Kapitola 234

Kapitola 234 – Starosti Boha smrti

Část 1

Království Dračího krále.

Toto království se dalo nazvat jen jako neorganizované. Výška budov nebyla jednotná a lidé byli všichni odění bez pravidel. Nebyl tu žádný pokus o plánování města; hostinec pro dobrodruhy byl postavený hned vedle něčeho, co vypadalo jako šlechtická vila. Přímo naproti doju stylu Boha meče bylo dojo stylu Boha severu. Ale i když tu nebyl žádný dojem jednoty, bylo to místo plné života.

Společenské kasty tu neměly žádnou historii. Byla to země, co se zakládala na meritokracii a imperialismu.

Když jsme dorazili do takové země, přirozeně jsem šel rovnou do Královského paláce... Vážně ne.

„Jelikož tu nemáme žádné společenské postavení, nemůžeme jednat s pomocí pravomoci.”

To jsem se naučil v Milisu. Když člověk jedná s vládou, musí se proslavit, aby ho nebrali na lehkou váhu. Chceš-li s vlky býti, musíš s nimi výti. ...Ačkoli to tentokrát bylo trochu jiné, musel jsem jednat a náležitě se připravit.

A proto jsme mířili na ambasádu.

Jakou ambasádu? Samozřejmě to byla ambasáda Asurského království.

Ariel měla v naší společnosti velký podíl akcií. Takže království Asura přirozeně podporovalo Orstedovu společnost. Ne, nebylo by to naopak?... Orsted podporoval království Asura. No, když si každopádně vypůjčíme vliv Asury, zajistíme si tím tak, že to nedopadne tak chabě jako v Milisu.

Vypůjčím si z ambasády formální oděv a kočár. A pak zamířím do paláce s dopisem s Arielinou královskou pečetí.

Samozřejmě jsem Ariel poslal kopii mých instrukcí a dostal jsem její souhlas. Odpověděla: „V případě rozhodující bitvy mě můžeš počítat mezi svůj válečný potenciál.” Zdálo se, že za posledních pár let zesilovala svůj válečný potenciál a upevňovala své postavení. Kdybych ji požádal o nějaké osobní strážce, pravděpodobně by mi nějaké zařídila. No, nevěděl jsem, jak by byli silní nebo užiteční...

„...”

Když jsme si potvrdili situaci, zdálo se, že ambasáda měla jenom jednu místnost, kde jsme se mohli převléct.

„Aisho, pokud se ti nějaké ty šaty líbí, můžeš si je vzít domů, takže si rychle vyber. Eris na nás čeká.”

„Hmm... brácho, nemůžu se rozhodnout... Přece jenom přemýšlím, jestli budou nejlepší zelené šaty? Sestři Eris má rudé, ty šedé...”

Aisha se tu promenádovala ve spodním prádle, už nějakou dobu se nedokázala rozhodnout, co si obléknout.

V každém ohledu byla rozhodně žena, když jí trvalo takhle dlouho si vybrat oděv. Protože Aisha řekla, že chce, abych rozhodl, slečna služebná mi věnovala kritický pohled, zatímco jsem zůstal a sledoval Aishu se převlékat.

Ale navzdory tomu, že mě požádala, abych rozhodl, nezdálo se, že by to rozhodnutí nechala na mě. I kdybych něco navrhl, akorát by na to nakonec řekla: „Ne, to by neladilo k Eris.” A nakonec bychom hledali něco jiného.

Její služebnický oděv byl posledně problematický. A proto jsem neměl námitky, aby si vzala něco řádnějšího... ale aby to trvalo takhle dlouho... Nabírané lehké šaty ze třech dílů. Jelikož jsem byl v obklopení lidí, co přípravami nestrávili tolik času, bylo to pro mě nové, ale jak jsem čekal, bylo to unavující.

„Tím myslím, že bych neměla být středem pozornosti, takže bych si možná měla vybrat něco prostějšího?”

„Ne, nevadí, ani když to bude okázalé. Jo, tvoje rozkošnost ohromí dokonce i Boha smrti.”

„Odpovídej vážně!”

Vyhubovala mi. Ale... no vážně. Nebylo by nic divného, kdyby se Aisha na takovém místě setkala s nějakým mužem. Možná v královském paláci zaujme nějakého šlechtického chlapce a bude to něco jako pohádka o Popelce! To bych rád viděl. Bylo by nepříjemné, kdyby si domů přivedla někoho divného... Aisha to sama řekla, tahle práce vlastně nebyla zase až taková práce. A stejně měla svobodu milovat, koho chce.

„Tak si vezmi ty tmavě zelené. Jsou dostatečné prosté a budou se hodit k Erisiným šatům?”

„Ech... ta sukně je trochu krátká... ukazovalo by mi to nohy.”

No, to by mělo být v pořádku. Ačkoli jsem to chtěl říct, slečna služebná do toho skočila a řekla: „Tak to není dobré.” A vyřadila ty šaty.

„Uu...”

Aisha se se zasténáním vrátila k vybírání šatů. No, když jsem ji viděl ve spodním prádle, rostla jako zdravá dospělá. Rostla na správných místech. Naše rodina měla evidentně gen „pěkného těla”. Takové to tělo, co během dne láká špatný hmyz.

Zenith a Lilia byly taky takové. A Paulova rodina, Notus Greyratové, milovala velká prsa. A proto i moje babička musela mít ve své době obrovské poprsí. Bylo to dědičné.

„...Hele, brácho.”

„Hmm?”

„Uffun~nano.”

Najednou se Aisha mírně ohnula v pase a zaujala pózu s rukama za hlavou. Rozhodně jsem to už někde viděl.

„Kdo tě tohle naučil?”

„Pursena. Řekla, že pokud to takhle udělám, bude to okamžité vítězství.”

„To není pravda. Použít zrovna teď její pózu se dá považovat jen za nezdar... Neměla bys jejím radám tak moc věřit.”

„Eech...! Ale v žoldnéřské družině se to vážně líbilo...!”

„Takhle nežertuj, rychle si vyber šaty.”

Ačkoli jsme pořád měli trochu času, měli bychom si pospíšit. Dneska jsme se měli setkat s princeznou Benediktou a jejím rytířem Randolfem. Ani oni nebyli nijak moc zaneprázdnění; pochopil jsem to tak, že dneska měli celý den volno. Takže si můžeme až do odpoledne odpočinout. Nemyslím si, že by se během hodiny proměnil na nepřítele.

Neměl jsem ve zvyku čekat do poslední minuty, než něco udělám. Mít trochu flexibility se vždycky cenilo. Měli bychom dbát na čas. Měli jsme dostatečnou rezervu.

„Jste pomalí!”

Ale vždycky existovali lidé, co neustále spěchali. Jeden takový člověk zrovna s bouchnutím rozrazil dveře a skočil do místnosti.

Byla to Eris. Měla na sobě lesklý rudý plášť a černé kalhoty. Také měla vlasy stažené do ohonu ve stylu šlechty Království Dračího krále. Vypadala jako šermířka, co vzbuzovala úctu.

No, ale tohle byl vlastně styl vyhrazený mužům. Slečna služebná řekla, že se považovalo za nevhodné mít u sebe meč, když na sobě měla dámské šaty. A tak se Eris okamžitě rozhodla pro tento oděv.

„Trvá ti to celou věčnost!”

„Ach, Eris. Promiň. Nemůžu se rozhodnout.”

„Fuu...”

Rychle přešla k Aishe, její jasné vlasy za ní vlály. Pak popadla jedny šaty, co pro nás připravili. Jasně vínově rudé šaty.

„Vezmi si tohle!”

„He, ale Eris, ty máš na sobě rudou.”

„Co, nechceš se mnou ladit?!”

„Ne, tím to není; neměla bych upoutávat tolik pozornosti, protože jsem jen pomocnice. Neměla bys víc vyčnívat, Eris?”

„Nejsi pomocnice! Jako moje mladší sestra si vezmi něco pěkného!”

Aisha se po Erisině proslovu začervenala. Pak se zasmála „hehe” a přijala šaty.

„Když na tom trváš, Eris, vezmu si to.”

Zdálo se, že z toho měla trochu radost. Přemýšlel jsem, jestli měla radost, že ji Eris nazvala svou mladší sestrou. Vážně jsem moc nechápal, jak funguje dívčí mysl. A tak si Aisha vybrala své šaty a my jsme pokročili ke královskému paláci v Království Dračího krále.

Část 2

Královský palác v Království Dračího krále.

Nebyl tak velký jako královský palác v Asurském království nebo tak vytříbený jako palác v Milisu.

Kdybych ho měl popsat pár slovy, byla to přebujelá změť budov s bizarním krajinou. Zdálo se, že kvůli nezbytnosti neustále přistavovali k hlavní budově, ale akorát z toho sálala vulgarita.

Nicméně tohle byl výsledek. Působilo to jako něco drtivě neznámého. Pokud bych musel do tohoto paláce proniknout, myslím si, že bych si nemohl pomoct a váhal.

Ačkoli tentokrát nebylo třeba, abych se cítil zdrceně. Byl jsem dobře připravený. Byl jsem v kočáru taženém bílým koněm, v nádherných šatech a měl jsem domluvenou schůzku. Orsted měl navíc dobré pochopení nynější a budoucí situace v této zemi. Možná to nebylo dokonalé, ale byl to velký rozdíl. Věřil jsem, že to nevybočí ze směru.

„Takže Eris, Aisho, jste připravené?”

„Jo.”

„Jup.”

Jen tak mimochodem, tentokrát jsme to byli jenom my tři. Eris, Aisha a já.

„Pokud se ukáže, že je Bůh smrti nepřítel, Eris a já ho zadržíme a Aisho, ty rozlož kompletní sadu povolávacích svitků. A já to pak vyřídím s MK-1.”

„Nech to na mě!”

Vlastně jsem s sebou chtěl vzít Zanobu a Roxy, ale oni měli plné ruce práce s výrobou MK-3. Momentálně jsme to byli jenom my. Eris a já jsme byli bojová síla. No, to bylo jenom pro případ, že se z Boha smrti stane nepřítel. Eris svěřím přední voj.

Proto bylo nezbytné přivést dva lidi, když jste se chtěli vypořádat s takovým nepředvídatelným chlápkem. Ačkoli když tohle pominu, také bylo důležité, aby se k nám přidala Aisha, aby v této zemi připravila založení žoldnéřské pobočky. Nebylo špatné si zemi osobně okouknout.

„...”

Zatímco jsme vedli tuto nebezpečnou konverzaci, dorazili jsme k branám paláce. Tady sem neměl co říct. Mluvil člověk, co s námi přišel z ambasády Asurského království. Zařídil všechno od smluvení schůzky, oslovení stráží až k opatřením poté.

Do teď šlo všechno hladce a teď jsme vjeli do paláce.

„Jsme tu.”

Vystoupili jsme z kočáru a nechali jsme se zavést do paláce. Po tom všem jsem se začal cítit nápadně. Zíral na nás člověk, co na sobě měl něco jako šlechtický oděv a co si povídal s rytířem.

„Chovej se důstojně.”

Tentokrát jsem sem přišel v postavení Benediktina přítele a také jsem dal jasně najevo, že jsem přišel s Arielinou pravomocí. Udělat si ze mě nepřítele bylo jako udělat si nepřítele z Asurského království.

Také tu mohly poletovat zkazky o tom, že jsem se zapletl do války v Shirone. Nemělo by být možné, aby někdo věděl, že to Orsted byl ten zločinec, co zabil jejich krále.

Po tomhle budu Ariel zase něco dlužit.

Část 3

Provedli nás palácem do prosté místnosti. Byla to malá místnost, v které bylo minimum služebných.

„Zdravím, dlouho jsme se neviděli. Pane Rudee.”

A zdálo se, že stráže byli na maximu. Bůh smrti Randolf Marian. Stál tam jako démon a Benedikta jako jeho paní chránila v náručí nemluvně.

„...”

Benedikta se na mě dívala se rty pevně sevřenými a držela plačící dítě. Rozhodl jsem se, že nejprve pozdravím ji. Přišlo mi to jako vhodné.

„Paní Benedikto, vidím, že jsi v pevném zdraví.”

„...”

Žádná odpověď. Ale s tím se možná nedalo nic dělat. Tehdy pravděpodobně od Paxe slyšela různé věci. O Zanobovi a o mě. Nečekám, že by o nás Pax mluvil nějak moc dobře.

„Také se zdá, že i tvůj syn má pevné zdraví. Zanoba bude mít radost.”

„...”

„Hmm? Nebo to je dcera?”

Benedikta pomalu zakroutila hlavou. Zdálo se, že jsem měl pravdu, byl to chlapec.

„Můžu se zeptat, jak se jmenuje...?”

„.......Pax.”

„Přijal jméno svého otce, Pax II.,” doplnil Randolf.

Takže měl stejné jméno jako jeho otec. Pax junior, budu ti říkat Malý Pax. Aha. To je dobře.

„...”

„Ehm... Ach, správně. Dneska mi dovolte představit svou ženu a mladší sestru.”

„Já jsem... Eris Greyratová.”

„Já jsem Aisha Greyratová. Ráda vás poznávám.”

Rozpačitá Eris a okouzlující Aisha. Vypadaly jako sestry, možná to bylo tím, že obě měly rudý oděv. Totiž ne, byly sestry. Švagrová Aisha.

„......”

Benedikta neodpověděla. Jen nervózně vzhlédla na Randolfa.

„Ale Rudee, slyšel jsem, že tvoje manželka pochází z Magické rasy?” odpověděl Randolf.

Jelikož jeho paní odmítala mluvit, odpověděl on; to mi přišlo trochu hrubé.

„Mám tři manželky. Ta, o které ses zmínil, bude Roxy.”

„Můj ty světe... To určitě není moc slučitelné s Milisovou církví.”

„Můj kamarád kněz mi kvůli tomu káže, kdykoli to jde.” Otočil jsem se na Randolfa. „Dlouho jsme se neviděli. Randolfe.”

Vzhledově se vůbec nezměnil. Ta mrzutá tvář kostlivce. Na první pohled se zdál plný slabin, ale to byla faleš. Jak jsem se podíval na Erisinu nespokojenou tvář, chápal jsem to.

„Zdá se, že se ti vede dobře.”

„Jo, velmi. Jsem plný nadšení. Ovšem nezdá se, že by se tobě vedlo tak dobře.”

„Před nedávnem se z mého známého stal nepřítel.”

„To chápu. Když jsem byl mladší, musel jsem porazit svého přítele; velmi mě to trápilo,” odpověděl Randolf, zatímco se pokoutně podíval po Eris. Přikývl a nepatrně se pohnul, aby stál mezi Benediktou a Eris.

„Eris, mohla bys o pár kroků ustoupit?”

„Proč.”

„Zdá se, že Randolf má takhle potíže mluvit.”

Eris se přesunula tak, aby měla Randolfa v dosahu. Zatímco Randolf se nenápadně přesouval, aby vykryl mě. Ti dva válečníci se snažili navzájem přechytračit, což se projevovalo tak, že se oba v pomalém oblouku pohybovali naproti sobě.

Kdybych to tak nechal být, až by oba dosáhli své optimální pozice, pravděpodobně by došlo k boji.

„Ale tento chlápek by mohl být také nepřítel.”

„Kdyby byl nepřítel, nenechal by tě do místnosti vstoupit s mečem.”

A o to víc by sem rozhodně nepřivedl Benediktu. Do boje s mágem a Králem meče by nepřivedl to, co chtěl ochránit ze všeho nejvíc. Pravděpodobně by nás sám přepadl anebo by zosnoval překvapivý útok ve skupině. Jelikož v místnosti byla Benedikta, Randolf nebyl můj nepřítel.

Ale pokud tato Benedikta byla dvojnice, v takovém případě... Rád bych si myslel, že by vymyslel lepší past. Pokud se budu snažit čekat všechno, existují nekonečné možnosti, že mě oklamou. Prozatím budeme předpokládat, že tohle není past, a budu to považovat za nejistou důvěru.

„...Rozumím.”

Eris zdráhavě odstoupila ke dveřím. Ale teď svírala meč.

„Moc děkuji, pane Rudee.”

„Ne, to já se musím omluvit, prosím, odpusť mi. Ale tato místnost je trochu přelidněná...”

„Co historka o tvém příteli? Mám se zeptat?”

„Samozřejmě. Proto jsem přišel.”

Mluvil jsem o tom, co se stalo v Království svatého Milise. A jak se muž z Magické rasy jménem Gisu stal mým nepřítelem. Ačkoli Gisu neměl žádné bojové schopnosti, byl velmi vynalézavý. A že Hitogami měl v plánu ho použít jako mluvčího, aby najal válečný potenciál. Abych to Gisuovi zmařil, v každé zemi jsem ho nechal zapsat na seznam hledaných osob a začal jsem jednat, abych vytvořil protisílu.

„No vážně, takhle přímo se ukázat a vyhlásit válku.”

„Neměl v ruce nijak moc dobré karty.”

„Ne, ne, to jsem spíš myslel jako kompliment. Pokud každý trik jeden po druhém prolomíš přímo, dokonce i chytrým lidem dojdou dobré nápady.”

Randolf se při tom tak nějak chrastivě zasmál. Hádal jsem, že mluvil z vlastní zkušenosti. Zdálo se, že osoby, co pocházely z nesmrtelné Magické rasy, v tom byly zručné.

„No, takže tak to je. Takže si chci za každou cenu vypůjčit tvou moc.”

„Ačkoli bych rád za každou cenu pomohl, nemám k tomu žádný důvod. Navíc se nechci zaplétat s Hitogamim.”

„...I když byl Hitogami nepřítelem Jeho veličenstva Paxe?”

„Ho, copak to říkáš? Prosím, řekni mi víc podrobností.”

Vysvětlil jsem, jak Hitogami zatáhl Shirone do svých intrik. A kdo byl apoštolem. Když si to Randolf celé vyslechl, akorát se zasmál. Strašidelný smích „kukuku”, kvůli kterému se mu kůže vypínala na lícních kostech.

„Pokud je to takhle, pak zapomeň, co jsem zrovna řekl. Velmi rád chci pomstít Jeho Veličenstvo a zničit jeho nepřítele...” řekl Randolf, zatímco se stále smál.

Při pohledu na tu děsivou tvář jsem prvně pomyslel na „zradu”, ale nebylo dobré lidi soudit podle tváře. Kolem a kolem to šlo všechno hladce. Tímhle tempem...

„A také bych rád něco řekl... ale je tu trochu moc lidí.”

Ups, nevypadalo to, že to šlo tak hladce, jak jsem si myslel.

„Copak?”

„Nufufu, copak jsme ještě nedávno nebyli na opačných stranách?” řekl to tak sebevědomě, že jsem se začínal cítit v úzkých. Ale pro Randolfa to možná byla jen přátelská konverzace...

„Máš navrch, řekni, co máš na mysli.”

„Mám jednu podmínku. Pořád si chceš vypůjčit mou moc?”

Rozhodně měl navrch. V této situaci jsem si mohl akorát vyslechnout jeho požadavky. No, jaký absurdní požadavek na mě vysype? Nebo by to mohl být Gisuův manévr.

„Ne, není to nic velkého.”

Randolf o krok ustoupil ze svého místa, kde Benediktu bránil, jako kdyby ji odhaloval. Benedikta držela své dítě. Z nějakého důvodu vypadala vyděšeně.

„Ačkoli mám podezření, že už to všichni víte, tato země je ve stavu zmatku.”

Království Dračího krále opravdu zakoušelo chaos. Poté, co byly odhaleny Hitogamiho intriky v království Shirone, Orsted zabil zdejšího krále. Ať už to bylo jakkoli, zesnulý král měl své záležitosti uspořádané předem a řádně si vybral nástupce. Další král se okamžitě chopil kontroly a Království Dračího krále začalo nabývat na stabilitě.

Ale to byla jen oficiální historka. Pořád nevěděli, kdo zabil předchozího krále. Jestli ho zavraždila jiná země nebo ne. Nebo jestli to byl někdo od královského dvora. Když pominu viníka, ani neznali účel. Tohle u dvora zničilo jakékoli zdání jednoty. Lidé ve spárech paranoiy nemohli řádně fungovat jako vláda.

„Samotný ten zmatek se nás přímo netýká... ale dítě Jejího veličenstva se teď považuje za přítěž.”

Randolfova primární starost byl přece jenom Paxův syn. Benedikta byla dcerou předešlého krále. Ačkoli se tak k ní nechovali. A nakonec ji dali princi Paxovi ze Shirone, aby se jí zbavili.

No, to je jedno. Tu zbytečnou princeznu konečně využili. To bylo celé.

Ale jelikož princ zemřel v občanské válce a když teď Benedikta měla dítě, bylo to něco jiného.

Jednotky, co převzaly kontrolu nad královstvím Shirone, jej vytrvale obnovovaly. Ačkoli zrovna teď nic nezmohly... Ale pořád vůči Paxovi chovali zášť. Pax přece jenom zmasakroval královskou rodinu.

„Osobně čekám, že než se Shirone obnoví, že ho pohltí Sever, ale zdá se, že je kvůli tomu hodně lidí nervózních...”

Kvůli rodokmenu královské rodiny se záležitosti zkomplikovaly. V zemi jako Shirone měl člověk s královskou krví právo stát se králem. Takže pro lidi, co zrovna teď ovládali Shirone, bylo nežádoucí, že Paxův syn přežil.

Pokud se království Shirone za pár let stabilizuje, rozhodně budou požadovat Benediktino dítě. Království Dračího krále a království Shirone budou v budoucnu s největší pravděpodobností chtít zůstat přátelé.

Malý Pax byl stále vnukem zesnulého krále. Shirone byl vazalský stát, takže takový požadavek by poškodil čest země. Ale pokud by se nepodřídili, vztahy se Shirone by se akorát zhoršily.

A proto se zdálo, že tu byly nějaké tahy k tomu, aby tu starost „odstranili” předem. Jinými slovy zabít Malého Paxe, než na ten požadavek dojde. Takhle si jak království Dračího krále, tak Shirone zachová svou tvář.

Ale kvůli Randolfově přítomnosti to nelze provést.

„Copak bys tomu nezabránil?”

„Zdá se, že si mnoho lidí myslí, že bojovat se mnou je lepší možnost než válčit s jinou zemí.”

No, hádal jsem, že to tak bude. Zatímco bylo Království Dračího krále momentálně ve stavu vnitřního zmatku, na jeho vazalské státy zaútočily jiné země. A pokud se v takovém stavu stane Shirone, jejich severní vlnolam, nepřítelem... Bylo jenom přirozené, že byli nervózní.

Ačkoli z mého pohledu byl Randolf mnohem horší protivník.

„Dokud jsem tady, vrahové a podobně jsou k ničemu. Co se týče budoucnosti dítěte v této situaci... co na to říkáš?”

I když přežije pokusy o vraždu, čekaly na něj jen shironské požadavky o vydání. Bez ohledu na to, jak to dopadne, na Malého Paxe nečekal klidný život.

„...Pokud je to takhle, i kdybychom předpokládali, že najdu řešení, stejně bude nemožné tě přivést do závěrečné bitvy s Gisuem.”

„Jo, je to nemožné... Ale není nezbytné mít v Království Dračího krále spojence?”

„...”

„Mít mě za spojence bude velmi uklidňující. Všichni říkají, že jsem spolehlivý.”

„To předpokládám.”

Randolf se příštího boje nezúčastní. Ale na druhou stranu to znamenalo, že nebude nepřítelem, co se spojí s Gisuem. Nebude ani spojenec, ani nepřítel.

Ale to neznamenalo, že by byl jako pěšák zbytečný. Jak řekl, i když ho nemůžu vzít do boje s Gisuem, bude uklidňující mít v Království Dračího krále spojence. I kdyby to bylo za deset nebo dvacet let, mohl by být základním pilířem.

Byla to investice do budoucna. Orstedova korporace byla společnost, co se dívala do budoucnosti.

„Rozumím. Takže to nějak zvládnu.”

Přece jenom to byl náš předseda, co celý tento zmatek způsobil. Nejdřív to podnítil a pak z toho těží.

„Jo, jsem v tvých rukách.”

A s tímhle to vypadalo, že jsem s Bohem smrti došel vzájemného pochopení...
-------------------------------------------------


~ V příští kapitole audience u krále z Království Dračího krále... Aneb kujem pikle na všech frontách. ~

<Předchozí>...<Následující>