Kapitola 236 (2)

Část 3

Dorazili jsme do audienční síně pevnosti Necross.

Nebyl tam strop. Byla to otevřená místnost. Mezi širokými sloupy, na kterých byly vyryté ďábelské obrázky, bylo dlouhé schodiště.

Na vršku schodiště byla velká, prostorná místnost. Obklopovaly ji svíčky s fialovými plamínky a před každou byl voják v pozoru oděný v černém brnění. Ta místnost byla naprosto otevřená, nebyly tam žádné stěny nebo zábradlí. Pokud jste se přiblížili k okraji, pravděpodobně jste se mohli podívat dolů na město v podhradí.

Uprostřed byl hrozivě zdobený trůn.

Ne, toto pravděpodobně nebyla audienční síň. Bylo to pravděpodobně tamto. Místo s vyrytým magickým kruhem, kterým se dal ve strašlivých dobách vyvolat dávný ďábel. A pak hrdinova družina bojovala s démonickým králem, aby tomu zabránila. Takové to bylo místo.

Nebyla to audienční síň. Bylo to bojiště.

„Ach hrdinové, chvála vám, že jste přišli takto daleko!”

Takže na trůně seděla žena. Měla na sobě stejné černé brnění jako ostatní kolem nás. Byla zhruba stejně vysoká jako Eris.

Se škodolibým výrazem rozprostřela svůj plášť. Večerní slunce zapadající za hory na ni vrhalo hluboký stín. Vypadalo to jako velmi impresivní a fantastická scéna. Vypadalo to tak.

„Jsem Nesmrtelný démonický král Atoferatofe Raibaku!”

Vstoupili jsme zadní branou, setkali jsme se s Moorem a čekali zhruba 2 hodiny, než nás přivedli na toto bojiště. To se během té krátké doby připravovali? Nebo očekávali tuto fantastickou scenérii a čekali na večer? Každopádně jim dám 4 hvězdičky.

„Jak obdivuhodné, že jste sem došli s lidským tělem!”

„Ach stateční, co překonali nespočet zkoušek! Ptám se vás na toto!”

„Toužíte po prestiži šampiona? Nebo po titulu hrdiny! Nebo možná... po moci Démonického krále?”

Jak odporná otázka. Pokud odpovíte šampion nebo hrdina, zmlátí vás a udělají z vás podřízeného. A pokud odpovíte moc Démonického krále, udělají z vás podřízeného, aniž by vás zmlátili. Byla to extrémní otázka s více možnostmi, kde jste mohli odpovědět jenom „ano”.

„Fufun...”

Ach, Eris se nějak začala široce usmívat. Správně, měla ráda takové věci, co?

„Paní Atofe... šepty šepty...”

V té chvíli Moore v černém brnění, co stál nedaleko, zašeptal Atofe něco do ucha. Pravděpodobně to bylo ohledně programu. I když jsem řekl, že jsem se přišel omluvit, oháněla se všude možně slovem hrdina, takže pravděpodobně došlo k nějakému nedorozumění.

„Zmlkni! Je tu příliš jasno a nechápu to!”

Atofe Punch! Moore odletěl.

„Ukaž mi svou tvář!”

Atofe si nevšímala pěsti, co odstřelila Mooreho, a rychle se přiblížila. A pak jsem ji měl přímo před očima.

„Ach.”

Jakmile jsme se střetli pohledem, Atofin výraz se rapidně změnil. Zahlížela. A pak promluvila tichým hlasem: „To jsi ty...”

Její hlas zněl, jako kdyby říkala: „Našla jsem tě.” Děsivé.

„...Dlouho jsme se neviděli.”

„Poté, co jsi spolupracoval s Pergiem, abys mě lapil do pasti, jsi bez starostí přišel sem...”

Atofe měla na tváři krutý úsměv. Ale to bylo v rámci mých očekávání. Proto jsme přinesli dar. Nebylo nijak přehnané říct, že jsme se přišli omluvit.

„Ohledně toho bych se rád omluvil...”

„To nic. Tváříš se mnohem víc jako muž než posledně. Je to dobrý výraz, plný odhodlání. Hrdinové, co mě vyzvali na souboj, se všichni tvářili takhle.”

Atofe mě neposlouchala. Akorát se svýma doširoka rozevřenýma očima soustředila na mou tvář. Pak se usmála, až jí byly vidět zuby.

„Je to tvář člověka, co je připraven zemřít.”

H-he? To je divné. Měl jsem to předpokládat... He? Proč... se mi třesou nohy? T-to nebylo dobré, ten třes se mi šířil do celého těla...

„Hm?”

A pak mi zorné pole zakrylo něco rudého. Rudé vlasy.

„Jdi pryč.”

Eris se vtlačila mezi mě a Atofe.

„Kdo kruci jsi?”

„Eris Greyratová.”

„Hoo.”

Atofe o krok ustoupila. Pak zírala Eris do tváře.

„To je pěkný výraz, pěkná krvežíznivost a dokonce máš i pěkné zbraně. A ta tvoje odvaha, že jsi připravená mě skolit...”

Atofe po Eris střelila ostrým pohledem. Eris na ni zírala se zvířecím leskem v očích. Napětí stoupalo—

„Jsi hrdina?”

„Ano.”

Ne, to ne. Co to kruci říkáš?

„Tamta žena je odhodlaná a pozoruje okolí... mág?”

„...Správně. Jmenuji se Roxy Greyratová. Je mi ctí se s tebou setkat.”

Roxy mírně sklonila krempu svého klobouku a pozdravila ji. Myslím, že bylo celkem očividné, že je mág, jen při pohledu na její oděv.

„Také se tváříš pěkně. Chceš se mnou bojovat?”

„...Pokud máš v plánu zabít mého studenta, pak ano. Ačkoli toho nejsem hodna.”

Aach, dokonce i klidná Roxy měla v plánu bojovat. Což znamenalo, že jsem se momentálně tak moc třásl. Dost na to, aby si myslela, že mě musí ochránit.

To nebylo dobré. Musel jsem se vzchopit.

„Kukuku, to je zajímavé. Všichni tři jste Greyratové... Aby se tři lidé, co mají náhodou stejné jméno, sešli a předstoupili, je vskutku zajímavé.”

Tento výklad byl rozhodně zajímavý. Eris a Roxy byly moje manželky. Jo. Dobrá, zklidnil jsem se.

„Paní Atofe, než budeme bojovat, mohla bys mě vyslechnout?”

Povzbudil jsem své roztřesené nohy a otočil jsem se na Atofe.

„Proč?”

„Protože jsme si přišli promluvit.”

„Nenávidím mluvení. Jelikož vy z Lidské rasy vždycky říkáte věci, kterým nerozumím.”

„Myslím si, že to, co jsem ti přišel říct, se dá snadno pochopit.”

Pak jsem si vyměnil pohled s Roxy. Ta ze zad stáhla brašnu, co nesla, a vytáhla dřevěnou bednu. Vzal jsem si ji od ní a oběma rukama jsem ji uctivě natáhl k Atofe.

„Nejdřív přijmi tohle. To je omluva za posledně.”

„Co to je?”

„To je víno z království Asura.”

„Alkohol!”

Atofin výraz se změnil. Přesně dle mých informací. Orsted zmínil, že mezi hrdiny, co s ní bojovali, byli i tací, co ji vyzvali na souboj v pití. Měli v plánu ji porazit, až bude na mol. Ale skončilo to jejich prohrou. V souboji v pití.

„Během korunovace v Asurském království to koruně daroval pan Notos Greyrat. Je to nesmírně vzácné a drahé zboží.”

„Je to dobré?”

„Velmi.”

Nebo tak jsem odpověděl, ale nikdy jsem to víno neochutnal, takže to vlastně nevím. Podle Ariel to bylo víno, co vypěstovali před 100 lety.

Co se chuti týkalo, vinice a sklepy, co to víno vyráběly, reguloval královský dodavatel. A ten řekl, že by byla škoda to všechno vypít, zapečetil to v hloubkách sklepu a prohlásil, že se nemá vynášet. S výjimkou zvláštních událostí. Ale od té doby už uplynulo 100 let. Královská rodina měla mnoho důležitých událostí a všechno to vypili.

Ale to se týkalo jenom královské rodiny. Ve sklepeních výrobce, tady Notů Greyratů, pořád nějaké to víno bylo. A při příležitosti Arieliny korunovační ceremonie jim darovali 10 lahví, co měli ve sklepení. Bylo to součást Philemonova pochlebování.

Momentálně by jedna láhev stála kolem 300 asurských zlatých.

Mělo to cenu 1 Rinie. A proto by to mělo být celkem dobré.

Samozřejmě to nebylo tak, že bych to víno koupil. Když jsem se Ariel zeptal, jaký alkohol by mohl být dobrý, dala mi jednu lahev tohoto vína. Když jsem se později někoho zeptal, jakou má to víno cenu, překvapilo mě to. Ariel také okamžitě svolila k té záležitosti s Královstvím Dračího krále. Poslední dobou mi prokazovala spoustu laskavostí a bylo to trochu děsivé. Přišlo mi, že mi jednou vážně vezme jedno mé dítě...

„Aha, takže to je dobré.”

„Ano. Prosím, odpusť mi tu předešlou záležitost.”

„Odpouštím ti; jsem mnohem shovívavější než Pergius. Něco takového pro mě nic neznamená.”

„Moc děkuji.”

Hádal jsem, že to znamenalo, že jsme si byli kvit? Ale až se napije, možná na to zapomene.

„Ale Pergiovi neodpustím. Jednoho dne ho zabiju.”

Prosím, jen do toho. To je mezi vámi dvěma. Jsem si jistý, že Pergius hlavu neskloní, aby žádal o odpuštění.

„Takže to je všechno?”

„Ne, ještě něco.”

Vytáhl jsem z Roxiny brašny další lahev. Tohle jsem dostal od Orsteda. Tahle lahev nebyla v krabici a výrobce a cena byla neznámá.

Ta skleněná láhev se zdála stará a ztrácela svou průhlednost a byl do ní vyrytý nějaký vzor. Ale Orsted řekl, že to Atofe potěší. Takže si myslím, že by obsah neměl být špatný.

„Tohle je—”

„Hej!”

Uzmula mi to.

„Neříkej mi... To nemůže být... Moore!!!”

Po jejím náhlém jekotu začala být černá brnění neklidná. V té neurvalé atmosféře k ní v klidu přišel jeden člověk. Byl to muž, jehož tvář se prohnula dovnitř a jenž se zhroutil v kaluži krve. Moore.

„Podívej se! Co si o tom myslíš?!”

Moore si láhev vzal a opatrně prozkoumal její povrch. A když pak spatřil tu sedlinu uvnitř, co se podobala mramoru, zhluboka se nadechl.

„Je to naprosto stejné jako to, co jsme viděli dřív.”

„Že jo?! Ty, kde jsi k tomu přišel?!”

„Dal mi to můj mistr, Dračí bůh Orsted, co si přeje s tebou vycházet.”

„Dračí bůh...! Pak o tom není pochyb...!” Atofe se na tu láhev dívala, zatímco se chvěla od hlavy až k patě. „Tohle je bezpochyby to, co Urupein poslal na moji a Kalovu svatbu, přízračný alkohol, co se předává v Dračí rase!”

Ach, takže se stalo něco takového. Tak to ji to samozřejmě potěší.

„Jmenuje se to [Aleschneil Šperk Ducha Dračího boha]!”

Jejda, to byla ale úžasná zvláštní technika. Úplně jsem se z toho osypal. Nebo spíš to bylo pivo, co? To sklo bylo tak tmavé, že jsem to nepoznal.

„To bylo jedinkrát, co jsem tohle pila. Pátrala jsem všude možně a konečně jsem to znovu získala!”

Tatarata~ Atofe tu lahev držela tak vesele, že mi přišlo, že by hrál takový zvukový efekt.

Pokud ji to potěšilo, pak to každopádně bylo skvělé. Měl bych říct: co jiného od Orsteda čekat. Dobře ví, kdo má co rád. Bylo mi Ariel líto, ale tento zápas vyhrál na plné čáře Orsted.

„Takže ten alkohol——”

„Rozhodla jsem se! Porazím tě a tento alkohol si vezmu!” prohlásila Atofe s vínem v pravé ruce a Aleschneilem v levé. Co chce, to si vezme silou. Vskutku Démonický král.

„Dávám ti to!”

„Cože?!”

„Je to malý projev přátelství od Dračího boha Orsteda pro Nesmrtelného démonického krále Atofe!” odpověděl jsem nahlas.

Atofe se nad hlavou vznášely otazníky. Když vyvstaly celkem tři, vybuchla: „Ty! Nebuď zbabělec! Bojuj se mnou!”

„I bez boje ti ten alkohol dávám!”

„Nechápu, co to říkáš!”

Takže to nechápala... Aha... Ale byl jsem si celkem jistý, že jsem to řekl tak, aby se to dalo snadno pochopit...

„Není to banket, není to událost jako poblahopřání a není to omluva. Proč bys potom nabídl něco takového?” vložil se do toho Moore laskavě.

Správně. Pokud to nevysvětlím, nebude to dobré, co?

„Správně. Abych řekl pravdu, v blízké budoucnosti budu bojovat s mužem jménem Gisu. Řekl, že hodlá shromáždit mocné lidi, aby mě porazil... Přemýšlel jsem, že bych v tomto boji chtěl pomoc paní Atofe.”

Nehodlal jsem se zmínit o té nadcházející válce proti Laplacovi. Orsted řekl, že pokud bych ji požádal o pomoc ve válce proti Laplacovi, určitě by to neschválila a vznikl by z toho boj. Nebylo to tak, že by vůči Laplacovi cítila pocit povinnosti. To akorát, že to bylo příliš komplikované na to, aby to pochopila.

V budoucnosti, co Orsted zná, bude Atofe bezpochyby sloužit Laplacovi. Rozhodně bylo bezpečnější se nesnažit ji přesvědčit. Pravděpodobně bude nejlepší, když o něco takového požádám později Moora.

„Dobře, rozumím! Přece jenom nejsem hlupačka! Dobrá! Udělám to!”

Atofe to rozhodně moc nechápala. Přikyvovala se stejným výrazem jako Eris, když říkala „rozumím”, ale vlastně tomu nerozuměla. Když takhle odpověděla, pravděpodobně to znamenalo, že se Atofe nenechá dojmout Gisuovým přemlouváním.

„Takže jsme skončili s mluvením?”

„Ano.”

A tak jsem získal Atofinu spolupráci. Bůh smrti a Nesmrtelný démonický král. Přetáhnout na svou stranu dva lidi, co mě porazili, mi přišlo jako velká výhoda. Nevěděl jsem, kde Gisu byl nebo co dělal, ale vypadalo to, že do teď byly věci příznivé. Byl jsem rád. Nejdřív jsem si myslel, že z toho vznikne souboj, a měl jsem se na pozoru, ale bylo skvělé, že nebudeme muset——

„Dobrá, takže teď souboj!”

——He?

„Předtím jsi řekl 'než budeme bojovat'! S mluvením jsme skončili. Takže teď začne boj!”

He? Řekl jsem něco takového? Ne, ale... he? Dal jsem jí alkohol a bylo mi odpuštěno. Slíbila, že bude bojovat na mé straně... neměli bychom mít žádný další důvod k boji. To je divné, Orsted mi o ničem z tohohle nikdy neřekl.

„Jsem Nesmrtelný démonický král Atoferatofe Raibaku! Hrdinové, pojďte na mě všichni tři naráz!”

Co to kruci...

Byl jsem popletený. Roxy se nad hlavou také vznášely otazníky. Elitní stráže se nehýbali, takže tohle byl pravděpodobně „Atofe standard”. Ale tímhle směrem se vznášela udivená atmosféra. Moore se tvářil, jako kdyby říkal: „S tím se nedá nic dělat.”

Byl tu jenom jeden člověk, co předstoupil, jako kdyby chtěl říct, že na to čekal.

„Já budu tvůj protivník.”

Byla to Eris. Přišla přímo k Atofe a přiblížila k ní tvář, jako kdyby vzdálenost od jejího protivníka nehrála roli.

„Ho, chceš se mnou bojovat jeden na jednoho?”

Tváře měly dost blízko na to, že byste si mysleli, že se možná co nevidět políbí.

„Není třeba, aby Rudeus bojoval s někým jako ty.”

„To jsi řekla příliš, holčičko.” Atofe se nechala tak očividně vyprovokovat a vypustila ze sebe krvežíznivost. „Za těchto posledních 100 let jsi jediná, kdo mi řekl něco takového.”

Kdyby v každé ruce nedržela láhev, byla by to skvělá hláška. Ale pokud bude bojovat takhle, ty lahve se určitě rozbijí... Nebo to jsem si myslel, ale Moore vedle nich řekl: „Já se postarám o tohle.” A odnesl lahve pryč.

„Někdo jako ty se hodí být členem mé elitní gardy. Zmlátím tě do kuličky a udělám z tebe svou podřízenou.”

„Pokud prohraješ, uděláš, co Rudeus říká?”

„Jistě.”

Bojuj, vyhraj, udělej si spojence! Snadné k pochopení znamenalo něco takového, co?

Podělal jsem to. Dopustil jsem se menšího nedorozumění. [Něco ti dám, takže mi odpusť to posledně. A dám ti něco dalšího, takže se staň mým spojencem.] To bylo pro Atofe příliš komplikované!

Od začátku jsem každopádně věděl, že je pravděpodobné, že přijde na boj.

Bojuj, vyhraj a udělej si z Démonického krále Atofe podporu. Plánovali jsme to a řádně jsme se na to připravili. Pojďme na to.

A tak začal náš boj s Démonickým králem Atoferatofe.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>