Kapitola 235

Kapitola 235 – Král Království Dračího krále

Část 1

Po svém setkání s Randolfem jsem se okamžitě vrátil na ambasádu. A tak jsem se znovu rozhodli učinit formality ke slyšení s nynějším králem.

Momentálně mě v Království Dračího krále zhodnotili jako podřízeného Dračího boha a přítele Ariel, Randolfa a Benedikty. Jestli mi dovolí mít slyšení u krále velké země nebo ne... Čekal jsem, že to bude obtížné, ale nečekané bylo, že ke slyšení snadno svolili.

„Pan Rudeus tu byl poslední dobou celkem oblíbený, takže je to očividné.”

Nebo takhle to řekl někdo na ambasádě. Osobní zkušenosti jsem s tím neměl, ale byla pravda, že bylo spoustu lidí, co jsem neznal, ale co si byli vědomi mého jména. Chtěl jsem, abyste mi odpustili, že jsem začal být tak slavný, až začalo být obtížné se pohybovat. Ale samo o sobě to byla výhoda, co mi umožnila hladce získat slyšení na místě jako toto. Prozatím mi to bude stačit.

„Když jde o Rudea, je to očividné.”

„Ne, Eris. Když přijde na krále jedné z nejmocnějších zemí, prostě se s ním nemůžeš jen tak setkat. Musíš mít vhodné konexe.”

„Co jiného od Rudea čekat!”

Eris byla stejná jako vždycky.

Část 2 

Za několik dní jsem se dostavil na hrad a objevil se v audienčním sále na hradě Dračího krále. Ačkoli se nechvástám, v audienčních síních jsem trochu vybíravý. Síně v Asurském království, království Shirone, na hradě Kishirika... ať jde o jakoukoli audienční síň, vždycky dojde k nějakému rušení.

Audienční síň byla výsledkem ješitnosti. Byl to širý prostor s velkolepou výzdobou a někdy tam v řadě stáli rytíři ve stříbrném brnění. Bylo to místo, kde si lidé navzájem ukazovali svou moc tím, že mluvili o tom, jak je jejich země skvělá nebo král úžasný. To byla audienční síň.

Asurské království bylo velkolepé místo plné prostoru a okázalosti. Audienční síň v Asurském království byla prostorná a bylo v ní spoustu lidí a působila oslňujícím dojmem. Hrad byl neustále ve stavu zdobení. Pravděpodobně to bylo tím, že se blížila Arielina korunovace. Rozlehlost, personál, stav prostoru, trůn, kráska sedící na trůně. Všechno to bylo prvotřídní.

Ale tohle řeknu jasně. Audienční síň v Asurském království byla rozhodně úžasná. Ale na světě byla druhá nejlepší.

Nešlo jenom o audienční síň. Své hodnocení jsem zakládal i na cestě, než se člověk dostane k audienční síni.

Vně hradu sice byly výtečné zahrady a různá umělecká díla, co byla potěchou pro oko návštěvníka, ale po cestě jsem nikoho nepotkal. Chodba, co byla dál pokojná a bez hluku. S násilným zvýšením napětí návštěvník cítil tu vážnou atmosféru. A ty obrovské dveře, co vedly do audienční síně. Než se otevřou, čekala za nimi místnost, co se ani nedala pochválit kvůli své okázalosti. Bylo tam minimum nezbytnosti a výzdoba byla prostá. A před trůnem bylo navíc seřazeno 12 rytířů. Každý z nich měl masku a tím, že neodhalili svou totožnost, vyzařovalo z nich zdrcující zastrašování. Což mi samo o sobě přišlo prosté.

Všechno to bylo kvůli tomu, aby se více pozornosti upíralo na trůn. Člověk na trůnu byl jediný, co na sobě neměl masku. Ten ohromný pocit nepatrné a elegantní existence... kdo jen by zlehčoval takovou náladu. Kde to bylo? Proč to skrývat? Byla to audienční síň v Nebeské pevnosti. Na prvním místě byl Dračí král Pergius. Předtím jsem si toho nevšiml, ale všechno to mělo základ v podání. Nebylo by přehnané říct, že Pergiův vkus byl nejlepší na světě.

„Ach!”

To já jsem ze sebe vydal toto slůvko údivu, když jsem si prohlížel audienční síň Království Dračího krále. Tato audienční síň se mírně lišila od té v Asuře nebo v Nebeské pevnosti.

V tom nejlepším případě to bylo trochu neopracované. Ze všeho nejdřív u vstupu do audienční místnosti stála obrovská brnění s helmami, vypadalo to jako dva strážní. Mohli mít tak zhruba 3 metry. Jejich velikost mohla být zhruba stejná jako u Magického brnění; přesně jako sochy litých strážných bohů impozantně shlíželi na lidi, co přicházeli k audienční místnosti. Na tomto světě nebyl žádný kmen obrů. Možná existoval kmen gigantů, kterého jsem si nebyl vědom. Přinejmenším v Království Dračího krále nebyl nikdo, kdo by si to brnění mohl obléct. Což znamenalo, že ta brnění tu byla proto, aby lidem, co sem přijdou, vštípila strach.

A když pak vejdete dovnitř, měli jste před očima brnění. Od vstupu až ke trůnu stála v kroužku kolem síně prázdná brnění. A tak kromě koberce ze zlatých nití, co se táhl až k trůnu, tu byla brnění, co tu stála, jako kdyby krále chránila. Trůn, co chránili, byl železný a v barvě tmavé šedi. Ke kovovému trůnu byl přidělaný polštář. Vypadalo to, jako kdyby jedno brnění přetvořili na trůn. Přišlo mi, že to mělo vážně chabou úroveň pohodlí. Nebylo tu moc výzdoby. Více méně to tu zdobily jenom erby spojeneckých zemí nebo něco jako erby rytířských družin. To bylo celé. Neopracovaná kamenná stěna se stříbrnými brněními.

No, copak nebylo v pořádku tu akorát vystavit něco mocného. Takový pocit mi k tomu seděl.

Navzdory tomuto nezdolnému pocitu, že tu stálo velké množství lidí a sledovalo mě... ...Jelikož jsem to nemohl doporučit všem, hodnocení by mělo být čtyři hvězdičky.

„33. král Království Dračího krále, Jeho veličenstvo Stelvio von Kingdragon nyní přichází!”

Zatímco jsem o tom přemýšlel, skončilo představení Jeho Veličenstva. S tváří skloněnou jsem padl na jedno koleno a čekal na další slova.

„Zvedni hlavu, jaké je tvé jméno?”

„Jsem podřízený Dračího boha Orsteda, Rudeus Greyrat. Těší mě, že se s vámi setkávám. Vypadá to, že jste v dobré náladě.”

Na trůně v audienční síni seděl obyčejný muž. Se špinavě blond vlasy, co se ke koruně vážně nehodily. Věkově mu mohlo být tak kolem čtyřicítky.

Co se týkalo jeho nálady, vypadal jako Arielin starší bratr. Princ Gravel I.

„Takže jsi to ty. Ten, co porazil Boha vody Reidu, co sám zastavil armádu, co napadla Shirone. Ten takzvaný Rudeus Greyrat?”

Zkazky byly znovu omylem přikrášlené. Nebude trvat dlouho a někdo ze mě nakonec udělá mořskou pannu.

„Ne, o Boha vody Reidu jsem se postaral společně se svou mistrovou a tu armádu jsme úspěšně zastavili nejen s mojí pomocí, ale také s pomocí mé učitelky a jednotek, co přebývaly v pevnosti Karon.”

„Ty jsi ale upřímný člověk.”

Necítil jsem z něj důstojnost krále. Bylo to proto, že jsem se s ním teprve setkal? Nebo to bylo proto, že jsem se setkal s tolika lidmi, z kterých důstojnost přímo prýštila?

„Ale Bůh vody Reida a Císař severu Auber jsou mrtví; jsem si jistý, že na této pravdě se nic nemění.”

„Ne, to nemůžu popřít.”

„Naše země respektuje spíše než společenské postavení skutečnou sílu. Máme v úmyslu si velmi cenit těch, co po sobě nechají skutečné výsledky, i když jsou v podobných případech opozice.”

„Takových vděčných slov si vážím.”

Hm-hm, toto byl nečekaně dobrý pocit. Obecně jsem čekal, že na mě bude shlížet, ale... Jak jsem si myslel, bylo to díky mým přípravám. Možná to bylo díky moci oděvu, co jsem si vypůjčil od ambasády.

„Je vskutku vzácnou příležitostí poslechnout si historku od člověka jako ty... ale na druhou stranu člověku jako ty není třeba se objevit bez pádného důvodu.”

„To...”

„Ach, počkej, neříkej to, nech mě hádat.”

Král ke mně natáhl zdviženou dlaň a zarazil mě tak v řeči a pak se jemně dotkl své brady. Na ní měl upravenou a udržovanou bradku. Tak mě tak napadalo, v mé zemi bylo mnoho lidí, co si nechalo narůst vous. V Asuře se hodně lidí holilo... možná to bylo kulturou.

„Ze všeho nejdřív to není žádná vládní služba. Měl by ses přátelit s královnou Ariel z Asury. Což znamená, že kdybys místo k nám zašel do Asury, měl by to být zisk. To proto, že tam bys mohl mít šlechtický titul a vládní služby. Co ty na to?”

„...Přesně jak říkáte.”

Král na mě zíral ještě upřeněji. A pak pokračoval s širokým úsměvem: „Aby někdo jako ty přišel do této země, musí ti to přinést něco praktického... takže... Ach, správně. Tak mě tak napadá, že se mezi lidmi povídalo něco podivného... Shagale, co to bylo za zkazku?”

Po králových slovech se jeden z rytířů, co stáli po jeho boku, rychle uklonil. Z tváře mu sálalo delikventství. Když jste se na něj podívali, měl na sobě stejné brnění jako Randolf. Podobné brnění jako u rytířské družiny... Ach, ne, počkat, Shagal? To byla osoba, co jsme řádně prověřili.

„Rudeus Greyrat oslovuje každý národ, aby se připravili na Laplacovo vzkříšení, ke kterému dojde od teď za 80 let. Nebo tak se to nazývá.”

Vrchní velitel Shagal Galgantis. Nejvyšší velitel Království Dračího krále. Ze čtvrtiny měl rodokmen rasy elfů. Vyznačoval se svou hrubou řečí, ale byl to schopný člověk s vnímavým chováním. Nebo tak jsem to slyšel, ale uši měl krátké a mluvil zdvořile. Bylo to proto, že byl v přítomnosti krále?

„Ach, správně.”

Věděl o tom dokonce i Milisův papež, ale jak se dalo čekat, člověk by neměl znevažovat informační síť země.

„A kromě své důslednosti při tomto oslovování zakládáš v každé zemi svou organizaci a jejím prostřednictvím podnikáš... nemýlím se?”

„Ne, nemýlíte.”

Nemýlil se, ale... I tak jsem měl pocit, že se ta konverzace stáčela špatným směrem.

„A tak stejně jako u každé jiné země jsi za mnou přišel, abys mě požádal o spolupráci... není-liž pravda?”

Král se tvářil spokojeně. No, ano. Kdyby nebylo té záležitosti s Gisuem, měl jsem to v úmyslu. Ale tentokrát to bylo trochu jiné...

Ale pokud popřu to, co řekl, mohlo by to vést k tomu, že se mu zhorší nálada. Přece jenom to řekl tak spokojeně. Nebylo to tak, že jsem neměl zájem, ale...

„K provedení něčeho tak sobeckého je potřeba zvláštního povolení. Neprotiví se mi ten tvůj přístup,” pokračoval král v řeči v dobré náladě.

Možná se těšil na můj příjezd, když se doslechl o tom, že jsem začal jednat... Ne, to nemůže být pravda.

„Ale když k něčemu svolím, jen co o to někdo požádá, také to ovlivňuje prestiž této země. Bylo by otravné, kdyby se ke mně slétly bláhové davy, jen co by se doslechly, že král svolí ke všemu, o co jej požádají.”

„...”

„A proto jedna podmínka... copak?”

Když jsem mírně zvedl ruku, král se zatvářil zmateně. Pomalu jsme začali ztrácet cíl naší konverzace. S tímhle chlápkem se nedalo řádně jednat.

„Omlouvám se, že vás přerušuji, Vaše Veličenstvo. Ačkoli to, co jste řekl, není špatně, dneska jsem sem přišel kvůli mírně jiné záležitosti.”

„....Ho.”

Řeknu mu o té předchozí záležitosti.

„Týká se to dítěte paní Benedikty.”

Králův výraz se změnil. A i atmosféra.

„Podle toho, co jsem slyšel od svého přítele Randolfa, vypadá to, že dítě paní Benedikty... pan Pax je přítěž, se kterou je třeba se vypořádat, takže zrovna teď se pracuje na jeho odstranění. Nebo tak jsem to slyšel.”

„A co s tím?”

Král se nesnažil předstírat bojácnost a mluvil panovačně: „Když se teď stala matkou, nemá žádné využití v politických manévrech. V této zemi každopádně není třeba nechávat žít člověka, co se dřív nebo později stane přítěží.”

„A co Randolf? Pokud to dítě zabijete, Randolf okamžitě odejde.”

„Království Dračího krále není nějaká malá země, která se dá snadno ovlivnit jednou ze Sedmi světových velmocí.”

No, to je jedině pravda. Jinak by nebyl důvod pokračovat v té záležitosti ohledně zabití malého Paxe.

„Jinými slovy jsi sem přišel proto, abys žádal o ušetření života toho dítěte?”

„.....Ne,” řekl jsem, zatímco jsem se díval přímo na krále. „Spíš než ho ušetřit jsem přemýšlel, jestli mohu navrhnout něco, co není nezbytné.”

„Ha.” Král zareagoval odfrknutím a obrátil se na rytíře Shagala po svém boku. „Slyšel jsi to, Shagale?”

„Dozajista, na vlastní uši.”

Král si dupl nohou a nahnul se kupředu. Loktem se zapřel o opěrku a zíral na mě, jako kdyby na mě zahlížel. Jeho přístup byl jiný než předtím. Tohle byla možná jeho pravá povaha.

„Takže se tě zeptám, Rudee Greyrate, v čem bude ten návrh vzájemně výhodný?”

Ale nebylo třeba panikařit. Nebylo třeba být nervózní. Pergiovo jednání sestávalo z důstojnosti.

„Takže dovol mi s radostí přednést svůj návrh.”

Všechny vnitřní podmínky této země jsme my, naše společnost, měli pod kontrolou. Předseda všechno ví. Co za výsledek budou mít mé tahy a podobně.

„Ze všeho nejdřív, po smrti předchozího krále na vazalské státy Království Dračího krále útočí alespoň tři země. Z válečné zóny na Severu.”

„...”

„Sice říkáte, že to je pod kontrolou, ale kdyby nebylo podpory nadřízeného státu, nebylo by vazalů. Království Dračího krále utrpělo ve zmatku této války vážnou ránu, a přesto se ještě teď zabýváte svým absolutním dosahem.”

„A co... s tím?”

„Můžu to všechno ukončit.”

Neboť to stejně byla Ariel, kdo tu válku podněcoval. Když se uváží, že jim vnucují prodej zbraní tím, že podněcují země, které si pak nemohou pomoct a zaútočí na Království Dračího krále. Asurské království bylo bohaté a já jsem mu byl také velmi zavázán. Ale peníze nerostou na stromech. A proto občas dělají špinavou práci.

No, i kdyby Asurské království přestalo dělat něco takového, produkují širé množství zlata. Takže bych řekl, že za týráním Království Dračího krále byl nějaký silnější význam. Pokud jí řeknu, aby přestala, přestane. Pravděpodobně. Ne, dozajista.

„A poté, Vaše Veličenstvo. Jelikož předchozí král zemřel, spěšně jste si půjčil od Milisovy církve, protože jste potřeboval velkou sumu peněz, ne?”

„...”

„I když jste ten dluh momentálně splatil, nakonec jste v zemi umožnil dočasný pobyt družině Chrámových rytířů. A jelikož Chrámoví rytíři v zemi silou zavádějí své náboženství, pomalu, ale jistě začnou vyvstávat problémy.”

„A ty to dokážeš zastavit?”

„Můžu to zastavit.”

Ale pokud ještě zbylo něco z toho dluhu, pak jsem do toho nemohl zasahovat. Ale pokud už to všechno splatili, nemůžu přimhouřit oči nad trýzněním Království Dračího krále Milisovým královstvím. Pokud zavolám Papežovi nebo miko, družina Chrámových rytířů se okamžitě vrátí do své země. Možná budu Ariel nebo papežovi dlužit laskavost, ale to nebyl žádný problém. V takovýhle chvílích bylo výhodné mít konexe. O požadavcích budu uvažovat, až na to dojde.

„Navíc pokud mezi Paxem a královstvím Shirone vyvstane problém, dovolte mi vzít plnou zodpovědnost a čelit tomu.”

A v tom případě bych s sebou měl vzít Zanobu. Se Zanobou a Randolfem budeme tři. A vznikne z toho bitva pro Paxovu pomstu.

„Co vy na to?”

Ve své prezentaci nastíním tyto tři body. Muselo být uspokojující co nejlépe využít potížisty.

„...”

Ale nedokázal jsem změnit králův výraz. Zahlížel na mě s děsivým výrazem. Bylo na tom něco nedostatečného?

„Myslím, že to je dostatečné.” Ten, co mi hodil záchranné lano, nebyl nikdo jiný než rytíř Shagal. „Pan Rudeus může mluvit jak za Asurské království, tak za Království svatého Milise. Je důvěryhodný. Nabídka pana Rudea pro nás nebude zase až tak velké plus, neboť už máme svá opatření, ale... podle vyzvídání na ulici to vypadá, že pan Rudeus má pevně v rukou slabiny královny Ariel a miko z Milisu. Bude plusem mít konexe se známým Rudeem. Momentálně to na sebe vezme podobu, že velké mínus zakryjeme malým mínusem, a proto bude plus—”

„Shagale, buď chvíli zticha.”

Po králových pokojných slovech Shagal spěšně zmlkl.

„Chápu, že v tom jsou výhody.”

Tak s čím jsi potom nespokojený?

„Ale nemůžu zlehčit přístup tohoto muže. Je to, jako kdybychom mu přímo nahrávali.”

Ach, měl jsem se odsuzovat a jeho víc chválit. Možná jsem zašel trochu moc daleko. Něco takového je těžké upravit.

„Nemyslel jsem tím, aby se to přijalo, pokud to není přijatelné. Péči o Benediktino dítě by měl provádět sám parlament. To rozhodnutí určitě nezměním na základě návrhu jednoho člověka, co najednou přijel.”

„A proto Vaše Veličenstvo, copak to samo o sobě nevysvětluje, že parlament je poslední řešení? Dopustil byste, aby v budoucnu došlo ke zmatku nebo abyste dříve přišel o Boha smrti? Já jsem nakloněn tomu dřívějšímu s parlamentem, ale pokud máme lepší volbu na výběr, pak na tom není nic divného.”

„To jsem nemyslel. O tom to vůbec není. Já se jen trápím, jak ochránit důstojnost historie Království Dračího krále. Pokud by vešlo ve známost, že jsem začal s nerozhodnou politikou, jen co jsem se stal novým králem, ovlivnilo by to loajálnost mých budoucích poddaných.”

Král se bál o svou čest. Když jsem se podíval na Shagala, vypadal, jako že ho podporuje. Ale po téhle konverzaci, co přede mnou vedli, jim nezůstala vůbec žádná důstojnost.

„Hmmm......”

No, nevadí se prostě rozhodnout podle svého, zvlášť když má na paměti, že tady nikdo nebyl. Měl by se rozhodnout s lidmi jako premiér, pěkně v klidu. Bylo pochopitelné, že to nebyla špatná nabídka, když si o tom s někým řádně popovídá.

A navíc i kdyby to zamítli, už jsem si připravil svůj další tah. Už jsme získali a uspořádali veškeré informace o vedoucích osobnostech této země. Co lidé měli rádi a co ne, jejich slabosti; pokud budu odstraňovat překážky, zatímco budu využívat těchto informací, mohlo by být možné zařídit, že názor změní. Ale nechtěl jsem se do toho moc plést, protože bylo pravděpodobné, že by se později stáhli.

„.....Kirku, co si myslíš ty?”

Král zavolal na mladého muže, co seděl trochu dál. Byl zhruba v mém věku. Měl blonďaté vlasy jako král a náznak bradky. Také jsem ho prověřil.

Kirkland von Kingdragon. Momentálně to byl první princ a další v řadě nástupnické řadě. Mimořádně chytrý a vynikal politickými schopnostmi.

Ale čekala ho žalostná budoucnost. Budoucnost zvaná neopětovaná láska. Momentálně se zamiloval. Jako vyslanec šel na korunovační ceremonii v Asurském království a na první pohled se zamiloval do Ariel. Poté až do svých 25 let nesčetněkrát pojede do Asury a bude svou lásku vyznávat. Bude to čestná porážka. Ať už ho Ariel odmítla krutě nebo ne, poté Kirk vyvěsí prapor proti Asuře.

„Myslím, že bychom ten návrh měli přijmout.”

Ačkoli v této době ještě nebyl odmítnut. Momentálně vyjadřoval své přátelství k Asurskému království.

„Vždycky jsem zastával názor, že dokud nepotlačíme nepokoje ve válečné zóně, nesmíme dát najevo svůj nepřátelský vztah s Asurským královstvím. Jsem si velmi dobře vědom přátelství mezi královnou Ariel a panem Rudeem. Měli bychom zvážit, že návrh pana Rudea přijmeme, a také do toho zahrneme vztah spolupráce s Dračím bohem Orstedem. Díky tomu bude pro Asurské království těžké se vměšovat do našich záležitostí jako teď. Kromě toho radím, že bychom to měli udělat pro dobro naší země.”

Z toho člověka, co všechno to jasně řekl, sálala aura schopné osoby. Mezi námi byl obrovský rozdíl. Zhruba půlka té řeči v sobě mohla mít pokoutný úmysl vůči Ariel. Necítil jsem z něj ani atom provinilosti. Možná to bylo tím, že byl schopný člověk. Pravděpodobně to byla povaha krasavce.

„Hmmm...”

Když král zaslechl ta slova, vzhlédl ke stropu. Jako kdyby tam byla napsaná odpověď.

„Dobrá... tak to tedy přijměme,” řekl král s povzdechem a obrátil svůj pohled zpět ke mně. Ta odpověď se mu už možná objevila v nitru. Jen s tím prostě nedokázal souhlasit.

„Velice děkuji.”

Dle zásad slušného chování jsem sklonil hlavu. Ale najednou jsem ze shora zaslechl hlas.

„Není zač, zvedni hlavu.”

Dojem z krále se zase změnil. Když mě o to požádal, zvedl jsem hlavu, jen abych na jeho tváři spatřil hořký úsměv. Nebyla tam žádná důstojnost; byl to jen hořký úsměv znaveného člověka.

„Království Dračího krále je momentálně v tomto stavu. Tato situace vytrvává kvůli nerozhodnému králi bez důstojnosti. Omlouvám se tobě, kdo se dívá 80 let do budoucnosti a připravuje se podle toho; možná budu schopen poskytnout spolupráci malého významu.”

„.....No.”

Ach, takže to to bylo. Tohle byla skutečná povaha krále této země. Zatímco jsem to poznal, vybavil jsem si informace od Orsteda. Vláda krále Stelvia byla krátká. Za dalších deset let jej postihla vážná nemoc a předal trůn synovi. Poté, co se Kirk stal králem, království vykázalo strašlivý pokrok. Od té doby se započalo skutečné Království Dračího krále... Stelvio byl jenom spojovací článek.

A proto jsem moc neuvažoval o jeho charakteru. Ale pročpak? Teď jsem se začal zajímat o krále této země, protože byl důležitý pro Shagala a Kirka. Nakonec jsme se potěšili malou konverzační výměnou.

„Mám pro takové věci slabost.”

Seděl na trůnu v obklopení brnění. Bez jakéhokoli nadání musel řádně vykonávat svou úlohu krále. Ale pravděpodobně se nikdy nepoddal korupci a přitom pomáhal svému okolí. A jako král žil ze všech sil. Ne, s největší pravděpodobností žije. Zatímco si alespoň hrál na krále.

„Haha, slabost. Vážně jsi nezdvořilý chlapík. Rudee Greyrate.”

„Za to mi prosím odpusťte.”

Bezpochyby to byl člověk, co se do historie nijak nezapíše. A i kdyby se se mnou spojil, nebylo to tak, že by získal nějakou velkou výhodu. Ale dokud bude žít, chci s ním vycházet. To jsem si doopravdy pomyslel.

Část 3

A tak jsme dokázali malému Paxovi zachránit život. Benedikta byla volná od svého každodenního strachu a Randolfa to velmi potěšilo. Také bylo hodno blahopřání, že Království Dračího krále nepřijde o Randolfa. Také jsem využil této příležitosti, abych Gisua zapsal na seznam hledaných osob, a ulevilo se mi. Založením žoldnéřské pobočky se budu zabývat někdy jindy; mělo by být v pořádku to nadnést během vlády dalšího krále. Od teď jsme s Královstvím Dračího krále měli srdečné vztahy. Bylo by to výtečné, kdyby nebylo toho, že jsem musel nejdřív založit požár a pak ho sám hasit...

Tentokrát se zadlužím Ariel a papežovi, ale nakonec to splatím. Nevíme, co se v budoucnu vyvrbí z té záležitosti s malým Paxem. Až na to dojde, urovnám to spolu se Zanobou.

„No, zachránil jsi mě. Tímhle tempem bych vzal svou paní a užuž jsem chtěl Království Dračího krále zničit,” řekl Randolf s řinčivým smíchem, když jsme se loučili.

Tento muž tu moc vlastně mohl mít, ale taky nemusel, ale rozhodně měl odhodlání. Buď nechat vojáky zemřít v boji s Randolfem. Anebo dopustit, aby v budoucnu vyvstala rozmíška s královstvím Shirone.

Proč si vybrat to první? Nebylo to bláhové? Já jsem si možná myslel tohle, protože jsem Randolfovu sílu osobně zakusil.

„Ale kdyby se s tím Jeho veličenstvo král spokojilo, pak bych přišel i o to, čeho jsem schopen. Takže by to nešlo.”

Snažil se říct, že neměl v úmyslu Benediktu opustit. Až do hořkého konce. No, mělo by být v pořádku, pokud to bylo takhle.

„Pane Rudee, znáš Démonickou císařovnu Kishiriku Kishiris?”

„...Jo, přinejmenším dvakrát jsem se s ní setkal.”

„Pokud někoho hledáš, pak doporučuju pátrat nejdřív po ní.”

Aha. Taky tu byla Kishirika. Roxy řekla, že použila své schopnosti, aby našla Zenith. To ona mi dala Démonické oko předpovídání. Pokud se jí zeptáme, rozhodně nám v mžiku řekne, kde se Gisu nachází... ačkoli se na to místo nebudu moct okamžitě dostat, mělo by to alespoň o hodně zúžit oblast pátrání. Proč jsem na to nepomyslel dřív? No, vážně nevím, jestli to byla existence, na kterou se dalo tak moc spolehnout.

„Nevím, co bude požadovat jako odměnu, ale pokud jí zaneseš tento prsten a řekneš, že to je <Randolfovo přání>, měla by být tak nějak schopná si vyslechnout rozumnou žádost.”

„Ach! ...”

Takže nebylo nezbytné ji pozvat na jídlo.

„Rozumím. Takže to přijmu.”

Přijal jsem od Randolfa bílý prsten. Pravděpodobně byl vyrobený z nějaké kosti. Byl to neblahý předmět. Zdálo se, že byl prokletý, ale... bylo to užitečné vybavení.

„Takže pane Rudee, modlím se za tvé štěstí.”

„Zůstaň v pevném zdraví, Randolfe.”

A tak jsme za sebou nechali Království Dračího krále. Další byl Magický kontinent. Za Démonickým lordem Atofe.
-------------------------------------------------


~ Příště Atofe na jejím domáckém hradě (při minulém setkání okupovala Kishiričin hrad) a možná bude boj...? ~

<Předchozí>...<Následující>