Kapitola 229

Kapitola 229 – Pro rod, pro mou dceru

Část 1

Claire Latreia měla od narození ješitnou a tvrdohlavou povahu. Byla dítě, co neuznalo své vlastní chyby a co se odmítalo omluvit.

Tomuto dítěti její matka, co se měla stát Rudeovou prababičkou, Melody Latreia, řekla: „Staň se bezúhonným člověkem.”

To se dalo nazvat mylnou výchovou. Claire byla tvrdohlavá a nedokázala rozpoznat vlastní chyby. Pokud neudělá žádné chyby, nebyl problém, že byla tvrdohlavá. To si možná člověk mohl myslet, ale nebylo možné, aby existovala osoba, co během svého života neudělá jedinou chybu.

Nicméně tato výchova uspěla. Z Claire se stal přísný člověk. Ne bezúhonný, ale přísný. Člověk, co byl přísný jak na sebe, tak na ostatní. Během své výchovy si uvědomila, že nemohla žít, aniž by dělala chyby. A proto aby nedělala chyby, jejím cílem bylo být člověkem, co sám sebe drsně trestal. Ale mělo to jeden vedlejší účinek. Stal se z ní člověk, co se i k ostatním choval přísně.

Přísná jak na ostatní, tak na sebe. To byla osoba jménem Claire Latreia.

Ale i když tato výchova uspěla, nevyléčilo ji to z její ješitnosti nebo tvrdohlavosti.

Kdykoli přísná Claire čelila těžkostem, zareagovala na to úsilím. Ale ješitná Claire nikdy nedopustila, aby ostatní viděli její úsilí a zápolení ve svém utrpení nebo mučivých myšlenkách. Přísná Claire začala to samé očekávat od lidí kolem sebe. Ale zatvrzelá Claire toto nezměnila, ani když si to okolnosti žádaly.

Byla vskutku nepříjemnou osobou.

V očích ostatních uspěla ve většině věcech, aniž by se musela snažit, a přesto nutila ostatní, aby ukázali stejné výsledky jako ona. A kárala je, pokud si stěžovali. Pokud jste poukázali na její chyby, nikdy se neomluvila. Chladný člověk, co se nezajímal o těžkosti ostatních a co ani nezkusil pochopit jejich pocity.

Samozřejmě byli tací, co dokázali prohlédnout její skutečnou povahu. Lidé, co rozpoznali úsilí, co v zákulisí vynaložila.

Ale to bylo celé. I když viděli její úsilí, neřekli o tom ostatním. Soucitní lidé jí řekli: „Uznávám tvé úsilí, ale ostatní ho neuznají, pokud to nepřestaneš skrývat.” Ale ona se nezměnila.

„Výchova mé matky a můj vlastní způsob jednání není špatný, takže není třeba to měnit,” to si myslela.

V důsledku čehož se při svém dostudování školy pro šlechtu v Království svatého Milise stala studentem, co pronášel závěrečnou řeč, a její vrstevníci ji naprosto nesnášeli.

Dokonce i když dospěla, nedokázala se stát nevěstou. Jako nejstarší dcera rodu Latreia obdržela několik nabídek k sňatku, ale všichni šlechtici, co se s ní setkali tváří v tvář a spatřili její přísnost a tvrdohlavost, odešli, jako kdyby utíkali.

„Pokud se nemůžu stát manželkou, můžu se prostě stát jeptiškou,” řekla Claire, když dosáhla věku 18 let.

Jelikož byla dáma z rodu Latreia, bylo vhodnější, aby se stala jeptiškou, než aby ji označili za starou pannu a přinesla tím hanbu svému rodu. V té době to bylo běžné uvažování mezi ženami v Království svatého Milise.

Část 2

Byl jeden mladý muž jménem Carlyle Granz. Carlyle byl začínající Chrámový rytíř a přímý podřízený Claiřina otce, středního velitele Družiny meče Chrámového řádu Ralkana Latreiy.

Jednoho dne přišel Claiřin otec domů opilý. Normálně to byl střídmý člověk. Také byl vždycky vážný a přísný, hlavně na sebe, ale také ke Claire a její matce. A proto pro něj bylo velmi vzácné, aby se vrátil v takovém stavu.

Samozřejmě to nebylo poprvé. Když se manžel vrátil domů v takovém nepořádném stavu, Claiřina matka mu nabídla svou pomoc. Svlékla ho z brnění, dala mu napít vody a nádherně mu propůjčila rameno, aby jej odvedla do postele.

V takových chvílích Claiřina matka svého manžela nekárala. Chápala, že být Chrámovým rytířem byla stresující práce.

Té noci musela Claiřina matka bohužel něco zařídit ve svém rodném domě.

Claire poprvé spatřila slabost svého otce.

Claire svému otci vyhubovala. „Co to je za chování, jsi přece hlava rodu Latreia. To jsou tvá kázání jenom planá slova?” A tak. Tento opilý otec nemohl své dceři, co poprvé spatřila jeho slabost, nic říct.

Tehdy se do konverzace vložil Carlyle, co Claiřina otce nesl domů: „Je důvod, proč kapitán dneska pil. Jeden z našich rytířů padl v bitvě. Nebyla to ničí chyba. Ale pili jsme z žalu. Kapitán velmi pil, ale bylo to z lítosti k člověku, co zahynul. I když jsi kapitánova dcera, nedovolím, abys křivdila jeho pocitům.”

Po těch slovech Claire zmlkla. Nedokázala vymyslet nic, co by řekla. Ale nenaštvala se. V tichosti svému otci pomohla. Dala mu napít vody a nabídla svému otci, co se omlouval, rameno, ale nedokázala ho sama podepřít. A Carlyle jí pomohl, aby jej dovedli do jeho pokoje, převlékli ho a uložili do postele.

Za celou tu dobu Claire neřekla jediného slova. Věděla, že se mýlila, ale nedokázala se svému otci nebo Carlyleovi omluvit. Její tvrdošíjnost jí nedovolila se omluvit.

Ale Carlyle ji prohlédl. Spatřil v té její rozmrzelé tváři uznání její vlastní chyby.

„Jsi laskavá,” řekl Carlyle, když odcházel.

V té době Claire nechápala, co jí bylo řečeno. Ale uvědomila si, že ten mladík před ní, co byl o jeden nebo dva roky mladší než ona, ji prohlédl.

Poté Carlylea zvali do domu Latreia při každé příležitosti a nakonec ho přijali jako Claiřina ženicha.

Část 3

Ti dva spolu měli pět dětí, jednoho chlapce a čtyři dívky.

Claire je vychovávala přísně. Věnovala jim drsnou výchovu stejnou, jaké se dostalo jí.

Nejstarší syn se stal Chrámovým rytířem. Nejstarší dcera se provdala do rodiny markýze. Ti dva splnili Claiřina očekávání. Stal se z nich dobrý kavalír a dáma, co bez ohledu na to, kde se v Milisově zemi ukážou, nepřinesou svému rodu hanbu.

Claire měla nejvyšší očekávání vůči druhé dceři, co se narodila mírně pozdě. Byla lepší i v porovnání s jejími dvěma staršími sourozenci. Bez ohledu na to, jak jste se na ni dívali, byla nádherná a čistá. Exemplář, na který mohl být člověk hrdý.

Zenith Latreia. Utekla z domu. Zradila Claiřina očekávání, prchla z domu, aby se stala dobrodružkou, a zpřetrhala veškerý kontakt.

Claire ji nazývala „hloupou dcerou”.

„Udělala to nejpošetilejší rozhodnutí, takže zařiďte, že nedopadnete jako ona,” plivala v hněvu ke svým ostatním dětem. To bylo poprvé v životě, kdy ukázala tolik emocí. Dcera, kterou měla nejraději, se stala největším zklamáním. Pro ni to byl větší šok než pro kohokoli jiného.

Třetí dcera Saura byla také zklamáním. Provdala se za jistého barona. Ale ten baron prohrál v mocenském boji. Saura se do toho boje také zapletla a přišla o život. V Milisově zemi, co vynikala v léčivé magii, bylo vzácností, aby zranění bylo smrtelné, ale takto to dopadlo. Rod Latreia zařídil, že člověk, co ji zabil, došel příhodného konce. Ale Sauru jim to nevrátí. Claire truchlila. Truchlila tolik jako každý jiný.

Jako kdyby to s Claiřiným žalem nemělo co dělat, i čtvrtá dcera Theresse se protivila jejím přáním. Přidala se k Řádu chrámu, což se na ženu neslušelo.

I na ni Claire nadávala: „Není možné, aby se dívka jako ty dostala a přežila v Řádu chrámu. Kdybys řádně dělala, jak jsem ti řekla, a stala se náležitou dámou, mohla ses provdat a být šťastná.” A podobně.

Theresse pohrdlivě řekla: „Umřít v mocenském boji je štěstí?” A kvůli tomu došlo k velké rozepři.

Claire řekla: „Už nikdy mi nevkroč do tohoto domu!” A vyhodila ji.

Tehdy si Claire nemyslela, že by řekla něco špatně. Nenapadlo to žádné její já. Ani Zenith, ani Theresse dlouho nevydrží. Byla si jistá, že se jí vrátí, že ji budou v slzách prosit.

Část 4

Uplynulo deset let.

Zenith se stále neozvala. Než se kdokoli nadál, Theresse zakusila výjimečný úspěch a stala se kapitánem stráží miko.

„Je to prostě tím, že miko je žena, a tak potřebovali schopnou ženskou stráž.”

To si Claire myslela a nemýlila se. Theresse měla praktickou zručnost a velitelské schopnosti, ale její moc jako rytíře byla jenom průměrná. Ale kdykoli se Claire se svým manželem účastnila večírků, zahrnovali ji slovy jako: „Co jiného čekat od člověka z rodu Latreia, dokáže uspět v jakémkoli oboru.”

I když byla Claire tvrdohlavá, sama k sobě byla přísná. Pokud pochopila, že se mýlila, sice se neomluví, ale pozmění svůj způsob uvažování. O to víc, pokud dcera, o které si myslela, že se mýlila, ukázala skvělé výsledky. Claire Theresse odpustila a udobřila se s ní.

Ať to bylo jakkoli, kdykoli se Claire setkala s Theresse tváří v tvář, z úst jí nevyšla omluva, ale arogantní slova jako „Obzvláště ti odpustím.” Kdyby si Theresse díky své práci středního vůdce Řádu Chrámu nezvykla na jednání s lidmi s nepříjemnými sklony nebo kdyby nevyrostla se sourozenci, co byli zvyklí na osobnost jejich matky, vznikla by z toho další rozepře.

V této době Claire ještě stále neodpustila Zenith. „Ale kdyby se Zenith ukázala, možná jí dovolím si o tom se mnou promluvit,” pomyslela si Claire.

Část 5

Za pár let do domu Latreia přišel Paul, co žádal o pomoc. V Asurském království došlo k magické pohromě. V kraji Fedoa došlo k teleportačnímu incidentu. Paul přišel jako kapitán družiny pátrající po pohřešovaných lidech a požádal o pomoc rod Latreia.

Když se vyjevilo, že Zenith byla jedním z těch pohřešovaných lidí, Claire přirozeně svolila. Vydobyla si to na Carlyleovi a získala jak peníze, tak lidi. Chtěla Zenith rychle najít a říct jí: „Vidíš? K tomuhle došlo, protože jsi mě neposlechla!”

Ale Zenith se nedařilo najít. Uplynul jeden rok, dva roky, a přesto stále nebylo známo, kde se nacházela. Během té doby začal její manžel Paul chřadnout. Aniž by se snažil skrýt své utrpení, pil dokonce i v přítomnosti své dcery.

Claire si pomyslela, že než se vypořádá se Zenith, měla by něco udělat pro svou vnučku Norn. Uvažovala, že by Norn přijala do rodu a odtrhla ji od jejího otce. A pak by jí poskytla řádné vzdělání a udělala z ní řádnou dámu. Claire věřila, že to bude nejlepší. Carlyle byl samozřejmě proti, a tak nemohla Norn silou oddělit od Paula. Claire netrpělivě čekala den za dnem, zatímco na Norn dohlížela.

Během toho se Paul zotavil. Podle toho, co řekla Theresse, se zdálo, že ho praštil jeho nejstarší syn Rudeus a napravil jej. A pak se Claire začala zajímat o tohoto člověka jménem Rudeus. Ale pak vzala v potaz, že se ani neukázal u nich v domě, aby je pozdravil, a shlížela na něj. Myslela si, že se od Paulova syna dalo něco takového čekat.

Poté se potvrdilo, že Paul byl bigamista. Jeho milenka Lilia a její dcera Aisha dorazily do Milisu.

Claire byla Milisovou věřící. Vzít si dvě manželky, nemyslela si, že by se něco takového dalo odpustit. Ale Paul nebyl Milisovým věřícím a Claire věděla, že by neměla svou náboženskou víru vnucovat ostatním.

Žádala, aby se Paulovy dcery několikrát do měsíce ukázaly v domě Latreia a vzdělávaly se. Bylo to studium slušného chování a zvyklostí. Pro Claire bylo něco takového nezbytností a bylo jenom přirozené, aby to děti studovaly.

Norn nedokázala překonat Aishu a neustále trucovala. Claire ten přístup nenáviděla. Nebylo to tak, že by se Norn rychle vzdávala věcí, co se daly provést s úsilím. Bála se, že s Aishou prohraje, a přeskočila kritické kroky. Když to Claire viděla, řekla Norn, že nebylo třeba, aby Aishu porážela. Prostě jí nakázala, aby mířila na úroveň schopností hodnou dámy rodu Latreia. To byl Claiřin styl povzbuzení.

Ale na Norn to vůbec nezabralo.

Claire se ji snažila motivovat všemi možnými způsoby, ale nic z toho nezabralo. Dcera té milenky Aisha si z Norn utahovala a to Claire nahněvalo. Naštvaná Claire začala být emotivní a zachovala se špatně jak k Aishe, tak k Lilie.

Nakonec odešly jak Norn, tak Aisha, aniž by se z nich stalo to, co chtěla.

Část 6

Uplynulo dalších pár let. Nedorazily žádné zprávy o objevu Zenith a Claire si vzpomněla na dny se svými vnoučaty.

Její vnoučata od nejstaršího syna a dcery jeden po druhém dospívali. Všichni byli vychováváni tak, aby z nich byla skvělá miliská šlechta, co by svůj rod nezahanbila, ať už se ukážou kdekoli.

V jejím okolí se už nenacházely žádné děti a všechny její vnoučata teď byla nezávislá.

Norn a Aisha. Ty dvě brzy dosáhnou dospělosti. „Copak se s nimi stalo. Když tak o tom přemýšlím, jenom ty dvě vyrostly jinak, než jsem chtěla. Co jiného čekat od Zenithiných dcer. Jakpak je Zenith asi vychovávala...”

Zatímco Claire takhle přemýšlela, okamžitě se ve svých myšlenkách zarazila. Zenith přece jenom neměla šanci své dcery vychovávat.

Téměř okamžitě poté, co se narodily, když jim bylo jenom jeden nebo dva roky, došlo k tomu teleportačnímu incidentu. Zenith nikdy neměla příležitost poskytnout svým dcerám vzdělání, když si začaly být vědomy svého okolí.

Norn vychovával jen její otec. A ani Aishe se kvůli teleportačnímu incidentu nikdy nedostalo řádného vzdělání a nikdo ji nenaučil být vůči dceři zákonné manželky uctivá.

Ať už byla Zenith jakákoli, ve svém studiu byla vždycky pilná. V jednu dobu ji dokonce nazývali ideální dcerou Milisu, skvělou dámou. „I když se stala dobrodružkou, byla schopná je řádně učit...”

Pravdou bylo, že se Claire po Zenith velmi stýskalo. Chtěla se s ní setkat. Byla si jistá, že i kdyby se setkaly, na jazyk by jí přišla jenom slova kárání a Zenith by ji považovala za otravnou, ale i tak se s ní chtěla setkat.

A poštěstilo se jí to. Od Rudea dorazily zprávy o Zenithině záchraně. Zprávy o tom, že Zenith přišla o svou paměť a v podstatě se z ní stal invalida, ale i tak byla stále naživu. Obsah dopisu byl krátký, velmi výstižně se v něm psalo, že ji našli a co se stalo. Přehnaně stručným stylem se tam psalo o Paulově smrti. Rudeus v tom dopise prohlašoval, že měl v úmyslu najít lék, ale nijak se nezmínil, že by ji chtěl přivést zpět.

Claire na ten dopis okamžitě odpověděla. Chtěla Zenith za každou cenu znovu vidět.

Část 7

Uplynulo dalších pár let.

Během té doby Claire pátrala po metodách, jak Zenith vyléčit. Mluvila s doktory a léčivými mágy po celém Milisu a nespočetkrát navštívila knihovnu Milisovy církve.

Dokonce pátrala i v knihách, co tu zůstaly po Magických rasách. Normálně by se něco takového nedalo prominout, ale věřila, že když prohledá celou dlouhou historii země, najde nějaké precedensy.

A pak to našla. Bylo to celkem podezřelé a nebyla si jistá, jestli to byla pravda nebo ne. Naprosto neuvěřitelná, nechutná metoda. Ale v minulosti rozhodně byl úspěšný případ.

Nebyl to démonický lék. Zdálo se, že k podobnému případu došlo mezi elfy. Žena se objevila v bezduchém stavu, ale poté, co měla pohlavní vztah s mnoha muži, znovu nabyla svého ducha.

Naprosto nedůvěryhodný popis. Nebylo to něco, co by se mělo zkoušet. Ale když pečlivě zapátrala po důkazu, našla ho. Zdálo se, že ta osoba vážně existovala. Do tohoto dne stále potřebovala pohlavní vztah s muži.

Claire byla ztrápená. Bylo by v pořádku to zkusit? Zenith by to rozhodně nenáviděla. Ale i tak. Pokud neexistovala žádná jiná metoda...

Zrovna když skončila s přesvědčováním sama sebe, přišel Rudeus se Zenith.

Zenith přišla se svým synem Rudeem a dcerou milenky Aishou. Jenom ti tři. Bylo to jenom tři roky poté, co poslala dopis. Claire nebyla zvyklá posílat dopisy na velké vzdálenosti, ale věděla, že sem Rudeus přispěchal.

„Nejdřív ho pozdravím se slovy díku. Pak se ujistím o pokroku její nynější léčby a budoucích plánech. Pokud budeme mít chvilku, promluvíme si o nynějších okolnostech Norn a Aishy.”

Jakmile spatřila Zenith, všechny ty myšlenky se vytratily.

Jakmile Claire vstoupila do místnosti, spatřila Zenithinu tvář, přiblížila se a viděla její prázdný pohled, přemohly ji emoce tak silné, že měla pocit, že se jí rozskočí srdce. A s povzdechem svěřila Zenith rodinnému doktoru Andelovi. Andel byl rodinný doktor, co měl na starosti Claiřino vlastní chátrající zdraví, a řekla mu obecný nástin léčebné metody, co našla.

Claire litovala, že Rudea ignorovala kvůli tomu, že po tak dlouhé době viděla Zenith, a otočila se tváří k němu. Najednou si všimla mladé ženy ve služebnické uniformě schoulené na kraji pohovky. Mladá žena s tmavě hnědými vlasy. Nezapomněla na ni.

Ale co Claire okamžitě padlo do oka, byl její vzhled. Služebnický oděv.

„Aisho, dlouho jsme se neviděly. Dneska... kvůli čemu jsi přišla?”

„Ech? Ehmmm... Totiž starám se o matku Zenith.”

Při té odpovědi Claiřin hlas bezděky zhrubl. Starala se o ni. Jinými slovy přišla jako služebná. A v tom případě nebyl důvod, aby seděla, když Zenith a Rudeus jako hlava rodu stáli. Claire měla přirozeně v úmyslu jí vyhubovat.

Ale vložil se do toho Rudeus. Přirozeně. Claire pokopala sled událostí.

Rudeus, s kterým se setkala poprvé, byl mladík, co se velmi podobal Paulovi. Ať už chtěla nebo ne, na mysli jí vytanula Paulova tvář. Ten opilec Paul, co neměl ani střípek charakteru. Ten Paul. Kdyby nebylo jeho, Zenith by se možná nedostala do takového stavu. V Claire se vzedmuly takové emoce.

A v důsledku čehož při té následující výměně s Rudeem dala plně na odiv své špatné stránky. S ješitnou a tvrdohlavou povahou ignorovala chyby, kterých se dopustila v jeho přítomnosti, a zaujala arogantní přístup.

Ale Rudeus zůstal upřímný.

Na Claiřina sarkastická slova odpověděl rozumně. Díky tomu upřímnému přístupu se Claiřin názor na něj zlepšil.

Jejich konverzace se ubírala přesně tak, jak Claire původně doufala. Nynější pokrok v Zenithině léčbě a Norniny nynější okolnosti. Co se týkalo Aishy, kvůli tomu dřívějšímu pokárání to bylo trapné, a tak Claire mlčela.

Zdálo se, že Rudeus byl trochu odcizený od smýšlení v Milisu, ale měl uvědomění příslušné hlavě rodu a prohlásil, že se o Norn řádně postará.

Claire jej znovu zhodnotila. Byl stále mladý, ale byl to úžasný mladík s uvědoměním, co se hodilo pro hlavu rodu. Takto se odrážel v Claiřiných očích.

Claire nevěděla, co si myslet o jeho postavení podřízeného Dračího boha Orsteda. Claire nebyla moc znalá vojenských záležitostí. Ale pokud se přátelil s královnou Asurského království, rozhodně měl dobrý rodokmen, byť bez historie. Ke skvělému rodokmenu se vázala velká zodpovědnost a dosažení.

Claire dokázala vycítit, že ten muž před ní byl pravděpodobně ještě důležitější, než si byla vědoma.

Takový muž byl Zenithiným synem. Když si Claire pomyslela tohle, zakusila komplikovaný pocit soužení a hrdosti.

Ale kvůli tomu vyvstal problém. Metoda léčby, kterou chtěla vyzkoušet, bezpochyby podnítí zkazky. Aby žena spala s velkým počtem mužů, rozhodně není něco, co by se dalo odpustit.

Vážně by Rudeus přijal takovou metodu léčby? Když to naznačila, vybuchl hněvem. Miloval Zenith, o to víc teď, když se dostala do takového stavu. Přirozeně. A Claire si pomyslela, že o té metodě rozhodně nevěděl a že ji nevyzkoušel.

Měla by mu to říct? Ohledně toho léku. Ohledně toho, jak byl zdroj toho léku možná pochybný, ale že tam byla stále naděje léčby. Nebo možná že kdyby mu o té metodě dopodrobna řekla, že by získala jeho souhlas.

„Ale...” pomyslela si Claire. Ten mladík před ní měl budoucnost.

Podle toho, co slyšela, přátelil se s knězem z Papežovy frakce. Zároveň s tím zaslechla i zkazky, že se Papežův vnuk vracel do Milishionu. Jelikož to byla taková dlouhá cesta, nebylo by nic divného, kdyby přijeli spolu.

Claire se o ten mocenský boj upřímně nemohla starat méně. Ale pokud Rudeus jednal jako součást Papežovy frakce. Pokud jednal jako součást rodu Greyratů a ne rodu Latreia. Pokud měl v úmyslu se jako podřízený Orsteda přidat k Papežově frakci. Pokud měl v úmyslu jednat zde v Milishionu.

Ta léčebná metoda by se pro něj stala okovy. Že takový lék vyzkoušel na vlastní matce, z toho by byl bezpochyby skandál. Každý v této zemi by ho za zády pomlouval. A už by v této zemi nemohl žít.

„Mám mu o té léčbě říct? Mám ho nechat se toho účastnit?”

Ne, došla Claire k závěru. Bude pro něj nejlepší, aby si toho nebyl vědom. Neměla by mu říct, že jeho matku přinutila ke vztahu s mnoha muži. Bude nejlepší, když se do toho nezaplete.

Bylo to něco, co Claire udělala na vlastní pěst. S Rudeem to nemělo co dělat a Rudeus neměl co dělat s rodem Latreia. Pravděpodobně bude nejlepší to nechat takhle.

Nebylo možné tu léčbu nezkusit. Claire už každopádně čekala dvacet let. Čekala dvacet let, aby se se svou dcerou setkala a promluvila si s ní.

A tak Claire začala jednat. Měla v úmyslu veškeré následky nést sama.

Úmyslně Rudea nahněvala a vyhnala ho z domu Latreiů. Pomocí služebných unesla Zenith.

Ale tam její počínání skončilo. Zenith, co přivedli do domu. Zenith, co vyrostla a co začínala stárnout. Její dcera, co byla stále nádherná a jako žena použitelná.

Bylo vážně v pořádku dovolit, aby s ní spalo neurčené množství mužů? Samozřejmě že ne. Nebylo možné, aby to bylo v pořádku.

Ale dokonce ani Zenith by nechtěla být v takovém stavu, kdy byla svému synu neustálou přítěží. Kdyby mohla mluvit, určitě by prosila, aby ji vyléčili. Claire si to zdůvodňovala takto. Bylo to zdůvodnění, kvůli kterému i Claire bylo špatně od žaludku.

Chtěla, aby ji někdo zastavil. Zrovna teď se snažila udělat něco, co nesmí udělat. Ale už se nedokázala zastavit.

Bála se. soužila se. Celý den strávila v pokoji se Zenith s rozumem v koncích. Tato Zenith, co den za dnem chřadla, čas od času ukázala lidskou odezvu, což Claire ještě víc zraňovalo srdce.

Člověk, co ji zastavil, byl Carlyle. Od Theressy a rodinného doktora Andela se doslechl o nynějším stavu věcí.

Ohledně té nespolehlivé léčby a ohledně Claiřina utrpení, jestli to zkusit nebo ne. Jeho manželka se nutila udělat něco neodpustitelného. Této své manželce něžně řekl: „...Než tu metodu vyzkoušíme, ať se na ni podívá vážená miko.”

Pokud spatří Zenithiny vzpomínky, něco možná začne být zřejmé. Možná se budou moct utvrdit ve svém odhodlání. A naopak se té metody možná zřeknou.

Carlyle předložil petici, aby se miko podívala na její vzpomínky. Plně využil své pravomoci jako Velkého vůdce Řádu chrámu, jeho petice byla schválena, aniž by vyjevil Zenithino jméno, a také se vyhnul tomu, že by se o tom Rudeus dozvěděl. Naplánovalo se, že se miko, co se normálně ze soukromých důvodů nedívala do vzpomínek, podívá na Zenith. To bylo dneska.

Dneska byl den, kdy měli Carlyle a Claire potají přivést Zenith na církevní ústředí.

A pak došlo k tomu incidentu s únosem.

Část 8

~Rudeovo hledisko~

„A tak jsme sem přišli.”

Tímto historka skončila. Claire měla tmavě rudé oči a Carlyle měl na tváři vážný výraz.

Ostatní reagovali různě. Někteří se šklíbili, zatímco ostatní měli založené ruce na hrudi s komplikovaným výrazem na tváři. Theresse si v šoku zakryla ústa. Miko se usmívala, jako kdyby chtěla říct, že o tom od samého začátku věděla. Cliff... byl bezvýrazný. Možná že už to celé předtím slyšel.

Ale jak jsem si to vyslechl, chápal jsem to. Claire se snažila udělat něco neodpustitelného. I kdyby to všechno udělala jen proto, že se „snažila pomoct”, něco takového bylo vůči její dceři neodpustitelné. Nemohl jsem to odpustit já a ani společnost. Milisova doktrína by to neprominula. Nevěděl jsem, jestli to v této zemi bylo ilegální, ale při pohledu na výrazy přihlížejících nebylo pochyb o tom, že to bylo něco, co pošpiní jméno rodu. No ano, kdybych se toho účastnil, mé cíle v tomto městě by byly nemožné.

Proto mě do toho nezatáhla. Pokusila se s tím něco udělat na vlastní pěst. Sama se trápila a sama přijala následky.

Ale Claire se bohužel mýlila.

„Ten lék... je z doby před 200 lety, že?”

Když jsem to řekl, Claire překvapeně zvedla tvář.

„S-správně! Před 200 lety našli dívku se stejnými symptomy...”

„A v důsledku toho počínání tu dívku vyhnali z její vesnice...”

„...Abys to věděl, neříkej mi, že už jsi to zkusil?”

„Samozřejmě že ne.”

Ten případ. Pravděpodobně to byla Elinalize. Samozřejmě se to od pravdy lišilo. Ze stavu podobného Zenith jí trvalo desítky let, než nabyla příčetnost. Děvka se z ní stala až později.

Ale informace z druhé ruky byly často nesprávné. Nebylo nic divného, že takové informace byly překroucené.

„Nezkusil jsem to, ale osobně jsem s tou ženou mluvil a slyšel jsem to od ní.”

V tom dopise jsem o Elinalize možná nepsal. V té době jsem mnoho věcí držel v tajnosti.

„V-vážně?”

Claire spadla ramena, jako kdyby ji opustila síla. Ale dle výrazu to vypadalo, že se jí mírně ulevilo.

„Takže všechno, co jsem dělala, bylo zbytečné...”

„Tak to vypadá.”

„...Aha...”

Kdyby mi ten první den řekla o léčebné metodě, nevybuchl bych tak. „Ne, ne, babi, setkal jsem se s tou ženou a od té historky se to naprosto liší. Něco takového ji nevyléčí.” Takhle se smíchem bych to přešel. Jo. Pravděpodobně.

„Měla jsi mi to říct.”

„...Kdybys nevěděl o tom, že to je neúčinné, odmítl bys to zkusit?”

„...”

Nedokázal jsem odpovědět. Nemohl jsem říct ne. Kdyby Elinalize řekla, že se vyléčila sexem, zkusil bych to? Nejdřív bych to pravděpodobně nezkusil a pátral bych po jiné metodě. Ale od té doby už uplynulo několik let. Kdybych nenalezl žádnou jinou metodu, copak bych asi udělal? Trápil bych se a k jakému závěru bych pak asi dorazil?

„Ale ty jsi o tom už věděl... Jak bláhová jsem byla...” řekla Claire a znovu jí začaly téct slzy.

Pokusit se své dceři provést něco nelidského. Pravděpodobně nedokázala snést ukázat se na veřejnosti. Pravděpodobně v ní stále zůstaly špatné pocity. Srdce jí pravděpodobně svírala deprese.

Cítil jsem se svěže. Konečně jsem chápal její dosavadní počínání. Kvůli dceři, kvůli rodu. V Claiřině slovech nebyla žádná faleš.

A navíc tato situace. Kdy se tento případ pokusili využít v mocenském souboji. Přinejmenším se snažila neodhalit, o co se pokoušela. Tíhu svého hříchu chtěla nést sama. Takhle by aspoň dokázala ochránit rod Latreia. Chránit Theresse a strýčka a tetu, s kterými jsem se ještě nepotkal.

To, jak se k tomu stavěla, bylo samozřejmě mylné. To nemohla popřít. Měl by být lepší způsob, jak to provést. Měly by existovat jiné způsoby, jak se k tomu problému postavit.

Ale bylo to pro moje a Zenithino dobro. Pro dobro dcery, pro dobro rodu. Proto Zenith uhodila mě a Carlylea.

„Haaa...” povzdechl jsem si.

Pak jsem se obrátil na Cliffa. Na toho Cliffa, co Claire najednou chránil.

„Kdy ses o tom doslechl, seniore Cliffe? O téhle historce.”

„Dneska ráno. Náhodou jsem na ně narazil na ústředí.”

„...Proč jsi je tehdy nezastavil? Také víš o Elinalizině případu, ne?”

„Co se týče podrobností, bylo mi řečeno jenom to, že ta metoda bylo něco neodpustitelného.”

Tak to asi bylo. Předtím to nikomu neřekla, dokonce by váhala i u Cliffa.

„Měl jsem v plánu ti to říct někdy dneska, ale... Promiň.”

V této situaci to bylo rozhodně nemožné.

Tohle byl přece jenom Cliff. Jsem si jistý, že Claire a Carlylea odsoudil. „Co děláte, je špatné. Rychle Zenith vraťte a omluvte se Rudeovi.” A tak. A pak Carlyle tváří v tvář takovému přístupu prohrál a vysvětlil mu okolnosti.

Když zaslechl něco neodpustitelného, pravděpodobně svým způsobem také váhal. Pravděpodobně také umlkl.

A proto když jsem ani nepožádal o vysvětlení, pokáral mě. Potřeboval mě tu akorát zastavit. Prostě mi řekni, že Claire řádně přemýšlela o Zenith. Myslel si, že znovu viděl náznaky mírového řešení.

Nemohl jsem říct, že by jeho metody byly dobré... Ale soucítil s Claiřinými a Carlyleovými pocity.

Rozhodně se dalo říct, že se to Cliffovi podobalo. Každopádně jsem to teď chápal. Cítil jsem se jako znovuzrozený.

„Takže teď se vás znovu ptám.”

Jakmile jsem si urovnal myšlenky, Cliff oslovil celé shromáždění.

„Tento případ je výsledkem ženy, co se snažila zachránit svou dceru. Využít toho, abyste se proti ní spikli a mučili ji, vážně můžete říct, že to je dle učení svatého Milise?”

Papež se usmíval.

Kardinál byl rozmrzelý.

Řád církve a Řád chrámu se tvářili mírně úlevně. Všichni se dívali na Cliffa.

„Tento případ byl jen pouhá nehoda. Navíc to byla nehoda, kde naštěstí nikdo neumřel. Nehoda způsobená osamělou matkou. Rozhodně to nějakou dobu trvalo a způsobilo rozruch. Dočasně to přineslo špatnou náladu a někteří došli zranění. Ale co říkáte. Neměli bychom to všechno nechat minulostí a odpustit jí a soudit ji velkoryse?” řekl Cliff a podíval se na mě.

„Rudee, ty máš právo rozhodnout. Toto nejvíc ublížilo tobě a ty jsi tu bitvu vyhrál.”

Už dávno jsem pustil ruku miko. Ale miko celou dobu seděla po mém boku, usmívala se. Jako kdyby celou dobu věděla, že k tomuhle dojde. Byl to přístup, jako kdyby to všechno prohlédla. Tahle osoba.

„Myslím, že to nevadí,” řekl jsem klidně.

Pořád jsem měl pár výhrad. Ale později jsem si akorát musel trochu hlouběji promluvit s Claire. Pokud si s ní víc promluvím, mé špatné pocity také zmizí.

„Ale dovol mi stanovit tři podmínky.”

Měl jsem podmínky. Podmínky k tomu, abych miko pustil. Možná to bylo nestoudné, ale byly tři.

„Zaprvé aby se vážená miko podívala na vzpomínky mé matky a zjistila, jestli je dokáže obnovit.”

„To je samozřejmě v pořádku. Přece jenom se to plánovalo.”

Mluvil jsem ke kardinálovi, ale odpověděla mi miko. Jako kdyby chtěla říct, že už to chápala.

Přemýšlel jsem, jestli už věděla, že dneska Zenith bude prohlížet. Pokud o tom věděla, pak se nechala unést, aby mě sem navedla. Bylo to možné.

„Ale nedokážu obnovit vzpomínky, takže ji pravděpodobně nedokážu vyléčit...”

„Ale stejně bych byl rád, abys to zkusila. Vaše svátosti kardinále, nevadí to?”

„Vůbec ne.”

Zdálo se, že kardinál byl v dobré náladě. Pravděpodobně proto, že se nezdálo, že rod Latreia, co byl v jeho frakci, utrží nějakou újmu.

„Zadruhé výměnou za to, že tento případ necháme minulostí, poskytnete plnou asistenci Dračímu bohu Orstedovi.”

„Přirozeně nemám žádné námitky.”

„.........Ani já ne.”

Papež to přirozeně schválil a kardinál také přikývl. Vypadalo to, že bylo možné i nechat schválit Ruijerdovy figuríny. Možná by bylo lepší, kdybych zrovna teď kardinála srazil, ale zdálo se, že se to urovná s přehnanými výhodami v můj prospěch, takže to nechám být.

„A pak poslední.”

Podíval jsem se na Claire a Carlylea. Ti dva se na mě ztuhle dívali.

„Prosím, dovolte mi se udobřit s rodem Latreia.”

Po těch slovech Theresse nejprve udělala gesto úlevy. Carlyle omluvně sklonil hlavu. Claire propukla v pláč. Plakala a nahlas vzlykala. Plakala, zatímco se zdálo, že říkala jak „promiň”, tak „děkuju”.

Zenith tu Claire jemně hladila po tváři.

A tak se opona zavřela nad případem v Milisu.
-------------------------------------------------


~ Taková dlouhá kapitola bez možnosti dělení, bééé! ~

~ Tak se to tak nějak vysvětlilo, ale nic to nemění na tom, že Claire je nepříjemná, stará zapšklá babča. Příště o Zenithiných vzpomínkách. ~

<Předchozí>...<Následující>