže použít. Byly v podobné situaci. Jablko nepadá daleko od stromu.

Ale i tak se mi ulevilo. Naše holčička v pohodě rostla. Vážně jsem se bál, že si doma neměla s kým povídat, ale ono nic takového. Jasně si povídala se Zenith a Leo měl pravděpodobně také nějaký ten druh telepatické moci a povídal si s ní. Jakmile bude schopná mluvit, bude si moct povídat i s ostatními členy rodiny. Jen to ještě chvilku potrvá.

„Lara je úplně jako Roxy, že?”

„Ha ha ha. Správně, úplně jako ona, hlavně ty oči.”

Royn se vesele smál a Rokary byla taky šťastná. Dokonce i Lara tak nějak vypadala, že se tvářila spokojeně.

Poté jsem jim desetinásobně splatil peníze, co mi tehdy půjčili, a předal jim zásnubní dar. V duchu jsem se šklíbil nad jídlem z Velké královské želvy, co jsem už tak dlouho neměl, zatímco navenek jsem říkal, jak to bylo dobré. Byla to zábava.

Jsem rád, že jsem sem přišel, pomyslel jsem si. Ale Roxin výraz zůstal ponurý. Až do konce se nerozveselila.

Nakonec jsme se s Roxy rozhodli zůstat přes noc ve vesnici. Možná brali ohledy na to, že jsme byli sezdaný pár, ale přebývali jsme v prázdném domě nedaleko domu Roxiných rodičů. Spali jsme s Larou uprostřed v neobývaném domě, kde pořád bylo trochu prachu. Kdyby to byl hotel, nelíbilo by se mi, jak tu byla jenom jedna postel a dva polštáře. Ačkoli to nebylo tak, že bych to mohl dělat, když byla mezi námi Lara. A zrovna teď jsem byl stejně Rudeus Abstinent.

I když Roxy ležela vedle mě, dokážu na ni nesáhnout. Ale rozhodně nepomáhalo, že tu Roxy ležela s očima zavřenýma. Začal jsem mít pocit, že možná trochu by nevadilo. Začínal jsem se vzrušovat. Nebo spíš jsem byl vzrušený.

No, popřemýšlejme o tom. Se svým abstinenčním životem jsem začal, abych nemohl mít další děti. Když to obrátím, bylo v pořádku cokoli, co nezplodí další děti. Osud se nezblázní jen kvůli tomu, že vypudím trochu té zlé hmoty.

Roxy byla v bezpečí. Takhle řečeno, pokud mě omluvíte—

„Rudi.”

Faa! Omlouvám se. Byl to jen pomíjivý impulz.

„Jsi ještě vzhůru?”

„Zzz zzz.”

„Přestaň předstírat. Copak ses mi zrovna nedíval do očí?”

Zdráhavě jsem otevřel oči. Roxy, co ležela vedle mě, na mě zírala s vážným výrazem.

„Ohledně Lary.”

Lara už tvrdě spala. Obvykle měla velmi nestoudný výraz, ale když spala, byla jako anděl.

„Upřímně řečeno jsem si myslela, že to takhle bylo.”

Copak, nedokázal jsem se přimět se na to zeptat. Bylo to to, o čem jsme dneska mluvili. To, že Lara dokázala v pohodě používat schopnost rasy Migurdů.

„Až do teď jsem o tom mlčela... ale kdykoli jsem viděla, jak na sebe Zenith a Lara zírají, uvažovala jsem o té možnosti.”

„Mě to nikdy nenapadlo.”

„To jistě. Posledních pár let jsi byl celkem zaneprázdněný, vždycky jsi cestoval sem a tam.”

Nedohlížel jsem na své děti, tak mi to přišlo, že říkala. No, kdybych musel říct, jestli jsem se staral nebo ne, možná že jsem se fakt nestaral. Možná jsem jen sledoval ty rozkošné chvilky a rozmazloval je.

Neudělal jsem nic, co by se dalo brát jako jejich výchova nebo vzdělání. Upřímně řečeno jsem v tomhle akorát využíval Sylphy a Roxy.

„Jak se to tváříš? Z ničeho tě neviním.”

Cenil jsem si, že to dokázala takhle říct. Bez ohledu na to, jak moc mě to trápilo a jak moc jsem se kál, momentálně jsem měl plné ruce práce s Hitogamim. Neměl jsem čas a možnosti oddat se výchově dětí.

„To jenom, že jsem o tom trochu přemýšlela.”

„O čem?”

Roxy hladila Laru po vlasech.

„Narodila jsem se v této vesnici. Jakmile jsem si začala být vědoma svého okolí, vždycky jsem vyrůstala s pocitem osiření.”

„...”

„Když teď o tom přemýšlím, vážně to tehdy bylo těžké. Odešla jsem z vesnice, šla jsem do města, kde se navzájem dorozumívali slovy, tam jsem se poznala s dalšími lidmi a když jsem začala žít životem dobrodruha, silně jsem si uvědomila, že ten svět, kde žiju, je přímo tady.”

Nedokázala dělat to, co ostatní ano. Nebyla schopná dělat jen tu prostou věc. Když se jí ptali, proč nedokázala něco tak obyčejného, nevěděla to. Prostě to nedokázala a její vrstevníci o ní mluvili jako o selhání a budižkničemu. A dokonce tak o sobě přemýšlela i ona sama. Ale to vážně nebyl selský rozum. Byla ráda, že to nedokázala. A když si to Roxy uvědomila, bezpochyby zakusila nepopsatelný pocit svobody.

„Pokud Laru budeme vychovávat takhle, možná si bude myslet to samé co já. Já jsem možná ráda, že jsem z vesnice odešla, ale Lara není já. Neexistují žádné jiné kmeny, co umí použít stejnou schopnost jako Migurdi.”

Roxy pak najednou odvrátila zrak. Ale možná měla pravdu. Migurdi ze své vesnice moc často neodcházeli. Dokonce ani na Magickém kontinentu jsem téměř nikdy neviděl členy kmene Migurdů. Možná nebyli výluční, ale byl to samoizolovaný kmen. Nemohl jsem říct, že se Lara v budoucnu nebude cítit osiřele.

„A tak mě napadlo...” řekla Roxy, zrak měla stále odvrácený. Tvářila se komplikovaně, jako kdyby svému nápadu vůbec nevěřila. „Co kdybychom Laru nechali u mých rodičů?”

„...He?”

„Přemýšlím, jestli možná nebude nejlepší, aby žila v migurdské vesnici jako Migurd, než jí bude 10 nebo 15. Dokud trochu nevyroste. A nebylo by nejlepší rozhodnout až potom, jestli odejde nebo zůstane ve vesnici? O tomhle jsem přemýšlela.”

„...”

Chtěl jsem být se svým synem a dcerami, jak jen to půjde. Myslím si, že to je povinnost člověka, co je zplodil. Tohle beru jako součást toho „přijmutí zodpovědnosti”. Když pominu Hitogamiho, chci, aby Lara vyrůstala někde, kde ji uvidím.

Ale Roxy mi říkala něco, o čem usilovně přemýšlela. Neříkala to proto, že by chtěla uniknout před zodpovědností nebo protože by se chtěla zříct péče o dítě. Bylo to proto, že to pro Laru bude těžké. Říkala to, protože nechtěla, aby si Lara prošla tím samým, co ona.

Dítě s modrými vlasy, co mělo jinou možnost komunikace s ostatními. Nebylo možné, aby nezakusila těžké chvilky. A nebylo třeba říkat, že rodič nemohl nést bolest dítěte.

„Já jsem proti... Ale pokud si myslíš, že to je to nejlepší, pak...”

Ta slova jsem nedokázal vyslovit. Nemohl jsem vybrat. Měl jsem dát přednost vlastním pocitům nebo Roxinu návrhu? Mohl jsem akorát nejistě mlčet.

„Promiň, Rudi. Prosím, zapomeň na to. K téhle konverzaci nikdy nedošlo,” řekla Roxy po krátkém tichu.

Takhle jsme skončili den. Roxy a já jsme spali, zatímco jsme se drželi za ruce.

Vesnice Migurdů byla tichá vesnice. Neslyšeli jste žádnou konverzaci. Jelikož vesničané mluvili telepaticky, ve vesnici se nemluvilo.

Možná že někteří z nich Roxy pozdravili, ale Roxy to neslyšela. Ale Lara pravděpodobně mohla. Konverzace lidí, co támhle připravovali jídlo. Nebo milostná hádka uvnitř domu nebo nějaký jiný hluk.

„Když vidím, že se to tu nezměnilo, chápu, jak moc bohatých bylo mých posledních deset let... nebo spíš jak moc shonu je v lidském životě,” promluvila Roxy a obrátila pohled k naší dceři, co nesla.

Lara na Roxy zírala s mrzutou tváří jako obvykle. Nemyslím si, že by se tato vesnice změnila, i kdyby uplynulo další desetiletí. Nebo i kdyby k nějaké změně došlo, my bychom si toho nevšimli.

„Tak se opatrujte, dobře?”

„Nevadí, když zůstanete trochu déle...”

Royn a Rokary nás vyprovázeli u brány do vesnice. Vypadali celkem osaměle.

„Můžu si naposledy podržet Laru?” zeptal se Royn a natáhl ruce.

Vnoučata byla roztomilá po celém světě. Nevypadalo to, že by měli v úmyslu mít po Roxy další dítě.

„Naprosto, tady.”

Roxy natáhla Laru ke svému otci. Nebo aspoň se o to snažila. „Copak?”

Lara se pevně tiskla k límci Roxiny róby. Bylo to jako scéna, co jsem někde viděl.

„No tak, Laro, rozluč se s dědečkem a babičkou.”

„...”

Lara využívala rukou i nohou a tiskla se k Roxy jako cikáda. Přesně takhle se podívala na mě. Ta obvykle mrzutá a nestoudná tvář, co vždycky měla, byla... pryč.

Ústa měla pokroucená, čelo nakrčené a tvářila se, jako kdyby se měla každou chvilku rozbrečet. Byl to výraz, co žádal o pomoc.

„Aach... Ha ha ha. To nic, přece jenom na tom nesejde,” promluvil Royn se suchým úsměvem a zamával rukou. „Říká, že se nechce rozloučit s mámou.”

„...!”

Roxy se překvapeně podívala na Laru. Když spatřila Lařin výraz, kdy se měla užuž dát do breku, v mžiku se jí tvář zaplnila nervozitou.

„Ne, chci být spolu...” řekla Lara, vymačkávala ze sebe ta slova. Naše malá holčička, co ještě nikdy předtím nepromluvila, se poprvé vyjádřila.

„...”

Možná že Lara slyšela naši konverzaci včera v noci. A i kdyby ji neslyšela, možná se jí kvůli tomu zdálo, že jsme ji tu nechali. Možná že jsme ji akorát zbytečně rozrušili.

„To nic.”

Roxy v tichosti Laru pevně objala. Rty měla pevně semknuté k sobě a zadržovala slzy. Jak matka, tak dcera se tvářily naprosto stejně. A Roxy promluvila: „Vždycky budeme spolu.”

Po těch slovech se Lara s úlevou uvolnila.

„Roxy, kdy přijdeš příště?”

„Hm, jakmile bude Lara větší... myslím, že znovu přijdeme zhruba za 10 let.”

„...Dobrá, to je dobře. Opatruj se, dobře?” řekla Rokary, nezdálo se, že by jí 10 let připadalo tak dlouho.

A tak jsme odešli z vesnice. Ti dva nás vyprovázeli pohledem, dokud jsme nezmizeli z dohledu. Chvílemi to bylo trochu trapné, ale jsem rád, že jsme je navštívili. Erisini a Sylphini rodiče byli pryč, zemřeli. Roxini rodiče byli vzdálení, ale i tak byli rodiče stále rodiči. Myslím si, že dokud jsou naživu, můžeme je navštívit tak často, jak jen budeš chtít.

„Takže Rudi, zase to začne být hektické.”

„To ano.”

Předtím si uspořádám okamžité úkoly. S takovou myšlenkou na mysli jsme se vrátili do města Rikaris.
-------------------------------------------------


~ Tak, další kousek skládačky zapadl na místo. Akorát že novela je tak rozsáhlá, že už si na některé ty náznaky a volné nitky ani nevzpomíná. ~

<Předchozí>...<Následující>