Kapitola 230 (1)

Kapitola 230 – Výsledky povinnosti

Část 1

Poté jsme podepsali smlouvu.

Vyhraďme si chvilku, abychom to shrnuli.

Celkový obrázek. Miko byla díky Rudeovi v bezpečí. Na ten incident padla zodpovědnost na Milisovu náboženskou komunitu. Církev převzala zodpovědnost a prohlásila, že bude plně spolupracovat s Dračím bohem Orstedem a Rudeem Greyratem a navíc je podpoří. Nedošlo k formálnímu rozhodnutí ohledně chování vůči Magické rase, to se nechalo jako otázka zákonu, o kterém se bude jednat později.

Bylo to něco takového.

Dva hlavní provinilí, papež a kardinál, přirozeně podepsali smlouvu. Bylo vážně roztomilé, jak kardinálovi po čele stékal studený pot.

Miko byla vrácena výměnou za tuto smlouvu. Co se týkalo odpovědných stran, rozhodlo se, že se později uspořádá soud, aby na sebe vzali plnou zodpovědnost za tento incident. Nevím, jak to dopadne. Kardinál možná prchne, než se mu dostane plného rozsudku.

No, sledovat lidi bylo v popisu mé práce. Pokud nešlo o jednoho z Hitogamiho poskoků, byla to jen menší otrava. I kdybych pominul kardinála, Frakce za vyloučení nezmizí.

Prozatím všechno vyšlo. Incident se vyřešil.

Část 2

Poté jsme se Zenith, Cliff a já vrátili domů.

Po cestě si Cliff povzdechl a omluvil se: „Promiň.”

Zmateně jsem se na něj podíval. „Co tak najednou?”

„Když o tom popřemýšlíš, tento incident s únosem vznikl kvůli mým nedbalým poznámkám. I když jsme dosáhli dobrého řešení, přijmout za to zásluhy by byly jen domýšlivé lichotky. Měl jsem pocit, že jsem jen plácal.”

„To asi jo.”

Ale vážně to tak nebylo. Jednal jsi na základě své víry, dohadoval ses bez zábran a dovedl jsi nás k tomu dobrému řešení. Byl to obvyklý senior Cliff.

„Netrápí mě to, můžeme se nad tím zamyslet a využít toho příště.”

„Ach, dobře.”

Cliff pokrčil rameny... Normálně by se člověk na Cliffově místě víc bál o vlastní situaci.

Když jsme dorazili domů, čekala na nás Wendy. Jenom Wendy.

„Ach, vítejte zpět.”

Najednou jsem se začal bát o Aishu a Gisua, byli v bezpečí, že? Zatímco jsme psali smlouvu, zeptal jsem se na to kardinála a Chrámových rytířů, ale oni mi na to odpověděli jen „Nevíme”. Měli na pilno s přípravou nějakého skrytého esa nebo...

„Aisho, Gisu, je to v pořádku!”

Moje obavy byly nepodložené. Z pod podlahy vylezli dva lidé.

„Haa, vítej doma, brácho... a mami Zenith.”

Ti dva si úlevou vydechli. Když jsem si vyslechl jejich okolnosti... Claire a Carlyle evidentně dneska brzy ráno vyrazili na církevní ústředí. Jakmile se to Aisha a Gisu dozvěděli, okamžitě mě vyrazili informovat. Ale už bylo příliš pozdě. Než dorazili na ústředí, Chrámoví rytíři už začali jednat.

Já už jsem zahájil svůj kontakt s Theresse a Claire už byla na ústředí. Když se všechno tohle dalo do pohybu, věděli, že se muselo něco stát. S touhle myšlenkou si vzpomněli na mé instrukce a vrátili se do Cliffova domu. Měli v plánu počkat do večera a pak utéct z města.

„Chrámoví rytíři sem přišli několikrát hledat a já je řádně odmítla!”

Zdálo se, že Wendy tentokrát odvedla dobrou práci. Ale kardinál měl spadeno na Aishu a Gisua, jak jsem čekal. Nebezpečné.

„Brácho, jelikož se matka vrátila domů, znamená to...?”

„Ach, ano, je konec.”

Vysvětlil jsem Aishe a Gisuovi podrobnosti. Když jsem s vysvětlením skončil, Aishe zářily oči a začala mluvit obdivným tónem.

„Něco takového, brácho, jsi hrdina! Dokonce i ve slepé uličce jsi všechno zařídil během jediného dne!”

Říct něco tak absurdního... Co bych to byl za nevzhledného hrdinu.

Část 3

Druhého dne.

Vzal jsem Zenith na církevní ústředí, aby miko provedla neurologické vyšetření.

Do Cliffova domu nás v kočáru přišli vyzvednout dva lidé, Carlyle a Claire.

Zatímco jsme jeli kočárem, povídal jsem si s Carlyleem.

Zdálo se, že hluboce litoval toho, co se stalo, a přehnaně se omlouval. Neměl jsem v úmyslu ho z toho dál vinit. I když byl trochu na vině... Lidé dělali chyby. Důležité bylo si to uvědomit, poučit se z toho a jít dál. V této situaci by bylo trapné, kdybych mluvil o tom, jak řádně naložit s vlastními problémy; jen stěží jsem byl v postavení, kdy bych si mohl stěžovat na selhání ostatních. Pokud jste to selhání nepřekonali, nemohli jste jít dál. Neměl by mi být zavázán a měl by jít dál.

Ačkoli byl Carlyle hovorný, Claire nepromluvila jediného slova. Z těch pěti lidí v kočáru jenom ona mlčela. O čempak asi přemýšlela. Mám se jí na to zeptat? Zatímco jsem to oddaloval, dorazili jsme na ústředí.

Prošel jsem si normálními formalitami a byla mi udělena audience uprostřed ústředí.

Přivedli nás do místnosti, tohle byla pravděpodobně místnost, co normálně používala miko. Stejně jako když jsem se setkal s papežem to byla místnosti oddělená průhlednou bariérou, byly tam dvě židle a okno. Bylo tam trochu šero a na stráži stálo šest členů doprovodu. Theresse mezi nimi nebyla. Jestlipak ji nahradili...

Každopádně to vypadalo, že stráže zůstanou během vyšetření. No, tentokrát jsem si na ně nemusel nijak zvlášť dávat pozor. Všichni se tvářili rozpačitě a vyhýbali se pohledu mým směrem.

Nebylo mi třeba omluvy. Jen jste dělali svou práci. A když jsem vás já srazil, také jsem jen dělal svou práci, takže jsme si kvit. Všichni jsme akorát dělali svou práci, takže bylo všechno v pohodě.

Každopádně bychom se měli všichni snažit spolu vycházet. Pokud by tito chlápci chovali vůči mě zášť, musel bych si dávat pozor na záda. Takže bychom se měli snažit spolu co možná nejvíce vycházet.

„Takže začnu.”

Miko a Zenith seděly na těch dvou židlích, naproti sobě. Popelnice vzal Zenith za hlavu a přiměl ji se miko podívat do očí. Pak miko přiblížila tvář a podívala se.

Bylo to skoro jako prohlídka oka.

„...Ach.”

Jak se Zenith dívala na miko, oči se jí leskly. Zdály se jasnější. ...Ale pořád žádný výraz. Jak si navzájem zíraly do očí, vypadalo to, jako kdyby se mezi nimi míhaly nepatrné proudy světla. Až do teď jsem nikdy takové světlo neviděl.

„Co jiného čekat od vážené miko...”

„Stejně božská jako vždycky...”

Její nohsledové se pro sebe rozplývali. Až do teď se takové světlo neukázalo. Kdo ví... Ne, to světlo se možná objevuje, jen když něco dělá vážně. Jako ohnivá magie, co je vřelejší a jasnější, když se použije víc many. Takovýto fenomén je možná vidět jen tehdy, když miko ve vší vážnosti použije své schopnosti. Vážně to vypadalo jako světelná linka...

„...”

Claire pevně svírala ruce před hrudí, jak to sledovala. Zaujala pózu, jako kdyby se modlila. I já jsem se vzmužil.

Zrovna teď se miko dívala do Zenithiných vzpomínek. Hlubiny labyrintu... Možná vzpomínka na to, jak byla uvězněná v magickém krystalu... Pokud v Zenithiných vzpomínkách dokáže najít cokoli, co jí to způsobilo, možná bychom mohli vymyslet, jak to vyléčit. Jen mi dej nápovědu... Pokud jen získáme nápovědu, možná někdo z mých znalých známých něco vymyslí. Orsted nebo Kishirika...

„...Ach.”

Miko potichu vykřikla a s trhnutím se zachvěla. Popelnice okamžitě pustil Zenith a položil miko ruku na rameno, aby ji uklidnil. Download complete?

„...”

Miko vstala s očima doširoka rozevřenýma. Dívala se přímo na mě.

„Rudee Greyrate.”

„Ano.”

Když jsem slyšel, že na mě zavolala mým plným jménem, narovnal jsem se.

„Viděla jsem vzpomínky Zenith Greyratové.”

„Jak je na tom?”

„Před Metastázovou událostí žila ve vesnici Buina v kraji Fedoa, vychovávala Norn a Aishu, zatímco pracovala ve vesnické klinice.”

Začínáš odtamtud? No, jo. Nemluvila o tom, co pečlivě pozorovala. Zdálo se vhodné, aby o tom promluvila až poté.

„Když se s tebou Zenith rozloučila, myslela na tebe každý den. Jestli Rudi řádně jedl, jestli se řádně převlékal, na kolik dívek zavolal...”

Hoj. Promiň. No, vážně to nebylo tak, že bych v té době lajdačil. To bylo tehdy, kdy byla vláda Rudeova Spodního kontinentu v míru. To bylo stále několik let před invazí do bezbranné Sylphiny země. Jen stěží si vybavuju dobu před Sylphy.

„Její paměť byla čistě bílá kvůli starosti o tebe a pak se dočasně přerušila.”

Metastázová událost. Byl jsem očitým svědkem toho okamžiku. Ale většina lidí ani nepřežila dost dlouho na to, aby pochopili, co se stalo. Teleportovalo je to, než se nadáli... Tehdy byl Paul stále v nejlepších letech a Lilia také.

„Poté její paměť na chvíli naprosto zčernala.”

„...Na chvíli, cože?”

„Správně. Na dlouho to bylo, jako kdyby čas plynul ve snu.”

Takže neměla žádnou vzpomínku na své uvěznění. To znamenalo, že ji to muselo teleportovat přímo do krystalu v labyrintu. Ale něco takového by mělo být vážně nepravděpodobné... Ale i když to bylo nepravděpodobné, bylo to stále možné. Po teleportu tu vždycky byla možnost, že člověk nakonec skončí pohřbený někde ve zdi.

No, k tomu by nemělo dojít, pokud jsou magické kruhy řádně propojené, ale takhle to u nahodilých teleportačních kruhů nefunguje... Ta Metastázová událost byl vážně překvapivý útok. Pokud si to dobře vybavuju, způsobilo to to, že se Nanahoshi teleportovala na tento svět...

No, to už byla minulost.

I když jsem byl člověk, co se zapletl do tohoto incidentu, nemyslím si, že by se teleportační magie měla brát jako tabu, tedy pokud se řádně spravovala. Pokud by se řádně studovala a řádně použila, bylo by možné se s takovou pohromou jako Metastázová událost vypořádat rychleji. Jo. Měl bych to poradit Ariel. Pokud předložím výzkumné hlášení o teleportaci, Ariel by pravděpodobně mohla něco vymyslet.

...Ale? Ale pak jak Gisu zjistil, kde Zenith je... Rozhodně byl ve sbírání informací dobrý, ale jak věděl o tom Teleportačním labyrintu...

…?

„Pak měla sen.”

Vrátil jsem se od svých myšlenek ke slovům miko. Prozatím Gisuův křížový výslech pozdržíme.

„Sen?”

„Ano. Sen. Zdálo se jí, jako kdyby ji nesli jako plyšáka.”

„...Plyšáka.”

„Ano, byl to příjemný sen.”

Pak miko zavřela oči. Jako kdyby popisovala obrázky z vnitřní strany svých víček, začala plynně mluvit: „Zdálo se jí, že pohodlně žila v podivném domě. Že trávila čas s Liliou, vyhřívala se na sluníčku, starala se o zahradu...”

Pak se tón miko změnil. Začala mluvit ze Zenithina úhlu pohledu.

„Paul zemřel, Rudi se oženil se Sylphy a měl dceru. Ale jak jsem si myslela, Rudi si domů přivedl další ženy. Nejdřív Roxy, pak Eris... ale všichni, dokonce i Sylphy byli šťastní. Ačkoli si Norn stěžovala, řádně chodila do školy a udělala si kamarády a nikdy nezapomněla říct 'mami, uvidíme se později!'.”

„Mezitím jsem dobře vycházela s Aishou. Vážně se zdálo, že měla ráda květiny. Nenuceně si se mnou povídala o věcech jako 'Takže paní Zenith má taky ráda jablka a narcisy?' Myslím, že by bylo v pořádku, kdyby mi taky říkala mami, ale pak by se Lilia tvářila komplikovaně. Aisha byla kvůli tomu tématu stále citlivá.”

„Roxy začala učit na škole nedaleko domu. Norn řekla, že je velmi oblíbená učitelka. I když stále vypadá jako dítě, pochází z Magické rasy, co nestárne rychle, a už žila mnoho let... Ale Rudi má Roxy velmi rád, takže na věku nezáleží.”

„Pak jsem se poprvé setkala s Eris, vážně Rudiho miluje. Když se nikdo nedíval, přišla za mnou s jasně rudou tváří a řekla: 'Pořád jsem nezkušená, prosím, chovej se ke mně pěkně!' Nemohla jsem si pomoct a usmála jsem se. Chápu, proč to nechtěla říct před Rudim; ale být pokorná je také dobré. Pak Eris naprosto zrudla v tváři a stiskla si paže. Obvykle se tváří tak statečně, jak roztomilé!”

To byly její vzpomínky za posledních několik let. Ale já jsem si na to vzpomínal mírně jinak... Norn na Zenith jen stěží promluvila. A když Aisha mluvila se Zenith o zahradničení, Zenith nikdy nereagovala.

Ale možná ze Zenithina úhlu pohledu... Zdálo se, jako kdyby reagovala na konverzace všech.

„A pak Rudiho děti. Lucy je předčasně vyspělé dítě. Ačkoli je stále malá, musí vyrůst, aby byla dobrá starší sestřička. Sylphy se velmi snaží ji učit, místo Rudiho s ní každý den trénuje magii. Já jsem byla z výchovy vlastních dětí tak vyčerpaná. Nemůžu si pomoct a cítím, že jsem v obklopení tolika dobrých matek prohrála. Budu v pořádku, i když všechny moje děti už vyrostly. Pořád se můžu snažit v jiných věcech. Že se všichni snaží ze všech sil, je také tak rozkošné.”

„Lara si mě vážně zamilovala. Od chvíle, co se narodila, byla schopná mluvit. Vždycky na mě volá. 'Babi, babi!'... Pak na mě zavolá Leo: 'To je vážné! To je vážné! Paní Lara se počůrala!' Poslední dobou mi ráda sedí na klíně a spolu s Leem se vyhříváme na sluníčku. Mluvíme o věcech jako moje rodné město nebo kde vyrostl její táta.”

„Arus miluje prsa. Přijde mi jako Rudi, když byl mladší. Když ho držím, vážně se mi rád tiskne k hrudi. Hádám, že se spokojil dokonce i s prsy babičky. Vypadá to, že po Paulovi a Rudim podědil něco špatného. Stejně jako u Rudiho se bojím, že kvůli němu bude brečet spoustu hodných dívek, ale nakonec je stejně udělá šťastnými, ne?”

Než jsem se nadál, začaly mě pálit oči. Kanuly mi slzy jako dešťové kapky. Lucy vážně moc nechodila k Zenith a Lara nemluvila. Zdálo se, že více než půlka byly Zenithiny vlastní klamné představy. Dívala se těma prázdnýma očima... Přinejmenším ten svět, co Zenith viděla, byl laskavý.

„Ach, správně, a když už jsme u Rudiho, ten se stal podřízeným úžasného člověka. Dračího boha Orsteda. Je to vzdálený žák Dračího boha Urupena, jednoho ze Tří Hrdinů, co porazili Démonického boha. Evidentně je neuvěřitelně silný a všichni se ho děsí, ale mě nepřijde tak děsivý. Vážně chce akorát se všemi vycházet, obzvláště s Rudim. Často přichází zkontrolovat dům. Jednou za čas se s ním pokouším mluvit, ale s cizinci to tak neumím. Naprosto mě to znervózní. Ale je to laskavý člověk. Kdykoli má Lucy potíže s magií, naučí ji nějaké triky... jelikož to jsou obtížné triky, Lucy je obvykle nedokáže pochopit. Když jsem ho nechala zkusit podržet Laru, držel ji v náručí nervózně, ale vypadal u toho velmi laskavě.”

„Ale Leo a Arus to s ním moc neumí. Nedávno když Arus začal velmi hlasitě brečet, utekl, když spatřil, že se blíží Eris. Tak silný a něžný člověk. Stát se podřízeným tak úžasného člověka, vážně to nechápu, ale jsem na Rudiho hrdá. Dokonce i Paul by si to myslel.”

Přemýšlel jsem, jestli je něco z toho pravda... Nikdy nedošlo k tomu, že by Orsted navštívil dům... Kontroloval dům bez mého vědomí...?

„Rudi úžasně vyrostl. Norn a Aisha dospěly a Sylphy bude mít další dítě. Že Lilia znervóznila, že se o mě nebude moct postarat, taková bláhovost. Copak by se neměla dát priorita péči o děti, než péči o mě? Nechám Liliu, aby se starala o Sylphy, cestou k matce budu v pořádku. Nemusíš se tak moc bát, za starých časů jsem přece jenom bývala dobrodružka. Budu s Rudim, Aishou a Rudiho kamarádem Cliffem... Ufufu, vydat se na cestu s Rudim, jak vzrušující!”

Zdálo se, že to byly Zenithiny novější vzpomínky.

„Matka teď vypadá jako babička. Je naprosto jiná než dřív. Než aby mi vyhubovala, spíš vzlykala 'Zenith, Zenith'. Bála se, jestli jsem zraněná nebo jestli se necítím nemocně, a nechala mě prohlédnout doktorem. Jak vidíte, jsem v pořádku naživu. Měla takový sklon se strachovat, nechala doktora, aby mě prohlížel téměř každý den.”

„Ta přísná matka mi vůbec nevyhubovala, jen plakala. Každý den za mnou přicházela s ustaranou tváří. Ach ano, přišel i otec. Zdálo se, že si otec nechal narůst vous. Za starých časů by tohle nikdy neudělal, zdálo se, že měl dlouhou a úspěšnou kariéru. Se suchým úsměvem řekl, že můj stav nevypadal dobře.”

Claire najednou zabořila tvář Carlyleovi do hrudi. Carlyle si hladil vous, také se slzami v očích.

„To akorát, že mezi matkou a Rudim je špatný vztah. Rudi ztratil nervy a pohádal se s matkou. Přála bych si, abyste se prostě udobřili... A pak se Rudimu opravdu podařilo zahnat matku do kouta. Je přesně jako Paul za mlada, Rudi je vážně silný, nepůjde na ni zlehka... A tak jsem musela situaci řádně urovnat!”

Pak miko otevřela oči. To je celé?
-------------------------------------------------


~ Aneb z pohledu Zenith. Pokud si to celé vysnila, pak je na invalidní ženu celkem kreativní. A pokud ne, tak se děje spoustu věcí, o kterých Rudeus nemá ani ponětí. ~

~ Druhá část kapitoly nám přinese šokující odhalení. Aneb že by se konečně přišlo na to, kdo je třetí Hitogamiho apoštol?! ~

<Předchozí>...<Následující>