Kapitola 231

Kapitola 231 – Zrádce unikl

Část 1

Gisu Nukadia. Poslední přeživší kmene jménem Nuka. Slabé bojové schopnosti. Specializoval se na jiné věci. I když se nijak zvlášť nedržel magie nebo šermu, dál býval dobrodruhem; momentálně byl v řádu S.

To byl muž jménem Gisu, kterého Orsted znal.

„...Až do teď se Gisuovo jednání nezměnilo bez ohledu na to, jak jsem jednal já. A proto jsem si myslel, že není apoštolem.”

Orsted. Ze svého vlastního jednání došel k porozumění, jak tento svět a lidé fungovali. Z toho nějak lokalizoval apoštoly a tak. Historie, do které zasáhl, historie, do které nezasáhl. S veškerým tím vědomím vypadalo Gisuovo jednání v každé smyčce shodně.

Žil jako dobrodruh a zemřel jako dobrodruh. Bez ohledu na to, co se událo v jeho okolí, nejevil vůbec žádné podivné pohyby.

Orsted se specializoval na vyhledávání skrytých Hitogamiho apoštolů.

Existovali lidé, co neměli vysokou bojovou sílu jako Gisu; ti, co hodlají potají sledovat, jsou tací, co od Hitogamiho slyšeli o boji s Dračím bohem. Veřejně neoperují a pohybují se úplně jako stíny, když je třeba, pomáhají jinému apoštolovi. Orsted takové apoštoly všechny zabil. Protože se pohyboval ve své smyčce, bylo snazší je najít a zabít.

Ale Gisu byl jedinou výjimkou. Byl to jenom Gisu, ani na chvíli o něm nijak zvlášť nepochyboval, o to méně jej podezíral, že by byl Hitogamiho apoštolem. Ten chlápek nedokázal za žádnou cenu vykonat činnost příhodnou pro Hitogamiho apoštola. Například dokonce ani na prahu smrti nic takového neudělal.

„Ale ten chlápek je apoštolem ve všech ohledech, skrýval to a vytrval v tom.”

Ohledně dosavadních smyček. Že by Gisu tvrdil, že je apoštol, bylo něco neslýchaného. Také tu bylo to, co zmínil o tom jeho bytí na prahu smrti, i když to bylo trochu pochybné. Ale to znamenalo, že i když měl Gisu co nevidět zemřít nebo dokonce během procesu svého zabití, nikdy až do konečného okamžiku neotevřel pusu.

„A proto ta historie, které jsem se držel, byl klam... proto jsem nemohl vyhrát...”

Jen z té jedné věty bylo znát, že Orsted byl sklíčený. Až do teď si neuvědomil možnost, že Gisu byl apoštol. Kdyby se o tom doslechl Hitogami, možná by nedokázal zadržet smích. Ten chlápek, kdyby si ho jen tehdy nevšiml. No, možná to bylo tím, že ho ze začátku ani nepovažoval za důležitého pěšáka.

„Ale odvedl jsi skvělou práci.”

Ale nedokážeme si představit, kolik takových apoštolů existuje. Orsted každopádně mohl přeskočit smyčkou časem a Hitogami ne. I kdyby chtěl vytvořit podobného apoštola, nemělo by to jít tak snadno.

„Ten chlápek je Hitogamiho eso v rukávu. Příště už žádné mít nebude.”

A proto jsem si myslel, že stačilo vědět, že Gisu byl možná Hitogamiho eso v rukávu, jeho konečná pevnost. Poslední Hitogamiho apoštol se skrýval. Ten Gisu... pokud to sám řekl, nezaútočí, dokud se řádně nepřipraví.

Orsted si myslí, že tímhle získal vítězství. Možná. Přece jenom měl aktivovanou svou smyčku. I kdyby tentokrát prohrál, bude v pořádku Gisua prostě příště zabít. A pokud ho zabije, bude zase o něco blíž k vítězství.

Ale já jsem se děsil. Nevěděl jsem, o co se Gisu pokusí. Jelikož se za každé situace zdál jako takový šlechetný muž, děsil jsem se toho.

„Chci vyhrát v této smyčce.”

S nervozitou v nitru jsem napsal dopis a poslal jsem ho. A odpovědí mi byl dopis se slovy: „To znamená, že ten chlápek už nemá žádné další triky.”

S takovou chabou výmluvou jsem se trochu zasmál.

Část 2

Od chvíle, co jsem Gisua odhalil jako apoštola, uplynul jeden měsíc.

Od té doby jsem po Gisuovi pátral. Mobilizovali jsme rytířské řády a prohledali celý kontinent Milis. Aktivně se mnou spolupracovala jak Milisova církev, tak rod Latreia. Ačkoli se počet lidí v našem vyšetřování akorát zvyšoval, stejně nám pravděpodobně dokáže uniknout.

Samozřejmě nešlo jenom o Milis. Okamžitě jsem kontaktoval kmen Dorudia a požádal je, aby ho zanesli na seznam hledaných osob ve Velkém lese. Také jsem informoval Ariel, aby ho zapsala na seznam hledaných osob v Asuře. Požádal jsem Roxy, aby tento požadavek roznesla v Ranojském království.

Ačkoli mi nepřišlo, že jenom s takovým úsilím ho tak snadno lapíme.

Jižní a severovýchodní část Centrálního kontinentu. Kontinent Begaritto, Magický kontinent, Nebeský kontinent. Bylo mnoho míst, kam jsem nedosáhl. Svět byl širý.

Také nebylo známo, kterým směrem prchal. Bylo to na sever nebo na západ? Kdybych jen měl nějaký vliv v Království Dračího krále... Ale pokud bychom došli k závěru, že prchl směrem k Magickému kontinentu...

Po smrti krále čelilo Království Dračího krále různým těžkostem. Magické kmeny byly na širém Magickém kontinentu nenápadné. Pokud se Gisu přesouval tak, že za mými zády používal teleportační kruhy, bylo možné, že neprchl ani na jedno z těch míst.

Gisu zůstal na svobodě. Neměl jsem z toho nic než nepříjemné předtuchy. Upřímně řečeno jsem ho měl zadržet s tímto načasováním.

Když jsem si uvědomil, že ho nedokážu polapit, zvážil jsem sebeobranu. Řekl, že tentokrát se mi postaví přímo. S válečným potenciálem, co mě bude moct porazit.

Byla to neuvěřitelná historka. Gisuova slova byla prolhaná a plná klamu. Jak jsem tomu mohl věřit.

Nebo to bych si obvykle myslel, ale... Pokud to uvážím, tentokrát mě Gisu mohl snadno zabít. Jelikož jsem mu věřil a také jsem mu nastavil svá bezbranná záda. Ale ten chlápek nic nevyvedl. Až do hořkého konce si se mnou zahrával a se svou prohnaností nastražil tu past.

Byla pravda, že pak jsem tu past zničil. Také byla pravda, že Gisu mohl Aishu unést. Jelikož byla v šermu a magii průměrná, možná usoudil, že to je nemožné. Ale i tak se mu měla naskytnout příležitost, ale on to neudělal.

Takže nebylo potom v pořádku věřit tomu jeho dopisu? Navzdory Hitogamiho instrukcím to mohlo být tak, že tohle byl prostě Gisův styl jednání, až do konce jednat důstojně. Pokud si nezvolí dokonalý prostředek, až bude na čase někoho zabít, bude to neúspěch. To bylo jeho prokletí.

Ačkoli kvůli tomu věříte něčemu takovému, ve skutečnosti je to naopak. Také tu byla možnost, že se skrýval v almaře v Cliffově domě s otrávenou dýkou v ruce a až usnu, říz. Možná bylo jeho cílem mě uvěznit v bludišti takových myšlenek a zařídit, že si něčeho nevšimnu. S tím jsem nemohl nic dělat, ani když mě to napadlo.

Prozatím na nás nezaútočil. Přece jenom to nebylo tak, že by Gisu předem svolal ten svůj válečný potenciál. Zrovna teď možná svolával válečný potenciál, co byl schopný mě porazit.

To bych si rád myslel, ale nevěděl jsem, kdy na nás zaútočí. Ten pocit nezmizel. Bylo to děsivé.

Část 3

Takže zatímco jsem pátral po Gisuovi, Aisha vytrvale utvářela pobočku Žoldnéřské skupiny.

Výběr vedoucího pobočky, nábor členů skupiny, ustanovení směru práce. Původně to bylo něco, co se nedalo udělat, pokud to se mnou Aisha nezkonzultovala, ale ona to celé udělala sama. Také hrálo roli to, že se rod Latreia staral o Zenith, byl to drtivý výkon.

Když jsem uvážil situaci, Aisha se možná zachovala chytře.

Od Gisuova zmizení uplynul zhruba měsíc. Přišla sem Eris. Přišla teleportačním kruhem, aby mě ochránila.

Byla dokonale ozbrojená. Nebyla v civilním oděvu, ale v oděvu Krále meče se dvěma meči. Bylo to vzezření, u kterého stačil jeden pohled a lidé ji identifikovali jako nechvalně proslulou šermířku. Takhle přišla s důstojným výrazem.

„Když jsem teď přišla, je to v pohodě! Každého rozštípnu ve dví!” řekla Eris, zatímco mě povzbuzovala.

„Ten Gisu je hlupák, co! Stavět se proti Rudeovi! I když pořád říkal, že se ti nemůže nijak rovnat.”

Zatímco jsem sledoval toto Erisino veselé prohlášení, můj strach vyprchal. Přinejmenším kdyby k tomu boji došlo za pár dní, nemyslím si, že by mě zabili. Nebo to jsem si myslel.

„Eris...”

Toto mé já Eris s úlevou objalo. Jak jsem jí mnul hruď, zmlátila mě k smrti. Během toho svého vyprchávajícího vědomí jsem to pochopil. Že tohle byla celou dobu Gisuova strategie.

-KONEC-

Část 4

Když odložím žerty stranou, pokusím se to uspořádat na nějakém klidném místě. Zaprvé ohledně celé situace, že se Gisu objeví přímo, jakmile nastřádá válečný potenciál. Pokud bychom něčemu takovému věřili, mám od teď tři možnosti, jak jednat.

Pátrat po Gisuovi.

Posílit magické brnění (sebe).

Hledat opoziční válečný potenciál.

Pokud se to pokusím seřadit dle priority, nijak se to nezměnilo. Než abych se soustředil na válečný potenciál v době za 80 let, akorát se musím soustředit na dobu o něco dřív.

Ale Gisu nebyl obyčejný člověk. I když to nazval přímou konfrontací, nebylo jasné, v jaké podobě to přijde. Blížil se s počtem nebo s kvalitou.

Podle toho, co Orsted řekl, na moji porážku nestačila celá armáda. Ale zrovna nedávno jsem zakusil agresivitu počtů. Družina Chrámových rytířů byla schopná takhle bojovat, na světě existovalo několik lidí s nadáním na to, aby se stali jednou ze světových mocností. Pokud bych si zajistil někoho takového, přinejmenším bych měl prosté vítězství. To si dělám srandu.

Ale svolat takové nadané lidi by mělo nějaký čas zabrat. A neměl na to zase až tak dlouho. Jeden rok, dva roky. Mělo by být v pořádku na to nahlížet zhruba v takovém časovém horizontu.

Ale pokud se svými přípravami skončí, myslím, že mě porazí. Nebylo to tak, že by mě nemohl porazit tím, že mě chytí do takové pasti, co svědomitě připravoval několik let. Družina Chrámových rytířů přece jenom zvládla něco podobného. Nedokázal jsem si představit, že by Hitogamiho apoštolové nebyli schopní udělat víc než to.

A proto jsem zvažoval, že tomu předem zabráním. Obejít každý národ na světě a zabránit tomu, aby se počet jejich kolegů zvýšil. Pokud už se k nim protivník přidal, nevadilo je rozdrtit.

Zkrátka poté se budu muset pohybovat s možností, že všichni jsou nepřátelé. Přinejmenším byla velká šance, že se Gisu zabydlel v Království Dračího krále nebo na Magickém kontinentu.

Konkrétně pravděpodobnost, že je na Magickém kontinentu, se zdála vysoká. Přišlo mi, že třeba taková Atofe by mu s radostí začala pomáhat, až se doslechne, že mě chce porazit. Magický kontinent byl na programu jako poslední, ale musel jsem tam jít co možná nejdřív.

Ale co se týče preferencí, prvně bych měl jít do Království Dračího krále. Tam žil Bůh smrti Randolf, co vyhrál, i když jsem měl na sobě MK-2. Byl to spolehlivý pěšák. Chtěl jsem to prvně ovládnout.

Rozhodlo se o další akci. Žoldnéřská pobočka ještě nebyla plně funkční, ale měl jsem podporu Latreiů a Církevní organizace. Zatímco budeme přijímat práci od těch dvou velkých sil, neměl jsem v úmyslu se tady zdržovat. Byl jsem schopen udělat holé minimum.

Hned se vraťme na velitelství (v Sharii). Poté spolu s Orstedem znovu naplánujeme další kroky. Ale předtím jsem měl v úmyslu zajít na různá místa a oslovit je.

Část 5

Vydal jsem se k domu Latreiů. Představil jsem jim Eris a oznámil jsem, že se vracím zpět domů.

„Aha.”

Claire se nechovala nijak snobsky. Dokonce ani když se dívala na Eris, se nemračila. Možná se držela toho, co jsem řekl. Ale měla naprosto ohavnou tvář.

„Ohledně Zenith, tu samozřejmě vezmeš zpět s sebou?”

„Ano, vykonám svou povinnost a budu se o ni starat.”

„Rozumím.”

Tento jeden měsíc se o Zenith staral rod Latreia. Starali se o ni místo mě a Aishy, protože jsme byli zaneprázdnění. Dalo se říct, že se Zenith po domě Latreiů stýskalo, neboť se často přesouvala sem a tam. Procházela se po pozemku vily a přilehlých zahradách. Kdykoli ji doprovázela nějaká služebná, snažila se odejít ven. Jako obvykle zůstala ve svém bezvýrazném stavu, ale chápal jsem, že si po tak dlouhé době plně vychutnávala své rodiště.

Při pohledu na ni se všichni kavalíři a dámy z rodu Latreia tvářili vážně žalostně. Nejstarší syn Edgar, nejstarší dcera Anise... kvůli Gisuovi jsem se s nimi nemohl pozdravit. Ale prozatím jsem jim poslal tuto zprávu: „Až se příště vrátím, rozhodně se s vámi pozdravím.”

„Nakonec jenom lituji, že jsem neviděla Norn.”

„Zase přijdu a přivedu Norn a taky svoje děti.”

Došlo k pár zvratům a obratům, ale... Claire nebyla špatná žena. Byla nepříjemná, ale nebyla zlá. Pokud jsem jí musel ukázat jen své manželky a děti, nebyl v tom žádný problém. A tehdy to rozhodně odbudu jen pozdravem.

„Ne, když uvážím svůj věk, s největší pravděpodobností by nebylo divné, kdyby to v tomto životě bylo naše poslední rozloučení.”

Poslední rozloučení v tomto životě. Už jí bylo přes šedesát. Nevěděl jsem, jaký je průměrný věk na tomto světě, ale její schopné tělo mělo stále nějakou rezervu.

Ale cesta z a do Sharie trvala zhruba 4 roky. Nebylo to blízko. A nebylo to tak, že bych se mohl po příjezdu okamžitě vrátit. Další setkání mohlo být za něco víc než 10 let. Claire bude v té době přes 70. Ať se stane cokoli, na stárnutí není nic divného.

Nebo to by si člověk myslel.

Nevadilo by prostě použít Teleportační magický kruh. Ale nevím, odkud by na mě začali tlačit, kdyby veřejnost přišla na to, že přehnaně využívám Teleportační magické kruhy. Jelikož to na tomto světě bylo tabu.

V Asurském království, v Království Dračího krále a možná dokonce i v rámci královské rodiny v Milisu. Mohlo to být tak, že si teleportační magický kruh nainstalovali pro případ nouze. Ale mohlo to být tak, že to ty 3 světové mocnosti skrývaly.

„Pane Rudee. Vskutku ti velmi děkuju, že jsi sem Zenith přivedl.”

Jak to Claire říkala, sklonila hlavu. Zdálo se, že nedávno jely se Zenith kočárem do divadla sledovat něco jako drama. Claire se celou dobu mračila, ale služebná řekla, že už dlouho neviděla madam takhle šťastnou.

„V blízké budoucnosti zase přijdu.”

Než jsem se nadál, řekl jsem to.

„Ale...”

„Rozhodně přijdu,” řekl jsem to důrazně a dal jsem do hlasu sílu. A proto Claiřin výraz trochu polevil.

„Zenith má vážně dobrého syna,” řekla nakonec.

Část 6

Také jsem se šel pozdravit s miko. Měl jsem dva suvenýry. Náramek, co byl podobný tomu mému, a svitek na povolání magického zvířete od Orsteda.

Tento náramek vyrobili řemeslníci v Milisu, kterým to během tohoto měsíce Aisha zadala. Normálně se do lůžka vkládá drahokam, ale tento měl jenom kámen. Byl to kámen, co jsem vyrobil zemskou magií, měl černý lesk a byl na něm vyrytý erb Dračího boha. Kdokoli to spatří, pochopí, že vlastník je podřízený Dračího boha.

Měl jsem u sebe takovou věc, když jsem zašel za miko. A objevil se její doprovod.

Mezi nimi jsem viděl i Theresse. Vyhnula se přeložení. Zdálo se, že se ta petice, v které figurovalo moje jméno, prokázala užitečná.

No, typicky to byla degradace a ne přeložení, už nebyla kapitánkou. Plně se věnovala svému postu zástupce nově jmenovaného kapitána.

Jen tak mimochodem, ten nový kapitán nebyl moc flexibilní. Když pominu náramek, tak pochybný předmět jako povolávací magii užitou na pozemku Církevní organizace odmítl jako něco skandálního. Ani nemluvě o tom, že doprovod miko trval na něčem absurdním jako: „Toto je dárek pro miko od podřízeného Dračího boha Orsteda, aby ji chránil! Jak může mít pouhý kapitán pravomoc to odmítnout!!” Pane Kapitáne, tímto tempem vážně nebudeš mít úspěšnou kariéru.

Zvíře, co vzešlo ze svitku, byla stříbrná sova. Měla zhruba metr na výšku. V porovnání s Leem byla malá, ale byla tu. Kvůli těm svým zlatým očím mi přišla jako božstvo.

Nevzešel z toho nikdo z Pergiovy série duchů. Ti byli ultra vzácní, takže se pravděpodobně neukážou. Tentokrát to bylo určené miko, takže i podání bylo jiné.

Každopádně bylo pěkné, že se objevilo zvíře, co vypadalo jako posvátné. Mohlo to dopadnout tak, že kdyby se objevil obrovský pavouk s černým leskem, pan Kapitán by to vytrvale a na místě odmítal.

„Budu se o ni starat!”

Miko při pohledu na sovu zářily oči. Když k ní natáhla ruku, aby ji pohladila, sova přimhouřila oči a evidentně se jí to líbilo. To zvíře k ní citově přilnulo, jen co ho povolali. Vypadalo to, že miko byla tímto povoláním velmi poctěna.

„No, dávej na ni pozor.”

Nebylo to domácí zvíře. A proto tě chtělo poslušně chránit.

„Takže až se zase setkáme.”

„Ano, přeji ti pevné zdraví, pane Rudee!”

Nakonec jsem se uklonil i výše zmíněné Theresse a Obraně svaté hrobky. Znovu se s oběma setkám.

Část 7

A nakonec Cliff.

Co se týče Cliffa, od začátku se pro něj všechno vyvíjelo příznivě. Kvůli tomu nedávnému incidentu se Cliff proslavil jak v Papežově frakci, tak v té Kardinálově.

„Cliff Grimoire přemluvil pravou ruku Dračího boha Rudee a zachránil váženou miko.”

„Během rozmíšky mezi papežem a kardinálem mluvil o spravedlnosti a udělal místo pro cestu spravedlnosti.”

„Vzorový věřící Milise. Úžasný muž.”

Přesně takhle věrohodně ty zkazky plynuly.

Ty zkazky měly zajímavý původ. Podle toho, co jsem slyšel, se zdálo, že ty zkazky šířili nejvyšší velitel Chrámových rytířů a zástupce kapitána Řádu církve. A proto se zdálo, že to rytíři a kněží uznali za věrohodný zdroj a měli za to, že Papež získal úžasnou pravou ruku.

A Cliff, hnán takovými zkazkami, na sebe tu práci sám vzal. Formální příležitost velké šlechty.

Bez ohledu na to, jak velká je politická roztržka, povinnost kněze se neměnila. A pak se také dalo říct, že Cliff tak či onak získal v Sharie nějaké praktické zkušenosti. I když byl nováček, dokázal toho hodně. Vypadalo to, že na něj nahlíželi jako na nesmírně nadprůměrného a nadaného muže.

Jiní lidé takového člověka považují za otravu, ale... No, s tím se nedalo nic dělat. Najednou se objevil výtečný člověk, ani nemluvě o tom, že to byl papežův vnuk. Nebylo by nic divného, ani kdyby někteří lidé hořeli závistí. Nějak se s tím vypořádat byla Cliffova povinnost.

Ale i tak nebylo třeba se přehnaně bát. Pokud to byl nynější Cliff. Ten Cliff. Všechno úžasně vyřeší, i kdyby se něco stalo. Ale trápilo mě jen jedno.

„Takže seniore Cliffe. Dočasně se vrátím.”

„Ach... postarej se mi o Lize.”

„Samozřejmě. Zařídím, že nebude flirtovat.”

Zdálo se, že Cliff se ještě nikomu nesvěřil, že se oženil. Ačkoli v duchu prohlásil, že je jeho partnerkou... Cliffovi se to nepodobalo.

Ale chápal jsem, že prohlásit, že se oženil s Elinalize, bylo obtížné. Zkazky o Děvce Elinalize byly rozšířené dokonce i mezi dobrodruhy na této straně světa. Konkrétně mezi veterány, co teď byli aktivní, bylo hodně dětí, které na začátku přepadla.

Kdyby se mluvilo o takové svatbě... mělo by být v pořádku to ještě nezmínit. Bude v pořádku to ohlásit, až zkazky v zákulisí dostatečně zesílí, aby byli v bezpečí. Něco takového pravděpodobně nebylo zlé.

Každopádně. Přece jenom to nebylo tak, že by zvažoval, že by to tajil až do smrti.

Ale od teď bylo možné, že se nadhodí hovory o formálním sňatku. I kdyby šlo jenom o Wendy; služebná, co se vrací po soumraku. Mladý muž a žena pod jednou střechou, to bylo trochu...

Ne, bylo to v pořádku. Byl to přece jenom Cliff. Nebyla to moje osobní záležitost. Cliff kázal s takovou hrdostí, nemělo by být možné, aby měl aférku.

Správně, nebyl jsem to já.

...Pokud je to takhle, nakonec vyvěsím prapor a zařídím to. Vážně, snaž se ze všech sil, seniore Cliffe.

„Seniore Cliffe, taky si dívej pozor, abys opakovaně neflirtoval. Pán Milis tě vidí.”

„To přece nemůžu udělat. Na takové věci nemám čas.”

Cliff byl poslední dobou vážně zaneprázdněný. Byl uprostřed práce, navíc ho lidé začali uznávat jako papežovu pravou ruku. Dokonce za ním přicházeli vlivní lidé a šlechta, aby spatřili jeho cenu.

„Vážně? Jelikož jsi byl poslední dobou tak oblíbený. Kdybys Wendy omylem srazil k zemi či tak nějak.”

„Wendy je pro mě jako mladší sestra. Kdybys byl na mém místě, udělal bys něco takového?”

Dokonce ani já jsem neměl nic se svou mladší sestrou! Jsi hrubý. Když jsem se zatvářil divně a zklamaně, Cliff s povzdechem sklopil pohled.

„Nicméně... vážně jsem chtěl jednat o své vlastní síle, ale...”

Se smíchem jsem odpověděl: „Pokud tohle nebyla tvá vlastní síla, seniore Cliffe, co by to potom bylo?”

„Haha.”

Měl jsem v úmyslu to říct stylově, ale vysmál se mi.

No ano, Cliff mě s sebou vzal a vyřešil problémy, co jsem mu nadělal. Přišlo mi to, jako kdybych rozdmýchal plamen a pak ho velkolepě uhasil.

Ale uznali, že Cliff v takové situaci příhodně jednal. Rozhodně to bylo díky Cliffově síle.

„...Nicméně ti poděkuju. Myslím si, že to bylo kvůli tobě, že mě trochu uznali.”

„To já bych ti měl děkovat, díky tobě jsem se spřátelil s Milisem. Také jsem mohl založit žoldnéřskou pobočku.”

Co se týkalo prodeje Ruijerdových figurín... to prozatím mohlo být trochu složité. Zdálo se, že kdybychom teď pokročili k prodeji, koupilo by si ji jenom pár lidí. Žoldnéřská pobočka ještě nebyla stabilní a pořád tu zbývalo hodně problémů, ale... To bylo jedno, i kdyby došlo k problému, nevadilo, když to přidáme ke Cliffově propagaci.

„Od teď na to budu sám.”

„Správně, snaž se ze všech sil.”

Plány se trochu změnily, ale měl bych být schopen dodržet slib, co jsem dal Elinalize. Cliff už byl v bezpečí. Nevěděl jsem, jak k němu přistoupí ostatní kněží. Ale nebylo přehnané říct, že začátek dopadl dobře.

Tentokrát to nechám na Cliffovi. Boj mezi Papežovou frakcí a Kardinálovou frakcí stále pokračoval. A Cliff se během toho bude snažit ze všech sil. Přeju mu, aby měl výsledky.

No, pokud by to nefungovalo, nebude vadit, když z něj po návratu udělám zaměstnance naší společnosti. Chci, abys byl v pohodě.

„Odpusť mi, že jsem ti během tohoto jednoho měsíce nepomohl...”

„Ne, tím se netrap.”

Můj boj byl můj vlastní. A Cliff měl zase svoje.

„Ale pokud se Hitogamiho podřízení o něco pokusí, hned mi pošli zprávu litografem. Okamžitě sem přikvačím.”

„Samozřejmě.”

Cliff silně kývl.

I když mi nebyl schopen pomoct, pořád to byl můj kamarád. Ale neměl by být tak slabý, aby potřeboval moji ochranu.

„Takže, seniore Cliffe, přeji ti pevné zdraví.”

„Ach, tobě taky.”

„Nebo to jsme si řekli, ale možná se znovu setkáme zhruba po roce.”

„V té době chci být schopen velkolepě představit Lize.”

Správně, správně, byla tu ta věc s Elinalizinou kletbou. Nebylo to tak, že bychom se loučili na dlouho.

„...A pak bys měl být schopný mi aspoň přestat říkat seniore.”

„No, to už je takový zvyk, myslím, že bude za celý život nemožné se toho zbavit.”

Když jsem to řekl, Cliff pokrčil rameny a hořce se usmál.

---

A tak skončila bitva v Milisu. Konflikt s rodem Latreia, vnitřní rozmíška v Milisově církevní organizaci. A Gisuova zrada...

Stalo se toho hodně, ale znovu díky všem se rozhodlo o mém cíli.

Příštím nepřítelem byl Gisu.
-------------------------------------------------


~ A teď už zbývá jenom extra s Eris a miko. ~

<Předchozí>...<Následující>