Kapitola 232

Kapitola 232 – Extra: Šílený pes a Dítě boha

Ve stejné době, kdy se Rudeus loučil s Cliffem.

Se znovu setkali dva lidé. Bylo to v Jarním parku na Církevním ústředí. Nádherná zahrada, kde na jaře kvetly barevné květiny. Bylo tu několik stromů, co se kvůli Rudeově Močálu nedávno naklánělo k zemi, ale jejich životní síla nijak nezeslábla. Důkazem toho byly květy stromů balta, co nahradily květy saraku.

Před těmi stromy byly dvě ženy otočené tváří k sobě. Jedna měla blonďaté vlasy a druhá rudé. Theresse a Eris.

A pak za Theresse. Jako kdyby se skrývala za jejími zády, stála tam miko. Zatímco stydlivě třela koleny, byla schoulená za Theresse. A navíc v pozadí stáli muži v modrém brnění.

„No tak, vážená miko. To je paní Eris. Rudeus nám vyčlenil chvilku, abyste se setkaly,” zavolala Theresse mírným hlasem na miko za sebou. Ale miko se jen stydlivě svíjela.

„A-ale... to je paní Eris.”

Pro ni byla Eris předmětem uctívání.

Od chvíle, co si byla vědoma svého okolí, a kdykoli se něco stalo a bylo jí dovoleno jít ven, musela se dívat na špinavé vzpomínky dospělých. Na světě bez svobody žila životem bez naděje. Když během cesty padla do pasti a byla v obklíčení, nemyslela si nic jiného, než že to bylo děsivé a že nechtěla zemřít.

Člověk, co se v té chvíli objevil, byla Eris. S nádechem nadřazenosti. Její pohyby byly přímé, a přesto ji nikdo nedokázal polapit. A co jí zůstalo v paměti, byla ta narudlá čmouha jejích plamenně rudých vlasů.

Bylo to okouzlující. V té chvíli miko neměla ponětí, co se zrovna stalo.

Je dobře, že je dítě v bezpečí, řekla Eris. Miko si neuvědomila, že to řečené dítě byla ona, dokud se nevrátila na ústředí. Tehdy si uvědomila, že ji zachránila.

Pak si miko vzpomněla. Když se dívala té ženě s plamennými vlasy do očí, dozvěděla se jméno svého zachránce. Eris. Takže se jmenovala Eris. Zatímco o tom nahlas přemýšlela, v jejích vzpomínkách se zrodil silný obdiv k Eris.

Od té doby ji miko napodobovala. Kdykoli něco spatřila, nahlas vyjádřila své dojmy. Kdykoli se k něčemu rozhodla, prostě to prohlásila hlasitým hlasem. Kdykoli mluvila, mluvila jasným a veselým hlasem.

Přemýšlela, kolik času uplynulo od doby, co začala s tímto chováním. Nemyslela si, že by se kdy s Eris znovu setkala. Chtěla se s ní setkat, ale nikdy to neřekla nahlas. Chápala, že neměla takovou pravomoc.

Ale Eris přišla do Milishionu. Když se o tom miko doslechla, nedokázala to déle snést. Kardinála a papeže, zoufale žadonila u všech, co mohla. Prosila, aby se setkala s Králem meče Eris.

Král meče Šílený pes byla nebezpečná osoba, ale stejně se s ní chci setkat. Chci jí poděkovat.

To malé přání jí snadno splnili. Že se miko mohla setkat s nesmírně nebezpečným Králem meče Šíleným psem, bylo díky tomu, že se Rudeus zaručil, že „kdyby se něco stalo, přijmu za to zodpovědnost.”

Ale když teď byla Eris před ní, neměla ponětí, co říct. Pomyslela si, že by bylo hrubé číst jí vzpomínky, a tak se jí nepodívala do očí.

„...”

Eris stála před miko s rukama založenýma na hrudi. Už skončila s představením. Představila se jako Rudeova manželka a jako Král meče. Po Theressině následném představení a poděkování za její počínání během jejich prvního setkání uplynulo zhruba pět minut.

„No tak, nemáme moc času.”

Eris vychovaně stála. Pro tuto dívku s prchlivou povahou to bylo vzácné, ale Rudeus jí to tentokrát přísně nakázal.

[Ten člověk, s kterým se setkáš, je můj zachránce. Prosím, nebuď hrubá... No, pravděpodobně nakonec budeš arogantní, ale aspoň ji neuhoď.]

Bude se svých instrukcí držet. Ale jak se dalo čekat, lezlo jí to na nervy. Nesnášela čekání.

„Nepospíšíš si?”

„A-ano!”

Při těch slovech miko s úlekem nadskočila. Nad její stydlivostí vyhrála starost, že Eris urážela.

„Ehm, já jsem miko! Moc děkuju, že jsi mě kdysi zachránila!”

„Kdysi...? Nevzpomínám si!”

„Ech?”

Miko se bezděky podívala do očí Eris, co to nahlas řekla.

„...ach.”

A pak když spatřila, že v Erisiných vzpomínkách nebyl ani nejmenší náznak jí samotné, tvář ji zaplavil smutný výraz.

S tím se nedalo nic dělat. Věděla, že to bude takhle. Nebylo možné, aby si ji pamatovala. Ale myslela si, že si ji možná pamatovala. Že možná bylo možné, aby zůstala v Erisiných vzpomínkách, I kdyby to bylo jen mírně. Že možná řekne něco jako: „Ach, ty jsi ta z tehdejška? Vyrostla jsi.” Takové myšlenky se jí zdržovaly v hloubi nitra. Neboť po Eris tak moc toužila.

Ale Eris si to vyslechla a jak se miko dívala na její tvář, Eris si na nic nevzpomínala. Bylo možné, že kdyby Erisiny vzpomínky četla déle, možná by v koutku mysli našla nějaké stopy... Ale když si Eris vyslechla o minulosti, v koutku mysli jí číhala vzpomínka toho, jak Theresse objímala Rudea, jak jí seděl na klíně a jak ho ona hladila po vlasech.

Miko byla Miko vzpomínek. Byla si vědoma, že vzpomínky byly takové. Ale to jí nezabránilo v tom, aby byla v šoku.

„Ale zachránila jsi Rudea! Jsem ti vděčná!” vydala ze sebe vysoká Eris potěšený hlas, s rukama stále založenýma.

Když miko zaslechla ten hlas, co jako by odvanul její šok, potřásla hlavou, jako kdyby si chtěla pročistit hlavu.

„Ne... Je jenom přirozené zachránit manžela paní Eris.”

I když si na mě ta osoba přede mnou nevzpomíná, nic to nemění na mém obdivu nebo vděčnosti.

Eris na miko, co si tohle pomyslela, házela slova, jako kdyby ji pronásledovala: „Takže mi řekni svoje jméno! Jelikož Rudeus říká, že od teď budete spolupracovat, budu si ho pamatovat!”

„Ech?”

Jméno. Neměla jméno. Až do teď kvůli tomu miko necítila žádné nepraktičnosti. Ale když teď Eris řekla, že si bude pamatovat její jméno, neměla žádné, co by jí mohla dát. Chybělo jí něco důležitého. Konečně si uvědomila, jak velká ztráta to byla.

„Ehmmm... Totiž...”

„Miko je to samé, ne? To samé jako Zanoba? ...To není jméno, ne?”

Po tom slově Zanoba se miko znovu podívala Eris do očí. Zdálo se, že miko z jiných zemí měli jména. Nedokázala o tom miko spatřit nic než jeho jméno, neboť se o něj Eris moc nezajímala. Ale stejně jí to přišlo jako šok.

„Ty jedna!”

„Vážená miko je Miko!”

„To se jí vysmíváš?!”

„Jména není třeba!”

„Kde je tvůj bůh?!”

Ale kvůli tomu povyku vzadu se trochu uklidnila. Až do teď jí to nedělalo žádné problémy a nedalo se nic dělat s tím, že neměla žádné jméno. Dalo se to brát takhle.

„Hluboce se omlouvám. Nemám jméno.”

„Hmmm... Vážně?”

Eris to netrápilo. Miko se kvůli tomu ulevilo. Tohle bylo poprvé v jejím životě, kdy tolik váhala se někomu podívat do očí.

„Ale překvapilo mě to. Slyšela jsem, že do Milisu nepřijdeš.”

„Jelikož se Rudeus znovu vyděsil, přišla jsem... Ehm, pospíšila jsem si!”

Teleportační magické kruhy by se měly udržovat v tajnosti. Eris to chápala. Miko už o teleportačních kruzích samozřejmě věděla a hihňala se.

„Vážně, co jiného čekat od paní Eris!”

„Fufun, samozřejmě!”

Eris se zlepšila nálada a atmosféra v okolí zněžněla. Když to miko viděla, začala přemýšlet. Ještě víc Eris zalichotím a ještě víc tu atmosféru zlepším, pomyslela si. Normálně by ji něco takového nikdy nenapadlo.

„Ehmm, totiž, vždycky jsem tě obdivovala, paní Eris!”

„V-vážně?”

„Ano, jak se můžu stát jako ty?”

Přitom Eris shlédla na miko. Baculaté tváře. Kypré paže a nohy. Celkově jí chyběla pevnost, měla nezdravé tělo.

„Chceš se stát jako já?”

„Ano! Chci být stejně skvělá jako ty, paní Eris, ne jenom tím, jak mluvím... Ech?”

Než se kdokoli nadál. Než se kdokoli nadál, Eris vytasila meč. Ze všech přítomných lidí dokázali zareagovat jenom dva. Ti dva byli v Řádu chrámu obzvláště nadaní v šermu.

Zároveň s tím, co si toho ti dva všimli, zoufali si. Erisin meč byl vytasený. Neviděli ji s ním pohnout, ale cítili, že to něco nebo někoho přeseklo. Přeseklo. Koho? Něco takového se nemuselo ani zmiňovat.

„Ty!”

„Jak se opovažuješ—!”

Co to přeseklo bylo zápěstí miko... nebo spíš větev o zhruba poloviční tloušťce z nedalekého stromu balta.

„...”

„......”

Když to Chrámoví rytíři viděli, vytratili se zpět do pozadí, jako kdyby se nic nestalo.

Eris větev zvedla a rychle ořezala překážející větévky. Miko se dívala na Erisin meč, co se v určité chvíli vytasil, a pomyslela si: Je to celkem dobrý meč, co? Nikdo z Chrámových rytířů nemá tak dobrý meč. A podobně, zatímco duchem nepřítomně sledovala Erisiny pohyby, ta zanedlouho odstranila všechny větvičky a z větve se stala dřevěná hůl zhruba 100 cm dlouhá.

„Na.”

A pak ji Eris předala miko.

„...?”

Miko zmateně přihlížela a Eris se otočila stranou. A pak změnila svůj úchop na meči z úchopu jednou rukou na úchop dvěma a pozvedla meč... a máchla jím. Ozval se zvuk, jako kdyby drtila zla. Jako kdyby chtěla to ticho zničit.

„Zkus to.”

„...Ech? Ach, dobře.”

Miko Eris napodobila a pozvedla dřevěnou hůl. A pak s malým výkřikem jí máchla dolů. Ale byla to 100 centimetrová hůl. Nebylo to něco na sušení prádla, bylo to mírně těžké a s podivným středem gravitace a miko se nevyrovnaně zapotácela o krok nebo dva dopředu. Když to ti v pozadí spatřili, zakřičeli, ale to vynecháme.

„Ehmmm... tím jako ty jsem myslela...”

„Trochu víc sniž boky, vypusť sílu z loktů a buď si víc vědoma, jak pohybuješ zády. Ještě jednou.”

„D-dobře!”

Aniž by vážně věděla, co se dělo, miko dál máchala holí. Kdykoli miko máchla holí, Eris jí dala radu.

„...”

„Křič při každém máchnutí! Raz, dva, raz, dva!”

„Raz, dva, raz, dva!”

Chrámoví rytíři tuto scénu nezastavili. Vážně si nebyli jistí, co se to děje, ale dokázali říct, že Eris neměla v úmyslu miko zranit, a tak neviděli důvod to zastavit. Také v tom bylo to, že jak miko máchala tou tyčí, vypadala roztomile. Jenom kapitán se to snažil zastavit a ostatní nohsledové ho museli držet zpátky, ale nakonec to byla jen scéna v pozadí.

„Haa... Haa... paní Eris...” Jakmile to miko zopakovala zhruba 30 krát, vydala ze sebe roztřesený hlas. „Už... necítím ruce...”

„Aha. Tak dobře, můžeš přestat.”

Miko sklonila tyč, jak jí bylo řečeno. Od zad po zápěstí měla tělo ochromené vyčerpáním. Zdálo se, že byste slyšeli, jak jí skřípou svaly, kdybyste k nim přiblížili ucho.

„E-ehmmm...”

Miko vzhlédla k Eris s nervózním výrazem. Nechápala, proč ji přiměla máchat tou holí. Eris možná prostě něco zkoušela.

Musela být zklamaná. Pravděpodobně jí vyhubuje a řekne: „Myslíš si, že se takhle můžeš stát jako já?” V miko se vzedmuly takové pocity.

„Od zítřka to dělej každý den. A taky začni běhat, nevadí, když budeš běhat tady v zahradě.”

„Ech?”

„Pokud nevíš, co dělat, zeptej se jich.”

Eris se podívala přímo za miko. Jako kdyby miko ty oči vtahovaly, přečetla si Erisiny vzpomínky. Co tam viděla, byl její přísný každodenní trénink ve Svaté zemi mečů. Zlepšování sama sebe během a křikem bez jídla a vody.

„Můžeš být jako já,” prohlásila Eris rozhodně.

Kdyby to byl Rudeus, možná by se suchým úsměvem řekl: „Ne, to je rozhodně nemožné...” Ale Rudea nebylo nikde vidět.

Miko se otočila a podívala se Theresse do očí. Do paměti měla vyrytý svůj vlastní trénink. I u ostatních Chrámových rytířů byly vzpomínky na to, kolik úsilí vynaložili. I když to nebylo tak intenzivní jako u Eris.

Můžeš být jako ona. Pravděpodobně to bude drsné, ne pro každého to bylo snadné. Ale můžeš být jako ona.

„Já... jestlipak to dokážu?”

„Myslím, že to bude v pohodě. Nemůžeme tě nechat používat meč nebo magii, ale co se týče tréninku těla... Všichni tě společně budeme učit.”

To odpověděla Theresse. Jak to říkala, rozhlédla se po okolí, ale rychle pohled vrátila k miko. Zatímco se miko dívala do očí, řekla svůj upřímný názor.

„Ale prosím slib, že když zaútočí vrah, nebudeš nic dělat, i kdyby nás naprosto vyhladil.”

V Theressiných vzpomínkách byli šlechtici, co protivníka vyzvali na souboj hrubou taktikou a zemřeli. Toto byla Theressina vlídnost, kdy ji žádala, aby se nestala jako oni.

„Dobře. Přísahám k pánu Milisu.”

Miko potěšeně kývla.

To místo prosytila vlídná atmosféra.

Stříbrná sova, co se potulovala po zahradě, se tou atmosférou možná nechala přivábit a přiletěla zpět. Naklonila hlavu a podívala se na miko a vydala ze sebe: „Huu.”

„Och... co se stalo?”

Když se miko sehnula a natáhla ruku, sova vytrčila čelo, jako kdyby jí předkládala místo, co ji svědilo. Miko ji poškrábala nehtem a soví načechraná pírka se vztyčila a sova spokojeně přimhouřila oči.

Jak to Eris viděla, bolestně ji to pokoušelo. Milovala Zvířecí rasu. Ale neomezovalo se to jen na Zvířecí rasu, milovala všechna ochmýřená stvoření. Měla spoustu příležitostí dotknout se psů a koček, ale ne ptáků. Dokázala přeseknout letícího ptáka, ale bylo vzácné se takhle moc přiblížit k velkému ptáku, aniž by ten pták začal být ostražitý.

„...Hele, taky se jí můžu dotknout?”

„Ano! Samozřejmě!”

Eris získala svolení, a tak si dřepla, zatímco divoce dýchala. Jak ta stříbrná sova spatřila to vzrušení, trhla sebou a zapotácela se vzad. Eris ztuhla.

„...”

Nemohla se teď příliš rychle pohybovat. Zvířata se instinktivně bála stvořeních, co byla rychlejší a silnější než oni sami. Pokud je naprosto ovládnete, jsou poslušná, ale pokud s nimi chcete vycházet, musíte zařídit, že je nevyděsíte. To slyšela od Rinie, kterou v posteli naprosto ovládla.

Eris pomalu a opatrně natáhla ruku a dotkla se stříbrné sovy. Její opeření se zdálky zdálo tuhé, ale bylo velmi jemné, a to zvýšilo Erisino vzrušení. Chtěla ji okamžitě pevně obejmout a zabořit tvář do peří, ale nemohla zajít tak daleko. Kdyby udělala něco takového, sova by uletěla. Stejně jako Leo, Rinia a Pursena. Ale bude to v pořádku, pokud nezajde tak daleko. Zatímco si Eris myslela tohle, hladila stříbrnou sovu pořád dokola. Stříbrná sova byla vyděšená jako antilopa, kterou trýznil tygr, ale nikdo z přítomných tomu nevěnoval pozornost.

„Líbí se ti?”

„Ptáci jsou taky pěkní.”

Po chvilce, kdy si Eris vychutnávala tu měkkost, vstala. Měla zrudlá líčka. Srst byla pěkná, ale peří bylo výjimečné, pomyslela si Eris. Najednou si něčeho všimla.

„Jak se jmenuje?”

„Ech? Jmenuje?”

Miko při té otázce naklonila hlavu ke straně. No, jméno...

„Když chováš zvíře, je logické mu dát jméno.”

„Vážně?”

„Jo, přece jenom to dřív řekl Rudeus.”

Miko to najednou trápilo. Nejenom že nikdy nic nepojmenovala, dokonce ani ona sama neměla jméno. Nebylo jí dovoleno dát jméno sama sobě, ale rozhodně bylo praktické nějaké jméno mít.

„Jméno...”

Když zákulisí vidělo, jak je miko hluboce ztrápená, začalo být nervózní. To jméno vyberu já. Ne, já ho vyberu. Ale měla by o tom rozhodnout sama vážená miko. A tak dále.

„Eris, skončili jsme.”

V té chvíli se do zahrady vrátil Rudeus. Už se rozloučil s Cliffem a cítil se mírně sentimentálně. Ale neměl čas zaobírat se sentimentalitou, blížila se bitva. Byl robot. Tvář mu ztuhla, zatímco si myslel, že by se měl pohybovat jako sentinel. Když viděl miko v zahradě, naklonil hlavu.

„Ehmmm... děje se něco?”

„Nakonec jsme se dostaly k tomu, že se snažíme rozhodnout o jméně.”

„Jméno...”

Rudeus se rozhlédl po zahradě. Ztrápená miko, nervózní nohsledové. Nový kapitán, u kterého se zdálo, že nedokázal tu situaci spolknout. Theresse, co se prostě suše usmívala.

Okamžitě tu situaci pochopil. To bylo rozhodně znepokojující, pomyslel si. Jsem si jistý, že Eris neměla žádné špatné úmysly, pomyslel si.

„Ach, co kdyby o jméně rozhodl pan Rudeus?”

A pak miko navrhla tohle. Sama se rozhodnout nemůžu, ale nebude problém, když o tom rozhodne Rudeus, to si pomyslela.

„Ech? Nevadí to?”

„Samozřejmě že ne.”

Když tohle Rudeovi řekli, zatvářil se komplikovaně. Díval se střídavě na Eris a miko. Nechtěl vybrat špatné jméno, ale jelikož to bylo tak najednou, nic dobrého ho nenapadalo.

„Tak co takhle... Nurse?”

„Nurse, hm? To je pěkné jméno! Od teď se budeš jmenovat Nurse!”

Miko se sehnula a pohladila stříbrnou sovu u svých nohou. Když to Rudeus viděl, tiše zakřičel „ach!”.

„Děje se něco?”

„Ne, to nic.”

Rudeus od miko odvrátil zrak. Odvrátil se jako člověk se špatným svědomím. Miko kvůli tomu naklonila hlavu ke straně, ale byla spokojená. Poštěstilo se jí setkat s Eris, ke které vzhlížela, a rozhodla o jménu pro sovu. Také se rozhodla, co by měla dělat od zítřka. Pomyslela si, že dnešek byl vážně dobrý den.

„Paní Eris. Moc děkuju!”

„Zase někdy přijdu. A zase tě někdy navštívím.”

„Ano, prosím!”

Eris byla také spokojená. Byla spokojená jen tím, že se mohla té sovy dotknout.

Lidé v pozadí byli také spokojení. Když Eris vytasila meč, pocítili trochu té hrůzy, ale byli spokojení, že miko vypadala spokojeně. Těšili se na to, až jí od zítřka začnou dopodrobna učit, jak trénovat tělo. Všichni.

Jenom Rudeus se odvracel s výrazem na tváři, co říkal: „Ach kruci!” Tohoto výrazu si všimla jenom Theresse. Všimla si, koho přesně se snažil pojmenovat. Ale nahlas to neřekla. Jen se suše usmívala.

Stříbrná sova Nurse se na tu miko podívala s hlavou skloněnou ke straně.

A tak Eris získala dalšího učedníka. Od toho dne byla miko štíhlejší a štíhlejší a Chrámoví rytíři se k ní víc a víc chovali jako k idolu, ale... to je zase příběh na jindy.
-------------------------------------------------


~ A to je konec 21. knihy. ~

~ Příští týden pravděpodobně aktualizaci nečekejte... ~

<Předchozí>...<Následující>