Kapitola 230 (2)

Pak miko otevřela oči. To je celé?

„Haa...”

Miko si promnula oči a povzdechla si. Pak se zhroutila zpět do své židle.

Její nohsledové byli okamžitě u ní. Dali jí sklenici vody a teplý ručník, museli to připravit předem. Pak jí masírovali ramena a paže. Chovali se k ní přesně jako k idolu.

„Promiň, to bylo všechno. Pomohlo to nějak?”

Miko vypadala k smrti unavená. Používat svou schopnost muselo být vážně vyčerpávající. Já byl utahaný, jen jsem to sledoval.

Přečíst veškeré Zenithiny vzpomínky a stáhnout si je do mozku. A pak sledovat celý improvizovaný záznam Zenithina života. Když v mžiku zpracovala takové množství informací, samozřejmě to bylo únavné.

Také by se mi bodla masáž ramen.

„Ne, ale moc děkuju.”

Pořád jsem nevěděl, jak Zenith vyléčit. Ale dokázal jsem pochopit Zenithiny pocity. I jen za to ta cesta do Milisu stála.

„Aspoň vím, že je šťastná. A že si pamatuje na Paula a že ví, že zemřel. Chápu její nynější stav.”

Zenith chápala, co se kolem ní dělo. Měla myšlenky. Ačkoli se z tónu mika zdálo, jako kdyby byla v nějakém snovém stavu, neměla žádné rozpory ve faktech jako počet dětí. Nebo jejich povahy... Ale u Lary to bylo mírně odlišné. Lara měla k Zenith rozhodně blízko. Bylo možné, že Zenith to viděla tak, že se jí Lara možná ze všech sil snažila něco říct... možná.

„Také jsem se dozvěděla něco jiného.”

„...?”

„Ona... nevím jak, ale zdá se, že dokáže číst lidem myšlenky.”

Číst myšlenky?

„Jelikož je v takovém stavu, možná její vzpomínky nečtu správně, ale je v nich něco, co ti musím říct...” řekla miko tlumeným hlasem.

Pak mi pokynula, abych k ní přišel a nahnul se k ní. Její nohsledové si okamžitě zakryli uši.

Přiblížil jsem své ucho k miko. A ona pak promluvila velmi tichým hlasem: „Zenith je miko.”

Po těch slovech jsem pomalu přikývl. Měl jsem takové podezření. Bylo velmi pravděpodobné, že měla nějakou kletbu.

„Pokud se to rozšíří, způsobí to rozruch, takže doporučuju, abys to držel v tajnosti.”

„Samozřejmě. Jako Orstedův podřízený přísahám, že ji ochráním.”

„No ano, jak se dalo čekat.”

No, když jsem to říkal poté, co jsem dopustil, aby Zenith unesli, možná jsem byl pokrytec. Ale měl jsem v úmyslu žít s takovým pocitem.

Ale dozvěděl jsem se dvě věci.

Zaprvé, Zenithina schopnost. Schopnost číst myšlenky. Stále to nebylo jasné, ale přinejmenším se to nezdálo jako schopnost, co by vedla přímo k její smrti. Kvůli tomu se mi ulevilo.

A ta druhá věc, Gisu. V pár věcech, co řekl, byl rozpor. Tak mě tak napadá, během celého tohoto incidentu ten chlápek jednal podivně. Navzdory tomu, že věděl, že je rod Latreia součástí Frakce vymýcení, přišel za nimi a vzal Zenith ven. Budu ho muset pořádně vyzpovídat.

„Vážená miko, jsem velmi rád, že jsme se setkali. Určitě musí být něco, co bych mohl udělat na znamení díku.”

Pořád jsem nevěděl, jak Zenith vyléčit. Ale zdálo se, že byla v lepším stavu, než jsem si myslel.

Byla při vědomí. I kdyby to byl pocit, jako kdyby sledovala sen. Možná se najednou vzbudí.

„Děkuji. Tak to mám dvě věci, nevadí to?”

„Co pro tebe můžu udělat?”

„Mohla bych dostat ten náramek?”

„Náramek?”

Shlédl jsem na svou ruku. A tam zářil Orstedův náramek.

„Ano.”

„...Ale tento náramek není něco, co bych si mohl sundat, a k ničemu by ti nebyl?”

„Na tom nezáleží. Lidé už od pohledu ví, že pracuješ pro pana Orsteda.”

Už mě více méně skoro všude poznávali jako Orstedova podřízeného. Takže jinými slovy...

„Vážená miko, také se chceš přidat k Orstedově korporaci?”

„Ano. Pokud zemřu ještě před 30, bylo by to nepříjemné.”

„Aha.”

Tak mě tak napadá, že její osud byl popisován jako slabý. V tom případě jí bylo určeno zemřít. Mohla by zemřít kvůli nemoci, ale vážně neměla nijak chatrné zdraví, takže ji nakonec pravděpodobně zavraždí.

Ale pod Orstedovou ochranou. Když teď kardinálovo postavení ochablo. A když byl papež mým spojencem, bylo by obtížné do toho zasahovat. Ačkoli to nebylo absolutní. Hmm... No, mělo by to zabrat.

„Takže to zařídím a během pár dní ti poskytnu symbol Dračího boha.”

„Děkuju! S tímhle to dotáhnu přes 50!”

Musel jsem se jí řádně odvděčit za její pomoc. Seženu jí něco s erbem Dračího boha, dokonce k tomu přihodím i povolání strážného zvířete zdarma.

„A tvoje druhá žádost?”

„Prosím, zmírni Theressin trest. Pokud to zůstane takhle, degradují ji a pošlou ji někam daleko.”

„Ale s tím se nedá nic dělat?”

Ačkoli jen plnila své rozkazy, nepodařilo se jí tě ochránit.

„Ech, no... Protože jsi ji porazil, kardinál utrpěl vážný úder. Pokud ji pošlou pryč, možná ji nakonec zabijí. A vždycky to byla laskavá stráž.”

Už splnila svůj účel. Pokud by Kardinálova frakce z pomsty zabila Theresse, nebylo by to směšné.

I když to dopadlo takhle... Pořád byla člověkem, kterému jsem byl zavázaný. Taky ji využili, musela plnit své rozkazy. Aby ji kvůli tomu zabili, bylo příliš.

„Dobře.”

„Děkuju. Tak prosím podepiš naši petici.”

Jeden její nohsled okamžitě vytáhl oficiálně vyhlížející dokumenty. Měli to dobře připravené. Jestlipak tohle měli v úmyslu od samého začátku.

„Takže, pane Rudee. Těším se na naši spolupráci?”

A tak se miko stala jedním z Orstedových podřízených.

Část 4

„Pane Rudee.”

Poté zatímco jsme čekali v kočáru, promluvila Claire. Už se netvářila tak chladně a zatvrzele. Tohle musela být její nervózní tvář.

„Ačkoli toto možná není příhodné místo k takovéto konverzaci, když jsem se uklidnila, uvědomila jsem si, že s největší pravděpodobností budeme příliš zaneprázdnění si o tom poté promluvit, takže si promluvme teď. Nevadí to?”

V tichosti jsem přikývl. Přišla na to... Byla naštvaná, že jsem měl tři manželky? I když dvě možná bylo v pohodě, tři už možná byly... Nebylo to něco, k čemu by v Milisově církvi svolili.

„Je to ohledně toho, co jsem provedla.”

„Dobře.”

Bylo to něco jiného. Zdálo se, že to bylo něco ohledně jí samotné. Jo. Nesnažila se mě kárat nebo obviňovat. Ne, možná bude stále obtížná.

Aniž by se jí změnil výraz, začala mluvit: „Co jsem se pokoušela udělat... nebylo něco, co by lidská bytost mohla udělat.”

„Jo...”

I když to bylo kvůli tomu, aby pomohla Zenith, zašla příliš daleko. Po tom všem jsem si o tom nechtěl bezstarostně povídat na takovémhle místě.

„Takže mi prosím uděl pokání.”

„Pokání...?”

„Ano, pokání. Vzala jsem ti Zenith a snažila jsem se udělat něco příšerného, takový zločin vyžaduje vhodný trest.”

„Myslím, že tvoje omluva stačí?”

„Něco takového nestačí. Trest musí být přiměřený zločinu.”

To jsem chápal. Pokud by se všechno dalo vyřešit omluvou, nebylo by třeba policie. V takovémto incidentu by se viníku normálně dostalo vážného tělesného trestu. Ale já jsem Claire z ničeho nevinil. I když s tím Claire možná nebyla spokojená.

„...Jaký trest by byl přiměřený?”

„Bičování nebo useknutí obou paží... Dokonce ani smrt by nebyla nepřiměřený trest.”

Ehm... To mi přijde jako přehnané.

„Když jsem si vyslechla Zenithinu historku, jak jsem mohla jednat tak sobecky? I jen za to, že jsem zvažovala udělat něco takového své vlastní dceři, bych si zasloužila shořet v pekle. Takový hloupý člověk si zaslouží jen kladivo soudu.”

Pěst se jí chvěla.

Vyslechli jsme si stejnou historku? Já nic takového neslyšel. Já slyšel něco jiného.

Zenith jí odpustila. Tehdy jsem to nechápal. Ale ona dokázala vycítit Claiřina muka. Teď jsem to řádně chápal. Claire, u toho soudu bez jediného spojence, kdy ses snažila nést tíhu celé viny sama. Odpustili ti. Proto Zenith dala políček mě a Carlyleovi, ale neudeřila Claire.

Ačkoli jsem si tehdy myslel, že něco takového bylo příliš přitažené za vlasy... Nebylo.

No, Claire stále potřebovala rozumný trest. Sama Claire chtěla spíš než odpuštění trest. Dokud nějaký nedostane, neustoupí ani o krok.

Hmm. Tím myslím, co bych měl dělat s někým tak tvrdohlavým. Dobrá.

„Rozumím... takže...”

„...”

Claire vypadala napjatě. Jsem špatný, pojďme sobeckým směrem.

„Prosím, konvertuj.”

„To myslíš k tvé víře? K víře v Magickou rasu?”

Tak to ne. Nemyslel jsem přechod k jinému náboženství. Bylo by mi příliš trapně, kdybys přestoupila k roxismu. Co mám v tomto případě říct? No, nemělo cenu trápit se slovy.

„Ne, nemyslel jsem, abys přestala být Milisovou věřící. Jen budu vděčný, pokud vystoupíš z Frakce za vymýcení Magické rasy.”

„Tím myslíš celý rod Latreia?”

„Bude stačit, když přestoupíš jenom ty, Claire. Moje manželka vlastně pochází z Magické rasy, takže popisovat je jako špínu není dobré. A byl bych rád, kdybys přijala rozdíly v našich vírách a způsobech vychovávání.”

„...”

„Ach, a pokud se příště něco stane, prosím, prodiskutuj to se mnou. Měl bych být schopen najít řešení... myslím.”

Claire mě sledovala s prázdným pohledem údivu. Pak okamžitě přikývla.

„Ano, samozřejmě.”

Claire nevypadala, že by ji bylo třeba dál přesvědčovat. Chápala, že to byl trest? To jsem nedokázal říct. Ale zdálo se, že o tom trochu popřemýšlela, a znovu přikývla.

„Od této chvíle je Claire Latreia součástí frakce na přijetí Magické rasy a bude se podle toho chovat. Budu ti věřit a nebudu zasahovat do tvé víry nebo způsobů výchovy.”

„Předem děkuju... Ale nepřeháněj to. Moc se k tomu nutit je špatné.”

„...Samozřejmě.”

Pokud se tato babička prozatím stane trochu shovívavější, neměla by způsobit žádné problémy s mými manželkami a dcerami. Zrovna teď se zdála v pohodě, ale možná se akorát držela zpátky. Až se příště setkáme... No, pokud se pohádáme, tak se předem omluvím.

„Takže domluveno.”

„...Děkuji ti za tvou laskavost.”

Claire byla nejdřív zticha, ale pak přikývla s vážnou tváří. To byl trapný způsob omluvy.

Část 5

Poté jsem se vrátil do Cliffova domu. Naplánoval jsem, že se v domě Latreiů zastavím někdy jindy, mojí první prioritou byl Gisu.

Musel jsem se ho na hodně věcí zeptat. Ohledně této záležitosti a taky jiných. Když jsem o tom tak přemýšlel, načasování toho chlápka bylo vždycky příliš dobré. Bylo na čase, abych si všechno dopodrobna vyslechl.

„Takže jdu hledat Gisua.”

Nechal jsem Aishu a Zenith v domě. Pak jsem okamžitě odešel najít Gisua.

„Brácho, počkej chvilku!”

Zastavila mě Aisha. Zněla urgentně a v ruce ke mně něco natáhla.

„Tohle!”

V ruce držela dopis. S voskovou pečetí. Vpředu bylo napsáno „pro Rudea”.

„Jakmile jsi odešel, brácho, přišel Gisu a nechal tenhle dopis u Wendy!”

V tichosti jsem ho přijal. Nechat ho tady s takovým načasováním... Měl jsem špatný pocit. Rozlomil jsem pečeť a okamžitě jsem začal číst obsah.

„Pro Rudea.”

„Hej, seniore. Když ses vrátil poté, co sis vyslechl miko, a když teď čteš tento dopis, už jsi na to pravděpodobně přišel. Přišel jsi na to? Hej, přišel jsi na to, že? Pokud jsi na to pořád nepřišel, tak je tenhle dopis moje chyba... No, to je jedno.

Teď máš pravděpodobně své pochybnosti, seniore. Ohledně toho, jak jsem zjistil, kde se Zenith nachází. Ohledně toho, proč jsem Zenith vzal ven v tak příhodnou dobu. Ohledně toho, když jsem se s tebou poprvé setkal. Ohledně toho, jak jsem se s tebou náhodou setkal ve vesnici Dorudia. Pravděpodobně jsi o tom uvažoval. Ale něco takového se dá akorát čekat od dobrodruha řádu S váženého pana Gisua.

Dovol mi to vysvětlit.

Všechno, úplně všecičko bylo dle instrukcí váženého Hitogamiho. Vážený Hitogami mi dává rady a já se jich držím. Zkrátka hádám, že to ze mě dělá jednoho z 'Hitogamiho apoštolů'. Takže jsem tě oklamal, seniore.

Jsi překvapený? Co si po tom všem myslíš? Nebo jsi naštvaný? Pravděpodobně jsi naštvaný. Ha, to je přirozené.

Ale od svého dětství jsem dokázal přežít jen díky radě váženého Boha. Když jsem byl napůl mrtvý, kdykoli jsem byl v maléru, zachránilo mě, jen co jsem zaslechl Jeho hlas. Pro člověka jako já, co nemá moc bojovat, byl ten hlas spásou.

I pro seniora to tak bylo, ne? Díky pomoci váženého Hitogamiho ses dokázal vrátit z Magického kontinentu. Byl jsi schopen se setkat s panem Ruijerdem a získat démonické oko. Poslal mě, abych tě vytáhl z vězení a zachránil tvoji mladší sestru. Vážený Hitogami dokonce pomohl najít Zenith.

A po tom všem, seniore. Jsi váženého Hitogamiho zradil.

Proč jsi udělal něco takového? Vážený Hitogami je dobrý Bůh. Dává nám rady pro naše vlastní dobro. Seniore, svolal jsi na sebe Boží zášť.

Seniore, zradil jsi Boha. I když nás využil, získali jsme jeho přízeň a kvůli tomu jsme přežili. No, v psaní dopisů nevynikám.

Alespoň jsem si to myslel, než bylo moje rodné město zničeno. Vážený Hitogami mě využil, abych zničil své rodné město. Vážený Hitogami se nakonec jen smál. Ty a já, takhle nás využil, co?

Samozřejmě že jsem byl naštvaný? Oklamal mě, využil mě, přestaň mnou manipulovat.

Nicméně v té chvíli na mě vážený Hitogami zavolal. Řekl něco jako: „Až do teď jsem ti pomáhal, takže něco takového by mělo být v pohodě.”

Možná se mě jen snažil podnítit. Bylo to jako přilívat olej do ohně, jestlipak se mu líbilo se mi pošklebovat. Ale já jsem si pomyslel, co se stalo, stalo se. Správně. Když jsem o tom přemýšlel, byla to jen odplata za veškerou tu pomoc, co jsem do teď obdržel. Upřímně řečeno, i kdybych v každém kousíčku svého těla cítil zášť... Ale na tom nesejde.

Hádám, seniore, že ty nesmýšlíš stejně. Zatímco tohle čteš, pravděpodobně si myslíš něco jako: Hej, nováčku, co si to myslíš? Ale i když s tím ty, seniore, nesouhlasíš, pro mě to bylo něco jiného. Z mého pohledu jsi nevděčný, seniore. Obrátit se proti svému dobrodinci.

Takže seniore, možná mě nenávidíš, ale já si svou stranu vybral.

Tentokrát jsem zaujal přístup „počkej a uvidíš”. Abych změřil tvoji schopnost, nastražil jsem past s použitím Chrámových rytířů. Ačkoli ses tím snadno prosekal... To se ti každopádně podobá, seniore. Ale bylo selhání na tvé straně, že jsi musel ukázat své eso v rukávu. Na příště shromáždím větší válečný potenciál, budu ti velkolepě čelit přímo a vyhlásím ti válku. A pak si vezmu tvoji hlavu.

Nenávidím tě, seniore. V žaláři jsme se bavili a nezapomenu, jak jsme spolu cestovali po Silnici svatého meče. Dokonce i při průzkumu labyrintu, už dlouho jsem nebyl tak vzrušený. To byla jen neuváženost. To bylo celé. Je tu nevraživost a je tu dluh.

I když váženého Hitogamiho nenávidím, pořád Mu jsem zavázán. I když tu je nevraživost, laskavosti oplácím.

To je moje prokletí.

Od Gisua Nukadii.”





Okamžitě jsem vyrazil z domu.

„Gisu!”

Gisu byl celou dobu nepřítel. Dokonce mě viděl bojovat s MK-1. Řekl, že shromáždí válečný potenciál. Ten chlápek, co tím myslel? Řekl, že příště mi bude čelit přímo. Bylo těžké tomu věřit. Nevím. Pokud to byla pravda, musel jsem ho zastavit. Ne, ne ho zastavit, musel jsem Gisua zabít.

Ze všeho nejdřív musím zajít do obchodní čtvrti. Vletěl jsem do kanceláře žoldnéřské pobočky. Okamžitě jsem Orstedovi poslal shrnutí toho dopisu, Gisu je Hitogamiho apoštol.

A pak aniž bych čekal na odpověď jsem šel pronásledovat Gisua. Ale neměl jsem ponětí, kde bych ho měl začít hledat. O samotě nebude mé pátrání ani nijak efektivní.

Jak jsem si tohle pomyslel, vtrhl jsem na církevní ústředí a zaregistroval jsem Gisua do seznamu hledaných zločinců. Navíc jsem požádal, aby zmobilizovali Chrámové rytíře a prohledali Milishion a jeho okolí.

Ten mizera byl Hitogamiho apoštol. Gisu znal budoucnost. Byl to muž, co se bez schopnosti boje stal dobrodruhem řádu S.

Nebylo možné, abych ho dokázal chytit.
-------------------------------------------------


~ Příští kapitola bude závěrečná, poslední kapitola ve 21. knize. Plus jedno extra s Eris. ~

<Předchozí>...<Následující>