Kapitola 237

Kapitola 237 – Litý boj, Démonický lord Atofe

Část 1

„Jsem Nesmrtelný démonický lord Atoferatofe Raibaku! Pokud mě porazíte, udělím vám titul hrdiny. Pokud prohrajete, udělám si z vás loutku a využiju vás až do posledního dechu!”

Atofe kolem sebe šířila zdrcující krvežíznivost. Navíc ta osoba, co stála proti ní, vypadala jako hrdina.

„Král meče Eris Greyratová!”

Eris držela nad hlavou jeden ze Sedmi mečů Boha meče Fénixový elegantní dračí meč a konfrontovala Atofe.

„Styl Boha meče, co!”

S radostí vytasila meč, aniž by odtrhla pohled od Eris.

„Tohle ti řeknu předem, Meč světla je proti mě k ničemu.”

„...”

Atofina slova Eris nerozhodila. Dokonce i ona to věděla. Slyšela legendu o Nesmrtelném démonickém lordu.

Nesmrtelný démonický lord Atofe nemůže být nikdy poražen. Ani nemá žádnou techniku. Její meč byl tupý a pomalý. Ona prostě nedokázala zemřít. Bez ohledu na to, kolik útoků ji zasáhlo, bez ohledu na to, kolik smrtelných ran utržila, prostě nezemře. Povstane, i když utrží jakýkoli druh útoku. A pak nakonec dojde vítězství. To byl Nesmrtelný démonický lord Atofe.

Během Laplacova tažení bylo méně než 10 veteránů včetně jednoho ze Tří hrdinů, co byli schopní se jí postavit. Obávali se jí jako symbolu hrůzy a povídalo se, že ji porazil jenom Bůh severu Kalman. Eris se dostalo pochopení. Myslela si: „Dokážu jen o své síle porazit toho Démonického lorda před svýma očima?”

Ne.

Jenom s jedním člověkem to bylo nemožné. Možná byla v euforii, že vyzvala na souboj legendární bytost, ale neměla žádné techniky, kterými by mohla Atofe porazit. Ale nebylo třeba kvůli tomu bědovat. I když na ruce neměla kartu, kterou by mohla vyložit, byl tu člověk, co ji už měl. Neboť přípravy na tuto situaci skončily, ještě než jsme sem přišli.

„...”

„Hej, řekni něco.”

Eris nemluvila.

„No, byl tu jeden takový chlápek, co se soustředil veškerou svou bytostí a pak vypálil nesmírně mocný úder...”

„...”

„Fufu, vzpomínám si na to, protože mám dobrou paměť. Ačkoli se ke mně ten úder nikdy nedostal a toho člověka jsem pěstí rozmáčkla jako žábu.”

Atofe si na to setkání možná vzpomněla. Zahlížela na Eris, zatímco se jí na tváři ukázal zlomyslný úsměv.

„Co ty na to? Eris Greyratová. Je to životní sázka. Ukážeš před svými společníky, kterým věříš, nevděk... anebo to bude čest?”

„...”

„Můj krk je přímo tady. Pokud si domů vezmeš mou hlavu, budou tě považovat za hrdinu Lidské rasy a tvé jméno se navěky zapíše do historie.”

Atofe se párkrát udeřila do krku. Sebevědomí z ní přímo zářilo. 'Ta ženská mě nebude moct zabít.' Takové to bylo sebevědomí.

Okolní elitní stráž si povzdechla. 'Ach, paní Atofe je zase nedbalá!' Něco takového. Nicméně Nesmrtelní démoničtí lordi měli vůči hrdinům jeden nevyhnutelný sklon, a to dopřát jim jeden úder.

„Vlastně ne, nechci něco takového jako čest a podobně,” řekla Eris jasně. „Ale setnu ti hlavu.”

„Dobře řečeno! Eris Greyratová! Teď pojď!” rozléhal se Atofin křik.

Večerní slunce zapadlo za hory, okolí se pohroužilo do mírné temnoty a fialový plamen na svícnech zářil na ty dvě osoby. Atofiny oči se třpytily planoucím ohněm. A Eris na ni neohroženě zírala. Pohledy těch dvou se střetly a jejich krvežíznivost se srazila. Kritická situace dvou lidí.

„Ach...”

Ale v té chvíli elitní stráž nesledovala ty dvě. Dívali se za Eris.

Tam stál obr. V mírné tmě tam stál kamenný obr, co na výšku měřil 3 metry. Odkud se to kruci vzalo? Byla to povolávací magie? Ne, nebyl tu ani náznak po tom, jak to provedli. A navíc ten modrovlasý mág stál několik kroků stranou od toho obra. Jako kdyby ten obr chtěl říct, že to uspělo, najednou sevřel pěst a vzhlédl.

„Ach~”

Důvod, proč Eris, co bojovala stylem Boha meče a měla zdánlivě drsnou povahu, nezaútočila— Člověk, co stál mezi elitní stráží, to pochopil a vydal ze sebe obdivný zvuk. Důvodem bylo, že zatímco Eris zdržovala, Rudeus měl plné ruce práce s přípravami. Povolal Magické brnění MK-1.

„Ach.... Aaaaach......”

Stín, co stál za Eris. Atofe k němu vzhlédla a zasténala.

Na to si vzpomínala. Na to brnění. Ještě před Laplacovým vojenským tažením, během Druhé velké války mezi lidmi a démony. Vzpomínala si, že ho viděla, než ho zapečetili. Ta jeho nynější podoba byla trochu jiná. Ta jeho barva byla mírně jiná. Ale to byly jenom maličkosti. Jako kdyby na tomto světě bylo mnoho příležitostí, kdy by člověk získal takové brnění!

„Brnění Bojového boha...!” mumlala Atofe a omráčeně k němu vzhlížela.

„GAAAAAAaaaaaaaaa!!!”

A Eris zaútočila.

--Rudeovo hledisko--

Erisin meč se dal do pohybu. Přímo k levé straně Atofina zátylku, zatímco Atofe vzhlížela k Magickému brnění. Tou nejkratší vzdáleností. Démonický meč, co se proměnil na dlouhý rovný paprsek stříbrného světla, se lehce a beze zvuku řítil k Atofinu zátylku a zachovával si svou zdrcující moc krvežíznivosti. A beze změny prošel skrz—

„Su?!”

Zastavil se. Meč se zastavil v půli Atofina krku.

„...”

Atofin meč velmi hluboko vězel v Erisině pravém rameni. A s tím přišla Eris o schopnost pohybu pravou paží. Ten meč se nezastavil. Ona ho zastavila. Bodnutím meče do mezery mezi kostmi jako podpůrnou tyčkou zastavila Dlouhý meč světla, co byl brán jako nejsilnější šermířská technika.

„GAAAAAaaaaa!”

Eris se v mžiku zřekla své pravé paže. A máchla mečem jen za použití levé ruky.

Krk se dal Dlouhým mečem světla dozajista přetnout jedinou ranou. Ale jeho moc o polovinu klesla, když se použil jen jednou rukou. Jenom třetina hlavy zůstala přichycená k tělu.

Ale nepřítelem byla Atofe. Nesmrtelný Démonický lord Atoferatofe.

„SRRaa!”

Atofe, co vypadala jako neúplná mrtvola, odkopla Eris do vzduchu. Roxy, co byla za ní, ji s nepříjemným zvukem „begon” zachytila. Eris se dál litě dívala k Atofe, zatímco jí z ramene tryskala krev. Její tah skončil.

„oooOOOOO!” zařvala Atofe a otočila se na mě.

Připravila si meč jako by k obraně a zaujala postoj, kdy se mírně předklonila. A bodla do mě svým mečem, zatímco jsem si připravoval kulomet.

Jelikož Atofe Eris odkopla, začal jsem střílet v přímé linii.

„Palba skrz!”

Spustila se salva kamenných kulí. První krok. Rozstřílelo to Atofino brnění na několik malých kousků. Druhý krok. Roztrhalo to Atofe rameno a její meč tančil ve vzduchu. Třetí krok. Atofe teď měla horní půlku plnou děr, odstřelilo ji to a horní půlka se jí oddělila od dolní půlky.

Žádný čtvrtý krok nebyl. Dolní půlka těla bez horní půlky těla, slábla a třásla se a nakonec padla.

Tahle podívaná mi nedělala dobře na srdce. Jelikož byla Nesmrtelným démonickým lordem, nevytékala žádná krev, ale kdyby krev vytryskla, pravděpodobně by mi bylo zle. Nedokázal jsem si zvyknout na to, že jsem se stal vrahem. Nebylo možné, abych si na to zvykl.

Zvládl jsem to, protože jsem věděl, že nezemře, ani když z takové blízkosti vystřelím z kulometu. Správně. Nezemře, že ne? I když to tak možná vypadalo.

„Dokázali jsme to?” zeptala se Roxy, zatímco na Eris aplikovala léčivou magii a nervózně si prohlížela elitní gardu. Dokud Atofe nedá rozkaz, nezaútočí. Lidi, není třeba se o Atofe bát. Měl jsem naprostou důvěru v tu vlastnost „nesmrtelnost”.

„Ještě ne,” odpověděl jsem, zatímco jsem se měl na pozoru.

„Po tomhle jsme na řadě my?”

„Ne, to je absurdní.”

„Podívejte se na podlahu. Copak to nepoškodilo černou ocel?”

„Dokonce ani to brnění nedává žádný smysl. Co to je za magii...”

„Když předtím bojoval s paní Atofe, použil kamennou střelu s úžasnou mocí. Pravděpodobně je to tohle.”

„Ach, aha. Takže to je rychlá střelba kamenných střel.”

„Což znamená, že kromě toho brnění může být magickým nástrojem i ta hůl(?).”

Z nějakého důvodu mě analyzovali. Ti byli ale lehkovážní. Ale pravděpodobně věděli, že Atofe jen kvůli takovému útoku nezemře.

Atofe ožívala. Rozeseté kousky masa se přiblížily k velkému kusu masa. Krok za krokem se ty kousky slučovaly a začaly se vracet do své dřívější velikosti. Hádal jsem, že by se jí vrátily i vlasy, kdybych jí je vytrhal. Na rozdíl od jistého parazitického stvoření... A přišlo mi, že i kdyby se kousky masa naprosto nevrátily, že by se regenerovala z malého kousku masa pomocí životní síly a dělení buněk.

A takové stvoření mohlo na svém těle nosit brnění a dokonce používat bojové umění. Očividně bude mocná...

Jak jsem o tomhle přemýšlel, Atofe se vrátila do svého předešlého stavu. Ale kvůli tomu, že jsem jí rozstřílel, měla horní půlku těla nahou. Nakonec jsem viděl svaly, co byly ještě vypracovanější než ty Erisiny, a velká prsa, co si nijak nezadala s těmi Erisiny. Mělo nějaký význam si ty svaly formovat, když byla takové stvoření...? Pravděpodobně ano. Nebo spíš formování svalů pro ni mělo mnohem větší smysl než pro lidi, když se uvážilo, že jí buňky neodumřou. Velmi zajímavé.

„Pořád chceš víc?”

Když se regenerace dokončila, zeptal jsem se nyní neozbrojené Atofe. S odhodláním bojovat. Ale nebylo to tak, že by se ve vážném boji neobjevila opozice.

Moore, co přihlížel zezadu, by byl nepřátelský protivník, kdybychom tady museli Atofe ve vší vážnosti vyhladit. Když nás posoudí jako nepřátele, zahájí útok tím, že povede elitní gardu. Nebo tak jsem to od Orsteda slyšel. I na tohle jsme více méně měli plán, ale... No, bylo lepší Atofe uspokojit tím, že ji mnohokrát srazíme k zemi. Nevěděl jsem, kolikrát ji budu muset čelit, ale budu jí dělat společnost, dokud nevyčerpám svou zásobu magie.

„Nechci!”

Nebo to jsem si myslel, ale Atofe takhle zakřičela. A tak Moore přispěchal k ní a zahalil ji pláštěm.

„Okamžitě dojdu pro náhradní brnění, takže...”

„Pche!”

Atofe si s plesknutím sedla na zem s nohama zkříženýma. Neměla v úmyslu bojovat. Ale dívala se na mě, zdánlivě otráveně.

To bylo vážně nečekané. Rozhodně jsem si myslel, že se k nám bude během vzkříšení řítit jako divočák. Nebo že dá rozkaz svým podřízeným, aby nás obklíčili.

„...”

Vůbec si nevšímala Eris, co stála vedle mě a připravovala si meč. Roxy, co si připravovala hůl, také stála za mnou, ale trochu šikmo. Ale hádal jsem, že jejího tahu nebude třeba.

„...”

Atofe na mě upřeně zírala. V tichosti a bez pohybu, chvilku to trvalo. A pak s povzdechem řekla: „Moore, vzpomínáš si?”

„Ne, během války mezi lidmi a démony jsem byl ještě...”

„Správně. Tak to bylo,” zamumlala Atofe nezvykle klidným a tichým hlasem. „Je jiné než tehdy. Tehdy bylo víc do zlata. Moc a rychlost je stejná, ale taková zbraň neexistovala.”

Atofe možná mluvila o původním Brnění Bojového boha. Nejsilnější brnění, co vyrobil Laplace.

„Ale Lidská rasa byla taková. Nejdříve byli slabí. Absurdně slabí. Pokud jsme k nim pronikli, snadno se zhroutili a utekli. Ale po chvilce se vytrvale měnili. Než jsem se nadála, změnili svůj personál, brnění a zbraně. I jejich způsob boje byl takový. Upevnili se, rozpadli se a pak čekali v horách a za řekami... A takhle postupně zesílili. Kal řekl, že to je síla Lidské rasy.”

Atofe z nějakého důvodu vyhlížela soustředěně. A i to, jak mluvila, mi přišlo celkem intelektuální. Nesmrtelný démonický klan po jedné regeneraci pravděpodobně vstoupil do stavu mudrce.

„To jsi vyrobil ty?”

„Ano.”

„Aha... jsi silný, vskutku silný,” řekla Atofe s osvěženou tváří. „Je to příjemná historka. Jelikož otec po mnoha těžkostech nebyl schopen vyhrát proti Dračí rase, když ta bezcenná Lidská rasa dokázala předehnat...”

Atofe se pomalu postavila. S Moorem po boku na mě vzhlédla s rukama založenýma a mluvila. I když jsem nebyl schopen pochytit význam jejích slov, pokračovala: „Uznávám svou porážku. Jak jsem slíbila, dokud budeš naživu, budu pod tvou pravomocí.”

A tak se Atofe stala mojí kolegyní.

„Rudee Greyrate, jsi hrdina, co mě porazil.”

Náhodou jsem se stal hrdinou.

Část 2

Poté se v Atofině pevnosti pořádala slavnost.

Byla to slavnost na pokoření Démonického lorda. Organizátorem slavnosti byl sám poražený Démonický lord. A personálem na slavnosti byla elitní garda. Účastníky byla také elitní garda.

Při příležitosti oslavy zorganizovali velkou vojenskou přehlídku. Pořádala se uprostřed arény, kam přinesli figuríny jako na atletiku a rozložili tam koberec ze zvířecí kůže, co obkružoval celou arénu. A na něm jedli a pili členové elitní gardy.

Démonický lord Atofe byl poražen. Ale takhle řečeno, lidé, co Atofe polapila, propuštěni nebyli. Pro mě by bylo komplikované, kdyby válečný potenciál Atofiny elitní gardy klesl; Atofe tu situaci možná také pochopila.

Prozatím to bylo úplně jako předtím. Nebyli tady dobří a zlí a my jsme nemohli jen tak pokročit k propuštění všech členů. No, pokud mezi nimi byli někteří, co se chtěli za každou cenu vrátit, až budeme mít šanci, můžeme jich pár poslat domů. Pokud jich bude jenom pár, ani Atofe si toho nevšimne.

Ačkoli všichni členové Atofiny elitní gardy si tu slavnost naprosto užívali. Nezdálo se, že by měli v úmyslu vyvěsit prapor revoluce.

„Dneska je příznivý den. Pijte! Zpívejte! A bojujte!”

I když jsem Atofe porazil, vážně byla v dobré náladě. Slavnostní síň přímo uprostřed arény. Celá zářila spokojeností, jak bojovala proti svým podřízeným. Zdálo se, že ji potěšilo, že přijala alkohol, co jsem jí dal. Po každém loku vykřikla „Lahoda!” Byl to vážně záhadný pocit, ale v tomhle mi tak nějak mírně připomínala Badigadiho. Před soubojem věci jako pití a zpět... Přece jenom to byli sourozenci. Nesmrtelný Necross byl možná také takový.

„Hahahahaha, to je dobré!”

„Nadobro je rozdrť!”

„Kam se díváš! Soustřeď se! Soustřeď se! Jééé...”

V aréně se konalo mnoho pěstních soubojů. Z větší části to byly boje holýma rukama bez brnění nebo zbraně. V elitní gardě byl statný muž, co pevně zatnul pěst a tvrdě srazil své protivníky. Ach, ne, počkat. To nebyl kolega gardař. Nebyl to ani muž.

„Vítězem je Eris!”

V aréně byla Eris. Ten boj jí možná nestačil. Srážela k zemi Atofinu elitní gardu pohyby, co připomínaly zuřivého divokého psa. Říkalo se, že to byla elita, ale ani Eris neměla meč. Když přišlo na pěstní souboj, jestli měli vyrovnané síly nebo jestli se akorát drželi zkrátka...

Ne, nedrželi se zkrátka. Na kraji arény byli rozesetí bojovníci, co omdleli. Zdálo se, že Eris už alespoň z tří lidí vytřískala duši. Byli zranění, ale dorazila k nim Roxy a během sekundy použila léčivou magii, takže by to mělo být v pořádku. Zesílila jsi, Eris...

„AHHAhahahaha! Jsi silná, co! Co jiného čekat od hrdinova společníka! Kdo je další?! Kdo si troufne?”

„Bojuj se mnou! Démonický lorde Atofe! Pojď sem dolů!”

„Ahahahahahaha! Jsi ještě větší pošetilec než Kishirika, když mě vyzýváš na pěstní souboj! Dobrá, to se mi líbí! Budu tvým protivníkem!”

Atofe najednou odhodila svůj plášť, takže tak odhalila svou nahou horní polovinu těla a sešla do arény. Kolem se neozývalo nic jiného než radostné výkřiky. Slavnost teď byla na vrcholu. Vyhraje Eris nebo Atofe? Větší šanci měla pravděpodobně Atofe. Ale když jde o Eris, mohlo by dojít k naprosto nečekanému výsledku—”

„Rudee... Rudee!”

„Ach, omlouvám se.”

Já se té slavnosti neúčastnil. Byl jsem v místnosti v pevnosti spolu s Moorem na jednání ohledně budoucích záležitostí. I když jsem měl být ve vůdčí roli... slavnost teď byla na vrcholu. Přemýšlel jsem, proč se ta slavnost konala.

„Ehm, chápu ty okolnosti. Vypátrat a zabít toho apoštola Gisua a Hitogamiho a také poskytnou podporu, pokud dojde na válku. Pátrat po paní Kishirice. Založit informační organizaci. Poskytnout podporu během války s Démonickým bohem Laplacem. To je zhruba všechno?”

„Ano.”

Moore byl na rozdíl od Atofe člověk, co konverzaci chápal. Vyslechl si mou žádost, shrnul ji a pozitivně o tom zvažoval. Možná v sobě měl Atofinu inteligenci; možná se narodil tak, že vyskočil z té úzké lebky.

„Když pominu ty první dvě věci, v těch dalších dvou věcech, zvláště pak to ohledně války s Démonickým bohem Laplacem, pravděpodobně nebudeme moct poskytnou podporu.”

„Je to přece jenom přehnané? Kvůli závazku Laplacovi nebo tak něco...?”

„Paní Atofe jsi ty sám osobně porazil. Pokud zemřeš, pak je s tím konec. Nebo budeš schopen žít dalších 80 let?”

„...To bude asi obtížné.”

Osobně až do konce. Já sám. Bylo by možné je nechat si myslet, že je porazila Roxy, ale... No, s tím se nedalo nic dělat. Tohle byl také osud.

„Podpořit Žoldnéřskou skupinu je také těžké.”

„Přece jen je to ošemetné z pohledu teritoria?”

„Této oblasti vládne paní Atofe, ale ovládá ji elitní garda. Založit jinou organizaci je praktické, co se týče jejího využití, ale nemůžeme dohlížet na jejich problémy.”

„...Rozumím.”

I Žoldnéřská družina byla příliš. Mělo by být v pořádku ji jen založit, ale nesmíme zapomenout, že hlavou sousední organizace je Atofe. Pokud dojde k problému, na jeho vyřešení je třeba síly a ne rozumu. A k takovým incidentům by vskutku mohlo dojít a než bych se nadál, došlo by ke zkáze.

„Co se týče pátrání po paní Kishirice, pošleme démonickým lordům v různých oblastech dopisy s pečetí paní Atofe. Pokud jde jenom o pátrání, určitě pomůžou.”

„Prosím, pošli je.”

„Není třeba, abys o to žádal. Ty dopisy doručíš ty. Neboť my neznáme přesnou lokaci Teleportačních magických kruhů.”

„Ach, dobře.”

Správně, když to teď zmínil, tyto osoby už vědí o Teleportačních magických kruzích, takže nebylo třeba je skrývat.

Teleportační magické kruhy. Pro Lidskou rasu to bylo tabu, ale pro dlouhověké lidi z Magické rasy to možná tabu nebylo.

„Jelikož paní Kishirika neutíká bez konkrétního důvodu, pravděpodobně ji hned najdeme.”

„Bude lepší, když se najde co možná nejdřív.”

„To záleží na tom, jak rychle se ty dopisy doručí, ale... možná ji objevíme ještě letos.”

Jako obvykle jsem nedokázal zjistit, kde Kishirika je.

„Proč jen se takhle potuluje?”

„No, není mi jasno, jak přesně členové dávné Magické rasy myslí.”

„...No, samozřejmě.”

Podle mě Moore také pocházel z jedné z dávných Magických ras... Nevěděl jsem, jak dlouho takové rasy žily, ale pokud šlo o Nesmrtelný démonický klan, možná žili celá století, aniž by to na ně mělo nějaký vliv.

„Ale Rudee, vážně jsi zesílil. Pokud bych to porovnal při našem prvním setkání, je to celkem rozdíl.”

„To je moc Magického brnění.”

„Tak čestná upřímnost.”

„V mé upřímnosti není žádné přesvědčení. Dokázal jsem získat moc paní Atofe, protože jsem ji přiměl se vzdát, ale já sám jsem nijak dramaticky nezesílil.”

<Síla> se dala vyrobit. Bylo to stmelení magie a technik. To neznamenalo, že jsem tu <Sílu> mohl získat jen tak o vlastní moci. Já, Zanoba, Cliff a poslední dobou i Roxy. Kdyby nebylo jich, nikdy bychom to Magické brnění nezprovoznili a ani nedokončili.

„Po Bohu severu Kalmanovi jsi druhý člověk, jehož sílu paní Atofe uznala po jediném úderu. A rozhodla se přejít pod tvou pravomoc.”

„Myslím si, že se nemůžu srovnávat s úrovní Světových velmocí.”

Kdyby neustále ožívala a pokračovala v boji stále dokola, zanedlouho bych to byl já, kdo by byl poražený. Jelikož jsem neměl nevyčerpatelnou zásobu magie.

„Pokud se nám něčeho nedostává, okamžitě to doplníme. Ať už jde o techniky, brnění nebo kolegy. Paní Atofe všechno to uznala. A proto se vždycky zdržuje kolem své družiny. Neboť to je síla Lidské rasy.”

Pravděpodobně mluvil o tom, že... síla Lidské rasy tkví v jejich moci dát to všechno dohromady.

Využít zbraně, brnění a také kolegy a přitom do toho zakomponovat veškerou tu strategii a taktiku. Bez ohledu na to, kdo je nepřítelem, o zbabělosti nepadne ani slovo. Z tohoto důvodu Atofe přijala svou porážku a Moore mě chválil. Tak nějak jsem s tím byl spokojený.

„Ale stejně jako Atofe i my v elitní gardě používáme šerm stylu Boha severu. Nemyslíme si, že jsi bojoval se vší vážností.”

„Ta slova mě hluboce dojala.”

Atofe tentokrát bojovala sama. Ale když šlo o ni, byla to minimální síla. Pořád pod sebou měla mnohem větší moc. Nevěděl jsem, kde a jak ji měla v úmyslu použít. Moore přechytračil mé budoucí já a porazil ho...

Náhodou jsem viděl vizi, kde došlo ke konfliktu s elitní gardou, a proto jsem si jen pro jistotu připravil něco předem. Z toho důvodu tu byla Roxy. Měla u sebe svitky na každou hypotetickou situaci. Kdybychom byli schopní Moora byť jen na krátko znehybnit, mohli jsme se aspoň připravit k ústupu. Nebo to jsem si myslel, ale kdyby se toho elitní garda skutečně účastnila, možná by to bylo riskantní.

„Moore! Mooooooorree! Přiveď sem Rudea!” ozval se křik od Atofe.

Ten hlasitý hlas, co volal po Moorovi, se rozléhal až sem. Když jsem vyhlédl z okna, Eris padala tváří na zem a Roxy k ní honem spěchala. Vypadalo to, že prohrála. No, to bylo jasné.

„Brzy bychom se měli vydat na cestu. Ke komunikaci prosím použij litograf, co jsme zrovna nainstalovali.”

„Ano, ale předtím...”

Jak to Moore řekl, předložil mi truhličku, co měl vedle sebe. Vypadalo to jako velký japonský slovník. Truhlice, do které byl vyrytý neblahý démonický vzorek. Měl jsem pocit, že když ji otevřu, prokleje mě to. Když jsem se jí chopil, byla nečekaně lehká.

„Od paní Atofe, a tak ti to předávám.”

„...Copak to je?”

„Pokud nastane nějaké dilema, otevři to. Rozhodně se to stane tvou silou.”

Aha. Požitek ze snahy to otevřít, co?

„Takže půjdeme?”

„Ano.”

Dal jsem tu truhlici do brašny a odešel z místnosti.

Poté jsem seděl vedle Atofe, ze zvláštního místa jsem sledoval zápolení a pil jsem alkohol. Týmové zápolení elitní gardy pěti na pět. Moore a ostatní ukazovali velmi okázalou magii. Zbytek předváděl akrobacii jako v čínské atletické asociaci a také hudební vystoupení s hudebními nástroji, co připomínali dřívější trubadúry.

Ačkoli jsem si tu podívanou nedokázal moc užít. Atofe, co seděla vedle mě, byla z nějakého důvodu celou dobu od pasu nahoru nahá. Můj ty světe, měl jsem problémy se rozhodnout, kam se dívat. Rudeus abstinent začal být kvůli samotné abstinenci hamižný.

„.....”

Když jsem se začal pokradmu dívat, než jsem se nadál, Eris, co seděla vedle mě, mě zatahala za ucho. A Roxy, co mi seděla na klíně, mi zakryla výhled na Atofe. Byla to příjemná slavnost.
-------------------------------------------------


~ Příště bude extra s Roxy a její rodinou. ~

<Předchozí>...<Následující>