Kapitola 233 (1)

Kapitola 233 – Návrat, Hlášení a k další fázi

Část 1

– Liliino hledisko –

Ten den nás navštívila paní Elinalize.

Přicházela k nám domů každých pár dní a povídala o tom, jaká by manželka měla být. Provdat se, usadit se v domě, dokonce porodit dítě. Když její manžel odejde na vzdálené místo, bylo jí smutno. Jelikož jsem také manželka, dokázala jsem takový pocit řádně pochopit.

Ale chovala se jako obvykle a necítila jsem z ní nic jako samotu. Možná měla trochu klidu. Možná kvůli tomu často přicházela a nám se dostávalo debat o tom, jak být manželkou. Od jakého věku a jak by se mělo dítě vzdělávat, od takových záležitostí až po maličkosti.

„Kdypak se asi Aisha naučí chovat víc jako dospělá?”

„Hmm. Není to tak, že by to nedokázala... dokud nenastane chvíle, kdy si sama bude myslet, že to je nezbytné, pravděpodobně se tak nebude chovat.”

„Sama, to znamená?”

„Pokud se zamiluje do muže nebo tak...”

„Bylo by špatné, kdyby to byl pan Rudeus?”

„Sama bys to měla dobře vědět. Aisha se takhle chová, protože je Rudeova mladší sestra.”

„Trochu.”

„Takže je nezbytné jí najít někoho jiného. Partner, co neodvrátí tvář, když se Aisha nechová jako dospělá.”

„Hmmm~...”

Ten den rady nepřijímal nikdo jiný než já. Paní Elinalize vypadala navenek mnohem mladší než já. Ale jak jsem si myslela, určitě to bylo kvůli moudrosti staré ženy, musela jsem pevně odpovědět.

„To je naprostá pravda... nespoléhat se na někoho mladšího; lidé, co příliš obdivují dospělé ženy, jsou dobří lidé.”

„Příliš obdivují?”

„Ano, pokud jde o Aishu, realita se dá naučit spolu s ukojením tužeb takových chlapců.”

Byla jsem si velmi dobře vědoma, že Aisha nikdy nemůže být s panem Rudeem. Ani pan Rudeus si to nepřál. A Aisha také ne. ale takhle řečeno jsem si nemyslela, že by si Aisha kdy přivedla partnera k formálnímu setkání před svatbou.

„No, líbilo by se mi, kdyby to tak nedopadlo.”

„Ano... he?”

Když jsem svěsila hlavu a odpověděla, náhodou se v jídelně pomalu objevil Leo. Na hřbetě mu jely slečny Lara a Lucy. Pravděpodobně si hrály na koníčka.

„Haf!” štěkl na mě Leo.

Copak by to mohlo být? Když přihlédnu k tomu, že byl velmi chytrý, obvykle bezdůvodně neštěkal. Neříkejte mi, že se něco přihodilo paní Sylphy...!

„Haf, haf!”

Zatímco vrtěl oháňkou, sledoval střídavě mě a vstupní dveře. Ne, tak to nebylo. Tenhle šťastný přístup... Kdyby se paní Sylphy něco stalo, zavyl by. Ke dveřím... byl to host? Ne, Leo nevrtěl oháňkou během návštěvy hostů. Ach, mohlo by to být tak, že se vrátila paní Roxy? Když se vracela paní Eris, Leo vrtěl oháňkou, ale zůstal zticha a neštěkal.

Zatímco jsem přemýšlela o takových věcech, narovnala jsem se a od dveří jsem zaslechla opatrné zaskřípání. Jak jsem si myslela, určitě to byla paní Roxy. Neboť paní Eris otevírala dveře takovou silou, jako kdyby je chtěla vyrazit. Abych ji uvítala, pospíšila jsem si ke dveřím.

„Ach, Lilio, zrovna jsem se vrátil.”

„Vítej doma, pane... Rudee?”

Člověk, co stál u dveří, byl pan Rudeus. Byly s ním i paní Eris a paní Zenith a také Aisha. Ale vrátili se mnohem dříve, než bylo naplánováno. Ačkoli bylo naplánováno, že v Milisu zůstanou půl roku, byl to zhruba jen měsíc. A kromě toho se pan Rudeus tvářil nezvykle přísně. Okamžitě jsem to pochopila. Ach, muselo se něco stát. S největší pravděpodobností to zapříčinila paní Claire.

Paní Claire nebyla moc flexibilní. A aby toho nebylo málo, k Norn a Aishe se chovala tak nějak hořce. Jelikož byla zbožným věřícím Milise, v žádném případě jsem si nemyslela, že by byla špatná, ale ani jsem jí nemohla zalichotit, že by byla dobrá. Její spřízněnost s panem Rudeem je možná nejhorší. S největší pravděpodobností se pohádali kvůli rozdílům v názorech ohledně rodiny.

„Nestalo se náhodou něco?”

Když to pan Rudeus zaslechl, jeho přísný výraz se ještě víc zachmuřil. Myslela jsem si, že pan Rudeus to možná šikovně zvládne... každopádně co je beznadějné, je beznadějné.

„...Jo, no...” Pan Rudeus se polovičatě vytáčel.

„Týká se to paní Claire?”

Když to pan Rudeus zaslechl, zatvářil se prázdně.

„Ne, pohádal jsem se s paní Claire, ale dokázali jsme se udobřit; nemyslím si, že by byla špatná.”

Po těch slovech jsem naklonila hlavu ke straně a zároveň se mi trochu ulevilo. Myslela jsem si, že kdybych šla s nimi, byla bych akorát na přítěž a celý tento měsíc jsem se trápila; vypadalo to, že zbytečně. Ale co se pak mohlo stát?

„Takže copak...?”

Pan Rudeus se zatvářil komplikovaně a pak odvrátil zrak. Aisha stála vedle něj s nepříjemnou tváří. Vypadalo to, že vyvstal nějaký jiný problém. Při pohledu na Aishin výraz, byla ten problém ona?

„Udělala Aisha chybu?”

Před chvilkou jsem ji konzultovala s paní Elinalize, ale i když této dívce bylo už 15 let, ještě pořád úplně nedospěla. I když měla schopnosti, její mysl byla stále mysl dítěte bez ohledu na to, kolik času uplynulo. Předtím jsem si myslela: „Génius, s tímhle budu moct panu Rudeovi splatit jeho laskavost.” Nadmula jsem se pýchou a nazývala ji svým dítětem. Navždy bude géniem...

„Ne, dokonale se vypořádala s danými záležitostmi.”

„Takže copak...?”

Na okamžik jsem si pomyslela, že kdybych se vyptávala víc, bylo by to dotěrné, ale stejně jsem se to pokoušela zjistit.

„N-no... bylo by dobré všechny svolat, neboť pokud začnu mluvit, bude to na dlouho.”

„Určitě, hluboce se omlouvám.”

„Ne... ach, ale nejsou to jen špatné zprávy, pro jednou mám i dobré zprávy.”

Jak to pan Rudeus říkal, přinutil se k úsměvu a rychlým krokem zamířil k sobě do pokoje. Paní Eris pak odkráčela s nervózním výrazem. Zůstaly tu jenom Aisha a paní Zenith. Aisha byla naštvaná, ale vypadalo to, že paní Zenith měla dobrou náladu.

„Aisho, byla jsi schopná podat pevný výkon?”

„...trochu jsem pochybila.”

Ne, bylo to jiné. Nebyla naštvaná, ale cítila se trochu sklesle. To bylo nečekané. Aisha byla dívka, co už dávno neudělala žádnou netaktní chybu. I když pochybila, byla taková, že se přes to po chvilce přenesla. Tedy pokud mě informovala tak upřímně... I když je dítě, i kdyby si myslela, že je dítě, možná trochu víc dospěla.

„Je to vážná chyba?”

„Ne, brácha to okamžitě vyřešil.”

„...”

Tak co jen se mohlo stát...? Ani nemluvě o tom, že se pan Rudeus takhle tvářil... Ne, potom se o tom poradíme, takže prostě počkám. Nejdřív musím pomoct paní Zenith, co se zrovna vrátila.

„...”

Jak jsem si tohle pomyslela, paní Zenith se otočila tváří ke mně. A pak v té dobré náladě ke mně natáhla paži a šla ke mně. Chopila jsem se té ruky a doprovodila ji do jejího pokoje.

Část 2

Poté když měl večer co nevidět minout, se shromáždili všichni členové rodiny. Na rozkaz pana Rudea to byli všichni členové. Byly přítomny paní Elinalize i Norn a paní Roxy, co se zrovna vrátily ze školy. Takhle jsme se obvykle samozřejmě shromáždili, když se pan Rudeus po dlouhé době vrátil domů. Ale stejně to bylo málokdy, kdy pan Rudes navrhl, abychom se shromáždili takhle všichni; obecně zváží pocity Aishy nebo paní Sylphy a pak konečně svolá rodinu. Takto to udělal mnohokrát.

Kromě toho ta jeho vážná tvář... Rozhodně se něco stalo. Zatímco jsem začala být obezřetná, vyslechly jsme si hlášení.

„Takže teď hlášení. Zaprvé aktivity v Milisu jsme úspěšně zakončili. Cliff se zručně dokázal zapojit do podnikání. Neboj se.”

Paní Claire způsobila menší problémy, ale pan Cliff se dokázal začlenit do náboženské organizace, přesně jak bylo naplánováno. A úspěšně založili pobočku žoldnéřské skupiny. Kromě toho nám teď Milisova církev dlužila obrovskou laskavost a také z vážené paní miko úspěšně udělali podřízenou pana Orsteda. Nebylo by přehnané říct, že to byl obrovský úspěch. Když se paní Elinalize doslechla, že Cliff úspěšně postoupil ve společnosti, vydechla si úlevou.

Ale skutečný problém přišel pak.

„Gisu byl Hitogamiho apoštol.”

Gisu. Člen bývalé družiny pana Paula a příslušník Magické rasy. Vypadalo to, že tentokrát byl zdrojem potíží on; nakonec jim vyhlásil válku a zmizel. Každého zasáhlo, že se z Gisua stal nepřítel. Přátelil se s námi od událostí na kontinentu Begaritto. V té době se neustále trápil kvůli stavu pana Paula a paní Zenith. Ale při přípravách na sbírání informací nebo při průzkumu labyrintu byl tak pilný a upřímný. Nebo tak jsem si to aspoň pamatovala.

Gisu horečnatě jednal, aby zachránil paní Roxy. Jako válečník měl značné schopnosti, povzbuzoval členy družiny, sám mapoval oblasti, jako kdyby to bylo přirozené, a pak ty mapy prodával; pomohl smutnému a zachmuřenému Paulovi, aniž by si toho všiml. Nedokážu pochopit, že takový člověk jednal tak, aby pana Rudea a paní Roxy zahnal do kouta.

„Přemýšlela jsem o tom od chvíle, co jsi mě kontaktoval, abych ho zapsala na seznam hledaných osob... nemůže to být nějaká chyba?” řekla paní Roxy.

Se svými schopnostmi průzkumníka labyrintu Gisua uznala po jediném letmém pohledu. Když se pomine boj, neexistoval nikdo spolehlivější.

„Bylo by pěkné... kdyby to byla mýlka.”

Zatímco to Rudeus říkal s hořkým úsměvem, vytáhl z náprsní kapsy dopis. Paní Roxy ten dopis přijala a přečetla si ho, kvůli čemuž se jí její obvyklý ospalý výraz zachmuřil. Ale okamžitě to pochopila a s kývnutím to přijala a předala dopis mě.

A tak jsem k tomu konečně mohla svolit. Zdálo se, že ten dopis opravdu napsal Gisu. Když pominu tu pitomou povahu a žerty, to jádro, co v tom dopise bylo, nebylo od nikoho jiného než samotného Gisua. Nijak zvlášť pana Rudea nebo paní Roxy nenáviděl, ani se je od samého začátku nesnažil polapit. Možná se z něj stal protivník, s kterým je třeba se vypořádat, ale nebyl to člověk, co by vůči nám cítil zášť; byl to takový pocit.

„I když se obvykle chová nahodile; ale že se občas chová jako kavalír se mu vážně podobá, že...” promluvila paní Elinalize s povzdechem.

Tak mě tak napadá, že za starých časů ve vnitřním paláci vyhrazeném pro ženy v Asurském království se takovéto věci děly často. V té zemi plné násilných rozmíšek o pravomoc se mnohokrát stalo, že se lidé stali něčími nepřáteli, i když v tom nebyla žádná nenávist. To akorát, že když se teď stali nepřáteli, měli sklon bojovat čestně a poctivě.

Tento dopis byl možná takovým úmyslem.

„Musím se všem omluvit, i když jsme Gisuovi zavázaní, pravděpodobně s ním budu bojovat... a nakonec ho zabiju.”

Zatímco to pan Rudeus prohlašoval, jeho výraz vypadal ošklivě bolestně. Člověk si to možná nemyslel, ale i pan Rudeus Gisua uznával. Když uvážím to, co jsem slyšela od paní Eris, měli tak dobrý vztah, že si říkali přezdívkami „senior” a „nováček”. A i Gisu mluvil o dosaženích pana Rudea, jako kdyby byla jeho vlastní. A vypadalo to, že ho měl rád... Mohlo to být tak, že to nejvíce ranilo samotného pana Rudea.

„Rudi...”

Paní Sylphy při pohledu na výraz pana Rudea nedokázala najít slova. I paní Roxy se tvářila přísně. Byla jako já a měla s Gisuem osobní zkušenosti a Gisu jí pomohl. Ale paní Roxy se rozhodla příliš rychle; na její tváři nebylo nijak zvlášť vidět žádné váhání. Spíš se tvářila jako: „Pokud Rudeus prohraje, pak já...”

„Každopádně teď chvíli budu doma. I když máme Leovu ochranu, nevím, o co se Gisu pokusí. Všichni by měli být extrémně obezřetní, abyste se nedostali do nebezpečí.”

Nakonec to pan Rudeus neochvějně uzavřel. Samozřejmě ani nebylo třeba to zmiňovat; neměly jsme v úmyslu stát se slabinou pana Rudea. Měl by jít do boje s klidem v nitru; měla jsem v úmyslu tento dům ochránit a zároveň spolupracovat s členy rodiny a přirozeně na sebe dávat pozor. Tohle byla jedna z dobrých stránek pana Rudea; že se na nás vždycky a často ohlížel, aniž by soucítil s jakýmkoli odhodláním. Ale také měl v sobě jedno malé osamělé já, které bylo nezávislé. V porovnání s panem Rudeem se naše existence možná zdála celkem křehká.

„Rozumím, Rudi, pokud se Gisu stal nepřítelem, řekni nám, co můžeme udělat. Pokud je třeba něco udělat, řekni nám.”

„To samé platí o mě. I když se ještě nedokážu moc dobře pohybovat, budu tvojí silou, Rudi.”

Paní Roxy a paní Sylphy byly stejné jako dřív. Paní Eris a Aisha se samozřejmě tvářily souhlasně. Slečna Norn byla trochu nervózní, ale silným kývnutím sama sebe ujistila.

„Děkuju. Zítra to znovu půjdu probrat s Orstedem; prozatím skončeme tuto rodinnou poradu...”

„Ach, brácho.” Zatímco pan Rudeus ohlásil konec porady, Aisha na něj zavolala. „Taky jim musíš říct o paní Zenith.”

„Ach, správně.”

Ohledně paní Zenith.

Když jsem to slyšela, cítila jsem, jak jsem ztuhla. Zároveň jsem si vzpomněla na to, jak Aisha mluvila o nějaké chybě, kterou nezmínili. Napětí ve mě rostlo. Ale pan Rudeus se usmál.

„Vlastně jsme si ujasnili tu záležitost s matčinou kletbou.”

Vypadalo to, že to nebyla chyba, ale dobré zprávy.

„Její kletba jí umožňuje číst druhým myšlenky; nemůže je číst všechny, ale... vypadá to, že přesně chápe, v jaké jsme situaci.”

Když pan Rudeus řekl tohle, začal nám vykládat o tom, co mu řekla vážená paní miko.

Od té chvíle se hovor stočil k tomu, jak teď paní Zenith vidí tento svět. Když jsem to poslouchala, z očí mi vytryskly slzy. Zároveň s tím se ve mě jako vlny vzdouvaly vzpomínky na dosavadní život. Tak mě tak napadá, že bylo mnoho chvilek, kdy dala najevo nějaké nápady. Převzala iniciativu během údržby zahrady a když byla slečna Lucy malá, vypadalo to, že věděla, kdy začne brečet ještě předtím, než začala, a podle toho jednala.

Navíc jak by se tohle nazvalo... Paní Zenith vlastně ví o smrti pana Paula a chápe to. Myslela jsem si, že možná neví, že jsme najednou přišli o pana Paula. Myslela jsem si, že pokud se jí vrátí paměť, že to pro ni jistě bude bolestná zkušenost. Ale paní Zenith už o všem věděla. Navíc to přijala a dívala se vpřed. Jak jsem o tom přemýšlela, nedokázala jsem ty slzy zastavit.

„Lilio...”

„Omlouvám se... pane Rudee...”

Všichni byli dojatí k slzám, ale já byla jediná, kdo dál brečel a zakrýval si tvář. Poslední dobou jsem měla pocit, že jenom brečím. Od mládí jsem nikdy tak moc nebrečela, že bych se topila ve vlastních slzách. Považovala jsem se za člověka, kterého emočně nic nedojme. Možná to bylo kvůli mému věku. Dál jsem brečela, zatímco mě Aisha hladila po zádech.

Když jsem po nějaké době přestala brečet, paní Zenith mě okamžitě vlídně pohladila po vlasech a já začala znovu brečet.
-------------------------------------------------


~ A pomalým tempem vpřed 22. knize. Tohle byla první část první kapitoly. Příště bude druhá (a delší) část z Rudeova hlediska. Zatím žádná akce. Jen povídání s Orstedem. ~

<Předchozí>...<Následující>